Hory východního Kladska

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto. Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, číst dále …

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto.
Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, sděluje mi hrdě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že tím myslí Dolní Moravu, dříve poklidnou vísku pod Králickým Sněžníkem, dnes turistický disneyland tamtéž. „Je to hospoda hlavně pro místní“, vykládá. „Lufťáci po celodenním lyžování nemají už ani peníze, ani chuť, tak radši skočí do auta a jedou dom. Ale místní chodí.“
Bořkova žena je v pátém měsíci, bude mít holku. „Byli jsme na genetice a normálně jsem viděl její stydké pysky, takhle“, dvěma prsty nadšeně ukazuje, jak vypadaly stydké pysky jeho zatím nenarozené dcery. „To víš, je mi šestatřicet, mám nejvyšší čas mít dítě, abych nebyl moc starej, až povyroste a mohl s ní chodit hrát fotbal!“
Trošku si zajede a vyhodí mně rovnou u modré turistické značky. „A přijeď, až se narodí, celý večer bude hospoda zadarmo!“, pozve mně a vystřelí pryč.
Začínám stoupat, není sezóna, nikde ani živáčka. Nahoře na hřebeni osamělý turista s dalekohledem. Jdeme kousek spolu a bavíme se mimo jiné o medvědech. „Já jsem ze Žamberku a před pár lety mi prošel medvěd přímo před barákem. No fakt!“, dušuje se, když vidí můj pohled, „mám jeho stopu, odlil jsem jí do sádry.“
Naše cesty se rozdělí a dál jdu sám. Při západu slunce dorazím na Králický Sněžník, nejdezolátnější českou horu. Dříve tu bývala rozhledna, horská chata (dokonce dvě), ze kterých zbyla jen trocha betonu a socha slůněte na kamenném podstavci. Síla Sudet.
V sedle Stříbrnická rozbaluju tábor. Je už tma, ale nechce se mi rozsvěcet čelovku. Vařím vodu a pak do ní nasypu předpřipravený sáček s jídlem. Zdá se mi trochu větší, ale už je pozdě. Sypká směs přeplní ešus, plamen zhasne, všechno je ulepené. Trochu v tom zakvedlám lžící a pak žvýkám k večeři přesolený, lehce navlhčený prášek. Ponaučení: nepřipravujte si jídlo na cestu, když máte zrovna rozepři se ženou.
Přibíhá osamělý noční běžec s baterkou v ruce. „Kudy na Sněžník?“ Ukazuji mu cestu, popřejeme si dobrou noc a jdu si lehnout. Noc bude dobrá. Je jasno, bezvětří, žádní medvědi, vlci. I jelení říje už skončila. Usínám během minuty.
Probouzím se okolo půlnoci po prvním spánku. Nebe je přeplněné hvězdami. Mléčná dráha září neuvěřitelně jasně, zve, láká. Jako by stačilo jen roztáhnout ruce a vznesu se, poletím až na konec vesmíru… Znovu usínám a probudím se až po sedmé ráno. Dvanáct hodin spánku.
Nemám hlad ani žízeň, jen chuť jít. Sbalím se a vyrážím bez snídaně. Za prvním kopcem vychází slunce. Mám z ničeho nic radost, a tak mu zahraju písničku na foukací harmoniku. Mrkne na mně v odpověď a já jdu dál.
Dorazím na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Má u nás dva jmenovce, Smrk – nejvyšší vrchol moravské části Moravskoslezských Beskyd a Smrk – nejvyšší vrchol Jizerských hor. Na vrcholu Smrku rašeliniště, čvachtám v něm až po kolena. Titulek z novin: „Turista se utopil na vrcholu hory“
Scházím k údolí lidí, proti mně skupinka postarších Poláků: „Czy pan wie, jak dostać się na Smrek?“ Ale jo, pán ví, ale nebudu vás přece posílat prameništěm potoka a pak přes rašelinové pasti, jako jsem to šel já. Najdu jim cestu na mobilu, chvíli na to mžourají svými důchodcovskými dalekozrakými pohledy a pak se usmějí: „W jakiś sposób się tam dostaniemy.“ Připomínají mi polské kosmonauty ze seriálu Kosmo – „Polak zawsze da rady!“
Pod kopcem příjemné překvapení, lesní bar. Alko, nealko, párky, tatranky v přístřešku na rozcestí lesních cest, místo obsluhy kovová kasička. Prý je to ohromná atrakce, v létě tento závan norských chat v Česku navštíví až 800 lidí denně!
Kousek dolů z kopce na nádraží v Horní Lipové, známější z filmu jako Bílý potok. Hodná paní výpravčí mi odemkne muzeum, mají tam výdejní tablo na klasické kartónové jízdenky, jímá mě nostalgie. Tu však hned zaplaší jekot a výskot školního výletu, se kterým budou mít mé uši tu čest sdílet cestu vlakem až do Olomouce.
Dobře, že tu se mnou není Bořek, kdo ví, zda by si to s tou dcerou ještě nerozmyslel?

Přechod Roháčů

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude. Mělo. Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět. „Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v číst dále …

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude.
Mělo.
Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět.
„Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v klobouku, „jak go vidze, pošedzime, povravime, ale jo mum svojo robote, on mo svojo robote.“ Konverzace plyne dál. Co Fero, Jožo, Maťo? Vypadá to, že všichni žijí, ale „Jo mum svojo robote, oni majo svojo robote“ se ozývá za každou odpovědí. Všeci momy svojo robote …
Na Bielej skale do kopce lesem smrků a hřibů, za Sivým vrchem zapadá slunce, je čas si ustlat. Rovné místečko v sedle Pálenica. Blahoslavený klid okořeněný troubením jelenů všude okolo. Jeden testosteronem nabitý paroháč troubí v houští za zatáčkou. Zkusmo mu odpovím. Vykoukne z kosodřeviny, pak strach překoná chtíč a mizí skočmo do údolí.
Vlahá jasná noc. Ráno třičtvrtě litru čaje z ešusu a jde se. Bezvětří, slunce, jasno. Pohupuji se na hřebeni z vrcholů přes sedla na vrcholy jako loďka na vlnách. I hory tečou, vlní se a pění. Jen je třeba roztáhnout měřítko času.
Za Baníkovem pár v nejlepších letech. „Musíš hlavně pomalu“, vysvětluje chlapík mentorským tónem své polovičce, „a pořád se držet řetězů. A nebát se.“ Čiperná ženuška souhlasně přikyvuje a zdolává přitom skalní hřebínek ladně jako kočka. O kus dál si chlapík splete cestu a křečovitě slézá exponovanou skalní plotnu. Stezka vede přitom pohodlně vlevo. „Ale je tady krásně, že?“ zeptá se mně trochu omluvně horská kočka, když čeká pod hřebínkem, až její kocour dokončí horolezeckou vsuvku.
Přibývá lidí proudících ze Zverovky a Žiarské doliny. Je po prázdninách a není víkend, jak to tady asi vypadá o slunečné srpnové sobotě?
Na Plačlivém si vzpomenu na zimní příhodu s uvolněným vázáním a dvěma zhulenými skialpinisty (tu až jindy). Ladné svahy mezi Smrekem a Prostredným grůněm mi v hlavě žadoní o přikrývku z prašanu. Když zavřu oči, strašně chci, aby byla zima, svítilo slunce a všude kolem mně jiskřil panenský sníh. Jen svistot lyží, dlouhé oblouky v závějích a opojný pocit rychlosti a svobody. Když oči otevřu, jsem rád, že je léto.
Na Ostrém Roháči přibývá polských turistů, blížíme se k hranici. Dosud to bylo tak deset ahojů na jeden cześć, teď se poměr začíná obracet a na Volovci už to bude opačně.
Ze sedla pod Deravou scházím k plesu a nacházím vhodný ďolík pro dnešní nocleh. Vedle stezky medvědí hovno. Klid je absolutní, až do tmy si čtu knihu. Vařím u stanu, jím u stanu. Jestli mně má sežrat medvěd, tak ať. Lepší, než ústav pro přestárlé.
Hrdinství mně opouští chvíli po ulehnutí. Není to dobrá noc. Budí mně každý šelest, v mé představivosti se to kolem hemží medvědy. Počítám hodiny do rozbřesku a neklidně se převaluji. Vstávám před východem slunce.
Je pořád krásně. Sluneční zář sestupuje po jihovýchodním svahu Volovce a počítám, že do deseti minut osvítí i můj bivak. Ale ne. Z ničeho nic se přihnaly mraky, silný vítr. Slunce mizí. Balím tedy vlhký spacák a stan a vyrážím dál. Račkovo sedlo, Sivá veža, Bystré sedlo, tam všude jsou stezky lákající na rychlý sestup do údolí, pryč od mraků, pryč od větru. Ale člověk se občas musí překonat a dnes mi k tomu hory dávají příležitost.
Bystrá, nejvyšší vrchol Západních Tater, člověk by čekal, že na vrcholu bude vítr nejsilnější, ale je překvapivě ve větrném stínu. Odměna za překonání sebe sama? Pak dolů do Pyšného sedla, kde pro mně přechod končí. Kamenistou dolinou bez jediného živáčka do Podbanského. Na zastávce malá statná babka: „Aj ja som chodila, ale teraz už len pozerám“, opíše rukou půlkruh k tatranským velikánům, „a máte dobré boty, to ja poznám!“
Autobus přijel včas, v Liptovském svatém Mikuláši žádný stres.
Pendolino má na příjezdu půlhodinu zpoždění.

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, číst dále …

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Hermance

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru: Saša jede na výlet před sebou má celý svět z okna se dívá písničku zpívá Vlakem, pěšky, v letadle vždy na předním sedadle zima mu nevadí ve sněhu dovádí Batoh na záda hází těší se do číst dále …

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru:

Saša jede na výlet
před sebou má celý svět
z okna se dívá
písničku zpívá

Vlakem, pěšky, v letadle
vždy na předním sedadle
zima mu nevadí
ve sněhu dovádí

Batoh na záda hází
těší se do nesnází
zítra už bude v dáli
tam kde slunce vychází …

„Brzy, brzy“, odpovídám Veri a přepínám na:

Táta s Marťou jedou vlakem
koupit novou kytaru
jedou ránem i soumrakem
zpívají si po staru:

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký oči

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký ruce

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký nohy

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký zadky jééé

Na tu písničku pro Veri nakonec taky došlo, je to instrumentálka a jmenuje se Hermance. Tady je.

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět číst dále …

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Dobrodružství, které nebylo

Vallorbe vypadá jako město na Sibiři. Prudký vichr rozmetává mračna sněhu po liduprázdných ulicích. Je tu šero a pusto. Občasný chodec – s hlavou zaraženou do límce kabátu, s rukami v kapsách, nakloněný proti větru – klouže po zamrzlých chodnících. Vycházím z nádraží. Hodím si na záda dvacetikilovou tašku, boby, lyže a snažím se přes číst dále …

Vallorbe vypadá jako město na Sibiři. Prudký vichr rozmetává mračna sněhu po liduprázdných ulicích. Je tu šero a pusto. Občasný chodec – s hlavou zaraženou do límce kabátu, s rukami v kapsách, nakloněný proti větru – klouže po zamrzlých chodnících.
Vycházím z nádraží. Hodím si na záda dvacetikilovou tašku, boby, lyže a snažím se přes sněžnou mlhu rozpoznat hory na druhé straně doliny, v níž Vallorbe leží. V těch nejasných stínech naproti, v tom tušení hor, chci dnes večer přespat.
Obtěžkán zavazadly kloužu po chodnících a bořím se do závějí, které byly jistě se švýcarskou pečlivostí odstraněny před hodinou, ale nakupily se zas. Odhaluji první chybu ve výstroji – vlněná rukavice na levé ruce je děravá na prostředníčku a nepříjemně profukuje.
Čím jsem starší, tím méně mám trpělivosti připravovat se na cestu. Těsně před odjezdem zalovím ve skříni a naházím do báglu různobarevné pytlíky, aniž bych se přesvědčil, v jakém stavu je jejich obsah.
Loni v létě jsme s Filipem vyrazili na bivak v masívu Giffre. Došli jsme na Plan Buet ve výšce kolem 2500 metrů a začali se zabydlovat. Vytáhl jsem z báglu stanovou plachtu, naši hlavní ochranu proti živlům a zjistil jsem, že jí nemáme jak přidělat ke stanové tyčce, protože jsem potřebný přidělávací bazmek nechal doma. Nakonec se to vyřešilo pomocí tkaniček od bot (z obou našich párů). Vždycky se to takhle nějak vyřeší a pochopitelně to neprospívá pečlivosti při balení.
Říká se, že dobrodružství je průšvih, který dopadne dobře. Jednou nám na Špicberkách uletěl ve vichřici stan. Nejbližší civilizace dva dny cesty, noc na krku, minus dvacet, bouře. Měli jsme štěstí. Stan se na rovné sněhové pláni zachytil o několik set metrů dále o náhodný ledový výběžek. Průšvih se rázem změnil v dobrodružství.
Slyšel jsem o Švýcarovi, který vyrazil sólo na severní pól. Nechal se dopravit ruským vrtulníkem ze základny Barneo do počátečního bodu své cesty, zamával a vyrazil. Večer postavil stan a zapálil benzínový vařič, prototyp vlastní konstrukce. Vařič vybuchl a Švýcarovi shořel stan. Zavolal si satelitním telefonem pomoc. Hned ráno pošleme vrtulník, odpověděli mu Rusové, teď v noci to nejde. Popálený Švýcar prochodil celou noc, aby neumrzl. Během noci se zhoršilo počasí a vrtulník nemohl vystartovat. Švýcar prochodil i celý následující den. Pak se počasí uklidnilo a zachránili jej. Na základně se dal dohromady, doplnil vybavení (včetně normálního MSR vařiče) a vyrazil znovu. Na pól nakonec dorazil a dopadlo to dobře – inu dobrodružství.
Lyže nasazuji na okraji města, trochu chráněný před větrem za polozbořeným dřevěným přístřeškem. Uvidíme, jak to půjde se sáněmi na prudkých zalesněných svazích Jury. Stoupám k lesu a vítr se stává snesitelným. Mechanické tempo lyží – levá, pravá, levá, pravá – mně brzy uvádí do meditačního stavu, kvůli kterému to asi celé dělám. Je to zvláštní, že obklopen nehostinou přírodou, při velkém fyzickém vytížení, kdy je každý plán neustále konfrontován s nečekanými překážkami, se dokáže mozek přepnout do stavu úplného klidu.
Stmívá se, lopotím se s těžkými saněmi hlubokým sněhem a nevím kde budu spát. Jsem v klidu, jsem spokojený.
Najednou uvidím v dálce mezi stromy tmavou, obdélníkovou siluetu nějakého předmětu vybudovaného lidskou rukou. Za pár minut dojdu blíže a je to malá chatka z dřevěných kulatin, tři krát dva metry, v dobrém stavu. Vezmu za kliku a dveře se otevírají. Uvnitř kamínka, stůl a lavice. Už vím, kde budu dnes spát. Kdybych to věděl hned, nemusel jsem sebou tahat ty těžké saně se zimní kempovací výbavou.
Kdybych to věděl hned, nebyla by to žádná zábava.
Naštípu dřevo a zatopím v kamnech. Žádný hotel na světě nemůže nabídnout tak intenzivní zážitek, jako malá, děravá chatka uprostřed lesa, když praskají polena v kamnech a odrazy plamenů olizují nahrubo otesané stěny. Venku skučí vítr a kouše mráz. Šest metrů čtverečních ráje, zbudovaných lidskou rukou. Povečeřím a ulehnu na lavici. Je široká ani ne třicet centimetrů, ale víc nepotřebuji. Celou noc mi do hlavy sněží sny. Jsou živé, jako už dlouho ne. Jsem živý.
Po pár nočních poryvech, které hrozily, že porazí les a překotí chatu, se vítr nad ránem trochu uklidní. Posnídám, uklidím příbytek a vyrazím dál. Plán je jednoduchý a nezávazný – vyšplhat na hřeben a jít po něm zhruba na sever. Odpoledne sjet někam do civilizace a pak domů.
Nemám mapu a snažím se hodnotit terén podle jeho sjízdnosti se sáněmi. Objevují se první skály a zvažuji, jak se dostat nad ně. Saně mají vlastní hlavu a silnou tendenci vybírat si stopu tam, kam nechci. Dostal-li bych se s nimi do opravdu prudkého terénu, těžko mohu počítat s jejich loajalitou. Určitě by si hledaly co nejrychlejší cestu dolů, pokud možno kolmo.
Nemám kompas, je zataženo a ve změti skalnatých roklí člověk snadno ztratí orientaci. Dnes s tím ovšem problém mít nebudu. Vím, z kterého směru fouká vítr a tak každé trochu exponované místo mi slouží jako kompas.
Kloužu liduprázdnou krajinou, která je v létě jistě plná turistů. Předpokládám, že dnes nikoho nepotkám. Setkání s lidmi jsou jako peníze – čím je jich méně, tím větší mají cenu a já mám rád luxus. Vzpomínám na ty šťastné náhody, kdy jsem se na stovkách kilometrů čtverečních liduprázdné divočiny protnul s jinou lidskou bytostí – Dejan na vrchu Kopren ve Staré Planině, Toshimi v Sprengisanduru, Richard a Helena, Claude a Loic, ta Němka v zeleném pleteném baretu, Siki. To jsou ty chvíle, kdy se nás dotýkají prsty andělů.
Sjíždím se saněmi lesem dolů. Připadám si jako v animovaném filmu, kdy hrdina utíká a za ním se válí a poskakuje obrovská koule, která už už hrozí, že jej zamáčkne. Sáně za mnou vlají na všechny strany, občas se zaseknou o strom a katapultují mně dozadu, jindy mně předjedou a postaví se mi do cesty. Přesto jsem poměrně rychle dole. Koukám, kam jsem to sjel a je to opět Vallorbe. Ještě že jsem si nedělal žádný plán, kam až dojedu.
Vzato kolem a kolem to žádné velké dobrodružství nebylo. Největší průšvih, který se mi stal? Měl jsem v krabičce jen dvě zápalky, takže jsem musel večer i ráno zapálit oheň napoprvé (nepsal jsem snad, že se na cesty připravuji ledabyle?)
Ale … Slovo dobrodruh údajně ve staročeštině znamenalo „statečný přítel“. S úpadkem bojových cností pak nabylo významu „loupeživý rytíř“. A přesně tak si připadám. Dokázal jsem dnešní době uloupit 24 hodin času, který by jinak naplnila hlomozem, pohodlím a honbou za něčím, co není podstatné.

 

Tom McNally – v neckách přes Atlantik

V roce 1968 přeplul Američan Hugo Vihlen Atlantický oceán na 1,8 metru dlouhé plachetnici April Fool (aprílový žertík). Tento šílený rekord se rozhodl překonat v roce 1992 Angličan Tom McNally z Liverpoolu. V dílně, která se nacházela v prvním patře, postavil plachetnici dlouhou 164 centimetrů. Byl už téměř hotov, zbývalo vynést plachetnici oknem ven a číst dále …

V roce 1968 přeplul Američan Hugo Vihlen Atlantický oceán na 1,8 metru dlouhé plachetnici April Fool (aprílový žertík). Tento šílený rekord se rozhodl překonat v roce 1992 Angličan Tom McNally z Liverpoolu. V dílně, která se nacházela v prvním patře, postavil plachetnici dlouhou 164 centimetrů. Byl už téměř hotov, zbývalo vynést plachetnici oknem ven a přišroubovat kýl, když dole vypukl požár, strop se propadl a jeho plachetnice VERAHUGH byla zničena.
To jej neodradilo a postavil novou. Původně chtěl vyplout z Anglie, ale kvůli nepříznivému větru a silnému lodnímu provozu raději nechal přepravit plachetnici do Lisabonu. Dorazil po souši do Portugalska a nechal se odvézt autobusem k přístavu, kde čekala jeho loď. Autobusová zastávka, na které vystoupil, byla na opačné straně osmiproudé dálnice, než přístav. Tom se rozhodl dálnici přeběhnout, ale protože právě dorazil z Anglie, rozhlédl se na špatnou stranu a srazila ho dodávka. Odletěl do křoví, tam se vzpamatoval a na druhý pokus dálnici přeběhl. Do přístavu, kde na něj čekali novináři, dorazil zakrvavený a roztrhaný.
Dal do pořádku sebe i loď a když byl připraven vyrazit, seskočili jednu noc na jeho loď dva opilci a převrátili ji. Poklop byl otevřený, loď se naplnila vodou a potopila se. Tom přitom zachránil jednoho z opilců, který se za bundu zasekl uvnitř lodi a nemohl vyplavat. Veškeré zásoby a elektrické přístroje na lodi byly zničeny.
Tom se nevzdal, vylovil loď a znovu jí připravil k plavbě. Počasí nebylo příznivé a portugalská pobřežní stráž mu zakázala vyplout. Přátelé a rodina na něj naléhali, aby plavbu odložil, ale on chtěl stůj co stůj vyplout v roce 1992, kvůli kulatému výročí první Kolumbovy plavby do Ameriky. Zbývalo mu deset dní. Portugalské orgány po něm chtěly dokumenty o vlastnictví lodi, které neměl, a tak k lodi postavili hlídače, aby mu zabránil ve vyplutí.
Tom se nakonec uchýlil ke lsti. Vyložil na břeh pár pytlů s nedůležitými zásobami a přesvědčil hlídače, že potřebuje udělat jen krátkou testovací plavbu. Zamířil na oceán a už se nevrátil.
O den později se dostal do námořního koridoru, kterým plují nákladní lodě mezi Středozemním mořem a severní Evropou. Zpočátku se mu dařilo varovat lodě pomocí vysílačky a baterky, ale pak mu došla elektřina. Přímo na něj se valila obrovská loď. Pádloval, co mu síly stačily, ale nestihl to. Příďová vlna námořního obra jej sice hodila na stranu, ale sání okolo trupu jej hned přitáhlo zpátky. Odrážel se pádlem od stěny lodi, aby nedošlo k poškození jeho trupu a pak si uvědomil, že turbulence od lodních šroubů nákladní lodi jej může snadno stáhnout pod hladinu. Schoval se tedy dovnitř své kocábky a chtěl za sebou zavřít poklop, čímž by loď utěsnil. Neuvědomil si ale, že je přivázaný popruhem ke stěžni, takže poklop nešel zavřít. Uslyšel ránu a dovnitř mu začala téct voda. Když nákladní loď odplula, Tom měl díru v trupu a loď do poloviny zatopenou. Navíc zjistil, že díru nebude schopen na moři opravit, musí do přístavu.
Foukal příznivý vítr směrem na Kanárské ostrovy a za dva týdny se Tom dostal na dohled od přístavu Santa Cruz na ostrově Tenerife. Chystal se k přistání, když se od jihu přihnala mohutná bouře a odfoukla jej zpět na oceán.
Bouře trvala šest dní a zavála Toma a jeho loď až k ostrovu Madeira. Dvacet metrů od vlnolamu přístavu Funchal vítr utichl a vysílený Tom dopádloval k molu. Opravil loď, odpočal si a vyrazil znovu na cestu.
Silný vítr jej zavál až ke Kapverdám, mnohem jižněji, než původně plánoval. Cesta se mu značně prodloužila, přestalo mu fungovat zařízení na odsolování možské vody a když po 113 dnech konečně dorazil do přístavu St. Juan v Portoriku, byl o patnáct kilo lehčí a na pokraji ledvinového kolapsu.
Ale dokázal to. Přeplul Atlantik na lodi dlouhé 164 centimetrů, což byl nový světový rekord.
Neradoval se z něj však dlouho. Hugo Vihlen totiž také nezahálel. Když se doslechl, že Tom McNally hodlá překonat jeho rekord z roku 1968, začal chystal nový projekt. Jeho nová loď původně měřila 167 centimetrů, ale dokázal ji zkrátit na 162,5 centimetrů. Přeplul z Ameriky do Anglie a Tomu McNallymu rekord ještě v roce 1993 zase vyfoukl …

Zpracováno podle http://www.wbutler.com/Stories/tom_mcnally.htm a http://floatery.com/?p=124

Hugo Vihlen a jeho loď Father's day

Hugo Vihlen a jeho loď Father’s day

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do číst dále …

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Žiješ ve virtuální realitě?

Větru a dešti jsme sice ještě neporučili, ale i tak se dá v dnešní době prožít život bez výraznějšího kontaktu s realitou. Nebudeme hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale určitě nezaškodí vědět, jak na tom jsi. Připravili jsme proto krátký test, který ti pomůže najít odpověď. Varianta pro muže: Kdy jsi se naposledy číst dále …

Větru a dešti jsme sice ještě neporučili, ale i tak se dá v dnešní době prožít život bez výraznějšího kontaktu s realitou. Nebudeme hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale určitě nezaškodí vědět, jak na tom jsi. Připravili jsme proto krátký test, který ti pomůže najít odpověď.

Varianta pro muže:

Kdy jsi se naposledy pral?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi naposledy alespoň 24 hodin nejedl?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi naposledy vyrobil něco, co vyžadovalo nejméně 50 hodin práce vlastníma rukama?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Vyhodnocení:

0 – 3 body: žiješ ve virtuální realitě
4 – 6 bodů: žiješ v realitě

Varianta pro ženy:

Kolik máš dětí?
(žádné – 0 bodů, jedno či dvě – 1 bod, více než dvě – 2 body)

Kdy jsi naposledy tancovala (s partnerem)?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi měla naposledy v ruce svůj telefon?
(dneska – 0 bodů, včera – 1 bod, jinak 2 body)

Vyhodnocení:

0 – 3 body: žiješ ve virtuální realitě
4 – 6 bodů: žiješ v realitě