Život, vesmír a tak vůbec

Astronavigace na souši bez umělého horizontu

Základem většiny astronavigačních metod je měření úhlové výšky Slunce (nebo jiného nebeského tělesa) nad obzorem. Obzorem (horizontem) se přitom myslí tečná rovina k povrchu Země na místě, kde se nacházíme. Pokud se nacházíme na otevřeném moři, považujeme za aproximaci tečné roviny vodní hladinu kolem nás. Pro danou výšku našeho oka nad hladinou jsme schopni celkem […]

Základem většiny astronavigačních metod je měření úhlové výšky Slunce (nebo jiného nebeského tělesa) nad obzorem. Obzorem (horizontem) se přitom myslí tečná rovina k povrchu Země na místě, kde se nacházíme.

Tečná rovina k povrchu Země v místě pozorovatele

Pokud se nacházíme na otevřeném moři, považujeme za aproximaci tečné roviny vodní hladinu kolem nás. Pro danou výšku našeho oka nad hladinou jsme schopni celkem přesně spočítat, jak daleko „vidíme“ a kde se tedy nachází náš horizont. Od výšky nebeského objektu, změřenou k tomuto horizontu, pak odečteme takzvaný dip, neboli úhlovou odchylku spojnice od oka k horizontu vůči mořské hladině.

dip 1,76×výška oka nad hladinou [m]     [′]

Dip závisí pouze na výšce oka nad hladinou, pohybuje se v řádu jednotek minut (pro výšku oka nad hladinou 3 metry jsou to cca 3 úhlové minuty) a v námořním almanachu bývá uveden i ve formě tabulky.

Nacházíme-li se na souši, je situace složitější. Kolem nás jsou kopce a údolí, stavby a stromy. To, co vidíme na horizontu, bývá v jiné nadmořské výšce, než místo, kde se nacházíme. Pro aproximaci tečné roviny horizontu proto používáme umělé pomůcky, jako například umělý horizont, nebo bublinkovou vodováhu v leteckém sextantu.

Tyto metody však mají řadu omezení. Umělý horizont nám zdvojnásobuje úhlovou výšku objektu, takže s ním nelze měřit tělesa, která se nacházejí vysoko na obloze. Jeho použití pro hvězdy v noci je obtížné. Bublinková vodováha v leteckých sextantech je nepřesná.
A pro mně osobně je měření vůči skutečnému horizontu jaksi „skutečnější“, přináší mi větší potěšení.

Nabízí se tedy otázka: potřebujeme na souši skutečně umělé pomůcky, nebo se (alespoň v některých případech) obejdeme bez nich?

Podívejme se ještě jednou na situaci, kdy se nacházíme na otevřeném moři. Stojíme na palubě plachetnice a pozorujeme horizont okolo nás. Jak daleko se tento horizont nachází? Jinými slovy, jak daleko vidíme, než se nám hladina skryje za obzor díky zakřivení Země?

Tečná rovina, skutečný horizont a horizont s překážkou

Vzdálenost horizontu od naší pozice, podobně jako dip, závisí pouze na výšce oka pozorovatele a lze ji vypočítat podle vzorce

vzdálenost horizontu 2,08×výška oka nad hladinou [m]     [NM]

Řekněme, že se naše oko nachází ve výšce 2 metry nad vodní hladinou. Horizont je pak vzdálen cca 3 námořní mile. Vše, co je dál, se nám již skrývá za obzorem. Ve skutečnosti tedy nepotřebujeme být na otevřeném moři, abychom mohli používat k měření mořský horizont. Stačí nám, abychom ve směru měřeného objektu měli alespoň 3 námořní míle hladiny. Ostrovy, pevnina, či jiné objekty, které jsou dále ve stejném směru, nám nevadí, protože jejich základny jsou pod naším horizontem.

Tři námořní míle jsou asi pět a půl kilometru. I u nás najdeme vodní plochu, která má potřebnou rozlohu. Na Lipně můžeme bez obav měřit Slunce metodou pravého poledne z ostrůvku Tajvan proti vodní hladině, protože jižní břeh jezera je vzdálen téměř 6 kilometrů.

Místo pro měření Slunce metodou pravého poledne.

Pro nás, kteří žijeme na Severní Moravě, přichází v úvahu třeba Jezioro Goczałkowickie kousek za hranicemi v Polsku. V severojižním směru měří sice necelých 5 km, ale z východu na západ má přes 8,5 kilometru. V Rakousku není daleko Neusiedler See pod Vídní u maďarských hranic. Ideální jsou samozřejmě všechna velká Evropská jezera – Mazury, Balaton, Bodamské jezero, Ženevské jezero a podobně.

Jezioro Goczałkowickie

Co když máme v blízkosti větší vodní plochu, ale není dostatečně dlouhá na to, abychom na ní mohli pozorovat přirozený horizont? Znamená to, že jsme při měření odkázáni na umělé pomůcky? Naštestí ne. Pokud stojíme blízko hladiny a vodní plocha má alespoň kilometr na šířku, můžeme použít takzvaný dip short.

dip short

Už jsme si řekli, že při každém měření vůči horizontu tvořenému vodní hladinou musíme od změřené výšky odečíst dip. Je to proto, že naše oko není na stejné úrovni jako horizont, který je od nás vzdálen několik mil. Vzdálenost horizontu závisí pouze na na výšce oka pozorovatele a dip také. Co se však stane, pokud je břeh blíže, než přirozený horizont? Stále máme před sebou několik kilometrů rovné vodní hladiny. Pokud známe vzdálenost ku protějšímu břehu, můžeme celkem přesně vypočítat úhel našeho pohledu k linii břehu vůči tečné rovině horizontu.

Jinými slovy se dá říct, že dip je speciální případ dip short, ve kterém nepotřebujeme znát vzdálenost k horizontu, protože je přesně daná výškou pozorovatele a zakřivením Země.

Jak tedy vypočítáme dip short, když známe výšku oka pozorovatele a vzdálenost k protějšímu břehu? Zde je vzorec:

dip short0,225*d+3,435*h/d     [′]

kde d je vzdálenost protějšího břehu v kilometrech a h je výška oka nad hladinou v metrech.

Popíšeme si teď průběh měření za použití dip short. Vybereme si vhodné místo na břehu jezera či vodní nádrže. Výšku nebeského objektu změříme vůči protějšímu břehu. Z mapy si zjistíme, jak daleko od nás protější břeh pod měřeným objektem je. Spočítáme dip short z výšky oka nad hladinou a vzdálenosti k protějšímu břehu. Použijeme jej pak stejně, jako bychom počítali s dipem na volném moři.

Velmi dobře to funguje například pro metodu pravého poledne, kdy měřený object (Slunce) je přesně na jih od nás, což nám zjednoduší měření vzdálenosti k protějšímu břehu na mapě.

Měření metodou pravého poledne na přehradě Olešná

Příklad: Měřím výšku Slunce nad horizontem metodou pravého poledne na přehradě Olešná. Stojím na severním břehu, oko mám 2 metry nad hladinou. Jižní břeh je ode mně vzdálen 1 kilometr. Dosazením do vzorce získám dip short 7 úhlových minut. Tuto hodnotu odečtu od meření, jako by to byl dip.

Protože astronavigátoři jsou zvyklí na tabulky a neradi počítají podle vzorců, připravil jsem přehlednou tabulku dip short pro běžné hodnoty výšky oka nad hladinou a vzdálenosti k protějšímu břehu. Ke stažení jsou zde: dipshort.pdf

Přeji přesná měření!

Zemětřesení v Moravském Krasu

Jak se v jeskyních Moravského krasu pozná, zda byl v Číně slunečný den? Dá se předpovědět zemětřesení v Indonézii pomocí dvacetimetrového kyvadla? Přečtěte si článek o adrenalinu, geofyzice a lampičce z Ikey.

Vstup do jeskyně připomíná studnu. Pavel otevírá poklop a objevuje se vertikální žebřík mizící dole ve tmě. Zapínáme čelovky. „Až budu dole, zakřičím «Volno!» a ty odpovíš «Lezu!»“ udílí Pavel poslední instrukce a mizí v díře.

Krajina kolem je pokrytá sněhem, teplota kolísá kolem nuly. Dole bude tepleji. Přehupuji se přes okraj skruže a začínám slézat.

Pavel Kalenda je český geofyzik, dobrodruh a jeskyňář. Prošel tvrdou školou geologa v ostravsko-karvinských dolech, kde na jeho práci často závisely životy horníků. Od pohybů hornin v uhelném revíru později přešel k predikci zemětřesení v planetárním měřítku.

Spolu s kolegou Liborem Neumannem vymysleli způsob, jak měřit mikroskopické posuny hornin, které dokáží prozradit jevy odehrávající se tisíce kilometrů daleko. Třeba nadcházející zemětřesení.

Ale nejen to. „Když je v Číně slunečný den, Tibetské plato se nahřívá a otepluje“, vysvětluje Pavel. „Horniny se teplem roztahují a výsledný přetlak se přenáší přes celou Euroasijskou tektonickou desku až do našich měřících přístrojů.“ Pod zemí v Moravském krasu si můžete přečíst počasí v daleké Číně …

Provoz měřících zařízení probíhá bez grantů

Stojíme hluboko v jeskyni 13C na malé kovové platformě. Pod námi je třicetimetrová propast. Právě v ní je umístěn jeden z měřících přístrojů. Jedná se o dlouhé kyvadlo z ocelového drátu. Na konci je malá kamera, která snímá destičku s 20 mikrometrů velkými písmeny. Když se masív, na kterém je kyvadlo umístěno, pohne, obraz z kamery se lehce posune. Jedná se o pouhé tisíciny stupně. Vždyť jsou to šťouchance z druhého konce světa.

Přístroj je potřeba opravit, protože lampička z Ikey, která po dlouhá léta spolehlivě nasvěcovala měřící destičku, se odporoučela do věčných lovišť. Bude vyměněna za jinou, stejně levnou. Výroba i provoz měřících zařízení probíhá bez grantů, je tedy potřeba zapojit typickou českou vynalézavost.

Prostředí jeskyní je pro měření ideální. Stálá teplota, klid, bezvětří. Největším nepřítelem je voda. „Při bouřce tady stoupne hladina i o dvacet metrů“, ukazuje Pavel na naplaveniny vysoko nad korytem podzemní řeky.

Před padesáti lety takto zahynuli dva vynikající amatérští speleologové Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Teď v zimě je riziko náhlých dešťů minimální, můžeme se proto v jeskyni pohybovat bez obav.
Pavel mění lampičku a pak znovu zaostřujeme kameru.

Takových kyvadel, jako zde v jeskyni 13C, spravuje Pavel několik. Jsou umístěná v jeskyních a důlních dílech v Česku, Slovinsku i na Krymském poloostrově. Důležité je, aby byl poblíž tektonický zlom, na kterém se dokáží projevit vzdálená pnutí. Data z měření jsou k dispozici online na stránkách dynamicgravity.org

Graf pohybů masívu ze stránek dynamicgravity.org

V prosinci 2020 si Pavel všiml anomálie zaznamenané měřícím zařízením ve štole Ida u Rtyně v Podkrkonoší. Měla by to být předzvěst silného zemětřesení v Chile. „Kdy to zemětřesení bude?“, snažím se z Pavla dostat datum. „Nelze to předpovědět jednoznačně“, nenechá se Pavel nachytat, „čím déle od vzniku anomálie to bude trvat, tím bude silnější.“

Naše planeta žije, dýchá a hýbe se.

Zatímco sběr dat je exaktní záležitost, interpretace výsledků vyžaduje dlouhodobou zkušenost a nedává vždy jednoznačné výsledky. Pavel konzultuje svá pozorování s týmem vědců z NASA, kteří provádějí satelitní měření teploty na Zemi. Tak jako zánět v lidském těle způsobí lokální zvýšení teploty, i místa s větší tektonickou aktivitou se zahřívají.

Naše planeta žije, dýchá a hýbe se. Snad jednou budeme moci předvídat katastrofická zemětřesení a sopečné výbuchy v dostatečném předstihu, abychom ochránili životy lidí. A třeba k tomu velkou měrou přispěje i jeden geofyzik z Beskyd, kterému učaroval podzemní svět.

Kvíz: Jak dobře znáte Moravskoslezské Beskydy?

Otestujte se ze znalostí beskydských reálií. Poznejte krásná místa, která byste v Beskydech možná ani nečekali a získejte tipy na výlety. Víte, kde vyvěrá sirný pramen a na kterém beskydském klauzu se můžete projet na voru? Čeká vás dvanáct otázek, které prověří, jak často si v našich horách nasazujete toulavé boty.

zdroj: kudyznudy.cz
Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je?
Ropice
Ostrý
Malý Polom
Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v Beskydech. Na místě neštěstí je malá pamětní deska. Víte, kde se to stalo?
na Lysé Hoře
na Smrku
na Tanečnici
zdroj: wikipedie.cz
Na Kněhyni, třetím nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd, se nachází malá stavba. Je to
kříž
útulna
základová stanice mobilní sítě
zdroj: kudyznudy.cz
Sirný pramen Smradlava u stejnojmené říčky se nachází
na Bílé
na Čeladné
na Visalajích
zdroj: wikipedie.cz
V sedle mezi Kněhyní a Čertovým mlýnem jsou ruiny domu. K čemu stavba sloužila?
lovecká chata
partyzánský bunkr
pastevecká salaš
zdroj: mapy.cz
Na jednom hezkém místě v Beskydech byla v roce 2015 postavena zvonička Martin, pojmenovaná po rázovitém pasekáři Martinu Lukešovi. Kde se nachází?
na Javořince
na Grůni
na Konečné
zdroj: hrady.cz
Uprostřed trojúhelníku tvořeného vrcholy Kněhyně, Malé Stolové a Velké Stolové je plochý vrchol dosahující výšky 1060 metrů. jak se jmenuje?
Folvark
Čertův Mlýn
Nořičí Hora
Chata na obrázku (jmenuje se Tatranka) je nalepená přímo na skalní masív, což je v Beskydech unikát. Jak se skalní masív jmenuje?
Horní Mazácké skály
Severka nad Dolní Lomnou
Mrazový srub na Sulově
V minulosti bylo v Beskydech vybudováno mnoho malých vodních nádrží, které se používaly k plavení dřeva. Říkalo se jim klauzy a některé z nich byly v posledních letech obnoveny. Na jednom takovém klauzu je již několik sezón bytelný dřevěný vor, na kterém se lze projet. Který klauz to je?
Maxův klauz na Bílé
klauz Velké na Kyčerovském potoce
Bedřichův klauz na Hlavaté
zdroj: www.lysahora.cz
Na vrcholu Lysé Hory stával až do otevření nové Bezručovy chaty legendární bufet umístěný v bývalé konírně postavené německou armádou na II. světové války. Jak se mu říkalo?
Šantán
Kankán
Zátopek
zdroj: novinky.cz
Řeky Ostravice (Černá) a Morávka, které se stékají ve Frýdku-Místku, pramení na stejném beskydském hřebeni, každá na jedné straně. Jak se hřeben jmenuje?
Bílý Kříž
Martiňák
Třeštík
V Beskydech je mnoho lesních kostelů, kde se v dobách protireformace tajně scházeli evangelíci ke společným modlitbám. Před několika lety se v řečišti Jestřábího potoka našel oltářní kámen z nedalekého modlitebního místa, nazývaného dodnes Koščulki (Kostelíky). Kámen byl vyzdvižen a je umístěn na malém památníku. Kde to je?
pod Velkým Polomem
pod Kozubovou
pod Javorovým

Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, […]

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, […]

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět […]

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do […]

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku […]

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a […]

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …