Život, vesmír a tak vůbec

Na kole do Bělehradu

Cesta na kole podél řek Bečva, Morava a Dunaj až do srbského Bělehradu.

Plán cyklovýletu byl velice jednoduchý:

1. Vyjet k pramenům Bečvy a sledovat ji k soutoku s Moravou
2. Podél Moravy pokračovat k Dunaji
3. Sledovat Dunaj přes Bratislavu a Budapešť až do Bělehradu

Navštívil jsem šest zemí skutečných a dvě vymyšlené, vykoupal jsem se v pěti řekách a ujel 1212 kilometrů za 63 hodin v sedle.

Poslední tři dny byly trochu na sílu kvůli zraněné noze a velkému horku, ale i takové věci k cyklocestování patří.

Projel jsem spoustu krásných míst (jen namátkou Bečva mezi Valmezem a Přerovem, Baťův kanál, Bratislava, Štůrovo, maďarské a srbské rybářské osady, Bělehrad) a potkal zajímavé lidi.
Trasu, kterou jsem jel, mohu vřele doporučit (akorát bych vynechal Kroměříž a Budapešť 🙂

26. května 2022

11:00

První den - Bečva

Vyrážím před polednem. Mám novou řídítkovou brašnu na doklady a telefon, to se pojede jedna báseň.
Po cyklostezce k přehradě Šance, na Bílou, přes Salajku na Bumbálku (870 m n.m.), nejvyšší bod mé cesty. Teď už to bude víceméně z kopce. Bělehrad je 117 m n.m., takže na tisíci kilometrech sklesám 750 metrů, méně než metr na kilometr …
Podél vsetínské Bečvy přes Karlovice, Vsetín do Valmezu. Zde první soutok – vsetínské a rožnovské Bečvy.
Spím kousek od Valmezu v naprostém soukromí nedaleko řeky.

kolo je připraveno na cestu

soutok vsetínské a rožnovské Bečvy

první noc

27. května 2022

09:44

Druhý den - Bečva, Morava

Krásný úsek cyklostezky přes Teplice nad Bečvou a Lipník do Přerova. Stavil jsem se u Hranické propasti (nejhlubší jeskyně zatopená sladkou vodou na světě), nic mi do ní naštěstí nespadlo.
Příjemně mně překvapil Přerov, zbytky hradeb, hezké centrum.
Dojel jsem k soutoku Bečvy s Moravou, krajina už je hodně nížinná, během záplav to tady musí být jedno velké moře. Koupačka na soutoku, Morava je chladnější.
Pokračuji do Kroměříže, dost jsem se na něj těšil, ale pořád na mně někdo troubil, hulákal, paní v květné zahradě hubatá, tak jsem jel radši dále.
V Otrokovicích v řece Dřevnici vidím kapra, který vyskočil dobře metr nad hladinu, zamával ocasem a dopadl zpět. Asi se díval na nějaký dokument o delfínech a chtěl to taky zkusit.
Napajedla jen míjím, ale vypadají velmi hezky.
Pak začíná Baťův kanál, lodičky, širé pláně, tenhle typ krajiny mně bude doprovázet už celou cestu.
Usínám v přístřešku kousek za Uherským Hradištěm, zítra bude technická přestávka.

čapí rodinka ve vesnici Ústí u Teplic nad Bečvou

Hranická propast

soutok Moravy a Bečvy

noc pod děravou střechou u Uherského Hradiště

28. května 2022

10:11

Třetí den - pouť k hradisku sv. Klimenta

Dnes se s rodinou účastním pravoslavné pouti k hradisku sv. Klimenta. Nachází se v Chřibech kousek od Velehradu. Je to pěkné, hodně se zpívá, čte z moudrých knih a na závěr se opékají buřty.
Trochu mně trápí zánět trojklanného nervu, pravou tvář mám v jednom ohni, ale to přejde.
Odpoledne rodina odjíždí. Najdu si místečko uprostřed pole blízko Kunovického letiště, postavím stan a tiše si skučím až do rána.

mák vlčí a setý

poutníci

nocleh u Kunovic

29. května 2022

10:25

Čtvrtý den - k Dunaji

Pokračuji malebnou krajinou kolem Moravy a Baťova kanálu na jih. Ze slovenské strany přijíždím k soutoku Moravy a Dyje. Před sto lety byl celý v jednom státě, před padesáti lety tudy vedla hranice mezi Československem a Rakouskem a teď je to trojmezí Česka, Slovenska a Rakouska. Více států se na soutok dvou řek už snad vměstnat nedá.
Sleduju tok Moravy a ve vesnici Suchohradu mně překvapí udržovaný památník československým pohraničníkům, kteří hrdinně stříleli na své krajany, kteří se snažili dostat přes Dunaj do Rakouska. Je tam rudá hvězda, heslo „Neprejdú!“ a fotky smějících se kluků s vlčáky u nohou. Zvláštní.
Večer dojíždím k Děvínu, ubytovávám se v penziónu u Srnčíka a dávám si čepovaného birela bez příchutě! Slovensko je prostě před námi.

Skalica – nejjižnější přístav Baťova kanálu

plynovod Bratrství překonává řeku Moravu

funkční model tohoto jeřábu byl moje nejoblíbenější hračka v dětství

soutok Moravy a Dyje

zombie památník v Suchohradu

Děvín – jeden z nejikoničtějších hradů na světě

soutok Dunaje a Moravy

30. května 2022

10:50

Pátý den - Bratislava

Vjezd podél Dunaje do Bratislavy je impozantní. Projíždím si pěší zónu a pak mířím k mostu Slovenského národního povstání. Musím tam totiž udělat jednu věc:

Kdysi dávno jsem byl s našima v Bratislavě. Bylo mi tak šest. Vyjeli jsme výtahem do takového zvláštního talíře, co trčel na sloupu nad mostem. V talíři byla luxusní restaurace, nikdy předtím jsem nic takového neviděl, číšníci nosili smoking, všude samá kůže a ty výhledy!
Naši se plácli přes kapsu a koupili mi Coca-Colu. Mojí první v životě! Byla v tlustostěnné láhvi a dostal jsem k ní sklenici s ledem a brčko. Prostě paráda. Kam se hrabaly kofoly a citrokoly od nás z obchodu!
Dneska jsem do toho talíře nad mostem SNP vyjel znovu. Dal jsem si samozřejmě Coca-Colu. Byla super 🙂

Celkově se mi Bratislava velmi líbila i cyklistická infrastruktura je poměrně dobrá. Odpoledne jsem vyrazil dále podél Dunaje a projel kolem vodního díla Gabčíkovo. Kdo zažil osmdesátá léta 20. století, pamatuje si, že stavba Gabčíkovo – Nagymáros byla v televizi každý druhý den. Měla to být obrovská přehrada na Dunaji, s přehradní hrází v úzkém místě mezi vesnicemi Nagymáros a Visegrád.
Maďaři však na konci 80. let ucukli, projekt se narychlo předělal a dokončila se jen slovenská část. Plavební komory v Gabčíkovu jsou obrovské.
Noc jsem strávil u slepého ramena Dunaje blízko Číčova.

krásavica na Dunaju

Gabčíkovo

noc u slepého ramene Dunaje

31. května 2022

11:11

Šestý den - Maďarsko

Projel jsem Komárno a po slovenském břehu Dunaje pokračoval dále. Na maďarském břehu Dunaje se začaly zvedat kopečky. Mezi podunajskou nížinou a Budapeští je pahorkatina, kterou se musí Dunaj prokousat. Dorazil jsem do Štúrova, kde se mi velmi líbilo. Na druhé straně řeky se tyčila katedrála v Ostřihomi, největší maďarský kostel. Působí monstrózně a těžkopádně a tak jsem po krátké prohlídce vyrazil po pravém břehu do Visegrádu.
V roce 1335 se na hradě Visegrádu setkali český, polský a uherský král. Vyřešili vzájemné spory, dohodli se na spolupráci a společném postupu proti Habsburkům. Ve střední Evropě díky tomu zavládl na několik desetiletí mír.
V roce 1991 se ve Visegrádu setkali prezidenti Československa, Polska a Maďarska. Byl to přímý odkaz na setkání králů o 656 let dříve. Vznikla Visegrádská skupina, dnes Visegrádská čtyřka.
Visegrád je luxusní letovisko plné nablýskaných hotelů. Na hrad jsem ani nejel, stejně jsou to jen ruiny po tureckých nájezdech.
Kousek od vesnice se na ostrově nachází příjemné veřejní tábořiště, takže o nocleh jsem měl postaráno.

bazilika v Ostřihomi

tábořiště na ostrově Szentendrei

mlhavé ráno

1. června 2022

11:28

Sedmý den - Budapešť

Dopoledne jsem dorazil do Budapešti. Na cyklisty tady moc nemyslí, takže jsem si jen projel Margaritin ostrov a přes centrum pokračoval dále. Na jih od Budapešti jsem zabivakoval vedle cyklostezky.
Cykloturistu, který se ke mně po chvíli připojil, jsem ujistil, že v noci pršet nebude. Roztáhl si tedy hamaku mezi dva stromy, bez plachty. Nad ránem přišla průtrž mračen. Bral to statečně a ráno mi nabídl míchaná vajíčka.

… a parlament je celkem pěknej barák …

večery jsou zde klidné

2. června 2022

11:41

Osmý den - karambol

Projížděl jsem malebnou krajinou podíl Dunaje na jih. V malé zapadlé vesničce Meszes jsem si dal výbornou smaženou rybu přímo na břehu řeky.
Cesta ubíhala v poklidu a já spřádal plány, kam dojedu dnes, kdy dorazím do Bělehradu, jestli to bude dopoledne, nebo odpoledne … Velký šéf si toho všiml a dal mi ťafku.
Všiml jsem si, že mi uniká vzduch z předního kola. Vyměnil jsem duši, jenže se ukázalo, že jsem si vzal špatný rozměr. Vrátil jsem tam tedy tu unikající, dofoukl jsem jí, deset minut jel, zase dofoukl a tímhle postupem jsem se chtěl dostat až do městečka Baja, kde snad bude cykloobchod.
Jenže jsem najel na okraj asfaltové stezky, plášť předního kola se smýkl z ráfku a už jsem letěl.
Přistál jsem na asfaltu, kolo taky, prvotní inspekce neodhalila větší závady, akorát mně pekelně bolel levý kotník. Do Baji mi zbývalo šest kilometrů, trvalo mi tři hodiny, než jsem se tam dostal. Belhal jsem a opíral se o kolo. V penziónu jsem se úplně vyřízený svalil na postel. Kotník byl nafouknutý jako balón. Radši jsem usnul.

Slovenská vesnice v Maďarsku

mňamka

3. června 2022

11:55

Devátý den - invalida opouští Maďarsko

Ráno jsem se probudil a připravil se na klíčový test. Dokážu se postavit na levou nohu? První pokus dopadl neúspěšně, ale mám dlouholeté zkušenosti se sebemotivací, takže po pár minutách hekání a výkřiků jsem se podél zdi dobelhal do koupelny. Na tom už se dá stavět.
Nejbližší cykloobchod byl pár set metrů daleko. Za hodinu jsem byl zpátky. Opravil jsem kolo a zkusil, zda na něm budu moci jet. Nastupování bylo dosti krkolomné, ale jakmile jsem byl v sedle, bylo vyhráno. Šlapal jsem sice jen pravou nohou, levá se vezla, ale to jsou detaily.
Vyrazil jsem vstříc Chorvatské hranici. Měl jsem v úmyslu podívat se na meandr Dunaje, kde český aktivista Vít Jedlička vyhlásil nezávislý sranda-stát Liberland.
Dokud jsem byl v sedle, šlo to, ale poslední kilometr k Liberlandu jsem musel pěšky po rozbité lesní stezce. Ještě, že kolem nikdo nebyl, protože jsem skoro bez přestání úpěl a nadával.
Liberland jsem dobyl, vyhlásil na něm nezávislý Chovanecstán a vyrazil přes řeku do Srbska.
Více méně na sílu jsem dojel do městečka Apatin, našel si penzión za tři stovky a upadl do mdlob.

čekání na přívoz u Moháče

Dobytí Liberlandu. Výraz tváře svědčí o naprosté psychické pohodě.

hospoda na mýtince, kam nechodí lidi, ale dělají tam skvělé čevapčiči

4. června 2022

12:14

Desátý den - nevnímám, nefotím, jedu

Paní domu mi na snídani udělala кајгани jaja, což mně nastartovalo dostatečně na to, abych vyrazil dál.
Někudy jsem jel a něco viděl, bylo horko a noha bolela jako čert. Projel jsem Novým Sadem. Asi je to příjemné město, musím se tam někdy podívat při smyslech. Rubal jsem kupředu se záměrem dojet do Bělehradu a tam vypustit duši.
Naštěstí jsem večer dostal rozum a rozbil ležení v krásné, mírné zvlněné krajině u vesničky Крчедин.
Kdyby vedle mně celou noc probíhala dělostřelecká palba, neslyšel bych nic.

najeto tisíc kilometrů

slovenská vesnice Báčský Petrovec v Srbsku

já se tak těším!

5. června 2022

12:28

Jedenáctý den - Bělehrad

Příjezd do Bělehradu byl podobně pěkný, jako do Budapešti. Velké horko ze mně vysálo všechnu sílu, takže jsem zařídil, co jsem potřeboval a pak se svalil v parku na trávu a hibernoval až do večera.
V osm večer jsem rozložil kolo a omotal jej potravinářskou fólií. Řidiči autobusu jsem vrazil do ruky deset euro a pár dinárů, on mi kolo naložil do autobusu a vyrazili jsme na noční jízdu směr Vídeň.
Přijel z Balkánu do ranní Vídně je jako dostat k jídlu pohankovou kaši, když jste zvyklí na řízek.
Chytil jsem si vlak do Ostravy a po poledni došlapal k našim vratům.

Bělehrad

večerní odjezd

trasa

Plavba Stovkou přes Atlantik v číslech

Příspěvek pro ty, kteří mají rádi čísla a statistiky.

Celkově upluto 3800 námořních mil
Délka lodě 500 cm
Množství spotřebovaného benzínu a nafty 0 litrů
Množství plynu spotřebovaného na vaření: 1 kartuše 200g
Ryby ulovené po cestě 0 kusů
Počet přečtených knih 21 knih
Instalovaný výkon slunečního panelu 50W
Počet lodí, které jsem potkal v druhé etapě 3
Délka první etapy ze Sagres na Tenerife 630 námořních mil
Průměrná rychlost v první etapě 3,9 uzle
Délka druhé etapy z Tenerife na Martinik 2965 námořních mil
Průměrná rychlost v druhé etapě 3,5 uzle
Největší vzdálenost uplutá za 24 hodin 123 námořních mil
Celková doba v závodě 42 dní

Průměrná rychlost plavby v I. etapě – foukal stálý vítr a rychlost se pohybovala stále kolem 4 uzlů

V druhé etapě bylo počasí velmi proměnlivé a tomu odpovídala i průměrná rychlost

Zemětřesení v Moravském Krasu

Jak se v jeskyních Moravského krasu pozná, zda byl v Číně slunečný den? Dá se předpovědět zemětřesení v Indonézii pomocí dvacetimetrového kyvadla? Přečtěte si článek o adrenalinu, geofyzice a lampičce z Ikey.

Vstup do jeskyně připomíná studnu. Pavel otevírá poklop a objevuje se vertikální žebřík mizící dole ve tmě. Zapínáme čelovky. „Až budu dole, zakřičím «Volno!» a ty odpovíš «Lezu!»“ udílí Pavel poslední instrukce a mizí v díře.

Krajina kolem je pokrytá sněhem, teplota kolísá kolem nuly. Dole bude tepleji. Přehupuji se přes okraj skruže a začínám slézat.

Pavel Kalenda je český geofyzik, dobrodruh a jeskyňář. Prošel tvrdou školou geologa v ostravsko-karvinských dolech, kde na jeho práci často závisely životy horníků. Od pohybů hornin v uhelném revíru později přešel k predikci zemětřesení v planetárním měřítku.

Spolu s kolegou Liborem Neumannem vymysleli způsob, jak měřit mikroskopické posuny hornin, které dokáží prozradit jevy odehrávající se tisíce kilometrů daleko. Třeba nadcházející zemětřesení.

Ale nejen to. „Když je v Číně slunečný den, Tibetské plato se nahřívá a otepluje“, vysvětluje Pavel. „Horniny se teplem roztahují a výsledný přetlak se přenáší přes celou Euroasijskou tektonickou desku až do našich měřících přístrojů.“ Pod zemí v Moravském krasu si můžete přečíst počasí v daleké Číně …

Provoz měřících zařízení probíhá bez grantů

Stojíme hluboko v jeskyni 13C na malé kovové platformě. Pod námi je třicetimetrová propast. Právě v ní je umístěn jeden z měřících přístrojů. Jedná se o dlouhé kyvadlo z ocelového drátu. Na konci je malá kamera, která snímá destičku s 20 mikrometrů velkými písmeny. Když se masív, na kterém je kyvadlo umístěno, pohne, obraz z kamery se lehce posune. Jedná se o pouhé tisíciny stupně. Vždyť jsou to šťouchance z druhého konce světa.

Přístroj je potřeba opravit, protože lampička z Ikey, která po dlouhá léta spolehlivě nasvěcovala měřící destičku, se odporoučela do věčných lovišť. Bude vyměněna za jinou, stejně levnou. Výroba i provoz měřících zařízení probíhá bez grantů, je tedy potřeba zapojit typickou českou vynalézavost.

Prostředí jeskyní je pro měření ideální. Stálá teplota, klid, bezvětří. Největším nepřítelem je voda. „Při bouřce tady stoupne hladina i o dvacet metrů“, ukazuje Pavel na naplaveniny vysoko nad korytem podzemní řeky.

Před padesáti lety takto zahynuli dva vynikající amatérští speleologové Milan Šlechta a Marko Zahradníček. Teď v zimě je riziko náhlých dešťů minimální, můžeme se proto v jeskyni pohybovat bez obav.
Pavel mění lampičku a pak znovu zaostřujeme kameru.

Takových kyvadel, jako zde v jeskyni 13C, spravuje Pavel několik. Jsou umístěná v jeskyních a důlních dílech v Česku, Slovinsku i na Krymském poloostrově. Důležité je, aby byl poblíž tektonický zlom, na kterém se dokáží projevit vzdálená pnutí. Data z měření jsou k dispozici online na stránkách dynamicgravity.org

Graf pohybů masívu ze stránek dynamicgravity.org

V prosinci 2020 si Pavel všiml anomálie zaznamenané měřícím zařízením ve štole Ida u Rtyně v Podkrkonoší. Měla by to být předzvěst silného zemětřesení v Chile. „Kdy to zemětřesení bude?“, snažím se z Pavla dostat datum. „Nelze to předpovědět jednoznačně“, nenechá se Pavel nachytat, „čím déle od vzniku anomálie to bude trvat, tím bude silnější.“

Naše planeta žije, dýchá a hýbe se.

Zatímco sběr dat je exaktní záležitost, interpretace výsledků vyžaduje dlouhodobou zkušenost a nedává vždy jednoznačné výsledky. Pavel konzultuje svá pozorování s týmem vědců z NASA, kteří provádějí satelitní měření teploty na Zemi. Tak jako zánět v lidském těle způsobí lokální zvýšení teploty, i místa s větší tektonickou aktivitou se zahřívají.

Naše planeta žije, dýchá a hýbe se. Snad jednou budeme moci předvídat katastrofická zemětřesení a sopečné výbuchy v dostatečném předstihu, abychom ochránili životy lidí. A třeba k tomu velkou měrou přispěje i jeden geofyzik z Beskyd, kterému učaroval podzemní svět.

Kvíz: Jak dobře znáte Moravskoslezské Beskydy?

Otestujte se ze znalostí beskydských reálií. Poznejte krásná místa, která byste v Beskydech možná ani nečekali a získejte tipy na výlety. Víte, kde vyvěrá sirný pramen a na kterém beskydském klauzu se můžete projet na voru? Čeká vás dvanáct otázek, které prověří, jak často si v našich horách nasazujete toulavé boty.

zdroj: kudyznudy.cz
Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je?
Ropice
Ostrý
Malý Polom
Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v Beskydech. Na místě neštěstí je malá pamětní deska. Víte, kde se to stalo?
na Lysé Hoře
na Smrku
na Tanečnici
zdroj: wikipedie.cz
Na Kněhyni, třetím nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd, se nachází malá stavba. Je to
kříž
útulna
základová stanice mobilní sítě
zdroj: kudyznudy.cz
Sirný pramen Smradlava u stejnojmené říčky se nachází
na Bílé
na Čeladné
na Visalajích
zdroj: wikipedie.cz
V sedle mezi Kněhyní a Čertovým mlýnem jsou ruiny domu. K čemu stavba sloužila?
lovecká chata
partyzánský bunkr
pastevecká salaš
zdroj: mapy.cz
Na jednom hezkém místě v Beskydech byla v roce 2015 postavena zvonička Martin, pojmenovaná po rázovitém pasekáři Martinu Lukešovi. Kde se nachází?
na Javořince
na Grůni
na Konečné
zdroj: hrady.cz
Uprostřed trojúhelníku tvořeného vrcholy Kněhyně, Malé Stolové a Velké Stolové je plochý vrchol dosahující výšky 1060 metrů. jak se jmenuje?
Folvark
Čertův Mlýn
Nořičí Hora
Chata na obrázku (jmenuje se Tatranka) je nalepená přímo na skalní masív, což je v Beskydech unikát. Jak se skalní masív jmenuje?
Horní Mazácké skály
Severka nad Dolní Lomnou
Mrazový srub na Sulově
V minulosti bylo v Beskydech vybudováno mnoho malých vodních nádrží, které se používaly k plavení dřeva. Říkalo se jim klauzy a některé z nich byly v posledních letech obnoveny. Na jednom takovém klauzu je již několik sezón bytelný dřevěný vor, na kterém se lze projet. Který klauz to je?
Maxův klauz na Bílé
klauz Velké na Kyčerovském potoce
Bedřichův klauz na Hlavaté
zdroj: www.lysahora.cz
Na vrcholu Lysé Hory stával až do otevření nové Bezručovy chaty legendární bufet umístěný v bývalé konírně postavené německou armádou na II. světové války. Jak se mu říkalo?
Šantán
Kankán
Zátopek
zdroj: novinky.cz
Řeky Ostravice (Černá) a Morávka, které se stékají ve Frýdku-Místku, pramení na stejném beskydském hřebeni, každá na jedné straně. Jak se hřeben jmenuje?
Bílý Kříž
Martiňák
Třeštík
V Beskydech je mnoho lesních kostelů, kde se v dobách protireformace tajně scházeli evangelíci ke společným modlitbám. Před několika lety se v řečišti Jestřábího potoka našel oltářní kámen z nedalekého modlitebního místa, nazývaného dodnes Koščulki (Kostelíky). Kámen byl vyzdvižen a je umístěn na malém památníku. Kde to je?
pod Velkým Polomem
pod Kozubovou
pod Javorovým

Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, […]

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, […]

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět […]

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do […]

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku […]

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.