Expedice

Na kole do Kaliningradu

Co se dá dělat s kotníkem v sádře? Chodit nejde, plavat také ne, ale jezdit na kole se dá! Zrovna tou dobou jsem zjistil, že Rusko zavedlo bezplatná elektronická víza pro návštěvu Kaliningradu. Bylo rozhodnuto. Nechal jsem si vyměnit klasickou sádru za plastovou, sedl na kolo a vyrazil na sever směrem k této ruské enklávě, […]

Co se dá dělat s kotníkem v sádře? Chodit nejde, plavat také ne, ale jezdit na kole se dá! Zrovna tou dobou jsem zjistil, že Rusko zavedlo bezplatná elektronická víza pro návštěvu Kaliningradu. Bylo rozhodnuto. Nechal jsem si vyměnit klasickou sádru za plastovou, sedl na kolo a vyrazil na sever směrem k této ruské enklávě, ležící mezi Polskem a Litvou.

 

6. září 2019

17:29

O půl jedné jsem vyrazil na sever s cílem zjistit, jak to půjde a pokud možno dojet do Ratiboře. Povedlo se. Raciborz je příjemné městečko na řece Odře, právě tady dokončují stavbu suchého polderu a dokonce jej plánují přeměnit na přehradu. A to bude paráda, protože Odra pak bude splavná až v českým hranicím a nákladní přístav v Bohumíně znovu ožije!

7. září 2019

15:51

Po dobré snídani v Domu sportowców jsem se cítil jako sportowec a proto jsem se rozhodl, že dnes pojedu jen po silnicích, ať mi to odsejpá. Hned za městem jsem si všiml, že Poláci už provádějí podzimní orbu. Poznal jsem to podle toho, že malá asfaltka, po které jsem jel, byla pokrytá hnojem. Ten byl po nočním deštíku pěkně rozčvachtaný a při průjezdu odstřikoval a brzy pokryl mně i kolo od hlavy až k patě. Tím se vyřešilo, zda si budu hledat na dnešní noc ubytování. Nebudu, protože by mně nikam nepustili. Dnes mně také poprvé vytroubili řidiči, že nejedu po cyklostezce, která vede paralelně s cestou, ale brzdím je na silnici. No tak budu po těch cyklostezkách jezdit, no … Po třetí hodině jsem dorazil ke kempu u Kluczborku, začalo krápat, když jsem vytáhl stan. To bylo tak tak. Teď ležím vevnitř a venku hustě prší.

8. září 2019

17:30

Celou noc propršelo a ráno se mi nechtělo vstávat. Měl jsem ale na dnešek připravenu celkem ambiciózní etapu, takže snídaně do zvuku kapek, sbalit mokrý stan a hajdy na cestu. Naštěstí to nebylo tak zlé, během dopoledne přestalo pršet, zůstalo ale zataženo a zima. Cesta byla navigačně jednoduchá – pořád po hlavní směrem na sever. Ve městě Sieradz mají čtvrť, která se jmenuje Praha. A taky tam byl festival dechovek. Já jsem nicméně s jazykem na vestě pokračoval do dnešního cíle – malé farmy uprostřed ničeho. Teď suším vybavení a uvažuju, jak se popasovat se zítřejší předpovědí počasí, která slibuje silné bouřky několikrát za den. Taky jsem zjistil, že mi zadní nosič drží na jednom šroubu – naštěstí jsem včera našel dva šroubky, které náhodou zapadly mezi věci. Teď se sejdou.

18:32

čaj se polsky řekne herbata, ale čajník je czajnik – zajímavé …

9. září 2019

17:30

– „Ještě vám udělám palačinku, s vlastní marmeládou“ – „To stačí, paní domácí, vždyť už je toho na stole dost“ – „Párečky budou za chvíli“ – „Nedělejte si starost, já toho tolik nesním.“ – „Míchaná vajíčka! Já věděla, že jsem na něco zapoměla.“ Paní domu odbíhá do kuchyně, aby k pěti druhům chleba, sýrům, tvarohu, ovoci, krájené zelenině, medu a domácí bábovce přidala ještě co nejvíce věcí. Po takto opulentní snídani jsem se odkolébal ke kolu s břichem jako zvlášť povedená inkarnace Budhy. Bylo půl deváté, podle předpovědi má pršet až ve tři. Sedl jsem na kolo a vyrazil. Pršet začalo v devět a to ve velkém stylu. Chvíli jsem se schovával na autobusové zastávce a pak se rozhodl dnešní etapu dokončit. Ze svačinových pytlíků jsem vyrobil profi obal na mobila, navlékl na sebe, co se dalo a jel jsem. Počasí bylo střídavé, občas bylo škaredě, občas odporně a občas to byl hnus fialovej. Cesta ubíhala. Jel jsem přes další Prahu, tentokrát u Poddębic. Praha je tady populární místní jméno a mám takovou teorii, jak vzniklo úsloví „Praha je zlatá loď“. Největším městem tady v okolí je Lódź, což znamená loď. No a jednou jel někdo z místní Prahy do české Prahy a když viděl tu nádheru, zvolal: „Praga to złota Lódź!“ Pak už se to jenom přeložilo. O kus dál u mně zastavil cyklista. Jel sice v autě, ale znal místní rajón. Bylo na něm vidět, že by taky rád vyrazil na nějakou delší cestu, ale znáte to … Místní názvy bavily i dále. Mají tady Mariopol a Augustopol, k tomu Liliopol. A na pár kilometrech čtverečních je Terezín, Chodov, Choceň a Psáry. Holt velká země. Dorazil jsem do Wloclawku, cíle etapy, a přestalo pršet. Takže je všechno, jak má být. Jo a včera večer jsem venčil psa.

19:13

Každé město má nějaké prvenství. Třeba Wloclawek bylo první město v Evropě, kde museli Židé za druhé sv. války nosit žlutou hvězdu.

10. září 2019

19:23

Podle předpovědi dnes vůbec nemělo pršet. Přesto jsem měl po chvíli brýle plné kapek a mokrý obličej. Mrholení podle meteorologů asi není déšť. Překročil jsem řeku Vislu a s větrem v zádech uháněl na sever. Mrholení přicházelo a odcházelo celý den, ale člověk nemůže chtít všechno. Proti větru by to bylo horší. Dnes dlouhá etapa, tak jdu do pelechu.

11. září 2019

19:18

Dnes ráno mně vzbudilo slunce. Konečně krásný den! Brzy jsem už šlapal ve vlahém jitřním vzduchu lesní asfaltkou a liboval si, jaká to dnes bude poklidná a odpočinková jízda. Pak asfaltka skončila a přešla v šotolinu. Takový ten druh nezpevněné cesty, kde se častým používáním nadělají příčné koleje a strašně to d-d-r-r-k-k-o-o-t-t-á-á! Po pěti kilometrech jsem toho měl plné zuby a přál si, aby to co nejdříve skončilo. Člověk by si měl ovšem dávat pozor na to, co si přeje. Šotolina skončila a byla nahrazena dlážděním z neopracovaných kamenů. Co jsem komu udělal? Pak se ukázal znovu asfalt, sice rozbitý, ale asfalt. Přejíždím mostek a před ním nápis: Elblaňský kanál. A pod mostkem skutečně kanál, rovný, pěkný, stromy stíněný a na něm výletní lodě. Vnitrozemské vodní cesty jsou moje libůstka, takže jsem se zaradoval nad nově objevenou perlou. Už jsem se těšil, jak si doma na internetu všechno o elblaňském kanále nastuduji, když mně nenápadná odbočka ze silnice dovedla k – no jak to říct – kanálovému pornu! Představte si kanál z jedné strany, který končí. Pak kanál z druhé strany, taky končí. Mezi kanály kopec a přes ten kopec převáží lodě taková nákladní petřínská lanovka. No prostě paráda. Běhal jsem kolem jako malý kluk, fotil, natáčel a radoval se. Taková je moc náhody. Teď jsem za Broniewem v lesíku a zítra se chystám překročit hranici do Kaliningradu aka Königsbergu aka Královce.

 

12. září 2019

17:34

Ráno jsem zjistil, že jsem asi spal na bývalém hřbitově. V noci sice nestrašilo, ale nevím, co jiného by ty pravidelné pahrbky mohly být. Vyrazil jsem časně. Na polsko-ruské hranicí jsem drze předjel kolonu aut a postavil se rovnou k semaforu. Nikdo neprotestoval. Prostě lepší, než poplužní dvůr … Přísná ruská úřednice kvůli mně třikrát někam telefonovala, než mně vpustila do země. A to jsem „average Joe“, standardní případ. Zajímalo by mně, kolikrát volá, když přijede někdo exotický. Cesta do Kaliningradu vede přes vesnice se jmény jako Sovětskaja, Pěrvomájovyj, a tak. Kaliningrad samotný je celkem ošklivý a katedrála na ostrově to nezachrání. Má tam hrobku Kant, ale když jsem u ní stál, byly nade mnou tmavé mraky a ve mně touha jet dál. V Kaliningradě mají taky sochu Lenina a spoustu nových naleštěných pravoslavných chrámů. Verva, se kterou je staví, mi připoměla podobný zápal při stavbě megamešit v muslimských zemích. Byl jsem v cíli cesty, ale cíle mohou být i pohyblivé. Rozhodl jsem se pokračovat ještě kousek na sever a projet Kuršskou šíji do Litvy. Začíná u města Zelenogradsk, které mně po Kaliningradu velmi mile překvapilo. Krásné, klidné, přímořské letovisko, kam bych jel klidně na dovolenou. A místní Interspar vypadá jako švýcarský Globus. Prostě luxus. Hranice mezi Ruskem a Litvou je uprostřed Kuršské šíje a kousek přední je Tančící les, taková přírodní divnost. Stromy se tam všelijak kroutí a nikdo neví proč. Teď jsem na litevské straně, zabivakoval jsem pod dunou, na Baltu zuří bouře a já jsem v klidu.

13. září 2019

19:23

Noc za dunami byla příjemná. Jen co jsem sbalil stan a sedl na kolo, začalo pršet. Asi si takhle v nebi představují férový deal. A pak už pršelo, pršelo, pršelo … Klaipeda příliš nezaujala, možná za hezkého počasí by to bylo jiné. Jinak po včerejším stachanovském výkonu odpočinkový den.

14. září 2019

17:36

včerejší večer jsem strávil nad logistickým galimatyášem – kam dojet a jak se pak odtamtud dostat vlakem domů. Zdánlivě nepochopitelné chování litevského vyhledávače vlaků, který tvrdošíjně tvrdil, že se nelze dostat z Klaipedy do Kaunasu vlakem, bylo způsobeno traťovou výlukou na předměstí Kaunasu. Jak prosté, milý Watsone! Dnes ráno brzký start, abych dojel do Telšiai včas a stihl vlak. Část cesty mi zase vytřásala duši z těla šotolina, ale stihl jsem to. Před Telšilai malá oslava – překročeno 1000 najetých kilometrů z F-M. První zářez do 10-100-1000 Endurance Challenge, kterou jsem na sebe neprozřetelně upletl …

 

16. září 2019

17:37

Za celou cestu jsem potkal jen dva cykloturisty – Rusy na vjezdu do Kalinigradu. Bylo to vlastně dobře, alespoň jsem mohl šlapat a ne se vykecávat, protože cykloturisti jsou upovídaní. Vynahradil jsem si to až dnes, pohodlně usazený ve vlaku. Mysles jsem, že z Kovna (Kaunasu) do Białystoku budu ve vlaku s kolem sám, ale kdepak. Nejprve přistoupil Algimantas, Litevec, který mluvil výborně polsky. Jak se to naučil? Stejně jako já, sledováním polské televize za komunistů! Společně jsme zavzpomínali na Kino nocne, Przeboje tygodnia a monotónní hlas polského dabéra. Vyrůstali jsme tisíc kilometrů od sebe se stejnými zážitky. Algis jel na tryznu za svého přítele, který zahynul před měsícem v Alpách na Pyramide du Tacul vedle Mont Blanku: www.bfmtv.com/societe/mont-blanc-mort-d-un-alpiniste-lituanien-apres-un-devissage-1748870.html Další společné téma, i když smutné. Pak se objevila ošlehaná Polka z Vratislavi, která jela podobnou trasu jako já, jen delší, až do Lotyšska. To Wojtek, nejvypasenější cykloturista, kterého jsem kdy viděl, ujel za čtrnáct dní jen kousek trasy Green Velo: greenvelo.pl/ spal v hotelích, ale měl z nás všech nejvíce batohů, brašen a tašek. Před Białystokem se s cyklisty úplně roztrhl pytel, je to totiž nejpopulárnější cykloturistická oblast Polska. V rychlíku do Varšavy byl speciální cyklovagón a byl úplně plný. Na hácích tam viselo přes třicet kol (připomínalo mi to vepře na jatkách). Můj geniálně vymyšlený logistický plán s šesti na knop na sebe navazujícími přestupy dostal ve Varšavě trhlinu, protože v rychlíku do Katovic nebylo místo pro moje kolo a musel jsem počkat na další spoj. Takže jsem se dostal až dnes po šesté ráno do Bohumína. Sedl jsem na kolo a v osm už jsem baštil dršťkovou v bufetu u nás na rohu.
KONEC

Denali

Loni na začátku léta jsme se dvěma kamarády uskutečnili expedici na Mount McKinley (6190 m.n.m), neboli Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky. Denali se nachází na Aljašce, blízko polárního kruhu a počasí tam bývá poměrně špatné a nevyzpytatelné. Podmínky při výstupu se příliš neliší od nejvyšších himálajských vrcholů. Sestříhal jsem krátké video, které dokumentuje, jak jsme […]

Loni na začátku léta jsme se dvěma kamarády uskutečnili expedici na Mount McKinley (6190 m.n.m), neboli Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky. Denali se nachází na Aljašce, blízko polárního kruhu a počasí tam bývá poměrně špatné a nevyzpytatelné. Podmínky při výstupu se příliš neliší od nejvyšších himálajských vrcholů. Sestříhal jsem krátké video, které dokumentuje, jak jsme se tam měli.

Elbrus

Koncem srpna 2019 jsme se třemi kamarády přešli nejvyšší evropskou horu Elbrus od severu k jihu. Byla to krásná expedice, počasí nám vyšlo a mohli jsme si do sytosti vychutnat nespoutanou kavkazskou přírodu. Elbrus je bývalá sopka kulminující dvěma vrcholy, zápdadním a východním. Občas se tam stále objevují výrony sopečných plynů, které dokáží potrápit turisty. […]

Koncem srpna 2019 jsme se třemi kamarády přešli nejvyšší evropskou horu Elbrus od severu k jihu. Byla to krásná expedice, počasí nám vyšlo a mohli jsme si do sytosti vychutnat nespoutanou kavkazskou přírodu.
Elbrus je bývalá sopka kulminující dvěma vrcholy, zápdadním a východním. Občas se tam stále objevují výrony sopečných plynů, které dokáží potrápit turisty. Ty jsme naštěstí nezažili.

Špicberky

Letos na jaře jsme s českým polárníkem Mirkem Jakešem udělali týdenní okruh na lyžích na Špicberkách, arktickém souostroví patřící Norsku. Bylo to nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal a tak není divu, že mi přitom trochu omrzly prsty na nohou. Vyrazili jsme z Longyearbyenu, hlavního správního střediska souostroví a došli až k ruskému hornickému […]

Letos na jaře jsme s českým polárníkem Mirkem Jakešem udělali týdenní okruh na lyžích na Špicberkách, arktickém souostroví patřící Norsku. Bylo to nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal a tak není divu, že mi přitom trochu omrzly prsty na nohou. Vyrazili jsme z Longyearbyenu, hlavního správního střediska souostroví a došli až k ruskému hornickému městečku Barentsburg.

Antarktida – cesta na konec světa

Polární stanice ecoNelson Jaroslava Pavlíčka je antarktický fenomén. Jediná nevládní polární stanice v Antarktidě, postavená ze starého kontejneru a zbytků naplaveného dřeva, osamocená na ostrově Nelson, kam se pádluje na nafukovacím člunu přes mořskou úžinu. Syrová krajina s ledovci a rozeklanými skalami a zvířata, která se nebojí člověka. Měl to štěstí, že jsem mohl stanici […]

Polární stanice ecoNelson Jaroslava Pavlíčka je antarktický fenomén. Jediná nevládní polární stanice v Antarktidě, postavená ze starého kontejneru a zbytků naplaveného dřeva, osamocená na ostrově Nelson, kam se pádluje na nafukovacím člunu přes mořskou úžinu. Syrová krajina s ledovci a rozeklanými skalami a zvířata, která se nebojí člověka. Měl to štěstí, že jsem mohl stanici v prosinci roku 2008 navštívit.

Zápisky z cesty jsou v samostatných článcích zde:

Cesta na konec světa – díl I. – Patagonie a Ohňová země
Cesta na konec světa – díl II. – Odlet do Antarktidy
Cesta na konec světa – díl III. – Přes ostrov
Cesta na konec světa – díl IV. – Na Nelsonu
Cesta na konec světa – díl V. – Jak se stopuje letadlo

Přechod Islandu

Island mě vždy lákal svou odlehlostí, řídkým osídlením a krásnou přírodou. Rozhodnutí přejít Island pěšky ve mně nazrávalo delší dobu a když se letos v létě naskytla příležitost, využil jsem jí. Na přípravu cesty jsem měl necelé dva týdny. Musel jsem doplnit vybavení, připravit si hrubou trasu přechodu, nakoupit jídlo a sehnat co nejvíce informací […]

Island mě vždy lákal svou odlehlostí, řídkým osídlením a krásnou přírodou. Rozhodnutí přejít Island pěšky ve mně nazrávalo delší dobu a když se letos v létě naskytla příležitost, využil jsem jí.

Na přípravu cesty jsem měl necelé dva týdny. Musel jsem doplnit vybavení, připravit si hrubou trasu přechodu, nakoupit jídlo a sehnat co nejvíce informací o počasí, terénu, nástrahách a lákadlech, které mně po cestě budou čekat.

22. srpna ráno jsem vyrazil z Ženevy vlakem do Frankfurtu, odtud letadlem na mezinárodní letiště v Keflavíku a autobusem do Reykjavíku. Ubytoval jsem se v kempu a začal prozkoumávat první místní pozoruhodnosti, například že obchody s potravinami vedou pouze pivo s obsahem alkoholu 2.1%, což je bída i na severoevropské poměry.

Druhý den ráno jsem poslal poštou jednu krabici s jídlem do města Reykjahlíth u jezera Mývatn a druhou krabici jsem poslal z autobusového terminálu BSÍ na turistickou chatu v Landmannalaugaru. Měl jsem naplánováno, že v první fázi cesty ze severního pobřeží k jezeru Mývatn ponesu jídlo na pět dní, tam mně budou čekat zásoby na dalších dvanáct dní a v Landmannalaugaru pak balík na posledních pět dní.

Prošel jsem se po Reykjavíku, vykoupal se v jednom z termálních bazénů a odpoledne nasedl na autobus do města Ákureyri na severu Islandu. Autobus dorazil okolo jedenácté večer a druhý den v osm ráno mi odjížděl autobus do Húsavíku, který jsem nechtěl zmeškat. Lehl jsem si pod širákem u školní budovy nedaleko autobusového nádraží a probudil se svěží okolo sedmé ráno. Byla to má jediná noc pod širákem na Islandu a byla to také noc s nejhezčím počasím.

Ráno jsem odjel do Húsavíku, kde jsem přestoupil na autobus do Kópaskeru. Byl to malý mikrobus, který byl naložený hlavně poštou a balíky. Byl jsem jediný pasažér a řidič neuměl anglicky. Před odjezdem mu místní přeložili moje přání nechat si zastavit, jakmile uvidíme oceán. Řidič se cítíl trochu nesvůj a když jsem kousek za osadou Núpar vystoupil, očividně si oddechl.

Došel jsem na pláž z černého písku, ponořil obě ruce do vody a pak vyrazil na jih. Bylo nádherné počasí, bezvětří, slunce, teplota okolo 20 stupňů. Byl to první a poslední den, kdy jsem šel část cesty jen v kraťasech a tričku. Šel jsem zpátky po silnici, po které jsem přijel a u benzínové pumpy Ásbyrgi odbočil do národního parku Jökulsárgljúfur. První noc jsem strávil v tábořišti Vestadulur.

Druhý den se zatáhlo, svůj příděl hezkého počasí jsem zřejmě vyčerpal. Příroda v národním parku je ovšem fantastická, šel jsem podél kaňonu řeky Jokulsá a Fjöllum a dorazil k vodopádu Dettifoss, kde jsem strávil druhou noc. Dvoudenní stezka z Ásburgi k Dettifossu je velmi hezky vedená a určitě stojí za to si jí projít.

Následující den jsem pokračoval k sopce Krafla. Byl to první úsek mého putování mimo cesty a stezky. V islandské přírodě chybí stromy a obvykle je vidět velmi daleko – desítky kilometrů. Je potřeba si na to zvyknout, aby člověk dokázal správně odhadovat vzdálenosti a sklony kopců. K večeru jsem dorazil ke geotermální elektrárně u sopky Krafla. Z mnoha vrtů hlubokých až přes dva kilometry se potrubím svádí horká voda do centrální budovy, kde pohání parní turbíny. Elektrárna by určitě stála za prohlídku, ale už bylo zavřeno. Ke spaní jsem si vybral hezký plácek na břehu řeky pár kilometrů pod elektrárnou.

Abych se tam dostal, musel jsem řeku přeskákat po kamenech. Když mi zbýval poslední krok na druhý břeh, zvrtl se mi pod nohou kámen a já spadl po zádech do řeky. Batoh a oblečení bylo durch mokré, ze sbaleného stanu crčela voda. Když jsem se vyškrábal na břeh, začalo hustě pršet. Stavění stanu, vaření večeře a zalezení do spacáku byly v těchto podmínkách skutečnou lahůdkou, která prověřila mé odhodlání a pevnou vůli.

Další den jsem došel do Reykjahlíthu a vyzvedl si na poště balík s jídlem. První etapa cesty mi trvala necelé čtyři dny oproti předpokládaným pěti, na další úsek jsem však pro jistotu nabalil jídlo na čtrnáct dní místo dvanácti. Obešel jsem jezero Mývatn a utábořil se na okraji lávového pole u osady Graenavatn. Cesta do vnitrozemí právě začíná.

Ráno jsem vyrazil brzy, měl jsem to do cíle dnešní etapy – chaty Botni – docela daleko. Při brodění první řeky jsem měl další vodní nehodu. První rameno řeky bylo široké jen něco přes dva metry, rozhodl jsem se proto, že nejprve přehodím batoh na druhou stranu a pak řeku přeskočím. Těžký batoh úspěšně přistál na druhém břehu, zabořil se třicet centimetrů do mechem porostlého písku, břeh se odtrhl a batoh spadl do vody. Vrhl jsem se za ním a za cenu promočených bot a kalhot jsem jej zachránil před úplným promočením. Dvě nehody ve dvou dnech při překračování líných průzračných říček mně ubezpečily v tom, že v dravých ledovcových řekách ve vnitrozemí si při své šikovnosti budu muset dávat opravdu bacha.

Poslední kilometr cesty k chatě Botni jsem poprvé skutečně potřeboval i GPS. Pohyboval jsem se v lávovém poli s vyvřelinami vysokými přes tři metry a chatu jsem uviděl, až když jsem byl od ní vzdálen dvacet metrů. Bez GPS bych ji nenašel.

Chata Botni je jedna z turistických chat v odlehlých oblastech, které jsou bez obsluhy a jsou otevřeny pro každého, kdo příjde. Za použití se platí poplatek do kasičky u dveří. V chatě je několik paland, naftová kamínka, stůl a nádobí. Voda bývá nedaleko v řece nebo prameni. Moje radost z chaty Botni byla převeliká, bylo to první ubytování pod střechou po pěti nocích ve stanu či pod širákem.

Pořádně jsem si odpočinul a další den došel do chaty Dyngjufell na úpatí kráteru Askja, ve kterém je termální jezero. Škaredé počasí a hustá mlha překazily můj původní plán vyběhnout se do jezera Öskjuvatn vykoupat, ale člověk si má vždy nechat něco na příště.

Dvě noci za sebou pod střechou a s roztopenými kamínky mi vlily novou vervu do žil a druhý den jsem dorazil až k ledovci Vatnajökull. Měl jsem v plánu přespat na písečné pláni pod horama , kde je prameniště řeky Jokulsá a Fjöllum. Zrovna jsem se chystal vybalit stan, když se zvedl vítr a já okusil svou první písečnou bouři na Islandu. V takovém prostředí se mi spát nechtělo a tak jsem hodil batoh na záda a vyrazil do kopců hledat příhodnější místo na přespání. To jsem našel až poblíž nouzového útulku Kistufell. Celkem jsem ten den nachodil okolo padesáti kilometrů.

Další den jsem došel k mostu přes řeku Skjálfandafljót, který mi měl ušetřit brodění mnoha jejích ramen blíže k ledovci. Vítr opět o něco zesílil a stan jsem musel zatížit kameny, které jsem sotva unesl, aby ho vítr neodfoukával. Druhý den jsem si všiml, že hlavní nosná tyč je esovitě zprohýbaná, ale jinak se stan v silném vichru držel překvapivě dobře.

Při brodění jedné z řek následující den jsem učinil překvapivé zjištění. Myslel jsem si totiž, že nejhorší možné podmínky pro brodění mrazivé ledovcové řeky jsou teplota těsně nad nulou, vichřice a déšť. Velmi mne proto udivilo, když u posledního brodu před oázou Nýidalur vytáhla příroda další trumf. Sotva jsem si sundal boty a kalhoty a vstoupil do proudu, začalo krupobití! Dravý proud, neprůhledná ledová voda, těžký batoh, vichr, déšť a kroupy velikosti třešně dokáží připravit zážitek, na který se vskutku nezapomíná.

Chata v Nýidaluru byla vykoupením z nepřízně počasí. Správce Siki, který je povoláním učitel a přes léto dělá správce vnitrozemských chat, se ukázal jako bezvadný společník. Dlouho do noci jsme probírali Island ze všech stran, historii, lidi, přírodu i nejistou budoucnost.

Následující den se počasí umoudřilo a tak jsem vyrazil, abych se dostal co nejdále. Za dva dny totiž měla přijít velká bouře, která mi mohla snadno překazit plány. Ten den byl krásný vlahý večer a bylo to na mnoho dní naposledy, co jsem viděl ze stanu zapadat slunce.

Když bouře přišla, byl jsem asi deset kilometrů od opuštěné ubytovny ve Versaliru. Původně jsem měl v plánu se u ní jen na chvíli zastavit a odpočinout si v závětří, ale nakonec jsem byl rád, že jsem k ní vůbec došel. Bouře ve vnitrozemí Islandu je skutečný zážitek, v dobrém i zlém. Vítr se nemá o co zastavit a fouká rychlostí hurikánu. Mraky se ženou obrovskou rychlostí sto metrů nad zemí všude kolem, vypadá to jako ve zrychleném filmu. Deset sekund prší, pak pět sekund pauza. Další mrak. Dvacet sekund prší. Pak mezera mezi mraky. Dvě sekundy slunce. Déšť. Pět sekund pauza. Déšť.

Když jsem přicházel k Versaliru, doufal jsem, že tam bude otevřený nějaký přístřešek nebo předsíň, kde bych se mohl schovat. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vzal za kliku hlavních dveří a ty se otevřely. Ubytovna byla zcela opuštěná, uvnitř byla zima a sychravo a nebylo možné zatopit. Přesto to byla skvělá ochrana proti větru a počasí venku. Když jsem za chvíli vyrazil pro vodu k padesát metrů vzdálenému jezírku, vítr mě dvakrát srazil k zemi. Myslím, že můj stan by v tomto počasí nevydržel, ani kdybych jej přivázal ke stokilovým betonovým sloupkům. Bouře pokračovala i celý následující den.

Další ráno bylo počasí o něco lepší. Vítr už mně nestrhával z cesty a proto jsem vyrazil dále. Mraky byly pořád nízko nad zemí a vytrvale pršelo, takže jsem toho mnoho neviděl, ale postupoval jsem poměrně slušně a stan jsem rozložil blízko vodní elektrárny Sígalda. Následující den začal tak, jak předchozí skončil, to znamená větrem a deštěm, ale během dne se počasí trochu uklidnilo a když jsem dorazil do Landmannalaugaru, svítilo už dokonce slunce.

Landmannalaugar je oáza v jižní části Islandu, oklopená krásnou přírodou a horkými prameny. Přespal jsem na chatě, vyzvedl si druhý balík s jídlem a vyrazil po značené stezce do Thórsmorku. Na stezce jsou každých deset až patnáct kilometrů turistické chaty, což byla vítaná změna po opuštěném vnitrozemí. Ráno bylo počasí celkem mírné a i když slibovali během dne déšť, vyrazil jsem z Landmannalaugaru jen lehce oblečen. Nechtělo se mi pro jednou oblékat se hned od rána pro nepromokavého úboru, ve kterém jsem strávil poslední dny. Brzy poté, co jsem vyrazil, přišla vichřice a déśť, ale na chatu v Hrafntinnuskeru mi zbývalo deset kilometrů, takže jsem to neřešil.

Na chatě byl pouze správce, podivný mužík se silnými brýlemi, který se schovával v podkrovní místnůstce a vyplňoval nějaké papíry. Pozdravil jsem ho a zeptal se, zda si můžu uvařit čaj, že chci trochu vyschnout. Nedostal jsem z něj kloudnou odpověď, takže jsem sešel dolů do kuchyně a udělal si čaj. Mužík za chvíli přišel, tak jsem zkoušel zapříst rozhovor a ptal se na počasí. Odpověděl mi, že bude škaredě. Pak zase odběhl a po chvíli se vrátil a říká: „Udělal bys nejlíp, kdyby ses vrátil zpátky do Landmannalaugaru. Pro chození po Islandu nejsi vybavený“. Snažil jsem se mu vysvětlit, že moje promočené šusťáky neznamenají, že už nemám jiné vybavení, ale mužík byl neoblomný: „Nic mi neříkej, to já poznám na první pohled. Ty prostě nejsi na chození po Islandu vybavený. Minulý týden jsem poslal zpátky do Reykjavíku devět angličanů. Ty bys měl jít taky.“ Viděl jsem, že je neoblomný a tak jsem mu ani neříkal, že už jsem v uplynulých dnech ušel po Islandu téměř 400 kilometrů v počasí často horším, než bylo venku.

Oblékl jsem se tedy do plné polní, rozloučil se a vyrazil v mlze vstříc jezeru Alftavatn, kde byla další chata. Tam jsem strávil příjemný večer s mladým slovenským párem. Oba přes léto pracovali na Islandu a poslední týden pobytu si nechali na cestování. Potvrdili mi, že letošní léto na Islandu bylo neobyčejně teplé a slunečné. Skončilo asi týden před mým příjezdem a od té doby se počasí snaží vynahradit, co přes léto zanedbalo.

Další den jsem došel na konec stezky v Thórsmórku. Když jsem uviděl řeku Markafljót, přes kterou se budu muset dostat, abych mohl pokračovat do Skógaru na jižním pobřeží, zatajil se mi dech. Řeka byla bosou nohou nepřebroditelná. Zaradoval jsem se tedy, když jsem na cedulce u turistické chaty uviděl, že přes řeku vede most pro pěší. Hned jsem běžel se na most podívat. A byl tam. Jedno mostní pole uprostřed rozbouřených proudů, které nikde nezačínalo ani nekončilo. Vrátil jsem se zpátky k chatě a zeptal se správce, jak se dostat na druhou stranu. Řekl mi, že to ráno nějak uděláme.

A udělali jsme. Správce nastartoval traktor, já si naskočil na vlečku a vyrazili jsme na adrenalinovou jízdu přes řeku. Ledovcové řeky mají ráno nejmenší průtok, takže vody nebylo zase tolik, ale bez tohoto převozu bych se na druhou stranu nedostal. Když správce s traktorem odjel, uvědomil jsem si, že mi zbývá poslední úsek cesty a pokud půjde všechno dobře, můžu večer stát u oceánu na jižním pobřeží. Zároveň mně ovšem čekal úsek nejobtížnější. Musel jsem vystoupat do sedla mezi ledovci Mýrdalsjökull a Eyjaflallajökull, které je v jedenáctistech metrech. Počasí nebylo příznivé – nízká oblačnost a dalo se očekávat, že nahoře bude vidět sotva na pár metrů. Mlha na horách je vždy špatná zpráva a tady se dal očekávat poměrně složitý terén. Pokud nebude stezka dobže značená, nemám šanci se na druhou stranu hřebenu dostat.

Se smíšenými pocity jsem začal stoupat a po pár stech výškových metrech se skutečně dostal do mlhy husté tak, že i Rákosníčkovi by dělalo problém jí krájet. Značení bylo naštěstí výborné, značka byla každých 10 – 20 metrů, takže jsem bez velkého tápání postupoval vpřed. Jaká příjemná změna oproti Jökultunguru za cestě z Hrafntinnuskeru, kde jsem často další značku hledal deset minut. Příroda mi navíc připravila příjemný bonus. Jakmile jsem prošel sedlem Fimmvörthurháls, nebe se vyčistilo a já před sebou spatřil oceán a ústí řeky Skógá, podél které jsem měl sejít dolů.

Řeka Skógá pramení v sedle, ze kterého jsem přišel a s problémem, jak překonat vertikální kilometr k oceánu na deseti kilometrech toku se vyrovnává desítkami vodopádů, jedním hezčím než druhým. Byl to velice příjemný poslední úsek cesty a počasí celou dobu přálo.

Na pláži ve Skógaru jsem si namočil nohy v moři a překlenul tak pomyslný most od severu Islandu k jihu. Přechod mi trval 17 dní, z toho 16 dní jsem šel a jeden den jsem se skrýval před bouří. Ušel jsem mezi 450 až 500 km, přesný údaj neznám, neměl jsem neustále zapnutou GPS. Denně jsem ušel v průměru 30 km, nejdelší etapa měla okolo padesáti, nejkratší něco pod dvacet.

Island je krásná země a během sedmnáctidenního intenzivního kontaktu se zemí a počasím jsem si k němu vybudoval velice blízký vztah. Island mi ukázal svou přívětivou i nehostinnou tvář a já zase o něco lépe poznal, co mohu v takových podmínkách od sebe očekávat.

20. srpna 2007

22. srpna 2007

23. srpna 2007

24. srpna 2007

25. srpna 2007

17:00

Ležím ve stanu u vodopádu Dettifoss. Pojedl jsem islandské tlačenky se švédským knäkebrotem, zapil to čajem udělaným z vody z rozvodněné řeky Jökulsá á Fjöllum, zalezl do spacáku a nadepsal první zápis do palubního deníku.
Na cestu jsem vyrazil včera před obědem. Abych se dostal na místo určení ze Ženevy, musel jsem celkem 8x přesedat:

Biel / Bienne (vlak)
Basel (vlak, německý ICE)
Frankfurt (shuttle na terminál B)
Frankfurt (letadlo do Keflavíku)
Keflavík (autobus)
Reykjavík (autobus)
Akureyri (autobus)
Husavík (autobus)

Řidič autobusu z Húsavíku do Kópaskeru neuměl anglicky, moje přání mu musel přeložit jeden místní. Hrozně se divil, že chci vysadit v momentě, kdy uvidíme moře. Byl jsem jediný pasažér a řidič byl trochu nesvůj. Když se kousek za osadou Núpar moře objevilo a já si nechal zastavit, řidič si očividně oddechl a odjel.
Sešel jsem na pláž z černého sopečného tufu a namočil si obě ruce ve vodě. Moje cesta právě začíná.
Prvních dvacet kilometrů jsem šel zpátky po silnici, po které jsem přijel. U benzínové pumpy v Ásbyrgi jsem odbočil do národního parku a ocitl se konečně v divočině, i když bezpečně naváděn značenou stezkou.
Jak už to tak první den na cestě bývá, měl jsem velké oči a nadělil si příliš vysokou porci kilometrů. Poslední hodina do tábořiště ve Vestaduluru byla bolestivá. Celkem jsem nachodil více než 35 kilometrů s těžkým batohem na zádech.
Dnešní etapa měla být odpočinkových 18 kilometrů, ale ukázala se jako náročných dvacet, plná chůze po balvanech a překonávání strží. V druhé polovině cesty navíc pršelo a foukal vítr, takže jsem se do stanu vysloveně těšil.
Národní park Jökulsárgljúfur je krásný, nebudu tady popisovat jednotlivé přírodní skvosty, které jsou zde k vidění. Dvoudenní stezka je velice dobře vedená a chůze po ní je neustálou pastvou pro oči.

26. srpna 2007

27. srpna 2007

18:00

Občas se mi v hlavě odehrávají příběhy. Nemusím se namáhat a nic vymýšlet, příběh běží sám od sebe a já jej sleduji jako na plátně v kině. Předpokládám, že tak nějak to mají spisovatelé, kteří dokáží v rychlosti napsat knihu – prostě zapisují, co se jim odehrává v hlavě.
Mě tenhle generátor příběhů funguje pouze když se mlčky pohybuju – chodím, běhám, plavu. Jakmile zastavím nebo promluvím, příběh se ztratí. Takže žádný diktafon, nebo zapisování nepřipadají v úvahu. A protože mám chatrnou paměť, spisovatel ze mně asi nikdy nebude.
Včera při pochodu od vodopádu Dettifoss k sopce Krafla se mi v hlavě odvíjely scény z neexistující knihy bez autora o putování pěšky světem. Děj jsem samozřejmě zapoměl, ale utkvělo mi v hlavě, jak důležitý je při putování boj s vlhkostí.
Souhlasně jsem příběhu přitakával a abych ukázal, že i já to myslím s bojem proti vlhkosti vážně, při každé přeháňce jsem okamžitě nasazoval svrchní goretexové kalhoty, návleky a nepromokavý obal batohu. Počasí bylo včera velmi proměnlivé, déšť střídal slunce a zase déšť. Možná desetkrát jsem tak oblékal a zase svlékal vybavení proti silným dešťům, ale nereptal jsem, protože s vlhkostí je třeba bojovat se vší vážností.
Na konci dne jsem se rozhodl utábořit na břehu jedné říčky. Byl jsem na druhém břehu než mnou vyhlidnutý plácek a tak jsem přeskakoval říčku po vyčuhujících kamenech. Zbýval mi poslední krok pravou nohou na břeh, když se kámen pod mou levou nohou zvrtl a já žuchnul po zádech do vody.
Dno bylo plné ostrých lávových kamenů, o které se mi podařilo pořezat ruku. Vyškrábal jsem se na břeh úplně promočený, z batohu crčela voda. V tu chvíli se spustil prudký liják a já měl před sebou stavění stanu, vaření večeře a celou dlouhou mokrou noc.
Boj s vlhkostí se holt nemá podceňovat!

28. srpna 2007

29. srpna 2007

Dneska jsem dorazil do chaty Dyngjufell poblíž sopečného kráteru Askja. Je to malá, zastrčená útulna velikosti maringotky, do níž někdo příjde jednou za týden a to jenom v létě. Přesně takové chaty mají turisté nejraději, protože jím umožňují být sami uprostřed divočiny a přitom si užívat komfortu střechy nad hlavou, rozpálených kamen a měkkého lůžka.
Do chaty jsem dorazil okolo třetí odpoledne a protože venku byla mlha a pršelo, zůstal jsem zbytek dne uvnitř. Prozkoumal jsem důkladně vnitřní vybavení, opravil poškozené části své výstroje, nanosil vodu a přichystal vše potřebné pro uvaření večeře. To vše mi zabralo necelou hodinu a ve čtyři odpoledne jsem byl hotov.
Tehdy začal stav, který nazývám vrnivá nuda. Je to opak dráždivé nudy, jaká bývá na schůzích, přednáškách, nebo večer v hotelu na služební cestě. Dráždivá nuda je přítomna všude tam, kde člověk mrhá časem, chtěl by být někde jinde a dělat něco jiného, ale nemůže.
Vrnivá nuda je naopak stav celkem příjemný. Člověk je přesně tam, kde by být chtěl – v mém případě uprostřed Islandu – má všechnu práci hotovu a čeká, až se umoudří počasí, které neovlivní než vyšší moc.
Z vrnivé nudy jsem se začetl do „Notre-Damme de Paris“ od Victora Huga v originále a se svou mizernou francouzštinou se prolouskal až na stranu 42, kde mi konečně došlo, že tato kniha by mě nebavila v žádném jazyce na světě. Snad jako komiks. Mimochodem, přišlo mi zvláštní, jak se sem ta více než 500 stránková bichle dostala – a hle – na předsádce je vysvětlení:
25, července jí zde nechala Marie-Charlotte Aguerre s omluvou, že její batoh je příliš těžký. Což mi přišlo rozumné do okamžiku, kdy jsem studiem návštěvní knihy zjistil, že Marie-Charlotte byla členem posádky terénního auta, které na chatu přijelo z jihu a za tři dny odjelo na sever. Proč se zrovna ona strachovala o váhu svého batohu se už asi nikdy nedozvím.
Trochu jsem odbočil, ale to vůbec nevadí. Důležité je, že jsem četbou Victora Huga a psaním tohoto zápisku zabil čas do večeře a vrnivá nuda teď vyústí v pořádný dlabanec a pak hajdy na kuťě.
Dobrou noc!

30. srpna 2007

31. srpna 2007

1. září 2007

2. září 2007

Dnes jsem 10. den na cestě. Připadá mi, jako by uplynula mnohem delší doba, ale to je při dnech naplněných intenzívní činností normální.
Jsem zhruba v polovině cesty, čeká mně několik dní do Landmannalaugaru a pak půjdu po značených stezkách.
Včerejší noc na chatě Nýidalur byla velmi příjemná. Se správcem Sikim jsme si popovídali o všem možném a hodně jsem se dozvěděl o islandské mentalitě, historii a o tom, co Islanďané považují za důležité.
Dnes byl hezký den, celý den svítílo slunce a vítr nebyl příliš silný. Slunce je ještě vysoko na obloze (je kolem sedmi odpoledne), ale já si už půjdu lehnout, ať má tělo dost času na regeneraci.

3. září 2007

17:30

Jsem v opuštěném hotelu / ubytovně Versalir. Když jsem sem v dešti a silném větru přicházel, tajně jsem doufal, že zde bude nějaký přístřešek, nebo předsíň, otevřená jako nouzový útulek. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vzal za kliku hlavních dveří a ony se otevřely.
Hotel je spartánsky zařízený, ale v počasí, které panuje venku, pro mě představuje luxus rovný Hiltonu. Na pokojích jsou dvoupatrové palandy včetně matrací, poblíž vchodu je velký bar (mobiliář chybí), jidelna a salón s pohovkami.
Je neuvěřitelné, že majitelé nechají jen tak otevřeno. Asi předpokládájí, že zapadlá poloha uprostřed Islandu budovu zachrání před vandaly.
Správce Siki na chatě v Nýidaluru mi říkal, že Versalir tuto sezónu vůbec neotevřel. Neměl tak úplně pravdu. Otevřeno je úplně do kořán – jen bez obsluhy …
Jinak dnešek byl zatím nejnáročnější den, i když jsem šel po značené štěrkové cestě a jen něco málo přes dvacet kilometrů.
Ráno, když jsem vyrážel jsem předpokládal, že se u Versaliru jen zastavím a budu pokračovat alespoň 10 km dále. Nakonec jsem byl rád, že jsem k ubytovně vůbec došel a dvojnásobně rád, že nebylo zamčeno.
Kombinace silného větru a deště na rozlehlých pláních centrálního Islandu je opravdu neschůdná. Jak se ukázalo, moje voděodolná vnější skořápka má dvě mezery – rukavice a boty. Díky tomu jsem po několika hodinách chůze v té slotě durch promrzlý, i když bunda i goretexové vnější kalhoty fungují dobře. Goretexové rukavice jsou opravdu nutné a měl jsem do nich investovat už před odjezdem.
V obuvi se příčinou zdá celková netěsnost dosti zkoušených bot. Zimní návleky zřejmě fungují dobře, odvádějí vodu od otvorů kolem kotníků, ale je potřeba to ještě vyzkoušet. Každopádně v promoklých rukavicích a botách se ve stávajícím počasí venku pohybovat nedá. Budu muset vyčkat, až se bouře přežene.
Když už jsem se rozepsal o vybavení, zmíním i stan. Celkově se velmi osvědčil. Dá se v něm celkem pohodlně sedět a prostorná předsíňka umožňuje bezpečné vaření i v silném větru, kdy se stanem lomcuje ze strany na stranu. První zkušenost se silným větrem jsem udělal, když jsem stan stavěl na exponovaném místě za Gæsavötn. Široko daleko nebylo žádné místo alespoň částečně ukryté před větrem a tak jsem stan postavil za terénní vlnou blízko řeky. K ukotvení jsem musel použít tři dvacetikilové kameny a i tak jsem si nebyl jistý, zda sílící nárazy větru stan v noci neodfouknou.
Stan samotný zvládal vítr velmi dobře, i když hlavní nosná duralová tyč je lehce esovitě zprohýbaná, jak se prala síla větru se stanovou plachtou a kotvícími prvky.
Spacák funguje také v pořádku, vnější i vnitřní textílii se daří držet peří v suchu, což je důležité zejména po vlhkých klidných nocích s jasnou oblohou (i když už jsem skoro zapoměl, že i takové noci mohou být).
Už více než šest dní jsem neviděl žádný strom. Včera v Nýidaluru bylo několik ptáků, jinak zde nežijí ani žádná zvířata (nebo se dovedně skrývají)

4. září 2007

10:00

Dnes ráno jsem vyrazil z ubytovny Versalir, ušel jsem dva kilometry a musel se vrátit. Vítr je extrémně silný a téměř neustále prší. Budu muset počkat, dokud se bouře nepřežene.

50 slov – bílý list papíru, popsat 50ti slovy, žádné se nesmí opakovat. Hra na tvůrčí omezení:

O větru, jenž zpívá za oknem mým. Třese skleněnou tabulkou, doráží s neústupností těch, kteří jsou si vědomi své síly.
Soumrak padá na vyprahlou zem, již ani častý déšť neozelení. Vichr je zde pánem, vládne vodě a kamenům. Slunce není běžným hostem, neb není zváno ni vítáno. Tak jsem pravil.

5. září 2007

6. září 2007

7. září 2007

8. září 2007

9. září 2007

09:23