Život, vesmír a tak vůbec

Rodinná plavba po střední Dalmácii

Pátek pět odpoledne. Podzimní koronavirový cirkus je v plném proudu. Vyrážíme na týdenní plavbu do Chorvatska. Projedeme všechny hranice? Naše lehké obavy byly naštěstí liché, zastavit jsme museli jen na hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem a i tam chtěli pouze vidět pasy. Nad ránem pár hodin spánku na odpočívadle u Jadranské magistrály a v osm číst dále …

Pátek pět odpoledne. Podzimní koronavirový cirkus je v plném proudu. Vyrážíme na týdenní plavbu do Chorvatska. Projedeme všechny hranice? Naše lehké obavy byly naštěstí liché, zastavit jsme museli jen na hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem a i tam chtěli pouze vidět pasy.
Nad ránem pár hodin spánku na odpočívadle u Jadranské magistrály a v osm ráno už nás vítal prosluněný Trogir. Teplo, vůně moře, městské tržiště přetékající pestrobarevnými plody. První vjemy u moře jsou ty nejintenzivnější.
Posnídali jsme místní banicu u stánku a přejeli do maríny Baotič v Segetu. Tam se na hladině líně pohupoval náš domov pro příští týden – Bavaria 38 Cruiser jménem Zweigelt. V charterové společnosti FreeWave nám vyšli maximálně vstříc a už v jedenáct dopoledne jsme byli nalodění a na motor opouštěli zdi maríny. Týden na plachetnici začíná!
Přejeli jsme Trogirský záliv a zakotvili v zátoce Vinišče. Kluci byli okamžitě na palubě v plavkách. První koupačka, nesmí se promeškat ani minuta! Naobědvali jsme se a na plachty se přesunuli do populární zátoky Krknjaš na ostrově Drvenik Veliki. Ten den byla populární až trochu moc, designový motorový člun plný omladiny pouštěl na celou zátoku taneční hity z výkonných reproduktorů. Naštěstí k večeru odjeli a první noc na kotvě byla klidná.
Druhý den ráno jsme odplouvali kolem osmé, zrovna když do zátoky mířil první ranní duc-duc člun. Taková společnost není nic pro nás a proto jsme vyrazili podél jižního pobřeží ostrova Šolta k naší oblíbené tiché perle – zátoce Blača na ostrově Brač. Blača je malá, divoká a krásná, není tam moc místa, takže je potřeba se vyvazovat ke břehu.
Cestou k zátoce jsem tahal děti ve člunu za lodí a když je to přestalo bavit, nevytáhl jsem člun na palubu, ale nechal jej přivázaný splývat po vodě. Cesta příjemně ubíhala až se najednou Saša zeptal: „Kde máme člun?“ Člun nebyl. Ohlédli jsme se a asi míli zpátky uviděli plachetnici, jak manévruje k malému objektu na hladině. Vyrazili jsme na plný plyn zpět a za chvíli si převzali náš člun od příjemného páru anglických důchodců, kteří tráví léto na své plachetnici na Jadranu. Uf, ještě že je Saša všímavý.
Dorazili jsme do zátoky Blača, zakotvili, dotáhli loď pavučinou lan ke stromům na břehu a vydali se na procházku čarokrásným kaňonem směrem ke kláštěru hlaholských mnichů, který je vzdálen asi 40 minut chůze od zátoky. Nevede k němu žádná silnice a stezka od nejbližšího místa, kde se dá zaparkovat auto, je ještě delší, než ta ze zátoky.
Nádherný klášter přilepený ke skále je proto velmi málo navštěvovaný. Měli jsme tentokrát štěstí, bylo otevřeno, průvodce mluvil velice srozumitelnou směsicí chorvatštiny a češtiny a ukazál nám školu, astronomickou observatoř, kde byly objeveny dvě komety a asteroid, mnišské cely a ručně psané hlaholské texty, šla nám z toho hlava kolem a tak jsme se na cestu zpátky k lodi raději vybavili klášterním červeným vínem a ořechovicí, abychom si večer snadněji urovnali myšlenky.
Noc byla klidná a ráno jsme si s Veri vyrazili na krátkou procházku ke skalám nad zátokou. Procházka se trochu protáhla, vylezli jsme na kopec Blačina glava a prudkou skalní stezkou sešli opět ke klášteru. Čekalo nás dva a půl kilometrů zpátky k lodi, měli jsme žízeň. Velmi nám proto přišly vhod granátová jablka z klášterní zahrady, děkujeme pěkně.
Po návratu na loď jsme vyrazili prozkoumávat Titovy námořní bunkry v přilehlých zátokách, ale oba byly okupovány rybáři, tak jsme na boční vítr přejeli na ostrov Hvar a přirazili k městskému molu ve Starém Gradu. Příjemné historické městečko, zmrzlina, večer jsme vystoupali ke kříži na kopci Glavica nad městem. Ve Starém Gradu jsme jako jedinou noc spali s Veri v kajutě (u městského mola je živo), jinak vždy v kokpitu.
Ráno před odjezdem jsme zašli na trh koupit mušle. Jdeme kolem rybárny, koukneme dovnitř, mušle mají, ale stejně se zkusíme podívat, zda na trhu není ještě nějaká jiná rybárna. Není, tak se vracíme k té první. Před námi jen jeden zákazník, slyšíme slovo „dagnje“ a celá přepravka mušlí, snad pět kilo, mizí v jeho igelitce. Chlapík odchází, my smutně koukáme. „Nemáte ještě mušle?“, ptáme se prodavače. Kroutí hlavou: „měli jste přijít dříve.“ Ach jo. Tak si kupujeme aspoň ryby, ať se nevracíme s prázdnou.
Odvazujeme se a přejíždíme na ostrov Vis do zátoky Vis u městěčka Vis. Chytáme se na bójku u kostela sv. Jere. Přijeli jsme odpoledne, ale kuchtění ryby s hranolkama trvá tak dlouho, že se do města dostáváme až za tmy. Nevadí, zmrzlina se prodává i v noci.
Pohráváme si s myšlenkou jít ráno prozkoumat pevnosti nad městem, ale nakonec se po snídani odvazujeme a míříme na západ a pak na jih k malému ostrůvku Biševo, kde je pověstná Modrá jeskyně. Nahrnuli jsme se jako velká voda do zátoky u jeskyně, ale místní průvodci nás hned uvádějí do reality.
– „Musíte na bójku do vedlejší zátoky, tam si vás vyzvedneme a do jeskyně jen na našem člunu.“
– „Ale my tam chceme na svém člunu. A pak vevnitř plavat a potápět se.“
– „To šlo naposledy tak v roce 2010. Od té doby je vše přísně organizováno.“
Co se dá dělat, pokrok nezastavíš. Přejíždíme na bójku a zjišťujeme, že se nám pokazilo badenplato. Trn, který jej drží v trupu, vyskočil z pantu. Laboruju s těžkým badenplatem a najednou přijíždí na člunu chlapík z katamaránu na vedlejší bójce. Čech, bavili jsme se spolu včera ve Starém Gradu. Laborujeme ve dvou, pak ještě připlave jeho bratr, nakonec ve třech badenplato konečně nasadíme.
„Odkud vlastně jste?“, ptám se jich. „Z Frýdku-Místku,“ odpovídají vesele. Svět je malý.
Vracejí se na svůj katamarán a odplouvají, nechce se jim čekat, než příjdou na řadu na prohlídku jeskyně. Sotva odjedou, když se nám podaří přimávat projíždějící člun s průvodcem. Skáčeme dovnitř, chlapík objede ještě dvě jachty a míříme k jeskyni. Nejdříve teda ke kase a až pak k jeskyni, jsme přece v Chorvatsku, že 🙂
Nechci ale křivdit, když průvodce objížděl jachty a nabíral lidi, snažil se jej jeden chorvatský skipper přesvědčit, aby nabral přednostně jeho posádku, i když přijeli na čekací bójky jako poslední. Průvodce ale jeho apel na národní sounáležitost odmítl a řekl mu, že musí počkat jako ostatní.
Čluny s průvodci rejdí mezi jeskyní a čekacími bójkami asi čtyři, střídají se tak, aby v jeskyni byl vždy jen jeden.
Vjíždíme uměle vysekaným, metr a půl vysokým otvorem dovnitř, zatáčíme za roh a … je to nepopsatelná krása. Modrá světélkující voda, nasvětlovaná slunečními paprsky odrážejícími se od písečného dna. Máme štěstí, jsme v jeskyni v tu pravou hodinu, kdy je efekt nejsilnější.
Po prohlidce se vracíme na loď a přejíždíme znovu do zátoky s jeskyní. Schováme se ale až na její konec za kamenný výběžek, obědváme a šnorchlujeme. Jsme sami v objetí strmých skal, i když pár set metrů od nás je frmol jedné z největších turistických atrakcí Chorvatska.
Po obědě plachtíme do zátoky Komiža. Chytáme bójku, neúspěšně startujeme přívěsný motor na člunu a nakonec dojedeme na břeh pádlováním. To nikdy nezklame. Vydáváme se na tůru k Titově jeskyni. Vysoko v kopcích ostrova Vis měl Tito během druhé světové války svůj partyzánský hlavní štáb, odkud řídil operace v celé Jugoslávii. Po pěti kilometrech chůze a pětistech metrech stoupání jeskyni nacházíme. Sestup zpátky do Komiže je plný úchvatných výhledů. Dolů do města scházíme už za tmy a chvíli nám chvíli trvá, než najdeme tu správnou uličku mezi domy, která nás dovede ke skále, kde máme uvázaný člun. Vypadají po tmě všechny stejně. Člun nakonec najdeme, ale zase nevíme, která z plachetnic v zálivu je ta naše. Vypadají po tmě všechny stejně. Nakonec jsme úspěšní a po namáhavém dni usínáme na našem Zweigeltu.
Další den míříme podél jižního pobřeží k „divoké, romantické zátoce Stiniva“, jak ji popisuje jachtařský průvodce 888. Po příjezdu zjišťujeme, že divoká a romantická Stiniva je přecpaná k prasknutí motorovými párty čluny, takže prcháme o dvě zátoky dál, kde je klid, plno ryb a pohoda.
Po obědě pokračujeme na východ a po krátkém váhání zakotvíme u ostrova Ravnik vedle Zelené jeskyně, takové chudší příbuzné Modré jeskyně na Biševu. Vstupné se tu vybírá také, ale můžeme si uvnitř plavat a potápět se, jak se nám zachce a tak toho využíváme.
Navečer přejíždíme na jižní stranu ostrova Svatý Kliment do výborně chráněné zátoky Trašče. Kotvíme až napočtvté a poskytujeme tudíž dostatek zábavy již zakotveným lodím. Nakonec jsme spokojeni, kotva dobře drží a i my se nyní bavíme pozorováním trablů jachet přijíždějících po nás.
Ráno se procházíme po ostrově, trháme zralé plody opuncií a na skalách u břehu mořské ježky. Taková snídaně fakírů. Zajímavé je, že s opunciemi mám dost zkušeností, vím, jak ostré jsou chloupky, které pokrývají plody a stejně si jich, i přes největší opatrnost, vždycky spoustu zapíchnu do obou dlaní. Inu, dobře mi tak.
Čeká nás poslední den, počasí se trochu mění, je menší horko a více fouká. Přejíždíme kolem Hvaru směrem ke Splitským vratům, fouká čerstvých 20 uzlů od severovýchodu a posádka nesdílí mé nadšení z výborných jachtařských podmínek. Chvíli to vypadá, že bude stačit kompromis v podobě zrefované kosatky, ale nakonec jsem donucen potupně zrefovat i hlavní plachtu. Kolem nás sviští čistě mužské posádky v náklonu se zábradlím ve vodě, ale nám je taky dobře …
V zátoce Nečujam na severu Šolty se potápíme k vraku lodi, která klesla ke dnu v bouři v roce 2009. Vrchní část vraku je sotva metr pod hladinou a je to skvělá lokalita pro šnorchlování s dětmi. Poslední oběd na lodi a pak na motor zpět do maríny. Při tankování nafty si ještě užíváme trochu adrenalinu, protože se musíme vyvázat na mooring na návětrném molu, ale přistání zpět na domovském mole proběhlo klidně a profesionálně. Je to důležité, protože pozorně přihlížející zaměstnanci charterové společnosti podle chování posádek při přístavních manévrech hodnotí, jak moc se mají zaměřit na hledání závad při checkoutu.
Poslední noc na lodi, ráno rozloučení s Zweigeltem, kterým nám byl celý týden příjemným domovem. Odvážíme bagáž k autu a vyrážíme na sever. Máme celou sobotu a tak se rozhodneme udělat si trek v pohoří Paklenica. Procházíme úchvatnou stezku vedoucí korytem řeky Malá Paklenica a po náročné šestihodinové túře se vracíme zpět na parkoviště. Je už tma, potřebujeme si odpočinout, přespíme v lesíku u parkoviště a brzy ráno vyrazíme. No jo, ale kde jsou spacáky? Kde by byly … Zůstaly na lodi, pod postelí v příďové kajutě.
Několik rychlých telefonátů s charterovou společností a vyrážíme zpět na jih. K maríně jsou to necelé dvě hodiny. Posádka mladých Poláků, která se nalodila na Zweigelt po nás, naštěstí ještě nevyplula a tráví sobotní noc v maríně. Přebírám velký vak s pěti spacáky a Poláci se diví: „Jak jsme mohli zapomenout na tak obrovský bágl?“
„Aspoň vidíte“, odpovídám jim s úsměvem, „kolik zavazadel je potřeba pro rodinou plavbu, když si nikdo nevšiml, že nám tenhle tuleň chybí!“
A pak znovu na sever a bez zácp s jedinou zastávkou na chorvatsko-slovinské hranici zpět k domovu. Doviđenja!

Přechod beskydských ultratisícovek

Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“? Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora. V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, číst dále …

Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“?

Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora.

V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, Ostrý, Ropice, Slavíč, Travný, Lysá Hora, Smrk, Kněhyně a Radhošť. Jsou celkem rovnoměrně rozmístěné po celé ploše pohoří a přímo si říkají o přechod. Víkend sliboval pěkné počasí a tak jsem v sobotu za svítání sedl na vlak a v osm ráno vyrazil z Mostů u Jablunkova na svůj dosud největší přechod Beskyd.

Cesta ve slunečném ránu pěkně ubíhala a brzy jsem minul Kamennou chatu s rozhlednou a začal přeskakovat desítky stromů vyvrácených přes stezku. Velký Polom je totiž hoden svému jménu, kůrovcová kalamita jej zasáhla plnou silou.

polom na Velkém Polomu

Sejdu do sedla pod Muřinkový vrch, kde stojí krásná kaplička se studánkou.

Muřinkový vrch

A pak dále po hranici až pod Malý Polom. Jde se mi dobře, přemýšlím si o všem možném a Malý Polom málem přejdu. V sedle pod vrcholem je naštěstí unikátní přístřešek vybavený zásuvkou, který mě vrátí zpátky do reality. Zásuvka není nikam zapojená, solární panely si musí každý donést svoje.

turistický přístřešek se zásuvkou

Na Malém Polomu je celkem rušno, i když sem nevede turistická značka. Je vůbec zajímavé, že turistické značky vedou přímo na vrchol jen šesti z deseti Beskydských ultratisícovek. Že by za to mohla nějaká tajná protituristická lobby?

vrchol Malého Polomu

Z Malého Polomu mě čekala dlouhá cesta na sever na vrchol Ostrého. Cestou míjím dvě z nejpopulárnějších míst slezské části Beskyd – chatu Slavíč a chatu Ostrou. Na Slavíči to žije, výdejní okénko je v plném provozu. Chata Ostrý je zavřená, cedulka slibuje „Na shledanou v lepších časech“. Tak uvidíme, kdy otevřou 🙂

chata Slavíč

Vrchol Ostrého představuje nejsevernější bod mé cesty. Otáčím se zpátky a vracím se stejnou cestou až k rozcestí na hřebeni Ropice, kde bych to měl přes Prašivou nejkratší cestu domů.

vrchol Ostrého

Já však dojdu jen na vrchol Ropice. Dřevěná socha Peruna od mé poslední návštěvy hodně schátrala. Holt nemá tolik štěstí jako jeho božský kolega Radegast, který je ze žuly.

vrchol Ropice

A pak zpátky na chatu Slavíč, kde se napojím na hlavní beskydský hřeben, který budu sledovat až do konce přechodu. Vrchol Slavíče je hodně plochý a nebýt cedulky na vrcholu, dal by se snadno minout. Přesto jsem rád, že jsem se sem dneska poprvé v životě podíval.

vrchol Slavíče

Následoval prudký sestup do údolí Morávky. Následující vrcholy jsou na rozdíl od slezské skupiny, kterou jsem právě absolvoval, rozdělené hlubokými údolími. Když jsem sešel na Uspolku na Morávce, slunce se už klonilo ku západu. Mně však čekal ještě přechod Travného. Měl jsem už v nohách padesát kilometrů, noc na krku a perspektivu náročného sestupu do údolí Mohelnice, kde nejsou žádné stezky, které by stály za řeč.
Dobrá věc se nakonec podařila a po deváté večer jsem se po mírně dramatickém sestupu potkal na Řepčonce s Veri. Přespali jsme v autě, abych mohl hned ráno překročit silnici a pokračovat dále na Lysou Horu.

večerní Travný

V neděli ráno bylo zataženo, na Lysé Hoře bylo přesto živo. Po včerejší etapě jsem hodně cítil nohy, navíc mi díky větru a absenci slunce byla při sestupu zima. Na dolním Mazáku jsem měl zádumčivou náladu a nebyl si vůbec jistý, zda zvládnu dojít do konce. Musel jsem přejít na salámovou metodu postupných cílů – přede mnou je Smrk a nic dalšího mně nezajímá.

Lysenka v zádumčivém povětří

Na Mazáku jsem přešel hlavní silnici č. 56 a začal stoupat cestou necestou (spíš necestou) na Smrk. V duchu jsem si nadával, že jsem měl z Lysé sejít k hrázi přehrady Šance a na Smrk jít po turistické značce jako slušný člověk. Já se tu zatím prodírám lesem v kotli Bučacího potoka, ujíždí pode mnou suť, větévky buků mně šlehají po tváři a k dovršení všeho se z nebe začaly snášet sněhové vločky. Vrcholové foto mluví, myslím, za vše.

křivá huba na Smrku

Sestup diretissimou na Holubčanku byl skutečným „balzámem“ na zmučená chodidla a když jsem konečně dokráčel po asfaltce ke kapličce Cyrilka v údolí Čeladenky, byla mi zima a potřeboval jsem duševní vzpruhu. Zavolal jsem Veri a domluvili jsme se, že přijede s dětmi na Pustevny a tam se potkáme. To mi vlilo novou krev do žil a jarce jsem zahájil stoupání na Kněhyni.

kdesi pod Kněhyní

Z Kněhyně je to na Pustevny skutečně kousek. Veri mi zavolala přesně ve chvíli, kdy jsem vycházel u hotelu Tanečnica, dokonalé načasování. Zdlabal jsem vaničku bramborového salátu a vyrazili jsme společně na Radhošť, poslední ultratisícovku. Kromě jídla a dobré nálady sebou Veri přivezla i hezké počasí, mraky se protrhávaly a začalo vykukovat slunce.

rozcestník na Radhošti

Na Radhošti jsme se rozdělili, Veri šla zpátky k autu a já jsem seběhl do Rožnova pod Radhoštěm k restauraci Eroplán, koncovému bodu mé cesty. Přechod přes deset beskydských ultratisícovek měřil přesně sto kilometrů a umožnil mi další zápis do 10+100+1000 Endurance Challenge. Prostě desítková symbolika jako vyšitá.

hotel Eroplán

Tak skončilo mé putování. Přechod Beskydských ultratisícovek je nádherná tůra, kterou mohu všem vřele doporučit.
V mapce níže je vidět trasu, po které jsem šel.

Kvíz: Jak dobře znáte Moravskoslezské Beskydy?

zdroj: kudyznudy.cz Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je? Ropice Ostrý Malý Polom Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v číst dále …

zdroj: kudyznudy.cz
Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je?
Ropice
Ostrý
Malý Polom
Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v Beskydech. Na místě neštěstí je malá pamětní deska. Víte, kde se to stalo?
na Lysé Hoře
na Smrku
na Tanečnici
zdroj: wikipedie.cz
Na Kněhyni, třetím nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd, se nachází malá stavba. Je to
kříž
útulna
základová stanice mobilní sítě
zdroj: kudyznudy.cz
Sirný pramen Smradlava u stejnojmené říčky se nachází
na Bílé
na Čeladné
na Visalajích
zdroj: wikipedie.cz
V sedle mezi Kněhyní a Čertovým mlýnem jsou ruiny domu. K čemu stavba sloužila?
lovecká chata
partyzánský bunkr
pastevecká salaš
zdroj: mapy.cz
Na jednom hezkém místě v Beskydech byla v roce 2015 postavena zvonička Martin, pojmenovaná po rázovitém pasekáři Martinu Lukešovi. Kde se nachází?
na Javořince
na Grůni
na Konečné
zdroj: hrady.cz
Uprostřed trojúhelníku tvořeného vrcholy Kněhyně, Malé Stolové a Velké Stolové je plochý vrchol dosahující výšky 1060 metrů. jak se jmenuje?
Folvark
Čertův Mlýn
Nořičí Hora
Chata na obrázku (jmenuje se Tatranka) je nalepená přímo na skalní masív, což je v Beskydech unikát. Jak se skalní masív jmenuje?
Horní Mazácké skály
Severka nad Dolní Lomnou
Mrazový srub na Sulově
V minulosti bylo v Beskydech vybudováno mnoho malých vodních nádrží, které se používaly k plavení dřeva. Říkalo se jim klauzy a některé z nich byly v posledních letech obnoveny. Na jednom takovém klauzu je již několik sezón bytelný dřevěný vor, na kterém se lze projet. Který klauz to je?
Maxův klauz na Bílé
klauz Velké na Kyčerovském potoce
Bedřichův klauz na Hlavaté
zdroj: www.lysahora.cz
Na vrcholu Lysé Hory stával až do otevření nové Bezručovy chaty legendární bufet umístěný v bývalé konírně postavené německou armádou na II. světové války. Jak se mu říkalo?
Šantán
Kankán
Zátopek
zdroj: novinky.cz
Řeky Ostravice (Černá) a Morávka, které se stékají ve Frýdku-Místku, pramení na stejném beskydském hřebeni, každá na jedné straně. Jak se hřeben jmenuje?
Bílý Kříž
Martiňák
Třeštík
V Beskydech je mnoho lesních kostelů, kde se v dobách protireformace tajně scházeli evangelíci ke společným modlitbám. Před několika lety se v řečišti Jestřábího potoka našel oltářní kámen z nedalekého modlitebního místa, nazývaného dodnes Koščulki (Kostelíky). Kámen byl vyzdvižen a je umístěn na malém památníku. Kde to je?
pod Velkým Polomem
pod Kozubovou
pod Javorovým

Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, číst dále …

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, číst dále …

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět číst dále …

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi:

Sedavec hnědý

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle. Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Sedavec hnědý (Sellanus brunneis) je vzácný tvor vynikající svou pomalostí. Je tak pomalý, že bývá po odchytu používán jako židle.

Dárek pro Martina, kterého ve skoro sedmi letech už nebaví sedět na miminkovské sedačce. Břicho sedavce je uzamykatelné a slouží jako schránka na cennosti.

Jak bretoňci skočili na špek konzervárně langust

Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do číst dále …

Ostrov svatého Pavla. Zdroj: pinterest.com
Ostrov svatého Pavla je bohem zapomenutá sopečná výspa uprostřed jižního Indického oceánu. Zima, vítr a nejbližší civilizace 3000 kilometrů daleko. V roce 1929 vyrazila z francouzského přístavu Le Havre loď patřící společnosti Francouzská langusta. Jejím cílem bylo zřídit na ostrově svatého Pavla konzervárnu langust. Třicet zaměstnanců společnosti je na ostrově lovilo od listopadu 1929 do března 1930. Když se loď na konci léta musela vrátit zpátky, zanechala na ostrově sedm zaměstnanců, aby se přes zimu starali o vybavení. Zásob neměli nazbyt, ale zaměstnavatel jim slíbil, že během dvou nebo tří měsíců připluje zásobovací loď.
Sedmička zaměstnanců zamávala odjíždějící lodi a čekala. Čekala dva měsíce, tři, čtyři … Zásobovací loď nikde. K jídlu měli hlavně hovězí konzervy a brzy se u nich objevily kurděje. 30. července (po pěti měsících) na ně zemřel Manuel Puloc’h, následovali François Ramamongi a Victor Le Brunou. Pierre Quillivic se pokusil spasit útěkem na malém člunu, ale rozbouřené moře jej brzy pohltilo. Zásobovací loď stále nikde. Zbývající trojice zaměstnanců živořila na ostrově a proklínala společnost Francouzská langusta, která na ně zapoměla.
Konečně v prosinci (po deseti měsících) připlula slíbená zásobovací loď a trosečníky odvezla zpět do Francie. Začal vleklý soudní proces, který po šesti letech (!) dopadl ve prospěch zaměstanců zanechaných na pospas na ostrově svatého Pavla.

A jaké z toho plyne poučení?

Dávejte si dobrý pozor na to, co vám zaměstnavatel slibuje. Zvláště pokud pracujete pro Francouze.

Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku číst dále …

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a číst dále …

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …