Don Corleone

Místnost osvětluje jediná zaprášená žárovka visící u stropu na kusu zkřiveného drátu. Don Corleone sedí na židli naproti dveřím. Práskač Luigi stojí v rohu se svěšenou hlavou. Vedle něj, z každé strany, hlídají dvě gorily, Pietro a Marco. Don Corleone poklepává prsty po opěradle židle. Pak promluví: „Luigi, můj milý Luigi … Znám tě od číst dále …

Místnost osvětluje jediná zaprášená žárovka visící u stropu na kusu zkřiveného drátu. Don Corleone sedí na židli naproti dveřím. Práskač Luigi stojí v rohu se svěšenou hlavou. Vedle něj, z každé strany, hlídají dvě gorily, Pietro a Marco. Don Corleone poklepává prsty po opěradle židle. Pak promluví:

„Luigi, můj milý Luigi … Znám tě od malička, byl jsem ti za kmotra, tvůj otec mi věrně sloužil přes dvacet let. Víš to?“

– „Ano“, špitne Luigi a ještě více svěsí ramena

– „Tak proč jsi mně podvedl? Proč? To mám za to, že jsem se o tebe staral?“, zaburácí Don Corleone

– „Ale já vás nepodvedl, Done Corleone, všechno vám vysvětlím“, zalyká se v slzách Luigi

– „Lžeš!“ Don Corleone bouchne pěstí do zdi a vstane. „Viděli tě, jak jsi večer tajně navštívil karabiniéry na jejich stanici. Den na to zatkli Enrica. A ty sis koupil novou Vespu. Za co asi? Přiznej se!“

Luigi se hlasitě rozpláče. Slzy mu prokapávají mezi dlaněmi, kterými si kryje tvář. „Nechtěl jsem to udělat …“, říká nakonec prosebně, „… ale moji starou Vespu mi před měsícem ukradli a na novou jsem neměl. A oni vypsali odměnu za dopadení Enrica. Neměl jsem ho rád. Předloni mi přebral Nicolettu. Odpusťte, Done Corleone. Odpusťte mi to, prosím!“

Don Corleone pokyne gorilám Pietrovi a Marcovi. Ti Luigiho pevně chytnou v podpaží, aby nemohl utéci.

„Kdo zradí Dona Corleona, zaslouží si jediný trest“, zasyčí Don Corleone a pomalu kráčí směrem k Luigimu.

„Prosím ne, smilujte se!“, kříčí Luigi. Don Corleone si sundá sako a podá jej Antoniovi (ten vstoupil do místnosti až během výslechu a nebyl proto v úvodu zmíněn)

Don Corleone si sundá hodinky a rovněž je podá Antoniovi.

Pak si sundá těžký snubní prsten.

Brýle.

Klobouk.

Vestu.

Šle.

Košili.

Nátělník.

Boty.

Kalhoty.

Trenýrky.

Ponožky.

Jediné, co si nechá, je devítimilimetrová Beretta. Padne výstřel.

„Odneste ho“, zamručí Don Corleone a šourá se zpátky k židli. Pietro a Marco táhnou bezvládného Luigiho ke dveřím.

„Se na to můžu vysrat, bejt literární postava“, otočí se Don Corleone na Antonia. „Svlíkat se před popravou, sakra. Co si vymyslí příště? Budu tancovat na uších? Recitovat básničky? Já jsem Don Corleone, capo di tutti capi a ne nějaký šašek, kurva!“

Jaké z toho plyne ponaučení? Napsat o vás může kdo chce, co chce, ale Beretta je jistota …

Celerový salát

Taková předpodzimní variace z toho, co dozrává na zahrádce. Suroviny: – bulva celeru – mrkev – jablko – čatní ze zelených rajčat – jogurt – olej z vlašských ořechů – sůl, citrón Postup: – celer, mrkev a jablko nastouháme na jemno, všechny suroviny smícháme. Ochutíme solí a citrónem. Nemáte čatní ze zelených rajčat? Připravíte si číst dále …

Taková předpodzimní variace z toho, co dozrává na zahrádce.

Suroviny:

– bulva celeru
– mrkev
– jablko
– čatní ze zelených rajčat
– jogurt
– olej z vlašských ořechů
– sůl, citrón

Postup:

– celer, mrkev a jablko nastouháme na jemno, všechny suroviny smícháme. Ochutíme solí a citrónem.

Nemáte čatní ze zelených rajčat? Připravíte si jej snadno takto:

Zelená, nedozrálá rajčata pokrájíme na kousky a zalijeme na dvanáct hodin octem dle vlastního výběru (jablečný funguje dobře). Pak scedíme a povaříme 20 minut ve vodě s cukrem půl na půl. Můžeme použít ihned, nebo sterilovat do sklenic (15 minut)

Horor na dálnici

Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost. Přikývl jsem, že vím. Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo číst dále …

Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost.

Přikývl jsem, že vím.

Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo ještě jednou auto. Byla jsem v kleštích – vpravo kamióny, přede mnou auto, za mnou auto, rychlost asi stočtyřicet.

To je jak z nějakého filmu, řekl jsem. A co bylo dál?

Nad zpětným zrcátkem se mi v autě objevil obrovský pavouk. Pomalu se začal spouštět dolů. Trochu se zhoupl a vlezl mi do vlasů. Vykřikla jsem, ale nemohla jsem nic dělat. Pavouk mi lezl ve vlasech, pak po obličeji, potom přelezl na tričko a sestupoval níže. Bála jsem se jej dotknout, vždyť já se pavouků hrozně štítím! Ale zastavit jsem nemohla. Kolona kamiónů v pravém pruhu se zdála být nekonečná a auta vpředu a vzadu mi nedovolovaly změnit rychlost.

To muselo být strašné.

To teda jo. Pavouk mi lezl po tričku, pak do rozkroku a pokračoval po nohavici dolů. Byla jsem příšerně vyděšená. Měla jsem na sobě tříčtvrteční kalhoty a když mi přelezl na holé lýtko, myslela jsem, že vyskočím z kůže. Konečně se objevila mezera mezi kamióny, tak jsem dupla na brzdu, udělala kličku do odstavného pruhu a zastavila. Vyskočila jsem ven a chtěla pavouka setřást, ale pavouk nikde. Prohledala jsem celé auto, vytahala koberečky, rozhlížela se kolem sebe, nikde nic. Strávila jsem tam snad půl hodiny a nakonec jsem nasedla zpátky do auta a jela dál.

A objevil se ten pavouk znovu?

Ne, neobjevil. Je to už více než rok, co se to stalo a občas začínám pochybovat, jestli mně neklame paměť, jestli se to skutečně stalo? Co když se mi to jen zdálo? Ale přitom vím, že se to stalo! No řekni, je to normální?

Řekl jsem, že je to normální. Ale nebylo.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a číst dále …

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …

Štěstí

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové: Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu číst dále …

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové:

Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu nemůžu dovolit, tak hodinu zametat kuchyň. Než obě děti nasnídám, převléknu a jakžtakž zpacifikuju, je obvykle poledne. Nejspíš jsem si myslela, že s druhým dítětem se všechno prostě jen vynásobí dvěma. Nikdo mi neřekl, že se to vynásobí stem! Že mé maličké dvouleté dceři přes noc tak strašně naroste hlava anebo mi to tak aspoň bude připadat. Že náš pes bude pít vodu ze záchodu, protože mu ji prostě nezvládnu nalít. Že už se najím jenom vestoje, jestli teda vůbec. Že nikdy nestihnu doběhnout k telefonu, a že už nikdy nikomu nezavolám zpátky. Že Jonatanův pláč nebudu moct okamžitě utišit, protože zrovna maluju žirafu, a že Ele nebudu moct domalovat medvěda, protože Jonatan už má zase hlad. Že budu občas jen bezradně stát uprostřed bytu s očima upřenýma na hodiny, jejichž ručičky najednou zběsile krouží, ovládnutá pravidelnými kontrakcemi čisté radosti a zároveň naprosto stísněným pocitem, že to všechno vzdám, přitom vím, že stejně nemůžu, a že rozhodně nechci. Můj diář je na příští týdny naprosto nepopsaný, klidně bych ho mohla dát někam stranou, ale já nemám čas, a tak tady pořád leží přímo přede mnou, jako odpověď na všechny otázky o štěstí. Protože tohle je ono. Každá prázdná stránka, každý nevyplněný řádek, každá zaneprázdněná vteřina, co je až po okraj naplněná mateřskou láskou, díky které si každý den znovu a znovu uvědomuju, co je na celém životě to úplně nejdůležitější – život. Hmm…a teď mě omluvte, jdu se zas na chvíli zhroutit:)

Další úryvek je z textu spisovatele Michaela Pollana, ve kterém popisuje, jak se vydal poprvé v životě na lov divočáka:

Našel jsem si stinné místo s výhledem na kaliště a skryl se v zeleni, opřený zády o kmen stromu. Pušku jsem měl položenou na klíně a snažil se být zticha. Připadalo mi, že vzduch procházející mými nosními dírkami dělá příliš velký hluk a tak jsem začal dýchat ústy. Smysly jsem měl napnuté k prasknutí, vůbec jsem nevnímal běžný tok myšlenek, které se mi normálně honí hlavou. Byl to stav podobný meditaci, ale přitom jsem jsem nemusel vyvinout žádné úsilí, abych si takto vyčistil hlavu. Naladil jsem se vlnění divočáka, celá má mysl se soustředila na les, byl jsem pohlcen přítomným okamžikem. Musel jsem ztratit pojem o čase, protože dvacet minut uplynulo jako nic. Za normáních okolností by mi bylo nepohodlné zůstat takto dlouho skrčený, ale teď jsem necítil sebemenší potřebu se pohnout … To čekání bylo velice příjemné.

Je pozoruhodné, že po padesáti, sto, či dvě stě tisících letech evoluce nás stále činí nejšťastnějšími to samé, co nás činilo šťastnými na jejím začátku … Ať žije pokrok?

Flancky

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek. Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je číst dále …

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek.
Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je pustím do světa, do té džungle plné ptáků, slimáků, krupobití, silných větrů, plevelů a nenechavých dětských rukou, měly šanci přetvořit co nejvíce vzduchu na šťavnaté plody, křupavé kořínky, voňavé lístky, aby byly radost pohledět a potěšení jíst.

Denali

Loni na začátku léta jsme se dvěma kamarády uskutečnili expedici na Mount McKinley (6190 m.n.m), neboli Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky. Denali se nachází na Aljašce, blízko polárního kruhu a počasí tam bývá poměrně špatné a nevyzpytatelné. Podmínky při výstupu se příliš neliší od nejvyšších himálajských vrcholů. Sestříhal jsem krátké video, které dokumentuje, jak jsme číst dále …

Loni na začátku léta jsme se dvěma kamarády uskutečnili expedici na Mount McKinley (6190 m.n.m), neboli Denali, nejvyšší horu Severní Ameriky. Denali se nachází na Aljašce, blízko polárního kruhu a počasí tam bývá poměrně špatné a nevyzpytatelné. Podmínky při výstupu se příliš neliší od nejvyšších himálajských vrcholů. Sestříhal jsem krátké video, které dokumentuje, jak jsme se tam měli.

Sklizeň zázvoru

Rostlinám zázvoru v truhlíku za oknem začaly usychat listy a přišel čas sklizně. Byl jsem zvědavý, kolik kořenů vyhrabeme, protože plastový truhlík se během podzimu povážlivě vyboulil do stran. A taky že jo. Ze země jsme vytáhli dva masívní propletence, posuďte sami podle fotek. Čerstvý zázvor má na řezu plnou žlutou barvu a komplexnější vůni, číst dále …

Rostlinám zázvoru v truhlíku za oknem začaly usychat listy a přišel čas sklizně. Byl jsem zvědavý, kolik kořenů vyhrabeme, protože plastový truhlík se během podzimu povážlivě vyboulil do stran. A taky že jo. Ze země jsme vytáhli dva masívní propletence, posuďte sami podle fotek. Čerstvý zázvor má na řezu plnou žlutou barvu a komplexnější vůni, než zázvor kupovaný. Musíme ty macky nějak zpracovat, takže nás čeká období zázvorové limonády, čaje, sušení a nakládání a přidávat jej budeme snad i do knedlo vepřo zelo.
Pěstování zázvoru doma za oknem je velmi snadné. Stačí na jaře strčit do truhlíku kus oddenku, na kterém je alespoň jeden neporušený pupen a pak zalévat a čekat, až rostliny vyrostou. Jakmile jim zhnědnou listy, je čas sklizně. Po sklizni zase kus oddenku zasadit a tak pořád znovu.

Jean-Luc má fajnový nos

Jean-Luc má fajnový nos. Už několikrát si přestěhoval skříňku v převlíkárně běžeckého klubu, protože mu ta sousedova příliš smrděla. Poctivě si přepírá trenky po každém běhu a na poličce má vyrovnanou baterii antiperspirantů, šampónů a deodorantů, za kterou by se nemusely stydět kolegyně z ženských šaten za zdí. Vytrpěl toho s námi už dost. Kolegovy číst dále …

Jean-Luc má fajnový nos.
Už několikrát si přestěhoval skříňku v převlíkárně běžeckého klubu, protože mu ta sousedova příliš smrděla. Poctivě si přepírá trenky po každém běhu a na poličce má vyrovnanou baterii antiperspirantů, šampónů a deodorantů, za kterou by se nemusely stydět kolegyně z ženských šaten za zdí.
Vytrpěl toho s námi už dost. Kolegovy propocené boty. Ztvrdlé ponožky stojící v koutě, ke kterým se měsíce nikdo nehlásil. Napůl plesnivý zašedlý ručník přehozený přes přívodní šňůru od vysoušeče vlasů. Odtokový kanálek sprchy ucpaný nechutným chuchvalcem z chlupů, štěrku a bavlněných vláken z řídkého spodního prádla.
Všechno to nesl statečně a často se nás dokonce pokoušel napravovat. Ale onehdá jsem jej našel téměř v slzách. Vypadalo to, že pověsí běhání na hřebík a do šaten už nikdy nevkročí.
A to všechno jenom proto, že jsem si ve skříňce zapoměl přes noc uzenou makrelu.

Profesor Albíno

Musím vám napsat o profesoru Albínovi. Dostáváme pravidelně do schránky jeho inzeráty. Tady je překlad jednoho z nich, který nám došel včera: Slavný velký věštec a médium Profesor ALBÍNO Všechny vaše problémy budou 100% vyřešeny do tří dnů. Platí se až při výsledcích! Specialista na znovuzískání náklonnosti milované osoby, lásku, odstraňování osobnostních bloků, léčbu neznámých číst dále …

Musím vám napsat o profesoru Albínovi. Dostáváme pravidelně do schránky jeho inzeráty. Tady je překlad jednoho z nich, který nám došel včera:

Slavný velký věštec a médium Profesor ALBÍNO

Všechny vaše problémy budou 100% vyřešeny do tří dnů.

Platí se až při výsledcích!

Specialista na znovuzískání náklonnosti milované osoby, lásku, odstraňování osobnostních bloků, léčbu neznámých nemocí, odčarování, štěstí ve hře, úspěch ve vašich projektech, obchod, podnikání, studium, zkoušky, ochranu proti nepřátelům, rodinné problémy, atd.

Mohu i přijet – 100% záruka úspěchu ve všech případech.

Otevřeno denně – neváhejte mě kontaktovat.

Zdá se, že je to mocný kouzelník. Přemýšlím nad tím, že bych jej dal dohromady se svými přáteli z CERNu. Mohli by spolu dokázat velké věci.
Profesor Albíno do CERNu snadno dojede tramvají a mohl by třeba odčarovat urychlovač LHC – který se má příští rok rozjet na plný výkon – aby se neopakovala ta nepříjemnost s héliem krátce po prvním startu.
Mohl by také pomoci znovu získat náklonnost standardního modelu částicové fyziky, aby se potvrdila (či naopak vyvrátila) teorie supersymetrie a fyzika se posunula zase o kus dál.
Houfy mladých vědátorů, kteří v CERNu pracují na svých diplomových a doktorských pracích, by jistě ocenily, že profesor Albíno je specialistou na studium a zkoušky.
A ochrana proti nepřátelům? To by mohlo zajímat CERNovskou ochranku …