Prodavačka snů

„Co to bude, mladý pane?“, zeptala se ohavná babizna, která se krčila za pultem. „Přejete si něco veselého, nebo spíše zamilovaného, či dokonce noční můru?“ Bábě bylo jistě přes sto let, ale vypadala ještě starší. Neměla zuby, na křivém nosu se jí leskla bradavice, ze které vytékal zelený sliz, jedno oko měla skleněné a její […]

„Co to bude, mladý pane?“, zeptala se ohavná babizna, která se krčila za pultem. „Přejete si něco veselého, nebo spíše zamilovaného, či dokonce noční můru?“

Bábě bylo jistě přes sto let, ale vypadala ještě starší. Neměla zuby, na křivém nosu se jí leskla bradavice, ze které vytékal zelený sliz, jedno oko měla skleněné a její vlasy vypadaly jako provazy namočené do vazelíny. Přesto byla velice čiperná a neustále přebíhala z jednoho konce pultu na druhý.

„Tak čímpak posloužíme?“, zahýkala a naklonila se přes pult směrem k návštěvníkovi, mladému muži ve svetru a džínách. „Jen se neupejpejte, určitě tady pro vás něco máme!“

„O tom nepochybuji“, řekl návštěvník. Jmenoval se Joachim a měl takový malý problém. Už rok se mu nic nezdálo. Ani jeden sen. Nechal si proto od přítele doporučit tenhle obchod a teď se nemohl rozhodnout, co by si měl dneska večer nechat zdát.

Police na zadní stěně obchodu za babiznou byly plné zaprášených láhví. Každá z nich byla zašpuntovaná korkovou zátkou a z přední strany měla nalepený papírek s číslem. Co láhev, to sen. Když zákazník vyslovil svoje přání, babizna vytáhla obrovskou knihu v kožených deskách s ohmatanými listy.

„L, l, l, let, let, letadlo“, projížděla prstem po zažloutlých stránkách, když ji někdo požádal o sen o letadlech. „Letadlo dopravní, vojenské, bombardér, či stíhačka?“, otázala se, jakmile našla správnou stránku. Pak se podívala na číslo ve druhém sloupečku a na polici našla příslušnou láhev.

„Chtěl bych něco o horách“, povídá Joachim. „A taky o zvířatech a o lodích a o tajuplném městě, kde jsem se ocitl se svými kamarády …“ Joachim chrlil nápady na sny jeden za druhým. Jak by taky ne, když se mu celý rok nic nezdálo.

„Jenom jestli budete mít čím zaplatit“, mumlala si pod vousy babizna, ale hbitě vyhledávala ve své velké knize a shromažďovala láhve na pultě před sebou. Nakonec se jich tam sešlo dvacet.

„Skutečně si chcete dnes v noci nechat zdát dvacet snů najednou?“, otázala se trochu nejistě Joachima, ale ten horlivě přitakal.

„Dobrá, nakloňte se mi nad pult. Až vám řeknu, zprudka se nadýchtěte nosem.“ Babizna brala jednu láhev za druhou, strkala je Joachimovi pod nos, pak vytrhla špunt a vyštěkla: „Nádech!“. A tak si Joachim vyčichal sny z dvaceti lahví a odcházel s hlavou naplněnou k prasknutí, že ani nedokázal udržet rovný krok. Sotva doklopýtal domů, svalil se na postel a usnul.

Spal celou noc a když se jej ráno jeho spolubydlící Matheas pokoušel vzbudit, vůbec nereagoval. „Vstávej, musíš do práce“, třásl s Joachimem Matheas, ale ten byl vláčný jako hadrová loutka a ani trošičku se neprobral. Spal do večera a pak celou další noc. Matheas si začal dělat starosti a zavolal doktora. Ten Joachima prohlédl, zakroutil hlavou a řekl: „Musíme jej převézt do nemocnice.“

V nemocnici Joachima zkoumali, ale na nic nepřišli. Spal a spal, jako by byl Šípková Růženka. Trvalo to čtyři dny a čtyři noci. Pátého rána se Joachim probudil, protáhl se a zívnul. „Pěkně jsem si zdřímnul“, zamumlal, zatímco si třel oči, „ale moc jsem se nevyspal, celou dobu se mi něco zdálo!“ Pak vytřeštil oči a vykřikl: „Kde to jsem?“

„V nemocnici“, odpověděl mu Matheas, který seděl u jeho lůžka. „Tys nám dal. Už jsme si mysleli, že tě kousla moucha tse-tse a dostal jsi spavou nemoc.“

„Ale né“, řekl vesele Johanes, který se konečně úplně probudil. „Jenom jsem si koupil dvacet snů a ono to chvíli trvá, než se ti všechny odezdají. Jestli chceš, řeknu ti, kde se dají sny koupit …“

Ono to totiž nebylo jen tak. Kdo si chtěl koupit sny v obchodě u babizny, musel nejprve vědět, kde se obchod nachází. Ve městě Amsterdamu je spousta křivolakých uliček a v jedné z nich je úzký průchod. Zhruba v polovině jsou na pravé straně oprýskané dřevěné dveře. Nemají žádnou adresu. Nad dveřmi nevisí žádný vývěsní štít, nikde není ani žádná cedulka. Pokud byste vzali za kliku, zjistíte, že dveře jsou zamčené.

Nejprve je potřeba vyťukat správný kód. Dvě rychlá zaklepání, dvě pomalá a pak zase dvě rychlá. Chvíli počkat a ještě jednou zopakovat: Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Vevnitř se ozve šourání kroků po podlaze, pak skřípání odsouvané železné závory, zakašlání a kroky pryč od dveří. Pak můžete vstoupit a uvidíte babiznu skrčenou za pultem a za ní řady vyrovnaných láhví.“Tak copak to bude?“, zaskřehotá babizna a můžete začít nakupovat.

Zajímavé je, že za ta léta, co babizna obchod provozuje, se nikdo nezeptal, odkud její sny pocházejí. Kde plní své zašpuntované láhve?

Díky tomu, že se nikdy nikdo nezeptal, mohla babizna schovávat pro sebe své temné tajemství. Babizna totiž sny kradla. Kdysi dávno, když byla ještě mladá žena, šla jednou do technického muzea a prohlížela si exponáty. Těsně před zavírací dobou se dostala do místnosti úplně vzadu a nebyla si jistá, zda věci tam vystavené jsou součástí expozice, či nikoli.

Místnost byla omšelá a osvětlovala jí jediná žárovka bez krytu. Její zrak padl na prapodivný exponát v rohu. „Přístroj na zaznamenávání snů“, bylo rukou napsáno na cedulce před ním.

Babizna, tehdy mladá žena, pocítila silnou touhu přístroj vlastnit. Rozhlédla se, a když viděl, že jí nikdo nesleduje, rychle přístroj přemístila do velké tašky, kterou nosila přes rameno.

Brzy zjistila, že přístroj sny ani tak nezaznamenává, jako je bere. Srdcem přístoje byla malá kovová krabice, která měla na přední straně několik ciferníků a tlačítek. Z boku trčel mosazný vodovodní kohoutek. K přístroji byla kabelem připojena ocelová helma. Ta se nasadila spícímu člověku na hlavu a když se mu zrovna něco zdálo, poznala to babizna na cifernících na přední straně přístroje. Pak stačilo umístit prázdnou láhev pod kohoutek, zmáčknout tlačítko a sen se z hlavy spícího člověka přemístil do láhve. Babizna pak láhev zašpuntovala, nalepila na ní pořadové číslo a umístila na polici ve svém obchodě. Všechny záznamy o tom, kde sen získala a co se dotyčnému zdálo, držela ve své velké tlusté knize s koženými deskami.

Každý večer se vydávala babizna na lov snů. Vloupávala se do domů s nic netušícími spícími lidmi a přikládala jim k hlavě kovovou helmu. Když se ciferníky pohnuly správným směrem, vyndala z batohu prázdnou láhev a vysála spícímu jeho sen. Pak se neslyšně vykradla ven. Ten, komu sen ukradla, se obvykle ráno probudil a kroutil hlavou: „Mám pocit, jako by se mi v noci začalo něco zdát, ale najednou to přestalo, jako když utne …“ Nemohl vědět, že v tu chvíli babizna zmáčkla tlačítko na přístroji a vysála mu sen z hlavy do láhve.

Desítky let obcházela babizna po nocích Amsterdamem a vysávala spícím lidem jejich sny. Přes den je prodávala svým zákazníkům a nikdo neměl sebemenší tušení, jak podvodným způsobem babizna sny získávala. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Jedné letní noci se babizna vloupala do bytu, kde bydlel Joachim s Matheasem. Joachim nebyl doma, slavil v hospodě narozenily jednoho ze svých přátel. Zato Matheas spal, jako když jej do vody hodí. Babizna přistoupila k jeho posteli a opatrně mu nasadila na hlavu železnou helmu.

Zapnula přístroj a pozorně sledovala ciferníky. V tu chvíli se vrátil z hospody Joachim. Nebylo to poprvé, co se vracel pozdě v noci domů a aby nevzbudil Mathease, počínal si nad míru obezřetně. Opatrně vsunul klíč do zámku a potichu otevřel dveře. Pak vsunul klíč do zámku z druhé strany a pootočil západkou, aby dveře nevydaly žádný zvuk, když je zavíral. Neslyšně si sundal boty a po špičkách se blížil ke svému pokoji.

Najednou uviděl, že z pootevřených dveří do Matheasova pokoje se line podivná nazelenalá záře. Nakoukl dovnitř a uviděl babiznu, jak se sklání nad svým přístrojem pro kradení snů. Joachim nevěděl, co to všechno znamená, ale čuchal nějakou čertovinu.

„Co tady děláš?“, obořil se na babiznu a rozsvítil v pokoji světlo. Spatřil babiznu a vydechl: „Ale tebe přeci znám. Ty prodáváš sny!“ Joachim se podíval na přístroj, na železnou helmu nasazenou na Matheasově hlavě a dal si dvě a dvě dohromady. „Ty kradeš sny!“, řekl přísně babizně a vrhl se na ní. Babizna se mu vysmekla, vyběhla z pokoje a zmizela ve tmě.

Když se ráno Matheas probudil, Joachim mu všechno řekl. Prozkoumali spolu přístroj na kradení snů a uvažovali, co si počít. „Měli bychom vrátit sny všem lidem, kterým je babizna ukradla“, řekl nakonec Matheas a Joachim souhlasil.

Oba si vzali v práci dva týdny dovolené a pak se vydali do malé křivolaké uličky v centru Amsterdamu. „Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk“, zaklepal Joachim na oprýskané dubové dveře.

Babizna odsunula závoru a Joachim s Matheasem vstoupili dovnitř. Když je babizna uviděla, vyjekla a vyběhla ven. Joachim s Matheasem ji nechali a šli rovnou za pult, aby si prohlédli tlustou knihu v kožených deskách. Uvnitř byl zaznamenán každý sen, který měla babizna uložený v láhvích na polici a také adresa a jméno člověka, od kterého sen pochází.

Joachim s Matheasem vyráželi každý den ráno s batohy plnými láhví. Zazvonili na zvonek vedle domovních dveří a nechali si zavolat pána či paní podle seznamu. „Děláme výzkum pro amsterdamskou univerzitu. Můžete si prosím přičichnou k této láhvi a říct nám, co cítíte?“

Dávali nic netušícím lidem čichnout z láhve s jejich vlastním snem a tím jím ho vrátili zpátky do hlavy. Za čtrnáct dní byly všechny police v obchodě se sny prázdné. Joachim s Matheasem vyšli ven, zamkli dveře a klíč hodili do jednoho z tisíců amsterdamských kanálů.

Od té doby zůstávají oprýskané dubové dveře stále zamčené. Nikdo neodpovídá na tajné klepání. A po babizně, která prodávala sny, jako by se slehla zem …

Obr, co neměl zuby

V zemi, kde rostou na stromech modrá jablka, žil jeden obr, a ten obr neměl zuby. Díky tomu byl všem lidem k smíchu. Přiběhl třeba do vesnice, začal se bít v prsa a volal: „Tšešte šé, jšem štlašný obl!“ a lidé se smáli, až se za břicha popadali. Obr byl z toho smutný. Chtěl budit […]

V zemi, kde rostou na stromech modrá jablka, žil jeden obr, a ten obr neměl zuby. Díky tomu byl všem lidem k smíchu. Přiběhl třeba do vesnice, začal se bít v prsa a volal: „Tšešte šé, jšem štlašný obl!“ a lidé se smáli, až se za břicha popadali.

Obr byl z toho smutný. Chtěl budit hrůzu a děs a místo toho byl za klauna. „Fšechny váš šeželu!“, volal na chechtající se selky a sedláky, „fšechny do jednoho!“

„A jak nás chceš sežrat, když nemáš zuby?“, volali na něj posměšně vesničani. „Vždyť ty můžeš jíst akorát krupičnou kaši, jako mimina a staré báby.“

Obr se zamračil a obrátil se k vesničanům zády. „Už mám toho dost“, řekl si pro sebe, „nechám si udělat umělé zuby.“

To ale není jen tak, nechat si udělat umělé zuby. To se musí k zubaři a stojí to spoustu peněz. A tak náš bezzubý obr přestal strašit lidi a začal pracovat, aby si na umělý chrup vydělal.

Pomáhal stavět přehrady, odstraňoval balvany, které se skutálely z kopců a zablokovaly silnice a dělal další práce, kde se mohla uplatnit jeho obří síla. Brzy měl našetřenou slušnou hromádku peněz a vyrazil k zubaři.

„Chči umělé žuby, čelé že žlata“, povídá zubaři. „Výborně, pane obře!“, uklonil se zubař a přistopil blíž. „Nejprve vám změřím ústní dutinu, abych zjistil, kolik budeme potřebovat materiálu.“

Vzal do ruky dlouhé pravítko, vylezl obrovi na rameno a začal měřit. Pak slezl dolů, chvíli něco počítal na papíře a nakonec řekl: „Tak pane obře, na váš umělý chrup budeme potřebovat šestnáct tun zlata.“

„Fefnáct tun?“, vykřikl obr a protočily se mu panenky. „Ale tolik peněž nemám, to bych mufel být fnad fám pán kuál! Nedal by fe ten chlup udělat nějak levněji?“ Zubař se podrbal na hlavě a povídá: „Mohli bychom udělat jenom horní a dolní tesáky. To jsou dohromady čtyři zuby a bylo by to levnější.“ Pak se zarazil a dodal: „Ale vypadal byste trochu jako veverka.“

„Nefci vypadat jako veverka!“, zaburácel obr, až zubař odskočil.

„V tom případě budeme musel udělat zuby z nějakého levnějšího materiálu. Při vaší velikosti, pane obře, však připadá v úvahu jen jediný.“

„Jaký?“, ptá se obr.

„Kámen“, nejistě odpověděl zubař.

A tak začali obrovi vyrábět zuby z kamene. Zubař zaměstnal všechny kameníky ve městě a ti místo náhrobků a soch slavných lidí začali vytesávat obrovské špičáky, řezáky a stoličky z nejlepší žuly široko daleko, aby obrovi ty zuby vydržely.

Za měsíc byly zuby hotovy a zubař s pomocníky je za použití jeřábů a kladkostrojů nasadili obrovi do tlamy.

Obr poprvé zacvakal svým novým chrupem. Ozval se rachot, jako by se lámala skála a lidé v celém městečku se vyděšeně utíkali schovat do svých sklepů. „Zachraň se kdo můžeš, zemětřesení!“, volali přitom.

„Vida, teď už se mi nikdo smát nebude“, uvědomil si potěšeně obr. „Konečně budím hrůzu, jak se na obra sluší a patří.“ A radostně odběhl do kraje strašit lidi.

Zubař a jeho pomocníci nad obrem kroutili hlavami, ale nemohli s ním nic dělat. Zubařovou prací je spravovat zuby, nikoli lidské, nebo obří charaktery. A tak náš obr běhal po kraji a skřípěním a cvakáním svých kamenných zubů děsil jednu vesnici za druhou.

Pak si sedl pod strom a začal přemýšlet. „Obr jsem jak se patří“, říká si. „Kam příjdu, tam se piští a ječí a lidé běhají sem a tam jako mravenci v rozbořeném mraveništi. Jenomže …“ a obrovi se ani nechtělo věřit, že to říká, „jenomže mně to pouštění hrůzy vlastně moc nebaví.“

Jakmile to bylo venku, obr se uklidnil. Díky svým novým zubům byl pořád v dobré náladě a také se zdravě stravoval. Dříve jej často bolelo břicho, když musel polykat celé krávy bez kousání, ale s tím byl konec. Jedl teď jen malá sousta a pečlivě žvýkal.

Brzy se spřátelil se všemi vesničany v okolí a pomáhal jim s pracemi, které by sami nedokázali, třeba zavěsit nové zvony do kostelní věže, nebo rychle odhrabat lavinu, která v zimě zasypala půlku vsi.

Jen čas od času odešel obr hluboko do hor a po nocích se odtamtud ozývalo zlověstné skřípění kamenných zubů. To si obr vyléval zlost. Ale i přes ten ukrutný rachot spali vesničani klidně.

Vždyť to byl jejich kamarád a kamaráda se není třeba bát.

Láža

Hluboko v džungli na jihu Indie žije slon, který se jmenuje Lazimír Dorotheus Ruklštanc, ale nikdo mu neřekne jinak, než Láža. Láža má veselou, dobrosrdečnou povahu a všichni v džungli jej mají rádi. Kdyby jen neměl ten strašný zlozvyk … Jakmile totiž Láža uvidí někoho spát, potichu se k němu přiblíží, zvedne chobot, a pak […]

Hluboko v džungli na jihu Indie žije slon, který se jmenuje Lazimír Dorotheus Ruklštanc, ale nikdo mu neřekne jinak, než Láža. Láža má veselou, dobrosrdečnou povahu a všichni v džungli jej mají rádi.

Kdyby jen neměl ten strašný zlozvyk … Jakmile totiž Láža uvidí někoho spát, potichu se k němu přiblíží, zvedne chobot, a pak – TÚÚÚÚÚÚ!!! – zatroubí z plných plic přímo do spáčova ucha.

Jistě si dovedete představit, co to s takovým poklidně spícím tvorem udělá. Úlekem se probudí, srdce mu buší jako splašené a když zjistí, co se stalo, obvykle se pěkně naštve.

„Lážo, nech toho“, domlouvají slonovi neustále jeho zvířecí přátelé, „jednou se ti to probouzení vymstí.“ Ale Láža jenom mávne chobotem, zacuká kly a jde si po svých.

Jednoho parného dne na konci období dešťů si to Láža vykračuje lesem a najednou v houští spatří spícího tygra. Nerozpakuje se ani vteřinu, opatrně se k němu doplíží a – TÚÚÚÚÚÚ!!! – už mu troubí do ucha. Tygr okamžitě vyskočil na všechny čtyři a řádí jako smyslů zbavený. Podle výrazu v jeho rozběsněné tváři Láža poznal, že to tentokrát přepískl. Tygr zařval a vrhl se na Lážu. Chvíli se prali a váleli se džuglí, až nakonec tygr chytil Lážu za chobot a udělal mu na něm uzel – konkrétně dračí smyčku. „To máš za vyučenou, ty nezbedníku!“, křikl na Lážu a zmizel v bambusovém remízku.

Láža smutně chodí džunglí, snaží se rozmotat uzel, ale nejde mu to. Až narazil na tlupu opic, skotačících vysoko ve větvích.

„Opice, pomůžete mi rozplést chobot?“, ptá se jich zkroušeně Láža

„To víš, že pomůžeme“, odpovídají nadšeně opice a už peláší ze stromů na zem a vrhají se na Lážův chobot. Ale znáte opice. Jedna ruka u nich neví, co dělá druhá, pořád se překřikují, kočkují, nadělají spoustu křiku, ale skutek utek. A tak když se rozuteče chumel opic nalepených kolem jeho chobotu, Láža zavyje hrůzou. Místo jednoho uzlu má teď na chobotu dva! „Zmizte mi z očí, opičáci“, vyštěkne Láža a vyrazí smutně džunglí dál.

Odpoledne potká hada. „Ahoj kamaráde“, žene se k němu, „ty máš určitě zkušenosti s uzly, viď? Jsi přece dlouhý jako napnuté lano …“

– „Ale jo, ale jo, uzly to já znám, dobře znám“, drmolí had, který je v celé džungli známý jako veliký popleta. „Copak se ti přihodilo, přítelíčku?“, krouží kolem Láži a syčí si mezi zuby.

– „Vždyť vidíš, mám na chobotu dva uzly, uměl bys je rozvázat?“

– „Jistě, jistě, žádná starost, už jdu na to, už to řeším“, pobrukuje si had a vyleze slonovi na chobot. „Tuhle smyčku pod tamtu kličku, tady přítáhnout a tady povolit, jeden cancour podvléknout a druhý prostrčit a – pomóc, já se nemůžu hýbat!“

Láža nevěří vlastním očím. Nejen, že mu na chobotu přibyl třetí uzel, ale navíc se mu do něj zamotal had popleta tak pevně, že nemůže ani tam, ani zpátky …

Co teď? Láža si zoufá. Proběhne kolem myška a směje se, až se za břicho popadá. Kdo to kdy viděl? Slon se zauzlovaným chobotem a ještě se na něm zmítá nemohoucí had.

„Dělej přece něco“, syčí nasupeně had, „vždyť jsme všem pro smích!“

Láža si obalí chobot větvěmi a listím a i s nebohým hadem vyrazí k lidské vesnici. Vesničané jej zvědave pozorují.

– „Copak potřebuješ, Lážo?“, ptají se.

– „Potřebuji pomoc“, brumlá Láža.

– „S čím?“

– „To vám nemůžu říct“, durdí se Láža, který se bojí, že pokud ukáže chobot, budou se mu vesničané smát.

– „Jak chceš, abychom ti pomohli, když nám neřekneš s čím?“, kroutí vesničané hlavami

– „To nevím“, špitne Láža. Nakonec počká až do tmy a pak si sundá větve z chobotu.

– „Můžete mi to rozuzlovat?“

– „Co? My nic nevidíme. Je tma …“

– „Mám zauzlovaný chobot …“

– „Aha. Tak počkej. Zkusíme to udělat po hmatu.“ Vesničané hekají, lopotí se, jeden z nich vykřikne: „Jau, co je tohle?“

„To jsem já, had“, odpoví zauzlovaný nešťastník. „Už ani nevím, kde mám předek a kde mám zadek.“

Přichází úsvit a přes veškerou snahu vesničanů je Lážův chobot pořád stejně zauzlovaný, jako byl večer. Láža jej znovu pokryje větvemi, poděkuje vesničanům a vyrazí pryč. Usilovně přemýšlí, co dál. „Už to mám“, vykřikne najednou.

– „Půjdeme k moři, hade!“

– „K moři? Co tě to napadá? Já nemám na koupání ani pomyšlení, když jsem takhle zamotaný“

– „Ale ne, nebudeme se koupat. Půjdeme do přístavu.“

– „A co tam?“

– „V přístavu jsou přece námořníci a ti mají uzly v malíčku. Dračí smyčku ti zavážou i odvážou jednou rukou a klidně poslepu.“

A tak šli. Cesta byla dlouhá, ale třetí den se před nimi konečně objevilo moře a malé přístavní městěčko obepínající mělký záliv. Měli štěstí. Do přístavu zrovna dorazila rybářská loď, která strávila několik měsíců na moři. Hned po přistání se námořníci vrhli do přístavní krčmy a začali dohánět, co jim dlouhé měsíce na moři chybělo. Pivo teklo proudem a když se setmělo, byla už spousta námořníků pod obraz. Jeden z nich, jmenoval se Francek, se vykolébal před hospodu, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu.

– „Tsssss, tssssss“, ozvalo se ze tmy.

– „Kdo tam?“, zeptal se nejistým hlasem Francek

– „Pojď blíž“

Francek doklopýtal za roh. Tam stál Láža se zauzlovaným chobotem.

– „Mohl bys mi to rozvázat?“, zeptal se Francka a položil mu ruku na svůj chobot.

– „Jasně- škyt – kámo“, vypravil ze sebe Francek a pak šup – šup, naučeným chvatem v mžiku rozvázal uzly.

Vysvobozený had dopadl na zem a rychle se plazil pryč. „Příště zase budu někomu pomáhat“, durdil se. „To tak – pro dobrotu na žebrotu!“ Pak si teprve všiml, že se plazí obráceně, protože si zase spletl hlavu s ocasem. Vztekle zasyčel, obrátil směr a zmizel v houští.

Francek se odpotácel zpět do hospody a Lážasi oddechl úlevou. To je pocit, moci zase volně dýchat, troubit a pít. Pít – vždyť já mám vlastně obrovskou žízeň!

Láža po celou dobu, kdy měl zauzlovaný chobot, nic nepil. Rozhlížel se tedy kolem sebe a otevřeným sklepním okýnkem uviděl v hospodě tank plný piva. Prostrčil okýnkem chobot a na jeden dlouhý zátah celý tank vypil. Hned potom usnul hlubokým spánkem.

A když jeden usne před hospodou, tak se mu mohou přihodit různé věci. Nějaký okolo jdoucí vtipálek může třeba dostat nápad udělat slonovi na chobotu uzel …

Ale to bychom Lážovi nepřáli, že ne?

KONEC

Kouzelník Čóromóro

Tomášovi se dnes do školy nechtělo. Budou psát písemku z matiky a on se moc neučil. Vrtal se ve snídani a snažil se oddálit okamžik, kdy si dá na záda batoh a vyrazí na cestu. Jeho maminka však jako každý den hlídala čas a Tomáš brzy šlapal po polní cestě směrem k vesnici, kde byla […]

Tomášovi se dnes do školy nechtělo. Budou psát písemku z matiky a on se moc neučil. Vrtal se ve snídani a snažil se oddálit okamžik, kdy si dá na záda batoh a vyrazí na cestu. Jeho maminka však jako každý den hlídala čas a Tomáš brzy šlapal po polní cestě směrem k vesnici, kde byla jeho škola. Májové slunce prosvítalo přes stromy, obloha byla bez mráčku. Na kopečku nad vesnicí rostla osamělá třešeň. Když Tomáš přišel blíže, zaradoval se. Mezi zelenými listy se na větvích červenala spousta malých puntíků. Už jsou zralé! Tomášovi se hned zvedla nálada. Teď nemá čas, ale cestou ze školy se tady zastaví a nacpe se třešněmi k prasknutí. Rozběhl se ke škole a písemka z matiky už jej tolik netrápila.
Den mu uběhl velmi rychle a než se nadál, už pelášil ke kopečku nad vesnicí. Nahoře se zastavil a bezradně se rozhlížel. Přece nemohla jen tak zmizet. Třešeň, která ještě ráno stála pár kroků od silnice, zmizela. Tomáš obcházel kolem a nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi rostla tráva, nikde ani známka toho, že by třešeň někdo pokácel, nebo vykopal. Vypadalo to, jako by tady nikdy žádný strom nerostl.

***

Rozárka včera oslavila čtvrté narozeniny. Tatínek jí jako dárek vyrobil na zahradě parádní houpačku. Na větev statného dubu, který stál blízko plotu, přivázal dvě lana a k nim přidělal ohoblovanou desku. Rozárka se včera houpala až do tmy a dnes po snídani hned poprosila maminku, zda se může jít houpat zase. Maminka proti tomu nic neměla a tak Rozárka vzala za kliku a vyběhla na zahradu. Něco nebylo v pořádku. Trávník u plotu byl prázdný. Po statném dubu nebylo ani památky. Žádný pařez, žádné stopy hlíny, žádné zbytky větví. Obrovský strom přes noc prostě zmizel a s ním i houpačka. Rozárka se rozplakala.

***

„Takže Franto“, vysvětloval farmář pan Kulhánek traktoristovi, „budeš orat to pole za vodojemem. Vezmeš to skrz mez až dozadu k topolům. Je to práce na celý den, tak si vem sebou něco k obědu.“ Franta si posunul kšiltovku do čela a vylezl na traktor. „Od vodojemu k topolům. To není nic těžkého“, řekl si a nastartoval. Pánbůh mu nenadělil moc rozumu a už se párkrát stalo, že špatně pochopil, co má udělat a lidé se mu smáli. Ale dneska to tak nebude. Začne orat u vodojemu a otočí se, až dojede k topolům. To zvládne.
Zařadil rychlost, zvedl radlici a vyrazil na pole. Cestou si na benzínové pumpě koupil bagetu a krabici džusu na oběd. Pokračoval po asfaltové silnici až k velké betonové věži vodojemu. Odbočil na pole, spustil radlici a začal orat. Obloha byla bez mráčku, Franta si pustil rádio a levou nohou podupával do rytmu písniček. Možná nebyl příliš chytrý, ale traktorista byl dobrý. Obratně přejížděl přes výmoly a vyoraná brázda za ním byla rovná jako podle pravítka.
Franta jel a jel a topoly pořád nikde. To je ale velké pole, řekl si. Po chvíli dostal hlad a začal uždibovat z bagety. Napil se džusu. Slunce, které mu na začátku svítilo do kabiny z levé strany měl teď po pravé ruce. Přímo před ním se objevil malý potůček. Franta se poškrábal za uchem. O potůčku pan Kulhánek nic neříkal. To znamená, že ho má rozorat. Franta podřadil a se spuštěnou radlicí projel potokem. Pak dojel k poli s kukuřicí. Rozhlédl se kolem a nikde neviděl žádné topoly. Vjel tedy do kukuřice a začal prostředkem proorávat brázdu. Pak projel dalším polem se slunečnicemi, rozoral dvě polní cesty, pobořil plot zahrádkářské kolonie u blízkého města a zastavil se až na náměstí. Lidé se sbíhali k Frantovu traktoru a ukazovali na brázdu, kterou vyryl mezi dlažebními kostkami. „Nevíte, kde jsou tady topoly?“ ptal se jich Franta a škrábal se za uchem.

Farmář pan Kulhánek vytáhl z kapsy zvonící telefon. „Haló, prosím. Cože? Na náměstí? S radlicí? Co tam proboha dělá?“ Rychle skočil do auta a vyrazil do města. Projel pěší zónou vedoucí k náměstí a prudce zabrzdil přímo před Frantovým traktorem. Franta stál na schůdkách a bezmocně se rozhlížel kolem. „Cos to provedl?“, rozběhl se k němu pan Kulhánek. „Odkdy se orají městské ulice, ty moulo?“, čertil se a stahoval Frantu ze schůdků dolů.
„Jasně jste mi říkal, pane Kulhánek, že mám otočit až u topolů“, odpověděl Franta dotčeně, „a žádné topoly jsem zatím neviděl.“
„Neviděl?“, čertil se pan Kulhánek, „co pak jsi slepý? Na konci pole před potokem je jeden topol vedle druhého. Jak jsi tam vůbec dokázal projet s traktorem?“
„A já vám povídám, že tam žádné tolopy nebyly“, stál si za svým Franta a měl pravdu.

***

Stromy začaly mizet všude v okolí. Ztrácely se beze stopy. Jako by na místech, kde stály po desetiletí, nikdy ani nebyly. Lidé kroutili hlavami a nedokázali si to vysvětlit. Ve vesnici na návsi uspořádali shromáždění a rozhodli se požádat o pomoc vědce až z Prahy. Starosta však vědcům z Prahy příliš nevěřil a tak sedl do auta a jel ke skále u řeky, kde v malé jeskyňce bydlel poustevník Ivan.
„Přijel jsem se s tebou poradit, Ivane“, řekl poustevníkovi, který seděl před jeskyní a kapesním nožem vyřezával z kusu dřeva ženskou tvář. „A taky jsem ti přinesl tabák“, dodal a položil vedle Ivana malý balíček. Ivan odložil nožík, vzal balíček a přičichl k němu. Ústa se mu roztáhla do úsměvu a balíček si schoval do záňadří. „Copak tě trápí, příteli starosto?“, zeptal se a pokynul starostovi, aby si sedl.
„Mizí nám stromy, Ivane. Beze stopy. I s kořeny.“
Ivan pokýval hlavou a špitl: „Já vím.“
„A víš o tom něco víc?“, zeptal se ho starosta.
Ivan znovu pokýval hlavou a tvář mu zvážněla. „Kouzelník Čóromóro se vrátil“, řekl starostovi, „náš kraj postihla pohroma.“
„Kouzelník Čóoromóro? Kdo to je?“, starosta si poposedl a pobídl Ivana, aby pokračoval.
Ten se nadechl a začal: „Na počátku věků, kdy se každá bytost musela rozhodnout, zda bude konat dobro, či zlo, se zrodil i kouzelník Čóromóro“, vysvětloval hlubokým hlasem. „Je všemocný a nesmrtelný. Pohybuje se po celém světě a způsobuje války, sucha a hladomory. Jednou za čtyřista let musí Čóromóro obnovit svou nesmrtelnost při ohňovém rituálu. Ten okamžik nastal právě teď. A Čóromóro si vybral naši ves.“
„Proto mizí stromy?“, zeptal se starosta, „aby měl Čóromóro dost dřeva pro svou ohromnou hranici?“
Poustevník Ivan přikývl. „Až bude mít dostatečně velkou hromadu, zapálí ji a provede svůj rituál. Omládne a bude žít dalších čtyřista let.“
„Musíme mu v tom zabránit, Ivane“, řekl starosta ohnivě, „vždyť nám už tu nezbyly skoro žádné stromy!“.
„Čóromóro je všemocný“, odvětil Ivan. „Přečetl jsem mnoho tlustých knih, ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by nad Čóromórem kdokoli vyhrál.“
Starosta se rozloučil a zamyšleně se vracel domů.
Při večeři všechno vyprávěl své ženě Adéle a dceři Kateřině. „A kde jako je, ten Čóromóro?“, zeptala se ho Kateřina. Starosta pokrčil rameny. „Zítra ho zkusím najít.“

***

Když dům utichl, vyplížila se Kateřina tajně ze svého pokoje. Bylo jí sice už osmnáct, ale otec neviděl rád, když se toulala sama po nocích. Vyšla před dům a zaposlouchala se do zvuků noci. Šumění větru. Houkání sovy. Vzdálený zvuk auta. Nic neobvyklého. Kateřina si oblékla bundu a vyrazila na ulici.
Procházela se bez cíle noční vesnicí a postupně jí kroky zavedly až ke starému lomu na kopci. Byla to velká díra v zemi s příkrými stěnami, kam se dalo sestoupit jen jedinou prudkou stezkou.
Na dně lomu ležela ohromná hromada stromů. Vedle ní stál vysoký, vetchý stařec v dlouhém plášti. V rukou držel svítící kouli a něco říkal monotónním hlasem. Bez pochyby zaříkávadla.
Kateřina se schovala za kámen a uviděla, jak ze všech stran kráčejí k lomu stromy. Používaly své kořeny jako nohy a cupitaly ke skalnatým okrajům, odkud padaly na velkou hromadu uprostřed. Stařec stále sledoval svou kouli a nepřestával drmolit zlá kouzla. Kateřina se opatrně přiblížila ke strmé stezce, která scházela do lomu a po špičkách sešla na dno. Přiblížila se zezadu ke kouzelníkovi a zastavila se. „Dobrý den“, pozdravila hlasitě. Kouzelník Čóromóro sebou trhnul, div mu nevypadla svítící koule z ruky.
„Co tady chceš?“, osopil se na Kateřinu, ale jeho tvář brzy roztála, když uviděl, že před ním stojí hezká, mladá dívka. „Nemohla jsem usnout, tak jsem se šla projít“, řekla Kateřina. „A co tady děláš ty?“
„Na to se neptej a raději zmiz, děvče. Je tu pro tebe nebezpečno..“ Kouzelník Čóromóro se chtěl otočit a pokračovat v kouzlení, ale nemohl odtrnout oči od Kateřiny.
Ta se s ním dala do řeči. Vyzvídala, jak je starý a co dělá, kde všude byl a koho zná. Řekla mu, že má slabost pro starší muže. Lichotila mu, jak obdivuje jeho sílu a kouzelnické schopnosti. Povídali si až do rána a když začalo svítal, Kateřina se rozloučila a vrátila se domů. Před odchodem Čóromórovi slíbíla, že večer příjde zase.

Po večeři, když dům utichl, se Kateřina opět vykradla z domu a zamířila do lomu. Čóromóro už na ní čekal, přestal kouzlit a začali si povídat. Z pohledů, kterými ji častoval, bylo Karolíně jasné, že se do ní Čóromóro zamiloval. Vypadal dnes o něco starší, než včera, ale byl stále při plné síle. Opět strávili celou noc povídáním a rozloučili se až před svítáním.

A tak to šlo několik dní za sebou. Každý večer byl Čóromóro o něco starší a sešlejší. Kateřina mu nepřestávala lichotit a celou noc si s ním povídala. Kouzelník neměl ani čas vytáhnout svou čarodějnou kouli a sbírat stromy. Hromada na dně lomu se nezvětšovala.

„Kateřino, moc rád bych si s tebou povídal, ale dnes v noci nemám čas“, vypadlo z něj konečně, když se další večer Kateřina ukázala v lomu. „Stárnu a slábnu každým dnem a musím co nejdříve shromáždit dost dřeva, abych je mohl zapálit a proskočit ohněm. Pak omládnu a můžeme si povídat, jak dlouho budeme chtít.“
Kateřina se zatvářila smutně a řekla kouzelníkovi, že bude brzy muset odjet do města, takže už se spolu neuvidí. „A navíc se mi líbíš takový, jaký jsi“, dodala, „starý a zkušený.“

Čóromórovi to opět zalichotilo a nechal se přemluvit, aby si povídali ještě jednu noc. Měsíc byl zrovna v úplňku a Kateřina viděla, jak během noci Čóromóro chřadne víc a víc. Nad ránem se mohl sotva pohnout a když se objevily první paprsky slunce, Čóromóro se skácel k zemi. Kolem jeho těla se objevil hustý dým, zablesklo se a když se dým rozplynul, kouzelník zmizel.

V tu chvíli ožila hromada stromů na dně lomu. Jeden strom přes druhý se hnaly o překot ke strmým stěnám, šplhaly pomocí větví a kořenů vzhůru a pak pelášily na svá místa v zahradách, sadech a lesích. Kolem cest se znovu objevily aleje a potoky zase lemovaly vrby a olše.

***

„Kdepak jsi byla?“, zeptal se starosta vyčítavě Kateřiny, když se vrátila domů. „Už delší dobu mám pocit, že někam chodíš po nocích. Ty někoho máš?“

„Měla jsem“, odpověděla mu Kateřina se smíchem, „ale byl na mně moc starý, tak jsem ho pustila k vodě.“

***

Tomáš vyšel ze školní budovy se sklopenou hlavou. Z písemky z matiky dostal kouli a teď to bude muset vysvětlit doma. Zamyšleně se šoural po silnici a kopal do kamínků. Vyšel na kopec a vlevo uviděl cosi červeného. Otočil hlavu a rozzářil se: „Třešeň je zpátky!“ Strom stál tam, kde předtím a větve byly obsypány plody. Tomáš se rozběhl, vylezl nahoru a začal oběma rukama trhat třešně. Pochutnával si, strkal je do kapes a do batohu. „Poprosím mámu, ať upeče tu svou výbornou třešňovou bublaninu“, pomyslel si. „Až ji táta ochutná, určitě mi tu kouli z matiky odpustí.“

Spokojený se svým plánem vyplivl z pusy pecku a začal šplhat do horních větví, kde jsou třešně nejsladší, protože mají nejvíce sluníčka …

Jak superhad pomohl vlaštovkám

Na první pohled vypadá jako normální užovka. Ale zdání klame. Pod šedou šupinatou kůží se skrývá superhrdina zvířecí říše. Vlní se kupředu rychlostí lovícího geparda a silou svých svalů dokáže roztáhnout tlusté ocelové mříže nebo zlomit silný strom. Jeho oči vidí i v naprosté tmě a jazyk má jednou tak dlouhý jako tělo. V případě […]

Na první pohled vypadá jako normální užovka. Ale zdání klame. Pod šedou šupinatou kůží se skrývá superhrdina zvířecí říše. Vlní se kupředu rychlostí lovícího geparda a silou svých svalů dokáže roztáhnout tlusté ocelové mříže nebo zlomit silný strom.

Jeho oči vidí i v naprosté tmě a jazyk má jednou tak dlouhý jako tělo. V případě potřeby rozvine malá křídla a snese se z výšky na nic netušícího protivníka. Dokáže šplhat po stěnách a udrží se i na stropě.

Je to superhad. Pomocník a zastánce zvířat.

 

Superhad seděl ve své noře a poslouchal hudbu. Byl v dobré náladě a lehce se vlnil do rytmu veselé skladby, která se ozývala z reproduktoru.

Včera se vrátil z mise v Africe, kde pomohl slonům zachránit jejich bílé kly před pytláky. Nyní odpočíval a užíval si soukromí ve svém luxusně vybaveném doupěti.

V tu chvíli se ozval zvonek. Nora byla hluboko pod zemí a z povrchu vedl dolů provázek, na kterém byl uvázán malý zvoneček. Když někdo nahoře za provázek zatahal, zvonek v noře se rozezněl.

„Hned jsem tam!“, vykřikl superhad, vymrštil se a obrovskou rychlostí stoupal šachtou k povrchu. Vystřelil z díry, ve vzduchu se stočil do klubíčka a dopadl na zem.

„Vždy připraven! Kdo potřebuje zachránit?“ Rozhlédl se kolem a opodál uviděl sedět na větvi modrou vlaštovku.

„To je teda rychlost!“, řekla obdivně vlaštovka. „Sotva jsem stihla pustit ze zobáku provázek od zvonku a ty už jsi tady.“

„Nejsem zvyklý marnit čas, když je mně potřeba“, odpověděl superhad. „Jak ti mohu pomoci?“

„My vlaštovky máme letos velký problém, superhade“, začala vlaštovka a přelétavala přitom z jedné větve na druhou. „Je málo much a máme hlad.“

„Málo much, málo much …“, zamračil se superhad, „a to vám je mám vyčarovat? Co kdybyste zkusily jíst něco jiného?“

Vlaštovka se snesla na zem přímo před superhada. To vlaštovky málokdy dělají a bylo na ní vidět, že je rozlobená.

„Přesně tohle mi ostatní vlaštovky říkaly: Jakpak nám asi superhad může pomoci s nedostatkem much? To si myslíš, že nám je vyčaruje?“ Vlaštovka nervózně poskočila a podívala se superhadovi přímo do očí: „Ale já ti věřila, superhade. “Určitě něco vymyslí, uvidíte“, říkala jsem jim. Smály se mi, ale já na ně nedala a letěla jsem přes půl země, abych tě našla. A ty mi teď říkáš, že máme místo much lapat něco jiného?“

Superhad se zastyděl. Byl přece pomocník a zastánce zvířat a nikdy neodmítl pomoc živému tvoru v nouzi. „Špatně si mně pochopila“, začal utěšovat vlaštovku, „samozřejmě, že vám pomůžu. Jsem přece superhad!“

Vlaštovka poskočila a vyhrkla: „Opravdu? Já věděla, že tvá pověst nelže“ a samou radostí dala superhadovi pusu svým zobákem.

„Au!“, vykřikl superhad, „proč mně kloveš? Vždyť jsem řekl, že vám pomůžu.“

„Promiň, to bylo od radosti.“ Vlaštovka poskakovala kolem superhada a bylo vidět, že jí spadl velký kámen ze srdce. Co by si o ní myslely ostatní vlaštovky, kdyby se vrátila od superhada s prázdnou?

„Kdy vyrazíme?“, zeptala se.

„Superhad není zvyklý marnit čas. Vyrážíme hned teď!“ Jakmile to dořekl, vytáhl svá malá křídla, začal jimi zuřivě mávat a vznesl se do vzduchu. „Použijeme tvůj způsob transportu, vlaštovko. Ukazuj mi cestu.“

Vlaštovka se podivila: „Nevěděla jsem, superhade, že umíš létat“

„Je toho víc, co o mně nevíš“, řekl superhad a začal nabírat výšku. „Jsem sice legenda, ale i legendy mají svá tajemství. Kupředu!“

Vlaštovka odstartovala a vedla superhada nad lesem zpět ke svému hejnu. Po několika minutách začal superhad ztrácet výšku.

„Copak, jsi unavený?“, zeptala se vlaštovka.

„Ále, to víš, já mám křídla jenom jako pomocný pohon, s tebou se rovnat nemohu.“

„Rozumím“, řekla vlaštovka a vzápětí navrhla: „Co kdybychom teď chvíli pokračovali pěšky?“

A tak přistáli a šli po svých. Had se ladně vlnil trávou a vlaštovka za ním pomalu klopýtala. Je to přeci jen pták, který není na chození po zemi uzpůsobený.

„Takhle by to nešlo“, říká po chvíli superhad. „Poletíš nízko nad zemí a já tě budu sledovat.“

Vlaštovka se vznesla a superhad se za ní začal plazit. Zpočátku nebyli o mnoho rychlejší, než když šli oba pěšky. Vlaštovka se bála, že umí létat mnohem rychleji, než se superhad dokáže plazit. Postupně ale zrychlovala, až nakonec zjistila, že superhad jí bez problémů stačí, i když letí maximální rychlostí.

To budeme doma coby dup, pomyslela si radostně. Ještě před setměním!

A skutečně. Za necelé dvě hodiny se před nimi objevil velký chlév a ozvalo se bučení krav. Superhad uviděl stovky vlaštovek, jak sklesle sedí na elektrických drátech kolem.

„To víš, jsou unavené, protože mají hlad. Dostala jsem ode všech extra příděl much, abych vydržela cestu k tobě“, řekla mu vlaštovka a letěla se přivítat s ostatními.

Během večera se superhad dozvěděl podrobnosti o svém úkolu. Tisícihlavé hejno vlaštovek žilo u tohoto velkého chléva už řadu let. V chlévě bylo mnoho krav a kde jsou krávy, tam je kravský hnůj. A kde je hnůj, tam jsou mouchy.

Díky tomu se zde vlaštovkám náramně dařilo a až do loňska neměly žádný důvod si stěžovat. Ale letos se všechno změnilo. Mouchy zmizely, jako když utne. Vypadalo to, jako by je někdo odčaroval kouzelným proutkem.

„Co s námi bude? Kam máme jít?“, bědovaly vlaštovky jedna přes druhou, když překotně vyprávěly superhadovi svůj příběh.

„Nebojte se, milé vlaštovky. Slibuji vám, že záhadu zmizelých much vyřeším“, řekl nakonec superhad a pyšně zvedl přední část svého štíhlého těla ze země, jako to dělají kobry, když jim potulný krotitel hadů začne hrát na flétnu.

„Hurá, ať žije superhad“, začaly jásat vlaštovky.

„Pomalu, pomalu, přítelkyně. Děkujte mi teprve, až se vrátí mouchy. A teď mně omluvte, potřebuji prozkoumat okolní terén.“

Superhad se vytratil do noci a začal systematicky prohledávat okolí. Tma mu nevadila, díky svým laserovým očím vidí v noci stejně dobře jako ve dne. Jeho orientačním smyslem byli kdysi překvapení i netopýři, kterým pomáhal najít si nový domov v opuštěných důlních tunelech.

Kde začít? Superhad prošmejdil kravín a jeho okolí. Všechno bylo v pořádku. Chřípí měl plné pronikavého pachu hnoje, který se válel všude kolem na obrovských hromadách. Tak kde jsou mouchy?

Pomalu rozšiřoval okruh svého pátrání, navštívil přilehlé skleníky, nakoukl do slepičárny, opatrně prozkoumal i ubikace pro dělníky pracující na farmě, kteří nic netušící spali ve svých postelích.

Už to vypadalo, že dnes v noci nic nenajde a bude muset počkat na ráno, když uviděl v rohu dvora kůlnu, do které se zatím nepodíval. Byla zamčená a tak se vplížil dovnitř škvírou ve vratech. Kůlna byla plná velkých sudů popsaných nápisy, kterým superhad nerozuměl. Na zemi stály rozprašovací přístroje a v policích u zdi byly položené bílé dýchací roušky.

Superhad si pečlivě přečetl etiketu na jednom ze sudů a pak opatrně vyklouzl z kůlny. Vzdálil se od farmy a pak maximální rychlostí vyrazil zpět ke své noře. Vlnění jeho těla o zem vydálavo zvuk jako by se roztáčely motory velkého tryskového letadla, ale než si kdokoli mohl všimnout, co se děje, byl už superhad na míle daleko.

Když dosáhl lesa, ve kterém bydlel, zajel do nory a začal procházet svou velkou knihovnu. Superhad byl náruživý čtenář a téměř celá jeho nora byla obložená policemi s knihami. Za chvíli našel, co hledal. Vyjel z nory a vydal se opět maximální rychlostí na cestu zpět k vlaštovkám.

Cestou si připravoval plán. Jak zjistil ve svém doupěti, sudy v kůlně byly naplněné postřikem proti mouchám. Dělníci na farmě zřejmě začali letos pravidelně rozprašovat postřik proti mouchám po hromadách hnoje, které byly okolo kravína a zabránili tak tomu, aby se v nich mohly vylíhnout muší vajíčka. Pro lidi byla farma bez much příjemná, ale vlaštovky začaly strádat.

Superhad se přiřítil k farmě, zpomalil a pak pomalu vklouzl zpět do kůlny. V rohu stálo umyvadlo, ve kterém si dělníci umývali ruce poté, co skončili s postřikem. Superhad nelenil a svlékl se z kůže. Mohl to udělat, kdykoli se mu zachtělo, na rozdíl od normálních hadů, kteří se svlékají z kůže jen tehdy, je-li jim ta stávající malá.

Ze svléknuté kůže, která byla dlouhá a pružná, si vyrobil hadici. Jeden konec připevnil na vodovodní kohoutek, pustil vodu a druhým koncem začal proplachovat sudy s postřikem. Postupně tak ředil účinnou látku, která v neškodné koncentraci odtékala do kanálu uprostřed dílny a v sudech zůstala jenom čistá voda.

Když byl hotov, schoval se superhad do vysoké trávy blízko kůlny a zdřímnul si. Ráno jej probudil šramot. Pět dělníků si odemklo dveře do kůlny, nasadili si rozprašovací přístroje a dýchací doušky a vydali se postřikovat hromady hnoje proti mouchám. Vůbec při tom netušili, že z trysek jejich přístrojů stříká jenom obyčejná voda.

Takto to šlo několik dalších dní. Superhad seděl bez hnutí ve vysoké trávě a pozoroval, jak každé si ráno dělníci nasazují rozprašovací přístroje a postřikují hromady hnoje.

Vlaštovky mezitím létaly a sháněly superhada. Neviděly jej od té noci, kdy jím přišel pomoci. Začínaly si pomalu myslet, že je superhad opustil a vrátil se domů. Ale mladá vlaštovka, která před týdnem pro superhada letěla, jim neustále opakovala: „Počkejte, uvidíte. Supehrad má jistě nějaký plán. Dejte mu čas.“

Dny běžely a vlaštovky byly slabší a slabší. Netečně pozorovaly dělníky rozprašující postřik ze svých přístrojů a protože jsou to jen obyčejní ptáci, ani ve snu by je nenapadlo, že právě tento postřik byl příčinou jejich hladu. A už vůbec by je nenapadlo, že ode dne, kdy se na farmě objevil superhad, postřikují dělníci hnůj jen vodou.

A pak se to stalo. V jedné hromadě hnoje se ozvalo zabzučení a ven vylétla moucha. A pak další. A další. Za chvíli bzučely všechny hromady u kravína a vzduch se začal černat mouchami. Vlaštovky to uviděly, radostně se zvedly z elektrických drátů na kterých seděly, začaly mouchy lapat a užívaly si té velkolepé hostiny.

Každý, kdo někdy viděl lovící vlaštovky ví, jak mrštné a obratné dokáží ve vzduchu být. Dokáží prudce změnit směr letu, dělají piruety, vývrtky a lopingy – někdy to vypadá, že v povětří spíše tančí, než létají.

Superhad vše pozoroval ze své skrýše ve vysoké trávě a čekal, až se vlaštovky dostatečně nasytí. Pak vylezl ven a začal se líně plazit pryč z farmy. Vlaštovky si jej okamžitě všimly a slétly se k němu.

„Děkujeme ti superhade, že jsi nás zachránil!“, švitořily jedna přes druhou.

„Dělal jsem jen svou povinnost. Superhad pomáhá zvířatům v nouzi!“, odpověděl superhad zvučným hlasem a pyšně zvedl hlavu ze země.

„Hlavně se mi nepokoušejte všechny dát pusu, jako to udělala vaše mladá kolegyňka, která pro mně přiletěla. Je vás tady tolik, že byste mně samou láskou jistojistě uklovaly!“

Pak se rozloučil a odplazil se zpátky do své nory. Natáhl se na podlahu, pustil hudbu a se zavřenýma očima odpočíval po dalším úspěšně splněném úkolu. Měl tyhle chvilky rád. Vždyť kdo ví, třeba to nebude dlouho trvat a někdo nahoře zase zatahá za provázek …

Soutěž

Vítejte u čtyřtisícího osm set padesátého dílu seriálu Jak z toho ven, když je uvnitř dobře. Dnešním soutěžícím je pan Ervín, protože pan Karel z Borové Lhoty jako obvykle nepřijel. Přejděme proto rovnou k první otázce: Kdo má větší varlata, bobr nebo tchoř? Bobr. To je správná odpověď! Pan Ervín je dnes v dobré formě, […]

Vítejte u čtyřtisícího osm set padesátého dílu seriálu Jak z toho ven, když je uvnitř dobře. Dnešním soutěžícím je pan Ervín, protože pan Karel z Borové Lhoty jako obvykle nepřijel. Přejděme proto rovnou k první otázce: Kdo má větší varlata, bobr nebo tchoř?

Bobr.

To je správná odpověď! Pan Ervín je dnes v dobré formě, uvidíme, jak se mu bude dařit u druhé otázky: Na kdy předpovídá zoroastriánství konec světa?

Tak odpověď na tuto otázku bych rád trochu rozvedl. Všichni víme, že když lidstvo slézalo ze stromů, byli někteří na zemi rychleji než jiní. Zvědavci prostě seskočili a začali šmejdit kolem. Další lidé spadli, když přelézali na nízké větve. No a ostatním chvíli trvalo, než se sbalili, posháněli dohromady děti a rozloučili se s veverkami.

Tahle prapůvodní nerovnost se pak s lidstvem táhla celou jeho historií. Vždycky se našel někdo, kdo byl napřed a často si u toho natloukl, zatímco zbytek se balil a loučil se s veverkami. Mýtus slézání ze stromů se po dlouhé generace uchovával v ústní tradici, po vynálezu písma byl zapsán do knih a je obsažen v každém významnějším světovém náboženství.

To si ze mně děláte prdel, ne?

Tak trošku asi jo, ale to hlavní, co jsem chtěl říct je, že bychom se měli mít rádi a být k sobě hodní, a za tím si stojím …

Nehrejte nám tady na city, pane Ervíne, jako obvykle jste odpověděl špatně. Vy se přes tu druhou otázku snad nikdy nedostanete. Sundejte si košili, příjde trest za špatnou odpověď. Přitáhněte hadici a kompresor! Zapojeno? Výborně, nastartujte a do toho!

+++

Ozývá se řinčení špatně seřízeného kompresoru a šílený řev pana Ervína. Místnost je zaplněna žlutou mlhou, takže nemůžeme s určitostí říci, co se to tu vlastně děje, ale jelikož se stejná scéna opakuje se železnou pravidelností každý den, zkusíme si počkat do zítřka, snad bude mlha méně hustá.

Hlomoz ustal, pan Ervín se strhaným výrazem ve tváři si nasazuje košili a odchází na ubikaci. Asistentka režie volá panu Karlovi do Borové Lhoty, zda by přece jen nechtěl přijet na zítřejší natáčení, ale dostává zápornou odpověď. Poplácáme proto pana Ervína po ramenou: Zase to bude jen na tobě, bojovníku! Jednou se to podaří, přelezeš přes druhou otázku a pak už to půjde jako po másle.

+++

Já vám ale nevím. To neustále pachtění se od otázky k otázce, jaký to má smysl, když mně stejně čeká jenom hadice? Copak to někdy skončí? Vždyť mi ani neřekli, jaká je v téhle soutěži výhra. Zrovna předevčírem, to jsem fakt hodně křičel, mi asistentka režie posměšně řekla: Buď rád za tu hadici, pro tebe je to výhra.

Takže vlastně vyhrávám i když na nic neodpovím … Akorát nevím, zda je to dobře, nebo špatně.

Vždycky večer na ubikaci, když se vracím zpráskaný po první nebo druhé otázce, vytáhnu ze zásuvky papír a tužku a vymýšlím si vlastní soutěž s vlastními otázkami, na které by moderátor ani asistentka režie nedokázali odpovědět. Já bych je však netrestal, nepouštěl bych na ně kompresor, ale trpělivě bych jim všechno vysvětlil.

Začal bych tím, jak se na světě věci mají, jak do sebe zapadají, co funguje spolu, když se to spojí a co je naopak lépe držet na distanc. Všechno bych jim objasnil a pak bych je nechal odpovídat znovu. Na druhý pokus už by to určitě dokázali, všechny odpovědi by měli správně a vyhráli by první cenu – jednu mou mozkovou hemisféru. Asistentka režie by dostala pravou a moderátor levou. Na oplátku by mi dali každý jednu svou polokouli a všichni tři bychom tak přišli na jiné myšlenky.

+++

Včera večer jsme zjistili, že pan Ervín si psal na ubikaci tahák pro dnešní kolo soutěže. Okamžitě jsme jej chtěli nahradit panem Karlem z Borové Lhoty, ten bohužel ani dnes nemohl přijít. Rozhodli jsme se proto udělat velkou, ale opravdu velkou výjimku a pana Ervína – navzdory jeho flagrantnímu porušení pravidel – připustit k dnešnímu kolu soutěže. Výrazně ovšem zvýšíme obtížnost otázek a z ubikace mu odebereme psací stůl. Co vy na to, pane Ervíne?

Souhlasím.

Dobrá. Řeknu vám rovnou, že se za vás všichni velmi stydíme. Kdyby pan Karel dneska přijel, byl byste už dávno na ulici.

Je mi to líto.

To se teprve uvidí. Nejlépe svou lítost vyjádříte tak, že nám dnes bez okolků a správně odpovíte na soutěžní otázky.

Pokusím se.

To už jste říkal mnohokrát. A vždycky jste nás zklamal. Vždycky. Nebo si snad pamatujete na nějaký okamžik, kdy jsme z vás měli radost?

Párkrát jsem se dostal k druhé otázce …

A to má být důvod k radosti? To si vážně myslíte, že tady budeme jásat nad tím, že jste místo v prvním kole vypadl až v druhém? Paní asistentko, zkuste prosím vás zavolat do Borové Lhoty, zda by pan Karel přeci jen – že jste s ním právě mluvila? Nemůže? Škoda. Pane Ervíne, raději přejděme k první otázce, než nás tady všechny definitivně naštvete. Takže: Kolik kolibříků se vyspí na žebříku zavěšeném na šeříku?

Patnáct.

To není správná odpověď. A tím jste definitivně prohrál. Viďte paní asistentko?

+++

Asistentka režiséra kýve hlavou jako pominutá. Nevím, proč mně tolik nesnáší. Asi to souvisí s tím, že se jí nikdy nepodařilo dostat do studia toho Karla, přestože mu všelijak lichotila a dvojsmyslně nabízela modré z nebe. Já s tím určitě nemám nic společného ale stejně brrr, když se na mně podívá, probodává mně svým chladným pohledem až mi naskakuje husí kůže. Přitom je to docela hezká holka, blondýnka, trochu se ztrácí za tím obrovským žlutým stolem, kde celou dobu sedí, ale o to více vynikne její obličej, kulaťoučký a velmi pečlivě nalíčený, to by mi mohli dát jako cenu za druhou otázku, dívat se na ní, jak se ráno líčí … No jo, jenže druhá otázka už nebude, vypadá to, že jsem definitivně skončil. Co se mnou udělají? Vyhodí mně ven? Ale kam? Vždyť odsud není cesty zpět …

Asistentka režie vstává od žlutého stolu, konečně mám příležitost pořádně si prohlédnout její postavu, ta dívka vůbec není tak malá, jak se zdála za stolem. Je štíhlá, vlní se v bocích, nemůžu se odthrnout od jejich nohou, už vím, co bych si přál jako první cenu. Ale proč jde ke mně? Co to má v ruce? Vážně se mně chce dotknout tou věcí?

Musím jí nějak přesvědčit, aby to nedělala. Musím se jí zalíbit, i když na to mám jen pět, šest kroků, než ke mně dojde. Usmívám se na ní a poprvé v životě k ní promlouvám: Adélo, počkejte, chci se vás na něco zeptat.

Nevěřím vlastním očím, asistentka režie se zastavuje a její ledově chladný pohled roztává. Zdá se mi, že jí na tváři dokonce vidím náznak úsměvu. Na jednu stranu se raduji, zároveň však cítím cosi jako urážku. Léta letoucí tady sedíme a měříme se chladnými pohledy a přitom stačilo tak málo, abych jí dostal na svou stranu? Měl jsem k ní promluvit dříve a možná bych se přehoupl přes druhou otázku.

+++

Kouzlo mírně polevuje, asistentka režie se chystá k dalšímu kroku. Jestlipak ji Ervín dokáže znovu zastavit, a zabrání tak Adéle, aby došla až k němu a zabořila mu do hrudi modře světélkující hrot na konci ocelové tyče, již svírá v rukou?

Kdybychom si měli vsadit, bylo by to spíše na Adélu, než na Ervína. Adéla jej pořád nenávidí, i když ji trochu zviklalo, že na ní Ervín po tak dlouhé době promluvil a dokonce ji oslovil jménem. Na druhou stranu Ervín zřejmě vyčerpal své zásoby rozhodnosti a ačkoliv pohled na modře světélkující hrot je pro něj silnou motivací, jen stěží na něj zareaguje jinak než narůstající panikou. Ale odstupme stranou a nechme se překvapit.

+++

Strašně se potím. Měl bych asi myslet na to, jak se dostat z téhle šlamastyky, ale skutečně nemám v hlavě nic jiného než intenzívní pocit pocení. A taky se mi líbí Adéla. Už udělala další krok. Mám v hlavě pocení a Adélu. Vůbec se nebojím a to není dobré.

Bojíš se?

ptá se mně najednou Adéla.

Nebojím, odpovídám jí po pravdě a vstávám z křesla. Kupodivu se mi to podaří a to znamená, že nejsem přivázaný, i když jsem ještě před chvílí byl.

A proč se nebojíš?

vyzvídá Adéla a já jí nedokážu odpovědět. Nebo spíše nechci. Blížím se k ní, beru do ruky ocelovou tyč a házím ji do kouta. Moderátor u pultíku cosi gestikuluje, ale nevěnuji mu pozornost. Beru Adélu za ruku a vycházíme ze studia. Na dvoře hustě prší a před branou stojí u nastartovaného auta pan Karel. Nasedáme a vyrážíme do Borové Lhoty.

Komu jsi celou tu dobu volala?

Mamince

odpoví a schoulí se mi na rameno. Stěrače rytmicky tikají ze strany na stranu a motor tiše přede. Adéla správně odpověděla na první otázku. Přemýšlím, zda ji mám dát další, ale brzy se mi začnou klížit víčka a tak se zabořím hlouběji do sedadla a usnu.

Zdá se mi o slizkém moderátorovi, o Adélině parfému, o psacím stolu na ubikaci a přímo bytostně cítím, že tohle není sen, že kdybych se štípnul do tváře, nic by se nezměnilo, ale neudělám to, dál sedím s očima zavřenýma zabořený hluboko do sedačky a cítím přítomnost Adély vedle mně.

+++

Automobil opisuje velký kruh městem a pak se blíží zpět ke studiu. Pan Karel za volantem je zasmušilý, poprvé v životě zradil své zásady a nechal si zaplatit za to, že uvede jiného v omyl. Bude se tím trápit až do konce života, protože druhá taková příležitost se mu už nenaskytne a on si nestihne na popření sebe sama zvyknout.

Moderátor stojí pod velkým černým deštníkem u brány, odkud před necelou hodinou vyrazil pan Ervín s Adélou začít nový život. V ruce svírá ocelovou tyč. Její hrot už nesvítí modře, ale žhne krvavou červení.

+++

Cítím obrovskou úlevu. Je mi vedle něj dobře, a vlastně ani nevím proč. Vždycky se tam ve studiu tak choulil a když na něj šli s tou hadicí, krve by se ve mně nedořezal. Nechápu, jak mohl být Oleg tak krutý. Moderátor má přece soutěžícímu pomáhat, ne jej týrat. Ale teď už bude všechno dobré. Jsme s Ervínem spolu, cítím jeho pravidelný dech a to je nejdůležitější. Všechno ostatní příjde samo.

+++

Pneumatiky zaskřípaly na štěrku před branou. Pan Karel otevírá dveře, chytne nic nechápající Adélu pevně za rameno a vystrčí ji z auta. Pan Ervín stále spí. Moderátor Oleg přistupuje k otevřeným dveřím auta a nakloní se dovnitř. Přitiskne rudý hrot tyče panu Ervínovi na hruď. Ten se začně svíjet a třepat, jeho oči však zůstávají zavřené. Po několika sekundách je po všem. Moderátor schovává tyč pod sako, bere asistentku režiséra kolem ramen a vchází do budovy studia.

+++

Něco se změnilo. Cítím se plný energie, napnutý až k prasknutí. Chtěl bych se vzbudit a podívat se na Adélu, ale nejde to. Něco mi brání otevřít oči. Jsem stále v autě, slyším šustění pneumatik po asfaltu. Adélo? Jsi tady? Nemohu se pohnout a přitom cítím každý sval. Co se to děje? Zastavte pane Karle, chci vystoupit.

+++

Moderátor přivádí asistentku režie do studia a posadí ji na křeslo pro soutěžící. Připoutá ji pásem a pak jde ke svému pultíku. Začneme lehkou otázkou, Adélo: Komupak jsi to ve skutečnosti volala, když jsi byla na telefonu s panem Karlem?

Jdi se bodnout, Olegu.

Připravte kompresor.

Mně nezastrašíš.

Upevnit hadici, zapnout a jedem!

Studiem se ozývá pištění a jekot. Žlutá mlha je hustší než obvykle.

+++

Začal jsem vzlykat. Všechno je špatně. Tuším, že Adéla vedle mně není. Necítím vůni jejího parfému ani její dech. Kam to jedeme? Proč se nemůžu hýbat? Najednou auto zastavuje, dveře se otevírají a čísi silné ruce mně vytahují ven. Cítím náraz větru do tváře, pak letím vzduchem a dopadám tvrdě na zem. Auto odjíždí. Zůstávám sám se svou úzkostí, neschopen pohybu na neznámém místě. Kdesi v koutku hlavy slyším vzdálený křik. Adélo, jsi to ty? Na kůži mi dopadají sluneční paprsky a zároveň začíná pršet. Kdybych dokázal otevřít oči, určitě bych uviděl duhu.

Je to jen hra, předstírané divadlo, ve kterém jsme diváci i účinkující zároveň. Naše bolest je skutečná, a přitom slouží jen jako rekvizita pro zvýšení dramatického účinku. Nikdo se příliš nebaví, ale přesto hrajeme dál. Nechce se nám na jeviště, rádi bychom zůstali v přítmí sálu, neuvědomujeme si zákonitosti té prastaré soutěže.

Neboj se Adélo, všechno bude dobré. Každá bolest přebolí a každý sen jednou skončí. Poslouchám pískání dravců, kteří nade mnou krouží oblohou a má mysl pomalu, ale jistě odplouvá do krajiny, kde neexistují prohry, jen jedno nekonečně dlouhé, sladké vítězství.

Jezírko

Zastavili jsme jednou na parkovišti kdesi uprostřed Bulharska. Vraceli jsme se od moře zpátky do města Vraca, kde bydlí rodiče Veri. Z jedné strany parkoviště byl les, z druhé pole. Uprostřed stála ruina betonové stavby z doby socialismu. Bylo to něco mezi kašnou a památníkem, z oprýskaných nápisů a opadaného obložení se už nedalo poznat, […]

Zastavili jsme jednou na parkovišti kdesi uprostřed Bulharska. Vraceli jsme se od moře zpátky do města Vraca, kde bydlí rodiče Veri. Z jedné strany parkoviště byl les, z druhé pole. Uprostřed stála ruina betonové stavby z doby socialismu.

Bylo to něco mezi kašnou a památníkem, z oprýskaných nápisů a opadaného obložení se už nedalo poznat, kdo měl tu čest být zvěčněn na odlehlém odpočívadle u hlavní silnice. Vysoké to bylo asi tři metry a děti začaly brzy lézt nahoru a dolů, jako by to byla cvičná skála.

Na parkovišti byl obvyklý balkánský nepořádek, v okolních keřích se válely sklenice, kelímky, papírky, krabice, plastové láhve, zbytky novin a hadrů umaštěných od oleje, rozbité hračky, igelitové sáčky a všechno to, co mysl nezatížená zodpovědností za budoucnost snadno pustí z ruky na zem.

Pojedli jsme, popili, děcka se vyřádily na kašně a byli jsme připraveni k odjezdu. Než všichni nastoupili do auta, vylezl jsem i já nahoru, abych se podíval po kraji. I když byla kašna rozbitá, voda z ní stále tekla. Betonové korýtko, které mělo vodu odvádět pryč však bylo plné prasklin tlustých jako palec a tak se voda hromadila pod zadní stranou kašny a tvořila tam malé jezírko obklopené močálem.

Z jezírka se ozývalo kuňkání žab. Lehl jsem si na břicho na betonovou stříšku kašny tak, že mi přes okraj přesahovala jen hlava a díval jsem se na jezírko, které bylo tři metry rovnou pode mnou. Ze začátku nebylo nic vidět, můj pohyb po střeše vyplašil všechny obyvatele toho malého vodního světa, ale tím, že jsem ležel bez hnutí, jejich ostražitost brzy pominula.

Ze skrýší začaly vylézat žáby, lapaly po vodoměrkách a proplétaly se mezi rybím potěrem. Rákosím se plazil had pokrytý zelenohnědými šupinami. Na kraji jezírka přistál pestrobarevný ptáček a kmitnutím zobáku ulovil malou rybku.

Hleděl jsem fascinovaně na to přírodní představení. Ze své vysoké pozorovatelny jsem měl vše jako na dlani a přitom jsem nijak nepřekážel. Stačilo ležet na břiše a nehýbat se.

Díky dostatku slunce a vody překypoval mokřad pode mnou životem. Kam jsem se podíval, tam se něco hýbalo, skákalo, požíralo, nebo bylo požíráno, či se jen slunilo a šmejdilo kolem. Z auta na mně volali ať už jdu, že jsou připravení, ale já se nemohl odtrhnout.

Ležel jsem na betonové ruině uprostřed špinavého parkoviště a připadal jsem si jako Adam, který byl právě stvořen, otevřel oči a pozoruje ráj. Kdesi z dálky ke mně doléhaly hlasy stěžující si na vedro v autě (klíče od auta jsem měl v kapse a tak nemohli nastartovat a zapnout si klimatizaci) a já soustředěně doprovázel očima hada vinoucího se mezi rákosím a odpočítával decimetry, které jej dělily od nic netušícího malého rejska, očichávajícího upadlý kus obložení.

Pak had vystřelil do vzduchu a jako oštěp dopadl přesně na svou kořist. Žáby kuňkaly a odrážely se od potopených stébel trávy. Ten močál byl celý jejich svět. A já se v tu chvíli dokázal vcítit do jejich kůže, i pro mně přestala okolní realita existovat a celou mou mysl zaplnilo těch pár metrů čtverečních vody a bahna porostlého rákosem a trávou, popraskané dlaždice z obložení byly kontinenty a prázdný kelímek od jogurtu trčel z vody jako sopka Krakatoa. Nedopalky přilepené k igelitovému pytlíku pluly po hladině jako plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca a střepy z rozbité pivní láhve trčely výhružně ze dna po způsobu Velkého bariérového útesu.

Byl jsem pohlcen a šťasten. Dokázal jsem, aspoň na chvíli, uniknout svému věčně nespokojenému já, které mně pořád kamsi žene, naplňuje pochybnostmi, nedá mi pokoje, díky kterému se každou sekundu svého bdění cítím, jako bych byl na jehlách.

To vše bylo pryč. Byl jsem tady a teď. Vstřebán mikrosvětem před svýma očima.

Kdybych chtěl, dokázal bych se cvrknout do velikosti pulce a žbluňknul bych ze střechy dovnou do žabince vedle použitého prezervativu. A pak bych plaval a nervózně pokukoval po hladině, zda se neblíží velký černý stín, protože velký černý stín znamená vždycky konec, ať je to, co je to.

Cítil bych, jak rostu, jak z ničeho nic mám přední a zadní nohy, jak jsem přišel o ocas, jak se mi otevřela ústa. Znal bych každý milimetr svého světa, každé stéblo trávy a každý kamínek. A pak by mi cosi samozřejmého v mé hlavě řeklo, ať se zavrtám do bahna, protože životodárná hladina, na které jsem tolik dní pozoroval odlesky slunce, se brzy potáhne ledem a nastane dlouhá doba nebytí, kdy se nebudu muset bát černých stínů, kdy se život zastaví.

„Tak jdeš už, nebo ne? Jak dlouho myslíš, že na tebe budeme čekat!“ Přísný hlas poplašil jezírko i mně. Vodní živočichové se schovali pod listy, já slezl dolů z kašny a nastoupil do auta.

Občas dokážu být někým, kým nejsem. Ale trvá to vždy jen chvíli. Pak se věci vrátí do svých kolejí. A když se poštěstí, tak si odnesu v hlavě vzpomínku na výlet do míst, kam v tomto vesmíru nepatřím.

Hermance

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru: Saša jede na výlet před sebou má celý svět z okna se dívá písničku zpívá Vlakem, pěšky, v letadle vždy na předním sedadle zima mu nevadí ve sněhu dovádí Batoh na záda hází těší se do […]

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru:

Saša jede na výlet
před sebou má celý svět
z okna se dívá
písničku zpívá

Vlakem, pěšky, v letadle
vždy na předním sedadle
zima mu nevadí
ve sněhu dovádí

Batoh na záda hází
těší se do nesnází
zítra už bude v dáli
tam kde slunce vychází …

„Brzy, brzy“, odpovídám Veri a přepínám na:

Táta s Marťou jedou vlakem
koupit novou kytaru
jedou ránem i soumrakem
zpívají si po staru:

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký oči

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký ruce

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký nohy

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký zadky jééé

Na tu písničku pro Veri nakonec taky došlo, je to instrumentálka a jmenuje se Hermance. Tady je.

Černokněžník Aštar

Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat. Četl stránku za stránkou a najednou se mu […]

Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat.
Četl stránku za stránkou a najednou se mu zdálo, že se písmenka v knížce začínají divně vlnit. Asi jsem fakt hodně unavený, pomyslel si a zrychlil. Písmenka v knížce se však vlnila víc a víc, začaly poskakovat po stránce a měnit si místa. „Tak dost, jdu spát“, řekl si pro sebe tatínek a chystal se zaklapnout knížku.
Najednou ale všechna písmena z knížky zmizela a uprostřed stránky se objevil následující text:
„Jsem černokněžník Aštar a vy jste v mé moci. Budete dělat přesně to, co vám napíšu, jinak vás všechny zahubím.“
Tatínek nevěřil vlastním očím. Co to má znamenat? Odkdy se v papírové knížce mohou měnit písmena a kdo je ten Aštar, který mi vyhrožuje? Chtěl knihu nadobro zaklapnout, ale byl příliš zvědavý a taky se trochu bál.
Text v knize se znovu změnil:
„Čti a nedej na sobě nic znát“, objevilo se na začátku stránky a pod tím přibýval nový text. Tatínek David začal číst. Pohádka to byla podivná a Anička s Kubíkem se brzy ozvali:
„Tatínku, co to čteš, to jsou nějaké nesmysly …“, ale tatínek pokračoval. Dobře si uvědomoval, že to, co čte, není žádná pohádka, ale zřejmě jakési zaříkávadlo, kterým přes jeho ústa hovoří černokněžník Aštar. Přestat se však neodvážil.
Uprostřed tmavé místnosti se objevila zelenkavá zář. Mihotala a sílila s každou větou, kterou tatínek přečetl. Brzy začala nabírat formu vysoké postavy. Text v knize byl stále temnější a nesmyslnější. Najednou záře zmizela a místo ní stála v místnosti vysoká, tmavá postava, oblečená do černého pláště. Na hlavě černý klobouk, dlouhé havraní vlasy a vous. Z obličeje žhnuly dvě zelené oči, podobné kočičím, ale mnohem větší a zákeřnější.
„Jsem černokněžník Aštar a přišel jsem ovládnout váš svět“, promluvila postava. „Váš dům jsem si vybral jako svou základnu, odkud budu páchat zlo.“
To už tatínek David nevydržel, prudce vstal a křikl na Aštara: „Ať jste, kdo jste, okamžitě zmizte z mého domu!“ a vyrazil směrem k němu, aby v případě potřeby doprovodil svůj příkaz i pár ručními argumenty.
Aštar se uchechtl a cvrnkul prstem směrem k tatínkovi Davidovi. Ten sebou cuknul a odletěl dozadu, jako by s ním trhla nějaká neviditelná síla. Dopadl na pohovku v rohu místnosti a praštil se do hlavy.
„Veškerý odpor je marný“, prohlásil Aštar hrobovým hlasem. „Dnes v noci, až usnete, z vás načerpám energii a zítra převezmu vládu nad touto planetou.“
„Ale proč zrovna my? A co to znamená, že z nás ve spánku načerpá energii? Přežijeme to vůbec?“ Tatínkovi a dětem se honily hlavou spousty otázek. Aštar jim však na žádnou neodpověděl. Místo toto rozkázal: „teď zavřete oči a usněte, ať z vás mohu začít sát. A bude tu naprostý klid!“ Vzal židli a posadil se uprostřed pokoje, tak aby dobře viděl na tatínka, Aničku i Kubu.
„Co teď?“, přemýšleli zajatci, „za žádnou cenu nesmíme usnout, to je jasné. Ale jak to udělat? Jsme sice vyděšení z toho přepadení Aštarem, ale zároveň se nám chce tak spát …“
Děti ležely v postýlkách, tatínek seděl v křesle. V místnosti bylo přítmí, svítila jenom čtecí lampička u tatínkova křesla. Vydrželi pět minut, deset minut, čtvrt hodiny. Pak si tatínek všimnul, že se mladšímu Kubíkovi, který spal na spodním lůžku palandy, začínají klížit oči. Víčka už měl více zavřená, než otevřená a bylo jasné, že co nevidět usne. Co teď? Tatínek horečně přemýšlel. Pak si všiml hrnku s čajem, který měl na stolku vedle křesla. Opatrně se pro něj natáhl, Aštar nic nenamítal. Potichu se napil a pokládal hrnek tiše zpátky na stůl, když mu najednou jakoby náhodou vyklouzl z ruky a spadl na podlahu. Ozvala se rána a hrnek se rozpadl na sto kusů. Obě děti sebou trhly a oživly. Aštar se zamračil, ale nic neřekl.
Uplynulo dalších patnáct minut. Tentokrát to byla Anička na horní palandě, která se několikrát mohutně prozívla a pořádně se zavrtala do peřin. Její usnutí bylo na spadnutí. Tatínek věděl, že on znovu zasáhnout nemůže. Aštar by mu jen stěží uvěřil, že to byla opět náhoda. Snažil se proto nenápadně gestikulovat směrem ke Kubíkovi. Kroutil obličejem a obracel oči nahoru k Aničce. Kubík jej pozoroval, ale nezdálo se, že by rozuměl. Anička už zavírala oči.
„A N I Č K A!“, naznačil tatínek rty, aniž by ze sebe vydal jakýkoli zvuk. Konečně se Kubík dovtípil. Chvíli přemýšlel a pak ze sebe vydal mohutné kýchnutí. Všichni v místnosti nadskočili, včetně Aštara.
„To bylo naposledy“, zasyčel, „jestli ještě někdo udělá jakýkoli zvuk, odešlu jej okamžitě do sedmé dimenze, odkud není návratu. A teď spát, ať vás mohu začít vysávat.“
Místnost opět ztichla. A tentokrát to byl tatínek, kterému začala padat brada na prsa. A to byl skutečný problém. Protože tatínka, když usnul, nedokázalo vzbudit téměř nic. Obě děti přemýšlely, seč mohly, ale situace se zdála být zoufalá. Tatínek svůj boj s ospalostí prohrával každou vteřinou a děti tomu nemohly jakkoli zabránit.
Najednou se ale Anička usmála. Že ji to nenapadlo dříve! Opatrně nahmatala řetízek, který jí visel kolem krku a klouzala po jeho článcích, dokud nenarazila na malý kovový předmět. Opatrně jej vložila do úst a lehce foukla. Neozval se žádný zvuk. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ten předmět, který si Anička vložila do úst, byl totiž ultrazvuková píšťalka pro psa. Anička foukla ještě jednou.
Dole v předsíni našpicoval uši jejich pes Fido. Volá mně někdo? Uslyšel dvě krátká hvízdnutí za sebou. To znamená ke mně! Fido vystartoval a vší rychlostí vyběhl po schodech nahoru. Opřel se do dveří od dětského pokoje, kňučel a škrábal.
S tím Aštar nepočítal. Věděl, že pes jej nemůže ucítit, tak co ho to najednou popadlo? Fido útočil na dveře, štěkal a dobýval se dovnitř. Anička jej povzbuzovala občasným fouknutím do píšťalky. Za chvíli toho měl černokněžník Aštar dost. S takovou mi neusnou ani do rána, řekl si. Otočil se a cvrnkul prstem směrem ke dveřím.
Neviditená síla vytrhla dveře z pantů a unášela je, spolu s nebohým Fidem, napříč chodbou. Chodba končila oknem, které Fido a dveře prorazili. Venku udělaly dveře otočku a Fido se nějak dostal nad ně.
To všechno se stalo ve chvíli, kdy na ulici pod oknem projížděla policejní hlídka. “Hele“, ukázal nadstrážmistr Marek svému kolegovi Pavlovi: „surfující pes.“
„A surfuje na dveřích“, podivil se Pavel. „To se může?“ Fido na dveřích mezitím přeletěl silnici a klesal k nedalekému rybníčku.
„Já myslím, že se to nemůže“, prohlásil rezolutně nadstrážmistr Pavel. „A zvláště ne v noci a deset metrů nad zemí. Vždyť neměl ani předepsané osvětlení!“
„Raději to zkontrolujeme“, rozhodl jeho kolega podporučík Pavel. Otočili auto a zastavili před domem, kde Aštar držel v zajetí Davida, Aničku a Kubíka. Zazvonili na zvonek, ale nikdo neotevíral. „Koukej, co mně naučili minulý týden na školení“, vychloubačně řekl Pavel Markovi. Odstoupil od dveří, rozkročil se a vystřelil dvě rány z pistole do zámku. Dveře se otevřely.
„Dobrý“, pokynul uznale hlavou Marek, „ale co když bylo odemčeno?“ Pavel jen mávl rukou a oba policisté vběhli do domu. Dole nic nenašli a tak rychle vyběhli po schodech nahoru. Všimli si chybějících dveří a nakoukli do pokoje. „Ruce vzhůru“, vykřikli současně, když spatřili Aštara sedícího uprostřed pokoje. “To vy jste vypustil z domu toho surfujícího psa?“
„Ano, já.“ Aštar vstal a otočil se k nim. Policisté s úžasem pozorovaji jeho mohutnou postavu. „Půjdete s námi na služebnu podat vysvětlení“, pípnul Pavel. „Myslím, že ne“, uchechtl se Aštar a začal kráčet směrem k policistům.
„Stůj, nebo střelím“, zakřičel Marek, ale Aštar se k ním stále blížil. Pavel vystřelil. Kulka se však zastavila někokik centimetrů před Aštarem a s cinknutím dopadla na podlahu. Jako by jej chránil neviditelný štít. Pavel s Markem vystřelili ještě několikrát, ale kulky se vždy zastavily těsně před cílem a s cinknutím dopadly na podlahu. Aštar došel až k nim.¨
David, Anička a Kubík mezitím na nic nečekali, otevřeli dveře na balkón a vyběhli ven. Měli štěstí, že se předevčírem učili šplhat na laně a tlusté lano ještě stále viselo přivázané k balkónu. Všichni tři po něm hbitě sešplhali a utíkali do tmy.
Aštar chytil oba policisty pod krkem a vtáhnul je do místnosti. „Žádná škoda těch malých děcek, vysaju si raději vás“, řekl a hodil policisty na kanape. „Sundejte si čepice a udělejte si pohodlí. Chci, abyste se trochu prospali. Jestli některý z vás udělá sebemenší zvuk, odčaruji jej do sedmé dimenze, odkud není návratu.“
Oba policajti se po sobě podívali, pokrčili rameny a poslechli. Věděli totiž něco, co Aštar nevěděl. Oběma se podařilo zmáčknout nouzové tlačítko, které měli na přezce služebního pásku od kalhot. Policejní stanice v celém městě právě teď přijímají jejich tísňový signál a vyhlašují poplach.
Aštar se opět usadil na židli uprostřed místnosti. „Dva dospělí chlapi jsou lepší, než jeden chlap s dvěma dětmi“, pomyslel si. „A jak je tak vidím, usnou co by dup.“
Nastal opět klid. Marek s Pavlem seděli na kanapi opření jeden o druhého a vypadalo to, že do pěti minut budou oba spát jako nemluvňata. A v tu ránu začal venku cirkus.
Přímo nad dům se spustil policejní vrtulník. Z několika stran se rozsvítily výkonné reflektory. Všude byly slyšet policejní sirény a skřípění pneumatik. „Okamžitě všichni opustťe dům“, ozval se hlas z megafonu. „Opakuji, okamžitě všichni vyjděte ven!“
Když to Aštar viděl a slyšel, zvedl se nasupeně ze židle. Pochopil, že dnes v noci nebude mít štěstí a svět se mu ovládnout nepodaří. Rozkročil se uprostřed pokoje a luskl prsty na obou rukou najednou. V tu ránu zmizel.
Marek s Pavlem vyšli před dům a našli svého velitele. „Co se tady stalo?“, zeptal se velitel, „proč jste aktivovali nouzový signál?“
„No viděli jsme psa surfujícího na dveřích“, začal vysvětlovat Marek.
„Cože?“, hlesnul nevěřícně velitel.
„Jo, jo, letěl na dveřích tak deset metrů nad zemí a neměl světla a …“, přidal se zajíkavě Pavel.
„No a pak jsme vešli do toho domu a tam byl ten vysoký černokněžník“, pokračoval Marek, „který chtěl, abychom se prospali na kanapi, jenže pak luskl prsty a zmizel“, dodal Pavel.
„Dychněte na mně“, přikázal jim velitel přísně. „Hm, zdá se, že jste nic nepili. Takže jste se museli zbláznit. Zavolejte záchranku“, křikl velitel na spojovacího důstojníka a odešel zpátky k autu. „Ruším akci“, vyštěkl, nastoupil do vozu a odjel.
Za pár minut přijela sanitka, naložila Pavla s Markem a odvezla je do psychiatrické léčebny, kde se už doktoři moc těšili na jejich vyprávění o surfujícím psovi a černokněžníkovi se zelenýma svítícíma očima.“
KONEC

Vyznáte se na obloze?

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste. 1. Jak starý je Měsíc na obrázku? 7 dní 17 dní 27 dní 2. Na obrázku jsou: Kuřátka Slepičky Kohoutci 3. Kde můžete takto vidět […]

Jak jste na tom s astronomickými znalostmi? Dokážete se zorientovat na noční obloze a rozumíte základům nebeské mechaniky? Následující kvíz se sedmi otázkami vám pomůže zjistit, jak na tom jste.

1.

Jak starý je Měsíc na obrázku?

7 dní
17 dní
27 dní

2.

Na obrázku jsou:

Kuřátka
Slepičky
Kohoutci

3.

Kde můžete takto vidět oblohu?

Na severu Norska
Ve Španělsku
V Etiopii

4.

 

Kolik času uplynulo mezi těmito dvěma snímky?

1 hodina
3 hodiny
6 hodin

5. Pozorujete hvězdy v Kardašově Řečici. Je jasno. Za celou noc nespatříte Sirius, Orion, ani Plejády. Jaké je datum?

1. března
1. června
1. září

6. Můžete na obloze vidět zároveň Slunce a Měsíc v úplňku?

Za určitých okolností ano
Ne
Pouze na rovníku okolo jarní rovnodennosti

7.

Jak se nazývá mlhovina na obrázku?

Mlhovina Orionu
Mlhovina Andromedy
Krabí mlhovina

Skóre =
Správné odpovědi: