Život, vesmír a tak vůbec

Přechod beskydských ultratisícovek

Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“? Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora. V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, číst dále …

Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“?

Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora.

V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, Ostrý, Ropice, Slavíč, Travný, Lysá Hora, Smrk, Kněhyně a Radhošť. Jsou celkem rovnoměrně rozmístěné po celé ploše pohoří a přímo si říkají o přechod. Víkend sliboval pěkné počasí a tak jsem v sobotu za svítání sedl na vlak a v osm ráno vyrazil z Mostů u Jablunkova na svůj dosud největší přechod Beskyd.

Cesta ve slunečném ránu pěkně ubíhala a brzy jsem minul Kamennou chatu s rozhlednou a začal přeskakovat desítky stromů vyvrácených přes stezku. Velký Polom je totiž hoden svému jménu, kůrovcová kalamita jej zasáhla plnou silou.

polom na Velkém Polomu

Sejdu do sedla pod Muřinkový vrch, kde stojí krásná kaplička se studánkou.

Muřinkový vrch

A pak dále po hranici až pod Malý Polom. Jde se mi dobře, přemýšlím si o všem možném a Malý Polom málem přejdu. V sedle pod vrcholem je naštěstí unikátní přístřešek vybavený zásuvkou, který mě vrátí zpátky do reality. Zásuvka není nikam zapojená, solární panely si musí každý donést svoje.

turistický přístřešek se zásuvkou

Na Malém Polomu je celkem rušno, i když sem nevede turistická značka. Je vůbec zajímavé, že turistické značky vedou přímo na vrchol jen šesti z deseti Beskydských ultratisícovek. Že by za to mohla nějaká tajná protituristická lobby?

vrchol Malého Polomu

Z Malého Polomu mě čekala dlouhá cesta na sever na vrchol Ostrého. Cestou míjím dvě z nejpopulárnějších míst slezské části Beskyd – chatu Slavíč a chatu Ostrou. Na Slavíči to žije, výdejní okénko je v plném provozu. Chata Ostrý je zavřená, cedulka slibuje „Na shledanou v lepších časech“. Tak uvidíme, kdy otevřou 🙂

chata Slavíč

Vrchol Ostrého představuje nejsevernější bod mé cesty. Otáčím se zpátky a vracím se stejnou cestou až k rozcestí na hřebeni Ropice, kde bych to měl přes Prašivou nejkratší cestu domů.

vrchol Ostrého

Já však dojdu jen na vrchol Ropice. Dřevěná socha Peruna od mé poslední návštěvy hodně schátrala. Holt nemá tolik štěstí jako jeho božský kolega Radegast, který je ze žuly.

vrchol Ropice

A pak zpátky na chatu Slavíč, kde se napojím na hlavní beskydský hřeben, který budu sledovat až do konce přechodu. Vrchol Slavíče je hodně plochý a nebýt cedulky na vrcholu, dal by se snadno minout. Přesto jsem rád, že jsem se sem dneska poprvé v životě podíval.

vrchol Slavíče

Následoval prudký sestup do údolí Morávky. Následující vrcholy jsou na rozdíl od slezské skupiny, kterou jsem právě absolvoval, rozdělené hlubokými údolími. Když jsem sešel na Uspolku na Morávce, slunce se už klonilo ku západu. Mně však čekal ještě přechod Travného. Měl jsem už v nohách padesát kilometrů, noc na krku a perspektivu náročného sestupu do údolí Mohelnice, kde nejsou žádné stezky, které by stály za řeč.
Dobrá věc se nakonec podařila a po deváté večer jsem se po mírně dramatickém sestupu potkal na Řepčonce s Veri. Přespali jsme v autě, abych mohl hned ráno překročit silnici a pokračovat dále na Lysou Horu.

večerní Travný

V neděli ráno bylo zataženo, na Lysé Hoře bylo přesto živo. Po včerejší etapě jsem hodně cítil nohy, navíc mi díky větru a absenci slunce byla při sestupu zima. Na dolním Mazáku jsem měl zádumčivou náladu a nebyl si vůbec jistý, zda zvládnu dojít do konce. Musel jsem přejít na salámovou metodu postupných cílů – přede mnou je Smrk a nic dalšího mně nezajímá.

Lysenka v zádumčivém povětří

Na Mazáku jsem přešel hlavní silnici č. 56 a začal stoupat cestou necestou (spíš necestou) na Smrk. V duchu jsem si nadával, že jsem měl z Lysé sejít k hrázi přehrady Šance a na Smrk jít po turistické značce jako slušný člověk. Já se tu zatím prodírám lesem v kotli Bučacího potoka, ujíždí pode mnou suť, větévky buků mně šlehají po tváři a k dovršení všeho se z nebe začaly snášet sněhové vločky. Vrcholové foto mluví, myslím, za vše.

křivá huba na Smrku

Sestup diretissimou na Holubčanku byl skutečným „balzámem“ na zmučená chodidla a když jsem konečně dokráčel po asfaltce ke kapličce Cyrilka v údolí Čeladenky, byla mi zima a potřeboval jsem duševní vzpruhu. Zavolal jsem Veri a domluvili jsme se, že přijede s dětmi na Pustevny a tam se potkáme. To mi vlilo novou krev do žil a jarce jsem zahájil stoupání na Kněhyni.

kdesi pod Kněhyní

Z Kněhyně je to na Pustevny skutečně kousek. Veri mi zavolala přesně ve chvíli, kdy jsem vycházel u hotelu Tanečnica, dokonalé načasování. Zdlabal jsem vaničku bramborového salátu a vyrazili jsme společně na Radhošť, poslední ultratisícovku. Kromě jídla a dobré nálady sebou Veri přivezla i hezké počasí, mraky se protrhávaly a začalo vykukovat slunce.

rozcestník na Radhošti

Na Radhošti jsme se rozdělili, Veri šla zpátky k autu a já jsem seběhl do Rožnova pod Radhoštěm k restauraci Eroplán, koncovému bodu mé cesty. Přechod přes deset beskydských ultratisícovek měřil přesně sto kilometrů a umožnil mi další zápis do 10+100+1000 Endurance Challenge. Prostě desítková symbolika jako vyšitá.

hotel Eroplán

Tak skončilo mé putování. Přechod Beskydských ultratisícovek je nádherná tůra, kterou mohu všem vřele doporučit.
V mapce níže je vidět trasu, po které jsem šel.

Kvíz: Jak dobře znáte Moravskoslezské Beskydy?

zdroj: kudyznudy.cz Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je? Ropice Ostrý Malý Polom Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v číst dále …

zdroj: kudyznudy.cz
Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je?
Ropice
Ostrý
Malý Polom
Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v Beskydech. Na místě neštěstí je malá pamětní deska. Víte, kde se to stalo?
na Lysé Hoře
na Smrku
na Tanečnici
zdroj: wikipedie.cz
Na Kněhyni, třetím nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd, se nachází malá stavba. Je to
kříž
útulna
základová stanice mobilní sítě
zdroj: kudyznudy.cz
Sirný pramen Smradlava u stejnojmené říčky se nachází
na Bílé
na Čeladné
na Visalajích
zdroj: wikipedie.cz
V sedle mezi Kněhyní a Čertovým mlýnem jsou ruiny domu. K čemu stavba sloužila?
lovecká chata
partyzánský bunkr
pastevecká salaš
zdroj: mapy.cz
Na jednom hezkém místě v Beskydech byla v roce 2015 postavena zvonička Martin, pojmenovaná po rázovitém pasekáři Martinu Lukešovi. Kde se nachází?
na Javořince
na Grůni
na Konečné
zdroj: hrady.cz
Uprostřed trojúhelníku tvořeného vrcholy Kněhyně, Malé Stolové a Velké Stolové je plochý vrchol dosahující výšky 1060 metrů. jak se jmenuje?
Folvark
Čertův Mlýn
Nořičí Hora
Chata na obrázku (jmenuje se Tatranka) je nalepená přímo na skalní masív, což je v Beskydech unikát. Jak se skalní masív jmenuje?
Horní Mazácké skály
Severka nad Dolní Lomnou
Mrazový srub na Sulově
V minulosti bylo v Beskydech vybudováno mnoho malých vodních nádrží, které se používaly k plavení dřeva. Říkalo se jim klauzy a některé z nich byly v posledních letech obnoveny. Na jednom takovém klauzu je již několik sezón bytelný dřevěný vor, na kterém se lze projet. Který klauz to je?
Maxův klauz na Bílé
klauz Velké na Kyčerovském potoce
Bedřichův klauz na Hlavaté
zdroj: www.lysahora.cz
Na vrcholu Lysé Hory stával až do otevření nové Bezručovy chaty legendární bufet umístěný v bývalé konírně postavené německou armádou na II. světové války. Jak se mu říkalo?
Šantán
Kankán
Zátopek
zdroj: novinky.cz
Řeky Ostravice (Černá) a Morávka, které se stékají ve Frýdku-Místku, pramení na stejném beskydském hřebeni, každá na jedné straně. Jak se hřeben jmenuje?
Bílý Kříž
Martiňák
Třeštík
V Beskydech je mnoho lesních kostelů, kde se v dobách protireformace tajně scházeli evangelíci ke společným modlitbám. Před několika lety se v řečišti Jestřábího potoka našel oltářní kámen z nedalekého modlitebního místa, nazývaného dodnes Koščulki (Kostelíky). Kámen byl vyzdvižen a je umístěn na malém památníku. Kde to je?
pod Velkým Polomem
pod Kozubovou
pod Javorovým

Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, číst dále …

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, číst dále …

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět číst dále …

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do číst dále …

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku číst dále …

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a číst dále …

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …

Štěstí

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové: Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu číst dále …

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové:

Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu nemůžu dovolit, tak hodinu zametat kuchyň. Než obě děti nasnídám, převléknu a jakžtakž zpacifikuju, je obvykle poledne. Nejspíš jsem si myslela, že s druhým dítětem se všechno prostě jen vynásobí dvěma. Nikdo mi neřekl, že se to vynásobí stem! Že mé maličké dvouleté dceři přes noc tak strašně naroste hlava anebo mi to tak aspoň bude připadat. Že náš pes bude pít vodu ze záchodu, protože mu ji prostě nezvládnu nalít. Že už se najím jenom vestoje, jestli teda vůbec. Že nikdy nestihnu doběhnout k telefonu, a že už nikdy nikomu nezavolám zpátky. Že Jonatanův pláč nebudu moct okamžitě utišit, protože zrovna maluju žirafu, a že Ele nebudu moct domalovat medvěda, protože Jonatan už má zase hlad. Že budu občas jen bezradně stát uprostřed bytu s očima upřenýma na hodiny, jejichž ručičky najednou zběsile krouží, ovládnutá pravidelnými kontrakcemi čisté radosti a zároveň naprosto stísněným pocitem, že to všechno vzdám, přitom vím, že stejně nemůžu, a že rozhodně nechci. Můj diář je na příští týdny naprosto nepopsaný, klidně bych ho mohla dát někam stranou, ale já nemám čas, a tak tady pořád leží přímo přede mnou, jako odpověď na všechny otázky o štěstí. Protože tohle je ono. Každá prázdná stránka, každý nevyplněný řádek, každá zaneprázdněná vteřina, co je až po okraj naplněná mateřskou láskou, díky které si každý den znovu a znovu uvědomuju, co je na celém životě to úplně nejdůležitější – život. Hmm…a teď mě omluvte, jdu se zas na chvíli zhroutit:)

Další úryvek je z textu spisovatele Michaela Pollana, ve kterém popisuje, jak se vydal poprvé v životě na lov divočáka:

Našel jsem si stinné místo s výhledem na kaliště a skryl se v zeleni, opřený zády o kmen stromu. Pušku jsem měl položenou na klíně a snažil se být zticha. Připadalo mi, že vzduch procházející mými nosními dírkami dělá příliš velký hluk a tak jsem začal dýchat ústy. Smysly jsem měl napnuté k prasknutí, vůbec jsem nevnímal běžný tok myšlenek, které se mi normálně honí hlavou. Byl to stav podobný meditaci, ale přitom jsem jsem nemusel vyvinout žádné úsilí, abych si takto vyčistil hlavu. Naladil jsem se vlnění divočáka, celá má mysl se soustředila na les, byl jsem pohlcen přítomným okamžikem. Musel jsem ztratit pojem o čase, protože dvacet minut uplynulo jako nic. Za normáních okolností by mi bylo nepohodlné zůstat takto dlouho skrčený, ale teď jsem necítil sebemenší potřebu se pohnout … To čekání bylo velice příjemné.

Je pozoruhodné, že po padesáti, sto, či dvě stě tisících letech evoluce nás stále činí nejšťastnějšími to samé, co nás činilo šťastnými na jejím začátku … Ať žije pokrok?