Život, vesmír a tak vůbec

Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, číst dále …

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, číst dále …

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět číst dále …

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do číst dále …

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku číst dále …

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a číst dále …

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …

Štěstí

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové: Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu číst dále …

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové:

Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu nemůžu dovolit, tak hodinu zametat kuchyň. Než obě děti nasnídám, převléknu a jakžtakž zpacifikuju, je obvykle poledne. Nejspíš jsem si myslela, že s druhým dítětem se všechno prostě jen vynásobí dvěma. Nikdo mi neřekl, že se to vynásobí stem! Že mé maličké dvouleté dceři přes noc tak strašně naroste hlava anebo mi to tak aspoň bude připadat. Že náš pes bude pít vodu ze záchodu, protože mu ji prostě nezvládnu nalít. Že už se najím jenom vestoje, jestli teda vůbec. Že nikdy nestihnu doběhnout k telefonu, a že už nikdy nikomu nezavolám zpátky. Že Jonatanův pláč nebudu moct okamžitě utišit, protože zrovna maluju žirafu, a že Ele nebudu moct domalovat medvěda, protože Jonatan už má zase hlad. Že budu občas jen bezradně stát uprostřed bytu s očima upřenýma na hodiny, jejichž ručičky najednou zběsile krouží, ovládnutá pravidelnými kontrakcemi čisté radosti a zároveň naprosto stísněným pocitem, že to všechno vzdám, přitom vím, že stejně nemůžu, a že rozhodně nechci. Můj diář je na příští týdny naprosto nepopsaný, klidně bych ho mohla dát někam stranou, ale já nemám čas, a tak tady pořád leží přímo přede mnou, jako odpověď na všechny otázky o štěstí. Protože tohle je ono. Každá prázdná stránka, každý nevyplněný řádek, každá zaneprázdněná vteřina, co je až po okraj naplněná mateřskou láskou, díky které si každý den znovu a znovu uvědomuju, co je na celém životě to úplně nejdůležitější – život. Hmm…a teď mě omluvte, jdu se zas na chvíli zhroutit:)

Další úryvek je z textu spisovatele Michaela Pollana, ve kterém popisuje, jak se vydal poprvé v životě na lov divočáka:

Našel jsem si stinné místo s výhledem na kaliště a skryl se v zeleni, opřený zády o kmen stromu. Pušku jsem měl položenou na klíně a snažil se být zticha. Připadalo mi, že vzduch procházející mými nosními dírkami dělá příliš velký hluk a tak jsem začal dýchat ústy. Smysly jsem měl napnuté k prasknutí, vůbec jsem nevnímal běžný tok myšlenek, které se mi normálně honí hlavou. Byl to stav podobný meditaci, ale přitom jsem jsem nemusel vyvinout žádné úsilí, abych si takto vyčistil hlavu. Naladil jsem se vlnění divočáka, celá má mysl se soustředila na les, byl jsem pohlcen přítomným okamžikem. Musel jsem ztratit pojem o čase, protože dvacet minut uplynulo jako nic. Za normáních okolností by mi bylo nepohodlné zůstat takto dlouho skrčený, ale teď jsem necítil sebemenší potřebu se pohnout … To čekání bylo velice příjemné.

Je pozoruhodné, že po padesáti, sto, či dvě stě tisících letech evoluce nás stále činí nejšťastnějšími to samé, co nás činilo šťastnými na jejím začátku … Ať žije pokrok?

Flancky

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek. Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je číst dále …

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek.
Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je pustím do světa, do té džungle plné ptáků, slimáků, krupobití, silných větrů, plevelů a nenechavých dětských rukou, měly šanci přetvořit co nejvíce vzduchu na šťavnaté plody, křupavé kořínky, voňavé lístky, aby byly radost pohledět a potěšení jíst.

Sklizeň zázvoru

Rostlinám zázvoru v truhlíku za oknem začaly usychat listy a přišel čas sklizně. Byl jsem zvědavý, kolik kořenů vyhrabeme, protože plastový truhlík se během podzimu povážlivě vyboulil do stran. A taky že jo. Ze země jsme vytáhli dva masívní propletence, posuďte sami podle fotek. Čerstvý zázvor má na řezu plnou žlutou barvu a komplexnější vůni, číst dále …

Rostlinám zázvoru v truhlíku za oknem začaly usychat listy a přišel čas sklizně. Byl jsem zvědavý, kolik kořenů vyhrabeme, protože plastový truhlík se během podzimu povážlivě vyboulil do stran. A taky že jo. Ze země jsme vytáhli dva masívní propletence, posuďte sami podle fotek. Čerstvý zázvor má na řezu plnou žlutou barvu a komplexnější vůni, než zázvor kupovaný. Musíme ty macky nějak zpracovat, takže nás čeká období zázvorové limonády, čaje, sušení a nakládání a přidávat jej budeme snad i do knedlo vepřo zelo.
Pěstování zázvoru doma za oknem je velmi snadné. Stačí na jaře strčit do truhlíku kus oddenku, na kterém je alespoň jeden neporušený pupen a pak zalévat a čekat, až rostliny vyrostou. Jakmile jim zhnědnou listy, je čas sklizně. Po sklizni zase kus oddenku zasadit a tak pořád znovu.