About ludd

Posts by ludd:

Soutěž

Vítejte u čtyřtisícího osm set padesátého dílu seriálu Jak z toho ven, když je uvnitř dobře. Dnešním soutěžícím je pan Ervín, protože pan Karel z Borové Lhoty jako obvykle nepřijel. Přejděme proto rovnou k první otázce: Kdo má větší varlata, bobr nebo tchoř? Bobr. To je správná odpověď! Pan Ervín je dnes v dobré formě, číst dále …

Vítejte u čtyřtisícího osm set padesátého dílu seriálu Jak z toho ven, když je uvnitř dobře. Dnešním soutěžícím je pan Ervín, protože pan Karel z Borové Lhoty jako obvykle nepřijel. Přejděme proto rovnou k první otázce: Kdo má větší varlata, bobr nebo tchoř?

Bobr.

To je správná odpověď! Pan Ervín je dnes v dobré formě, uvidíme, jak se mu bude dařit u druhé otázky: Na kdy předpovídá zoroastriánství konec světa?

Tak odpověď na tuto otázku bych rád trochu rozvedl. Všichni víme, že když lidstvo slézalo ze stromů, byli někteří na zemi rychleji než jiní. Zvědavci prostě seskočili a začali šmejdit kolem. Další lidé spadli, když přelézali na nízké větve. No a ostatním chvíli trvalo, než se sbalili, posháněli dohromady děti a rozloučili se s veverkami.

Tahle prapůvodní nerovnost se pak s lidstvem táhla celou jeho historií. Vždycky se našel někdo, kdo byl napřed a často si u toho natloukl, zatímco zbytek se balil a loučil se s veverkami. Mýtus slézání ze stromů se po dlouhé generace uchovával v ústní tradici, po vynálezu písma byl zapsán do knih a je obsažen v každém významnějším světovém náboženství.

To si ze mně děláte prdel, ne?

Tak trošku asi jo, ale to hlavní, co jsem chtěl říct je, že bychom se měli mít rádi a být k sobě hodní, a za tím si stojím …

Nehrejte nám tady na city, pane Ervíne, jako obvykle jste odpověděl špatně. Vy se přes tu druhou otázku snad nikdy nedostanete. Sundejte si košili, příjde trest za špatnou odpověď. Přitáhněte hadici a kompresor! Zapojeno? Výborně, nastartujte a do toho!

+++

Ozývá se řinčení špatně seřízeného kompresoru a šílený řev pana Ervína. Místnost je zaplněna žlutou mlhou, takže nemůžeme s určitostí říci, co se to tu vlastně děje, ale jelikož se stejná scéna opakuje se železnou pravidelností každý den, zkusíme si počkat do zítřka, snad bude mlha méně hustá.

Hlomoz ustal, pan Ervín se strhaným výrazem ve tváři si nasazuje košili a odchází na ubikaci. Asistentka režie volá panu Karlovi do Borové Lhoty, zda by přece jen nechtěl přijet na zítřejší natáčení, ale dostává zápornou odpověď. Poplácáme proto pana Ervína po ramenou: Zase to bude jen na tobě, bojovníku! Jednou se to podaří, přelezeš přes druhou otázku a pak už to půjde jako po másle.

+++

Já vám ale nevím. To neustále pachtění se od otázky k otázce, jaký to má smysl, když mně stejně čeká jenom hadice? Copak to někdy skončí? Vždyť mi ani neřekli, jaká je v téhle soutěži výhra. Zrovna předevčírem, to jsem fakt hodně křičel, mi asistentka režie posměšně řekla: Buď rád za tu hadici, pro tebe je to výhra.

Takže vlastně vyhrávám i když na nic neodpovím … Akorát nevím, zda je to dobře, nebo špatně.

Vždycky večer na ubikaci, když se vracím zpráskaný po první nebo druhé otázce, vytáhnu ze zásuvky papír a tužku a vymýšlím si vlastní soutěž s vlastními otázkami, na které by moderátor ani asistentka režie nedokázali odpovědět. Já bych je však netrestal, nepouštěl bych na ně kompresor, ale trpělivě bych jim všechno vysvětlil.

Začal bych tím, jak se na světě věci mají, jak do sebe zapadají, co funguje spolu, když se to spojí a co je naopak lépe držet na distanc. Všechno bych jim objasnil a pak bych je nechal odpovídat znovu. Na druhý pokus už by to určitě dokázali, všechny odpovědi by měli správně a vyhráli by první cenu – jednu mou mozkovou hemisféru. Asistentka režie by dostala pravou a moderátor levou. Na oplátku by mi dali každý jednu svou polokouli a všichni tři bychom tak přišli na jiné myšlenky.

+++

Včera večer jsme zjistili, že pan Ervín si psal na ubikaci tahák pro dnešní kolo soutěže. Okamžitě jsme jej chtěli nahradit panem Karlem z Borové Lhoty, ten bohužel ani dnes nemohl přijít. Rozhodli jsme se proto udělat velkou, ale opravdu velkou výjimku a pana Ervína – navzdory jeho flagrantnímu porušení pravidel – připustit k dnešnímu kolu soutěže. Výrazně ovšem zvýšíme obtížnost otázek a z ubikace mu odebereme psací stůl. Co vy na to, pane Ervíne?

Souhlasím.

Dobrá. Řeknu vám rovnou, že se za vás všichni velmi stydíme. Kdyby pan Karel dneska přijel, byl byste už dávno na ulici.

Je mi to líto.

To se teprve uvidí. Nejlépe svou lítost vyjádříte tak, že nám dnes bez okolků a správně odpovíte na soutěžní otázky.

Pokusím se.

To už jste říkal mnohokrát. A vždycky jste nás zklamal. Vždycky. Nebo si snad pamatujete na nějaký okamžik, kdy jsme z vás měli radost?

Párkrát jsem se dostal k druhé otázce …

A to má být důvod k radosti? To si vážně myslíte, že tady budeme jásat nad tím, že jste místo v prvním kole vypadl až v druhém? Paní asistentko, zkuste prosím vás zavolat do Borové Lhoty, zda by pan Karel přeci jen – že jste s ním právě mluvila? Nemůže? Škoda. Pane Ervíne, raději přejděme k první otázce, než nás tady všechny definitivně naštvete. Takže: Kolik kolibříků se vyspí na žebříku zavěšeném na šeříku?

Patnáct.

To není správná odpověď. A tím jste definitivně prohrál. Viďte paní asistentko?

+++

Asistentka režiséra kýve hlavou jako pominutá. Nevím, proč mně tolik nesnáší. Asi to souvisí s tím, že se jí nikdy nepodařilo dostat do studia toho Karla, přestože mu všelijak lichotila a dvojsmyslně nabízela modré z nebe. Já s tím určitě nemám nic společného ale stejně brrr, když se na mně podívá, probodává mně svým chladným pohledem až mi naskakuje husí kůže. Přitom je to docela hezká holka, blondýnka, trochu se ztrácí za tím obrovským žlutým stolem, kde celou dobu sedí, ale o to více vynikne její obličej, kulaťoučký a velmi pečlivě nalíčený, to by mi mohli dát jako cenu za druhou otázku, dívat se na ní, jak se ráno líčí … No jo, jenže druhá otázka už nebude, vypadá to, že jsem definitivně skončil. Co se mnou udělají? Vyhodí mně ven? Ale kam? Vždyť odsud není cesty zpět …

Asistentka režie vstává od žlutého stolu, konečně mám příležitost pořádně si prohlédnout její postavu, ta dívka vůbec není tak malá, jak se zdála za stolem. Je štíhlá, vlní se v bocích, nemůžu se odthrnout od jejich nohou, už vím, co bych si přál jako první cenu. Ale proč jde ke mně? Co to má v ruce? Vážně se mně chce dotknout tou věcí?

Musím jí nějak přesvědčit, aby to nedělala. Musím se jí zalíbit, i když na to mám jen pět, šest kroků, než ke mně dojde. Usmívám se na ní a poprvé v životě k ní promlouvám: Adélo, počkejte, chci se vás na něco zeptat.

Nevěřím vlastním očím, asistentka režie se zastavuje a její ledově chladný pohled roztává. Zdá se mi, že jí na tváři dokonce vidím náznak úsměvu. Na jednu stranu se raduji, zároveň však cítím cosi jako urážku. Léta letoucí tady sedíme a měříme se chladnými pohledy a přitom stačilo tak málo, abych jí dostal na svou stranu? Měl jsem k ní promluvit dříve a možná bych se přehoupl přes druhou otázku.

+++

Kouzlo mírně polevuje, asistentka režie se chystá k dalšímu kroku. Jestlipak ji Ervín dokáže znovu zastavit, a zabrání tak Adéle, aby došla až k němu a zabořila mu do hrudi modře světélkující hrot na konci ocelové tyče, již svírá v rukou?

Kdybychom si měli vsadit, bylo by to spíše na Adélu, než na Ervína. Adéla jej pořád nenávidí, i když ji trochu zviklalo, že na ní Ervín po tak dlouhé době promluvil a dokonce ji oslovil jménem. Na druhou stranu Ervín zřejmě vyčerpal své zásoby rozhodnosti a ačkoliv pohled na modře světélkující hrot je pro něj silnou motivací, jen stěží na něj zareaguje jinak než narůstající panikou. Ale odstupme stranou a nechme se překvapit.

+++

Strašně se potím. Měl bych asi myslet na to, jak se dostat z téhle šlamastyky, ale skutečně nemám v hlavě nic jiného než intenzívní pocit pocení. A taky se mi líbí Adéla. Už udělala další krok. Mám v hlavě pocení a Adélu. Vůbec se nebojím a to není dobré.

Bojíš se?

ptá se mně najednou Adéla.

Nebojím, odpovídám jí po pravdě a vstávám z křesla. Kupodivu se mi to podaří a to znamená, že nejsem přivázaný, i když jsem ještě před chvílí byl.

A proč se nebojíš?

vyzvídá Adéla a já jí nedokážu odpovědět. Nebo spíše nechci. Blížím se k ní, beru do ruky ocelovou tyč a házím ji do kouta. Moderátor u pultíku cosi gestikuluje, ale nevěnuji mu pozornost. Beru Adélu za ruku a vycházíme ze studia. Na dvoře hustě prší a před branou stojí u nastartovaného auta pan Karel. Nasedáme a vyrážíme do Borové Lhoty.

Komu jsi celou tu dobu volala?

Mamince

odpoví a schoulí se mi na rameno. Stěrače rytmicky tikají ze strany na stranu a motor tiše přede. Adéla správně odpověděla na první otázku. Přemýšlím, zda ji mám dát další, ale brzy se mi začnou klížit víčka a tak se zabořím hlouběji do sedadla a usnu.

Zdá se mi o slizkém moderátorovi, o Adélině parfému, o psacím stolu na ubikaci a přímo bytostně cítím, že tohle není sen, že kdybych se štípnul do tváře, nic by se nezměnilo, ale neudělám to, dál sedím s očima zavřenýma zabořený hluboko do sedačky a cítím přítomnost Adély vedle mně.

+++

Automobil opisuje velký kruh městem a pak se blíží zpět ke studiu. Pan Karel za volantem je zasmušilý, poprvé v životě zradil své zásady a nechal si zaplatit za to, že uvede jiného v omyl. Bude se tím trápit až do konce života, protože druhá taková příležitost se mu už nenaskytne a on si nestihne na popření sebe sama zvyknout.

Moderátor stojí pod velkým černým deštníkem u brány, odkud před necelou hodinou vyrazil pan Ervín s Adélou začít nový život. V ruce svírá ocelovou tyč. Její hrot už nesvítí modře, ale žhne krvavou červení.

+++

Cítím obrovskou úlevu. Je mi vedle něj dobře, a vlastně ani nevím proč. Vždycky se tam ve studiu tak choulil a když na něj šli s tou hadicí, krve by se ve mně nedořezal. Nechápu, jak mohl být Oleg tak krutý. Moderátor má přece soutěžícímu pomáhat, ne jej týrat. Ale teď už bude všechno dobré. Jsme s Ervínem spolu, cítím jeho pravidelný dech a to je nejdůležitější. Všechno ostatní příjde samo.

+++

Pneumatiky zaskřípaly na štěrku před branou. Pan Karel otevírá dveře, chytne nic nechápající Adélu pevně za rameno a vystrčí ji z auta. Pan Ervín stále spí. Moderátor Oleg přistupuje k otevřeným dveřím auta a nakloní se dovnitř. Přitiskne rudý hrot tyče panu Ervínovi na hruď. Ten se začně svíjet a třepat, jeho oči však zůstávají zavřené. Po několika sekundách je po všem. Moderátor schovává tyč pod sako, bere asistentku režiséra kolem ramen a vchází do budovy studia.

+++

Něco se změnilo. Cítím se plný energie, napnutý až k prasknutí. Chtěl bych se vzbudit a podívat se na Adélu, ale nejde to. Něco mi brání otevřít oči. Jsem stále v autě, slyším šustění pneumatik po asfaltu. Adélo? Jsi tady? Nemohu se pohnout a přitom cítím každý sval. Co se to děje? Zastavte pane Karle, chci vystoupit.

+++

Moderátor přivádí asistentku režie do studia a posadí ji na křeslo pro soutěžící. Připoutá ji pásem a pak jde ke svému pultíku. Začneme lehkou otázkou, Adélo: Komupak jsi to ve skutečnosti volala, když jsi byla na telefonu s panem Karlem?

Jdi se bodnout, Olegu.

Připravte kompresor.

Mně nezastrašíš.

Upevnit hadici, zapnout a jedem!

Studiem se ozývá pištění a jekot. Žlutá mlha je hustší než obvykle.

+++

Začal jsem vzlykat. Všechno je špatně. Tuším, že Adéla vedle mně není. Necítím vůni jejího parfému ani její dech. Kam to jedeme? Proč se nemůžu hýbat? Najednou auto zastavuje, dveře se otevírají a čísi silné ruce mně vytahují ven. Cítím náraz větru do tváře, pak letím vzduchem a dopadám tvrdě na zem. Auto odjíždí. Zůstávám sám se svou úzkostí, neschopen pohybu na neznámém místě. Kdesi v koutku hlavy slyším vzdálený křik. Adélo, jsi to ty? Na kůži mi dopadají sluneční paprsky a zároveň začíná pršet. Kdybych dokázal otevřít oči, určitě bych uviděl duhu.

Je to jen hra, předstírané divadlo, ve kterém jsme diváci i účinkující zároveň. Naše bolest je skutečná, a přitom slouží jen jako rekvizita pro zvýšení dramatického účinku. Nikdo se příliš nebaví, ale přesto hrajeme dál. Nechce se nám na jeviště, rádi bychom zůstali v přítmí sálu, neuvědomujeme si zákonitosti té prastaré soutěže.

Neboj se Adélo, všechno bude dobré. Každá bolest přebolí a každý sen jednou skončí. Poslouchám pískání dravců, kteří nade mnou krouží oblohou a má mysl pomalu, ale jistě odplouvá do krajiny, kde neexistují prohry, jen jedno nekonečně dlouhé, sladké vítězství.

Jezírko

Zastavili jsme jednou na parkovišti kdesi uprostřed Bulharska. Vraceli jsme se od moře zpátky do města Vraca, kde bydlí rodiče Veri. Z jedné strany parkoviště byl les, z druhé pole. Uprostřed stála ruina betonové stavby z doby socialismu. Bylo to něco mezi kašnou a památníkem, z oprýskaných nápisů a opadaného obložení se už nedalo poznat, číst dále …

Zastavili jsme jednou na parkovišti kdesi uprostřed Bulharska. Vraceli jsme se od moře zpátky do města Vraca, kde bydlí rodiče Veri. Z jedné strany parkoviště byl les, z druhé pole. Uprostřed stála ruina betonové stavby z doby socialismu.

Bylo to něco mezi kašnou a památníkem, z oprýskaných nápisů a opadaného obložení se už nedalo poznat, kdo měl tu čest být zvěčněn na odlehlém odpočívadle u hlavní silnice. Vysoké to bylo asi tři metry a děti začaly brzy lézt nahoru a dolů, jako by to byla cvičná skála.

Na parkovišti byl obvyklý balkánský nepořádek, v okolních keřích se válely sklenice, kelímky, papírky, krabice, plastové láhve, zbytky novin a hadrů umaštěných od oleje, rozbité hračky, igelitové sáčky a všechno to, co mysl nezatížená zodpovědností za budoucnost snadno pustí z ruky na zem.

Pojedli jsme, popili, děcka se vyřádily na kašně a byli jsme připraveni k odjezdu. Než všichni nastoupili do auta, vylezl jsem i já nahoru, abych se podíval po kraji. I když byla kašna rozbitá, voda z ní stále tekla. Betonové korýtko, které mělo vodu odvádět pryč však bylo plné prasklin tlustých jako palec a tak se voda hromadila pod zadní stranou kašny a tvořila tam malé jezírko obklopené močálem.

Z jezírka se ozývalo kuňkání žab. Lehl jsem si na břicho na betonovou stříšku kašny tak, že mi přes okraj přesahovala jen hlava a díval jsem se na jezírko, které bylo tři metry rovnou pode mnou. Ze začátku nebylo nic vidět, můj pohyb po střeše vyplašil všechny obyvatele toho malého vodního světa, ale tím, že jsem ležel bez hnutí, jejich ostražitost brzy pominula.

Ze skrýší začaly vylézat žáby, lapaly po vodoměrkách a proplétaly se mezi rybím potěrem. Rákosím se plazil had pokrytý zelenohnědými šupinami. Na kraji jezírka přistál pestrobarevný ptáček a kmitnutím zobáku ulovil malou rybku.

Hleděl jsem fascinovaně na to přírodní představení. Ze své vysoké pozorovatelny jsem měl vše jako na dlani a přitom jsem nijak nepřekážel. Stačilo ležet na břiše a nehýbat se.

Díky dostatku slunce a vody překypoval mokřad pode mnou životem. Kam jsem se podíval, tam se něco hýbalo, skákalo, požíralo, nebo bylo požíráno, či se jen slunilo a šmejdilo kolem. Z auta na mně volali ať už jdu, že jsou připravení, ale já se nemohl odtrhnout.

Ležel jsem na betonové ruině uprostřed špinavého parkoviště a připadal jsem si jako Adam, který byl právě stvořen, otevřel oči a pozoruje ráj. Kdesi z dálky ke mně doléhaly hlasy stěžující si na vedro v autě (klíče od auta jsem měl v kapse a tak nemohli nastartovat a zapnout si klimatizaci) a já soustředěně doprovázel očima hada vinoucího se mezi rákosím a odpočítával decimetry, které jej dělily od nic netušícího malého rejska, očichávajícího upadlý kus obložení.

Pak had vystřelil do vzduchu a jako oštěp dopadl přesně na svou kořist. Žáby kuňkaly a odrážely se od potopených stébel trávy. Ten močál byl celý jejich svět. A já se v tu chvíli dokázal vcítit do jejich kůže, i pro mně přestala okolní realita existovat a celou mou mysl zaplnilo těch pár metrů čtverečních vody a bahna porostlého rákosem a trávou, popraskané dlaždice z obložení byly kontinenty a prázdný kelímek od jogurtu trčel z vody jako sopka Krakatoa. Nedopalky přilepené k igelitovému pytlíku pluly po hladině jako plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca a střepy z rozbité pivní láhve trčely výhružně ze dna po způsobu Velkého bariérového útesu.

Byl jsem pohlcen a šťasten. Dokázal jsem, aspoň na chvíli, uniknout svému věčně nespokojenému já, které mně pořád kamsi žene, naplňuje pochybnostmi, nedá mi pokoje, díky kterému se každou sekundu svého bdění cítím, jako bych byl na jehlách.

To vše bylo pryč. Byl jsem tady a teď. Vstřebán mikrosvětem před svýma očima.

Kdybych chtěl, dokázal bych se cvrknout do velikosti pulce a žbluňknul bych ze střechy dovnou do žabince vedle použitého prezervativu. A pak bych plaval a nervózně pokukoval po hladině, zda se neblíží velký černý stín, protože velký černý stín znamená vždycky konec, ať je to, co je to.

Cítil bych, jak rostu, jak z ničeho nic mám přední a zadní nohy, jak jsem přišel o ocas, jak se mi otevřela ústa. Znal bych každý milimetr svého světa, každé stéblo trávy a každý kamínek. A pak by mi cosi samozřejmého v mé hlavě řeklo, ať se zavrtám do bahna, protože životodárná hladina, na které jsem tolik dní pozoroval odlesky slunce, se brzy potáhne ledem a nastane dlouhá doba nebytí, kdy se nebudu muset bát černých stínů, kdy se život zastaví.

„Tak jdeš už, nebo ne? Jak dlouho myslíš, že na tebe budeme čekat!“ Přísný hlas poplašil jezírko i mně. Vodní živočichové se schovali pod listy, já slezl dolů z kašny a nastoupil do auta.

Občas dokážu být někým, kým nejsem. Ale trvá to vždy jen chvíli. Pak se věci vrátí do svých kolejí. A když se poštěstí, tak si odnesu v hlavě vzpomínku na výlet do míst, kam v tomto vesmíru nepatřím.

Hermance

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru: Saša jede na výlet před sebou má celý svět z okna se dívá písničku zpívá Vlakem, pěšky, v letadle vždy na předním sedadle zima mu nevadí ve sněhu dovádí Batoh na záda hází těší se do číst dále …

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru:

Saša jede na výlet
před sebou má celý svět
z okna se dívá
písničku zpívá

Vlakem, pěšky, v letadle
vždy na předním sedadle
zima mu nevadí
ve sněhu dovádí

Batoh na záda hází
těší se do nesnází
zítra už bude v dáli
tam kde slunce vychází …

„Brzy, brzy“, odpovídám Veri a přepínám na:

Táta s Marťou jedou vlakem
koupit novou kytaru
jedou ránem i soumrakem
zpívají si po staru:

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký oči

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký ruce

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký nohy

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký zadky jééé

Na tu písničku pro Veri nakonec taky došlo, je to instrumentálka a jmenuje se Hermance. Tady je.

Černokněžník Aštar

Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat. Četl stránku za stránkou a najednou se mu číst dále …

Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat.
Četl stránku za stránkou a najednou se mu zdálo, že se písmenka v knížce začínají divně vlnit. Asi jsem fakt hodně unavený, pomyslel si a zrychlil. Písmenka v knížce se však vlnila víc a víc, začaly poskakovat po stránce a měnit si místa. „Tak dost, jdu spát“, řekl si pro sebe tatínek a chystal se zaklapnout knížku.
Najednou ale všechna písmena z knížky zmizela a uprostřed stránky se objevil následující text:
„Jsem černokněžník Aštar a vy jste v mé moci. Budete dělat přesně to, co vám napíšu, jinak vás všechny zahubím.“
Tatínek nevěřil vlastním očím. Co to má znamenat? Odkdy se v papírové knížce mohou měnit písmena a kdo je ten Aštar, který mi vyhrožuje? Chtěl knihu nadobro zaklapnout, ale byl příliš zvědavý a taky se trochu bál.
Text v knize se znovu změnil:
„Čti a nedej na sobě nic znát“, objevilo se na začátku stránky a pod tím přibýval nový text. Tatínek David začal číst. Pohádka to byla podivná a Anička s Kubíkem se brzy ozvali:
„Tatínku, co to čteš, to jsou nějaké nesmysly …“, ale tatínek pokračoval. Dobře si uvědomoval, že to, co čte, není žádná pohádka, ale zřejmě jakési zaříkávadlo, kterým přes jeho ústa hovoří černokněžník Aštar. Přestat se však neodvážil.
Uprostřed tmavé místnosti se objevila zelenkavá zář. Mihotala a sílila s každou větou, kterou tatínek přečetl. Brzy začala nabírat formu vysoké postavy. Text v knize byl stále temnější a nesmyslnější. Najednou záře zmizela a místo ní stála v místnosti vysoká, tmavá postava, oblečená do černého pláště. Na hlavě černý klobouk, dlouhé havraní vlasy a vous. Z obličeje žhnuly dvě zelené oči, podobné kočičím, ale mnohem větší a zákeřnější.
„Jsem černokněžník Aštar a přišel jsem ovládnout váš svět“, promluvila postava. „Váš dům jsem si vybral jako svou základnu, odkud budu páchat zlo.“
To už tatínek David nevydržel, prudce vstal a křikl na Aštara: „Ať jste, kdo jste, okamžitě zmizte z mého domu!“ a vyrazil směrem k němu, aby v případě potřeby doprovodil svůj příkaz i pár ručními argumenty.
Aštar se uchechtl a cvrnkul prstem směrem k tatínkovi Davidovi. Ten sebou cuknul a odletěl dozadu, jako by s ním trhla nějaká neviditelná síla. Dopadl na pohovku v rohu místnosti a praštil se do hlavy.
„Veškerý odpor je marný“, prohlásil Aštar hrobovým hlasem. „Dnes v noci, až usnete, z vás načerpám energii a zítra převezmu vládu nad touto planetou.“
„Ale proč zrovna my? A co to znamená, že z nás ve spánku načerpá energii? Přežijeme to vůbec?“ Tatínkovi a dětem se honily hlavou spousty otázek. Aštar jim však na žádnou neodpověděl. Místo toto rozkázal: „teď zavřete oči a usněte, ať z vás mohu začít sát. A bude tu naprostý klid!“ Vzal židli a posadil se uprostřed pokoje, tak aby dobře viděl na tatínka, Aničku i Kubu.
„Co teď?“, přemýšleli zajatci, „za žádnou cenu nesmíme usnout, to je jasné. Ale jak to udělat? Jsme sice vyděšení z toho přepadení Aštarem, ale zároveň se nám chce tak spát …“
Děti ležely v postýlkách, tatínek seděl v křesle. V místnosti bylo přítmí, svítila jenom čtecí lampička u tatínkova křesla. Vydrželi pět minut, deset minut, čtvrt hodiny. Pak si tatínek všimnul, že se mladšímu Kubíkovi, který spal na spodním lůžku palandy, začínají klížit oči. Víčka už měl více zavřená, než otevřená a bylo jasné, že co nevidět usne. Co teď? Tatínek horečně přemýšlel. Pak si všiml hrnku s čajem, který měl na stolku vedle křesla. Opatrně se pro něj natáhl, Aštar nic nenamítal. Potichu se napil a pokládal hrnek tiše zpátky na stůl, když mu najednou jakoby náhodou vyklouzl z ruky a spadl na podlahu. Ozvala se rána a hrnek se rozpadl na sto kusů. Obě děti sebou trhly a oživly. Aštar se zamračil, ale nic neřekl.
Uplynulo dalších patnáct minut. Tentokrát to byla Anička na horní palandě, která se několikrát mohutně prozívla a pořádně se zavrtala do peřin. Její usnutí bylo na spadnutí. Tatínek věděl, že on znovu zasáhnout nemůže. Aštar by mu jen stěží uvěřil, že to byla opět náhoda. Snažil se proto nenápadně gestikulovat směrem ke Kubíkovi. Kroutil obličejem a obracel oči nahoru k Aničce. Kubík jej pozoroval, ale nezdálo se, že by rozuměl. Anička už zavírala oči.
„A N I Č K A!“, naznačil tatínek rty, aniž by ze sebe vydal jakýkoli zvuk. Konečně se Kubík dovtípil. Chvíli přemýšlel a pak ze sebe vydal mohutné kýchnutí. Všichni v místnosti nadskočili, včetně Aštara.
„To bylo naposledy“, zasyčel, „jestli ještě někdo udělá jakýkoli zvuk, odešlu jej okamžitě do sedmé dimenze, odkud není návratu. A teď spát, ať vás mohu začít vysávat.“
Místnost opět ztichla. A tentokrát to byl tatínek, kterému začala padat brada na prsa. A to byl skutečný problém. Protože tatínka, když usnul, nedokázalo vzbudit téměř nic. Obě děti přemýšlely, seč mohly, ale situace se zdála být zoufalá. Tatínek svůj boj s ospalostí prohrával každou vteřinou a děti tomu nemohly jakkoli zabránit.
Najednou se ale Anička usmála. Že ji to nenapadlo dříve! Opatrně nahmatala řetízek, který jí visel kolem krku a klouzala po jeho článcích, dokud nenarazila na malý kovový předmět. Opatrně jej vložila do úst a lehce foukla. Neozval se žádný zvuk. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ten předmět, který si Anička vložila do úst, byl totiž ultrazvuková píšťalka pro psa. Anička foukla ještě jednou.
Dole v předsíni našpicoval uši jejich pes Fido. Volá mně někdo? Uslyšel dvě krátká hvízdnutí za sebou. To znamená ke mně! Fido vystartoval a vší rychlostí vyběhl po schodech nahoru. Opřel se do dveří od dětského pokoje, kňučel a škrábal.
S tím Aštar nepočítal. Věděl, že pes jej nemůže ucítit, tak co ho to najednou popadlo? Fido útočil na dveře, štěkal a dobýval se dovnitř. Anička jej povzbuzovala občasným fouknutím do píšťalky. Za chvíli toho měl černokněžník Aštar dost. S takovou mi neusnou ani do rána, řekl si. Otočil se a cvrnkul prstem směrem ke dveřím.
Neviditená síla vytrhla dveře z pantů a unášela je, spolu s nebohým Fidem, napříč chodbou. Chodba končila oknem, které Fido a dveře prorazili. Venku udělaly dveře otočku a Fido se nějak dostal nad ně.
To všechno se stalo ve chvíli, kdy na ulici pod oknem projížděla policejní hlídka. “Hele“, ukázal nadstrážmistr Marek svému kolegovi Pavlovi: „surfující pes.“
„A surfuje na dveřích“, podivil se Pavel. „To se může?“ Fido na dveřích mezitím přeletěl silnici a klesal k nedalekému rybníčku.
„Já myslím, že se to nemůže“, prohlásil rezolutně nadstrážmistr Pavel. „A zvláště ne v noci a deset metrů nad zemí. Vždyť neměl ani předepsané osvětlení!“
„Raději to zkontrolujeme“, rozhodl jeho kolega podporučík Pavel. Otočili auto a zastavili před domem, kde Aštar držel v zajetí Davida, Aničku a Kubíka. Zazvonili na zvonek, ale nikdo neotevíral. „Koukej, co mně naučili minulý týden na školení“, vychloubačně řekl Pavel Markovi. Odstoupil od dveří, rozkročil se a vystřelil dvě rány z pistole do zámku. Dveře se otevřely.
„Dobrý“, pokynul uznale hlavou Marek, „ale co když bylo odemčeno?“ Pavel jen mávl rukou a oba policisté vběhli do domu. Dole nic nenašli a tak rychle vyběhli po schodech nahoru. Všimli si chybějících dveří a nakoukli do pokoje. „Ruce vzhůru“, vykřikli současně, když spatřili Aštara sedícího uprostřed pokoje. “To vy jste vypustil z domu toho surfujícího psa?“
„Ano, já.“ Aštar vstal a otočil se k nim. Policisté s úžasem pozorovaji jeho mohutnou postavu. „Půjdete s námi na služebnu podat vysvětlení“, pípnul Pavel. „Myslím, že ne“, uchechtl se Aštar a začal kráčet směrem k policistům.
„Stůj, nebo střelím“, zakřičel Marek, ale Aštar se k ním stále blížil. Pavel vystřelil. Kulka se však zastavila někokik centimetrů před Aštarem a s cinknutím dopadla na podlahu. Jako by jej chránil neviditelný štít. Pavel s Markem vystřelili ještě několikrát, ale kulky se vždy zastavily těsně před cílem a s cinknutím dopadly na podlahu. Aštar došel až k nim.¨
David, Anička a Kubík mezitím na nic nečekali, otevřeli dveře na balkón a vyběhli ven. Měli štěstí, že se předevčírem učili šplhat na laně a tlusté lano ještě stále viselo přivázané k balkónu. Všichni tři po něm hbitě sešplhali a utíkali do tmy.
Aštar chytil oba policisty pod krkem a vtáhnul je do místnosti. „Žádná škoda těch malých děcek, vysaju si raději vás“, řekl a hodil policisty na kanape. „Sundejte si čepice a udělejte si pohodlí. Chci, abyste se trochu prospali. Jestli některý z vás udělá sebemenší zvuk, odčaruji jej do sedmé dimenze, odkud není návratu.“
Oba policajti se po sobě podívali, pokrčili rameny a poslechli. Věděli totiž něco, co Aštar nevěděl. Oběma se podařilo zmáčknout nouzové tlačítko, které měli na přezce služebního pásku od kalhot. Policejní stanice v celém městě právě teď přijímají jejich tísňový signál a vyhlašují poplach.
Aštar se opět usadil na židli uprostřed místnosti. „Dva dospělí chlapi jsou lepší, než jeden chlap s dvěma dětmi“, pomyslel si. „A jak je tak vidím, usnou co by dup.“
Nastal opět klid. Marek s Pavlem seděli na kanapi opření jeden o druhého a vypadalo to, že do pěti minut budou oba spát jako nemluvňata. A v tu ránu začal venku cirkus.
Přímo nad dům se spustil policejní vrtulník. Z několika stran se rozsvítily výkonné reflektory. Všude byly slyšet policejní sirény a skřípění pneumatik. „Okamžitě všichni opustťe dům“, ozval se hlas z megafonu. „Opakuji, okamžitě všichni vyjděte ven!“
Když to Aštar viděl a slyšel, zvedl se nasupeně ze židle. Pochopil, že dnes v noci nebude mít štěstí a svět se mu ovládnout nepodaří. Rozkročil se uprostřed pokoje a luskl prsty na obou rukou najednou. V tu ránu zmizel.
Marek s Pavlem vyšli před dům a našli svého velitele. „Co se tady stalo?“, zeptal se velitel, „proč jste aktivovali nouzový signál?“
„No viděli jsme psa surfujícího na dveřích“, začal vysvětlovat Marek.
„Cože?“, hlesnul nevěřícně velitel.
„Jo, jo, letěl na dveřích tak deset metrů nad zemí a neměl světla a …“, přidal se zajíkavě Pavel.
„No a pak jsme vešli do toho domu a tam byl ten vysoký černokněžník“, pokračoval Marek, „který chtěl, abychom se prospali na kanapi, jenže pak luskl prsty a zmizel“, dodal Pavel.
„Dychněte na mně“, přikázal jim velitel přísně. „Hm, zdá se, že jste nic nepili. Takže jste se museli zbláznit. Zavolejte záchranku“, křikl velitel na spojovacího důstojníka a odešel zpátky k autu. „Ruším akci“, vyštěkl, nastoupil do vozu a odjel.
Za pár minut přijela sanitka, naložila Pavla s Markem a odvezla je do psychiatrické léčebny, kde se už doktoři moc těšili na jejich vyprávění o surfujícím psovi a černokněžníkovi se zelenýma svítícíma očima.“
KONEC

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět číst dále …

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Dobrodružství, které nebylo

Vallorbe vypadá jako město na Sibiři. Prudký vichr rozmetává mračna sněhu po liduprázdných ulicích. Je tu šero a pusto. Občasný chodec – s hlavou zaraženou do límce kabátu, s rukami v kapsách, nakloněný proti větru – klouže po zamrzlých chodnících. Vycházím z nádraží. Hodím si na záda dvacetikilovou tašku, boby, lyže a snažím se přes číst dále …

Vallorbe vypadá jako město na Sibiři. Prudký vichr rozmetává mračna sněhu po liduprázdných ulicích. Je tu šero a pusto. Občasný chodec – s hlavou zaraženou do límce kabátu, s rukami v kapsách, nakloněný proti větru – klouže po zamrzlých chodnících.
Vycházím z nádraží. Hodím si na záda dvacetikilovou tašku, boby, lyže a snažím se přes sněžnou mlhu rozpoznat hory na druhé straně doliny, v níž Vallorbe leží. V těch nejasných stínech naproti, v tom tušení hor, chci dnes večer přespat.
Obtěžkán zavazadly kloužu po chodnících a bořím se do závějí, které byly jistě se švýcarskou pečlivostí odstraněny před hodinou, ale nakupily se zas. Odhaluji první chybu ve výstroji – vlněná rukavice na levé ruce je děravá na prostředníčku a nepříjemně profukuje.
Čím jsem starší, tím méně mám trpělivosti připravovat se na cestu. Těsně před odjezdem zalovím ve skříni a naházím do báglu různobarevné pytlíky, aniž bych se přesvědčil, v jakém stavu je jejich obsah.
Loni v létě jsme s Filipem vyrazili na bivak v masívu Giffre. Došli jsme na Plan Buet ve výšce kolem 2500 metrů a začali se zabydlovat. Vytáhl jsem z báglu stanovou plachtu, naši hlavní ochranu proti živlům a zjistil jsem, že jí nemáme jak přidělat ke stanové tyčce, protože jsem potřebný přidělávací bazmek nechal doma. Nakonec se to vyřešilo pomocí tkaniček od bot (z obou našich párů). Vždycky se to takhle nějak vyřeší a pochopitelně to neprospívá pečlivosti při balení.
Říká se, že dobrodružství je průšvih, který dopadne dobře. Jednou nám na Špicberkách uletěl ve vichřici stan. Nejbližší civilizace dva dny cesty, noc na krku, minus dvacet, bouře. Měli jsme štěstí. Stan se na rovné sněhové pláni zachytil o několik set metrů dále o náhodný ledový výběžek. Průšvih se rázem změnil v dobrodružství.
Slyšel jsem o Švýcarovi, který vyrazil sólo na severní pól. Nechal se dopravit ruským vrtulníkem ze základny Barneo do počátečního bodu své cesty, zamával a vyrazil. Večer postavil stan a zapálil benzínový vařič, prototyp vlastní konstrukce. Vařič vybuchl a Švýcarovi shořel stan. Zavolal si satelitním telefonem pomoc. Hned ráno pošleme vrtulník, odpověděli mu Rusové, teď v noci to nejde. Popálený Švýcar prochodil celou noc, aby neumrzl. Během noci se zhoršilo počasí a vrtulník nemohl vystartovat. Švýcar prochodil i celý následující den. Pak se počasí uklidnilo a zachránili jej. Na základně se dal dohromady, doplnil vybavení (včetně normálního MSR vařiče) a vyrazil znovu. Na pól nakonec dorazil a dopadlo to dobře – inu dobrodružství.
Lyže nasazuji na okraji města, trochu chráněný před větrem za polozbořeným dřevěným přístřeškem. Uvidíme, jak to půjde se sáněmi na prudkých zalesněných svazích Jury. Stoupám k lesu a vítr se stává snesitelným. Mechanické tempo lyží – levá, pravá, levá, pravá – mně brzy uvádí do meditačního stavu, kvůli kterému to asi celé dělám. Je to zvláštní, že obklopen nehostinou přírodou, při velkém fyzickém vytížení, kdy je každý plán neustále konfrontován s nečekanými překážkami, se dokáže mozek přepnout do stavu úplného klidu.
Stmívá se, lopotím se s těžkými saněmi hlubokým sněhem a nevím kde budu spát. Jsem v klidu, jsem spokojený.
Najednou uvidím v dálce mezi stromy tmavou, obdélníkovou siluetu nějakého předmětu vybudovaného lidskou rukou. Za pár minut dojdu blíže a je to malá chatka z dřevěných kulatin, tři krát dva metry, v dobrém stavu. Vezmu za kliku a dveře se otevírají. Uvnitř kamínka, stůl a lavice. Už vím, kde budu dnes spát. Kdybych to věděl hned, nemusel jsem sebou tahat ty těžké saně se zimní kempovací výbavou.
Kdybych to věděl hned, nebyla by to žádná zábava.
Naštípu dřevo a zatopím v kamnech. Žádný hotel na světě nemůže nabídnout tak intenzivní zážitek, jako malá, děravá chatka uprostřed lesa, když praskají polena v kamnech a odrazy plamenů olizují nahrubo otesané stěny. Venku skučí vítr a kouše mráz. Šest metrů čtverečních ráje, zbudovaných lidskou rukou. Povečeřím a ulehnu na lavici. Je široká ani ne třicet centimetrů, ale víc nepotřebuji. Celou noc mi do hlavy sněží sny. Jsou živé, jako už dlouho ne. Jsem živý.
Po pár nočních poryvech, které hrozily, že porazí les a překotí chatu, se vítr nad ránem trochu uklidní. Posnídám, uklidím příbytek a vyrazím dál. Plán je jednoduchý a nezávazný – vyšplhat na hřeben a jít po něm zhruba na sever. Odpoledne sjet někam do civilizace a pak domů.
Nemám mapu a snažím se hodnotit terén podle jeho sjízdnosti se sáněmi. Objevují se první skály a zvažuji, jak se dostat nad ně. Saně mají vlastní hlavu a silnou tendenci vybírat si stopu tam, kam nechci. Dostal-li bych se s nimi do opravdu prudkého terénu, těžko mohu počítat s jejich loajalitou. Určitě by si hledaly co nejrychlejší cestu dolů, pokud možno kolmo.
Nemám kompas, je zataženo a ve změti skalnatých roklí člověk snadno ztratí orientaci. Dnes s tím ovšem problém mít nebudu. Vím, z kterého směru fouká vítr a tak každé trochu exponované místo mi slouží jako kompas.
Kloužu liduprázdnou krajinou, která je v létě jistě plná turistů. Předpokládám, že dnes nikoho nepotkám. Setkání s lidmi jsou jako peníze – čím je jich méně, tím větší mají cenu a já mám rád luxus. Vzpomínám na ty šťastné náhody, kdy jsem se na stovkách kilometrů čtverečních liduprázdné divočiny protnul s jinou lidskou bytostí – Dejan na vrchu Kopren ve Staré Planině, Toshimi v Sprengisanduru, Richard a Helena, Claude a Loic, ta Němka v zeleném pleteném baretu, Siki. To jsou ty chvíle, kdy se nás dotýkají prsty andělů.
Sjíždím se saněmi lesem dolů. Připadám si jako v animovaném filmu, kdy hrdina utíká a za ním se válí a poskakuje obrovská koule, která už už hrozí, že jej zamáčkne. Sáně za mnou vlají na všechny strany, občas se zaseknou o strom a katapultují mně dozadu, jindy mně předjedou a postaví se mi do cesty. Přesto jsem poměrně rychle dole. Koukám, kam jsem to sjel a je to opět Vallorbe. Ještě že jsem si nedělal žádný plán, kam až dojedu.
Vzato kolem a kolem to žádné velké dobrodružství nebylo. Největší průšvih, který se mi stal? Měl jsem v krabičce jen dvě zápalky, takže jsem musel večer i ráno zapálit oheň napoprvé (nepsal jsem snad, že se na cesty připravuji ledabyle?)
Ale … Slovo dobrodruh údajně ve staročeštině znamenalo „statečný přítel“. S úpadkem bojových cností pak nabylo významu „loupeživý rytíř“. A přesně tak si připadám. Dokázal jsem dnešní době uloupit 24 hodin času, který by jinak naplnila hlomozem, pohodlím a honbou za něčím, co není podstatné.

 

Tom McNally – v neckách přes Atlantik

V roce 1968 přeplul Američan Hugo Vihlen Atlantický oceán na 1,8 metru dlouhé plachetnici April Fool (aprílový žertík). Tento šílený rekord se rozhodl překonat v roce 1992 Angličan Tom McNally z Liverpoolu. V dílně, která se nacházela v prvním patře, postavil plachetnici dlouhou 164 centimetrů. Byl už téměř hotov, zbývalo vynést plachetnici oknem ven a číst dále …

V roce 1968 přeplul Američan Hugo Vihlen Atlantický oceán na 1,8 metru dlouhé plachetnici April Fool (aprílový žertík). Tento šílený rekord se rozhodl překonat v roce 1992 Angličan Tom McNally z Liverpoolu. V dílně, která se nacházela v prvním patře, postavil plachetnici dlouhou 164 centimetrů. Byl už téměř hotov, zbývalo vynést plachetnici oknem ven a přišroubovat kýl, když dole vypukl požár, strop se propadl a jeho plachetnice VERAHUGH byla zničena.
To jej neodradilo a postavil novou. Původně chtěl vyplout z Anglie, ale kvůli nepříznivému větru a silnému lodnímu provozu raději nechal přepravit plachetnici do Lisabonu. Dorazil po souši do Portugalska a nechal se odvézt autobusem k přístavu, kde čekala jeho loď. Autobusová zastávka, na které vystoupil, byla na opačné straně osmiproudé dálnice, než přístav. Tom se rozhodl dálnici přeběhnout, ale protože právě dorazil z Anglie, rozhlédl se na špatnou stranu a srazila ho dodávka. Odletěl do křoví, tam se vzpamatoval a na druhý pokus dálnici přeběhl. Do přístavu, kde na něj čekali novináři, dorazil zakrvavený a roztrhaný.
Dal do pořádku sebe i loď a když byl připraven vyrazit, seskočili jednu noc na jeho loď dva opilci a převrátili ji. Poklop byl otevřený, loď se naplnila vodou a potopila se. Tom přitom zachránil jednoho z opilců, který se za bundu zasekl uvnitř lodi a nemohl vyplavat. Veškeré zásoby a elektrické přístroje na lodi byly zničeny.
Tom se nevzdal, vylovil loď a znovu jí připravil k plavbě. Počasí nebylo příznivé a portugalská pobřežní stráž mu zakázala vyplout. Přátelé a rodina na něj naléhali, aby plavbu odložil, ale on chtěl stůj co stůj vyplout v roce 1992, kvůli kulatému výročí první Kolumbovy plavby do Ameriky. Zbývalo mu deset dní. Portugalské orgány po něm chtěly dokumenty o vlastnictví lodi, které neměl, a tak k lodi postavili hlídače, aby mu zabránil ve vyplutí.
Tom se nakonec uchýlil ke lsti. Vyložil na břeh pár pytlů s nedůležitými zásobami a přesvědčil hlídače, že potřebuje udělat jen krátkou testovací plavbu. Zamířil na oceán a už se nevrátil.
O den později se dostal do námořního koridoru, kterým plují nákladní lodě mezi Středozemním mořem a severní Evropou. Zpočátku se mu dařilo varovat lodě pomocí vysílačky a baterky, ale pak mu došla elektřina. Přímo na něj se valila obrovská loď. Pádloval, co mu síly stačily, ale nestihl to. Příďová vlna námořního obra jej sice hodila na stranu, ale sání okolo trupu jej hned přitáhlo zpátky. Odrážel se pádlem od stěny lodi, aby nedošlo k poškození jeho trupu a pak si uvědomil, že turbulence od lodních šroubů nákladní lodi jej může snadno stáhnout pod hladinu. Schoval se tedy dovnitř své kocábky a chtěl za sebou zavřít poklop, čímž by loď utěsnil. Neuvědomil si ale, že je přivázaný popruhem ke stěžni, takže poklop nešel zavřít. Uslyšel ránu a dovnitř mu začala téct voda. Když nákladní loď odplula, Tom měl díru v trupu a loď do poloviny zatopenou. Navíc zjistil, že díru nebude schopen na moři opravit, musí do přístavu.
Foukal příznivý vítr směrem na Kanárské ostrovy a za dva týdny se Tom dostal na dohled od přístavu Santa Cruz na ostrově Tenerife. Chystal se k přistání, když se od jihu přihnala mohutná bouře a odfoukla jej zpět na oceán.
Bouře trvala šest dní a zavála Toma a jeho loď až k ostrovu Madeira. Dvacet metrů od vlnolamu přístavu Funchal vítr utichl a vysílený Tom dopádloval k molu. Opravil loď, odpočal si a vyrazil znovu na cestu.
Silný vítr jej zavál až ke Kapverdám, mnohem jižněji, než původně plánoval. Cesta se mu značně prodloužila, přestalo mu fungovat zařízení na odsolování možské vody a když po 113 dnech konečně dorazil do přístavu St. Juan v Portoriku, byl o patnáct kilo lehčí a na pokraji ledvinového kolapsu.
Ale dokázal to. Přeplul Atlantik na lodi dlouhé 164 centimetrů, což byl nový světový rekord.
Neradoval se z něj však dlouho. Hugo Vihlen totiž také nezahálel. Když se doslechl, že Tom McNally hodlá překonat jeho rekord z roku 1968, začal chystal nový projekt. Jeho nová loď původně měřila 167 centimetrů, ale dokázal ji zkrátit na 162,5 centimetrů. Přeplul z Ameriky do Anglie a Tomu McNallymu rekord ještě v roce 1993 zase vyfoukl …

Zpracováno podle http://www.wbutler.com/Stories/tom_mcnally.htm a http://floatery.com/?p=124

Hugo Vihlen a jeho loď Father's day

Hugo Vihlen a jeho loď Father’s day

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do číst dále …

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Žiješ ve virtuální realitě?

Větru a dešti jsme sice ještě neporučili, ale i tak se dá v dnešní době prožít život bez výraznějšího kontaktu s realitou. Nebudeme hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale určitě nezaškodí vědět, jak na tom jsi. Připravili jsme proto krátký test, který ti pomůže najít odpověď. Varianta pro muže: Kdy jsi se naposledy číst dále …

Větru a dešti jsme sice ještě neporučili, ale i tak se dá v dnešní době prožít život bez výraznějšího kontaktu s realitou. Nebudeme hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale určitě nezaškodí vědět, jak na tom jsi. Připravili jsme proto krátký test, který ti pomůže najít odpověď.

Varianta pro muže:

Kdy jsi se naposledy pral?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi naposledy alespoň 24 hodin nejedl?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi naposledy vyrobil něco, co vyžadovalo nejméně 50 hodin práce vlastníma rukama?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Vyhodnocení:

0 – 3 body: žiješ ve virtuální realitě
4 – 6 bodů: žiješ v realitě

Varianta pro ženy:

Kolik máš dětí?
(žádné – 0 bodů, jedno či dvě – 1 bod, více než dvě – 2 body)

Kdy jsi naposledy tancovala (s partnerem)?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi měla naposledy v ruce svůj telefon?
(dneska – 0 bodů, včera – 1 bod, jinak 2 body)

Vyhodnocení:

0 – 3 body: žiješ ve virtuální realitě
4 – 6 bodů: žiješ v realitě