Sport

Tom McNally – v neckách přes Atlantik

V roce 1968 přeplul Američan Hugo Vihlen Atlantický oceán na 1,8 metru dlouhé plachetnici April Fool (aprílový žertík). Tento šílený rekord se rozhodl překonat v roce 1992 Angličan Tom McNally z Liverpoolu. V dílně, která se nacházela v prvním patře, postavil plachetnici dlouhou 164 centimetrů. Byl už téměř hotov, zbývalo vynést plachetnici oknem ven a číst dále …

V roce 1968 přeplul Američan Hugo Vihlen Atlantický oceán na 1,8 metru dlouhé plachetnici April Fool (aprílový žertík). Tento šílený rekord se rozhodl překonat v roce 1992 Angličan Tom McNally z Liverpoolu. V dílně, která se nacházela v prvním patře, postavil plachetnici dlouhou 164 centimetrů. Byl už téměř hotov, zbývalo vynést plachetnici oknem ven a přišroubovat kýl, když dole vypukl požár, strop se propadl a jeho plachetnice VERAHUGH byla zničena.
To jej neodradilo a postavil novou. Původně chtěl vyplout z Anglie, ale kvůli nepříznivému větru a silnému lodnímu provozu raději nechal přepravit plachetnici do Lisabonu. Dorazil po souši do Portugalska a nechal se odvézt autobusem k přístavu, kde čekala jeho loď. Autobusová zastávka, na které vystoupil, byla na opačné straně osmiproudé dálnice, než přístav. Tom se rozhodl dálnici přeběhnout, ale protože právě dorazil z Anglie, rozhlédl se na špatnou stranu a srazila ho dodávka. Odletěl do křoví, tam se vzpamatoval a na druhý pokus dálnici přeběhl. Do přístavu, kde na něj čekali novináři, dorazil zakrvavený a roztrhaný.
Dal do pořádku sebe i loď a když byl připraven vyrazit, seskočili jednu noc na jeho loď dva opilci a převrátili ji. Poklop byl otevřený, loď se naplnila vodou a potopila se. Tom přitom zachránil jednoho z opilců, který se za bundu zasekl uvnitř lodi a nemohl vyplavat. Veškeré zásoby a elektrické přístroje na lodi byly zničeny.
Tom se nevzdal, vylovil loď a znovu jí připravil k plavbě. Počasí nebylo příznivé a portugalská pobřežní stráž mu zakázala vyplout. Přátelé a rodina na něj naléhali, aby plavbu odložil, ale on chtěl stůj co stůj vyplout v roce 1992, kvůli kulatému výročí první Kolumbovy plavby do Ameriky. Zbývalo mu deset dní. Portugalské orgány po něm chtěly dokumenty o vlastnictví lodi, které neměl, a tak k lodi postavili hlídače, aby mu zabránil ve vyplutí.
Tom se nakonec uchýlil ke lsti. Vyložil na břeh pár pytlů s nedůležitými zásobami a přesvědčil hlídače, že potřebuje udělat jen krátkou testovací plavbu. Zamířil na oceán a už se nevrátil.
O den později se dostal do námořního koridoru, kterým plují nákladní lodě mezi Středozemním mořem a severní Evropou. Zpočátku se mu dařilo varovat lodě pomocí vysílačky a baterky, ale pak mu došla elektřina. Přímo na něj se valila obrovská loď. Pádloval, co mu síly stačily, ale nestihl to. Příďová vlna námořního obra jej sice hodila na stranu, ale sání okolo trupu jej hned přitáhlo zpátky. Odrážel se pádlem od stěny lodi, aby nedošlo k poškození jeho trupu a pak si uvědomil, že turbulence od lodních šroubů nákladní lodi jej může snadno stáhnout pod hladinu. Schoval se tedy dovnitř své kocábky a chtěl za sebou zavřít poklop, čímž by loď utěsnil. Neuvědomil si ale, že je přivázaný popruhem ke stěžni, takže poklop nešel zavřít. Uslyšel ránu a dovnitř mu začala téct voda. Když nákladní loď odplula, Tom měl díru v trupu a loď do poloviny zatopenou. Navíc zjistil, že díru nebude schopen na moři opravit, musí do přístavu.
Foukal příznivý vítr směrem na Kanárské ostrovy a za dva týdny se Tom dostal na dohled od přístavu Santa Cruz na ostrově Tenerife. Chystal se k přistání, když se od jihu přihnala mohutná bouře a odfoukla jej zpět na oceán.
Bouře trvala šest dní a zavála Toma a jeho loď až k ostrovu Madeira. Dvacet metrů od vlnolamu přístavu Funchal vítr utichl a vysílený Tom dopádloval k molu. Opravil loď, odpočal si a vyrazil znovu na cestu.
Silný vítr jej zavál až ke Kapverdám, mnohem jižněji, než původně plánoval. Cesta se mu značně prodloužila, přestalo mu fungovat zařízení na odsolování možské vody a když po 113 dnech konečně dorazil do přístavu St. Juan v Portoriku, byl o patnáct kilo lehčí a na pokraji ledvinového kolapsu.
Ale dokázal to. Přeplul Atlantik na lodi dlouhé 164 centimetrů, což byl nový světový rekord.
Neradoval se z něj však dlouho. Hugo Vihlen totiž také nezahálel. Když se doslechl, že Tom McNally hodlá překonat jeho rekord z roku 1968, začal chystal nový projekt. Jeho nová loď původně měřila 167 centimetrů, ale dokázal ji zkrátit na 162,5 centimetrů. Přeplul z Ameriky do Anglie a Tomu McNallymu rekord ještě v roce 1993 zase vyfoukl …

Zpracováno podle http://www.wbutler.com/Stories/tom_mcnally.htm a http://floatery.com/?p=124

Hugo Vihlen a jeho loď Father's day

Hugo Vihlen a jeho loď Father’s day

Sjezd Arvy

Je hezky a na horách taje sníh. Místní řeky se dmou v korytech a tak jsem vytáhl ze skříně nafukovací Alpaku a vyrazil autobusem přes hranici, abych sjel dolní tok Arvy. Tato řeka pramení na ledovcích v masívu Mont Blanku a pod Ženevou se vlévá do Rhóny. Když jsem dorazil k řece, mé ranní nadšení číst dále …

Je hezky a na horách taje sníh. Místní řeky se dmou v korytech a tak jsem vytáhl ze skříně nafukovací Alpaku a vyrazil autobusem přes hranici, abych sjel dolní tok Arvy. Tato řeka pramení na ledovcích v masívu Mont Blanku a pod Ženevou se vlévá do Rhóny.
Když jsem dorazil k řece, mé ranní nadšení trochu opadlo, protože vody v ní bylo opravdu hodně. Chvíli ve mně bojoval malej s velkým a nakonec jsem se rozhodl do toho skočit. Aspoň to pojede rychle a nebudu drhnout na kamenných prazích.
Na vodu jsem nasedl na 46.169589,6.246974, v místě, kde se do Arvy vlévá říčka Menoge. A pak už to fičelo. Arva je dost široká, takže nepřekážejí padlé kmeny. Díky dravému proudu zde není moc zátočin a míst k přistání. O to více je na řece peřejí. První větší jsou na kajakářské dráze v Étrembières. S Alpakou se nedají podávat velké kajakářské výkony, takže mým cílem bylo projet dráhu bez toho, abych se praštil tyčkou do hlavy a pokud možno se u toho necvaknout.
Následující úsek až po švýcarskou hranici je klidný a vede krásnou přírodou. Kousek za hranicí je první jez. Málem jsem si jej nevšiml, protože řeka se na jezu ostře láme o devadesát stupňů doprava. Zastavil jsem na poslední chvíli napravo blízko přechodu pro ryby. Ještě že tak. Považuji se sice za vodomila, ale protáhnout se s nafukovacím člunem rozvodněným rybím přechodem jsem zkoušel nechtěl.
Na švýcarské části Arvy jsou celkem čtyři jezy, všechny jsou z navršených balvanů. Za nižšího stavu vody budou zřejmě některé z nich nesjízdné, teď se řeka valila přes koruny. Protože jsem byl na otevřené lodi, snažil jsem se pro sjezd vybírat trasu mimo největší zabaláky, ale stejně jsem se vydatně osprchoval.
Ze čtyř jezů jsem sjel tři, proletěl Ženevou a brzy jsem byl na soutoku s Rhónou u železničního mostu. Tady se studená a mléčně kalná Arva potkává s křišťálově čistou a teplou vodou vytékající z Ženevského jezera. Splul jsem ještě kus níže do lesů v Onexu, přistál a šel na autobus domů.
Celou plavbu jsem odkudsi zespoda slyšel slabé syčení, ale člun se přitom vůbec nevyfukoval. Pro klid duše mně však čeká detektivní práce ve vaně.
Byla to příjemná plavba, kterou bych si rád zase někdy zopakoval.

Tanec v dešti

Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů. Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté číst dále …

Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů.
Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté černé kurdnaté vlasy, protáhlý obličej a brýle. Já jsem na krátko ostříhaný blonďák s kulatým obličejem. Míň už bych se té fotce mohl podobat snad jenom kdyby na ní byla ženská, nebo černoch.
Juraj má permanentku od Collina a taky by mu ani slepej nevěřil, že je na té fotce on. Tak si narazíme čepice do čela, jdeme k turniketu, podávám chlapíkovi kartu rubovou stranou nahoru, baví se s kolegyní, nekouká, píp a jsem uvnitř. Juraj taky projde a pak se za náma ozve: „Počkejte!“ Ztuhnu a otočím se a chlapík nám říká: „Lanovka jede jenom do mezistanice, nahoře strašně fouká.“
No to je teda smůla, máme sebou plnou polní, chtěli jsme sejít z Aiguille du Midi na Heilbronner, co teď? Nakonec se rozhodujeme stejně vyjet na mezistanici a tam se uvidí. V lanovce se s náma dává do řeči Gabo, angličan žijící v Chamonix, narozený v Těšíně a vychovaný v Žilině. Chtěli vylézt Arête des Cosmiques, ale mají taky utrum.
Dostáváme od něj pár tipů, kam bychom se mohli vydrápat z mezistanice a pak se věnuje své přítelkyni. Gabovy tipy jsou fajn, ale buď na ně máme krátké lano (sebou máme jen třicítku na ledovec), nebo nedostatečný morál a tak více méně bez cíle stoupáme ke kuloáru pod severní stěnou Aiguille du Midi, je to tam jak na střelnici, ze všech stran s rachotem padají šutry, držíme se vlevo u stěny a u nástupu na klasickou cestu na Aiguille du Peigne sedíme, kecáme a trénujeme jištění na sněhu.
Chce se mi ještě výš a tak obcházíme kolem západního žebra a stoupáme prudkým sněhovým polem, které nám taje pod nohama. Těsně pod hřebenem nacházíme šikovnou prasklinu a vylezeme k Motýlímu kuloáru pod hřebenem Aiguille du Peigne.
Pak se nebe otevře a začne lít, klopýtáme dolů a tam, kde ještě před chvílí byla suchá skála, náhle tečou potoky vody. Z lezení se stává canyoning, voda si vybírá pro sestup z hory úplně stejnou cestu jako my.
Do těch 40 procent slunečního svitu jsme se teda netrefili, ale taky nás to mohlo chytnout nahoře, kdyby jezdila lanovka a to bychom pak bloudili mezi sérakama na Glacier du Géant a ptali se havranů na cestu na Heibronner. Seběhli jsme dolů a jeli dom, protože v takovém počasí je těžké dobývat nejenom ženu, jak zpívá Plíhal, ale i naježené vrcholky hor.

Valée Blanche

Gondola lanovky nás za pár minut přepraví ze Chamonix skoro o tři kilometry výše na vrchol Aiguille du Midi – 3842 m.n.m. Počasí nám přeje a tak bez otálení sestupujeme po vrcholovém hřebínku na ledovcové plato, odkud začne naše sedmnáctikilometrová vyhlídková jízda zpět do Chamonix. Vrcholový hřeben je v zimě dobře vybaven pro sestupující lyžaře číst dále …

Gondola lanovky nás za pár minut přepraví ze Chamonix skoro o tři kilometry výše na vrchol Aiguille du Midi – 3842 m.n.m. Počasí nám přeje a tak bez otálení sestupujeme po vrcholovém hřebínku na ledovcové plato, odkud začne naše sedmnáctikilometrová vyhlídková jízda zpět do Chamonix.
Vrcholový hřeben je v zimě dobře vybaven pro sestupující lyžaře – ocelové sloupky a mezi nimi napnutá lana jako zábradlí. Dá se sestupovat rovnou v lyžácích, není potřeba horolezecké vybavení. Jakmile zima poleví zabezpečení zmizí a sestup z Aiguille du Midi už bude možný jen alpinistickým způsobem.
Na hřebínku trochu foukalo, ale už jsme dole, nasazujeme lyže a začínáme sjíždět. Přes noc sněžilo a my plujeme čerstvou vrstvou prašanu, ještě nezpevněného větrem a slunečným počasím. Je to úžasný zážitek.
Cesta dolů je možná v několika variantách, podle úrovně lyžařů a momentálních podmínek. Sjezd není technicky obtížný, pokud se člověk umí alespoň trochu pohybovat mimo sjezdovky, bude si jízdu užívat.
Traverzujeme vlevo kolem mohutných séraků v prudší části ledovce a brzy přijíždíme k Refuge du Requin, Žraločí chatě, která je pojmenována podle skalního útvaru tyčícího se nad chatou – Žraločí hlavy. V létě horolezecká chata, v zimě lyžařský bar. Sedíme na terase, pijeme pivo a ve vzduchu se lesknou vířící ledové krystalky.
Ze Žraločí chaty sjíždíme do údolní části ledovce. Brzy se připojuje rameno přicházející od Grandes Jorasses a my na mírném svahu ukrajujeme další kilometry.
Je-li v údolí málo sněhu, jízda končí na úrovni stanice Montenvers, konečné zastávky zubačky ze Chamonix. Z ledovce se vyjede lanovkou nahoru na nádraží, tam se přestoupí na vlak a sjede do údolí.
My však máme štěstí, sněhu je dost a tak pokračujeme po ledovci až na úroveň Rochers des Mottets. Sundáme lyže a vystoupáme krátkou stezkou nahoru, abychom se přehoupli přes morénu. Tam lyže zase nasadíme a pokračujeme lesem až dolů do Chamonix.
Není na světě mnoho míst, kde se dá bez velkého úsilí lyžovat v tak majestátním prostředí, jaké nabízí Valée Blanche. A pokud se navíc vydaří sníh a počasí, je to skutečná lyžařská nirvána.


S kolem na vodě

Včera odpoledne bylo slunečno a teplo, ideální počasí nechat se unášet proudem Rhony v nafukovacím člunu Alpacka a pozorovat život kolem řeky. Jak se ale dostat zpátky, když člověk neví, kde skončí a na autobus to může být pěkně daleko? Řešením je vzít si sebou kolo. Stačí sundat přední a zadní kolo a jako do číst dále …

Včera odpoledne bylo slunečno a teplo, ideální počasí nechat se unášet proudem Rhony v nafukovacím člunu Alpacka a pozorovat život kolem řeky. Jak se ale dostat zpátky, když člověk neví, kde skončí a na autobus to může být pěkně daleko?
Řešením je vzít si sebou kolo. Stačí sundat přední a zadní kolo a jako do sendviče mezi ně dát kostru. Mezi loď a spodní kolo příjde batoh, aby se člun nepodřel. Je to práce na pár minut, dobře to drží a podstatně to rozšiřuje množství výletů, které se dají s Alpakou podniknout.

Vodní jóga

Vodní jóga je hra s těžištěm, hluboká relaxace ve vodním prostředí. Nepatrnými pohyby těla se přechází z jednoho klidového stavu do druhého. Dá se provádět kdekoli, kde je klidná hladina a dostatek vody, abychom nedosáhli nohama na dno. Slaná voda lépe nadnáší a je proto výhodnější, zvláště ze začátku. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí základní sestavy číst dále …

Vodní jóga je hra s těžištěm, hluboká relaxace ve vodním prostředí. Nepatrnými pohyby těla se přechází z jednoho klidového stavu do druhého. Dá se provádět kdekoli, kde je klidná hladina a dostatek vody, abychom nedosáhli nohama na dno. Slaná voda lépe nadnáší a je proto výhodnější, zvláště ze začátku. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí základní sestavy je schopnost ležet bez pohnutí na zádech na hladině. Pokud se vám to nedaří, zkuste slanější vodu – v Mrtvém moři si zacvičí každý.

1. Základní poloha je v leže na zádech, ruce a nohy jsou roztažené, dlaně směřují vzhůru. Hlava je lehce zakloněná dozadu, tak aby čelo omývala voda.
2. Pomalu připažíme, pak snožíme a napneme špičky chodidel. Případnou tendenci k otáčení těla kompenzujeme napínáním a povolováním svalů v ramenou a hýždích.
3. Pokrčíme nohy v kolenou, roztáhneme je a uchopíme rukama nad nárty. Hlavu lehce zvedneme z vody a udržujeme její náklon tak, aby špičky chodidel byly nad hladinou.
4. Opět připažíme a snožíme. Ůklonem hlavy k prsům přejdeme do stoje ve vodě. Rovnováhu udržujeme lehkými pohyby hlavou.
5. Předpažíme. Tělo se automaticky přesune do lehu na břiše. Hlavu udržujeme dostatečně vysoko nad hladinou, abychom mohli dýchat.
6. Překřížíme nohy, poté překřížíme ruce za zády. Otočíme hlavu vlevo či vpravo a tím se přetočíme na záda. Roztáhneme ruce a nohy a vrátíme se zpět do základní polohy.