Astronavigace na souši bez umělého horizontu

Základem většiny astronavigačních metod je měření úhlové výšky Slunce (nebo jiného nebeského tělesa) nad obzorem. Obzorem (horizontem) se přitom myslí tečná rovina k povrchu Země na místě, kde se nacházíme. Pokud se nacházíme na otevřeném moři, považujeme za aproximaci tečné roviny vodní hladinu kolem nás. Pro danou výšku našeho oka nad hladinou jsme schopni celkem […]

Základem většiny astronavigačních metod je měření úhlové výšky Slunce (nebo jiného nebeského tělesa) nad obzorem. Obzorem (horizontem) se přitom myslí tečná rovina k povrchu Země na místě, kde se nacházíme.

Tečná rovina k povrchu Země v místě pozorovatele

Pokud se nacházíme na otevřeném moři, považujeme za aproximaci tečné roviny vodní hladinu kolem nás. Pro danou výšku našeho oka nad hladinou jsme schopni celkem přesně spočítat, jak daleko „vidíme“ a kde se tedy nachází náš horizont. Od výšky nebeského objektu, změřenou k tomuto horizontu, pak odečteme takzvaný dip, neboli úhlovou odchylku spojnice od oka k horizontu vůči mořské hladině.

dip 1,76×výška oka nad hladinou [m]     [′]

Dip závisí pouze na výšce oka nad hladinou, pohybuje se v řádu jednotek minut (pro výšku oka nad hladinou 3 metry jsou to cca 3 úhlové minuty) a v námořním almanachu bývá uveden i ve formě tabulky.

Nacházíme-li se na souši, je situace složitější. Kolem nás jsou kopce a údolí, stavby a stromy. To, co vidíme na horizontu, bývá v jiné nadmořské výšce, než místo, kde se nacházíme. Pro aproximaci tečné roviny horizontu proto používáme umělé pomůcky, jako například umělý horizont, nebo bublinkovou vodováhu v leteckém sextantu.

Tyto metody však mají řadu omezení. Umělý horizont nám zdvojnásobuje úhlovou výšku objektu, takže s ním nelze měřit tělesa, která se nacházejí vysoko na obloze. Jeho použití pro hvězdy v noci je obtížné. Bublinková vodováha v leteckých sextantech je nepřesná.
A pro mně osobně je měření vůči skutečnému horizontu jaksi „skutečnější“, přináší mi větší potěšení.

Nabízí se tedy otázka: potřebujeme na souši skutečně umělé pomůcky, nebo se (alespoň v některých případech) obejdeme bez nich?

Podívejme se ještě jednou na situaci, kdy se nacházíme na otevřeném moři. Stojíme na palubě plachetnice a pozorujeme horizont okolo nás. Jak daleko se tento horizont nachází? Jinými slovy, jak daleko vidíme, než se nám hladina skryje za obzor díky zakřivení Země?

Tečná rovina, skutečný horizont a horizont s překážkou

Vzdálenost horizontu od naší pozice, podobně jako dip, závisí pouze na výšce oka pozorovatele a lze ji vypočítat podle vzorce

vzdálenost horizontu 2,08×výška oka nad hladinou [m]     [NM]

Řekněme, že se naše oko nachází ve výšce 2 metry nad vodní hladinou. Horizont je pak vzdálen cca 3 námořní mile. Vše, co je dál, se nám již skrývá za obzorem. Ve skutečnosti tedy nepotřebujeme být na otevřeném moři, abychom mohli používat k měření mořský horizont. Stačí nám, abychom ve směru měřeného objektu měli alespoň 3 námořní míle hladiny. Ostrovy, pevnina, či jiné objekty, které jsou dále ve stejném směru, nám nevadí, protože jejich základny jsou pod naším horizontem.

Tři námořní míle jsou asi pět a půl kilometru. I u nás najdeme vodní plochu, která má potřebnou rozlohu. Na Lipně můžeme bez obav měřit Slunce metodou pravého poledne z ostrůvku Tajvan proti vodní hladině, protože jižní břeh jezera je vzdálen téměř 6 kilometrů.

Místo pro měření Slunce metodou pravého poledne.

Pro nás, kteří žijeme na Severní Moravě, přichází v úvahu třeba Jezioro Goczałkowickie kousek za hranicemi v Polsku. V severojižním směru měří sice necelých 5 km, ale z východu na západ má přes 8,5 kilometru. V Rakousku není daleko Neusiedler See pod Vídní u maďarských hranic. Ideální jsou samozřejmě všechna velká Evropská jezera – Mazury, Balaton, Bodamské jezero, Ženevské jezero a podobně.

Jezioro Goczałkowickie

Co když máme v blízkosti větší vodní plochu, ale není dostatečně dlouhá na to, abychom na ní mohli pozorovat přirozený horizont? Znamená to, že jsme při měření odkázáni na umělé pomůcky? Naštestí ne. Pokud stojíme blízko hladiny a vodní plocha má alespoň kilometr na šířku, můžeme použít takzvaný dip short.

dip short

Už jsme si řekli, že při každém měření vůči horizontu tvořenému vodní hladinou musíme od změřené výšky odečíst dip. Je to proto, že naše oko není na stejné úrovni jako horizont, který je od nás vzdálen několik mil. Vzdálenost horizontu závisí pouze na na výšce oka pozorovatele a dip také. Co se však stane, pokud je břeh blíže, než přirozený horizont? Stále máme před sebou několik kilometrů rovné vodní hladiny. Pokud známe vzdálenost ku protějšímu břehu, můžeme celkem přesně vypočítat úhel našeho pohledu k linii břehu vůči tečné rovině horizontu.

Jinými slovy se dá říct, že dip je speciální případ dip short, ve kterém nepotřebujeme znát vzdálenost k horizontu, protože je přesně daná výškou pozorovatele a zakřivením Země.

Jak tedy vypočítáme dip short, když známe výšku oka pozorovatele a vzdálenost k protějšímu břehu? Zde je vzorec:

dip short0,225*d+3,435*h/d     [′]

kde d je vzdálenost protějšího břehu v kilometrech a h je výška oka nad hladinou v metrech.

Popíšeme si teď průběh měření za použití dip short. Vybereme si vhodné místo na břehu jezera či vodní nádrže. Výšku nebeského objektu změříme vůči protějšímu břehu. Z mapy si zjistíme, jak daleko od nás protější břeh pod měřeným objektem je. Spočítáme dip short z výšky oka nad hladinou a vzdálenosti k protějšímu břehu. Použijeme jej pak stejně, jako bychom počítali s dipem na volném moři.

Velmi dobře to funguje například pro metodu pravého poledne, kdy měřený object (Slunce) je přesně na jih od nás, což nám zjednoduší měření vzdálenosti k protějšímu břehu na mapě.

Měření metodou pravého poledne na přehradě Olešná

Příklad: Měřím výšku Slunce nad horizontem metodou pravého poledne na přehradě Olešná. Stojím na severním břehu, oko mám 2 metry nad hladinou. Jižní břeh je ode mně vzdálen 1 kilometr. Dosazením do vzorce získám dip short 7 úhlových minut. Tuto hodnotu odečtu od meření, jako by to byl dip.

Protože astronavigátoři jsou zvyklí na tabulky a neradi počítají podle vzorců, připravil jsem přehlednou tabulku dip short pro běžné hodnoty výšky oka nad hladinou a vzdálenosti k protějšímu břehu. Ke stažení jsou zde: dipshort.pdf

Přeji přesná měření!

Přeplavba z Tahiti na Novou Kaledonii

Příprava k odletu na Tahiti finišuje. Odpoledne ještě zajedu koupit do Ostravy obrovskou polskou vlajku. Pro plachetnici Pura Vida jsem totiž vyřídil polskou registraci. Pak sedám na autobus do Paříže. Mám před sebou 19 hodin cesty, dost na to, abych si konečně ujasnil v hlavě přesný itinerář naší cesty, postahoval mapy do hlavního i záložního […]

Příprava k odletu na Tahiti finišuje. Odpoledne ještě zajedu koupit do Ostravy obrovskou polskou vlajku. Pro plachetnici Pura Vida jsem totiž vyřídil polskou registraci. Pak sedám na autobus do Paříže. Mám před sebou 19 hodin cesty, dost na to, abych si konečně ujasnil v hlavě přesný itinerář naší cesty, postahoval mapy do hlavního i záložního mobilu a pořádně si odpočal.
Ranní Paříž mně vítá sluncem. Dávám batoh do úschovny na Gare de Lyon a procházím se. Kanál Saint Martin, Notre-Dame, Eifellovka. Pak autobusem na Pigalle a nahoru na Sacré-Coeur. Spousta příjemných vzpomínek, škoda, že už nemáme kontakt na Samuela, žije někde v Paříži a vždy to byl zábavný průvodce.
Pak metro na letiště Charles de Gaule a nástup do éra. Vždy mně překvapí, jak jsou ty letadla na dlouhé cesty veliká. Deset sedadel v jedné řadě vedle sebe, neuvěřitelné. Sleduju filmy, spím a civím na krajinu pod sebou. Letíme přes Island a jižní Grónsko, nádhera. V San Francisku musíme projít odbavením, i když budeme pokračovat stejným letadlem. Tři hodiny na přestup jsou tak akorát na vstupní formality, nestihnu ani pravý americký hamburger, na který jsem se těšil.

Boeging 777

Znovu v letadle, pár dalších filmů a před čtvrtou ráno přistáváme na Tahiti. Přestože je noc, ve vstupní hale nám na uvítanou hraje tahitský band. Vzduch je krásně tropický, nasávám jej nosem a vůbec mi nevadí dlouhá fronta na pasové odbavení.
Před letištěm mně čeká Břeťa. Rodina mu odletěla před pár hodinami, těsně jsme se minuli. Před halou se procházejí kohouti a slepice, které na Tahiti volně žijí. Jedeme autobusem na loď. Konečně ji vidím. Zakotvená mezi korálovým útesem a břehem, pohupuje se ladně na vlnách. 38 stopá kráska typu Albin Singoalla, vyrobená v roce 1971. Původně byla o pár stop kratší, ale předchozí majitelé jí přilepili delší zadek. Je na ní vidět řádná péče.

Kontrola lodi

Na nic nečekáme a dáváme se do práce. Lezu na stěžeň, kontroluji uchycení vantů a kladek před dlouhou cestou. Balíme, kontrolujeme, opravujeme. Den uběhl rychle a kolem šesté slunce spadne pod obzor a je tma. V tropech si soumraku moc neužijete.
Další den čistíme trup lodi pod vodou. Je to zdlouhavá práce, neustálé potápění na nádech, ale udělat se to musí. Obrostlá loď pluje pomalu a to my nechceme. Odpoledne je hotovo a za odměnu si dávám krátký pěší výlet. Vyrážím do kopců nad kotvištěm. Trvá několik kilometrů, než skončí vilové čtvrti sápající se po příkrých stráních. Vše je oploceno, nezbývá, než stoupat po asfaltkách. Pak domy skončí a konečně začíná džungle. Půda je tu sytě červená, ve vzduchu mlha. Stoupám na ostroh, ze kterého je krásný výhled na Mooreu, pro mně nejhezčí ostrov Francouzské Polynézie. Cestou zpět utrhnu v lese trs banánů, ať máme na cestu nějaké ovoce. V obchodě kupujeme jen to nejnutnější, vše je tady strašně drahé.

Tahiti, výhled na ostrov Moorea

Večer jsme připraveni, zvedáme kotvu a vyrážíme na ostrov Raiatea, kde se pokusíme naplnit plynové bomby. Kousek po výjezdu z korálu vytahujeme plachty. Společnost nám dělá stádo velryb, které nám křižuje cestu. Noční plavba proběhla v pořádku, ráno jsme přirazili k molu v Utoroe na Raiatei a vyrazili do krámku pro bagetu. Koupil jsem si i místní kyšku ze zkvašeného kokosového mléka, ale nedalo se to pít. Celý zbytek dne jsme strávili plněním plynových bomb, což se nám nakonec podařilo. Cíl byl splněn a večer jsme mohli v klidu odplout na ostrov Bora Bora.

Bora Bora

Na Bora Bora se oficiálně nesmí skoro nikde kotvit, byli jsme tedy rádi, že jsme za tmy našli poslední volnou bójku hned vedle Vaitape. Na ráno jsme měli dva úkoly – odhlásit se z Francouzské Polynésie a vystoupat na horu Pahia, odkud má být překrásný výhled na celý ostrov Bora Bora.
Když na policejní stanici slyšeli, že chceme odplout ještě dnes, smáli se, že takhle rychle se odjezdové formality udělat nedají, ale po trošce přemlouvání slíbili, že se o to pokusí a ať se ozveme odpoledne.
Měl jsem tedy čas projít se na kopec. Stezka nebyla příliš dobře značená, ale všechna důležitá místa byla zajištěna fixními lany. Pohled z vrcholu byl skutečně nádherný. Cestou zpátky jsem se ztratil a musel se probojovávat prudkou džunglí, ale díky aplikaci Mapy.cz a jasnému terénnímu reliéfu se mi podařilo sestoupit na začátek stezky. Velkou pomocí byly odhalené kořeny stromů a liány, které usnadňovaly sestup ve strmých úsecích.

Hora Otemanu (727 m n.m.)

Došel jsem do přístavu na wifinu a velké překvapení – francouzský policista mi píše, že odhlášení je hotové! Sbalil jsem dokumenty, koupil známky, poslal pár papírů poštou do Papeete a po celodenním běhání jsem dorazil na loď.
Břeťa říká, že už taky byl výběrčí poplatků za bójku. Nějak jej odpálkoval, ale určitě se vrátí. Na nic tedy nečekáme, odvazujeme se a míříme k díře v korálovém útesu, kudy se dá vyplout ven. Kolem burácejí vlny rozbíjející se o útesy. Blíží se večer. Čeká nás 1300 mil dlouhá testovací plavba na Americkou Samou.
Musíme prověřit loď, zda vše funguje, jak má. Americkou Samou jsem vybral jako první zastávku proto, že by tam mělo být levněji, než v jiných částech Polynezie (je to přece jen Amerika) a také by mělo být snažší sehnat náhradní díly.
První dny plavby fouká čerstvý vítr kolem 25 uzlů. Loď se chová velmi dobře, ladíme ideální konfiguraci plachet, dostáváme se do rutiny. Oceán je úplně prázdný. Kolem nás nejsou žádné lodě, ani na AIS, které má dosah desítky mil. Hlídky máme jen dvě. Od šesti večer do půlnoci a od půlnoci do šesti ráno. Střídáme se každý den, kdo bude mít první. Pokryjeme tak celou noc.
Na vlasec tažený za lodí se nám chytí obrovská Mahi Mahi. S obtížemi ji přitáhneme k lodi, máme ji na badenplatu a než se do ní podaří zasehnout hák, ryba se vymrští, uvolní se z háčku a je pryč. Smůla.
Na přeplavbách většinou moc nevyvařuju, ale Břeťa se chytá kuchyně a jíme si jak páni. Pár dní nám vydrží čerstvé produkty z Francouské Polynézie a pak přecházíme na trvanlivé potraviny, které jsem před odjezdem nakoupil v Polsku a dotáhl v batohu na Tahiti – trvanlivé tortily, toustové sýry, klobásky, polévky z pytlíku a konzervy. Já bych to dlabal víceméně syrové, ale Břeťa udržuje štábní kulturu a vaří, peče, smaží. Abych ho podpořil, vzpomenu si na Rudu Krautschneidera, jak v jižním oceánu pekli buchty a taky je zkusím upéct. Docela se povedly.

Břeťa s vlastnoručně upečenou pizzou

Vítr postupně slábne, přichází naše první flauta – totální bezvětří. Bezvětří na oceánu se snáší častokrát hůře, než bouře. Jsou dvě možnosti, jak jej překonat – buď počkat (netrvá většinou déle, než den), nebo jet na motor. Většina plachetnic, která motor má, se rozhoduje pro druhou variantu a my jsme nebyli vyjímkou. Motor tedy drnčí, nemám z toho radost, ale míle odsýpají.
Pak se nám rozfouká přímo do čumáku, to jsem v pásmu pasátů moc nečekal. Ale pasáty v Pacifiku se chovají trochu jinak, než ty Atlantické, na které jsem zvyklý. Jsou méně souvislé, vítr mění často směr a sílu, musíme stále pracovat s plachtami.
V každém tropickém moři přicházejí náhlé přeháňky, kterým se anglicky říká squall, francouzsky grain. Objeví se mrak, zesílí vítr a začne pršet. Někdy je přeháňka nevinná a za chvíli přejde, jindy vítr zesílí na dvojnásobek, viditelnost klesne na nulu a déšt bičuje palubu. Jsou dny, kdy za celý den nepříjde ani jedna, jindy jsou jich desítky v řadě za sebou. Hlavně v noci je těžké odhadnout, jak silná přícházející přeháňka bude a jak moc tedy máme zarefovat plachty. Mám ale pocit, že squally v Pacifiku jsou přece jen méně silné, než ty Atlantické.
Přívrava na squally má zásadní vliv na celkovou rychlost plavby. Máte totiž dvě možnosti. Plout s velkým oplachtěním a při každé přeháňce refovat, nebo vyvěsit méně plachet, se kterými se dají menší přeháňky přežít bez refování a refovat jen při těch větších. První možnost znamená větší průměrnou rychlost a více práce s plachtami, druhá možnost menší rychlost a méně práce. Je třeba najít rozumný kompromis.
Před Americkou Samoou vítr slábne a dojíždíme na motor. Po jedenácti dnech na oceánu vjíždíme zase mezi palmy, kolem jsou lodě, na březích domy a auta. Přirazíme k celnímu molu v přístavu Pago Pago a odbavujeme se. Jde to snadno, všichni úředníci přicházejí k lodi, i když je pátek odpoledne. Pak přejíždíme do zadní části zátoky, nafukujeme dinghy a vyloďujeme se na břeh.

Americká Samoa

První dojmy z pevniny po dlouhé plavbě jsou vždy intenzivní. Jdeme do obchodu pro plechovku koly, pozorujeme zvláštní autobusy vyrobené ze starých amerických pickupů. Pickupů tady jezdí taky hodně, na korbě mají postavené plastové zahradní sedačky a nich sedí celé rodiny. Vypadá to nebezpečně, ale brzy zjistíme, že na celém ostrově se nejezdí rychleji než čtyřicítkou. Je to tady samý kostel a tomu odpovídá chování lidí – jsou příjemní a nápomocní. Večerní mše připomínají spíše jazzové koncerty.
V neděli jdu na nejvyšší bod ostrova, horu Matafao. Oproti Francouzské Polynézii je stezka mnohem zarostlejší, hlavně ve vrcholových partiích. Fixní lana ale nechybí, takže výstup je bezpečný. Nahoře jsou zbytky nějaké kovové instalace z druhé světové války, výhled není tak impozantní jako na Bora Bora.

Výstup na Matafao

V pondělí podnikáme další anabázi s plněním plynových láhví, nakonec kupujeme novou bombu, která nám vydrží déle, než tři staré bomby dohromady.
Jednou večer jdeme prát do veřejné prádelny na konci zátoky. Přirazíme s dinghy ke břehu a slyšíme ze všech stran, jako by někdo bušil do zavěšených kolejnic. „Omlouvám se, ale měli byste si sednout,“ říká nám dívka na břehu.

– „Sednout? Proč si máme sednout?“

– „Protože je curfew. Nebojte se, bude to trvat jen pár minut.“

Jsme z toho trochu zmatení, ale sedáme si. Curfew znamená anglicky něco jako zákaz vycházení, večerka, atd. Vidíme, že všichni na ulici si skutečně sedli, na lavičky, na zídky a podobně. Za deset minut se opět ozve kovové bušení a my můžeme vstát. Vrtá nám to hlavou a další den zjistíme, že curfew na Americké Samoi se vyhlašuje v čase večerních modliteb, aby se na pár minut zastavila veškerá činnost ve vesnici. Je to zvláštní kombinace křesťanství a kmenových zvyků.
Ty mají na Americké Samoi stále sílu zákona. 90% území patří jednotlivým kmenům, zbytek patří americké vládě. Ta si dokonce od kmenových náčelníků pronajímá území, na kterém se rozkládá Samojský Národní park.
Na kmenových územích se nesmí v neděli chodit na pláž. Když se chcete v neděli vykoupat, musíte jít na nepříliš hezkou pláž vedle hlavní silnice, která leží na federálním území. Je to docela legrace, ale ne vždy.
Američan Nate, který na Americké Samoji žije už několik let i s rodinou, nám vyprávěl příběh dívky, která byla zaměstnaná v jedné místní bance. Kmen, do něhož patří, pořádal nákladný pohřeb významného člena a všichni z kmene na ten pohřeb museli přispět. Dívka neměla peníze a tak je ukradla v bance, kde pracovala, i když musela vědět, že se na to příjde. Strach z toho, že by nesplnila svou povinnost vůči kmeni, byl silnější.

Americká pošta na Americké Samoji

Připravujeme se k odjezdu. Ve velkoobchodním skladu poblíž letiště nakupujeme zásoby na další měsíc. Je to typický americký obchod. Polovina regálů jsou sladkosti a nápoje, jedna malá police se zeleninou a pár druhů konzerv – Corned Beef, Chilli a Špagety. Naplníme dva velké vozíky a u pokladen je skládáme do kartónových krabic. Opět se projeví místní pohostinnost – příjde k nám chlapík a ptá se, zda máme odvoz. Když řekneme, že ne, pokyne nám, ať naložíme všechno na korbu jeho pickupu, který má zaparkovaný před obchodem. Odveze nás až k lodi.
Poslední problém, který musíme vyřešit, je pitná voda. V přístavu je volně přístupná hadice obecního vodovodu, hodně lidí nás ale odrazuje od toho, abychom tu vodu pili. Samotné vodárny doporučují, aby se voda převařovala. Na několika místech jsou automaty, kde si za pár dolarů můžete načepovat vodu do vlastních nádob. Automaty jsou připojené na vodovod, ale údajně vodu filtrují a ošetřují UV zářením. Nakonec volíme kompromis – nádrže plníme vodou z vodovodu a k tomu si bereme 80 litrů z automatu. Jen co jsme vzali do rukou naplněné kanystry, už u nás zastavil pickup a nabídl nám odvoz. Chlapík nás odvezl do přístavu a pak jsme si chvíli povídali, jako s mnoha dalšími lidmi za těch pár dní, co jsme tady strávili. „Americká Samoa je jediné místo na světě,“ povídá hrdě chlapík, „kde nechám svoji dceru jít samotnou kamkoli ve tři hodiny ráno, a nebudu se o ni bát.“ Asi to bude díky těm kostelům.
Další den ráno se odhlásíme ze země a vyrážíme na dlouhou etapu. Cílem je doplout až do Torresova průlivu, 2800 mil daleko, s jednou případnou zastávkou na Vanuatu. Ze začátku nám fouká dobře, ale po pár dnech vítr slábne. Vypadá to na dlouhé motorování a navíc nás má zasáhnout silný vítr z obrovské tlakové níže, která se sune od Austrálie na východ. Nakonec se rozhodujeme stočit na jih na Fidži, i když to znamená, že Torres už možná letos nestihneme. Po dvou dnech brzy ráno dorážíme k přístavu Savu Savu na druhém největším ostrově souostroví Fidži – Vanua Levu. Voláme vysílačkou do maríny, mariňák vyjede a pomáhá nám uvázat se na bójku. Je sedm ráno, břeh Fidži je padesát metrů od nás. Ale zatím tam nesmíme, nejprve je potřeba se proclít.
V devět ráno přijíždí tlustý celník a ptá se, zda jsme v předstihu poslali vyplněné formuláře. Neposlali, nemáme na lodi vysokorychlostní internet. Celník pokývá hlavou a odjíždí. Vrací se ve čtyři odpoledne (za sedm hodin!) a přiváží formuláře. Vyplňujeme je a podáváme zpět. Celník odjíždí. Neděje se nic. Jsme jediná loď, která ten den přijela, takže velký nával tu není.
Celník se ten den už neukáže. Padá tma. Potřebujeme si koupit místní SIM kartu, abychom se mohli ozvat domů a začít vyřizovat administrativní záležitosti. Rozhodneme se to risknout. Spouštíme dinghy na vodu a jedeme na břeh. Doptáme se na obchod, kde prodávají SIM karty. Je tam tma, ale uvnitř sedí lidi. „Máte otevřeno?“ ptáme se. „Máme.“ Kupujeme si SIM kartu a přitom se dovídáme, že by otevřeno mít neměli, ale tím, že mají zhasnuto, se to nějak nepočítá. Papíry vyplňujeme při svitu mobilů, a platíme cash, ale to nám nijak nevadí. Když vyjdeme z obchodu, přímo naproti stojí náš známý celník. Ignorujeme jej a vracíme se ke člunu. Přitočí se k nám chlapík s obrovskou baterkou a vyzvídá, kam jdeme, kde máme člun, atd. Na půl cesty zpět vedle nás zastavuje pickup s celníkem a ten nám oznamuje, že máme průšvih a zítra dostaneme pokutu. Pokrčíme rameny a vracíme se na loď. Druhý den se neděje zase nic. Až v jednu odpoledne přijede celník, aby sepsal protokol o našem včerejším výletu. Když odjíždí, říká, že ještě dnes přijedou všichni úředníci a budeme proclení. OK.
Ve čtyři odpoledne přijíždí nějaké dvě paní. Vylezou na loď a předávají nám papíry o tom, že máme zakázáno vstoupit na Fidži. Máme hned odjet. OK. Tak hned to nebude, další ostrovy jsou od Fidži 800 námořních mil daleko. Dělám nezbytnou navigační přípravu a před západem slunce odplouváme. Na Fidži jsme byli. Asi patnáct minut, došli jsme od maríny k autobusáku a zpět. Ale byli.

Zákaz přistání na Fidži

Fidži je velké souostroví, trvá nám skoro dva dny, než se vymotáme na oceán. Chvíli uvažujeme, že se stavíme na Vanuatu, ale naše pozemní spojka má problém vyřídit na dálku všechny papíry, tak to po zkušenostech z Fidži necháme být a míříme rovnou na Novou Kaledonii, která patří Francii a mělo by to tam být všechno trochu jednodušší.
Naštěstí nemáme problémy se zásobami, máme dost na měsíc plavby. Navíc se nám podaří konečně chytit rybu – krásného tuňáka, akorát na dva velké filety. Upekli jsme si jej v troubě a k tomu vařené brambory, olizoval jsem se až za ušima.

Tuňák

Příjezd k Nové Kaledonii je docela náročný. Korálový útes se táhne hodně daleko, je to taková menší obdoba Velkého korálového útesu u Austrálie. K průjezdu v korálové bariéře přijíždíme za tmy, navíc prší. Už jsme skoro u vjezdu, když se naproti vynoří tažná souprava více než 200 metrů dlouhá. Míjíme se dost natěsno. Za vjezdem je silný proud, který nás táhne na sever a my se chceme držet v nepříliš široké plavební dráze. Jsem rád, když se mi o půlnoci podaří dojet k chráněnému místu v zátoce, která se jmenuje Bonne Anse – Dobrá zátoka. Hážeme kotvu a jdeme spát.
Ráno se budíme do nádherného jitra. Břehy pár desítek metrů od nás jsou porostlé bujnou vegetací a vypadají dost jinak, než ostrovy, které jsme navštívili dosud. Nemůžeme je bohužel prozkoumat, protože každá loď, která připluje na Novou Kaledonii, se musí nejprve proclít v celním přístavu, který je tady jediný, v hlavním městě Noumea. Moc nefouká, tak nakopneme motor a vyjíždíme z krásné Dobré zátoky. Po obědě jsme v Noumei. Chytáme volnou bójku hned před marínou a začínáme přihlašovací kolečko. Je zase pátek, a to se ve Francii moc nepracuje. Navštíví nás jen zdravotnická inspekce, která dbá na to, abychom nezavlekli na Novou Kaledonii nějaké nepůvodní druhy. V černém odpadkovém pytli, který si přinesou, mizí naše vajíčka, česnek, ale taky suchá hlína z květináče. Jinak jsou ale příjemní a řeknou nám, že celníci a imigrační máme navštívit až v pondělí. Víkend máme využít k tomu, abychom si prohlédli co nejvíce z Nové Kaledonie. Jaká rozdíl proti Fidži, kde by se z nás na celní bójce asi brzy staly mumie.

Čerstvě utržená papája

Jako vždycky po přistání v nové zemi lovíme wifiny a sháníme místní SIM kartu. Na Nové Kaledonii je to dost bída. Mají tady totiž jediného mobilního operátora, který svého monopolu zdatně využívá. Data pro turisty jsou zde drahá a nedostatková jako u nás v devadesátých letech. Drahé je tu vlastně všechno, třeba jedna krabička cigaret vyjde na českou pětistovku, což Břeťu moc nepotěšilo.
Blíží se konec října a je jasné, že přes Torresův průliv už letos nestihneme projet před začátkem období hurikánů. Rozhodujeme se, zda nechat loď tady, nebo v Austrálii. Navazujeme kontakty s místními. Žije tady třeba Karl, Němec s českou matkou. Říká, že život na Nové Kaledonii je „fůbec nejlepší kompromis z celého sfěta.“ Staví tu čluny metodou „cold molding“ a je v pohodě.
V sobotu večer je na náměstí koncert francouzského šoumena Didiera Super s kapelou Výprodej. Je to pecka. Podnikáme výlet do bývalé trestanecké kolonie v zátoce Prony. Už podruhé za této plavby si vymknu kotník (poprvé na Bora Bora). Stejně ale dobelhám k teplému prameni v ústí řeky do zátoky. Posledních dvě stě metrů se musí brodit mořem, ale je to zajímavé. Mezi nánosy minerálních depozitů proudí ze dna teplá voda. Cestou zpátky se svezeme s Francouzkou, která pomáhá na turistické chatě. Když nás vysazuje u zastávky autobusu, je na ní vidět, že se jí moc loučit nechce. Jsme ale tvrdí jako skály, zamáváme jí a jdeme na autobus.

Brodění řeky v zátoce Prony

Hledáme místo, kde nechat loď na zimu a máme štěstí. Kousek za obchodním přístavem je malá loděnice, kde mají poslední volný flek na břehu. Domlouváme vytažení lodě na konec týdne a konečně máme čas si vydechnout. Letošní plavba končí. Na rozloučenou si dopřejeme malý výlet na padesát mil vzdálený ostrůvek Ile des Pins. Jsou tam krásné bílé pláže, korály na potápění a minimum turistů. Prostě tropický ráj. Lidí je tam tak málo, že dva potulní psi z pláže s námi šlapou až na vrchol nejvyššího kopce v naději, že něco dostanou. Dám jim aspoň napít.
A pak zpátky do Noumey, vytáhnout loď z vody a na letiště. Čekají nás skoro tři dny cesty domů.

Loď jde z vody

Jak sledovat GRIBy v aplikaci PredictWind bez předplatného

PredictWind Offshore je momentálně asi nejlepší bezplatný zobrazovač GRIBů na mobilních zařízeních. GRIBy můžete pohodlně stahovat přímo z aplikace, má to ale háček. Pokud jste na širém moři mimo mobilní signál a používáte satelitní data (typicky Iridium), musíte mít aktivní předplatné PredictWind Standard a vyšší, aby vám to fungovalo. To stojí 99 dolarů na tři […]

PredictWind Offshore je momentálně asi nejlepší bezplatný zobrazovač GRIBů na mobilních zařízeních. GRIBy můžete pohodlně stahovat přímo z aplikace, má to ale háček. Pokud jste na širém moři mimo mobilní signál a používáte satelitní data (typicky Iridium), musíte mít aktivní předplatné PredictWind Standard a vyšší, aby vám to fungovalo. To stojí 99 dolarů na tři měsíce, které je třeba připočíst k předplatnému sítě Iridium.
Přitom samotné GRIBy lze přes Iridium pohodlně stáhnout z bezplatných e-mailových služeb, jak je popsáno třeba v mém článku Předpověď počasí na volném moři.
GRIB stažený do telefonu přes e-mail lze zobrazit v PredictWind Offshore aplikaci, není to ale úplně intuitivní. Zde je postup.


  1. Otevřeme v telefonu Správce souborů (já používám Cx File Explorer), najdeme stažený GRIB a zvolíme „Otevřít v programu“


  2. Vybereme aplikaci PredictWind Offshore

  3. Otevře se PredictWind Offshore a zobrazí hlášku, že GRIB nebyl stažen. To nám nevadí. V pravém dolním rohu aplikace je potřeba kliknout na tlačítko, které ukazuje aktuální druh zobrazovaného GRIBu.

  4. V nabídce, která se zobrazí, vyberete „Other“, i když máte třeba stažený GRIB GFS.

  5. Potvrdíte volbu a zobrazí se vám váš stažený GRIB v celé své kráse. Tak ať v něm máte co nejmíň fialové!

Na východ od ráje

Hranici překračujeme brzy ráno. Na silnici jsou kontrolní stanoviště obsazená vojáky, ale nikdo nás nezastavuje. Přijíždíme do města pojmenovaném po králi zvířat. Historický Lvov je perlou Haliče. Taková Praha východu. V šest hodin ráno je tu liduprázdno. Procházíme prázdnými ulicemi a pozorujeme, jak se město plné památek chrání před drápy ruského medvěda. Cenné vitráže kostelů […]

Hranici překračujeme brzy ráno. Na silnici jsou kontrolní stanoviště obsazená vojáky, ale nikdo nás nezastavuje. Přijíždíme do města pojmenovaném po králi zvířat. Historický Lvov je perlou Haliče. Taková Praha východu. V šest hodin ráno je tu liduprázdno. Procházíme prázdnými ulicemi a pozorujeme, jak se město plné památek chrání před drápy ruského medvěda.

Cenné vitráže kostelů jsou pokryté plechem, aby neutrpěly rázovou vlnou při bombardování. Sochy jsou obalené do drátěných sítí, které mají zastavit střepiny. Přes sítě jsou přehozené plachty s obrázky soch, jež skrývají. Na plachtách je napsáno: „Originálem se znovu potěšíte, až zvítězíme.“

socha chráněná před střepinami

vitráže pod plechovým štítem

Otevírají první pekárny, houstne provoz aut. Život plyne svým rytmem i uprostřed války.

Pokračujeme na Ternopol. Od mé poslední návštěvy na Ukrajině v roce 2017 je vidět pokrok. Silnice jsou méně děravé, domy opravenější. Nové výstavné budovy v centrech měst, nové obytné domy. Lidé jsou stále stejně příjemní a pohostinní. Zastavujeme se na jídlo v malém krámku s posezením kousek od řeky Dněstr. Posvačíme varenki s pivem a kupujeme sušené ryby. Kolem nás jsou hlavně ženy, na tom se válkou nic nezměnilo.

Jedeme na jih k moldavským hranicím a vstupujeme do všemi zapomenuté malé země natlačené mezi Rumunsko a Ukrajinu. K Černému moři to má coby kamenem dohodil, ale nezbyl na ni ani kousek. Mohli jí nechat aspoň úzký koridor, jaký má Bosna a Hercegovia u vesnice Neum.

I Moldavsko se mění. Na silnicích je méně koňských povozů. Babky v šátcích, kterých byly dříve plné návsi, sedí doma u svých chytrých telefonů.

Moldavsko je země tisíců jezer, rybníků a přehrad. U jednoho z nich táboříme. V noci přechází studená fronta a trochu zmokneme.

Hlavního město Kišiněv je malé jako celá Moldávie. Žije tu něco přes 600 000 obyvatel. Peníze, které Moldavané vydělávají po celé Evropě, jsou i tady vidět. Město obklopuje několik jezer a zahrady v centru jsou v letním odpoledni velice příjemné. Skoro všechna moldavská ministerstva sídlí v jednom velkém baráku na náměstí Marea Adunare.

Nejvíc mně zaujalo Kišiněvské hlavní nádraží. Poměrně velká, udržovaná stavba, kterou zevnitř neustále šůrují tři uklízečky. Na tabulích s odjezdy vlaků svítí Moskva a Sankt Petěrburg. To je ale jen sen, který je dávno pryč. Moldavské dráhy vlastní jediný provozuschopný osobní vlak.

odjezdy vlaků z jiných časů

Oficiálním jazykem Moldavska je rumunština, bez problémů se však lze domluvit rusky, jak se starými, tak s mladými lidmi.

Není se co divit, prvního ruského vojáka potkáváme 50 kilometrů od Kišiněva, přestože Moldavsko s Ruskem vůbec nesousedí. Vjeli jsme totiž do Podněstří, rusky mluvící separatistické republiky, kterou neuznává žádný stát na světě. Podněstří má většinu atributů, které byste od samostatného státu čekali. Hraniční přechody, hlavní město, vlastní měnu, registrační značky aut. Na mapě jej však nenajdete. Oficiálně je součástí Moldavska, ale ruská vojenská přítomnost zaručuje, že o suverenitě nad tímto územím si mohou Moldavané nechat jen zdát.

V hlavním městě Podněstří, Tiraspolu, jdeme na oběd do jedné z nejluxusnějších místních restaurací. Dopřáváme si opulentní hostinu z mistních specialit a za jídlo a pití pro 4 lidi platíme cca 600 českých korun.

místní speciality

Podněstří je chudší než Moldavsko, vyslovenou bídu ale nikde nevidíme. Jako správná země v ruské sféře vlivu má i Podněstří svého oligarchu, kterému patří většina země. Je jím Victor Gușan, majitel firmy Šerif a bývalý důstojník KGB (jak jinak). Firmě Šerif patří v Podněstří benzinky, supermarkety, televize, tiskárny, atd., atd.

oligarchův supermarket

Oficiální vlajka země má na sobě srp a kladivo, aby ukázala lásku, kterou Podněstřané stále chovají k Sovětskému svazu. Na ulici Leninova v centru města je ikonická restaurace Stolovka, kde se to jen hemší obrázky Lenina a slogan restaurace zní: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Rusko však stále neudělalo ten poslední krok, který by si spousta lidí tady přálo: uznat Podněstří, nebo jej rovnou přičlenit k Rusku.

hlavní město Tiraspol

Vracíme se do Moldavska a táboříme u jezera Gidigiči. K ohni přijde místní rybář a pozdraví se s námi česky. Je jedním z tisíců Moldavanů, kteří k nám jezdí za prací. Pijeme víno a zpíváme. Je tu fajn.

Všechny země, které jsme během naší krátké cesty na východ navštívili, patří k Evropě. Je to ale Evropa, na kterou se tak trochu zapomnělo. Exotika, která je od nás blíže, než Paříž. Stane se někdy západní Ukrajina, Moldavsko a Podněstří masovým cílem turistů? Asi ne. Je tady levno, bezpečno a je co vidět. Snad to vydrží.

Putování po Izraeli

O složitých vstupních procedurách do Izraele jsem toho hodně slyšel. Očekával jsem grilování ze strany imigračních úředníků a zavazadla rozbalená do posledního kapesníku. Ve skutečnosti to bylo rychlé, bezbolestné a mírně chaotické. Za hodinu jsme z letiště venku. Házíme bagáž do pronajatého auta a vyrážíme do tmy. První nocleh máme objednaný v kibucu, což je […]

O složitých vstupních procedurách do Izraele jsem toho hodně slyšel. Očekával jsem grilování ze strany imigračních úředníků a zavazadla rozbalená do posledního kapesníku. Ve skutečnosti to bylo rychlé, bezbolestné a mírně chaotické.

Za hodinu jsme z letiště venku. Házíme bagáž do pronajatého auta a vyrážíme do tmy. První nocleh máme objednaný v kibucu, což je takový druh vesnice, kde všichni hospodaří společně. Něco jako husitský Tábor.

Vystoupáme serpentinami na kopeček a najednou nám cestu zatarasí zavřená brána. Je půlnoc, nikde nikdo. Všude kolem plot s klubky ostnatého drátu. Z hebrejských cedulí moc moudří nejsme a mobilní signál tu není. Po chvíli z druhé strany brány přijíždí auto s majáčkem.

– „Co tady chcete?“, ptá se mladík vystupující z auta.

– „Máme tady objednaný nocleh …“

– „Aha, tak to je v pořádku. Vítejte v Izraeli!“

Brána se otevírá a my máme za sebou první izraelskou zkušenost: Vesnice jsou tady udělané tak, aby fungovaly jako nedobytné pevnosti.

Za chvíli padáme do postele v malém příjemném domečku. Klíče byly podle domluvy pod květináčem.

První noc v Izraeli

Ráno v kibucu Nachšon je nádherné. Všude zeleň, malé domečky, výhledy na okolní pahorkatinu. Vypadá to tady spíš jako v hodně bohatém americkém suburb, než v komunistické vesnici. Více po tom nepátráme, dáváme klíče pod květináč a vyrážíme na silnici, která dala kibucu jméno. Operace Nachšon byla vojenskou akcí během vzniku izraelského státu v roce 1948. Měla za cíl prorazit blokádu silnice vedoucí od moře do Jeruzaléma.

My nic prorážet nemusíme. Pohodlná dálnice nás dovede až k okraji města. Přes pekelné zácpy v židovské části se dostaneme k hradbám jeruzalémského Starého města a vkročíme do mišmaše turistů, historie a soupeřících náboženství.

U Lví brány začíná Via Dolorosa, křížová cesta, ta skutečná, kudy kráčel Ježíš. Teď tudy kráčí statný Španěl s dvoumetrovým křížem přes rameno. Za ním procesí, hraje se na kytaru, všichni zpívají. Zapadneme do nenápadných otevřených dveří. Je tam tma a schody dolů. Kde to jsme? No přece v kasematech, kde byl Ježíš vězněn před soudem.

Španěl a kříž

Každý barák, každý kámen tady má nějaký význam pro křesťany, pro Židy, či pro muslimy. Většinou pro všechny dohromady a pro každého jinak. Rivalita je tu všudypřítomná. V místě, kde Ježíš poprvé padl pod tíhou kříže, rozdává Mezinárodní komise vědeckého Islámu výtisky Koránu zdarma. Muezzinův tlampač je umístěný tak, aby halekal přímo do vrat koptského kostela. Nikdo se ale neumí nenávidět tak upřímně, jako jednotlivé křesťanské denominace u Božího hrobu. Kolem údajné jeskyně, kde byl pohřben Ježíš sňatý z kříže, jsou dookola dveře a za nimi kněží arménské, řecké, koptské a katolické církve, kteří kolem sebe chodí jako načepýření kohouti.

Napětí se tu dá krájet. Černý americký reverend se dohaduje s hrbatým koptským knězem.

– „Mlč a táhni!“ soptí koptský kněz.

– „Pravdu neumlčíš,“ odpovídá mu plamenně reverend, který před chvílí vysvětloval své skupince, že Ježíš ve skutečnosti zemřel v Indii.

Chrámu šéfují ortodoxní Řekové a dávají to dost najevo. Podlehl jsem atmosféře a uvnitř jeskyně, přímo vedle kamene, kde měl ležet Ježíš, jsem se s jedním z nich chytl. Mea culpa.

Měl jsem raději zůstat v luteránském kostele, který stojí naproti chrámu Božího hrobu. Nikdo tam nechodí a střízlivý interiér je balzámem na duši.

u Božího hrobu

Procházíme nekonečné arabské bazary až se dostaneme ke Zdi nářků. K mužské části zdi přiléhá krytá modlitebna plná knih a studujících Židů. Mumlání modliteb a rytmicky se klátící postavy v kloboucích. Inspirující místo, které stojí za návštěvu.

Vstup na chrámovou horu hlídají vojáci. Dnes tam mohou jen muslimové.

V Getsemanské zahradě na mně dolehne druhá izraelská zkušenost: Mír je tady stále jen absencí války.

Olivová hora

Odjíždíme z Jeruzaléma do mošavu Tarum. Mošav je něco jako kibuc, ale vypadá ještě američtěji. Je samozřejmě oplocený. Náš hostitel zastříhává na zahradě citronovník a velmi příjemně si s ním a jeho paní popovídáme.

Klíče od našeho domečku jsou opět pod květináčem.

Ráno se trochu projdeme v lesích okolo Tarumu. Od procházky v Česku se to liší hlavně tím, že v Izraeli dříve nebo později narazíte na hrob někoho, o kom se píše v Bibli. My jsem takhle na kopečku narazili na hrobku Samsona, který oslí čelistí pobil 1000 mužů. Je z ní hezký výhled na Hroznový úval, pokud by vás to zajímalo.

mošav Tarum

Sedáme do auta a jedeme na jih. Jet v Izraeli na jih je jako jet v Americe na západ. Nekonečné pouště, nekonečné příležitosti, pionýrský duch a svoboda.

U města Be’er-Sheba si všímám zářícího, oslepujícího předmětu, který visí nízko nad obzorem. Co to může být? Mám teorii, která se po pár kilometrech potvrdí. Je to scéna jako z vědecko-fantastického filmu. Uprostřed pouště stojí tepelná solární elektrárna.

Představte si 200 metrů vysokou věž a na jejím vrcholu kotel. Kolem věže jsou tisíce zrcadel, které odrážejí sluneční paprsky na povrch kotle. Ten se rozžhaví a voda v něm se promění v páru, která pohání turbínu. Zíral jsem na to s otevřenou hubou.

termická solární elektrárna

O kus dál jsou zase dlouhé řady parabolických zrcadel, které nahřívají trubku, v níž proudí roztopená sůl. Díky tomu tahle solární elektrárna vyrábí elektřinu ještě pár hodin po západu slunce.

Třetí část elektrárny je z běžných fotovoltaických panelů. Cílem projektu bylo zjistit, jaká solární technologie je nejlevnější. Vyhrály panely.

Na dohled od solární elektrárny je Centrum pouštního zemědělství. Když si totiž chcete v Izraeli odpočinout od lidí, nejdete pást kozy do hor jako u nás. Jdete do pouště pěstovat rajčata.

700 metrů pod povrchem Negevské pouště je obrovské brakické jezero (voda je lehce slaná) Ukázalo se, že rajčatům sůl úplně nevadí a dobrodruzi z různých koutů Izraele se usazují v poušti a začínají farmařit. Centrum pouštního zemědělství jim dodává know-how, protože pěstovat ekonomicky rentabilně cokoli na poušti vyžaduje technologie, které byste čekali právě asi jen od Izraelců. Nedávno díky svým pouštním farmám převálcovali světový trh s jojobou.

Jedeme stále na jih, Izrael se zužuje jako trychtýř, vlevo je Jordánsko, vpravo Egypt. Když už se zdá, že mezi nimi nezbývá žádné místo, objeví se před námi moře. Jsme v Eilatu u Rudého moře. Jsou tu údajně nejsevernější korálové útesy na světě. Pestrobarevné rybky se nám pletou pod nohama, jen co vejdeme do vody.

Na koupání jsme zvolili pláž Migdalor (maják). Je zdarma, parkování taky zdarma, vedle jsou sprchy. Jestli tam pojedete, pozdravujte od nás murénu, která bydlí pod kamenem deset metrů od břehu. A taky její kámošku barakudu, co šmejdí kolem.

Stmívá se, loučíme se s Eilatem. Jedeme přespat na veřejné tábořiště u Rudého kaňonu. Veřejná tábořiště jsou rozesetá po celém Izraeli. Většinou jsou to jen kamenité plácky bez jakékoli infrastruktury, ale umožní vám legálně přespat téměř kdekoli.

Rudý kaňon

Rudý kaňon je velká pouštní atrakce a my jej chceme mít jen pro sebe. Přespíme proto na tábořišti vedle něj a na prohlídku vyrazíme brzy ráno, než dorazí turisté. Stavíme stan a koukáme na hvězdy. Jsme tu úplně sami.

Ráno si projdeme kaňon, přilehlá wádí a vystoupáme na horu Neshef. Krajina je úchvatná, vedro skoro nevnímáme. Kousek od parkoviště narazíme na skupinku kamzíků, vypadají úplně jako ti tatranští.

Vracíme se na sever. U silnice narazíme na ruiny města Avdat, které založili Nabatejci. Že jste o Nabatejcích nikdy neslyšeli? Já taky ne. Přitom měli vlastní písmo, ovládali obchod na Hedvábné stezce a postavili město Petra. V téhle části světa je co se týče civilizací velká konkurence a musíte být opravdové šajby, jako Sumeři nebo Babylóňané, abyste neupadli v zapomění …

Kousek vedle je národní park Ein Avdat, kde otestujeme benevolenci jeho strážců tím, že tak trochu ignorujeme nařízení a zákazy, které tam mají. Projde nám to a získáváme třetí izraelskou zkušenost: hodně věcí se dá domluvit.

O pár hodin později jsme zase v autě. Brzdy smrdí a venkovní teplota stoupá i když se blíží večer. Sjíždíme totiž 430 metrů pod hladinu moře, do nejhlubší prolákliny na světě, kde leží bezodtoké jezero zvané Mrtvé moře. Obsah soli je v něm 9x větší, než v oceánu. To se těžko představuje. Když do něj namočíte prst a olíznete ho, je to jako byste si sevřeli jazyk do kleští. A voda stříknutá do oka je jako žhavý drát. Je tam tolik soli, že dno je pokryté tvrdými solnými oblázky.

Mrtvé moře

Koupání v Mrtvém moři byla přesně taková zábava, jak jsem si to představoval. Když se ve vodě postavíte, trčíte od prsou nahoru nad hladinu a máte rozhled. Plácnutí rukou do vody neudělá skoro žádné vlny, jak se voda hustá. Můžete ležet, převalovat se a číst knížku. Jen je dobré být v dosahu sprchy.

My jsme se koupali na pláži Ein Bokek. Je zdarma, jsou tam převlékárny a sprchy.

Noc jsme strávili na veřejném tábořišti pod horou Masada. Veri se nelíbilo, že po zemi lezou štíři, tak jsme spali v autě.

Masada je majestátní stolová hora na břehu Mrtvého moře, od nepaměti používaná jako přirozené opevnění. Své sídelní město tu měl i král Herodes. Krásnou stezkou vystoupáte 500 výškových metrů a dostanete se tak do závratné nadmořské výšky 50 metrů nad mořem. Dá se jet i lanovkou. Prošli jsme si zříceniny na vrcholu a když jsme se chystali sejít dolů, ukázalo se, že je stezka zavřená. Prý kvůli velkému horku. Naivně jsem si myslel, že horko a poušť k sobě tak nějak patří, ale zjevně jsem se mýlil. Ještě že nás nechali sjet dolů zadarmo lanovkou.

V takovém hicu uprostřed pouště by se člověk rád vykoupal. Nejlíp v nějakém chladivém potůčku, kde bude koupací tůňka. Mohl by tam být i vodopád. Ideálně by to celé mělo být tak na půl v jeskyni, aby tam nepražilo slunce. Hodil by se i výhled přímo z vody na Mrtvé moře a Jordánské hory. A samozřejmě tam musíme být sami, aby se dalo koupat bez plavek. Pokud si myslíte, že blouzním z pouštního úžehu, pak vězte, že jsme takové místo našli. Je někde v národním parku Ein Gedi a budete mít větší radost, když si jej taky sami objevíte.

V průzračně čistém potůčku uprostřed pouště jsem získal čtvrtou izraelskou zkušenost: je to země zázraků.

jedna z tůní v En Gadi

Po koupačce nás čekala cesta přes Palestinu na sever. Palestina je stále součástí Izraele a hraniční přechod proto není hraniční přechod, ale military checkpoint. Jsme na západním břehu Jordánu, Silnice číslo 90 je pod izraelskou kontrolou. U odbočky na Jericho je velkými písmeny napsáno: Izraelcům vstup přísně zakázán! Máme auto s izraelskou značkou, tak radši jedeme dále. Po setmění opouštíme Palestinu a dojedeme ke Galilejskému jezeru. Na místě, kde má být tábořiště, je půjčovna kánoí a hospoda, spíme proto v autě.

Za ranního kuropění přijdeme k Jordánu a vklouzneme do jeho vod. Plaveme ve stínu vysokých stromů, prozpěvuji si přejdi Jordáán, řeku všech nadějííí a připadám si jako kříženec Jana Křtitele s Helenou Vondráčkovou. Než jsme vešli do řeky, ptali jsme se Izraelce, který zrovna vylézal ven, jaká je voda. „No complaints,“ odpověděl. Byli jsme na tom stejně.

koupel v řece Jordán

Svět je prý nejkrásnější ze hřbetu koně, ale poznávat takto Galilejské jezero by bylo nepraktické. Našel jsem proto půjčovnu paddleboardů, které by nám na vodní hladině mohly koně nahradit. Na začátku ulice, která vedla k parkovišti u pláže, byla velká cedule Zákaz vjezdu, parkoviště je plné. Usoudil jsem, že je to jen taková izraelská hra a pokračoval dále. Ukázalo se to jako správná volba. Na parkovišti bylo místo, hlídač byl přívětivý a dvě hodiny stání byly zdarma.

Galilejské jezero je 200 metrů pod hladinou moře a nás čekal pokus o výstup na nejvyšší horu Izraele, 2236 metrů vysoký Mount Hermon, známý také jako Džabal al-Šeich. Technicky to není problém, skoro až nahoru vede silnice. Hora však leží na trojmezí Izraele, Sýrie a Libanonu, což je v dnešním světě jedno z nejhorších míst, na kterém se může hora nacházet.

Hned ráno před koupačkou v Jordánu jsem volal vojákům a získal mlhavý příslib, že nás pustí na začátek zelené turistické stezky, která z hory vede. Stoupáme autem na Golanské výšiny. Mění se krajina i lidé. Izrael dobyl Golanské výšiny během Šestidenní války v roce 1967. Předtím patřily Sýrii. Prodavač v malém krámku v městečku Masade mi vysvětluje: „58 muslimských vesnic bylo vystěhováno, zůstat jsme mohli jen my, Drúzové.“

Drúzové? Podle internetu žijí v Libanonu, Sýrii a Izraeli a vyznávají jakési excentrické náboženství. K tomu můžu z vlastního pozorování dodat, že tráví hodně času na mobilu a pečou výborné koláčky. Odtud zkušenost pátá: Izrael je rozmanitější, než se zdá.

Galilea

Projedeme město Madždal Šams a najíždíme na horskou silnici, vedoucí k lyžařskému středisku pod horou Hermon. Po pár stech metrech je zavřená brána. Tentokrát to vypadá vážně. Zkouším volat na různá čísla, ale bez úspěchu. Přijíždějí další auta s izraelskými návštěvníky, ale otáčejí se a jedou pryč. Sorry kámo, dneska je drúzský svátek a středisko je proto zavřené. Zkuste to jindy.

Trčíme před branou a uvažujeme co dál. Tak trochu jsem počítal s tím, že to nevyjde, ale nechce se mi ještě vzdát. Přijíždí voják v džípu, ale nemluví anglicky ani rusky. Jedním z těchto jazyků se jinak domluvíte skoro s každým Izraelcem. Voják stojí u brány a něco povídá do vysílačky. Za námi zastavují tři civilní auta. Vystupují z nich starší Izraelci. Jdou k vojákovi. Mluví s ním přátelským, ale autoritativním tónem. Po pár minutách voják pokrčí rameny a jede k bráně. Brána se otevírá. Izraelci se vracejí ke svým autům. „Můžeme jet taky?“ volám na ně. Mlčky přitakají. Proklouzneme dovnitř a brána se zavírá. Jupí! Vystoupáme v koloně k lyžařskému středisku. Všude je pusto prázdno. Izraelci vystupují z aut. Jdu k nim a ptám se, jestli je ok vyjít podél lanovky nahoru a udělat si malou tůru.

„Tůru? Ty jsi se zbláznil, ne? Víš co je tady za kopcem? Sýrie. A tady za tím? Libanon. Jakou túru?“ Vysvětluju jim, že mi během ranního telefonátu bylo přislíbeno, že můžeme jít k zelené stezce. Nakonec pokrčí rameny a řeknou, že je to na nás.

Překonáváme ještě checkpoint se dvěma záklaďáky, kterým také stačí zmínka o telefonátu a pak začínáme stoupat. Hory jsou krásné, nikde ani živáčka. Na vrcholu obhlížíme vojenské instalace na okolních kopcích. Je to tady skutečně horká půda. Poslední bombardování syrských pozic proběhlo v roce 2019. Zkoušíme ještě, kam nás až pustí hlídka na příjezdové cestě k vojenským instalacím, ale když na nás začnou křičet, volíme strategický ústup. K vrcholu Mount Hermon jsme se přiblížili, co to šlo.

Sejdeme dolů a spouštíme se autem k pramenům Jordánu. V jednom z přítoků leží převrácený syrský tank, který tu zbyl z poslední války. Přespáváme na tábořišti pár kilometrů od libanonské hranice. V noci slyšíme od hranice střelbu. Určitě jen cvičnou.

Ležím ve stanu a přemítám o tom, jaké to je žít v zemi, kde můžeš vyvíjet nejmodernější komunikační technologie a zároveň být ostřelován podomácku vyrobenými raketami z železné trubky. Mít pokročilou demokracii a nemít jediný hraniční přechod se dvěma sousedními zeměmi. Odpověď je asi jednoduchá: zvykneš si na všechno.

Ráno přijíždíme do Haify na pobřeží Středozemního moře. Zvolňujeme tempo a nasáváme atmosféru kosmopolitního města. Koupeme se v moři, v pořadí už třetím. Odpoledne jedeme do kopců a chodíme křížem krážem. Večer na tábořišti je plno arabských rodin, sedí na kobercích, grilují a mluví jeden přes druhého. Děti se prohánějí na koloběžkách, pohoda. Taky grilujeme a po soumraku trochu s obavami pozorujeme obrovská divoká prasata, která přicházejí na tábořiště hodovat na zbytcích.

pouštní kvítí

Noc je ale klidná, jen Veri si propíchla karimatku. Poslední den. Procházíme se po útesech nad mořem, koupeme se. Moře je trochu bouřlivější. Velká vlna mně semele a ztrácím brýle. Nevadí, stejně potřebuji nové. Vidíme v akci nejstarší paddleboard na světě, 50 let starý izraelský design zvaný hasake.

Jedeme se podívat na plot mezi Izraelem a Palestinou. A pak na letiště.

– „V tom batohu máte bonbóny?“ ptá se trochu podezíravě chlapík u rentgenu.

– „To nejsou bonbóny, ale datle“

– „Kde jste je koupili?“

– „V takovém městě tady kousek, je tam …“

Včas se zarazím, než dořeknu: „… mezera v plotě mezi Palestinou a Izraelem.“ Protože by následovala otázka: „A proč vás zajímá mezera v plotě?“ A já bych řekl: „Protože tam Izraelská národní pěší stezka vede kousek Palestinou.“ Chlapík by to nepochopil a kdo ví, jak by to dopadlo.

Takže řeknu: „Je tam takový obchoďák mezi paneláky“ a chlapík se usměje a řekne: „Jo, tam to znám.“ Popřeje nám hezkou cestu a batoh zmizí v útrobách letiště.

Dobře to dopadlo, ale stejně mám v hlavě izraelskou zkušenost šestou a poslední: Hodně se dá domluvit, ale něco se dá jen vybojovat. A nenaděláš s tím nic.

Šalom.

Na kole do Bělehradu

Cesta na kole podél řek Bečva, Morava a Dunaj až do srbského Bělehradu.

Plán cyklovýletu byl velice jednoduchý:

1. Vyjet k pramenům Bečvy a sledovat ji k soutoku s Moravou
2. Podél Moravy pokračovat k Dunaji
3. Sledovat Dunaj přes Bratislavu a Budapešť až do Bělehradu

Navštívil jsem šest zemí skutečných a dvě vymyšlené, vykoupal jsem se v pěti řekách a ujel 1212 kilometrů za 63 hodin v sedle.

Poslední tři dny byly trochu na sílu kvůli zraněné noze a velkému horku, ale i takové věci k cyklocestování patří.

Projel jsem spoustu krásných míst (jen namátkou Bečva mezi Valmezem a Přerovem, Baťův kanál, Bratislava, Štůrovo, maďarské a srbské rybářské osady, Bělehrad) a potkal zajímavé lidi.
Trasu, kterou jsem jel, mohu vřele doporučit (akorát bych vynechal Kroměříž a Budapešť 🙂

26. května 2022

11:00

První den - Bečva

Vyrážím před polednem. Mám novou řídítkovou brašnu na doklady a telefon, to se pojede jedna báseň.
Po cyklostezce k přehradě Šance, na Bílou, přes Salajku na Bumbálku (870 m n.m.), nejvyšší bod mé cesty. Teď už to bude víceméně z kopce. Bělehrad je 117 m n.m., takže na tisíci kilometrech sklesám 750 metrů, méně než metr na kilometr …
Podél vsetínské Bečvy přes Karlovice, Vsetín do Valmezu. Zde první soutok – vsetínské a rožnovské Bečvy.
Spím kousek od Valmezu v naprostém soukromí nedaleko řeky.

kolo je připraveno na cestu

soutok vsetínské a rožnovské Bečvy

první noc

27. května 2022

09:44

Druhý den - Bečva, Morava

Krásný úsek cyklostezky přes Teplice nad Bečvou a Lipník do Přerova. Stavil jsem se u Hranické propasti (nejhlubší jeskyně zatopená sladkou vodou na světě), nic mi do ní naštěstí nespadlo.
Příjemně mně překvapil Přerov, zbytky hradeb, hezké centrum.
Dojel jsem k soutoku Bečvy s Moravou, krajina už je hodně nížinná, během záplav to tady musí být jedno velké moře. Koupačka na soutoku, Morava je chladnější.
Pokračuji do Kroměříže, dost jsem se na něj těšil, ale pořád na mně někdo troubil, hulákal, paní v květné zahradě hubatá, tak jsem jel radši dále.
V Otrokovicích v řece Dřevnici vidím kapra, který vyskočil dobře metr nad hladinu, zamával ocasem a dopadl zpět. Asi se díval na nějaký dokument o delfínech a chtěl to taky zkusit.
Napajedla jen míjím, ale vypadají velmi hezky.
Pak začíná Baťův kanál, lodičky, širé pláně, tenhle typ krajiny mně bude doprovázet už celou cestu.
Usínám v přístřešku kousek za Uherským Hradištěm, zítra bude technická přestávka.

čapí rodinka ve vesnici Ústí u Teplic nad Bečvou

Hranická propast

soutok Moravy a Bečvy

noc pod děravou střechou u Uherského Hradiště

28. května 2022

10:11

Třetí den - pouť k hradisku sv. Klimenta

Dnes se s rodinou účastním pravoslavné pouti k hradisku sv. Klimenta. Nachází se v Chřibech kousek od Velehradu. Je to pěkné, hodně se zpívá, čte z moudrých knih a na závěr se opékají buřty.
Trochu mně trápí zánět trojklanného nervu, pravou tvář mám v jednom ohni, ale to přejde.
Odpoledne rodina odjíždí. Najdu si místečko uprostřed pole blízko Kunovického letiště, postavím stan a tiše si skučím až do rána.

mák vlčí a setý

poutníci

nocleh u Kunovic

29. května 2022

10:25

Čtvrtý den - k Dunaji

Pokračuji malebnou krajinou kolem Moravy a Baťova kanálu na jih. Ze slovenské strany přijíždím k soutoku Moravy a Dyje. Před sto lety byl celý v jednom státě, před padesáti lety tudy vedla hranice mezi Československem a Rakouskem a teď je to trojmezí Česka, Slovenska a Rakouska. Více států se na soutok dvou řek už snad vměstnat nedá.
Sleduju tok Moravy a ve vesnici Suchohradu mně překvapí udržovaný památník československým pohraničníkům, kteří hrdinně stříleli na své krajany, kteří se snažili dostat přes Dunaj do Rakouska. Je tam rudá hvězda, heslo „Neprejdú!“ a fotky smějících se kluků s vlčáky u nohou. Zvláštní.
Večer dojíždím k Děvínu, ubytovávám se v penziónu u Srnčíka a dávám si čepovaného birela bez příchutě! Slovensko je prostě před námi.

Skalica – nejjižnější přístav Baťova kanálu

plynovod Bratrství překonává řeku Moravu

funkční model tohoto jeřábu byl moje nejoblíbenější hračka v dětství

soutok Moravy a Dyje

zombie památník v Suchohradu

Děvín – jeden z nejikoničtějších hradů na světě

soutok Dunaje a Moravy

30. května 2022

10:50

Pátý den - Bratislava

Vjezd podél Dunaje do Bratislavy je impozantní. Projíždím si pěší zónu a pak mířím k mostu Slovenského národního povstání. Musím tam totiž udělat jednu věc:

Kdysi dávno jsem byl s našima v Bratislavě. Bylo mi tak šest. Vyjeli jsme výtahem do takového zvláštního talíře, co trčel na sloupu nad mostem. V talíři byla luxusní restaurace, nikdy předtím jsem nic takového neviděl, číšníci nosili smoking, všude samá kůže a ty výhledy!
Naši se plácli přes kapsu a koupili mi Coca-Colu. Mojí první v životě! Byla v tlustostěnné láhvi a dostal jsem k ní sklenici s ledem a brčko. Prostě paráda. Kam se hrabaly kofoly a citrokoly od nás z obchodu!
Dneska jsem do toho talíře nad mostem SNP vyjel znovu. Dal jsem si samozřejmě Coca-Colu. Byla super 🙂

Celkově se mi Bratislava velmi líbila i cyklistická infrastruktura je poměrně dobrá. Odpoledne jsem vyrazil dále podél Dunaje a projel kolem vodního díla Gabčíkovo. Kdo zažil osmdesátá léta 20. století, pamatuje si, že stavba Gabčíkovo – Nagymáros byla v televizi každý druhý den. Měla to být obrovská přehrada na Dunaji, s přehradní hrází v úzkém místě mezi vesnicemi Nagymáros a Visegrád.
Maďaři však na konci 80. let ucukli, projekt se narychlo předělal a dokončila se jen slovenská část. Plavební komory v Gabčíkovu jsou obrovské.
Noc jsem strávil u slepého ramena Dunaje blízko Číčova.

krásavica na Dunaju

Gabčíkovo

noc u slepého ramene Dunaje

31. května 2022

11:11

Šestý den - Maďarsko

Projel jsem Komárno a po slovenském břehu Dunaje pokračoval dále. Na maďarském břehu Dunaje se začaly zvedat kopečky. Mezi podunajskou nížinou a Budapeští je pahorkatina, kterou se musí Dunaj prokousat. Dorazil jsem do Štúrova, kde se mi velmi líbilo. Na druhé straně řeky se tyčila katedrála v Ostřihomi, největší maďarský kostel. Působí monstrózně a těžkopádně a tak jsem po krátké prohlídce vyrazil po pravém břehu do Visegrádu.
V roce 1335 se na hradě Visegrádu setkali český, polský a uherský král. Vyřešili vzájemné spory, dohodli se na spolupráci a společném postupu proti Habsburkům. Ve střední Evropě díky tomu zavládl na několik desetiletí mír.
V roce 1991 se ve Visegrádu setkali prezidenti Československa, Polska a Maďarska. Byl to přímý odkaz na setkání králů o 656 let dříve. Vznikla Visegrádská skupina, dnes Visegrádská čtyřka.
Visegrád je luxusní letovisko plné nablýskaných hotelů. Na hrad jsem ani nejel, stejně jsou to jen ruiny po tureckých nájezdech.
Kousek od vesnice se na ostrově nachází příjemné veřejní tábořiště, takže o nocleh jsem měl postaráno.

bazilika v Ostřihomi

tábořiště na ostrově Szentendrei

mlhavé ráno

1. června 2022

11:28

Sedmý den - Budapešť

Dopoledne jsem dorazil do Budapešti. Na cyklisty tady moc nemyslí, takže jsem si jen projel Margaritin ostrov a přes centrum pokračoval dále. Na jih od Budapešti jsem zabivakoval vedle cyklostezky.
Cykloturistu, který se ke mně po chvíli připojil, jsem ujistil, že v noci pršet nebude. Roztáhl si tedy hamaku mezi dva stromy, bez plachty. Nad ránem přišla průtrž mračen. Bral to statečně a ráno mi nabídl míchaná vajíčka.

… a parlament je celkem pěknej barák …

večery jsou zde klidné

2. června 2022

11:41

Osmý den - karambol

Projížděl jsem malebnou krajinou podíl Dunaje na jih. V malé zapadlé vesničce Meszes jsem si dal výbornou smaženou rybu přímo na břehu řeky.
Cesta ubíhala v poklidu a já spřádal plány, kam dojedu dnes, kdy dorazím do Bělehradu, jestli to bude dopoledne, nebo odpoledne … Velký šéf si toho všiml a dal mi ťafku.
Všiml jsem si, že mi uniká vzduch z předního kola. Vyměnil jsem duši, jenže se ukázalo, že jsem si vzal špatný rozměr. Vrátil jsem tam tedy tu unikající, dofoukl jsem jí, deset minut jel, zase dofoukl a tímhle postupem jsem se chtěl dostat až do městečka Baja, kde snad bude cykloobchod.
Jenže jsem najel na okraj asfaltové stezky, plášť předního kola se smýkl z ráfku a už jsem letěl.
Přistál jsem na asfaltu, kolo taky, prvotní inspekce neodhalila větší závady, akorát mně pekelně bolel levý kotník. Do Baji mi zbývalo šest kilometrů, trvalo mi tři hodiny, než jsem se tam dostal. Belhal jsem a opíral se o kolo. V penziónu jsem se úplně vyřízený svalil na postel. Kotník byl nafouknutý jako balón. Radši jsem usnul.

Slovenská vesnice v Maďarsku

mňamka

3. června 2022

11:55

Devátý den - invalida opouští Maďarsko

Ráno jsem se probudil a připravil se na klíčový test. Dokážu se postavit na levou nohu? První pokus dopadl neúspěšně, ale mám dlouholeté zkušenosti se sebemotivací, takže po pár minutách hekání a výkřiků jsem se podél zdi dobelhal do koupelny. Na tom už se dá stavět.
Nejbližší cykloobchod byl pár set metrů daleko. Za hodinu jsem byl zpátky. Opravil jsem kolo a zkusil, zda na něm budu moci jet. Nastupování bylo dosti krkolomné, ale jakmile jsem byl v sedle, bylo vyhráno. Šlapal jsem sice jen pravou nohou, levá se vezla, ale to jsou detaily.
Vyrazil jsem vstříc Chorvatské hranici. Měl jsem v úmyslu podívat se na meandr Dunaje, kde český aktivista Vít Jedlička vyhlásil nezávislý sranda-stát Liberland.
Dokud jsem byl v sedle, šlo to, ale poslední kilometr k Liberlandu jsem musel pěšky po rozbité lesní stezce. Ještě, že kolem nikdo nebyl, protože jsem skoro bez přestání úpěl a nadával.
Liberland jsem dobyl, vyhlásil na něm nezávislý Chovanecstán a vyrazil přes řeku do Srbska.
Více méně na sílu jsem dojel do městečka Apatin, našel si penzión za tři stovky a upadl do mdlob.

čekání na přívoz u Moháče

Dobytí Liberlandu. Výraz tváře svědčí o naprosté psychické pohodě.

hospoda na mýtince, kam nechodí lidi, ale dělají tam skvělé čevapčiči

4. června 2022

12:14

Desátý den - nevnímám, nefotím, jedu

Paní domu mi na snídani udělala кајгани jaja, což mně nastartovalo dostatečně na to, abych vyrazil dál.
Někudy jsem jel a něco viděl, bylo horko a noha bolela jako čert. Projel jsem Novým Sadem. Asi je to příjemné město, musím se tam někdy podívat při smyslech. Rubal jsem kupředu se záměrem dojet do Bělehradu a tam vypustit duši.
Naštěstí jsem večer dostal rozum a rozbil ležení v krásné, mírné zvlněné krajině u vesničky Крчедин.
Kdyby vedle mně celou noc probíhala dělostřelecká palba, neslyšel bych nic.

najeto tisíc kilometrů

slovenská vesnice Báčský Petrovec v Srbsku

já se tak těším!

5. června 2022

12:28

Jedenáctý den - Bělehrad

Příjezd do Bělehradu byl podobně pěkný, jako do Budapešti. Velké horko ze mně vysálo všechnu sílu, takže jsem zařídil, co jsem potřeboval a pak se svalil v parku na trávu a hibernoval až do večera.
V osm večer jsem rozložil kolo a omotal jej potravinářskou fólií. Řidiči autobusu jsem vrazil do ruky deset euro a pár dinárů, on mi kolo naložil do autobusu a vyrazili jsme na noční jízdu směr Vídeň.
Přijel z Balkánu do ranní Vídně je jako dostat k jídlu pohankovou kaši, když jste zvyklí na řízek.
Chytil jsem si vlak do Ostravy a po poledni došlapal k našim vratům.

Bělehrad

večerní odjezd

trasa

Plavba Stovkou přes Atlantik v číslech

Příspěvek pro ty, kteří mají rádi čísla a statistiky.

Celkově upluto 3800 námořních mil
Délka lodě 500 cm
Množství spotřebovaného benzínu a nafty 0 litrů
Množství plynu spotřebovaného na vaření: 1 kartuše 200g
Ryby ulovené po cestě 0 kusů
Počet přečtených knih 21 knih
Instalovaný výkon slunečního panelu 50W
Počet lodí, které jsem potkal v druhé etapě 3
Délka první etapy ze Sagres na Tenerife 630 námořních mil
Průměrná rychlost v první etapě 3,9 uzle
Délka druhé etapy z Tenerife na Martinik 2965 námořních mil
Průměrná rychlost v druhé etapě 3,5 uzle
Největší vzdálenost uplutá za 24 hodin 123 námořních mil
Celková doba v závodě 42 dní

Průměrná rychlost plavby v I. etapě – foukal stálý vítr a rychlost se pohybovala stále kolem 4 uzlů

V druhé etapě bylo počasí velmi proměnlivé a tomu odpovídala i průměrná rychlost

Průběh závodu Stovkou přes Atlantik

Na této stránce můžete sledovat průběh závodu Stovkou přes Atlantik podle pozičních zpráv a příspěvků podpůrného týmu na základně.

Na této stránce můžete sledovat průběh závodu Stovkou přes Atlantik podle pozičních zpráv a příspěvků podpůrného týmu na základně.

31. ledna 2022

12:02

Kotviště u Svaté Anny na Martiniku. Stovka v pozadí.

15. ledna 2022

13:31

Pláže plné koupajících se lidí, palmy a vůně. Po 35 dnech na oceánu jsem dorazil do cíle závodu na Martiniku. 🙂

10:57

Průjezd cílem.

14. ledna 2022

11:21

Jaké to je spatřit po více než 30 dnech na oceánu zemi?

13. ledna 2022

21:25

Bylo to tady už mnohokrát: vítr slábne, trávy přibývá. Asi vám to už omrzelo, stejně jako našemu námořníkovi. A asi to tak zůstane až do překročení cílové čáry u Le Diamant. Už zítra. Snad zítra, pokud se vítr úplně nezastaví.
A pak základna na souši předá zpátky slovo námořníkovi. Uřčitě přijde s jiným příběhem než ten tady, který byl poskládán z kusých satelitních zpráv, vyhledávání na internetu a důvěrné ználosti osobnosti Luďka. Těšme se. Už zítra. Snad zítra. Držme palce.

Do finále zbývá den

11:24

Sargasová tráva, neboli hroznovice. Překáží, zpomaluje, nebaví.

12. ledna 2022

11:32

Poziční zpráva 2022-01-12T10:15:27+00:00

11. ledna 2022

22:00

Stovka stálé hlásí hodně mořské trávy kolem. Je to otrava. Je to dlouho. Problém, který nemá hotové řešení v přiručkách. Dá se najít způsob jak prokličkovat v tom travním labirintu?

1. První rada od místních je plujte když je silný vítr. Ten trhá koberce a snadněji se dá proplout. Možná se chaluhy i zanoří hlouběji. Pro porovnání dva satelitní snímky s koncentrací Sargassum – jednou když moc nefoukalo a dva dny potom když byly poryvy větru.

Koncentrace Sargassum – slabší vítr (vlevo), silné poryvy 2 dny později (vpravo)


2. Rada druhá – číst vodu jako vodáci. Chaluhové koberce mořskou pěnu vln tlumí. Cím hustší tráva, tím hustší voda, tím méně bílých čepiček. Na okraji koberců můžou být viditelné mikro příboje, které ukážou cestu ven. Pro porovnání satelitní snímek detekující Sargassum z infračerveného záření a satelitní snímek ve videtelném pásmu. Pozor – pod mraky data chybí.

Koncentrace Sargassum z infračerveného záření(vlevo), fotka RGB(vpravo)

Fialová barva je hustší koberec než modrá barva

3. Rada třetí – je možné sledovat online satelitní snímky a snažit se kličkovat. Ale je třeba mít na mysli, že situace se mění rychle a nedá se plánovat dlouho dopředu.

4.Rada čtvrtá – pokud jsou koberce na satelitním snímku koncentrované a velké, stojí za to je zkusit lokalizovat na mapě a obejit. Jako referenční body na snímku slouží jednotlivé Karibské ostrovy a tvar břehu Jižní Ameriky. Pozor – pod mraky data chybí! Infračervené záření neprojde skrz a satelit ho nezachytí.

5. Rada pátá – přes koberec je třeba plout opatrně. Lodě tam nacházejí třeba nylonová lána nebo zbytky rybařské sítě. Blízko břehu můžou být dlouhé lapače řas, které mají držet chaluhy pryč od od pláží. Přes den jsou vidět, ale přes noc je třeba davat pozor.

Satelitní snímky z NASA jsou k dispozici zdarma zde.

Navzdory celé techniky Luďkovi nijak nepomůžeme. Pravděpodobně kolem oběda narazí na tlustý pruh sargasové trávy. Za ním jsou další koberce až ke břehům Martiníku. Jsou všude, jsou vidět i z kosmu.

Cesta Stovky na Martiník

Zbývá málo. Vyděržaj, pioněr!

11:22

Poziční zpráva 2022-01-11T10:06:36+00:00

10. ledna 2022

21:08

V noci a dopoledne hodně squalls. Teď vítr slábne.

* Do cíle zbývají 3 dny plavby. Donedávna předpověď hlásila 2 dny totálního bezvětří jen malý kousek od Martiniku. Navzdory krásnému výhledu na Montagne Pelée to by dostalo i starého mořského vlka. Dnes je Windy milostivější – rychlost větru by neměla klesnout pod 11kt. SaSW detekuje nahromadění řas přímo u Martiníku. Takový normální zimní den na oceánu. Jak říká Luděk – těším se na ten stabilní západní pasát, co prý bývá na Atlantiku ;-).

Předpověd na 10-14.1.2022

Aktuální koncentrace mořských řas ze satelitních snímků

11:08

Poziční zpráva 2022-01-10T10:01:39+00:00

9. ledna 2022

11:29

Loď se dá řídit různě, třeba pomocí pásku od kalhot.

11:08

Gratulace Jurandovi! Fouká mi 25kt, prudké poryvy, cross sea.

8. ledna 2022

16:03

Alczento v cíli! Jurand překročil cílovou čáru SAC 2021 u Martiníku dnes 08.01.2022 v 16:03 CET. Well done!

Jurand na Martiníku

11:22

7. ledna 2022

20:37

Dnes oprava větrného kormidla. Vítr prudký, poryvový. Hodně trávy.

16:21

Další Setka opouští Portugalsko na plavbu po Atlantiku. Edyta pluje na Kanáry. Původně se měla účastnit závodu Setka Atlantic Challenge 2021 na vlastnoručně vyrobené Setce. Teď má s Heroine vlastní plány. Powodzenia, Edyta! Zde se dozvíte více o Edytě a jeji plavbě.

Edyta a Heroine

10:34

Rozfoukalo se, zvedly se vlny. Stovka se drží statečně.

6. ledna 2022

21:17

Básničky a louky uprostřed Atlantiku

Co se děje na palubě Stovky? Těžko říct. Když řeší problémy, Luděk raději mlčí. Nebo posílá básně. Těch bylo dost i když se na veřejnost dostala jenom ta první.
Cesta z Tenerife na Martiník je zvláštní. Málo slov, málo větru, málo jídla. Dokonce málo vody uprostřed oceánu! Kdo by řek, že se Stovka bude dny prodírat loukami sargasové trávy. Jakoby Portugalsko, odkud startovala, vůbec neopustila. Tyto chaluhy totíž připomínaly starým portugalským mořeplavcům květinu sargaço (lat. Halimium lasianthum) z domova a tak jim dali jméno Sargassum.

Květina sargaço (lat. Halimium lasianthum) dála jméno sargasových řas

Cesta srkz je těžká dřina i když fouká silný a příznivý vítr. Je to jako běh v hlubokém sněhu. Chaluhy blokují kormidlo a brzdí pohyb kýlu. Je třeba odstraňovat řasy mnohokrát za den. Pokud je to jen trochu možné alespoň za světla raději mezi koberci kličkovat nebo se jich dřžet dál. Ale jak uhodnout kde je oceán volný?
Kdo hledá ten najde. Jmenuje se to SaWS (Satellite-based Sargassum Watch System). Je to systém, který využivá satelitní data z NASA a pomocí výpočetních modelů trekuje pohyb sargasových koberců skoro v realném čase. Jednotlivé výstupy ze satelitů jsou těžko pochopitelné pro laiky. Ještě, že SaWS nabízí výslední model koncentrace plovoucích řás. Tady je názorná animace průměrné koncentrace plovoucích řas 19.12.21-6.1.22. Černá barva je voda bez řas.

Průměrná koncentrace řas 31.12-06.01

Data ze satelitu 06.01.22

Zdá se, že chaluhy nepřipluly ze severu. Prostě už tam bydlí. Expandují v pásmu mezi Afrikou a Mexickým zálivem. Je to nový fenomén, který je známý jako the great Atlantic Sargassum belt.

Sagrassum belt 2018

10:20

Poziční zpráva 2022-01-06T09:13:26+00:00

5. ledna 2022

10:56

Poziční zpráva 2022-01-05T09:26:18+00:00

4. ledna 2022

20:47

Super, Kuba! Věřil jsem, že vypluješ. Powodzenia!
Dnes vítr slabý.

*V listopadu se Kuba Dabrowski rozhodl nepokračovat v Setka Atlantic Challenge na Martiník. Plavba přes Atlantik ale bude. A bude trochu jinak. Včera Kuba vyrazil na své setce Shaka z Tenerife spolu s kamarádem Benkem. Míří na Karibik. Povídá se, že jejich plavba bude delší – tam a potom zpátky do Evropy. Zpáteční cesta je o dost náročnější. Nebude ve vlidných pasátech. Severní cesta v zimě je riskantní. Jižní cesta přes Bermudy a Azory je schůdnější, ale vítr klidně může foukat převážně proti, což u malé plachetnice jako Setka bude náročné. Ať se kluci rozhodnou jakkoliv, nechť je Shaka doveze zdárně až do cíle.

Zde je trekování Shaky.
Pokud chcete plavbu finančně podpořit, tady je Kubův patron.

Kuba na své Shace

10:30

Vaření na houpající se lodi je problém. Většinou se používají různé závěsy zvané gimbaly, které se snaží udržet vařič ve vodorovné poloze. Hrnce se plní jen do poloviny, atd.
Já jsem na výrobu gimbalu už neměl čas a vařím na podlaze. Stovka se hodně houpe, takže vařič je třeba neustále držet.
Čínská kopie Jetboilu funguje výborně, vysoký hrnec zabraňuje rozlití, vařič i s nádobou tvoří jeden kus a díky neoprénu kolem nádoby můžu celý komplet držet při važení v ruce.

3. ledna 2022

20:16

Tráva se mi chytá na ploutve, loď je obrostlá, jak vypadá kýl nevím, udržovat kurs je fakt těžké, musím vydržet, než se vítr stočí na východ.

*Je třeba čistit, čistit, čistit. Někdy co 2-3 hodiny. Zde je návod jak odstraňovat mořskou trávu z kýlu a korimidel.

Čistit, čistit, čistit a jak na to

10:23

Poziční zpráva 2022-01-03T09:14:14+00:00

2. ledna 2022

10:35

Poziční zpráva 2022-01-02T09:12:50+00:00

1. ledna 2022

21:30

Dnes jsem potkal loď, už druhou od Kanárů. Občas koberce mořské trávy, že by se po nich dalo chodit. Skoro nefouká.

*Chaluhy Hroznovice (latinsky Sargassum fluitans) jsou oázou uprostřed velké vody – útočiště pro uhoře, malé mořské želvy a spousta dalších živočichů. Daly jméno Sargasovému moři. Jeho jižní hranice je normálně u 20 stupnů a jako rozsáhlou oblast bezvětří je past pro námořniky kde můžou uvíznout až do vyčerpání zásob. Teď výsledkem bouří v Atlantickém oceánu se tišiny posunuly jižnějí. Vítr a swell tlačí travní koberce víc k rovníku. Jakoby Sargasové moře sestoupilo na jih až k místům kde Stovka proplouvá. Když je slabý vítr tráva může plachetnici zastavit. Nabaluje se kolem větrného a hlavního kormidla a loď těžko drží směr.

Želva v oáze mezi chaluhy Sargassum fluitans (ilustrační foto)

Sargasové moře a místo kde je momentálně Stovka

Sargasové moře ohraničují tři proudy – Golfský, Kanárský a Rovníkový.

10:16

Poziční zpráva 2022-01-01T09:16:00+00:00

31. prosince 2021

10:21

Poziční zpráva 2021-12-31T09:03:36+00:00

30. prosince 2021

13:36

V noci mi létající ryba skočila až do spacáku. Ladím plachty, kormidlo, čtu si a jím málo, aby mi jídlo vystačilo.
Takový každodenní život námořníka.

10:22

Když jsem byl malý, říkali mi, že pečení holubi sami do huby nelítají.

Ale sushi vám na Atlantiku samo do huby vletět může!

29. prosince 2021

09:56

Poziční zpráva 2021-12-29T08:55:25+00:00

28. prosince 2021

09:53

Poziční zpráva 2021-12-28T08:34:11+00:00

27. prosince 2021

09:31

Poziční zpráva 2021-12-27T08:23:13+00:00

26. prosince 2021

20:18

Jaký je rozdíl mezi Stovkou a žralokem? Žádný. Oba mají ploutve, plavou v oceánu a v břiše jim leží chlap.
Dobrou noc!

09:51

Moje oblíbená značka balené vody, kterou jsem se vybavil na cestu přes Atlantik, se jmenuje „Můj debil“ Na zdraví!

25. prosince 2021

10:07

Sváteční západ slunce.

24. prosince 2021

21:31

Jsou Vánoce! Není třeba extra úklid – houpání vyžaduje držet všechno neustále v úložném prostoru 😉. O ryby k večeři není nouze. A dárek? Do tak malé lodičky je vhodné vzít něco opravdu kompaktního. Dovolenou na Martiníku. Náhradní Stovku pro případ nouze. A do Kindlu silný a pozapomenutý příbeh dobrovolného trosečníka na Atlantiku Alaina Bombarda.
Krásné a pohodové Vanoce na Atlantiku a v Evropě!

20:53

Dnes je Štědrý den. Stovka je sice uprostřed Atlantiku, ale stromeček, ryba s bramborovým salátem a koledy nesmí chybět!

09:52

Poziční zpráva 2021-12-24T08:24:56+00:00

23. prosince 2021

20:33

Hrome, zítra je štědrý den a já ještě nemám nakoupené dárky!
Už jsem dost na západě. Dnes šibují čas o hodinu zpět. Budu vstávat pozdějí a konečně se vyspím.

09:29

Stovka se na vlnách chová velice způsobně. Tím, jak je lehká, snadno a rychle stoupá. Přitom drží dobře kurs a při bočním vlnění má tendenci spíše se posouvat do boku, než se naklápět.
Je to zážitek, když vidíte před sebou růst vlnu do výšky a víte, že se nemusíte bát.

22. prosince 2021

09:14

Poziční zpráva 2021-12-22T08:08:33+00:00

21. prosince 2021

09:21

Projekt Stovka

Poziční zpráva 2021-12-21T08:04:05+00:00

08:22

Jaké zprávy přineslo dnešní ráno? Stovka jede na nákupy! Pasáty budou pomalejší, cesta delší. Jako utvrzený minimalsta Luděk nemá velké rezervy. Porto Novo na ostrově Santo Antão není daleko. Nakoupit, protáhnout tělo na pevnině, pokecat s lidmi a také dát vědet o sobě slovem, hlasem a obrazem.

A je tu nová zpráva: zastávka nebude. Přepočet zásob, obavy, že by mohl uviznout znovu do zóny slabého větru a Luděk radší pluje dál. Stovka mijí Santo Antão se všemi lákadly civilizace a těží z příznivého větru, který ji budé pohánet snad celý týden.

20. prosince 2021

22:39

Vítr nafukuje plachty, Stovka se rozjíždí. Luděk se od Portugalska těšil na teplo, ale zima se stále drží. Máslo se nerozpouští, základní navigátorská pomůcka mořeplavců mířící na západ selhala. Hmm, kam se teď vydat? Na západ, na jih či jihozápad? Chvíli hra na slepou bábu, Stovka zkouší směr. Pak Luděk zvolí zlatou střední cestu a na zaďák vyráží na jihozápad. Je to delší než západní, ale zato jistější cesta na Martiník když o něco málo serverněji vůbec nefouká. My co koukáme do online mapy víme, že ještě dlouho bude slabý vítr kralovat v této části Atlantiku. Výdat se jižněji bylo pravděpodobně moudré rozhodnutí. A možná i máslo nakonec ukáže cestu.

Modrá zóna slabého větru bude panovat od Sagresu až po Martiník.

09:25

Smutný osud mojí hlavní navigační pomůcky.

19. prosince 2021

09:43

Poziční zpráva 2021-12-19T08:06:42+00:00

18. prosince 2021

20:20

„Od brzkého rána totální flauta, stojím na místě. Nikdy jsem takhle oceán neviděl, je to surreální. Škoda, že nemůžu poslat fotku.“

Tak vypadá na oceánu úplné bezvětří

Bezvětří ustupuje na sever, ale až do nedělního večera vítr nebude foukat nijak výrazně. Ze NW se blíží swell – vlny, které vzníkly z bouří v severním Atlantiku. Stovka se houpe jako gumová kačenka. Jurand je jižněji a už upouští oblast flauty. Luděk se vydá k pasátům zítra večer, spíš až v pondělí ráno.
Dnešní den byl scénický a labužnický, ale už by to chtělo vítr do plachet!

10:00

Pár obrázků pravé oceánské flauty. Kdybych byl v rovníkových tišinách, neřeknu ani popel, ale tady, kousek nad Kapverdama?
Musím ovšem uznat, že to vypadá hezky.

17. prosince 2021

09:22

Projíždím si fotky v mobilu a tahle vzpomínka z Kodaňského Nyhavnu mně potěšila.

Goralsko-Frýdecká plavba po Baltu

Goralsko-Frýdecká plavba po Baltu

16. prosince 2021

20:33

„Málo fouká. Jedu co to jde, dnes jsem dal gennaker. Přejel jsem obratník Raka, takže jsem oficiálně v tropech, i když je celkem zima.“
Vítr slábne, je třeba plout rychleji na jih. Přichází bezvětří s mrtvými vlnami (swell), které pro námořniky jsou velmi nepříjemné. Není to počasí na opalování a koktejl s karibským rumem. Nečinné čekání. Loď bez rychlosti je neovladatelná a houpe se na vlnách. Člověk by blil spíš z mořské nemoce než z nadmíry alkoholu.


Bezvětří a mrtvé vlny na sobotu

09:36

15. prosince 2021

20:41

Dnes celý den přeháňky, poryvy větru. Plachty nahoru, dolů, ruka si mákla. Ale jede to 🙂

09:26

Poziční zpráva 2021-12-15T08:06:29+00:00

14. prosince 2021

09:05

Poziční zpráva 2021-12-14T07:59:59+00:00

13. prosince 2021

20:30

Jsem na Stovce sám,
kolem širý oceán.
Ryby na mě doráží:
loď jsi stavěl v garáži?
Nevěřícně zvedám ruku,
prý to četly na fejsbuku!
Dobrou noc.

09:20

Poziční zpráva 2021-12-13T07:52:11+00:00

12. prosince 2021

19:52

Novinky od Luďka. Ruka se lepší, ale pořád to nestačí na práci s plachtami. Jede na kosatku a řeší sudoku. Kytara si musí počkat. Ve zprávě byly 2 smajliky = nálada dobrá.
Alczento má náskok 44nm.

09:36

Poziční zpráva 2021-12-12T07:56:26+00:00

09:05

Nedělní zprávy ze základny. Regata začíná dramaticky. Stále fouká ten silný vítr, který odložil start o jeden den. Adam Radecki startuje ze Santa Cruz, ale pak oznámí, že se rozhodl zůstat na Tenerife. Míří do přístavu v Los Cristianos.
O 3 hodiny pozdějí vlna přepadne přez palubu Shaky a odhodí Kubu Dabrowského v kokpitu. Má namoženou nohu, ale jinak v pořádku se vrácí do přístavu. Po silném zážitku, kdy z malé lodě ho vlna snadno mohla splachnout z paluby do oceanu, také odstupuje od závodu. Na Martiník pokračují jen 2 lodě – Stovka a Alczento. Jak příhodně – obě setky mají ve jménu 100.
Nové stabilizační ploutve Stovky fungují. Loď se kymácí méně a lépe drží směr. Zatím je těžko posoudit zda pluje rychlejí.
V noci Luděk má také nehodu. Při halze ho ráhno praští do pravé ruky a nemůže s ní moc hybat. Jinak je v pořádku a hodí se, že je přeučený levák. Jen to chce klid a pluje pomaleji. Naštestí vítr také slábne a směr je příznivý zaďák a zadobok. Vlny kolem 1,5m. Luďku, držíme ti palce.

11. prosince 2021

20:52

Poziční zpráva 2021-12-11T19:40:57+00:00

11:00

Směr Martiník

Jedeme! Setky vyplouvájí ze Santa Cruz de Tenerife 11.12 v 11:00 CET. Cíl – Martiník v Karibiku. Štastnou plavbu!

09:54

Jedeme! Druhá etapa závodu Setkou přes Atlantik odstartovala. Opouštíme Tenerife, příští zastávka Martinique.

Předstartovní foto s Jurandem

Adam Radecki na Dream Catcheru

Jurand Goszczynski na Alczentu

10. prosince 2021

12:26

Dnes čištění trupu od breberek, které už na něm za ten měsíc, co je loď na moři, stihly vyrůst.Není jich moc, antifouling funguje, nejraději mají olověnou kýlovou kapku.

7. prosince 2021

16:08

Dnes jsem si pořídil nejdůležitější navigační pomůcku pro přeplutí Atlantiku.
Staletími prověřený návod pro cestu přes oceán zní:
Pluj na jih, dokud se nezačne rozpouštět máslo. Pak zatoč na západ.

5. prosince 2021

23:10

Příprava Stovky na druhou etapu závodu – stabilizační ploutve na zádi, kontravýtahy kosatek, výměna zrezivělých „nerezových“ matic, utužování česko-polského pivního přátelství. Startujeme 10. prosince.

18. listopadu 2021

05:44

Tracking message 2021-11-18T04:05:32+00:00

17. listopadu 2021

20:30

Tracking message 2021-11-17T18:56:06+00:00

08:56

Tracking message 2021-11-17T07:27:42+00:00

Poziční zpráva

16. listopadu 2021

20:34

Tracking message 2021-11-16T19:19:53+00:00

09:14

Tracking message 2021-11-16T07:48:36+00:00

Poziční zpráva

15. listopadu 2021

20:29

Tracking message 2021-11-15T19:16:51+00:00

Poziční zpráva

08:31

Tracking message 2021-11-15T07:28:36+00:00

Poziční zpráva

14. listopadu 2021

20:37

Tracking message 2021-11-14T19:31:26+00:00

12:37

Setka Atlantic Challenge na Windy

Nově můžete sledovat závod na Windy. Aktualizace polohy bude 2x denně. Odkaz na mapu najdete ve výšeuvedeném hlavním popisu projektu.

08:53

Tracking message 2021-11-14T07:31:58+00:00

Poziční zpráva

13. listopadu 2021

20:51

Tracking message 2021-11-13T19:32:27+00:00

Poziční zpráva

Motýl s gennakerem

12:56

Po dvou dnech na oceánu

Pozemní stanice dostává od Luďka poziční zpávy dvakrát denně. Nejlepší chvíle pro synchronizaci údajů od všech závodníků je 8:40 a 20:40 našeho času. Dnes ráno mapa na windy vypadala takto:

Tady je odpovídající mapa z polského situ Setka przez Atlantyk:

Po dvou dnech na oceánu setkaři ujeli 183nm. Do Santa Cruz de Tenerife jim zbývají 450nm. Alczento zvýšil náskok na 33nm. Vítr je příznivý a měl by foukat dobrým směrem až do pátku. Podle předpovědi v přištích dvou dnech dočasně zeslábne.

08:57

Tracking message 2021-11-13T07:34:15+00:00

Poziční zpráva

12. listopadu 2021

21:18

Tracking message 2021-11-12T19:41:21+00:00

08:51

Tracking message 2021-11-12T07:46:09+00:00

Poziční zpráva

08:30

Marine Traffic u Gibraltaru

Setky jsou už za hustým námořním provozem u Gibraltaru. Je to jako pomalu kličkovat mezi auta napříč dálnice.

11. listopadu 2021

20:31

Tracking message 2021-11-11T19:17:07+00:00

09:53

Tracking message 2021-11-11T08:37:22+00:00

Poziční zpráva

09:30

Jedeme!

Odstartovali jsme v 8:30 ze Sagres. Příští zastávka Santa Cruz de Tenerife.

10. listopadu 2021

18:15

Sagres

Jsme v Sagres. Přijeli jsme za tmy, prokličkovali mezi zaparkovanými rybářskými kutry a chytili se za bójky, které jsme v té tmě našli. Zítra je start.

11:45

Jedeme na start

09:33

Společné selfie před startem závodu Setka Atlantic Challenge SAC 2021

Zde naše 4 posádky před startem závodu Setka Atlantic Challenge SAC 2021.

09:26

Pohled do interiéru Stovky

5. listopadu 2021

21:09

Přeplavba Oeiras - Portimao

Iniciační přeplavba Stovky o délce 130 mil úspěšně završena!
První 100 mil na jih podél západního pobřeží Portugalska jsem udělal za méně než 24 hodin. Foukal severní vítr o rychlosti 25 uzlů, který zvedal dvoumetrové vlny. Větrné kormidlo si s těmito podmínkami poradilo a kolem osmé ráno jsem byl u mysu Svatého Vincenta.  V noci byl kolem hustý provoz, ale vysílačka s nastaveným AIS alarmem mně vždy vzbudila včas. Za mysem zbývalo pohodových 30 mil na bočák, jenže hned jak jsem zatočil, vypnuli větrák. Plácal jsem v úplné flautě až do tří odpoledne, kdy naskočila pevninská bríza a dovezla mně do maríny Portimao, kde mám setkání s ostatními.
Stovka se chovala celou cestu velmi způsobně a myslím, že si budeme rozumět. Akorát to zajíždění do marín bez motoru je trochu jiné kafe, ale snad už to budu muset do konce cesty dělat jen dvakrát 🙂

Druhá etapa závodu Stovkou přes Atlantik

Jaká byla druhá etapa závodu Stovkou přes Atlantik? Úplně jiná, než jsem si ji představoval. Z Tenerife jsme startovali do odeznívající bouře a hned po startu dva účastníci vzdali. Já jsem si při nekontrolované halze zranil ruku. Vítr slábnul, ale kvůli ruce jsem několik dní nedokázal vystavit gennaker. Pak přišla totální flauta. Pomalu jsem se […]

Jaká byla druhá etapa závodu Stovkou přes Atlantik? Úplně jiná, než jsem si ji představoval. Z Tenerife jsme startovali do odeznívající bouře a hned po startu dva účastníci vzdali. Já jsem si při nekontrolované halze zranil ruku. Vítr slábnul, ale kvůli ruce jsem několik dní nedokázal vystavit gennaker. Pak přišla totální flauta. Pomalu jsem se šinul ke Kapverdám a těšil se na pasát. 15-20 uzlů stabilního větru do zad, na nebi mráčky a plachty na motýla. Bohužel jsem se těšil marně, až do konce závodu. Vítr byl spíše slabší, poryvovitý, hodně ze severu. Pár dní přifouklo až k 35 uzlům, ale většinu doby jsem si přál, aby foukalo více.
Stovka se chovala velmi způsobně, všechno fungovalo a až do konce závodu jsem neměl žádný větší technický problém. Kromě jedné věci. Čtrnáct dní po startu jsem si všiml, že mi obrůstá spodní úchyt kormidla. Vyčistil jsem jej, ale brzy se ukázalo, že obrůstá celé dno. V Portugalsku jsem před spuštěním lodě na vodu stihl jen jednu vrstvu antifoulingu a jakmile se loď dostala do teplé vody, breberky začaly rašit jako divé.
S postupujícími dny se plavba stále více zpomalovala, nedařilo se mi dno očistit. Situaci zhoršovala mořská tráva, která se chytala na kýl a kormidlo. Nakonec jsem skočil do vody a snažil se dno vydrhnout, ale loď se zhoupla na vlně a praštila mně do hlavy. Pak už jsem se do vody neodvážil, přece jen jsem jel sólo. Bylo mi Stovky líto, cítil jsem, jak se chce ve větru rozběhnout, ale porost na dně ji držel zpátky.
Třicátý čtvrtý den večer jsem při západu Slunce uviděl na obzoru Martinik. Byl to krásný pohled. Následující den jsem dojel do cíle. Vracel jsem se pak do zátoky u Svaté Anny. Dojezd byl velice intenzivní. Jurand, který závod vyhrál, mi přijel v ústrety a společně jsme pak kličkovali lesem lodí na kotviště co nejblíže ke břehu. Posádky českých lodí o mně většinou věděly a gratulovali mi, když jsme se míjeli. Hodil jsem kotvu kousek od pláže a dlouho se odhodlával nafouknout člun a dojet na pevnou zem. Věděl jsem, že se se mnou bude strašně houpat a snažit se mi podrazit nohy. Suchozemskou nemocí totiž trpím mnohem více, než mořskou. Nebylo ale zbytí. Za pár hodin měla přiletět rodina a potřeboval jsem zařídit spoustu věcí. Přirazil jsem člunem k pláži, kolem se cachtali ve vodě malí černoušci, Jurand se ženou a malou dcerkou seděli ve stínu palmy a kolem vládla neskutečná pohoda. Sebral jsem kuráž a vyskočil na mokrý písek pláže. Závod skončil.

***

Nejtěžší okamžiky přišly třicátý první den cesty. Dno lodi obrostlé, k tomu nánosy mořské trávy. Vítr spadl pod deset uzlů, rychlost lodi pod dva. Dvoumetrové vlny. Větrné kornidlo v takových podmínkách těžko udržovalo kurz. Chvíli jsem jel do New Yorku, chvíli do Ria. Bylo mi jasné, že budu muset do vody. Noc jsem přetrpěl a za rozbřesku se začal připravovat. Hodil jsem vodní kotvu a k tomu 70 metrů dvanáctky lana. kterým se na Setce překonávají bouře. Sundal jsem plachty a pořádně je sbalil, abych co nejvíce snížil plochu lodi vůči větru. Stejně jsem jel na vlnách pomalu dopředu.
Už jsem byl ale rozhodnutý a neodradil by mně ani Kraken vynořující se z hlubin. Vzal jsem do ruky škrabku, stiskl pevně náustek šnorchlu a opustil jediný pevný bod, který jsem na širém oceánu měl.
Pohled na dno lodi mně zabolel u srdce. Něco jiného je vidět porost na GoPro a něco jiného na vlastní oči. Začal jsem zuřivě škrábat. Loď na vlnách lítala nahoru dolů a brzo se stalo, co se stát muselo. Ucitíl jsem tupou ránu do hlavy. Trup se zhoupl na vlně dozadu a praštil mně. Naštěstí se nezatmělo. Vylezl jsem zpátky do kokpitu a další čištění odpískal.
Přesto jsem byl celkem spokojený. Překonal jsem svojí noční můru, skočil jsem do vody uprostřed oceánu. Opustil Stovku. Udělal jsem, co se dalo. Poseidon to nakonec ocenil a trochu mi přifoukl. Za další čtyři dny jsem dorazil na Martinik.

***

Velké věci se skládají z malých krůčků. Kdo chce přejet Atlantik, musí se nejdříve dostat z maríny na oceán. Večer před odjezdem jsme si domluvili plán. Roztáhnout plné plachty, namířit doprostřed mezi vlnolamy a rozjet se, co to dá. Přitom doufat, že vystřelíme na moře dříve, než nás vlny z dohasínající bouře hodí na navršené kameny u výjezdu z maríny Santa Cruz de Tenerife.
Po deváté ráno se tři malé loďky seřadily v přístavním bazénu. Troubení klaksonů, na břehu nám mávají naši noví kamarádi z maríny. „Setka! Setka!“, křičí španělští kluci, kteří si pamatují minulý ročník regaty v roce 2016.
Bereme otěže plachet do ruky a vyrážíme. Silný vítr nás žene kolem přístavní zdi, před námi bílá tříšť vln rozbíjejících se o kameny vlnolamu. Adrenalin roste. Mířím přídí přesně mezi bójky označující vjezd do přístavu a povzbuzuji loď: „Jeď Stovko, leť!“ Míjím návětrnou zeď, první kopanec od vln. Ještě kousek! Stovka se rozletí po vlnách a za chvíli jsme v bezpečí na otevřeném moři.
Ohlédnu se. Jurand i Adam jsou také venku. Příští zastávka Martinik! Řveme na sebe na dálku s Jurandem. „Oceáááne Atlantický, jdeme tě přeplout, jdeme tě přeplout!“ zpívám z plných plic a nastavuji loď do cestovního režimu. Dávám dolů stabilizační ploutve, přitom urvu úchyt kladky větrného kormidla. Stáčím loď proti větru a rychle jej opravuji. „Jsi OK?“, posílá Jurand esemesku, když vidí moje manévry. Neboj, jedeme dál.
Zbývá ještě nastavit pár věcí. Třeba kontraotěž hlavní plachty. Než to stihnu udělat, kopne mně vlna do strany a udělám nekontrolovaný obrat po větru. Ráhno švihem přeletí na druhou stranu a pravá ruka se mi přitom nešťastně zamotá do otěže. Ráhno se zarazí o napnutou otěž a rukou mi projede prudká bolest. „Jen ať to není zlomené“, proletí mi okamžitě hlavou. Levou rukou zarefuju hlavní plachtu na druhý ref a uklidím se jako raněné zvíře do podpalubí.
Ruka bolí, nedokážu do ní nic chytit, ale zlomená není. Dělám si dlahu ze skládacího pádla od člunu a přemýšlím, co dál. Loď se chová dobře, drží kurs. Vítr má slábnout a Kapverdy jsou jen 800 mil daleko. Jedu dál.
Jsem přeučený levák, takže se dokážu najíst a napít celkem snadno. Dozvídám se, že Adam a Kuba vzdali. Je to škoda. Stejně mám pocit, že Kuba znovu vypluje (a taky že jo, pozval si na pomoc kamaráda a momentálně jsou kousek západně od Kapverd)
Vítr slábne, ale pár dní se neodvažuju jít na příď vyměnit plachty. Přitom si říkám: Když Damien Seguin dokázal s jednou rukou odjet celý závod Vendée Globe, tak já snad zvládnu vyměnit kosatku na Stovce? Nakonec se hecnu a udělám to.
Fouká stále méně, až se atmosférický motor vypne úplně a loď se uprostřed oceánu zastaví.

***

20.12.2021
Vítr slabý, ruka bolí.
Jedu na jih, jsem 150 mil nad Kapverdama.
Pere se ve mně Velkej s Malým.
„Zastavíš se na chvíli na Kapverdách,“ říká Malej, „dáš si dopořádku ruku a dokoupíš zásoby. Čeká tě dlouhá cesta.“
„Ale já přece závodím, nemůžu co chvíli někde zastavovat“, namítá Velkej.
„Jenom na den, na dva, pak pojedeš dál,“ vemlouvá se sladce Malej.
„Den navíc mně skutečně nezabije a toho jídla fakt nemám moc …,“ kapituluje nakonec Velkej.
Zastavím na Kapverdách.
Malej vyhrál, ale do věci se vložil Rozhodčí. Není tak úplně nestranný a občas dá člověku najevo, že nechal vyhrát toho nepravého. Jak? Třeba tak, že mu nedovolí usnout.
Převaluju se na podlaze Stovky jako lívanec na pánvi.
Kolem čtvrté ráno vstanu a stočím kurz na západ.
Kapverdy míjím velkým obloukem.
Nezahlédl jsem z nich ani jedno světýlko.

***

Do Karibiku mi zbývá 2000 mil. To je tak obrovská vzdálenost, že si ji nedokážu představit.
Dálková mořeplavba je hra s časem. Sunu se na západ rychlostí běžce v parku. Ale na rozdíl od běžce v parku se Stovka neunaví, nedoběhne domů a nedá si sprchu.
Každou hodinu jsem o čtyři míle blíže k Martiniku. Každých 24 hodin jsem blíže o sto mil.
Na trekovací mapě to vypadá jako náhrdelník z korálků pověšený mezi Tenerife a Martinik. Co není vidět, je fakt, že za každým korálkem je jeden prožitý den.
Občas se nestalo nic, občas přišla krize, kterou bylo třeba řešit v řádu sekund. Problémy na moři přicházejí bez varování. Jak se udržet 35 dní ve střehu?
Po pár dnech na moři se dostanu do rutiny. Pravidelné rituály dávají životu na oceánu příchuť normálnosti.
Po rozednění každý den vezmu fix a udělám čárku na počítadlo dnů.
Pak si udělám ranní nápoj. Některé dny, kdy je moře hodně vzduté, je to boj, ale když se mi podaří nic nerozlít, neopařit se a nezapálit loď, vychutnám si zapřený ve vchodu do podpalubí malé vítězství normálnosti nad nevyzpytatelným oceánem s kouřícím hrnkem v ruce.
Odešlu poziční zprávu.
Umyju se, vyčistím si zuby.
Dám si snídani.
Udělám dvacet dřepů.
Je to skoro jako doma, jen nenásleduje odjezd do práce. Nemůžu odjet vůbec nikam. Ale nijak mi to nevadí. Oceán je krásný a můj malý překližkový vesmír je na něm doma.
Každý druhý den si otevřu krabici džusu.
Když není džusový den, mám nárok na půl tabulky čokolády. Beru si do pusy čtvereček po čtverečku a vždycky počkám, až se v puse úplně rozpustí a zůstanou z něj jen kousíčky arašídů. La vie est belle.
Každou konzervu vylížu dosucha, posbírám z podlahy drobky ze sucharů a sním je. Můj nutriční rozpočet je okolo 1500 kalorií za den a já si nenechám ani jednu kalorii uniknout.
Po pár dnech tvoříme se Stovkou jeden organismus. Nemusím si v noci nastavovat budíka. Sebemenší změna v houpavém pohybu po vlnách, nový zvuk v takeláži, či lehká vibrace okamžitě způsobí, že se vzbudím.
Spím v intervalech kratších než hodinu a vůbec mi to nevadí. Nejsem unavený. Celá plavba probíhá ve zvláštním bezčasí. Čas na oceánu se nepočítá do života.
Hodně čtu. Průměrně jednu knihu denně. Třeba Alchymistu od Paola Coelha. Obracím stránky a běhá mi mráz po zádech. „Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno. A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil,“ promlouvá z knihy Král Melchizedek.
Ale taky: „Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“
Jsem uprostřed cesty, budu i já ke konci podroben zkoušce?
Občas jen tak zavřu oči a sním. Jsem totiž největší boháč na světě. Mám více času na snění, než stihnu prosnít. Luxus.
Z ničeho nic se přižene velká vlna, zalije kokpit a chlístne mi pár litrů vody otevřenou horní polovinou vchodu do podpalubí.
Sakra! Z nuly na sto za půl sekundy. Otevírám oči, vyskakuju a zachraňuji jídlo pod levou lavicí, které dostalo přímou dávku.
První polovinu cesty hraju hru na zlomky. Už jsem urazil pětinu cesty. Pak čtvrtinu. Polovinu vzdálenosti z Kapverd do Karibiku. Polovinu cesty celkově.
Pak přecházím na míle. Tisíc pět set mil do cíle. Tisíc mil. Pak už nic nepočítám. Prostě jedu.
Spíše se ale ploužím. Dno mám obrostlé svijonožci, projíždím velkými koberci sargasové trávy. Chytá se na kýl, kormidlo i stabilizační ploutve. V noci ležím v podpalubí a co chvíli se ozve hnusný šustivý zvuk, jak si Stovka klestí cestu dalším kobercem trávy.
Každou hodinu vyostřím proti větru, nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Většinou to pomůže a tráva se uvolní.
Někdy taky ne. Vítr slábne, rychlost klesá a já si vzpomenu na Alchymistu.
Třicátý čtvrtý den najednou slyším zvuk motoru. Blíží se a po chvíli se na obzoru zjeví rybářská loďka v pestrých barvách s obrovským přívěsným motorem na zádi.
Co tady dělá, osmdesát mil od pobřeží? Uvnitř sedí černý rasta s kudrnatými vlasy. Pozdravíme se a já si uvědomím, že jsem přejel do jiného světa.
Rasta zmizí. Večer při západu slunce se na obzoru zjeví vulkanické panorama Martiniku. Mám radost. Ale netoužím po pevné zemi.
Mám radost, že se to povedlo. Od začátku projektu Stovkou přes Atlantik jsem zažil stovky situací, kdy jsem si nevěděl rady.
Postavit loď bylo těžké, nikdy jsem nic takového nedělal.
Připravit ji na start bylo ještě těžší.
Pak samotná plavba.
Celou dobu úspěch visel na vlásku.
A teď před sebou vidím Martinik. Nechci tam přistát, vidím světla měst a představuji si auta, domy, shon, svět, ve kterém se moc neumím pohybovat.
Zároveň vím, že tam zítra přistanu.
Za rozbřesku míjím jihovýchodní cíp ostrova.
Na mojí rutině se nic nemění.
Napsat fixem další čárku do počítadla dní.
Ranní nápoj. Mytí zubů. Dřepy a snídaně.
Kolem jezdí obrovské katamarány, cítím krásné vůně přicházející z ostrova.
Po poledni překročím 61. stupeň západní délky, cílovou čáru závodu.
Otočím loď na severovýchod a mířím do zátoky Svaté Anny.
Zítra za rozbřesku už cvičit nebudu.

Trekování Setka Atlantic Challenge 2021

Trekování druhé etapy závodu Setka Atlantic Challenge 2021 z Tenerife na Martiník. Proběhlo 11.12.2021-15.1.2022.

Trekování na Windy otevřete kliknutím na obrázek níže. Kliknutím na poziční bod se zobrazí jméno lodě a čas.
Click on the image to open the tracking on Windy. Click on the position point to see the boat name and the time.
Poslední aktualizace (Last update) 15.01, 13:16 CET.

Trekování první etapy závodu je zde: Trekování první etapy Setka Atlantic Challenge 2021
Souhrné povídání o první etapě závodu je zde: První etapa závodu Stovkou přes Atlantik
Více o projektu Stovkou přes Atlantik najdete zde: Stovkou přes Atlantik