Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku číst dále …

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.

Víkendová plavba z Ženevy do Yvoire a zpět

Donutit v sobotu dopoledne rodinu k nějaké činnosti je těžší, než nacvičovat s kočkama na spartakiádu, a tak jsme do přístavu ve Versoix přijeli až ve dvě odpoledne. Plachetka Brabant (Jeanneau Aquila z roku 1978), na které jsme hodlali strávit víkend, není vyvázaná u mola, ale stojí na bóji za přístavní zdí. Podařilo se nám číst dále …

Donutit v sobotu dopoledne rodinu k nějaké činnosti je těžší, než nacvičovat s kočkama na spartakiádu, a tak jsme do přístavu ve Versoix přijeli až ve dvě odpoledne. Plachetka Brabant (Jeanneau Aquila z roku 1978), na které jsme hodlali strávit víkend, není vyvázaná u mola, ale stojí na bóji za přístavní zdí. Podařilo se nám na mole najít plastový člun, který k ní patří, dokonce i vesla, ale nikoli zámky vesel. Takže jsme pádlovali vesly ve stoje jako na přerostlém stand-up paddle, ale kupodivu nikdo nespadl do vody a batohy s proviantem zůstaly celkem suché. Po dvou otočkách se člunem jsme měli Brabanta naloženého a vyrazili jsme. Foukala lehká bise, čili vítr z protisměru. Dvakrát jsme překřižovali jezero a když vítr příliš zeslábl, zapnuli jsme motor.
Francouzský břeh Ženevského jezera je stejně honosný jako ten švýcarský, jen je méně osídlený. Kochali jsme se panskými sídly na pobřeží a před osmou večer jsme domotorovali k vesnici Yvoire, středověké perle na Ženevském jezeře. A jak tomu tak před přistáním bývá, poklidná plavba v přátelském duchu přešla do nervózního závěru.
„Zastavíme tady?“, ptá se moje drahá polovička, když míjíme první volné stání v maríně. „Ne“, kroutím hlavou, „je to moc úzké a bude tu hlučno. Jedeme dál.“ Najednou vidím vlevo ideální místo. „Támhle zastavíme“, ukazuju na mezeru a otáčím kormidelní páku. „Ale tam je značka, že je to soukromé stání“, upozorňuje mě žena.

– „Jaké soukromé stání, celé tohle molo je pro návštěvníky!“
– „A co když v noci někdo přijede a vyhodí nás?“
– „Tak dobře, jedeme jinam.“

Kapituluji a vyjíždím z mezery. Přímo naproti je volné místo, ale není u návštěvnického mola. Zatímco se otáčím v kanále jako splašená vodoměrka, vjíždí do přístavu další plachetnice a ladně kotví na volném místě, které jsem označil za příliš úzké a hlučné. Jiná volná místa v maríně nejsou.

– „Co kdybychom zkusili rybářský přístav?“
– „Nevím jaký máme ponor a zda si tam neškrtneme.“
– „Ale zkusit to můžeme, ne?“
– „OK.“

Mezitím se ozývají děti: „Táto, kdy už zakotvíme?“ „Nikdy“, odseknu naštvaně, „je tu plno, asi pojedeme zpátky do Versoix.“ Objíždím zvenku vlnolam rybářského přístavu, v lese stěžňů nevidím žádnou mezeru. Zpátky do maríny. Přes protesty posádky se vyvazuju na onom místě označeném jako soukromé a doufám, že nás do rána nikdo nevyhodí. Nevyhodil.

Yvoire. Zdroj: www.jardin5sens.net

Yvoire. Zdroj: www.jardin5sens.net

K večeři máme fazole s čočkou a hrachem. Proviant jsem nakupoval narychlo, takže je potřeba improvizovat. Naštěstí nebude v noci pršet a lukny mohou zůstat otevřené dokořán.
Před spaním se ještě jdeme projít do rybářského přístavu a pozorujeme raky, jak loví mezi kameny. Kousek dál proplouvají dlouhé temné stíny jezerních pstruhů, je to paráda.
Yvoire je malebná středověká vesnička, jejíž jedinou vadou na kráse jsou mraky turistů. Ti ale ve vesnici nespí, takže od osmi večer do deseti ráno není v ulicích ani živáčka.
Ráno se budím v sedm a procházím liduprázdnou vesnicí, zatímco zbytek posádky vyspává. Na dopoledne máme jednoduchý program – dát si zmrzlinu a navštívit jako vždycky Zahradu pěti smyslů, což je takový malý ráj uprostřed vesnice skrytý za vysokými kamennými zdmi. Oba cíle zdárně plníme a je skoro poledne. Přestože rozkaz zněl jasně – neutrácet – posádka se bouří a kupují si k obědu předražené palačinky, zatímco já se vracím na loď a na truc připravuji rajčatový salát s balkánským sýrem. Vzbouřenci dorazí po chvíli, ochutnají salát, seberou mi ho a bleskově ho dojídají. Já se musím spokojit se zbytky jejich palačinek.

Zahrada pěti smyslů. Zdroj: www.yvoire-france.com

Zahrada pěti smyslů. Zdroj: www.yvoire-france.com

Po obědě konečně zvedáme kotvy a přesouváme se o kousek zpět k vesničce Nernier, která z vody vypadá jako menší Yvoire a kde jsme ještě nikdy nebyli. V přístavu je opět plno, u návštěvnického mola stojí chumel motorových člunů a zodiaků, opatrně se přídí vsuneme mezi ně a já přitom zjistím, že jsme nechytli bójku za zádí. Prostřední syn se výměnou za slib půlhodinky na tabletu vrhá s lanem do vody a vyvazuje nás k bóji.

Nernier. Zdroj: livingeneva.com

Nernier. Zdroj: livingeneva.com

Vesnička Nernier je krásná, všechny domy z kamene, spousta kleneb a nik ve stěnách, překlady nad okny a dveřmi z masívních klád. Mám z takových domů velmi dobrý pocit. Po krátké prohlídce nastupujeme za zpáteční cestu. Vítr fouká přesně opačně než včera, takže zase z protisměru. Plánujeme jet ostře proti větru k Nyonu, a odtamtud domotorovat zpět do Versoix. Kormidla se chápe moje drahá polovička a užívá si jízdu v příjemných třech beaufortech. Mezitím se něco děje nad pohořím Jura, které se táhne podél západního břehu jezera. Obloha se zatahuje, vítr se stáčí stále více k západu a objevují se rotorové mraky nad hřebenem Jury. Začíná foukat Joran. To je prudký, poryvovitý vichr z hor, který nemá dobrou pověst. V roce 1970 prudký poryv joranu potopil výletní parník. Zároveň je to ale krásný bočák, se kterým uháníme rovnou k Versoix. Vítr sílí a tak nabízím ženě, že ji vystřídám u kormidla. Ona ovšem odmítá s tím, že bych loď moc nakláněl, což ona nemá ráda. Bravurně jede těsně na hranici flatrování geny. Vítr stále sílí a brzy mě donutí vyměnit genu za menší kosatku. Přicházejí stále prudší poryvy a je mi konečně umožněno se chopit kormidla. Nejmladší syn protestuje proti jízdním podmínkám a chce stáhnout plachty a jet na motor. Snažím se co to jde udržet na palubě dobrou náladu, protože je to parádní jízda. Přichází však několik hodně silných poryvů za sebou, které s sebou přinášejí prudké vyostření lodi a tak jsem donucen sundat plachty a nastartovat motor. Naštěstí jsme už téměř u přístavu. Rozděluji úlohy, aby se nám v prudkém vichru podařilo vyvázání k přední a zadní bóji bez kontaktu s okolními loděmi, ale sotva dojedeme k našemu stání, vítr Joran utichá stejně rychle, jako se přihnal a my se vyvazujeme skoro v bezvětří.

Pohoří Jura. Zdroj: panoramio.com

Pohoří Jura. Zdroj: panoramio.com

Nechce se nám z lodi domů, hlavně díky útulnému interiéru, který tolik kontrastuje se strohou, lacinou estetikou moderních plachetnic. Ale nedá se nic dělat, zítra je pondělí. Příště se nám snad podaří doplout zase o kousek dál a pokročit v poznávání jednoho z největších evropských jezer.

Camargue na kole

6:15 ráno, start ze Ženevy. Nejprve TGV do Bourg-en-Bresse, přestup na vlak do Lyonu, pak na další do Arles. V Arles přesně ve 12:00, pěšky do Decathlonu na jižním konci města, dvacetiminutová procházka. V Decathlonu kupuju nejlevnější horské kolo, mají poslední, k tomu nosič a gumicuky, vše ostatní mám od minula. Venku připevním postraní vaky číst dále …

6:15 ráno, start ze Ženevy. Nejprve TGV do Bourg-en-Bresse, přestup na vlak do Lyonu, pak na další do Arles. V Arles přesně ve 12:00, pěšky do Decathlonu na jižním konci města, dvacetiminutová procházka.
V Decathlonu kupuju nejlevnější horské kolo, mají poslední, k tomu nosič a gumicuky, vše ostatní mám od minula. Venku připevním postraní vaky a v Aldi naproti kupuju proviant. Deset litrů vody a jídlo. Potkávám tam tři mladé cykloturisty z Ruska, stěžují si mezi sebou, že Aldi je „plochój magazín“. Žádná sláva to není, to je fakt, ale kdyby viděli obchody za socialismu v Rusku, to by teprve valili bulvy – prázdné regály, nakládaná řepa a bečka s kvasem. Zlaté Aldi.
Vyrážím směr Saintes-Maries-de-la-Mer. Kolo je mi malé, ale nedá se nic dělat. Prostě jsem velkej. Přejíždím v dolním patře mostu přes Rhonu, nade mnou sviští auta, Mordor. Za mostem směr jih a ano, fouká svižný jižní vítr, takže těch 40 kilometrů k moři bude proti větru. Dojíždím skupinku Rusů, ale odbočují na Saline Giraud a nemohou tudíž obdivovat mé raketové tempo přerostlého medvěda na cirkusovém kole. Začíná Camargue, otevřené pláně, diskutuji s větrem ohledně optimálního převodu. Já nabízím plný kotel, tj. 3 – 7, vítr navrhuje 2 – 4. Volím kompromis 3 – 5 a na posledních dvaceti kilometrech, když se nikdo nedívá, tak 3 – 4.
Saintes-Maries-de-la-Mer je typické jihofrancouzské letovisko, moře, pláže, stovky restaurací a řidiči kroužící městem v zoufalé snaze někde zaparkovat. Udělám povinné kolečko centrem a pak mizím podél moře na východ. Pláže plné tuleňů v plavkách postupně mizí a začíná Digue à la mer, mořská hráz, která chrání Camargue před zatápěním ze strany moře. Podobné hráze jsou i ze strany Velké a Malé Rhony a tvoří dohromady trojúhelník, který drží Camargue v relativním suchu a umožňuje tam pěstovat rýži, koně a býky pro arénu v Arles.
Hned z kraje musím několikrát sesednout z kola, mořská hráz je převátá pískem, no potěš, jestli to tak bude dál. Naštěstí to bylo jenom takové bububu a dál pokračuje příjemná šotolinová cesta. Za hodinu jsem u majáku Gacholle, který znám z našich předchozích návštěv tohoto malebného, ale drsného kraje. Slunce praží, vítr se utišuje. V noci má přijít déšť a severák. Opouštím relativní pohodlí cesty po mořské hrázi a stáčím se na jih k pláži Beauduc. Brzy zjistím, jak to pojede po písku.
Nepojede. Přední kolo se mi šprajclo po třech metrech jízdy a musel jsem slézt. Zkouším jet po horní straně pláže u dun, úplně u vody, nebo uprostřed. Nejede to nikde. A to mám prosím pěkně podhuštěné pneumatiky, jak to radili na internetu. Chvíli tlačím, supím a protože je po sedmé večer, brzy to zapíchnu. Stavím stan uprostřed pláže, koupel v moři, večeře a spát. Neroztahuju karimatku ani spacák. Písek je měkký a venku je dusno. Usínám a nechávám si zdát hezké sny o tom, jak pojedu dalších padesát kilometrů na kole po pláži, kde se nedá ujet ani metr.
Ráno se probouzím se stanovým plátnem v obličeji. V noci se zvedl svižný severák (tady mu říkají mistrál) a zbortil stan. Nic se neděje, na drsném jihu se mi to stalo už několikrát. Trik je v tom, nevylézat ze stanu a fungovat jako závaží. Jinak dopadnete jako my při jednom rodinném výletu, kdy jsme po pláži Beauduc honili rodinný stan se dvěma ložnicemi, který jsme blbě ukotvili.
Po snídani jsem dotlačil kolo asi kilometr k prvním karavanům a stanům na veřejně povolené části pláže, kde je tolerováno kempování, a postupně se učil číst písek. U vjezdu na pláž už jsem projížděl kolem kitesurferů graciézně jako beduín na černém trubkovém velbloudovi. Projel jsem si chatovou vesničku Les Sables, která je moc blízká mému srdíčku a jako jediná unikla řádění buldozerů, které před deseti lety vyslal ambiciózní prefekt, aby vysvětlily lidem, jaký je jeho názor na svobodný život u moře. Výsledek je nijaký, protože všechny plácky, které buldozery srovnaly se zemí, jsou dnes plné karavanů. Ty dokáží buldozerům ujet, na rozdíl od chatiček. Akorát, že vypadají hnusně. Les Sables ale žije a je krásná. Kdyby všude na světě vypadalo pobřeží takhle, místo paneláků, betonu a diskoték, byl by u moře ráj.
První křest ohněm, vlastně vodou. Cesta dál je vykolíkovaná v mělké laguně. Je to pár set metrů, vody tak dvacet centimerů, akorát uprostřed odtokový kanál, hup do půl metru, asi se mi namočilo jídlo v postraním vaku. Nemůžu najít chatu u indiána postavenou na vysokých kůlech, že by ji taky zbořili?
Pomalu končí část pláže přístupná autem a začíná divočina. Ta s sebou bohužel přináší i nesjízdný písek. Chvíli tlačím a pak zjišťuju, že se dá jet těsně u moře, tam kde vlny olizují písek. Je to paráda. Naprosto dokonalý pocit.
Nebe se zatáhlo a přichází bouřka. Na obrovské pláži jsem nejvyšší bod široko daleko, schovat se není kam. Naštěstí silný vítr bouřku brzy odvane, takže se nestihnu pořádně vybát.
Brzy dorážím k majáku Beauduc. Ačkoli k němu není odnikud moc přístup, na břehu sedí otec s dospělým synem a chytají ryby. Otec syna peskuje, že neumí chytat a syn zase otce, že je moc starý. Soudím, že pravdu mají oba. Od majáku dál pláž končí a pokračuje kamenná hráz. Musí se z vnitřní strany mazlavým bahýnkem a tam to nejede. Pár kilometrů tlačím, až příjde spása v podobě sjízdného náspu. Vylezu na něj a nechám se vést spletí náspů a hrází až do Salin Giraud. Zpátky do Arles je to necelých čtyřicet kilometrů a protože se přes noc otočil vítr o stoosmdesát stupnů, tak to budu mít – tramtaradá – zase proti větru. Mistrál je fičák, takže po kratší domluvě volím prostřední talíř.
Míjím odbočky k zemědělským usedlostem, kterým se v Camargue říká mas. Zrovna jedu kolem jedné takové, moc pěkné, lemované stromořadím, když asi padesát metrů daleko vidím chlapa, jak nese v náručí labuť. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by nesl v náručí labuť a tak jsem zastavil, abych zjistil, zda je to dehydratace, nebo realita. Chlap došel ke mně, pozdravil, přešel přes silnici a pokračoval krásnou alejí někam do dáli. Ta labuť byla živá.
S jazykem na vestě jsem dojel na nádraží do Arles, opřel nezamčené kolo o strom u hlavního vchodu a za deset minut už jsem seděl ve vlaku na Lyon.
Bylo to rychlé a intenzivní, jak to mám rád.

Kalendář přírodních cyklů

Cyklická povaha času byla lidem zřejmá odjakživa. Slunce vychází a zapadá každý den, měsíc dorůstá a couvá, střídají se roční období. Když vyvstala potřeba měřit běh času, lidé začali používat přírodní cykly jako přirozené počítadlo. Tři přirozené cykly, svázané přímo s astronomickou realitou – den, měsíc a rok, byly doplněny o praktický (ale abstraktní) mezistupeň číst dále …

Cyklická povaha času byla lidem zřejmá odjakživa. Slunce vychází a zapadá každý den, měsíc dorůstá a couvá, střídají se roční období. Když vyvstala potřeba měřit běh času, lidé začali používat přírodní cykly jako přirozené počítadlo. Tři přirozené cykly, svázané přímo s astronomickou realitou – den, měsíc a rok, byly doplněny o praktický (ale abstraktní) mezistupeň mezi dnem a měsícem – týden a později o drobné myšlené cykly dělící den – hodiny, minuty a sekundy.

První kalendáře byly lunisolární (z latinského Luna – měsíc, Sol – slunce). Slunce bylo počítadlem pro roky, měsíc byl počítadlem pro měsíce. Sestavit takový kalendář nebylo složité – nový měsíc začal, když se na obloze objevil nový měsíc. Rok se s rokem sešel, když nastalo stejné roční období. Problémy nastaly, když se lidé pokusili přírodní cykly matematicky sjednotit.

Dnes považujeme za samozřejmé, že rok má přesně dvanáct měsíců. Příští rok o tom samém čase bude stejné datum jako letos. Takové matematické přesnosti však bylo dosaženo díky tomu, že měsíce přestaly odpovídat astronomické realitě (fázím měsíce) a staly se jen abstraktními časovými úseky dělícími rok na dvanáct zhruba stejných úseků. Náš kalendář je solární, slunce (přesněji oběh země kolem slunce) je jediné přirorozené počítadlo, podle kterého se náš rok řídí. Měsíci říkáme měsíc z historických důvodů, se skutečným měsíčním cyklem má společnou jen podobnou délku.

Měsíční cyklus (takzvaný synodický měsíc) trvá průměrně 29.53059 dnů. To znamená, že v jednom roce nastane přibližně 12.4 měsíčních cyklů. Jinými slovy, rok má o něco více než dvanáct a o něco méně než třináct měsíců. Jak se s tímto neceločíselným počtem měsíců vyrovnat? Jedna možnost už byla zmíněna – náš civilní kalendář měsíční cyklus vůbec nepoužívá a místo toho dělí rok na dvanáct částí, které mají v průměru 30.42 dnů, tedy skoro o den víc, než je měsíční cyklus.

Islámský kalendář používá dvanáct měsíců odpovídajících měsíčnímu cyklu. Rok počítaný podle měsíců je tedy kratší (354 dnů), než rok počítaný podle slunce a islámské měsíce tak putují během roku. Proto Ramadán, devátý měsíc islámského kalendáře, začíná letos v červnu, za padesát let však začne koncem listopadu.

Mnoho kultur však dávalo přednost tomu, aby měsíce v roce odpovídaly roční době. Dobře je to vidět třeba v českých názvech měsíců, které mají přímo odpovídat přírodní realitě v daném ročním období – v lednu je všude led, v březnu jsou zvířata březí, v srpnu se žne srpem obilí, v říjnu je jelení říje, atd. Řešením tohoto problému byl třináctý, přestupný měsíc. Ten se vkládal do roku vždy, když začínal být rozdíl mezi rokem podle měsíčních cyklů a astronomickým rokem příliš velký.

O tom, zda bude mít rok dvanáct, či třináct měsíců, se zpočátku rozhodovalo empiricky. Například ve starém židovském kalendáři nemohl nastat první jarní měsíc (nisan) dříve, než na klasech ječmenu vyrostly osiny. Pokud tedy končil dvanáctý měsíc v roce (adar) a ječmen neměl osiny, znamenalo to, že se kalendář příliš předbíhá a přidal se přestupný, třináctý měsíc (druhý adar). Indiáni žijící na severoamerickém pobřeží Tichého oceánu zase jako indikátor ročního období používali podzimní tření lososů.

Postupem času se empirická pravidla pro vkládání přestupného měsíce nahradila astronomickými (měření slunovratů a rovnodenností), nebo matematickými (Metonův cyklus). Metonův cyklus využívá faktu, že 235 měsíčních cyklů trvá téměř stejně dlouho jako 19 astronomických let. V každém devatenáctiletém období je sedm let přestupných a zbytek nepřestupných. Přestupné roky vychází na 3., 6., 8., 11., 14., 17., a 19. rok cyklu.

Lunisolární kalendář jsme opustili až v době pozdní Římské říše. O vkládání přestupného měsíce v té době rozhodovali vrchní pontifové a bývalo často zneužíváno. Místo astronomické reality pontifové používali přestupný rok k prodlužování, nebo naopak zkracování mandátů politiků a úředníků, takže se stávalo, že přestupné roky byly vkládány velmi nepravidelně. Julius César po svém nástupu k moci učinil radikální krok a zrušil závislost kalendáře na měsíčních cyklech. Tento kalendář s drobnými úpravami (Gregoriánská reforma) používáme dodnes.

Osobně si myslím, že zrušení měsíčního cyklu nebylo šťastné. Kalendář se díky tomu stal více abstraktním, odtažitějším od reálného světa. Ztratili jsme možnost jedním mrknutím na noční oblohu zjistit, jestli je začátek, nebo konec měsíce. Není určitě náhoda, že značná část stolních a závěsných kalendářů obsahuje informace o fázích měsíce. Lunisolární kalendáře se používají pro náboženské účely v židovství, islámu, budhismu. A nejdůležitější křesťanský svátek – Velikonoce – se dodnes počítá podle lunisolárního kalendáře. Vždyť hlavním cílem gregoriánské reformy, jejímž výsledkem byl civilní kalendář, tak jak jej známe dnes, bylo právě posílení lunisolárního prvku výpočtu velikonoc.

Pokud máte zájem vyzkoušet si, jaké to je řídit se podle kalendáře přírodních cyklů, dal jsem jeden takový dohromady.

Kalendář obsahuje tři základní cykly – týdenní, měsíční a roční a je platný vždy pro konkrétní místo, pro které byl vytvořen.

Tydenní cyklus je stejný, jaký jej známe z civilního kalendáře. Má sedm dní a jednotlivé dny v týdnu odpovídají kalendářním dnům.

Měsíce odpovídají měsíčním cyklům. První den v měsíci je den, kdy je na místní obloze viditelný nový měsíc. To je myšleno astronomicky, tzn. nový měsíc je v daném dni na daném místě poprvé nad horizontem. Klimatické a pozorovací podmínky nejsou brány v potaz. Měsíce mají 29 nebo 30 dní a jejich jména odpovídají českému kalendáři.

V kalendáři jsou vyznačeny dny, kdy nastává jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat. Začátek roku není nijak označen a je tedy jen na vás, zda si zvolíte zimní slunovrat, jarní rovnodennost, počátek určitého měsíce, atd.

Aby se zabránilo posouvání měsíců během roku, mezi únor a březen se vkládá podle potřeby přestupný měsíc tak, aby jarní rovnodennost nastala vždy v březnu. Přestupný měsíc se nazývá hruden, což je staročeské označení používané pro třináctý měsíc před přijetím dvanáctiměsíčního kalendáře.

Pro zachování svázanosti kalendáře s přírodními ději den nekončí půlnocí, ale západem slunce.

Roky nejsou v kalendáři číslovány. Pořadové číslo roku je pro kalendář přírodních cyklů nepodstatná informace.

Kalendář pro Prahu (použitelný pro celé Česko) na příštích 14 měsíců je ke stažení zde.

Pokud máte zájem provádět s kalendářem vlastní experimenty, zde je ke stažení zdrojový kód programu pro generování kalendáře.

Don Corleone

Místnost osvětluje jediná zaprášená žárovka visící u stropu na kusu zkřiveného drátu. Don Corleone sedí na židli naproti dveřím. Práskač Luigi stojí v rohu se svěšenou hlavou. Vedle něj, z každé strany, hlídají dvě gorily, Pietro a Marco. Don Corleone poklepává prsty po opěradle židle. Pak promluví: „Luigi, můj milý Luigi … Znám tě od číst dále …

Místnost osvětluje jediná zaprášená žárovka visící u stropu na kusu zkřiveného drátu. Don Corleone sedí na židli naproti dveřím. Práskač Luigi stojí v rohu se svěšenou hlavou. Vedle něj, z každé strany, hlídají dvě gorily, Pietro a Marco. Don Corleone poklepává prsty po opěradle židle. Pak promluví:

„Luigi, můj milý Luigi … Znám tě od malička, byl jsem ti za kmotra, tvůj otec mi věrně sloužil přes dvacet let. Víš to?“

– „Ano“, špitne Luigi a ještě více svěsí ramena

– „Tak proč jsi mně podvedl? Proč? To mám za to, že jsem se o tebe staral?“, zaburácí Don Corleone

– „Ale já vás nepodvedl, Done Corleone, všechno vám vysvětlím“, zalyká se v slzách Luigi

– „Lžeš!“ Don Corleone bouchne pěstí do zdi a vstane. „Viděli tě, jak jsi večer tajně navštívil karabiniéry na jejich stanici. Den na to zatkli Enrica. A ty sis koupil novou Vespu. Za co asi? Přiznej se!“

Luigi se hlasitě rozpláče. Slzy mu prokapávají mezi dlaněmi, kterými si kryje tvář. „Nechtěl jsem to udělat …“, říká nakonec prosebně, „… ale moji starou Vespu mi před měsícem ukradli a na novou jsem neměl. A oni vypsali odměnu za dopadení Enrica. Neměl jsem ho rád. Předloni mi přebral Nicolettu. Odpusťte, Done Corleone. Odpusťte mi to, prosím!“

Don Corleone pokyne gorilám Pietrovi a Marcovi. Ti Luigiho pevně chytnou v podpaží, aby nemohl utéci.

„Kdo zradí Dona Corleona, zaslouží si jediný trest“, zasyčí Don Corleone a pomalu kráčí směrem k Luigimu.

„Prosím ne, smilujte se!“, kříčí Luigi. Don Corleone si sundá sako a podá jej Antoniovi (ten vstoupil do místnosti až během výslechu a nebyl proto v úvodu zmíněn)

Don Corleone si sundá hodinky a rovněž je podá Antoniovi.

Pak si sundá těžký snubní prsten.

Brýle.

Klobouk.

Vestu.

Šle.

Košili.

Nátělník.

Boty.

Kalhoty.

Trenýrky.

Ponožky.

Jediné, co si nechá, je devítimilimetrová Beretta. Padne výstřel.

„Odneste ho“, zamručí Don Corleone a šourá se zpátky k židli. Pietro a Marco táhnou bezvládného Luigiho ke dveřím.

„Se na to můžu vysrat, bejt literární postava“, otočí se Don Corleone na Antonia. „Svlíkat se před popravou, sakra. Co si vymyslí příště? Budu tancovat na uších? Recitovat básničky? Já jsem Don Corleone, capo di tutti capi a ne nějaký šašek, kurva!“

Jaké z toho plyne ponaučení? Napsat o vás může kdo chce, co chce, ale Beretta je jistota …

Celerový salát

Taková předpodzimní variace z toho, co dozrává na zahrádce. Suroviny: – bulva celeru – mrkev – jablko – čatní ze zelených rajčat – jogurt – olej z vlašských ořechů – sůl, citrón Postup: – celer, mrkev a jablko nastouháme na jemno, všechny suroviny smícháme. Ochutíme solí a citrónem. Nemáte čatní ze zelených rajčat? Připravíte si číst dále …

Taková předpodzimní variace z toho, co dozrává na zahrádce.

Suroviny:

– bulva celeru
– mrkev
– jablko
– čatní ze zelených rajčat
– jogurt
– olej z vlašských ořechů
– sůl, citrón

Postup:

– celer, mrkev a jablko nastouháme na jemno, všechny suroviny smícháme. Ochutíme solí a citrónem.

Nemáte čatní ze zelených rajčat? Připravíte si jej snadno takto:

Zelená, nedozrálá rajčata pokrájíme na kousky a zalijeme na dvanáct hodin octem dle vlastního výběru (jablečný funguje dobře). Pak scedíme a povaříme 20 minut ve vodě s cukrem půl na půl. Můžeme použít ihned, nebo sterilovat do sklenic (15 minut)

Horor na dálnici

Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost. Přikývl jsem, že vím. Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo číst dále …

Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost.

Přikývl jsem, že vím.

Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo ještě jednou auto. Byla jsem v kleštích – vpravo kamióny, přede mnou auto, za mnou auto, rychlost asi stočtyřicet.

To je jak z nějakého filmu, řekl jsem. A co bylo dál?

Nad zpětným zrcátkem se mi v autě objevil obrovský pavouk. Pomalu se začal spouštět dolů. Trochu se zhoupl a vlezl mi do vlasů. Vykřikla jsem, ale nemohla jsem nic dělat. Pavouk mi lezl ve vlasech, pak po obličeji, potom přelezl na tričko a sestupoval níže. Bála jsem se jej dotknout, vždyť já se pavouků hrozně štítím! Ale zastavit jsem nemohla. Kolona kamiónů v pravém pruhu se zdála být nekonečná a auta vpředu a vzadu mi nedovolovaly změnit rychlost.

To muselo být strašné.

To teda jo. Pavouk mi lezl po tričku, pak do rozkroku a pokračoval po nohavici dolů. Byla jsem příšerně vyděšená. Měla jsem na sobě tříčtvrteční kalhoty a když mi přelezl na holé lýtko, myslela jsem, že vyskočím z kůže. Konečně se objevila mezera mezi kamióny, tak jsem dupla na brzdu, udělala kličku do odstavného pruhu a zastavila. Vyskočila jsem ven a chtěla pavouka setřást, ale pavouk nikde. Prohledala jsem celé auto, vytahala koberečky, rozhlížela se kolem sebe, nikde nic. Strávila jsem tam snad půl hodiny a nakonec jsem nasedla zpátky do auta a jela dál.

A objevil se ten pavouk znovu?

Ne, neobjevil. Je to už více než rok, co se to stalo a občas začínám pochybovat, jestli mně neklame paměť, jestli se to skutečně stalo? Co když se mi to jen zdálo? Ale přitom vím, že se to stalo! No řekni, je to normální?

Řekl jsem, že je to normální. Ale nebylo.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a číst dále …

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …

Štěstí

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové: Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu číst dále …

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové:

Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu nemůžu dovolit, tak hodinu zametat kuchyň. Než obě děti nasnídám, převléknu a jakžtakž zpacifikuju, je obvykle poledne. Nejspíš jsem si myslela, že s druhým dítětem se všechno prostě jen vynásobí dvěma. Nikdo mi neřekl, že se to vynásobí stem! Že mé maličké dvouleté dceři přes noc tak strašně naroste hlava anebo mi to tak aspoň bude připadat. Že náš pes bude pít vodu ze záchodu, protože mu ji prostě nezvládnu nalít. Že už se najím jenom vestoje, jestli teda vůbec. Že nikdy nestihnu doběhnout k telefonu, a že už nikdy nikomu nezavolám zpátky. Že Jonatanův pláč nebudu moct okamžitě utišit, protože zrovna maluju žirafu, a že Ele nebudu moct domalovat medvěda, protože Jonatan už má zase hlad. Že budu občas jen bezradně stát uprostřed bytu s očima upřenýma na hodiny, jejichž ručičky najednou zběsile krouží, ovládnutá pravidelnými kontrakcemi čisté radosti a zároveň naprosto stísněným pocitem, že to všechno vzdám, přitom vím, že stejně nemůžu, a že rozhodně nechci. Můj diář je na příští týdny naprosto nepopsaný, klidně bych ho mohla dát někam stranou, ale já nemám čas, a tak tady pořád leží přímo přede mnou, jako odpověď na všechny otázky o štěstí. Protože tohle je ono. Každá prázdná stránka, každý nevyplněný řádek, každá zaneprázdněná vteřina, co je až po okraj naplněná mateřskou láskou, díky které si každý den znovu a znovu uvědomuju, co je na celém životě to úplně nejdůležitější – život. Hmm…a teď mě omluvte, jdu se zas na chvíli zhroutit:)

Další úryvek je z textu spisovatele Michaela Pollana, ve kterém popisuje, jak se vydal poprvé v životě na lov divočáka:

Našel jsem si stinné místo s výhledem na kaliště a skryl se v zeleni, opřený zády o kmen stromu. Pušku jsem měl položenou na klíně a snažil se být zticha. Připadalo mi, že vzduch procházející mými nosními dírkami dělá příliš velký hluk a tak jsem začal dýchat ústy. Smysly jsem měl napnuté k prasknutí, vůbec jsem nevnímal běžný tok myšlenek, které se mi normálně honí hlavou. Byl to stav podobný meditaci, ale přitom jsem jsem nemusel vyvinout žádné úsilí, abych si takto vyčistil hlavu. Naladil jsem se vlnění divočáka, celá má mysl se soustředila na les, byl jsem pohlcen přítomným okamžikem. Musel jsem ztratit pojem o čase, protože dvacet minut uplynulo jako nic. Za normáních okolností by mi bylo nepohodlné zůstat takto dlouho skrčený, ale teď jsem necítil sebemenší potřebu se pohnout … To čekání bylo velice příjemné.

Je pozoruhodné, že po padesáti, sto, či dvě stě tisících letech evoluce nás stále činí nejšťastnějšími to samé, co nás činilo šťastnými na jejím začátku … Ať žije pokrok?

Flancky

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek. Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je číst dále …

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek.
Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je pustím do světa, do té džungle plné ptáků, slimáků, krupobití, silných větrů, plevelů a nenechavých dětských rukou, měly šanci přetvořit co nejvíce vzduchu na šťavnaté plody, křupavé kořínky, voňavé lístky, aby byly radost pohledět a potěšení jíst.