Předpověď počasí na volném moři

Uplynulých pár týdnů jsme se kolébali na úžasném 44-stopém keči Brise (díky Víťo!) nejprve z Malorky na Gibraltar a pak podél afrického pobřeží na Kanárské ostrovy. Většinu doby jsme byli mimo mobilní signál a tudíž i bez možnosti si snadno stáhnout aktuální předpovědi počasí. Brise je naštěstí výborně komunikačně vybavena a měl jsem tak možnost […]

Uplynulých pár týdnů jsme se kolébali na úžasném 44-stopém keči Brise (díky Víťo!) nejprve z Malorky na Gibraltar a pak podél afrického pobřeží na Kanárské ostrovy. Většinu doby jsme byli mimo mobilní signál a tudíž i bez možnosti si snadno stáhnout aktuální předpovědi počasí. Brise je naštěstí výborně komunikačně vybavena a měl jsem tak možnost vyzkoušet většinu způsobů získání informací o počasí, které jsou finančně dostupné běžnému jachtaři.
Tyto způsoby jsou v zásadě tři – VHF vysílačka, krátkovlné rádio, nebo satelitní síť.

VHF vysílačka

Nejlevnější způsob komunikace mimo dosah mobilní sítě je VHF vysílačka, buď zabudovaná na lodi s kvalitní anténou, nebo klasická „ručka“. Nízká pořizovací cena je výhoda, nevýhodou je dosah – vysílačka je použitelná cca do 30 mil od pobřeží. Pokud se pohybujeme blízko břehu kolem Evropy, může nám to stačit, ale třeba u Afriky vládne rádiové ticho.
Stránka s VHF meteorologickými předpovědmi evropských států je zde.
Blízko španělských břehů většinou platilo, že kde byl VHF signál, byl i mobilní signál, takže jsme tento způsob získávání předpovědí příliš nepoužili.

Krátkovlné rádio

Podstatně dražší varianta než VHF vysílačka, zato celosvětový dosah. Po dlouhá desetiletí jediný praktický způsob komunikace na širém moři. Vyžaduje kvalitní anténu, na plachetnici se většinou používá jeden stěh, na ocelové lodi musí být odizolovaný.
Pokud chceme přes krátkovlné rádio jen poslouchat, postačí nám levnější přijímač, třeba Sangean ATS-909X, chceme-li i hovořit, potřebujeme kvalitní transceiver třeba od firmy Icom. A pokud chceme přes krátkovlné rádio přenášet i data, potřebujeme ještě modem PACTOR a cena letí vzhůru skrz strop.
Na středních a krátkých vlnách existuje několik služeb, které můžeme využít k získání meteorologických informací.

NAVTEX

Textová služba, která kromě meteorologických informací obsahuje i navigační varování a další důležité informace pro plavbu v dané oblasti. Navtex vysílá na frekvenci 518kHZ, rádio je potřeba naladit na frekvenci o 1.36kHz níže a zvolit pásmo USB.
Audio výstup z rádia zapojíme do vstupu pro mikrofon na počítači a pro dekódování použijeme program např. JVcomm32 (vyzkoušeno, funguje), nebo fidigi.
Místo počítače lze použít i mobil nebo tablet s placenou aplikací DroidNavtex
Na skvělých stánkách Mailasail je možné najít rozpis vysílacích časů a stanic pro NAVTEX na celém světě.

Námořní dálnopis (Marine RTTY)

Spíše dožívající služba podobná NAVTEXu. V Evropě vysílá jediná stanice z německého Offenbachu, která se zaměřuje na Severní moře a Balt.
Obdobná služba by měla fungovat i na Americké straně atlantiku viz zde, nevyzkoušeno.
Vysílací schéma vysílače v Offenbachu je ve dvou částech ke stažení zde a zde.
Stejně jako u NAVTEXu je třeba zvolit pásmo USB a naladit přijímač na frekvenci o 1.36kHz níže. Pro dekódování lze opět použít JVcomm32 (vyzkoušeno, funguje), nebo fidigi.
Na to, jak pomalá je přenosová rychlost námořního dálnopisu (50 Baudů), byly přijaté texty plné chyb. Nevím, zda to bylo mým nastavením, nebo vysílačem.

WeatherFAX

Umožňuje získat grafické synoptické mapy přes krátkovlné rádio. Velice užitečná služba, kterou jsme s úspěchem používali. V Evropě vysílají dvě stanice, anglický Northwood a německá Deutsche Wetterdienst z Pinnebergu. Zvláště anglické mapy jsou velmi kvalitní a snadno použitelné.
Pro příjem je třeba na přijímači opět zvolit pásmo USB a frekvenci podladit o 1.9kHz.
Pro dekódování na počítači lze opět použít JVcomm32 nebo fidigi, ale daleko lepší varianta je Weather Fax plugin pro OpenCPN. Má v sobě zabudované vysílací schéma zdrojů po celém světě, umí přijímat automaticky a překrývat přijatá data přes OpenCPN mapy.
Faxy lze přijímat i přes mobil s placenou aplikací HF Weather Fax.

GRIB

Soubory GRIB (GRidded Information in Binary) jsou standardním formátem pro přenos meteorologických dat. Pro nás, koncové užívatele, jsou zajímavé GRIB soubory generované z předpovědních modelů, které obsahují všechna data, na které jsme zvyklí třeba z aplikace Windy. Soubory GRIB pro různé předpovědní modely jsou k dispozici na Internetu, takže pro jejich stažení potřebujeme datové spojení.
Přes krátkovlnou vysílačku se k datovému spojení používá modem PACTOR připojený k počítači a k němu většinou placená služba Sailmail. Je to poměrně drahé řešení, které podle mě dnes, v době satelitních sítí, pomalu ztrácí svoji opodstatněnost.
Jak přijímat GRIB soubory proto popíšu v sekci o satelitních sítích.

Satelitní sítě

Satelitních sítí existuje několik (Thuraya, Iridium, Globalstar, Inmarsat), pro běžného jachtaře má však smysl jen jediná – Iridium. Má celosvětové pokrytí a je finančně dostupná. Přes Iridium se dá telefonovat, nás ale zajímají hlavně datové služby. Pro připojení k síti Iridium máme dvě základní možnosti – levnější a dražší.

Garmin inReach Mini

Garmin inReach a zejména jeho varianta Mini, je šikovné udělátko, které umožňuje posílat krátké textové zprávy (obdoba SMS) přes síť Iridium za rozumné peníze. Délka zprávy je 160 znaků, což není mnoho. Existuje ovšem zajímavá služba WX2InReach, která vám pošle textovou předpověď počasí v silně zhuštěném, ale přesto čitelném formátu jako jednu zprávu.
Garmin inReach je ideální řešení pro námořníky, kteří mají hluboko do kapsy, protože dokáže nahradit (samozřejmě s výhradami) několik zařízení najednou – GPS, PLB, komunikátor.

Iridium GO

Zlatý standard datové komunikace na lodi, alespoň do doby, než Iridium vybuduje svou broadband satelitní síť. Je potřeba si uvědomit, že síť Iridium je z hlediska rychlostí připojení, na které jsme dnes zvyklí, neuvěřitelně pomalá. Maximální přenosová rychlost je 2400 bitů za sekundu, ale prakticky na moři ještě daleko nižší. V rámci jedné seance lze rozumně přenést data do objemu 50 – 100 kilobajtů. Klasické použití Internetu za pomocí webového prohlížeče nepřichází v úvahu, protože velikost webových stránek se dnes pohybuje bežně ve stovkách kilobajtů a více.
Jak tedy Iridium Go funguje? Je to vlastně Wifi přístupový bod, který zpřístupňuje síť Iridium dalším zařízením na lodi, zejména telefonům a tabletům. Na těchto zařízeních je potřeba nainstalovat aplikace, přes které se Iridium GO ovládá. Základní sada aplikací je v dnešní době Iridium Go – umožňuje telefonovat a posílat zprávy, Iridium Mail & Web App pro posílání mailů (přes svůj název je nepoužitelná na procházení webu) a PredictWind Offshore App, pro stahování GRIB souborů a jejich vizualizaci.

PredictWind Offshore App

Výhodou stahování předpovědí přes aplikaci PredictWind Offshore App je snadné ovládání. Aplikace zcela automatizuje připojování k síti Iridium, stahování aktuálních předpovědí, atd. Nevýhodou je, že stažená data lze používat pouze v této aplikaci, což nemusí každému vyhovovat a množství zdrojů, ze kterých lze čerpat je omezené.

Stahování dat přes aplikaci Iridium Mail & Web App

Už jsme si řekli, že velice nízká přenosová rychlost Iridia vylučuje použití standardního způsobu přístupu k datům na Internetu přes webový prohlížeč. Alternativní řešení se používá již nějakou dobu při datovém spojení přes krátkovlnou vysílačku (výše zmíněný SailMail) a funguje velice dobře i přes Iridium. V principu jde o to, že pošlete na speciální e-mailovou adresu mail s požadavkem na určitá data a v zápětí obdržíte mail s odpovědí, kde jsou požadovaná data jako příloha.
Postup je tedy následující:

1. Vytvoříte mail s požadavkem
2. Připojíte se k síti Iridium, odešlete mail, odpojíte se.
3. Chvíli počkáte, znovu se připojíte a a stáhnete došlou poštu. Ta bude obsahovat odpověď na váš požadavek.

Pro předpověď počasí existují dvě vynikající e-mailové služby tohoto druhu – SailDocs a Mailasail. SailDocs umožňuje stahovat GRIB předpovědi podle modelu GFS, Mailasail kromě GRIBů také synoptické mapy a textové předpovědi.

SailDocs

Požadavek na GRIB soubor se uskuteční odesláním mailu na adresu query@saildocs.com. Předmět mailu může být libovolný a v těle mailu popíšeme požadované parametry GRIB souboru. Může to vypadat třeba takto:

send GFS:33N,27N,18W,9W|0.5,0.5|0,3,6..48|=
WIND,PRESS,AIRTMP,CAPE,WAVE

což přeloženo znamená:

Pošli mi předpověď modelu GFS pro oblast 33°N až 27°N, 18°W až 9°W, krok předpovědi půl stupně pro šířku i délku, časový krok předpovědi od teď do 48 hodin po třech hodinách, chci data o větru, tlaku, teplotě vzduchu, CAPE index a výšku vln.

Všechny parametry jsou popsány v dokumentaci.

SailDocs – webové stránky

SailDocs lze použít i k velmi omezenému procházení webu. Pokud pošleme na query@saildocs.com mail s textem například

send https://www.seznam.cz

dostaneme mail s textem požadované stránky. Na žádné velké prohlížení to není, ale v nouzi se může hodit.

Mailasail

Mailasail umožňuje zaslat kromě GRIB souborů (předpovědní modely GFS a vlnění dle NWW3) i synoptické mapy a textové předpovědi.
Zašlete help v předmětu zprávy na mail weather@mailasail.com a dostanete podrobné informace o všech službách.

Pozor! V systému SailDocs se předmět zprávy ignoruje a důležité je tělo zprávy, v systému Mailasail je důležitý předmět zprávy a tělo by mělo být prázdné.

Několik příkladů použití Mailasail:

grib gfs 27N:18W:33N:9W 3,6,9,12,15,18,21,24,27,30,33,36,39,42,45,48 GRD,PRMSL,TMP – pošle podobná data jako SailDocs příklad výše.

PPVE89.TIF – 24H předpovědní synoptická mapa, severní Atlantik

Jak prohlížet GRIB soubory

Na počítači se pro prohlížení GRIB souborů často používal program zyGrib, ale dnes je asi nejlepší volbou GRIB Weather plugin pro OpenCPN, který umožňuje překrývat meteorologická data přímo přes mapový podklad.
Na telefonu a tabletu lze použít třeba aplikaci SailGrib.

Závěr

Úspěšné stažení předpovědi počasí je často jedním s vrcholů dne na širém moři. Díky dnešnímu stavu techniky máme řadu možností, jak toho docílit, ale je těžké najít ucelený zdroj informací, zvláště z praktického pohledu. Všechny metody a postupy uvedené v textu byly prakticky vyzkoušeny během přeplavby z Malorky na Kanárské ostrovy a osvědčily se. Máte-li dotazy, ptejte se.

Odkazy

Pravidelně aktualizovanou studnicí informací o meteorologické tématice pro jachtaře jsou stránky Franka Singletona, který provozuje systém Mailasail.

Hory východního Kladska

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto. Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, […]

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto.
Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, sděluje mi hrdě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že tím myslí Dolní Moravu, dříve poklidnou vísku pod Králickým Sněžníkem, dnes turistický disneyland tamtéž. „Je to hospoda hlavně pro místní“, vykládá. „Lufťáci po celodenním lyžování nemají už ani peníze, ani chuť, tak radši skočí do auta a jedou dom. Ale místní chodí.“
Bořkova žena je v pátém měsíci, bude mít holku. „Byli jsme na genetice a normálně jsem viděl její stydké pysky, takhle“, dvěma prsty nadšeně ukazuje, jak vypadaly stydké pysky jeho zatím nenarozené dcery. „To víš, je mi šestatřicet, mám nejvyšší čas mít dítě, abych nebyl moc starej, až povyroste a mohl s ní chodit hrát fotbal!“
Trošku si zajede a vyhodí mně rovnou u modré turistické značky. „A přijeď, až se narodí, celý večer bude hospoda zadarmo!“, pozve mně a vystřelí pryč.
Začínám stoupat, není sezóna, nikde ani živáčka. Nahoře na hřebeni osamělý turista s dalekohledem. Jdeme kousek spolu a bavíme se mimo jiné o medvědech. „Já jsem ze Žamberku a před pár lety mi prošel medvěd přímo před barákem. No fakt!“, dušuje se, když vidí můj pohled, „mám jeho stopu, odlil jsem jí do sádry.“
Naše cesty se rozdělí a dál jdu sám. Při západu slunce dorazím na Králický Sněžník, nejdezolátnější českou horu. Dříve tu bývala rozhledna, horská chata (dokonce dvě), ze kterých zbyla jen trocha betonu a socha slůněte na kamenném podstavci. Síla Sudet.
V sedle Stříbrnická rozbaluju tábor. Je už tma, ale nechce se mi rozsvěcet čelovku. Vařím vodu a pak do ní nasypu předpřipravený sáček s jídlem. Zdá se mi trochu větší, ale už je pozdě. Sypká směs přeplní ešus, plamen zhasne, všechno je ulepené. Trochu v tom zakvedlám lžící a pak žvýkám k večeři přesolený, lehce navlhčený prášek. Ponaučení: nepřipravujte si jídlo na cestu, když máte zrovna rozepři se ženou.
Přibíhá osamělý noční běžec s baterkou v ruce. „Kudy na Sněžník?“ Ukazuji mu cestu, popřejeme si dobrou noc a jdu si lehnout. Noc bude dobrá. Je jasno, bezvětří, žádní medvědi, vlci. I jelení říje už skončila. Usínám během minuty.
Probouzím se okolo půlnoci po prvním spánku. Nebe je přeplněné hvězdami. Mléčná dráha září neuvěřitelně jasně, zve, láká. Jako by stačilo jen roztáhnout ruce a vznesu se, poletím až na konec vesmíru… Znovu usínám a probudím se až po sedmé ráno. Dvanáct hodin spánku.
Nemám hlad ani žízeň, jen chuť jít. Sbalím se a vyrážím bez snídaně. Za prvním kopcem vychází slunce. Mám z ničeho nic radost, a tak mu zahraju písničku na foukací harmoniku. Mrkne na mně v odpověď a já jdu dál.
Dorazím na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Má u nás dva jmenovce, Smrk – nejvyšší vrchol moravské části Moravskoslezských Beskyd a Smrk – nejvyšší vrchol Jizerských hor. Na vrcholu Smrku rašeliniště, čvachtám v něm až po kolena. Titulek z novin: „Turista se utopil na vrcholu hory“
Scházím k údolí lidí, proti mně skupinka postarších Poláků: „Czy pan wie, jak dostać się na Smrek?“ Ale jo, pán ví, ale nebudu vás přece posílat prameništěm potoka a pak přes rašelinové pasti, jako jsem to šel já. Najdu jim cestu na mobilu, chvíli na to mžourají svými důchodcovskými dalekozrakými pohledy a pak se usmějí: „W jakiś sposób się tam dostaniemy.“ Připomínají mi polské kosmonauty ze seriálu Kosmo – „Polak zawsze da rady!“
Pod kopcem příjemné překvapení, lesní bar. Alko, nealko, párky, tatranky v přístřešku na rozcestí lesních cest, místo obsluhy kovová kasička. Prý je to ohromná atrakce, v létě tento závan norských chat v Česku navštíví až 800 lidí denně!
Kousek dolů z kopce na nádraží v Horní Lipové, známější z filmu jako Bílý potok. Hodná paní výpravčí mi odemkne muzeum, mají tam výdejní tablo na klasické kartónové jízdenky, jímá mě nostalgie. Tu však hned zaplaší jekot a výskot školního výletu, se kterým budou mít mé uši tu čest sdílet cestu vlakem až do Olomouce.
Dobře, že tu se mnou není Bořek, kdo ví, zda by si to s tou dcerou ještě nerozmyslel?

Přechod Roháčů

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude. Mělo. Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět. „Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v […]

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude.
Mělo.
Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět.
„Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v klobouku, „jak go vidze, pošedzime, povravime, ale jo mum svojo robote, on mo svojo robote.“ Konverzace plyne dál. Co Fero, Jožo, Maťo? Vypadá to, že všichni žijí, ale „Jo mum svojo robote, oni majo svojo robote“ se ozývá za každou odpovědí. Všeci momy svojo robote …
Na Bielej skale do kopce lesem smrků a hřibů, za Sivým vrchem zapadá slunce, je čas si ustlat. Rovné místečko v sedle Pálenica. Blahoslavený klid okořeněný troubením jelenů všude okolo. Jeden testosteronem nabitý paroháč troubí v houští za zatáčkou. Zkusmo mu odpovím. Vykoukne z kosodřeviny, pak strach překoná chtíč a mizí skočmo do údolí.
Vlahá jasná noc. Ráno třičtvrtě litru čaje z ešusu a jde se. Bezvětří, slunce, jasno. Pohupuji se na hřebeni z vrcholů přes sedla na vrcholy jako loďka na vlnách. I hory tečou, vlní se a pění. Jen je třeba roztáhnout měřítko času.
Za Baníkovem pár v nejlepších letech. „Musíš hlavně pomalu“, vysvětluje chlapík mentorským tónem své polovičce, „a pořád se držet řetězů. A nebát se.“ Čiperná ženuška souhlasně přikyvuje a zdolává přitom skalní hřebínek ladně jako kočka. O kus dál si chlapík splete cestu a křečovitě slézá exponovanou skalní plotnu. Stezka vede přitom pohodlně vlevo. „Ale je tady krásně, že?“ zeptá se mně trochu omluvně horská kočka, když čeká pod hřebínkem, až její kocour dokončí horolezeckou vsuvku.
Přibývá lidí proudících ze Zverovky a Žiarské doliny. Je po prázdninách a není víkend, jak to tady asi vypadá o slunečné srpnové sobotě?
Na Plačlivém si vzpomenu na zimní příhodu s uvolněným vázáním a dvěma zhulenými skialpinisty (tu až jindy). Ladné svahy mezi Smrekem a Prostredným grůněm mi v hlavě žadoní o přikrývku z prašanu. Když zavřu oči, strašně chci, aby byla zima, svítilo slunce a všude kolem mně jiskřil panenský sníh. Jen svistot lyží, dlouhé oblouky v závějích a opojný pocit rychlosti a svobody. Když oči otevřu, jsem rád, že je léto.
Na Ostrém Roháči přibývá polských turistů, blížíme se k hranici. Dosud to bylo tak deset ahojů na jeden cześć, teď se poměr začíná obracet a na Volovci už to bude opačně.
Ze sedla pod Deravou scházím k plesu a nacházím vhodný ďolík pro dnešní nocleh. Vedle stezky medvědí hovno. Klid je absolutní, až do tmy si čtu knihu. Vařím u stanu, jím u stanu. Jestli mně má sežrat medvěd, tak ať. Lepší, než ústav pro přestárlé.
Hrdinství mně opouští chvíli po ulehnutí. Není to dobrá noc. Budí mně každý šelest, v mé představivosti se to kolem hemží medvědy. Počítám hodiny do rozbřesku a neklidně se převaluji. Vstávám před východem slunce.
Je pořád krásně. Sluneční zář sestupuje po jihovýchodním svahu Volovce a počítám, že do deseti minut osvítí i můj bivak. Ale ne. Z ničeho nic se přihnaly mraky, silný vítr. Slunce mizí. Balím tedy vlhký spacák a stan a vyrážím dál. Račkovo sedlo, Sivá veža, Bystré sedlo, tam všude jsou stezky lákající na rychlý sestup do údolí, pryč od mraků, pryč od větru. Ale člověk se občas musí překonat a dnes mi k tomu hory dávají příležitost.
Bystrá, nejvyšší vrchol Západních Tater, člověk by čekal, že na vrcholu bude vítr nejsilnější, ale je překvapivě ve větrném stínu. Odměna za překonání sebe sama? Pak dolů do Pyšného sedla, kde pro mně přechod končí. Kamenistou dolinou bez jediného živáčka do Podbanského. Na zastávce malá statná babka: „Aj ja som chodila, ale teraz už len pozerám“, opíše rukou půlkruh k tatranským velikánům, „a máte dobré boty, to ja poznám!“
Autobus přijel včas, v Liptovském svatém Mikuláši žádný stres.
Pendolino má na příjezdu půlhodinu zpoždění.

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, […]

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Vilém Stonožka

Vilém Stonožka úspěšně dokončil studium na vysoké škole a stal se doktorem. A ne jen tak ledajakým. Vyškolil se totiž otorinolaryngologem, což je specialista pro ušní, nosní a krční bolístky. Zajel za rodiči, naposledy si uklidil svůj dětský pokoj, zamával rodné vesnici vysoko v horách a po klikaté cestě sjel až dolů do Lausanne, kde […]

Vilém Stonožka úspěšně dokončil studium na vysoké škole a stal se doktorem. A ne jen tak ledajakým. Vyškolil se totiž otorinolaryngologem, což je specialista pro ušní, nosní a krční bolístky. Zajel za rodiči, naposledy si uklidil svůj dětský pokoj, zamával rodné vesnici vysoko v horách a po klikaté cestě sjel až dolů do Lausanne, kde si chtěl otevřít lékařskou praxi. Rušné město znal ze svých studentských let, ale teď měl úplně jiné starosti, než dříve. Postavit se na vlastní nohy dá spoustu práce – zařídit si ordinaci, oběhat úřady, navštívit kolegy a také si najít bydlení. Vilém byl z chudého kraje, a když pročítal inzeráty s pronájmy, všechny se mu zdály příliš drahé. Až mu zrak padl na nenápadný inzerát na poslední stránce:

Pěkný, dvoupokojový, zařízený byt s výhledem. Nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi. Klidné místo blízko MHD. Volný ihned.

A pod tím stála cena o mnoho nižší, než v ostatních podobných inzerátech. Ale co znamená „nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi“? Vilém neváhal, zvedl telefon a domluvil si na další den schůzku s paní bytnou. Když dorazil, ve vstupních dveřích jej uvítala drobná starší paní s plachým úsměvem na rtech. „Pojďte dál, doufám, že se vám tu bude líbit“, řekla a vystoupala s ním po schodech do posledního patra.

Byt byl opravdu pěkný. Velkými okny dovnitř proudila spousta světla, zařízení bylo vybráno vkusně a účelně. Vilém byl spokojen. Ale pak si vzpomněl na onu podivnou větu z inzerátu.

„Byt se mi moc líbí“, obrátil se k paní majitelce, „ale chtěl bych se zeptat, co jsou ty zvláštnosti, o kterých jste se zmínila v inzerátu?“ Bytná přikývla a pokynula mu, aby se posadil. „Je tady jedna věc, kterou musíte vědět, než se rozhodnete, zda si byt pronajmete.“ Na chvíli se odmlčela, Vilém ji upřeně pozoroval. „Přemísťují se nám tady věci a lidi“, vydechla konečně bytná a Vilém se zatvářil zmateně:

– „Přemísťují? Jak přemísťují?“

– „Věci z jednoho bytu se občas samy přemístí do jiného. Nebo člověk usne ve své posteli, ale probudí se v cizím bytě.“

– „Děláte si ze mně legraci?“

– „Bohužel ne. Proto je cena za pronájem tak nízká, rozumíte …“

– „A jak často se to stává?“

– „Každou noc se nám něco, nebo někdo přemístí. Ale v domě je mnoho bytů, takže se to nemusí dotknout zrovna vás.“

– „A zkoušeli jste s tím něco udělat?“

– „Zkoušeli jsme všechno možné. Drželi jsme hlídky, nainstalovali kamery, pozvali lidi, kteří se zabývají paranormálními jevy. Na nic jsme nepřišli. Veřejně se o tom příliš šířit nechci, to snad pochopíte …“

Vilém přikývl. Připadalo mu to nanejvýš podivné, ale byl mladý, cena za byt byla opravdu dobrá a tak si s bytnou plácl. Snad to nebude tak zlé. A odstěhovat se může vždycky. Vybalil si kufr, připravil si rychlou večeři a šel brzy spát, protože zítra měl mít důležité jednání. A jak byl z celého dne utahaný, usnul jako by jej do vody hodil.

***

Kap.

Kap.

Kap. Vilém se ve spánku ohnal rukou. Co je to za protivný sen? Zdá se mu, že mu na čelo kape voda. Zkouší se převalit na bok, ale nejde to. Otevřel jedno oko a plesk – na čelo mu dopadla další kapka. Takže to není sen? Vilém se rázem probudí a zjistí, že leží ve vaně a na hlavu mu dopadají kapky ze špatně utaženého kohoutku. Překvapeně se vysouká z vany. Co to má znamenat? Kde to jsem? Otevře dveře od koupelny a vykřikne překvapením. To přece není jeho byt! Z protější místnosti na něj kouká cizí manželský pár.

Vilém stojí ve dveřích jen v trenýrkách a konečně si uvědomí, co se stalo. „Promiňte“, omluví se manželům a zamíří k východu. „Nic se nestalo“, chápavě mu odpoví paní, „vy jste tady v domě nový, že?“

Uff. Takže se to stalo hned první noc, pomyslí si Vilém a vrátí se do svého bytu. No nic, mohlo to být i horší. A třeba se mi teď to podivné přemísťování na dlouho vyhne. Podívá se na hodinky a zjistí, že si musí pospíšit. Za půl hodiny mu začíná schůzka. Otevře skříň a zase nevěří svým očím. Místo kalhot a košil má skříň plnou dámských baletních šatů. Růžové, bílé a modré nařasené sukýnky, třpytivé blůzky a střevíčky s vyztuženou špičkou.

Proboha, kde je mé oblečení? Zuřivě prohrabává skříň, ale své věci nenachází. Copak můžu jít na schůzku s předsedou lékařské komory oblečený jako baletka?, zoufá si Vilém. Nakonec vyběhne na chodbu a zazvoní na vedlejší byt. Soused mu bez řečí půjčí košili a kalhoty a Vilém je protentokrát zachráněn. Spěchá na schůzku a zapřísahá se, že se hned dneska odpoledne odstěhuje.

Nakonec ale změní názor a zůstane další noc. Lehá si plný obav, ale ráno se probudí ve své posteli a když otevře skříň vidí, že jeho věci jsou zpátky. Takže to nebude tak zlé. Smůlu si vyčerpal hned první den. Příští noc uléhá v klidu a stejně tak v klidu se i probouzí. Vše je na svém místě, nic nechybí, nic nepřebývá. Vilém se oblékne, posnídá a chce odejít z bytu – ale co to? Dveře nejdou otevřít! Chybí totiž klika, někam se přemístila … Vilém chvíli přemýšlí, pak se vrhne k otevřenému oknu, přeleze parapet a po okapové rouře sjede z třetího patra dolů.

Další dny se situace uklidnila. Už více než týden se Vilémovi nic nepřihodilo a začal se obávat, zda to není klid před bouří. A taky že ano. Desátého dne Vilém otevřel oči a okamžitě věděl, že je něco hodně jinak. Místo stropu měl nad hlavou pletenou rohož, přes kterou prosvítalo ostré slunce. Bylo horko. Vilém se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v nějaké chýši. Zvenku se ozývalo rytmické tleskání a ve vzduchu byl cítit kouř. Najednou dovnitř nakoukla ježatá hlava domorodce. Byl pestrobarevně zmalovaný, spodní ret měl propíchnutý plochou kostí a v ruce držel oštěp. Ve Vilémovi by se krve nedořezal. Před ním stál opravdický lidojed!

„Už se probudil“, houkl lidojed na své kumpány venku před stanem. „Přiložte na oheň, ať se voda v kotli vaří.“

No paráda, uvědomil si Vilém, ocitl jsem se mezi lidojedy, kteří mně chtějí sníst. A jsem jenom v pyžamu. Rozhlédl se po chýši. Byla spletená z pevných rohoží, tudy se mu utéct nepodaří. Žádné zbraně v chýši nebyly a vchod hlídal ten zubatý s kostí v puse. Co teď?

„Už budeme připravení, šéfe“, zahlásil někdo venku. Ozval se zvuk broušení nožů. Vilém seděl na posteli a snažil se soustředit. Musí něco vymyslet, přece se nenechá sníst jako kuře! Najednou se mu rozsvítilo. Výměny v začarovaném domě probíhaly vždy v noci, když všichni spali. Jestli se odsud chce dostat, má jedinou šanci – musí co nejrychleji usnout.

Vilém sebou praštil na postel a zavřel oči. Jenže zkuste usnout, když vám srdce buší strachem, venku se brousí nože, kanibalové poskakují kolem ohně a co nevidět si pro vás dojdou jako pro hlavní chod … Vilém tiskl víčka k sobě, zkoušel počítat ovečky, dýchal zhluboka, ale všechno marné. Spánek nepřicházel. Naopak. Potil se, klepal se, srdce měl až v krku a když se ve dveřích znovu objevil ten pomalovaný lidojed, Vilém to už nevydržel a omdlel.

A to mu zachránilo život. Mdloba je jako spánek a kouzlo začarovaného domu zafungovalo a přeneslo jej z lidojedské chýše zpátky do jeho bytu. Když se Vilém po chvilce probral a zjistil, že je ve své posteli, na nic nečekal, naházel všechny své věci do kufru a pelášil ze začarovaného domu pryč, až se za ním kouřilo.

Už se tam nikdy nevrátil, a na své prapodivné zážitky skoro zapomněl. Jen někdy, když si pročítal inzeráty, padl jeho zrak na krátkou noticku na poslední stránce:

Pěkný, dvoupokojový, zařízený byt s výhledem. Nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi. Klidné místo blízko MHD. Volný ihned.

A Vilém jen zavrtěl hlavou a inzeráty raději zavřel.

Pan Novák

Věžní hodiny odbily poledne. V malém okně podkrovního bytu v postranní uličce se rozhrnuly závěsy a ven vykoukla hlava pana Nováka. Mžoural očima na polední slunce, zíval, šklebil se a všemožně dával najevo, jak mu vadí, že už se probudil. Odšoural se do koupelny, kopl se přitom do prstu o roh postele a strašlivě zanadával. […]

Věžní hodiny odbily poledne. V malém okně podkrovního bytu v postranní uličce se rozhrnuly závěsy a ven vykoukla hlava pana Nováka. Mžoural očima na polední slunce, zíval, šklebil se a všemožně dával najevo, jak mu vadí, že už se probudil. Odšoural se do koupelny, kopl se přitom do prstu o roh postele a strašlivě zanadával. V koupelně otočil kohoutkem a chvíli počkal, než odteče studená voda. Pak se začal opatrně umývat. „To je zase den“, řekl si, když uviděl svou tvář v zrcadle nad umyvadlem. „Chtělo by to panáka“, rozhodl se, oblékl si šaty přehozené přes židli, zabouchl dveře a sešel dolů. Hned za rohem domu, kde pan Novák bydlel, byla hospoda U Dvou Štěnic. Byl to lokál nevalné úrovně, ale na dobrém místě, a neměl o zákazníky nouzi. Pan Novák tam byl stálým hostem. Pokud jeden den vynechal, štamgasti se hned začali strachovat, zda neonemocněl, či zda ho nezavřeli do basy. Proč by měli pana Nováka zavírat do basy? Inu, to za chvíli zjistíte.
Ledabyle oblečen a v pantoflích vstoupil pan Novák do hospody U Dvou Štěnic a hned ode dveří zamručel: „Josífku, přines mi honem jednoho rumíka a pak si dám snídani.“ Protože pan Novák vstával až v poledne, k snídani měl oběd. Obědval večeři a hodinu před půlnocí, těsně před zavíračkou, mu výčepní od Dvou Štěnic dával kus tlačenky, nebo utopence s cibulí, aby pan Novák přežil bez kručení v břiše až do dalšího poledne.
„Ten sedl!“, pochvaloval si pan Novák, když do sebe obrátil panáka rumu. „Copak máš Josífku dneska dobrého ke snídani?“ Vzal do ruky jídelní lístek a pečlivě jej studoval. „Gulášek si dám“, rozhodl se nakonec, „se šesti knedlíky a pořádnou hromadou cibule.“ Na stole mu mezitím přistálo první pivo dne a pan Novák si přiťukl s okolosedícími štamgasty.
Hospoda byla v době oběda plná a osazenstvo se rychle střídalo. Pan Novák nespěchal, pomalu obědval a čekal, až polední špička skončí a v hospodě zůstanou jen ti, kteří se už dnes do práce vracet nebudou. Okolo druhé odpoledne frmol utichl, pan Novák dožvýkal poslední sousto, odsunul talíř a zeptal se nahlas na celou hospodu: „Tak kdo si dá partičku?“ Dva chlapi se zvedli a přisedli si v Novákovi. Ten vytáhl z kapsy mariášové karty a začal rozdávat. Pan Novák byl totiž profesionální karbaník. Neměl žádnou jinou práci a na své skromné živobytí si vydělával tím, že obehrával lidi v kartách.
„Jaká je barva?“ zeptal se jeden z hráčů. „Dobrá, dobrá“, pochvaloval si pan Novák, když si srovnával v ruce karty. Hromádky drobných na stole u jednotlivých hráčů byly zhruba stejně veliké a pan Novák si uměl dát pozor, aby hned z kraje nezačal příliš vyhrávat. Štych následoval štych a runda rundu. Venku se začalo pomalu stmívat, hráči u stolu pana Nováka se měnili a hromádka peněz před ním se ani nezmenšovala, ani nezvětšovala. Nebylo to proto, že by snad pan Novák nevyhrával. Právě naopak. Byl totiž falešný hráč. Všechny karty měl označené a kromě jedné hromádky, která byla oficiálně na stole, měl po kapsách a v rukávech ještě dvě kompletní sady karet, které dokázal nepozorovaně včlenit do hry.
Pohrával si se svými soupeři jako kočka s myší. Nechával je ze začátku trochu vyhrávat, aby nabyli sebevědomí a pak je škubal dohola. Vždy, když hromádka mincí na jeho straně stolu příliš narostla, nenápadně je odsypával do kapes od kalhot, aby nebylo poznat, kolik peněz od svých protihráčů získal.
„Dneska mi nějak nejde karta“, mávl rukou hubený dlouhán, který strávil ve hře s panem Novákem uplynulé dvě hodiny. „Jdu domů, žena mi beztak vyčítá, že mně kvůli hospodě doma skoro nevidí.“ Pan Novák se s ním rozloučil a pak na něj ještě do dveří zavolal: „A zítra příjď zase, Tomáši.“ Cvičeným pohybem sebral ze stolu karty a začal je míchat. „Tak kdopak si ještě zahraje?“, rozhlédl se po sále.
Čas od času měli lidé pocit, že pan Novák podvádí, ani nikdo mu nikdy nic nedokázal. Když se takové podezření objevilo, pan Novák přestal tlačit na pilu a několik dní hrál skoro férově, dokud se štamgasti neuklidnili a on je mohl začít znovu obehrávat. Vycházelo mu to už léta letoucí a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl v brzké době narazit.
Jednoho dne přišel do hospody nenápadný chlapík v tmavém obleku. Měl atletickou postavu, v ruce kufřík a na očích brýle s tlustými kostěnými obroučkami. Posadil se ke stolu a dal si oběd. Pak si objednal ještě jedno pivo, roztáhl noviny a začal si číst. Mezitím u vedlejšího stolu dojedl pan Novák a jako každý den vyzval lokál, zda si s ním chce někdo zahrát karty. Chlapík v tmavém obleku se hned přihlásil, složil noviny a přisedl si. Brzy přibyl i třetí do hry a pan Novák rozdal. Hráli asi dvě hodiny, až se chlapík v tmavém obleku podíval na hodinky a řekl: „Je mi líto pánové, ale musím už jít.“ „Příjďte zítra zase!“, loučil se s ním pan Novák, který jej stihl obehrát o slušnou sumu.
Nazítří chlapík v tmavém obleku skutečně znovu přišel. Poobědval a počkal, až se pan Novák zeptá, zda si někdo dá partičku. Pak vstal a na celou hospodu řekl: „Nemyslím, že s vámi bude někdo chtít hrát, pane Nováku.“

– „Cože?“, obořil se na něj pan Novák, „proč by se mnou neměli chtít hrát?“

– „Protože hrajete falešně“

– „Já a falešně? No dovolte! To je křivé obvinění a žádám, abyste se mi okamžitě omluvil.“

Chlapík v tmavém obleku přišel k hostinskému a vzal si od něj ovladač od televize. Stiskl tlačítko a zezadu k televizi připojil malou krabičku. Pak se otočil k hostům a začal vyprávět: „Včera jsem tady s panem Novákem hrál karty. Hráli jsme spolu asi dvě hodiny a já se pak vrátil do práce. Zdálo se mi, že jsem během hry přišel o trochu moc peněz a tak jsem si prověřil jednu věc …“ Chlapík se otočil na pana Nováka a ten začal tušit nějaký průšvih. Nejraději by se sebral a utekl, ale seděl v rohu a celá hospoda se dívala na něj. Začal se hrbit a sesouvat pod stůl, jako by se pod ním chtěl schovat.
Chlapík v tmavém obleku mezitím pokračoval: „Pan Novák totiž netušil, že díky své práci mám v brýlích kameru, která nahrává všechno okolo mně.“ Sundal si své brýle s tlustými kostěnými obroučkami a ukázal je štamgastům, sedícím u stolu nejblíže u televize. „Vidíte? Tady ta malá dírka na straně. Pořizuje vysoce kvalitní záznam. Včera večer jsem si jej v práci přehrál a zjistil přitom toto.“
Zmáčkl tlačítko na ovladači a na televizi se objevil záznam z kamery. Bylo vidět stůl a pana Nováka při hře. Záznam běžel zpomaleně, takže si všichni všimli, jak najednou vyjela panu Novákovi z rukávu listová desítka a on jí rychlým pohybem prstů vyměnil za jednu z karet ve své ruce. „To byla trumfová desítka“, řekl chlapík v tmavém obleku a znovu zmáčkl tlačítko. Scéna se změnila. Pan Novák byl na forhontě a dobíral pět karet po volbě trumfů. Najednou bleskurychle, ale na zpomaleném záznamu velice zřetelně, vyměnil trumfovou kartu na stole za jinou. Další scéna a další podvod. A pak další. A další.
Nakonec chlapík v tmavém obleku vypnul televizi, strčil do kapsy krabičku, kterou k ní měl připojenou a zeptal se:
„Tak co, ještě máte chuť hrát s panem Novákem karty?“
V hospodě vypukla vřava. „Podvodník! Falešný hráč!“, volali štamgasti jeden přes druhého. „Vrátíš mi do halíře všechno, o co jsi mě obehrál“, vykřikl jeden a začal se na pana Nováka sápat. „A mně taky!“, přidal se další a brzy byl stůl pana Nováka obsypán chumlem rozzuřených hostů. Chlapík v tmavém obleku mezitím zaplatil za oběd a odešel.
Pak Novák se toho dne vrátil domů nezvykle brzy. Z hospody se mu podařilo utéct celkem bez úhony, ale přišel o všechny peníze a měl roztrhanou košili. Musím změnit lokál, řekl si. A být trochu opatrnější.
Další den zkusil jít do jiné hospody o kus dál. Ale všichni už tam o něm věděli a nikdo s níechtěl hrát. Pan Novák obešel všechny hospody ve městě, i ty na periferii, ale jeho pověst falešného hráče se rozšíříla po městě jako blesk. Všude jej obsloužili, ale nikdo s ním nechtěl hrát. Zkusil počkat týden, pak měsíc, ale nic se nezměnilo. Nálepku falešného hráče si nesl jako cejch a brzy mu začaly docházet peníze.
„Co mám dělat?“, zoufal si. „Vždyť já přece nemůžu chodit do práce jako ostatní, když vstávám v poledne. A vstávat dříve, k tomu mě nikdo nedonutí!“ Zavrtěl hlavou a přemýšlel, v jakém povolání by mohl uplatnit své hbité ruce a nemusel přitom brzy vstávat. Trvalo to ješte pár týdnů, ale nakonec na to pan Novák kápl.
Stal se kouzelníkem.
Nejdříve vystupoval na školních besídkách a oslavách dětských narozenin. Postupně se vypracoval, až se dostal i do televize. Specializoval se na zlodějské triky, jeho vrcholným kouskem bylo, když dokázal televiznímu moderátorovi sundat ze zad batoh a nasadit mu tam jiný, aniž by si toho dotyčný všiml.

Jednoho dne seděl pan Novák opět v hospodě U Dvou Štěnic a obědval. Na karty neměl ani pomyšlení, pověst falešného hráče na něm stále seděla jako flek, který nejde smýt. Nedal si ani rum, protože měl večer představení. Zrovna dojedl a chtěl platit, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil – chlapík v šedém obleku. V ruce držel kufřík, na očích měl brýle s tlustými kostěnými obroučkami a namířil si to rovnou k panu Novákovi.
Ten se zamračil a prohodil: „Copak, přišel jste mi na zpomalených záběrech ukázat, že moje kouzlení jsou jenom triky?“ Když viděl, že si chlapík v tmavém obleku přisedá k němu, rozmáchl se rukou po sále a řekl: „Je tady dost prázdných stolů.“ Pak se chtěl zvednout a odejít.
„Počkejte prosím“, zastavil jej chlapík v tmavém obleku. „Vím, že jsem vám způsobil dost nepříjemností.“
„Nepříjemností?“, vyjekl pan Novák, „zničil jsem mi život! Měl jsem to sem z domu dvacet kroků, pohodlné živobytí. A teď? Každý večer jiná štace, kodrcám se od čerta k ďáblu. A peněz míň než předtím.“
Chlapík v tmavém obleku přikývl a zatvářil se účastně. „Je mi to líto, pane Nováku. Přesto jsem za vámi přišel. Víte, potřebujeme vaši pomoc.“
Pan Novák se rozchechtal. „Cože? Vy potřebujete moji pomoc. A proč bych vám měl jako pomáhat? A kdo to vůbec je – vy?“
„Dovolte mi, abych se vám představil.“, řekl chlapík v tmavém obleku a sundal si brýle. „Jmenuji se Vítek a pracuji pro tajnou službu.“
Pan Novák vykulil oči. Chvíli Vítka strnule pozoroval a pak se znovu rozchechtal. „Tak to je gól. Tajná služba potřebuje moji pomoc. Vážený pane, víte, kdo já jsem? Bývalý falešný hráč a toho času kouzelník. Pokud potřebujete zábavný program na vánoční večírek, obraťte se laskavě na někoho jiného.“ Otočil se k číšníkovi a zavolal: „Platím. Rychle!“
Agent Vítek jej chytil za ruku a zasyčel: „Počkejte přece! Vždyť ani nevíte, o co jde. V sázce jsou statisíce životů!“.
Pan Novák se zarazil, pak se pomalu otočil zpět k Vítkovi a řekl: „Tak mluvte.“
„Obdrželi jsme varování“, začal tichým hlasem objasňovat Vítek, „od padoucha Pazdery.“
„Pazdera?“, neznám, zakroutil hlavou pan Novák
„Už se dlouho neobjevil, mysleli jsme, že je po něm“, pokračoval Vítek, „a jeho existence byla stejně známá jen tajným službám. Pazdera nám dal ultimátum. Buď mu do zítřka zaplatíme deset miliónů dolarů v hotovosti, nebo zničí Prahu svým pekelným strojem. A máme indicie, že takový pekelný stroj skutečně má a je připraven jej použít.“
„Pane Vítku“, odpověděl pan Novák o poznání krotčeji, „to je mi líto, s tím Pazderou. Ale skutečně nevím, jak bych vám mohl já jako kouzelník pomoci.“
„Připravili jsem takový plán“, řekl Vítek a vytáhl z aktovky mapu. „Nebudu vám zastírat, že je poněkud riskantní. Ale vy jste, pane Nováku, naše jediná šance.“

Jediná šance? To pana Nováka překvapilo. Nejdříve mi zničí kariéru falešného hráče a pak příjde s prosíkem a mluví o tom, že jsem jejich jediná šance? No to se na to podívejme … Naklonil se nad mapu a poslouchal Vítkovo vyprávění.

„Máme schůzku s Pazderou zítra v devět ráno na Svatovítském ostrově uprostřed Vltavy. Tam mu máme předat peníze. Pokud tak neučiníme, Pazdera vyhodí Prahu do povětří.“
„Tak to nepůjde“, skočil mu do řeči Novák. „Nezlobte se, ale já celý život vstává poledne. V devět ráno vstát nedokážu, ani kvůli Pazderovi.“
Agent Vítek se mu upřeně zahleděl do očí: „Vy to dokážete! Uvidíte. Pošleme vám zítra o půl deváté vrtulník. Pak už to bude jen na vás.“

– „Na mně?“

– „Ano, na vás.“

– „To je celý váš plán? Vysadit Nováka na Svatovítský ostrov a doufat, že si s Pazderou nějak poradí?“

– „Ano“

– „No to je teda gól!“

– „Rozumějte pane Nováku, my nevíme, odkud se Pazdera objeví. Budeme mít obklíčený celý Svatovítský ostrov, v záloze bude i dělostřelectvo a stíhačky. Nemůžeme ovšem Pazderu jen tak zlikvidovat, protože bychom přitom zřejmě aktivovali jeho pekelný stroj …“

– „Takže na ostrově budu já a Pazdera. A bude na nás mířit celé vojenské dělostřelectvo. A když se mi je nepodaří přesvědčit, tak celá ta artilerie spustí palbu. No děkuju pěkně. To budu mít dneska v noci spaní…“

– „Plácneme si, pane Nováku?“

– „Co mám s vámi dělat …“

I přes pochmurné vyhlídky spal té noci pan Novák dobře. Připravoval se na svůj životní výkon – vstát před devátou ráno. Ať už jej potom čeká cokoli, byl si jist, že právě tohle bude nejhorší zážitek dne. Musím spát rychle a tvrdě, řekl si. A usnul.
V noci se mu zdálo, že se celý svět bortí. Odevšad se ozýval příšerný lomoz a všechno se třáslo. Jestli je to konec světa, tak ať to mám rychle za sebou, pomyslel si pan Novák ve snu. Pak se začal otřásat i on.

„Vstávejte“, lomcoval s ním na posteli agent Vítek, „vstávejte pane Novaku, je třičtvrtě na devět!“ Celý dům se otřásal, neboť přímo před oknem visel vrtulník. „Je čas jít“, zakřičel Vítek a podával panu Novákovi oblečení. Ten vytřeštil oči a chtěl se schovat pod peřinu. Vítek mu ji však sebral a Novákovi nezbylo, než se obléknout. „Jak se dostaneme do té potvory?“, zeptal se a ukázal na vrtulník, který visel pět metrů od jeho podkrovního okna. „Takhle“, řekl Vítek, v rychlosti nasadil panu Novákovi úvazek, přicvakl si jej k sobě a skočil na laně připevněném k vrtulníku z okna.
Pan Novák nestačil říct ani „Ááá“ a už se houpal vysoko nad pražskými střechami, zavěšený pod vojenským vrtulníkem, který je s Vítkem plnou rychlostí vezl na Svatovítský ostrov.
Pan Novák si uvědomil, že se spletl. Večer si myslel, že nejhorším zážitkem dne bude ranní vstávání. Ale kymácení a otáčení na tenkém laně pod vrtulníkem to mnohonásobně překonávalo. „Jestli přežiju tohle, přežiju i Pazderu“, pomyslel si a zavřel oči.
Během dvou minut byl vrtulník na místě, i když to panu Novákovi připadalo jako celá věčnost. Cítil jak se dotkl země, jak mu Vítek od úvazku odpojuje karabinu a přeje mu hodně štěstí. Pak se zvuk vrtulníku začal vzdalovat a za chvíli zavládlo ticho. Teprve nyní se pan Novák odvážil otevřít oči. Stál sám na malém neobydleném ostrůvku uprostřed Vltavy. Kolem něj byla tráva a pár zakrslých keřů. Pod nohami mu ležel velký lesklý kufr. Otevřel jej a viděl, že je naplněný nastříhanými novinami. „Deset miliónů dolarů“, pomyslel si a kuft zase zavřel. Všude kolem bylo pusto a prázdno, ale pan Novák věděl, že je to jen zdání. Nábřeží jsou plná policistů a agentů, voda kolem Svatovítského ostrova se hemží žabími muži. Kdesi v dálce jsou připravená děla a kolem Prahy krouží stíhačky. Klid před bouří. Pan Novák zívnul a posadil se na lesklý kufr.
Skrrrc. Přímo před ním se ozvalo slabé zaskřípění. Znělo to jako cvrček, který má angínu. Pak znovu, tentokrát hlasitěji. Skrrrc. Skrrrrc. Pan Novák kmital očima ze strany na stranu a snažil se zjistit, odkud zvuk pochází. Najednou uviděl, jak se pět metrů před ním pohnul drn trávy. Natřásal se a pak se odklopil na stranu. Pod ním se objevila kovová špička. Otáčela se a zvedala se. Byla širší a širší, až bylo jasné, že se ze země vynořuje jakási kovová kabina. Objevilo se kulaté okýnko a při další otočce malá nytovaná dvířka. Kabina se přestala otáčet a skřípaní ustalo.
Bác. Kovová dvířka se otevřela a nich se objevil malý seschlý mužík s dlouhými vlasy a vousy. Protáhl se a tenkým hláskem zadrmolil: „To jsem rád, že jsem zase na čerstvém vzduchu. Pod zemí je zatuchlo. Jsem všemocný Pazdera a přišel jsem si pro peníze, které mi vy lumpové dlužíte.“ Sáhl za sebe a vytáhl z kabiny matnou černou kouli velikosti melounu. „Tohle je Pazderkámen a je silnější než tisíc sluncí. Jestli v tom kufříku, na kterém sedíš, není deset miliónů dolarů, přestane Praha existovat.“ Položil kouli na zem a zavřel za sebou dveře kabiny. „Radši to zamknu, tady se prý strašně krade“, zamumlal a naťukal kód na malém panelu vedle dvířek. Ozvalo se cvaknutí a stařík Pazdera namířil prstem na pana Nováka: „Tak šup šup, ukaž mi, co máš v tom kufru!“
– „Peníze, co by tam bylo“, odpověděl mu ležérně pan Novák
– „Chci je vidět!“, dupnul si stařík a vzal do ruky kouli. „Jinak hned nastavím odpočítávání. A nepřibližovat se!“
– „Dobrá, když jinak nedáte“, odpověděl pan Novák. Postavil se, otevřel kufr a natočil jej směrem k Pazderovi. Byli od sebe vzdálení pět metrů, ale i z této vzdálenosti bylo jasně vidět, že v kufru jsou noviny a ne peníze.
„Tak vy takhle!“, vybuchnul stařík. „Děláte si blázny z všemocného Pazdery. Jak chcete. Nastavuji odpočítávání a mizím pod zem. Za minutu všichni vyletíte do povětří.“
Pan Novák pokrčil rameny a nehýbal se. Pazdera stiskl několikrát kouli na různých místech a ta začala modře blikat. „Máte, co jste chtěli“, zasyčel Pazdera a hodil kouli do trávy směrem k Novákovi. „Sbohem!“, dodal a otočil se směrem ke své kabině.
V příštím okamžiku strnul a vyjekl: „Kde mám ovládací panel?!?“ Tam, kde byl ještě před chvílí ovládací panel, kterým zamykal dveře, nyní trčely jen dva drátky. „Co to má znamenat? Co jste provedl s mým panelem?“ Otočil se k panu Novákovi a oči mu žhnuly.
„To víte, tady se strašně krade“, usmál se pan Novák a ukázal prstem za sebe. „Na vašem ovládacím panelu si támhle někde pochutnávají rybičky.“
Padouch Pazdera bušil do kovových dveří své kabiny a snažil se je vypáčit. Koule začala blikat rychleji. „Zbývá třicet sekund“, kvíkl Pazdera, „okamžitě mi vrať ten panel!“
Pan Novák zavrtěl hlavou. „Ten je zavrtaný v bahně a najde se kdo ví kdy. Asi budete muset vyletět do povětří s námi, pane Pazdero. Ledaže byste …“, ukázal na kouli v trávě, „deaktivoval ten pekelný stroj. Jinak si kůži nezachráníte.“
Padouch Pazdera se ještě chvíli snažil dostat do kabiny, pak přiskočil k černé kouli a se skřípěním zubů na ní namačkal deaktivační posloupnost. Blikání přestalo, pan Novák udělal nenápadné znamení malíčkem pravé ruky a v příštím okamžiku na Svatovítský ostrov vtrhli ze všech stran potápeči, přiletěly vrtulníky, ze kterých se na lanech spustili maskovaní agenti a padouch Pazdera se sotva stačil nadechnout a byl spoutaný od hlavy až k patě. Černou kouli odvezli a technici začali zkoumat Pazderova mechanického krtka.
„A koukejte mi najít ten panel!“, křikl na ně Pazdera, když jej nakládali do motorového člunu, aby jej odvezli do nejtužšího žaláře v zemi.
„Jak jste to udělal?“, zeptal se pana Nováka obdivně agent Vítek. „Vždyť jste se k tomu jeho krtkovi ani nepřiblížil ….“
– „Vy jste si to nenahrávali na kameru?“, ušklíbl se pan Novák.
– „Bylo to moc daleko“, odpověděl mu s úsměvem agent Vítek. „Pojďte, vezmu vás na břeh.“
Nastoupili do motorového člunu a zamířili ze Svatovítského ostrova směrem k nábřeží. Seděli naproti sobě. Pan Novák si sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malý balíček. „Máme teď chvíli času, co kdybychom si dali partičku?“, řekl a ukázal Vítkovi balíček karet.
„S vámi?“, řekl tázavě Vítek a zavrtěl hlavou: „Nikdy!“
A oba se rozesmáli.

O dvou skladatelích

Pan Ábel je hudební skladatel. Právě dostal zakázku z televize na smutnou písničku do jedné pohádky. Vzal do ruky kytaru a začal preludovat. Ale ať dělal, co dělal, kytara hrála jenom veselé písničky. “Ta kytara je snad začarovaná a nic smutného zahrát neumí!“, vybuchl pan Ábel a přesedl si ke klavíru. Prsty se mu rozjely […]

Pan Ábel je hudební skladatel. Právě dostal zakázku z televize na smutnou písničku do jedné pohádky. Vzal do ruky kytaru a začal preludovat. Ale ať dělal, co dělal, kytara hrála jenom veselé písničky.

“Ta kytara je snad začarovaná a nic smutného zahrát neumí!“, vybuchl pan Ábel a přesedl si ke klavíru. Prsty se mu rozjely po klávesnici a zazněla melodie – ovšem veselá, skákavá. Pan Ábel to tedy zkusí ještě jednou, pak zase a pak ještě znovu. Nakonec vztekle zabouchne víko klavíru a nervózně přechází po pokoji. „Jak mám složit smutnou písničku, když jsem nic smutného jaktěživ nesložil?“, zoufá si a křižuje místnost sem a tam.

Nakonec už to nevydrží, oblékne se a vyrazí na procházku. Jde podél řeky, s hlavou v dlaních si to šine po stezce lemované vrbami a osikami. Ničeho si nevšímá, má svých starostí dost a proto mu uniklo, že na druhé straně řeky se ve stejnou chvíli prochází pan Ámos.

I on má hlavu v dlaních a nevšímá si pana Ábela na druhém břehu. Oba pánové, aniž by o sobě věděli, se přibližují k lávce pro pěší, která vede přes řeku. Dojdou k ní a začnou každý ze své strany přecházet na druhý břeh. A protože se koukají do země a nic kromě jejich vlastních problémů je nezajímá, uprostřed lávky do sebe narazí.

– „Pardón“, omlouvá se pan Ábel panu Ámosovi, „já nerad.“

– „To já se omlouvám“, říká horlivě pan Ámos, „nedíval jsem se na cestu.“

– „Ó nikoliv. Byla to moje chyba“, mává rukama pan Ábel. „Mám hlavu plnou problémů a prostě jsem si vás nevšiml.“

– „Problémy? To já mám problémy, pane!“, vystrkuje bradu pan Ámos, „copak vy můžete mít za problémy?“

– „Tak abyste věděl“, povídá pan Ábel a dává si ruce v bok, „já jsem hudební skladatel a momentálně nemám vůbec žádnou inspiraci!“

– Pan Ámos udělá krok zpět a překvapeně říká: „Vy jste hudební skladatel? No to je náhoda! Já jsem totiž také hudební skladatel!“

A tak se pan Ábel potkal s panem Ámosem. Dali se do řeči a brzy zjistili, že pan Ábel dokáže snadno skládat veselé písničky, ale smutné mu nejdou, zatímco pan Ámos je expert na smutné melodie, ale veselé písničky neumí.

Brzy spolu uzavřeli tajnou dohodu. Když bude pan Ábel potřebovat smutnou písničku, pan Ámos mu jí napíše a nikomu to neřekne. A když bude pan Ámos potřebovat veselou písničku,
napíše mu jí pan Ábel a bude o tom držet jazyk za zuby.

Fungovalo jim to bezvadně. V celé zemi nebylo známějších skladatelů, než byli pan Ábel a pan Ámos. Na veřejnosti se sice špičkovali a zdálo se, že nemůžou jeden druhého vystát, ale v soukromí dodržovali svou tajnou dohodu a stali se dokonce přáteli.

Jednoho dne odjel pan Ábel na měsíční dovolenou do Indie. Pan Ámos mezitím dostal zakázku na veselou písničku. Pár dní se snažil něco vymyslet, ale brzy zjistil, že bez pana Ábela to nedokáže. Měla to být titulní píseň k novému filmu pro děti a z produkce mu ob den volali,
zda už ji má hotovou.

„Dejte mi pokoj, až to bude, tak to bude!“, odsekl vždy pan Ámos do telefonu a položil sluchátko. Tak to šlo tři týdny, až jednou večer zavolal panu Ábelovi samotný režisér.

– „Máte písničku?“, ptá se nedočkavě režisér.

– „Zatím ne“, odpověděl pan Ámos.

– Režisér chvíli čekal, jakoby přemýšlel a pak říká: „Máte čas do zítřejšího rána. Pokud nebude do té doby písnička hotová, najdeme si jiného skladatele. Přeju vám hezký večer a nashledanou.“ Režisér zavěsil.

„Co se mnou bude?“, pomyslel si pan Ámos, „jestli se rozkřikne, že jsem nebyl schopen složit písničku, nikdo si už u mně nic neobjedná!“ Hlavou se mu honily černé myšlenky a nevěděl, co má dělat.

Nakonec se rozhodl. Oblékl si černé kalhoty, černé ponožky, černé boty a černou košili. Přes hlavu si přetáhl černou čepici, do které vystříhl dvě díry pro oči a vyšel ze dveří. Potichu se plížil nočním městem, až nalezl svůj cíl. Byl to dům pana Ábela. Pan Ámos se rozhlédl, zda se nikdo nedívá a pak přeskočil plot na zahradu. Obešel dům a na zadní straně našel dveře na terasu. Vší silou se do nich opřel, dřevo zapraskalo a pan Ámos vpadl dovnitř.

Vytáhl z kapsy baterku a začal se rozhlížet po domě. Hledal hudební partitury. Jeho jedinou
nadějí bylo, že pan Ábel před svým odjezdem na dovolenou napsal nějakou veselou písničku, kterou zatím nikdo neslyšel a pan Ámos by si ji mohl vypůjčit.

Prohledal celý dům, ale marně. „Tak to je konec. Moje hudební kariéra je v troskách.“ Pan Ámos se unaveně sesunul do křesla v obývacím pokoji a zhasl baterku.

– „Ahoj“, ozval se najednou za ním skřehotavý hlásek.

– Pan Ámos se prudce otočil: „Kdo je tam?“

– „Ahoj, tady Frrranta“

– „Jaký Franta? Kdo jsi? Okamžitě vylez!“ Pan Ámos vyskočil z křesla a rozsvítil baterku. Přejížděl paprskem světla po místnosti, až narazil na klec. V kleci seděl papoušek.

– „Ahoj, tady Frrranta“, zopakoval papoušek a přešel z jednoho konce bidýlka na druhý. „Frrranta pták jako drrrak!“, dodal papoušek a uklonil se.

– „To je hezké, Franto, že se mně snažíš rozveselit, ale nemá to cenu. Zítra ráno mi zavolá režisér a já pro něj nebudu nic mít. Rozkřikne se to a brzy po mně neštěkne ani pes.“ Pan Ámos si znovu sedl do křesla a dal si hlavu do dlaní.

Papoušek Franta chvíli nervózně přecházel po bidýlku sem a tam a pak z ničeho nic začal zpívat: „Ná na na, ná na na, nánáná ná…“

Pan Ámos zvedl hlavu.

„Nánanana nánanana nánana ná …“

– „To je skvělé!“, vykřikl pan Ámos, vytáhl tužku a papír a poznamenal si veselou melodii, kterou mu zazpíval papoušek. „Moc ti děkuju!“, přiběhl ke kleci, dal papouškovi pusu na zobák a pak uháněl domů, aby si sedl ke klavíru. Přehrál si papouškovu melodii, dopsal noty, a odeslal hotovou písničku kurýrem na režisérovu adresu. Pak se celý unavený svalil do postele a usnul.

Probudil jej telefon.

– „Haló?“, ozval se pan Ámos rozespale do sluchátka.

– „Skvělé, prostě skvělé!“, vykřikoval na druhé straně režisér, „tak chytlavou melodii jsem ani ve snu nečekal. Je to hit a vy jste génius, pane Ámosi. Génius! I když jste nás napínal do posledního okamžiku …“

– „Jsem rád, že se vám to líbí“, zívnul pan Ámos do sluchátka, „a teď mně prosím nechte dospat, skoro celou noc jsem probděl ….“

Týden na to se vrátil z Indie pan Ábel. Hned následující den zavolal panu Ámosovi a domluvili si schůzku v kavárně na náměstí.

– „To mi nebudete věřit, pane Ámosi, co se přihodilo, zatímco jsem byl pryč“, řekl pan Ábel když se pozdravili a posadili se ke stolu.

– „Copak?“, zeptal se nejistým hlasem pan Ámos.

– „Vykradli mně! Vyrazili dveře na terasu a vloupali se dovnitř“

– „A ukradli něco?“, špitnul pan Ámos a uhnul panu Ábelovi pohledem.

– „To je právě to. Měl jsem sice v domě zpřeházené všechny partitury, jako by něco hledali, ale zdá se, že nezmizelo vůbec nic!“

– Pan Ámos polknul, podíval se na pana Ábela a pak promluvil: „Musím se vám, pane kolego, s něčím svěřit. Do vašeho domu jsem se vloupal já.“

– „Vy?“, vydechl užasle pan Ábel, „ale proč jste to udělal?“

A tak mu pan Ámos pověděl celou historii o veselé písničce pro film a nakonec dodal: „Víte, tak mně napadlo, když ten váš papoušek Franta vymyslel melodii pro mně, jestli on nevymýšlí i ty vaše písničky?“

Pan Ábel se zakabonil, pak se mu ovšem tvář rozjasnila a řekl: „Příteli, už spolu máme jedno velké tajemství, tak vám svěřím i toto: Skoro všechny písničky, které jsem v životě vymyslel, složil ve skutečnosti Franta.“

„Tak to tedy je!“, hlesl pan Ámos a napil se čaje. Pak se naklonil k panu Ábelovi a zašeptal: „Nemusíte se bát, že bych vás prozradil, příteli. Vždyť i já mám jedno malé tajemství, které jsem se právě rozhodl vám svěřit“

Tvář pana Ábela hořela nedočkavostí. Možná už trošku litoval, že se svěřil panu Ámosovi s tak důvěrnou věcí, ale nedalo se už nic dělat.

„Víte, já mám doma kočku“, začal pomalu pan Ámos. „A když potřebuju složit nějakou písničku, tak nechám otevřené víko od klavíru, ona se mi ta moje kočka projde po klávesách, já to zapíšu do not – a písnička je na světě!“

„Takže i vy …“, hlesl pan Ábel.

„Ano, i já …“, přikývl pak Ámos.

„Nikomu ani muk!“, řekl přísně pak Ábel

„Budu mlčet jako hrob!“, odpověděl pan Ámos.

Dopili čaj a rozešli se. A nikdo se jakživ nedověděl, že ty nejhezčí písničky z filmů a televize, ať už smutné, či veselé, skládají místo pánů Ábela a Ámose dvě zvířata – papoušek a kočka …

Kouzelník Fukaši versus vědci

Uprostřed Japonska je vysoká hora a na té hoře stojí dům. Stěny má z papíru a střechu dosti vachrlatou, přesto do něj nikdy neprší a nefouká. Chrání jej totiž zaklínadla kouzelníka Fukašiho, který v tom domě bydlí. Kouzelník Fukaši o sobě rád prohlašuje, že je nejmocnějším kouzelníkem na světě. Možná je to i pravda, ale […]

Uprostřed Japonska je vysoká hora a na té hoře stojí dům. Stěny má z papíru a střechu dosti vachrlatou, přesto do něj nikdy neprší a nefouká. Chrání jej totiž zaklínadla kouzelníka Fukašiho, který v tom domě bydlí.
Kouzelník Fukaši o sobě rád prohlašuje, že je nejmocnějším kouzelníkem na světě. Možná je to i pravda, ale to věčné vychloubání leze už všem na nervy. Jednoho dne, na kouzelnickém kongresu, se na Fukašiho obořil jeho kolega, kouzelník Tashimi: „Víte Fukaši“ – kouzelníci v Japonsku si vykají – „vy jsem celkem dobrý čaroděj. Ale skutečná kouzla se dneska dělají jinde. Výzkumníci ve vědeckých laboratořích dokáží takové divy, že naše obnošené triky před nimi blednou. A to platí i pro vás.“
Kouzelník Fukaši se nafoukl a vyprskl: „Vědci a výzkumníci? Ti trpaslíci? Ti mi nesahají ani po kotníky!“ Pak se postavil doprostřed místnosti a hlasitě zvolal: „Veřejně tady vyzývám všechny vědce na světě: jsem připraven se s vámi utkat. Vy budete bojovat svou vědou, já se budu bránit kouzly. Uvidíme, kdo je silnější.“ Položil skleničku, kterou držel v ruce, na stůl a odkráčel do svého domu na vrcholu hory.
Zpráva o vyzvě kouzelníka Fukašiho se rychle roznesla po celém světě. Netrvalo dlouho a ochočená poštovní sova přinesla Fukašimu dopis z Ameriky. Byl napsán na hlavičkovém papíře prestižní univerzity a stálo v něm následující:

Drahý Fukaši,

mé jméno je Charles Fairwright a jsem atomový fyzik. Určitě jste o mně již slyšel. Donesla se ke mně vaše nabídka k souboji. Bojovat s tmářstvím bylo vždy mým potěšením a proto jsem se rozhodl jí příjmout a zničit vás. Vyberte si prosím místo a čas, kdy chcete být anihilován mou nedávno vymyšlenou kapesní jadernou náloží.

S pozdravem

Charles Fairwright

„Chachá“, zasmál se kouzelník Fukaši, „kapesní jaderná nálož. Aspoň se trochu opálím.“ Odepsal profesoru Fairwrightovi do Ameriky a v určený den se přesunul doprostřed velké pouště v Číně. Jen v plavkách si sedl do plážového lehátka, nasadil si černé brýle a čekal. Brzy se z dálky ozvalo bručení malého bezpilotního letadélka. Pod trupem mu visel malý balíček. Letadélko se blížilo a když bylo přímo nad kouzelníkem Fukašim, vypustilo balíček. Ten padal a těsně nad zemí vybuchnul. Vzduch se naplnil oslepující září. Obrovské množství rozžhaveného plynu se promíchalo s pouštním pískem a výsledný mrak se zvedal do výšky ve formě atomového hřibu.
Dlouhé desítky minut nebylo nic vidět. Profesor Charles Fairwright vše pozoroval silným dalekohledem z hor na okraji pouště. Když se mrak konečně rozplynul, uviděl profesor kouzelníka Fukašiho, jak stále sedí na svém plážovém lehátku a popíjí ze sklenice koktejl. „To snad není pravda!“, vztekle kopnul do dalekohledu a vrátil se do Ameriky.
Fukaši dopil koktejl a prohlížel si svá předloktí a lýtka. „Trochu jsem se opálil, ale nic moc. Co by také člověk chtěl od kapesní atomové bomby, že?“

***

Dlouhou týdny se nic nedělo, zvěst o tom, že Fukaši přežil přímý zásah atomovou bombou odradila vědce od dalších pokusů. Až přišel dopis z Německa od Gerhadra Schroedra, výzkumníka zabývajícího se elekřinou. Dopis by stručný:

Fukaši,

bude mi potěšením usmažit vás elektrickým výbojem o síle pět miliónů voltů v mé nové hale na výrobu blesků v Dortmundu. Přijeďte, kdy se vám to bude hodit.

S pozdravem

Schroeder

Fukaši se zaradoval a hned se začal připravovat na cestu. „Elektřina“, liboval si, „to musím vyzkoušet.“

Po příjezdu do Dortmundu jej profesor Schroeder uvedl do velké betonové haly. Posadil jej do kovového křesla a přes ruce a nohy mu nasunul těžké ocelové pásy. Na hlavu mu nasadil železnou helmu. „Tak Fukaši, už to bude co by dup!“, zamnul si ruce a odběhl k řídícímu pultu v rohu haly. Ozvalo se temné hučení, to se nabíjely obrovské kondenzátory skladující energii pro elektrický výboj. Vzduch byl cítit ozonem. Gerhard Schroeder bedlivě sledoval ručičky na přístrojích a když bylo vše připraveno, stiskl velké zelené tlačítko uprostřed pultu. Z kovové koule visící kousek nad Fukašiho hlavou vyšlehl blesk tlustý jako vzrostlý dub a udeřil do kouzelníka. Hala se otřásala příšerným hřmotem, blesk se kroutil a tančil po kovové židli, na které seděl Fukaši. Za pár sekund výboj skončil. Gerhard Schroeder si sundal ochranné brýle a přiskočil ke kouzelníkovi. Ten se na něj usmál a řekl: „Předpokládám, že to byla jenom zkouška. Nic jsem totiž necítil.“ Schroeder zaskřípal zubama a odběhl zpátky k ovládádacímu pultu. Zapnul znovu nabíjení kondenzátorů a pozoroval, jak se ručičky přístrojů sunou přes maximální povolené hodnoty. „Měl byste to vypnout“, ozval se s obavami v hlase Schroedrův asistent, „jinak zničíte celé zařízení.“
„Mlčte“, okřikl jej Schoeder a pokračoval v nabíjení. Bloky kondenzátorů začaly vibrovat, podlaha haly se třásla jako při zemětřesení. Schroeder s divokým pohledem v očích pomalu sunul ruku k zelenému tlačítku. Jeho asistent utekl z haly ven.
Najednou se ozvala obrovská rána a celá hala vyletěla do povětří. Na všechny strany sršely různobarevné blesky a od okolních budov se odrážely ozvěny hromů. Pak vše utichlo a uprostřed trosek se ozval znuděný hlas kouzelníka Fukašiho: „Schroedře, pojďte ze mně sundat ty dráty, už mě to tady nebaví.“

***

Neůspěch Gerharda Schroedra ostatní vědce neodradil. Zničit kouzelníka Fukašiho se stalo otázkou jejich profesní cti. Slavný chemik Alonzo Ristoretti připravil supersilný jed, jehož jediná kapka by dokázala otrávit celé velkoměsto. Poslal jej v lahvičce kouzelníku Fukašimu a ten mu za pár dní odpověděl, že jej použil jako zálivku do salátu a moc mu chutnal.

Ruská robotická laboratoř na tajné základně poblíž Moskvy vyrobila robota zabijáka ze slitin titanu. Místo rukou měl speciální měniče zbraní, kde se mohly střídat odpalovače raket, laserová děla a obrovské iridiové kleště, schopné drtit beton na prach. Fukašimu nic neřekli a jednou v noci za ním robota zabijáka poslali. Fukaši jim ráno zavolal, že děkuje za nového domácího mazlíčka. Dal mu prý jméno Punťa a poslal jej umývat podlahu.

Vědec střídal vědce a zdálo se, že kouzelník Fukaši je vskutku neporazitelný a jehou kouzla a čáry jsou silnější, než věda a technika dohromady.

Výzvy k souboji pomalu řídly až jednou v zimě přišel Fukašimu dopis ze Slovenska:

Pane Fukaši,

mí kolegové se vás doposud snažili zničit hrubou silou. Já jsem matematik a takovou možnost nemám. Mohu vám ovšem nabídnout následující: Dám vám jednoduchý úkol a pokud jej splníte, vyhrajete nade mnou. Pokud ne, přiznám já svou porážku. Souhlasíte?

S pozdravem

Juraj Žinčica
matematik
Tatry, Slovensko

„Ale jistě, že souhlasím“, zaradoval se kouzelník Fukaši, „nad matematikem jsem ještě nezvítězil. Teď to bude poprvé.“ Odebral se na Slovensko, do zasněžených hor.

Juraj Žinčica žil v malé chatě na horském hřebeni daleko od lidí. Přivítal kouzelníka Fukašiho a pohostil jej vlastnoručně vyrobeným sýrem. Pak vytáhl z psacího stolu list papíru, podal jej Fukašimu a řekl: „Můžete, prosím, přehnout tento list desektrát na polovinu?“

Kouzelník Fukaši se zasmál: „To ma být váš úkol, Žinčico?“

„Ano, nic jiného po vás nechci. Jen desetkrát přehnout tento papír.“

Fukaši si prohlédl papír. Obyčejný list formátu A4. Položil jej na stůl a začal překládat. Jedno přehnutí. Druhé. Třetí. Papír se stával tlustším a menším. Při šestém přehnutí už Fukaši viděl, že úkol je mnohem těžší, než si původně myslel. Přehnul po sedmé a protože byl mocný kouzelník, podařilo se mu papír přehnout i po osmé. Ale dál už ne.

Vstal, hodil papír do koše a beze slov odešel z místnosti.

Zvěst o tom, že matematik Juraj Žinčica porazil kouzelníka Fukašiho se rychle roznesla. Vědci na celém světě se radovali z úspěchu svého kolegy.

A kouzelník Fukaši? Nevychází ze svého domu na vrcholu hory a údajně se věnuje skládání papírových vlaštovek. Pro uklidnění.

Jára a duch

Ve městě Brně je kopec a na tom kopci stojí hrad. Říkají mu Špilberk a v minulosti se tam stala spousta prapodivných věcí. Dodnes někteří lidé tvrdí, že tam straší. Hrad navštěvuje každý den mnoho turistů, o které se stará kastelán se svými pomocníky průvodci. Jeden z průvodců, Jára, má právě službu v pokladně. Už […]

Ve městě Brně je kopec a na tom kopci stojí hrad. Říkají mu Špilberk a v minulosti se tam stala spousta prapodivných věcí. Dodnes někteří lidé tvrdí, že tam straší. Hrad navštěvuje každý den mnoho turistů, o které se stará kastelán se svými pomocníky průvodci.

Jeden z průvodců, Jára, má právě službu v pokladně. Už se smráká, poslední návštěvníci vycházejí z hradní brány.

„Děkujeme za návštěvu a příjďte zas!“, loučí se s nimi Jára a začíná v pokladně přepočítávat denní tržbu.

„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, …, vždyť já zapoměl zavřít bránu!“ Jára se zvedá, vychází z pokladny a oběma rukama tlačí do těžkých dubových vrat hlavní brány.

Pak se vrátí zpátky do pokladny k přepočítávání peněz: „Kde jsem to přestal? Ále, radši začnu znovu. Deset, dvacet, třicet, …“

Krrrrrrh. Hlavní brána se otevřela.

Jára se podivil: „Copak jsem jí před chvílí nezavíral? Asi jsem jí pořádně nedovřel.“ Zvedne se tedy, vyjde ven, znovu bránu zavře a velkým klíčem jí zamkne na dva západy.

Vejde zpátky do pokladny a začne znovu počítat: „Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, …“

Krrrrrrh. Brána je znovu dokořán.

„To si snad někdo dělá legraci!“, vykřikne Jára a uhání k bráně. Prudce ji zabouchne, zamkne na dva západy a ještě ku bráně dovalí dva velké kameny, které ležely opodál.

„Ze mně si nikdo blázny tropit nebude. Přepočítám tržbu a jdu domů!“, brumlá si pod nosem a usedá na židli v pokladně. „Tak ať to odsejpá. Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, …“

Krrrrrrh.

Jára zavyl jako raněný kojot a vyběhl ven. Brána byla opět dokořán. „Ne a ne a ne a ne! To se mi snad zdá!“ Jára poskakoval po dlažbě před bránou a držel si hlavu v dlaních.

– „Nezdá“, ozval se odnědud sezhora medový hlásek.

– „Cože? Kdo to mluví?“, Jarda se otáčel kolem dokola, až si všiml malého bílého ducha sedícího nahoře na vratech.

– „Mně se líbí, když je otevřeno“, řekl duch a pohupoval se na vratech. „Mám tak lepší přehled“

– „Jenže tady to mám na starosti já“, povídá Jára s rukama v bok, „a já říkám, že ta brána zůstane zavřená, abych mohl přepočítat tržbu a jít domů!“

– „Otevřená“, pípnul duch

– „Zavřená“, dupnul si Jára

– „Otevřená!“

– „Zavřená!“

– „Otevřená!“

– „Tak dost!“ Jára vzal se země malý kamínek a hodil ho do po duchovi. „Už ať tě tady nevidím!“ Jenže kamínek duchem proletěl, jako by to byl vzduch.

„Chachachá“ rozesmál se duch, „tahle snadno mně odsud nedostaneš. A brána zůstane otevřená.“

„Jen počkej“, syčí Jára, „já ti ukážu.“ Dojde zpátky do pokladny, chvíli se tam přehrabuje a pak se objeví se silným stavebním reflektorem zapojeným do prodlužovací šňůry. Namíří reflektor na ducha a stiskne vypínač.

„Ajvaj“, vypískne duch a zacloní si rukama oči. Duchové totiž nemají rádi světlo a proto se pohybují jenom v noci. Duch seskočí z vrat a peláší pryč. Jára postaví reflektor na zem a namíří ho tak, aby osvětloval celou bránu. Pak jí zavře, zamkne, otře si zpocené čelo a vrátí se do pokladny.

„Snad už budu mít klid“, vzdechne a začne znovu od začátku počítat peníze. „Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, …“

Krrrrrrh.

„Uááááá“, Jára ze sebe vydal pokřik indiánů na válečné stezce. Vystřelil ze dveří pokladny a uviděl ducha, jak sedí na vratech a směje se. Před sebou držel štít, který sebral z jednoho starého rytířského brnění. Za štítem byl stín a duchovi tak nevadilo silné světlo reflektoru.

„A bude otevřeno“, řekl posměšně brunátnému Járovi, který stál pod ním s dlaněmi sevřenými v pěst.

Jára sotva popadal dech. „Tak ty si myslíš, že mně přechytračíš, co?“ zahrozil duchovi pěstí.

„Přesně to si myslím“, odpověděl mu duch.

„To si opravdu jenom myslíš!“ procedil Jára skrze zuby a vydal se do pokladny. Přehraboval se tam o poznání déle než posledně a nakonec se vynořil s obrovským větrákem, který na hradě používali v létě, když byly horka. Zapojil větrák do prodlužovací šňůry, cvakl vypínačem a fůůůůůůůůůůů, silný proud vzduchu se vznesl k vratům a odfoukl ducha jako by to byl drak.

„Co to děláš?“, ozval se plačtivě duch. „Vždyť víš, že duchové nemají rádi vítr!“

„Právě proto to dělám“, mnul si ruce Jára, poslavil větrák na zem, zavřel a zamknul bránu a vrátil se do pokladny k přepočítávání peněz.

„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, …“, nachvilku se zaposlouchal, ale neslyšel nic než šumění větráku, „padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, ….“

Skřřřřííííp.

„Co to bylo?“ Jára vyběhl ven, ale brána byla zavřená.

Skřííííp.

Zvedl hlavu a uviděl, jak se na něj z otevřeného hradního okna culí hlava ducha.

„Okamžitě to okno zavři. Co když bude pršet?“

„To tak“, odpověděl duch a skříííp, skříííp, začal otvírat další okna. Jára vyběhl nahoru a začal okna zavírat.

Jenže duch byl rychlejší a sotva Jára okna na jedné straně hradu zavřel, duch je už na druhé straně zase otevíral. Honili se takto drahnou chvíli, až venku začalo svítat. Když si toho duch všiml, okamžitě zmizel.

Jára pozavíral všechna otevřená okna a vracel se zpátky k pokladně. „To byla teda noc“, povzdechl si a otevřel dveře pokladny.

Uvnitř stál kastelán a bubnoval prsty o dřevěný stůl.

„Jaroslave, Jaroslave, co to do vás vjelo?“, podíval se přísně na Járu, „včerejší tržba nepřepočítaná a vy si tady prohýříte celou noc. Jen se podívejte, jak vypadáte! Oči červené, celý rozcuchaný, sotva se držíte na nohou. Upalujte se domů prospat, ať jste čilý na odpolední směnu!“

„Ale, ….“ ozval se Jára, ale hned zmlknul, protože si uvědomil, že kastelán by jeho noční příhodě s duchem asi stěží uvěřil.

A tak šel domů a hned jak tam dorazil, padl do postele a usnul. Nespalo se mu však dobře. Převaloval se ze strany na stranu a neustále se mu zdálo o duchovi. Probudil se po obědě celý zpocený a s obavami se vydal k hradu, kde ho čekala odpolední směna. S přicházejícím večerem byl stále nervóznější a když odešli poslední návštěvníci a on začal přepočítávat tržbu, připravil si vedle stolu reflektor a větrák, aby mohl začít bojovat s duchem.

„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, pasedát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto, sto deset, …“

Jára poslouchá, ale nic se neděje. Brána zůstala zavřená a duch se neobjevil.

Dopočítal tržbu a šel domů. „Tojsem mu to nandal!“, radoval se cestou z hradu. „Tak jsem toho ducha včera vystrašil, že už se dneska radši neobjevil“.

Jára ovšem nevěděl, že duch se dnes večer neobjevil z úplně jiného důvodu. Patřil totiž jednomu vojákovi, který kdysi na hradě Špilberku zahynul ve vězení a objevuje se vždy po třista letech na jednu noc a ta noc byla zrovna včera.

Jára došel domů a spokojeně usnul. Nechme jej vyspat do růžova, bude to potřebovat. Přiští sobotu, zrovna když bude mít Jára zase odpolední službu, se totiž na hradě Špilberku bude konat tajný slet duchů z celé Evropy!

Dobrou noc.

Dva bratři

Na druhém konci světa se nachází země, které se říká nudlová. Není to proto, že by tamní obyvatelstvo mělo ráno nudle, nebo že by se tam snad nudle ve velkém vyráběly. Nudlová se jí říká proto, že ta země je dlouhá a úzká, jako nudle. V Nudlové zemi žijí dva druhy lidí. Jedni jsou vysocí […]

Na druhém konci světa se nachází země, které se říká nudlová. Není to proto, že by tamní obyvatelstvo mělo ráno nudle, nebo že by se tam snad nudle ve velkém vyráběly. Nudlová se jí říká proto, že ta země je dlouhá a úzká, jako nudle.

V Nudlové zemi žijí dva druhy lidí. Jedni jsou vysocí a štíhlí, ti druzí zase malí a tlustí. Mezi sebou se příiš nemíchají, každý druh lidí žije ve svých vesnicích a navzájem se téměř nestýkají. Když musí vysoký a štíhlý projet přes vesnici malých a tlustých, nezastavuje se, i kdyby měl hlad a koně potřebovaly napojit. Počká, až dorazí do vesnice svých soukmenovců. Malí a tlustí to dělají stejně. Oba kmeny mluví i různými jazyky – vysocí čahounštinou, malí cvalíkštinou.
Jinak ovšem proti sobě nic nemají, nebojují spolu a v Nudlové zemi vládne mír.

Blízko hlavního města je vysoká, strmá hora a na ní v nedobytném hradě žije rodina kouzelníka Finistéra. Nepanuje tam dobrá nálada. Kouzelník Finistér má dva syny – Árona a Jeronýma. Jsou to jednovaječná dvojčata, ale chovají se k sobě, jako by to byli úhlavní nepřátelé. Áron a Jeroným se od božího rána až do pozdního večera hádají, perou, dělají si naschvály, žalují na sebe a kujou proti sobě pikle. Finistér je z nich zoufalý. Nakonec se rozhodne pro radikální řešení – oba bratry od sebe rozdělí a pošle je do světa, aby byli od sebe tak daleko, jak to je jenom možné – Áron skončil ve Španělsku, Jeroným na Novém Zélandě.

Na hradě Finistérů zavládl klid, i když rodičům bylo smutno, že jejich jediné děti jsou pryč, a ještě tak daleko. Brzy si však zvykli a okolní vesnice malých a tlustých i vysokých a hubených se podivovaly, co že je na hradě tyčícím se nad nimi najednou takový klid.

Pokoj ovšem netrval dlouho. Jen dvakrát vykvetly na jaře jabloně, když se kouzelník Finistér roznemohl a umřel. Na pohřeb se sjeli kouzelníci z celého světa a samozřejmě nechyběli ani Áron s Jeronýmem. Člověk by čekal, že tak tragická událost, jako se smrt otce, oba bratry usmíří, nebo mezi nimi alespoň zavládne příměří, ale ne. Jen co se Áron s Jeronýmem znovu setkali pod jednou střechou, začali se okamžitě hádat. Áron na dálku zapálil Jeronýmův pokoj (specializoval se totiž na ohňovou magii) a Jeroným na oplátku spláchl Árona do řeky, když vyvolal prudký přívalový déšť (byl výtečným kouzelníkem vody). Nakonec to dopadlo tak, že na pohřeb otce nebyli vpuštěni a obřad museli sledovat přes plot, každý na opačné straně hřbitova.

Další den se sešla rodinná rada Finistérů. Vypořádali pozůstalost po zesnulém otci a také učinili jedno mimořádné rozhodnutí. Protože Áron a Jeroným byli nenapravitelní, Finistérové se rozhodli zbavit je schopnosti kouzlit. K takovému kroku se přistupuje skutečně vyjímečně, protože kouzlo pro zbavení schopnosti kouzlit je strašně složité s nebezpečné. Musí jej vyvolat alespoň dvanáct kouzelníků najednou. Pokud se magická energie nesoustředí přesně v jeden okamžik, může kterýkoli z nich zemřít.

Celé odpoledne vycházela z hradu Finistérů zelenkavá záře a hora se otřásala jako při zemětřesení. Byly slyšet výkřiky a sténání. Pak se setmělo a vyšel měsíc. Bylo dokonáno. Áron a Jeroným už nebyli kouzelníky. Stali se z nich normální smrtelníci. Byli pochopitelně strašně naštvaní. Jeden na druhého i na celý svět. Pokud si Finistérové mysleli, že oba bratry konečně donutí ke změně chování, spletli se. Když teď nemohli kouzlit, začali se pošťuchovat a prát. Nakonec je museli znovu rozdělit. Áron odjel na sever nudlové země a Jeroným na jih.

Brzy se k Finistérům donesly zvěsti ze severu, že Áron tam začal popichovat kmen vysokých a štíhlých proti malým a tlustým. Poslové z jihu zase hlásili, že Jeroným organizuje malé a tlusté proti vysokým a štíhlým. Rok se s rokem sešel a Nudlová země se proměnila k nepoznání. Vysocí přepadali malé, tlustí bili štíhlé. Áron vybudoval na severu pevnost Tyčkovice, odkud řídil výpady proti malým a tlustým. Jeroným řídil své soukmenovce z hradu Cvalíkova, postaveném v nepřístupných jižních horách.

Nudlová země byla v troskách. Kam se oko podívalo, stoupaly k nebi sloupce dýmu z hořících vesnic a měst. Nebylo co jíst, protože téměř nikdo nezasel, a pokud zasel, úrodu mu zničili bojovníci protistrany. Ustal obchod, neboť se nikdo neodvážil projíždět přes území druhého kmene. Všude jen bída a zmar. Áronovi s Jeronýmem to vůbec nevadilo. Našli si náhradu za své kouzelnické schopnosti. Místo magických sil ovládali statisíce lidí. A neváhali je použít, aby uštědřili jeden druhému pořádnou ťafku.

To léto se opět sešla rodinná rada Finistérů. Jejich hoře se válka vyhýbala, nikdo si netroufl na nedobytný hrad chráněný baterií kouzel. Na programu byl jediný bod – tedy vlastně dva body – Jeroným a Áron. Finistérové se už nemohli dívat, jak kvůli vzájemné nevraživosti vypečených bratrů trpí obyvatelstvo nudlové země. Rokovali dva dny a dvě noci, až přišli s řešením:

Navrátí bratrům jejich magické schopnosti. A nejenom to. Dokonce jim jejich schopnosti zdesateronásobí. Ale jen na jeden den. Od slunka východu do slunka západu se z Árona a Jeronýma stanou nejmocnější kouzelníci na světě. Budou se moci utkat v souboji jeden proti jednomu, rovný s rovným. Kdo vyhraje, porazí toho druhého jednou provždy. Oba bratři souhlasili. Finistérové vykouzlili daleko v oceánu velký pustý ostrov, kde se měl souboj konat. Před úsvitem na něj přenesli Árona s Jeronýmem a přičarovali jim desetinásobek jejich původní kouzelnické síly. Pak celá rodina vyčerpáním padla na podlahu a sedm dní a sedm nocí spali bez pohnutí hlubokým spánkem.

Áron a Jeroným si připravovali své rozhodující kouzlo. Na skalnatém ostrohu východního pobřeží ostrova seděl Jeroným, zahalený do černého pláště a soustředěně pozoroval okolní moře. Áron ležel na zádech v písečné prohlubni na západě, ruce roztažené a přes zavřená víčka nasával energii ze slunce.

Den pomalu končil. Slunce se přiblížilo na dva prsty k obzoru. Áron a Jeroným pomalu vstali a postavili se tváří proti sobě, i když byli deset kilometrů vzdálení a neviděli se. Áron rozevřel dlaně a vyplivl do nich malou zářící kuličku. Roztáhl pomalu ruce a kulička rostla, zvětšovala se a začala se měnit ve velký žhnoucí oblak. Ohnivé jazyky se rozlily přes celou šířku ostrova a mrak se šinul k východu. Ze všech stran z něj vystřelovaly blesky a syčící modrozelené plameny.

Jeroným chvíli pozoroval zvětšující se záři nad druhým koncem ostrova a pak rozpažil ruce. Konečky prstů se mu začaly prodlužovat a rostly směrem k moři. Když se dotkly vodní hladiny, Jeroným otevřel ústa, odkud se začal řinout mohutný proud vody. Masa vody se rozlévala do stran, zpěněné bublající víry rostly do výšky a vznikla obrovská vlna, která se valila směrem na západ.

Áron i Jeroným měli oba rozpažené ruce a otevřená ústa. Jeronýmovi se z nich valil proud vody, Áronovi křik a ohnivé sliny. Východní polovina ostrova byla pokrytá rozbouřeným mořem, západní ohnivým peklem podobným rozlitému slunci. Oba živly se k sobě blížily. Slunce zapadlo za obzor. Oheň a voda na sebe narazily.

Nastal obrovský výbuch. Země se otřásla a celý ostrov se zahalil do gigantického mračna mlhy. Když se mlha po hodině rozplynula, na místě, kde se nacházel ostrov, byla jen klidná vodní hladina.

Ostrov, Áron i Jeroným přestali existovat.

Nudlová země si konečně oddechla. Lidé jako by se probudili z noční můry, přestali se vzájemně napadat a i když mezi nimi zůstalo hodně zlé krve, dokázali ji v sobě potlačit a nebrat do ruky klacek či meč. Novými vládci země se stali Finistérové a spravovali ji moudře a rozumně.

A Áron s Jeronýmem? Oba jsou v kouzelnickém nebi (kouzelnické peklo totiž není), sedí každý na svém obláčku a hádají se, kdo koho tenkrát vlastně na tom pustém ostrově porazil. A protože kouzelnické nebe nikdy neskončí, budou se takhle hádat až do skonání věků.