Příprava k odletu na Tahiti finišuje. Odpoledne ještě zajedu koupit do Ostravy obrovskou polskou vlajku. Pro plachetnici Pura Vida jsem totiž vyřídil polskou registraci. Pak sedám na autobus do Paříže. Mám před sebou 19 hodin cesty, dost na to, abych si konečně ujasnil v hlavě přesný itinerář naší cesty, postahoval mapy do hlavního i záložního mobilu a pořádně si odpočal.
Ranní Paříž mně vítá sluncem. Dávám batoh do úschovny na Gare de Lyon a procházím se. Kanál Saint Martin, Notre-Dame, Eifellovka. Pak autobusem na Pigalle a nahoru na Sacré-Coeur. Spousta příjemných vzpomínek, škoda, že už nemáme kontakt na Samuela, žije někde v Paříži a vždy to byl zábavný průvodce.
Pak metro na letiště Charles de Gaule a nástup do éra. Vždy mně překvapí, jak jsou ty letadla na dlouhé cesty veliká. Deset sedadel v jedné řadě vedle sebe, neuvěřitelné. Sleduju filmy, spím a civím na krajinu pod sebou. Letíme přes Island a jižní Grónsko, nádhera. V San Francisku musíme projít odbavením, i když budeme pokračovat stejným letadlem. Tři hodiny na přestup jsou tak akorát na vstupní formality, nestihnu ani pravý americký hamburger, na který jsem se těšil.

Boeging 777

Znovu v letadle, pár dalších filmů a před čtvrtou ráno přistáváme na Tahiti. Přestože je noc, ve vstupní hale nám na uvítanou hraje tahitský band. Vzduch je krásně tropický, nasávám jej nosem a vůbec mi nevadí dlouhá fronta na pasové odbavení.
Před letištěm mně čeká Břeťa. Rodina mu odletěla před pár hodinami, těsně jsme se minuli. Před halou se procházejí kohouti a slepice, které na Tahiti volně žijí. Jedeme autobusem na loď. Konečně ji vidím. Zakotvená mezi korálovým útesem a břehem, pohupuje se ladně na vlnách. 38 stopá kráska typu Albin Singoalla, vyrobená v roce 1971. Původně byla o pár stop kratší, ale předchozí majitelé jí přilepili delší zadek. Je na ní vidět řádná péče.

Kontrola lodi

Na nic nečekáme a dáváme se do práce. Lezu na stěžeň, kontroluji uchycení vantů a kladek před dlouhou cestou. Balíme, kontrolujeme, opravujeme. Den uběhl rychle a kolem šesté slunce spadne pod obzor a je tma. V tropech si soumraku moc neužijete.
Další den čistíme trup lodi pod vodou. Je to zdlouhavá práce, neustálé potápění na nádech, ale udělat se to musí. Obrostlá loď pluje pomalu a to my nechceme. Odpoledne je hotovo a za odměnu si dávám krátký pěší výlet. Vyrážím do kopců nad kotvištěm. Trvá několik kilometrů, než skončí vilové čtvrti sápající se po příkrých stráních. Vše je oploceno, nezbývá, než stoupat po asfaltkách. Pak domy skončí a konečně začíná džungle. Půda je tu sytě červená, ve vzduchu mlha. Stoupám na ostroh, ze kterého je krásný výhled na Mooreu, pro mně nejhezčí ostrov Francouzské Polynézie. Cestou zpět utrhnu v lese trs banánů, ať máme na cestu nějaké ovoce. V obchodě kupujeme jen to nejnutnější, vše je tady strašně drahé.

Tahiti, výhled na ostrov Moorea

Večer jsme připraveni, zvedáme kotvu a vyrážíme na ostrov Raiatea, kde se pokusíme naplnit plynové bomby. Kousek po výjezdu z korálu vytahujeme plachty. Společnost nám dělá stádo velryb, které nám křižuje cestu. Noční plavba proběhla v pořádku, ráno jsme přirazili k molu v Utoroe na Raiatei a vyrazili do krámku pro bagetu. Koupil jsem si i místní kyšku ze zkvašeného kokosového mléka, ale nedalo se to pít. Celý zbytek dne jsme strávili plněním plynových bomb, což se nám nakonec podařilo. Cíl byl splněn a večer jsme mohli v klidu odplout na ostrov Bora Bora.

Bora Bora

Na Bora Bora se oficiálně nesmí skoro nikde kotvit, byli jsme tedy rádi, že jsme za tmy našli poslední volnou bójku hned vedle Vaitape. Na ráno jsme měli dva úkoly – odhlásit se z Francouzské Polynésie a vystoupat na horu Pahia, odkud má být překrásný výhled na celý ostrov Bora Bora.
Když na policejní stanici slyšeli, že chceme odplout ještě dnes, smáli se, že takhle rychle se odjezdové formality udělat nedají, ale po trošce přemlouvání slíbili, že se o to pokusí a ať se ozveme odpoledne.
Měl jsem tedy čas projít se na kopec. Stezka nebyla příliš dobře značená, ale všechna důležitá místa byla zajištěna fixními lany. Pohled z vrcholu byl skutečně nádherný. Cestou zpátky jsem se ztratil a musel se probojovávat prudkou džunglí, ale díky aplikaci Mapy.cz a jasnému terénnímu reliéfu se mi podařilo sestoupit na začátek stezky. Velkou pomocí byly odhalené kořeny stromů a liány, které usnadňovaly sestup ve strmých úsecích.

Hora Otemanu (727 m n.m.)

Došel jsem do přístavu na wifinu a velké překvapení – francouzský policista mi píše, že odhlášení je hotové! Sbalil jsem dokumenty, koupil známky, poslal pár papírů poštou do Papeete a po celodenním běhání jsem dorazil na loď.
Břeťa říká, že už taky byl výběrčí poplatků za bójku. Nějak jej odpálkoval, ale určitě se vrátí. Na nic tedy nečekáme, odvazujeme se a míříme k díře v korálovém útesu, kudy se dá vyplout ven. Kolem burácejí vlny rozbíjející se o útesy. Blíží se večer. Čeká nás 1300 mil dlouhá testovací plavba na Americkou Samou.
Musíme prověřit loď, zda vše funguje, jak má. Americkou Samou jsem vybral jako první zastávku proto, že by tam mělo být levněji, než v jiných částech Polynezie (je to přece jen Amerika) a také by mělo být snažší sehnat náhradní díly.
První dny plavby fouká čerstvý vítr kolem 25 uzlů. Loď se chová velmi dobře, ladíme ideální konfiguraci plachet, dostáváme se do rutiny. Oceán je úplně prázdný. Kolem nás nejsou žádné lodě, ani na AIS, které má dosah desítky mil. Hlídky máme jen dvě. Od šesti večer do půlnoci a od půlnoci do šesti ráno. Střídáme se každý den, kdo bude mít první. Pokryjeme tak celou noc.
Na vlasec tažený za lodí se nám chytí obrovská Mahi Mahi. S obtížemi ji přitáhneme k lodi, máme ji na badenplatu a než se do ní podaří zasehnout hák, ryba se vymrští, uvolní se z háčku a je pryč. Smůla.
Na přeplavbách většinou moc nevyvařuju, ale Břeťa se chytá kuchyně a jíme si jak páni. Pár dní nám vydrží čerstvé produkty z Francouské Polynézie a pak přecházíme na trvanlivé potraviny, které jsem před odjezdem nakoupil v Polsku a dotáhl v batohu na Tahiti – trvanlivé tortily, toustové sýry, klobásky, polévky z pytlíku a konzervy. Já bych to dlabal víceméně syrové, ale Břeťa udržuje štábní kulturu a vaří, peče, smaží. Abych ho podpořil, vzpomenu si na Rudu Krautschneidera, jak v jižním oceánu pekli buchty a taky je zkusím upéct. Docela se povedly.

Břeťa s vlastnoručně upečenou pizzou

Vítr postupně slábne, přichází naše první flauta – totální bezvětří. Bezvětří na oceánu se snáší častokrát hůře, než bouře. Jsou dvě možnosti, jak jej překonat – buď počkat (netrvá většinou déle, než den), nebo jet na motor. Většina plachetnic, která motor má, se rozhoduje pro druhou variantu a my jsme nebyli vyjímkou. Motor tedy drnčí, nemám z toho radost, ale míle odsýpají.
Pak se nám rozfouká přímo do čumáku, to jsem v pásmu pasátů moc nečekal. Ale pasáty v Pacifiku se chovají trochu jinak, než ty Atlantické, na které jsem zvyklý. Jsou méně souvislé, vítr mění často směr a sílu, musíme stále pracovat s plachtami.
V každém tropickém moři přicházejí náhlé přeháňky, kterým se anglicky říká squall, francouzsky grain. Objeví se mrak, zesílí vítr a začne pršet. Někdy je přeháňka nevinná a za chvíli přejde, jindy vítr zesílí na dvojnásobek, viditelnost klesne na nulu a déšt bičuje palubu. Jsou dny, kdy za celý den nepříjde ani jedna, jindy jsou jich desítky v řadě za sebou. Hlavně v noci je těžké odhadnout, jak silná přícházející přeháňka bude a jak moc tedy máme zarefovat plachty. Mám ale pocit, že squally v Pacifiku jsou přece jen méně silné, než ty Atlantické.
Přívrava na squally má zásadní vliv na celkovou rychlost plavby. Máte totiž dvě možnosti. Plout s velkým oplachtěním a při každé přeháňce refovat, nebo vyvěsit méně plachet, se kterými se dají menší přeháňky přežít bez refování a refovat jen při těch větších. První možnost znamená větší průměrnou rychlost a více práce s plachtami, druhá možnost menší rychlost a méně práce. Je třeba najít rozumný kompromis.
Před Americkou Samoou vítr slábne a dojíždíme na motor. Po jedenácti dnech na oceánu vjíždíme zase mezi palmy, kolem jsou lodě, na březích domy a auta. Přirazíme k celnímu molu v přístavu Pago Pago a odbavujeme se. Jde to snadno, všichni úředníci přicházejí k lodi, i když je pátek odpoledne. Pak přejíždíme do zadní části zátoky, nafukujeme dinghy a vyloďujeme se na břeh.

Americká Samoa

První dojmy z pevniny po dlouhé plavbě jsou vždy intenzivní. Jdeme do obchodu pro plechovku koly, pozorujeme zvláštní autobusy vyrobené ze starých amerických pickupů. Pickupů tady jezdí taky hodně, na korbě mají postavené plastové zahradní sedačky a nich sedí celé rodiny. Vypadá to nebezpečně, ale brzy zjistíme, že na celém ostrově se nejezdí rychleji než čtyřicítkou. Je to tady samý kostel a tomu odpovídá chování lidí – jsou příjemní a nápomocní. Večerní mše připomínají spíše jazzové koncerty.
V neděli jdu na nejvyšší bod ostrova, horu Matafao. Oproti Francouzské Polynézii je stezka mnohem zarostlejší, hlavně ve vrcholových partiích. Fixní lana ale nechybí, takže výstup je bezpečný. Nahoře jsou zbytky nějaké kovové instalace z druhé světové války, výhled není tak impozantní jako na Bora Bora.

Výstup na Matafao

V pondělí podnikáme další anabázi s plněním plynových láhví, nakonec kupujeme novou bombu, která nám vydrží déle, než tři staré bomby dohromady.
Jednou večer jdeme prát do veřejné prádelny na konci zátoky. Přirazíme s dinghy ke břehu a slyšíme ze všech stran, jako by někdo bušil do zavěšených kolejnic. „Omlouvám se, ale měli byste si sednout,“ říká nám dívka na břehu.

– „Sednout? Proč si máme sednout?“

– „Protože je curfew. Nebojte se, bude to trvat jen pár minut.“

Jsme z toho trochu zmatení, ale sedáme si. Curfew znamená anglicky něco jako zákaz vycházení, večerka, atd. Vidíme, že všichni na ulici si skutečně sedli, na lavičky, na zídky a podobně. Za deset minut se opět ozve kovové bušení a my můžeme vstát. Vrtá nám to hlavou a další den zjistíme, že curfew na Americké Samoi se vyhlašuje v čase večerních modliteb, aby se na pár minut zastavila veškerá činnost ve vesnici. Je to zvláštní kombinace křesťanství a kmenových zvyků.
Ty mají na Americké Samoi stále sílu zákona. 90% území patří jednotlivým kmenům, zbytek patří americké vládě. Ta si dokonce od kmenových náčelníků pronajímá území, na kterém se rozkládá Samojský Národní park.
Na kmenových územích se nesmí v neděli chodit na pláž. Když se chcete v neděli vykoupat, musíte jít na nepříliš hezkou pláž vedle hlavní silnice, která leží na federálním území. Je to docela legrace, ale ne vždy.
Američan Nate, který na Americké Samoji žije už několik let i s rodinou, nám vyprávěl příběh dívky, která byla zaměstnaná v jedné místní bance. Kmen, do něhož patří, pořádal nákladný pohřeb významného člena a všichni z kmene na ten pohřeb museli přispět. Dívka neměla peníze a tak je ukradla v bance, kde pracovala, i když musela vědět, že se na to příjde. Strach z toho, že by nesplnila svou povinnost vůči kmeni, byl silnější.

Americká pošta na Americké Samoji

Připravujeme se k odjezdu. Ve velkoobchodním skladu poblíž letiště nakupujeme zásoby na další měsíc. Je to typický americký obchod. Polovina regálů jsou sladkosti a nápoje, jedna malá police se zeleninou a pár druhů konzerv – Corned Beef, Chilli a Špagety. Naplníme dva velké vozíky a u pokladen je skládáme do kartónových krabic. Opět se projeví místní pohostinnost – příjde k nám chlapík a ptá se, zda máme odvoz. Když řekneme, že ne, pokyne nám, ať naložíme všechno na korbu jeho pickupu, který má zaparkovaný před obchodem. Odveze nás až k lodi.
Poslední problém, který musíme vyřešit, je pitná voda. V přístavu je volně přístupná hadice obecního vodovodu, hodně lidí nás ale odrazuje od toho, abychom tu vodu pili. Samotné vodárny doporučují, aby se voda převařovala. Na několika místech jsou automaty, kde si za pár dolarů můžete načepovat vodu do vlastních nádob. Automaty jsou připojené na vodovod, ale údajně vodu filtrují a ošetřují UV zářením. Nakonec volíme kompromis – nádrže plníme vodou z vodovodu a k tomu si bereme 80 litrů z automatu. Jen co jsme vzali do rukou naplněné kanystry, už u nás zastavil pickup a nabídl nám odvoz. Chlapík nás odvezl do přístavu a pak jsme si chvíli povídali, jako s mnoha dalšími lidmi za těch pár dní, co jsme tady strávili. „Americká Samoa je jediné místo na světě,“ povídá hrdě chlapík, „kde nechám svoji dceru jít samotnou kamkoli ve tři hodiny ráno, a nebudu se o ni bát.“ Asi to bude díky těm kostelům.
Další den ráno se odhlásíme ze země a vyrážíme na dlouhou etapu. Cílem je doplout až do Torresova průlivu, 2800 mil daleko, s jednou případnou zastávkou na Vanuatu. Ze začátku nám fouká dobře, ale po pár dnech vítr slábne. Vypadá to na dlouhé motorování a navíc nás má zasáhnout silný vítr z obrovské tlakové níže, která se sune od Austrálie na východ. Nakonec se rozhodujeme stočit na jih na Fidži, i když to znamená, že Torres už možná letos nestihneme. Po dvou dnech brzy ráno dorážíme k přístavu Savu Savu na druhém největším ostrově souostroví Fidži – Vanua Levu. Voláme vysílačkou do maríny, mariňák vyjede a pomáhá nám uvázat se na bójku. Je sedm ráno, břeh Fidži je padesát metrů od nás. Ale zatím tam nesmíme, nejprve je potřeba se proclít.
V devět ráno přijíždí tlustý celník a ptá se, zda jsme v předstihu poslali vyplněné formuláře. Neposlali, nemáme na lodi vysokorychlostní internet. Celník pokývá hlavou a odjíždí. Vrací se ve čtyři odpoledne (za sedm hodin!) a přiváží formuláře. Vyplňujeme je a podáváme zpět. Celník odjíždí. Neděje se nic. Jsme jediná loď, která ten den přijela, takže velký nával tu není.
Celník se ten den už neukáže. Padá tma. Potřebujeme si koupit místní SIM kartu, abychom se mohli ozvat domů a začít vyřizovat administrativní záležitosti. Rozhodneme se to risknout. Spouštíme dinghy na vodu a jedeme na břeh. Doptáme se na obchod, kde prodávají SIM karty. Je tam tma, ale uvnitř sedí lidi. „Máte otevřeno?“ ptáme se. „Máme.“ Kupujeme si SIM kartu a přitom se dovídáme, že by otevřeno mít neměli, ale tím, že mají zhasnuto, se to nějak nepočítá. Papíry vyplňujeme při svitu mobilů, a platíme cash, ale to nám nijak nevadí. Když vyjdeme z obchodu, přímo naproti stojí náš známý celník. Ignorujeme jej a vracíme se ke člunu. Přitočí se k nám chlapík s obrovskou baterkou a vyzvídá, kam jdeme, kde máme člun, atd. Na půl cesty zpět vedle nás zastavuje pickup s celníkem a ten nám oznamuje, že máme průšvih a zítra dostaneme pokutu. Pokrčíme rameny a vracíme se na loď. Druhý den se neděje zase nic. Až v jednu odpoledne přijede celník, aby sepsal protokol o našem včerejším výletu. Když odjíždí, říká, že ještě dnes přijedou všichni úředníci a budeme proclení. OK.
Ve čtyři odpoledne přijíždí nějaké dvě paní. Vylezou na loď a předávají nám papíry o tom, že máme zakázáno vstoupit na Fidži. Máme hned odjet. OK. Tak hned to nebude, další ostrovy jsou od Fidži 800 námořních mil daleko. Dělám nezbytnou navigační přípravu a před západem slunce odplouváme. Na Fidži jsme byli. Asi patnáct minut, došli jsme od maríny k autobusáku a zpět. Ale byli.

Zákaz přistání na Fidži

Fidži je velké souostroví, trvá nám skoro dva dny, než se vymotáme na oceán. Chvíli uvažujeme, že se stavíme na Vanuatu, ale naše pozemní spojka má problém vyřídit na dálku všechny papíry, tak to po zkušenostech z Fidži necháme být a míříme rovnou na Novou Kaledonii, která patří Francii a mělo by to tam být všechno trochu jednodušší.
Naštěstí nemáme problémy se zásobami, máme dost na měsíc plavby. Navíc se nám podaří konečně chytit rybu – krásného tuňáka, akorát na dva velké filety. Upekli jsme si jej v troubě a k tomu vařené brambory, olizoval jsem se až za ušima.

Tuňák

Příjezd k Nové Kaledonii je docela náročný. Korálový útes se táhne hodně daleko, je to taková menší obdoba Velkého korálového útesu u Austrálie. K průjezdu v korálové bariéře přijíždíme za tmy, navíc prší. Už jsme skoro u vjezdu, když se naproti vynoří tažná souprava více než 200 metrů dlouhá. Míjíme se dost natěsno. Za vjezdem je silný proud, který nás táhne na sever a my se chceme držet v nepříliš široké plavební dráze. Jsem rád, když se mi o půlnoci podaří dojet k chráněnému místu v zátoce, která se jmenuje Bonne Anse – Dobrá zátoka. Hážeme kotvu a jdeme spát.
Ráno se budíme do nádherného jitra. Břehy pár desítek metrů od nás jsou porostlé bujnou vegetací a vypadají dost jinak, než ostrovy, které jsme navštívili dosud. Nemůžeme je bohužel prozkoumat, protože každá loď, která připluje na Novou Kaledonii, se musí nejprve proclít v celním přístavu, který je tady jediný, v hlavním městě Noumea. Moc nefouká, tak nakopneme motor a vyjíždíme z krásné Dobré zátoky. Po obědě jsme v Noumei. Chytáme volnou bójku hned před marínou a začínáme přihlašovací kolečko. Je zase pátek, a to se ve Francii moc nepracuje. Navštíví nás jen zdravotnická inspekce, která dbá na to, abychom nezavlekli na Novou Kaledonii nějaké nepůvodní druhy. V černém odpadkovém pytli, který si přinesou, mizí naše vajíčka, česnek, ale taky suchá hlína z květináče. Jinak jsou ale příjemní a řeknou nám, že celníci a imigrační máme navštívit až v pondělí. Víkend máme využít k tomu, abychom si prohlédli co nejvíce z Nové Kaledonie. Jaká rozdíl proti Fidži, kde by se z nás na celní bójce asi brzy staly mumie.

Čerstvě utržená papája

Jako vždycky po přistání v nové zemi lovíme wifiny a sháníme místní SIM kartu. Na Nové Kaledonii je to dost bída. Mají tady totiž jediného mobilního operátora, který svého monopolu zdatně využívá. Data pro turisty jsou zde drahá a nedostatková jako u nás v devadesátých letech. Drahé je tu vlastně všechno, třeba jedna krabička cigaret vyjde na českou pětistovku, což Břeťu moc nepotěšilo.
Blíží se konec října a je jasné, že přes Torresův průliv už letos nestihneme projet před začátkem období hurikánů. Rozhodujeme se, zda nechat loď tady, nebo v Austrálii. Navazujeme kontakty s místními. Žije tady třeba Karl, Němec s českou matkou. Říká, že život na Nové Kaledonii je „fůbec nejlepší kompromis z celého sfěta.“ Staví tu čluny metodou „cold molding“ a je v pohodě.
V sobotu večer je na náměstí koncert francouzského šoumena Didiera Super s kapelou Výprodej. Je to pecka. Podnikáme výlet do bývalé trestanecké kolonie v zátoce Prony. Už podruhé za této plavby si vymknu kotník (poprvé na Bora Bora). Stejně ale dobelhám k teplému prameni v ústí řeky do zátoky. Posledních dvě stě metrů se musí brodit mořem, ale je to zajímavé. Mezi nánosy minerálních depozitů proudí ze dna teplá voda. Cestou zpátky se svezeme s Francouzkou, která pomáhá na turistické chatě. Když nás vysazuje u zastávky autobusu, je na ní vidět, že se jí moc loučit nechce. Jsme ale tvrdí jako skály, zamáváme jí a jdeme na autobus.

Brodění řeky v zátoce Prony

Hledáme místo, kde nechat loď na zimu a máme štěstí. Kousek za obchodním přístavem je malá loděnice, kde mají poslední volný flek na břehu. Domlouváme vytažení lodě na konec týdne a konečně máme čas si vydechnout. Letošní plavba končí. Na rozloučenou si dopřejeme malý výlet na padesát mil vzdálený ostrůvek Ile des Pins. Jsou tam krásné bílé pláže, korály na potápění a minimum turistů. Prostě tropický ráj. Lidí je tam tak málo, že dva potulní psi z pláže s námi šlapou až na vrchol nejvyššího kopce v naději, že něco dostanou. Dám jim aspoň napít.
A pak zpátky do Noumey, vytáhnout loď z vody a na letiště. Čekají nás skoro tři dny cesty domů.

Loď jde z vody