Pohádky

Vilém Stonožka

Vilém Stonožka úspěšně dokončil studium na vysoké škole a stal se doktorem. A ne jen tak ledajakým. Vyškolil se totiž otorinolaryngologem, což je specialista pro ušní, nosní a krční bolístky. Zajel za rodiči, naposledy si uklidil svůj dětský pokoj, zamával rodné vesnici vysoko v horách a po klikaté cestě sjel až dolů do Lausanne, kde číst dále …

Vilém Stonožka úspěšně dokončil studium na vysoké škole a stal se doktorem. A ne jen tak ledajakým. Vyškolil se totiž otorinolaryngologem, což je specialista pro ušní, nosní a krční bolístky. Zajel za rodiči, naposledy si uklidil svůj dětský pokoj, zamával rodné vesnici vysoko v horách a po klikaté cestě sjel až dolů do Lausanne, kde si chtěl otevřít lékařskou praxi. Rušné město znal ze svých studentských let, ale teď měl úplně jiné starosti, než dříve. Postavit se na vlastní nohy dá spoustu práce – zařídit si ordinaci, oběhat úřady, navštívit kolegy a také si najít bydlení. Vilém byl z chudého kraje, a když pročítal inzeráty s pronájmy, všechny se mu zdály příliš drahé. Až mu zrak padl na nenápadný inzerát na poslední stránce:

Pěkný, dvoupokojový, zařízený byt s výhledem. Nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi. Klidné místo blízko MHD. Volný ihned.

A pod tím stála cena o mnoho nižší, než v ostatních podobných inzerátech. Ale co znamená „nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi“? Vilém neváhal, zvedl telefon a domluvil si na další den schůzku s paní bytnou. Když dorazil, ve vstupních dveřích jej uvítala drobná starší paní s plachým úsměvem na rtech. „Pojďte dál, doufám, že se vám tu bude líbit“, řekla a vystoupala s ním po schodech do posledního patra.

Byt byl opravdu pěkný. Velkými okny dovnitř proudila spousta světla, zařízení bylo vybráno vkusně a účelně. Vilém byl spokojen. Ale pak si vzpomněl na onu podivnou větu z inzerátu.

„Byt se mi moc líbí“, obrátil se k paní majitelce, „ale chtěl bych se zeptat, co jsou ty zvláštnosti, o kterých jste se zmínila v inzerátu?“ Bytná přikývla a pokynula mu, aby se posadil. „Je tady jedna věc, kterou musíte vědět, než se rozhodnete, zda si byt pronajmete.“ Na chvíli se odmlčela, Vilém ji upřeně pozoroval. „Přemísťují se nám tady věci a lidi“, vydechla konečně bytná a Vilém se zatvářil zmateně:

– „Přemísťují? Jak přemísťují?“

– „Věci z jednoho bytu se občas samy přemístí do jiného. Nebo člověk usne ve své posteli, ale probudí se v cizím bytě.“

– „Děláte si ze mně legraci?“

– „Bohužel ne. Proto je cena za pronájem tak nízká, rozumíte …“

– „A jak často se to stává?“

– „Každou noc se nám něco, nebo někdo přemístí. Ale v domě je mnoho bytů, takže se to nemusí dotknout zrovna vás.“

– „A zkoušeli jste s tím něco udělat?“

– „Zkoušeli jsme všechno možné. Drželi jsme hlídky, nainstalovali kamery, pozvali lidi, kteří se zabývají paranormálními jevy. Na nic jsme nepřišli. Veřejně se o tom příliš šířit nechci, to snad pochopíte …“

Vilém přikývl. Připadalo mu to nanejvýš podivné, ale byl mladý, cena za byt byla opravdu dobrá a tak si s bytnou plácl. Snad to nebude tak zlé. A odstěhovat se může vždycky. Vybalil si kufr, připravil si rychlou večeři a šel brzy spát, protože zítra měl mít důležité jednání. A jak byl z celého dne utahaný, usnul jako by jej do vody hodil.

***

Kap.

Kap.

Kap. Vilém se ve spánku ohnal rukou. Co je to za protivný sen? Zdá se mu, že mu na čelo kape voda. Zkouší se převalit na bok, ale nejde to. Otevřel jedno oko a plesk – na čelo mu dopadla další kapka. Takže to není sen? Vilém se rázem probudí a zjistí, že leží ve vaně a na hlavu mu dopadají kapky ze špatně utaženého kohoutku. Překvapeně se vysouká z vany. Co to má znamenat? Kde to jsem? Otevře dveře od koupelny a vykřikne překvapením. To přece není jeho byt! Z protější místnosti na něj kouká cizí manželský pár.

Vilém stojí ve dveřích jen v trenýrkách a konečně si uvědomí, co se stalo. „Promiňte“, omluví se manželům a zamíří k východu. „Nic se nestalo“, chápavě mu odpoví paní, „vy jste tady v domě nový, že?“

Uff. Takže se to stalo hned první noc, pomyslí si Vilém a vrátí se do svého bytu. No nic, mohlo to být i horší. A třeba se mi teď to podivné přemísťování na dlouho vyhne. Podívá se na hodinky a zjistí, že si musí pospíšit. Za půl hodiny mu začíná schůzka. Otevře skříň a zase nevěří svým očím. Místo kalhot a košil má skříň plnou dámských baletních šatů. Růžové, bílé a modré nařasené sukýnky, třpytivé blůzky a střevíčky s vyztuženou špičkou.

Proboha, kde je mé oblečení? Zuřivě prohrabává skříň, ale své věci nenachází. Copak můžu jít na schůzku s předsedou lékařské komory oblečený jako baletka?, zoufá si Vilém. Nakonec vyběhne na chodbu a zazvoní na vedlejší byt. Soused mu bez řečí půjčí košili a kalhoty a Vilém je protentokrát zachráněn. Spěchá na schůzku a zapřísahá se, že se hned dneska odpoledne odstěhuje.

Nakonec ale změní názor a zůstane další noc. Lehá si plný obav, ale ráno se probudí ve své posteli a když otevře skříň vidí, že jeho věci jsou zpátky. Takže to nebude tak zlé. Smůlu si vyčerpal hned první den. Příští noc uléhá v klidu a stejně tak v klidu se i probouzí. Vše je na svém místě, nic nechybí, nic nepřebývá. Vilém se oblékne, posnídá a chce odejít z bytu – ale co to? Dveře nejdou otevřít! Chybí totiž klika, někam se přemístila … Vilém chvíli přemýšlí, pak se vrhne k otevřenému oknu, přeleze parapet a po okapové rouře sjede z třetího patra dolů.

Další dny se situace uklidnila. Už více než týden se Vilémovi nic nepřihodilo a začal se obávat, zda to není klid před bouří. A taky že ano. Desátého dne Vilém otevřel oči a okamžitě věděl, že je něco hodně jinak. Místo stropu měl nad hlavou pletenou rohož, přes kterou prosvítalo ostré slunce. Bylo horko. Vilém se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v nějaké chýši. Zvenku se ozývalo rytmické tleskání a ve vzduchu byl cítit kouř. Najednou dovnitř nakoukla ježatá hlava domorodce. Byl pestrobarevně zmalovaný, spodní ret měl propíchnutý plochou kostí a v ruce držel oštěp. Ve Vilémovi by se krve nedořezal. Před ním stál opravdický lidojed!

„Už se probudil“, houkl lidojed na své kumpány venku před stanem. „Přiložte na oheň, ať se voda v kotli vaří.“

No paráda, uvědomil si Vilém, ocitl jsem se mezi lidojedy, kteří mně chtějí sníst. A jsem jenom v pyžamu. Rozhlédl se po chýši. Byla spletená z pevných rohoží, tudy se mu utéct nepodaří. Žádné zbraně v chýši nebyly a vchod hlídal ten zubatý s kostí v puse. Co teď?

„Už budeme připravení, šéfe“, zahlásil někdo venku. Ozval se zvuk broušení nožů. Vilém seděl na posteli a snažil se soustředit. Musí něco vymyslet, přece se nenechá sníst jako kuře! Najednou se mu rozsvítilo. Výměny v začarovaném domě probíhaly vždy v noci, když všichni spali. Jestli se odsud chce dostat, má jedinou šanci – musí co nejrychleji usnout.

Vilém sebou praštil na postel a zavřel oči. Jenže zkuste usnout, když vám srdce buší strachem, venku se brousí nože, kanibalové poskakují kolem ohně a co nevidět si pro vás dojdou jako pro hlavní chod … Vilém tiskl víčka k sobě, zkoušel počítat ovečky, dýchal zhluboka, ale všechno marné. Spánek nepřicházel. Naopak. Potil se, klepal se, srdce měl až v krku a když se ve dveřích znovu objevil ten pomalovaný lidojed, Vilém to už nevydržel a omdlel.

A to mu zachránilo život. Mdloba je jako spánek a kouzlo začarovaného domu zafungovalo a přeneslo jej z lidojedské chýše zpátky do jeho bytu. Když se Vilém po chvilce probral a zjistil, že je ve své posteli, na nic nečekal, naházel všechny své věci do kufru a pelášil ze začarovaného domu pryč, až se za ním kouřilo.

Už se tam nikdy nevrátil, a na své prapodivné zážitky skoro zapomněl. Jen někdy, když si pročítal inzeráty, padl jeho zrak na krátkou noticku na poslední stránce:

Pěkný, dvoupokojový, zařízený byt s výhledem. Nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi. Klidné místo blízko MHD. Volný ihned.

A Vilém jen zavrtěl hlavou a inzeráty raději zavřel.

Pan Novák

Věžní hodiny odbily poledne. V malém okně podkrovního bytu v postranní uličce se rozhrnuly závěsy a ven vykoukla hlava pana Nováka. Mžoural očima na polední slunce, zíval, šklebil se a všemožně dával najevo, jak mu vadí, že už se probudil. Odšoural se do koupelny, kopl se přitom do prstu o roh postele a strašlivě zanadával. číst dále …

Věžní hodiny odbily poledne. V malém okně podkrovního bytu v postranní uličce se rozhrnuly závěsy a ven vykoukla hlava pana Nováka. Mžoural očima na polední slunce, zíval, šklebil se a všemožně dával najevo, jak mu vadí, že už se probudil. Odšoural se do koupelny, kopl se přitom do prstu o roh postele a strašlivě zanadával. V koupelně otočil kohoutkem a chvíli počkal, než odteče studená voda. Pak se začal opatrně umývat. „To je zase den“, řekl si, když uviděl svou tvář v zrcadle nad umyvadlem. „Chtělo by to panáka“, rozhodl se, oblékl si šaty přehozené přes židli, zabouchl dveře a sešel dolů. Hned za rohem domu, kde pan Novák bydlel, byla hospoda U Dvou Štěnic. Byl to lokál nevalné úrovně, ale na dobrém místě, a neměl o zákazníky nouzi. Pan Novák tam byl stálým hostem. Pokud jeden den vynechal, štamgasti se hned začali strachovat, zda neonemocněl, či zda ho nezavřeli do basy. Proč by měli pana Nováka zavírat do basy? Inu, to za chvíli zjistíte.
Ledabyle oblečen a v pantoflích vstoupil pan Novák do hospody U Dvou Štěnic a hned ode dveří zamručel: „Josífku, přines mi honem jednoho rumíka a pak si dám snídani.“ Protože pan Novák vstával až v poledne, k snídani měl oběd. Obědval večeři a hodinu před půlnocí, těsně před zavíračkou, mu výčepní od Dvou Štěnic dával kus tlačenky, nebo utopence s cibulí, aby pan Novák přežil bez kručení v břiše až do dalšího poledne.
„Ten sedl!“, pochvaloval si pan Novák, když do sebe obrátil panáka rumu. „Copak máš Josífku dneska dobrého ke snídani?“ Vzal do ruky jídelní lístek a pečlivě jej studoval. „Gulášek si dám“, rozhodl se nakonec, „se šesti knedlíky a pořádnou hromadou cibule.“ Na stole mu mezitím přistálo první pivo dne a pan Novák si přiťukl s okolosedícími štamgasty.
Hospoda byla v době oběda plná a osazenstvo se rychle střídalo. Pan Novák nespěchal, pomalu obědval a čekal, až polední špička skončí a v hospodě zůstanou jen ti, kteří se už dnes do práce vracet nebudou. Okolo druhé odpoledne frmol utichl, pan Novák dožvýkal poslední sousto, odsunul talíř a zeptal se nahlas na celou hospodu: „Tak kdo si dá partičku?“ Dva chlapi se zvedli a přisedli si v Novákovi. Ten vytáhl z kapsy mariášové karty a začal rozdávat. Pan Novák byl totiž profesionální karbaník. Neměl žádnou jinou práci a na své skromné živobytí si vydělával tím, že obehrával lidi v kartách.
„Jaká je barva?“ zeptal se jeden z hráčů. „Dobrá, dobrá“, pochvaloval si pan Novák, když si srovnával v ruce karty. Hromádky drobných na stole u jednotlivých hráčů byly zhruba stejně veliké a pan Novák si uměl dát pozor, aby hned z kraje nezačal příliš vyhrávat. Štych následoval štych a runda rundu. Venku se začalo pomalu stmívat, hráči u stolu pana Nováka se měnili a hromádka peněz před ním se ani nezmenšovala, ani nezvětšovala. Nebylo to proto, že by snad pan Novák nevyhrával. Právě naopak. Byl totiž falešný hráč. Všechny karty měl označené a kromě jedné hromádky, která byla oficiálně na stole, měl po kapsách a v rukávech ještě dvě kompletní sady karet, které dokázal nepozorovaně včlenit do hry.
Pohrával si se svými soupeři jako kočka s myší. Nechával je ze začátku trochu vyhrávat, aby nabyli sebevědomí a pak je škubal dohola. Vždy, když hromádka mincí na jeho straně stolu příliš narostla, nenápadně je odsypával do kapes od kalhot, aby nebylo poznat, kolik peněz od svých protihráčů získal.
„Dneska mi nějak nejde karta“, mávl rukou hubený dlouhán, který strávil ve hře s panem Novákem uplynulé dvě hodiny. „Jdu domů, žena mi beztak vyčítá, že mně kvůli hospodě doma skoro nevidí.“ Pan Novák se s ním rozloučil a pak na něj ještě do dveří zavolal: „A zítra příjď zase, Tomáši.“ Cvičeným pohybem sebral ze stolu karty a začal je míchat. „Tak kdopak si ještě zahraje?“, rozhlédl se po sále.
Čas od času měli lidé pocit, že pan Novák podvádí, ani nikdo mu nikdy nic nedokázal. Když se takové podezření objevilo, pan Novák přestal tlačit na pilu a několik dní hrál skoro férově, dokud se štamgasti neuklidnili a on je mohl začít znovu obehrávat. Vycházelo mu to už léta letoucí a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl v brzké době narazit.
Jednoho dne přišel do hospody nenápadný chlapík v tmavém obleku. Měl atletickou postavu, v ruce kufřík a na očích brýle s tlustými kostěnými obroučkami. Posadil se ke stolu a dal si oběd. Pak si objednal ještě jedno pivo, roztáhl noviny a začal si číst. Mezitím u vedlejšího stolu dojedl pan Novák a jako každý den vyzval lokál, zda si s ním chce někdo zahrát karty. Chlapík v tmavém obleku se hned přihlásil, složil noviny a přisedl si. Brzy přibyl i třetí do hry a pan Novák rozdal. Hráli asi dvě hodiny, až se chlapík v tmavém obleku podíval na hodinky a řekl: „Je mi líto pánové, ale musím už jít.“ „Příjďte zítra zase!“, loučil se s ním pan Novák, který jej stihl obehrát o slušnou sumu.
Nazítří chlapík v tmavém obleku skutečně znovu přišel. Poobědval a počkal, až se pan Novák zeptá, zda si někdo dá partičku. Pak vstal a na celou hospodu řekl: „Nemyslím, že s vámi bude někdo chtít hrát, pane Nováku.“

– „Cože?“, obořil se na něj pan Novák, „proč by se mnou neměli chtít hrát?“

– „Protože hrajete falešně“

– „Já a falešně? No dovolte! To je křivé obvinění a žádám, abyste se mi okamžitě omluvil.“

Chlapík v tmavém obleku přišel k hostinskému a vzal si od něj ovladač od televize. Stiskl tlačítko a zezadu k televizi připojil malou krabičku. Pak se otočil k hostům a začal vyprávět: „Včera jsem tady s panem Novákem hrál karty. Hráli jsme spolu asi dvě hodiny a já se pak vrátil do práce. Zdálo se mi, že jsem během hry přišel o trochu moc peněz a tak jsem si prověřil jednu věc …“ Chlapík se otočil na pana Nováka a ten začal tušit nějaký průšvih. Nejraději by se sebral a utekl, ale seděl v rohu a celá hospoda se dívala na něj. Začal se hrbit a sesouvat pod stůl, jako by se pod ním chtěl schovat.
Chlapík v tmavém obleku mezitím pokračoval: „Pan Novák totiž netušil, že díky své práci mám v brýlích kameru, která nahrává všechno okolo mně.“ Sundal si své brýle s tlustými kostěnými obroučkami a ukázal je štamgastům, sedícím u stolu nejblíže u televize. „Vidíte? Tady ta malá dírka na straně. Pořizuje vysoce kvalitní záznam. Včera večer jsem si jej v práci přehrál a zjistil přitom toto.“
Zmáčkl tlačítko na ovladači a na televizi se objevil záznam z kamery. Bylo vidět stůl a pana Nováka při hře. Záznam běžel zpomaleně, takže si všichni všimli, jak najednou vyjela panu Novákovi z rukávu listová desítka a on jí rychlým pohybem prstů vyměnil za jednu z karet ve své ruce. „To byla trumfová desítka“, řekl chlapík v tmavém obleku a znovu zmáčkl tlačítko. Scéna se změnila. Pan Novák byl na forhontě a dobíral pět karet po volbě trumfů. Najednou bleskurychle, ale na zpomaleném záznamu velice zřetelně, vyměnil trumfovou kartu na stole za jinou. Další scéna a další podvod. A pak další. A další.
Nakonec chlapík v tmavém obleku vypnul televizi, strčil do kapsy krabičku, kterou k ní měl připojenou a zeptal se:
„Tak co, ještě máte chuť hrát s panem Novákem karty?“
V hospodě vypukla vřava. „Podvodník! Falešný hráč!“, volali štamgasti jeden přes druhého. „Vrátíš mi do halíře všechno, o co jsi mě obehrál“, vykřikl jeden a začal se na pana Nováka sápat. „A mně taky!“, přidal se další a brzy byl stůl pana Nováka obsypán chumlem rozzuřených hostů. Chlapík v tmavém obleku mezitím zaplatil za oběd a odešel.
Pak Novák se toho dne vrátil domů nezvykle brzy. Z hospody se mu podařilo utéct celkem bez úhony, ale přišel o všechny peníze a měl roztrhanou košili. Musím změnit lokál, řekl si. A být trochu opatrnější.
Další den zkusil jít do jiné hospody o kus dál. Ale všichni už tam o něm věděli a nikdo s níechtěl hrát. Pan Novák obešel všechny hospody ve městě, i ty na periferii, ale jeho pověst falešného hráče se rozšíříla po městě jako blesk. Všude jej obsloužili, ale nikdo s ním nechtěl hrát. Zkusil počkat týden, pak měsíc, ale nic se nezměnilo. Nálepku falešného hráče si nesl jako cejch a brzy mu začaly docházet peníze.
„Co mám dělat?“, zoufal si. „Vždyť já přece nemůžu chodit do práce jako ostatní, když vstávám v poledne. A vstávat dříve, k tomu mě nikdo nedonutí!“ Zavrtěl hlavou a přemýšlel, v jakém povolání by mohl uplatnit své hbité ruce a nemusel přitom brzy vstávat. Trvalo to ješte pár týdnů, ale nakonec na to pan Novák kápl.
Stal se kouzelníkem.
Nejdříve vystupoval na školních besídkách a oslavách dětských narozenin. Postupně se vypracoval, až se dostal i do televize. Specializoval se na zlodějské triky, jeho vrcholným kouskem bylo, když dokázal televiznímu moderátorovi sundat ze zad batoh a nasadit mu tam jiný, aniž by si toho dotyčný všiml.

Jednoho dne seděl pan Novák opět v hospodě U Dvou Štěnic a obědval. Na karty neměl ani pomyšlení, pověst falešného hráče na něm stále seděla jako flek, který nejde smýt. Nedal si ani rum, protože měl večer představení. Zrovna dojedl a chtěl platit, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil – chlapík v šedém obleku. V ruce držel kufřík, na očích měl brýle s tlustými kostěnými obroučkami a namířil si to rovnou k panu Novákovi.
Ten se zamračil a prohodil: „Copak, přišel jste mi na zpomalených záběrech ukázat, že moje kouzlení jsou jenom triky?“ Když viděl, že si chlapík v tmavém obleku přisedá k němu, rozmáchl se rukou po sále a řekl: „Je tady dost prázdných stolů.“ Pak se chtěl zvednout a odejít.
„Počkejte prosím“, zastavil jej chlapík v tmavém obleku. „Vím, že jsem vám způsobil dost nepříjemností.“
„Nepříjemností?“, vyjekl pan Novák, „zničil jsem mi život! Měl jsem to sem z domu dvacet kroků, pohodlné živobytí. A teď? Každý večer jiná štace, kodrcám se od čerta k ďáblu. A peněz míň než předtím.“
Chlapík v tmavém obleku přikývl a zatvářil se účastně. „Je mi to líto, pane Nováku. Přesto jsem za vámi přišel. Víte, potřebujeme vaši pomoc.“
Pan Novák se rozchechtal. „Cože? Vy potřebujete moji pomoc. A proč bych vám měl jako pomáhat? A kdo to vůbec je – vy?“
„Dovolte mi, abych se vám představil.“, řekl chlapík v tmavém obleku a sundal si brýle. „Jmenuji se Vítek a pracuji pro tajnou službu.“
Pan Novák vykulil oči. Chvíli Vítka strnule pozoroval a pak se znovu rozchechtal. „Tak to je gól. Tajná služba potřebuje moji pomoc. Vážený pane, víte, kdo já jsem? Bývalý falešný hráč a toho času kouzelník. Pokud potřebujete zábavný program na vánoční večírek, obraťte se laskavě na někoho jiného.“ Otočil se k číšníkovi a zavolal: „Platím. Rychle!“
Agent Vítek jej chytil za ruku a zasyčel: „Počkejte přece! Vždyť ani nevíte, o co jde. V sázce jsou statisíce životů!“.
Pan Novák se zarazil, pak se pomalu otočil zpět k Vítkovi a řekl: „Tak mluvte.“
„Obdrželi jsme varování“, začal tichým hlasem objasňovat Vítek, „od padoucha Pazdery.“
„Pazdera?“, neznám, zakroutil hlavou pan Novák
„Už se dlouho neobjevil, mysleli jsme, že je po něm“, pokračoval Vítek, „a jeho existence byla stejně známá jen tajným službám. Pazdera nám dal ultimátum. Buď mu do zítřka zaplatíme deset miliónů dolarů v hotovosti, nebo zničí Prahu svým pekelným strojem. A máme indicie, že takový pekelný stroj skutečně má a je připraven jej použít.“
„Pane Vítku“, odpověděl pan Novák o poznání krotčeji, „to je mi líto, s tím Pazderou. Ale skutečně nevím, jak bych vám mohl já jako kouzelník pomoci.“
„Připravili jsem takový plán“, řekl Vítek a vytáhl z aktovky mapu. „Nebudu vám zastírat, že je poněkud riskantní. Ale vy jste, pane Nováku, naše jediná šance.“

Jediná šance? To pana Nováka překvapilo. Nejdříve mi zničí kariéru falešného hráče a pak příjde s prosíkem a mluví o tom, že jsem jejich jediná šance? No to se na to podívejme … Naklonil se nad mapu a poslouchal Vítkovo vyprávění.

„Máme schůzku s Pazderou zítra v devět ráno na Svatovítském ostrově uprostřed Vltavy. Tam mu máme předat peníze. Pokud tak neučiníme, Pazdera vyhodí Prahu do povětří.“
„Tak to nepůjde“, skočil mu do řeči Novák. „Nezlobte se, ale já celý život vstává poledne. V devět ráno vstát nedokážu, ani kvůli Pazderovi.“
Agent Vítek se mu upřeně zahleděl do očí: „Vy to dokážete! Uvidíte. Pošleme vám zítra o půl deváté vrtulník. Pak už to bude jen na vás.“

– „Na mně?“

– „Ano, na vás.“

– „To je celý váš plán? Vysadit Nováka na Svatovítský ostrov a doufat, že si s Pazderou nějak poradí?“

– „Ano“

– „No to je teda gól!“

– „Rozumějte pane Nováku, my nevíme, odkud se Pazdera objeví. Budeme mít obklíčený celý Svatovítský ostrov, v záloze bude i dělostřelectvo a stíhačky. Nemůžeme ovšem Pazderu jen tak zlikvidovat, protože bychom přitom zřejmě aktivovali jeho pekelný stroj …“

– „Takže na ostrově budu já a Pazdera. A bude na nás mířit celé vojenské dělostřelectvo. A když se mi je nepodaří přesvědčit, tak celá ta artilerie spustí palbu. No děkuju pěkně. To budu mít dneska v noci spaní…“

– „Plácneme si, pane Nováku?“

– „Co mám s vámi dělat …“

I přes pochmurné vyhlídky spal té noci pan Novák dobře. Připravoval se na svůj životní výkon – vstát před devátou ráno. Ať už jej potom čeká cokoli, byl si jist, že právě tohle bude nejhorší zážitek dne. Musím spát rychle a tvrdě, řekl si. A usnul.
V noci se mu zdálo, že se celý svět bortí. Odevšad se ozýval příšerný lomoz a všechno se třáslo. Jestli je to konec světa, tak ať to mám rychle za sebou, pomyslel si pan Novák ve snu. Pak se začal otřásat i on.

„Vstávejte“, lomcoval s ním na posteli agent Vítek, „vstávejte pane Novaku, je třičtvrtě na devět!“ Celý dům se otřásal, neboť přímo před oknem visel vrtulník. „Je čas jít“, zakřičel Vítek a podával panu Novákovi oblečení. Ten vytřeštil oči a chtěl se schovat pod peřinu. Vítek mu ji však sebral a Novákovi nezbylo, než se obléknout. „Jak se dostaneme do té potvory?“, zeptal se a ukázal na vrtulník, který visel pět metrů od jeho podkrovního okna. „Takhle“, řekl Vítek, v rychlosti nasadil panu Novákovi úvazek, přicvakl si jej k sobě a skočil na laně připevněném k vrtulníku z okna.
Pan Novák nestačil říct ani „Ááá“ a už se houpal vysoko nad pražskými střechami, zavěšený pod vojenským vrtulníkem, který je s Vítkem plnou rychlostí vezl na Svatovítský ostrov.
Pan Novák si uvědomil, že se spletl. Večer si myslel, že nejhorším zážitkem dne bude ranní vstávání. Ale kymácení a otáčení na tenkém laně pod vrtulníkem to mnohonásobně překonávalo. „Jestli přežiju tohle, přežiju i Pazderu“, pomyslel si a zavřel oči.
Během dvou minut byl vrtulník na místě, i když to panu Novákovi připadalo jako celá věčnost. Cítil jak se dotkl země, jak mu Vítek od úvazku odpojuje karabinu a přeje mu hodně štěstí. Pak se zvuk vrtulníku začal vzdalovat a za chvíli zavládlo ticho. Teprve nyní se pan Novák odvážil otevřít oči. Stál sám na malém neobydleném ostrůvku uprostřed Vltavy. Kolem něj byla tráva a pár zakrslých keřů. Pod nohami mu ležel velký lesklý kufr. Otevřel jej a viděl, že je naplněný nastříhanými novinami. „Deset miliónů dolarů“, pomyslel si a kuft zase zavřel. Všude kolem bylo pusto a prázdno, ale pan Novák věděl, že je to jen zdání. Nábřeží jsou plná policistů a agentů, voda kolem Svatovítského ostrova se hemží žabími muži. Kdesi v dálce jsou připravená děla a kolem Prahy krouží stíhačky. Klid před bouří. Pan Novák zívnul a posadil se na lesklý kufr.
Skrrrc. Přímo před ním se ozvalo slabé zaskřípění. Znělo to jako cvrček, který má angínu. Pak znovu, tentokrát hlasitěji. Skrrrc. Skrrrrc. Pan Novák kmital očima ze strany na stranu a snažil se zjistit, odkud zvuk pochází. Najednou uviděl, jak se pět metrů před ním pohnul drn trávy. Natřásal se a pak se odklopil na stranu. Pod ním se objevila kovová špička. Otáčela se a zvedala se. Byla širší a širší, až bylo jasné, že se ze země vynořuje jakási kovová kabina. Objevilo se kulaté okýnko a při další otočce malá nytovaná dvířka. Kabina se přestala otáčet a skřípaní ustalo.
Bác. Kovová dvířka se otevřela a nich se objevil malý seschlý mužík s dlouhými vlasy a vousy. Protáhl se a tenkým hláskem zadrmolil: „To jsem rád, že jsem zase na čerstvém vzduchu. Pod zemí je zatuchlo. Jsem všemocný Pazdera a přišel jsem si pro peníze, které mi vy lumpové dlužíte.“ Sáhl za sebe a vytáhl z kabiny matnou černou kouli velikosti melounu. „Tohle je Pazderkámen a je silnější než tisíc sluncí. Jestli v tom kufříku, na kterém sedíš, není deset miliónů dolarů, přestane Praha existovat.“ Položil kouli na zem a zavřel za sebou dveře kabiny. „Radši to zamknu, tady se prý strašně krade“, zamumlal a naťukal kód na malém panelu vedle dvířek. Ozvalo se cvaknutí a stařík Pazdera namířil prstem na pana Nováka: „Tak šup šup, ukaž mi, co máš v tom kufru!“
– „Peníze, co by tam bylo“, odpověděl mu ležérně pan Novák
– „Chci je vidět!“, dupnul si stařík a vzal do ruky kouli. „Jinak hned nastavím odpočítávání. A nepřibližovat se!“
– „Dobrá, když jinak nedáte“, odpověděl pan Novák. Postavil se, otevřel kufr a natočil jej směrem k Pazderovi. Byli od sebe vzdálení pět metrů, ale i z této vzdálenosti bylo jasně vidět, že v kufru jsou noviny a ne peníze.
„Tak vy takhle!“, vybuchnul stařík. „Děláte si blázny z všemocného Pazdery. Jak chcete. Nastavuji odpočítávání a mizím pod zem. Za minutu všichni vyletíte do povětří.“
Pan Novák pokrčil rameny a nehýbal se. Pazdera stiskl několikrát kouli na různých místech a ta začala modře blikat. „Máte, co jste chtěli“, zasyčel Pazdera a hodil kouli do trávy směrem k Novákovi. „Sbohem!“, dodal a otočil se směrem ke své kabině.
V příštím okamžiku strnul a vyjekl: „Kde mám ovládací panel?!?“ Tam, kde byl ještě před chvílí ovládací panel, kterým zamykal dveře, nyní trčely jen dva drátky. „Co to má znamenat? Co jste provedl s mým panelem?“ Otočil se k panu Novákovi a oči mu žhnuly.
„To víte, tady se strašně krade“, usmál se pan Novák a ukázal prstem za sebe. „Na vašem ovládacím panelu si támhle někde pochutnávají rybičky.“
Padouch Pazdera bušil do kovových dveří své kabiny a snažil se je vypáčit. Koule začala blikat rychleji. „Zbývá třicet sekund“, kvíkl Pazdera, „okamžitě mi vrať ten panel!“
Pan Novák zavrtěl hlavou. „Ten je zavrtaný v bahně a najde se kdo ví kdy. Asi budete muset vyletět do povětří s námi, pane Pazdero. Ledaže byste …“, ukázal na kouli v trávě, „deaktivoval ten pekelný stroj. Jinak si kůži nezachráníte.“
Padouch Pazdera se ještě chvíli snažil dostat do kabiny, pak přiskočil k černé kouli a se skřípěním zubů na ní namačkal deaktivační posloupnost. Blikání přestalo, pan Novák udělal nenápadné znamení malíčkem pravé ruky a v příštím okamžiku na Svatovítský ostrov vtrhli ze všech stran potápeči, přiletěly vrtulníky, ze kterých se na lanech spustili maskovaní agenti a padouch Pazdera se sotva stačil nadechnout a byl spoutaný od hlavy až k patě. Černou kouli odvezli a technici začali zkoumat Pazderova mechanického krtka.
„A koukejte mi najít ten panel!“, křikl na ně Pazdera, když jej nakládali do motorového člunu, aby jej odvezli do nejtužšího žaláře v zemi.
„Jak jste to udělal?“, zeptal se pana Nováka obdivně agent Vítek. „Vždyť jste se k tomu jeho krtkovi ani nepřiblížil ….“
– „Vy jste si to nenahrávali na kameru?“, ušklíbl se pan Novák.
– „Bylo to moc daleko“, odpověděl mu s úsměvem agent Vítek. „Pojďte, vezmu vás na břeh.“
Nastoupili do motorového člunu a zamířili ze Svatovítského ostrova směrem k nábřeží. Seděli naproti sobě. Pan Novák si sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malý balíček. „Máme teď chvíli času, co kdybychom si dali partičku?“, řekl a ukázal Vítkovi balíček karet.
„S vámi?“, řekl tázavě Vítek a zavrtěl hlavou: „Nikdy!“
A oba se rozesmáli.

O dvou skladatelích

Pan Ábel je hudební skladatel. Právě dostal zakázku z televize na smutnou písničku do jedné pohádky. Vzal do ruky kytaru a začal preludovat. Ale ať dělal, co dělal, kytara hrála jenom veselé písničky. “Ta kytara je snad začarovaná a nic smutného zahrát neumí!“, vybuchl pan Ábel a přesedl si ke klavíru. Prsty se mu rozjely číst dále …

Pan Ábel je hudební skladatel. Právě dostal zakázku z televize na smutnou písničku do jedné pohádky. Vzal do ruky kytaru a začal preludovat. Ale ať dělal, co dělal, kytara hrála jenom veselé písničky.

“Ta kytara je snad začarovaná a nic smutného zahrát neumí!“, vybuchl pan Ábel a přesedl si ke klavíru. Prsty se mu rozjely po klávesnici a zazněla melodie – ovšem veselá, skákavá. Pan Ábel to tedy zkusí ještě jednou, pak zase a pak ještě znovu. Nakonec vztekle zabouchne víko klavíru a nervózně přechází po pokoji. „Jak mám složit smutnou písničku, když jsem nic smutného jaktěživ nesložil?“, zoufá si a křižuje místnost sem a tam.

Nakonec už to nevydrží, oblékne se a vyrazí na procházku. Jde podél řeky, s hlavou v dlaních si to šine po stezce lemované vrbami a osikami. Ničeho si nevšímá, má svých starostí dost a proto mu uniklo, že na druhé straně řeky se ve stejnou chvíli prochází pan Ámos.

I on má hlavu v dlaních a nevšímá si pana Ábela na druhém břehu. Oba pánové, aniž by o sobě věděli, se přibližují k lávce pro pěší, která vede přes řeku. Dojdou k ní a začnou každý ze své strany přecházet na druhý břeh. A protože se koukají do země a nic kromě jejich vlastních problémů je nezajímá, uprostřed lávky do sebe narazí.

– „Pardón“, omlouvá se pan Ábel panu Ámosovi, „já nerad.“

– „To já se omlouvám“, říká horlivě pan Ámos, „nedíval jsem se na cestu.“

– „Ó nikoliv. Byla to moje chyba“, mává rukama pan Ábel. „Mám hlavu plnou problémů a prostě jsem si vás nevšiml.“

– „Problémy? To já mám problémy, pane!“, vystrkuje bradu pan Ámos, „copak vy můžete mít za problémy?“

– „Tak abyste věděl“, povídá pan Ábel a dává si ruce v bok, „já jsem hudební skladatel a momentálně nemám vůbec žádnou inspiraci!“

– Pan Ámos udělá krok zpět a překvapeně říká: „Vy jste hudební skladatel? No to je náhoda! Já jsem totiž také hudební skladatel!“

A tak se pan Ábel potkal s panem Ámosem. Dali se do řeči a brzy zjistili, že pan Ábel dokáže snadno skládat veselé písničky, ale smutné mu nejdou, zatímco pan Ámos je expert na smutné melodie, ale veselé písničky neumí.

Brzy spolu uzavřeli tajnou dohodu. Když bude pan Ábel potřebovat smutnou písničku, pan Ámos mu jí napíše a nikomu to neřekne. A když bude pan Ámos potřebovat veselou písničku,
napíše mu jí pan Ábel a bude o tom držet jazyk za zuby.

Fungovalo jim to bezvadně. V celé zemi nebylo známějších skladatelů, než byli pan Ábel a pan Ámos. Na veřejnosti se sice špičkovali a zdálo se, že nemůžou jeden druhého vystát, ale v soukromí dodržovali svou tajnou dohodu a stali se dokonce přáteli.

Jednoho dne odjel pan Ábel na měsíční dovolenou do Indie. Pan Ámos mezitím dostal zakázku na veselou písničku. Pár dní se snažil něco vymyslet, ale brzy zjistil, že bez pana Ábela to nedokáže. Měla to být titulní píseň k novému filmu pro děti a z produkce mu ob den volali,
zda už ji má hotovou.

„Dejte mi pokoj, až to bude, tak to bude!“, odsekl vždy pan Ámos do telefonu a položil sluchátko. Tak to šlo tři týdny, až jednou večer zavolal panu Ábelovi samotný režisér.

– „Máte písničku?“, ptá se nedočkavě režisér.

– „Zatím ne“, odpověděl pan Ámos.

– Režisér chvíli čekal, jakoby přemýšlel a pak říká: „Máte čas do zítřejšího rána. Pokud nebude do té doby písnička hotová, najdeme si jiného skladatele. Přeju vám hezký večer a nashledanou.“ Režisér zavěsil.

„Co se mnou bude?“, pomyslel si pan Ámos, „jestli se rozkřikne, že jsem nebyl schopen složit písničku, nikdo si už u mně nic neobjedná!“ Hlavou se mu honily černé myšlenky a nevěděl, co má dělat.

Nakonec se rozhodl. Oblékl si černé kalhoty, černé ponožky, černé boty a černou košili. Přes hlavu si přetáhl černou čepici, do které vystříhl dvě díry pro oči a vyšel ze dveří. Potichu se plížil nočním městem, až nalezl svůj cíl. Byl to dům pana Ábela. Pan Ámos se rozhlédl, zda se nikdo nedívá a pak přeskočil plot na zahradu. Obešel dům a na zadní straně našel dveře na terasu. Vší silou se do nich opřel, dřevo zapraskalo a pan Ámos vpadl dovnitř.

Vytáhl z kapsy baterku a začal se rozhlížet po domě. Hledal hudební partitury. Jeho jedinou
nadějí bylo, že pan Ábel před svým odjezdem na dovolenou napsal nějakou veselou písničku, kterou zatím nikdo neslyšel a pan Ámos by si ji mohl vypůjčit.

Prohledal celý dům, ale marně. „Tak to je konec. Moje hudební kariéra je v troskách.“ Pan Ámos se unaveně sesunul do křesla v obývacím pokoji a zhasl baterku.

– „Ahoj“, ozval se najednou za ním skřehotavý hlásek.

– Pan Ámos se prudce otočil: „Kdo je tam?“

– „Ahoj, tady Frrranta“

– „Jaký Franta? Kdo jsi? Okamžitě vylez!“ Pan Ámos vyskočil z křesla a rozsvítil baterku. Přejížděl paprskem světla po místnosti, až narazil na klec. V kleci seděl papoušek.

– „Ahoj, tady Frrranta“, zopakoval papoušek a přešel z jednoho konce bidýlka na druhý. „Frrranta pták jako drrrak!“, dodal papoušek a uklonil se.

– „To je hezké, Franto, že se mně snažíš rozveselit, ale nemá to cenu. Zítra ráno mi zavolá režisér a já pro něj nebudu nic mít. Rozkřikne se to a brzy po mně neštěkne ani pes.“ Pan Ámos si znovu sedl do křesla a dal si hlavu do dlaní.

Papoušek Franta chvíli nervózně přecházel po bidýlku sem a tam a pak z ničeho nic začal zpívat: „Ná na na, ná na na, nánáná ná…“

Pan Ámos zvedl hlavu.

„Nánanana nánanana nánana ná …“

– „To je skvělé!“, vykřikl pan Ámos, vytáhl tužku a papír a poznamenal si veselou melodii, kterou mu zazpíval papoušek. „Moc ti děkuju!“, přiběhl ke kleci, dal papouškovi pusu na zobák a pak uháněl domů, aby si sedl ke klavíru. Přehrál si papouškovu melodii, dopsal noty, a odeslal hotovou písničku kurýrem na režisérovu adresu. Pak se celý unavený svalil do postele a usnul.

Probudil jej telefon.

– „Haló?“, ozval se pan Ámos rozespale do sluchátka.

– „Skvělé, prostě skvělé!“, vykřikoval na druhé straně režisér, „tak chytlavou melodii jsem ani ve snu nečekal. Je to hit a vy jste génius, pane Ámosi. Génius! I když jste nás napínal do posledního okamžiku …“

– „Jsem rád, že se vám to líbí“, zívnul pan Ámos do sluchátka, „a teď mně prosím nechte dospat, skoro celou noc jsem probděl ….“

Týden na to se vrátil z Indie pan Ábel. Hned následující den zavolal panu Ámosovi a domluvili si schůzku v kavárně na náměstí.

– „To mi nebudete věřit, pane Ámosi, co se přihodilo, zatímco jsem byl pryč“, řekl pan Ábel když se pozdravili a posadili se ke stolu.

– „Copak?“, zeptal se nejistým hlasem pan Ámos.

– „Vykradli mně! Vyrazili dveře na terasu a vloupali se dovnitř“

– „A ukradli něco?“, špitnul pan Ámos a uhnul panu Ábelovi pohledem.

– „To je právě to. Měl jsem sice v domě zpřeházené všechny partitury, jako by něco hledali, ale zdá se, že nezmizelo vůbec nic!“

– Pan Ámos polknul, podíval se na pana Ábela a pak promluvil: „Musím se vám, pane kolego, s něčím svěřit. Do vašeho domu jsem se vloupal já.“

– „Vy?“, vydechl užasle pan Ábel, „ale proč jste to udělal?“

A tak mu pan Ámos pověděl celou historii o veselé písničce pro film a nakonec dodal: „Víte, tak mně napadlo, když ten váš papoušek Franta vymyslel melodii pro mně, jestli on nevymýšlí i ty vaše písničky?“

Pan Ábel se zakabonil, pak se mu ovšem tvář rozjasnila a řekl: „Příteli, už spolu máme jedno velké tajemství, tak vám svěřím i toto: Skoro všechny písničky, které jsem v životě vymyslel, složil ve skutečnosti Franta.“

„Tak to tedy je!“, hlesl pan Ámos a napil se čaje. Pak se naklonil k panu Ábelovi a zašeptal: „Nemusíte se bát, že bych vás prozradil, příteli. Vždyť i já mám jedno malé tajemství, které jsem se právě rozhodl vám svěřit“

Tvář pana Ábela hořela nedočkavostí. Možná už trošku litoval, že se svěřil panu Ámosovi s tak důvěrnou věcí, ale nedalo se už nic dělat.

„Víte, já mám doma kočku“, začal pomalu pan Ámos. „A když potřebuju složit nějakou písničku, tak nechám otevřené víko od klavíru, ona se mi ta moje kočka projde po klávesách, já to zapíšu do not – a písnička je na světě!“

„Takže i vy …“, hlesl pan Ábel.

„Ano, i já …“, přikývl pak Ámos.

„Nikomu ani muk!“, řekl přísně pak Ábel

„Budu mlčet jako hrob!“, odpověděl pan Ámos.

Dopili čaj a rozešli se. A nikdo se jakživ nedověděl, že ty nejhezčí písničky z filmů a televize, ať už smutné, či veselé, skládají místo pánů Ábela a Ámose dvě zvířata – papoušek a kočka …

Kouzelník Fukaši versus vědci

Uprostřed Japonska je vysoká hora a na té hoře stojí dům. Stěny má z papíru a střechu dosti vachrlatou, přesto do něj nikdy neprší a nefouká. Chrání jej totiž zaklínadla kouzelníka Fukašiho, který v tom domě bydlí. Kouzelník Fukaši o sobě rád prohlašuje, že je nejmocnějším kouzelníkem na světě. Možná je to i pravda, ale číst dále …

Uprostřed Japonska je vysoká hora a na té hoře stojí dům. Stěny má z papíru a střechu dosti vachrlatou, přesto do něj nikdy neprší a nefouká. Chrání jej totiž zaklínadla kouzelníka Fukašiho, který v tom domě bydlí.
Kouzelník Fukaši o sobě rád prohlašuje, že je nejmocnějším kouzelníkem na světě. Možná je to i pravda, ale to věčné vychloubání leze už všem na nervy. Jednoho dne, na kouzelnickém kongresu, se na Fukašiho obořil jeho kolega, kouzelník Tashimi: „Víte Fukaši“ – kouzelníci v Japonsku si vykají – „vy jsem celkem dobrý čaroděj. Ale skutečná kouzla se dneska dělají jinde. Výzkumníci ve vědeckých laboratořích dokáží takové divy, že naše obnošené triky před nimi blednou. A to platí i pro vás.“
Kouzelník Fukaši se nafoukl a vyprskl: „Vědci a výzkumníci? Ti trpaslíci? Ti mi nesahají ani po kotníky!“ Pak se postavil doprostřed místnosti a hlasitě zvolal: „Veřejně tady vyzývám všechny vědce na světě: jsem připraven se s vámi utkat. Vy budete bojovat svou vědou, já se budu bránit kouzly. Uvidíme, kdo je silnější.“ Položil skleničku, kterou držel v ruce, na stůl a odkráčel do svého domu na vrcholu hory.
Zpráva o vyzvě kouzelníka Fukašiho se rychle roznesla po celém světě. Netrvalo dlouho a ochočená poštovní sova přinesla Fukašimu dopis z Ameriky. Byl napsán na hlavičkovém papíře prestižní univerzity a stálo v něm následující:

Drahý Fukaši,

mé jméno je Charles Fairwright a jsem atomový fyzik. Určitě jste o mně již slyšel. Donesla se ke mně vaše nabídka k souboji. Bojovat s tmářstvím bylo vždy mým potěšením a proto jsem se rozhodl jí příjmout a zničit vás. Vyberte si prosím místo a čas, kdy chcete být anihilován mou nedávno vymyšlenou kapesní jadernou náloží.

S pozdravem

Charles Fairwright

„Chachá“, zasmál se kouzelník Fukaši, „kapesní jaderná nálož. Aspoň se trochu opálím.“ Odepsal profesoru Fairwrightovi do Ameriky a v určený den se přesunul doprostřed velké pouště v Číně. Jen v plavkách si sedl do plážového lehátka, nasadil si černé brýle a čekal. Brzy se z dálky ozvalo bručení malého bezpilotního letadélka. Pod trupem mu visel malý balíček. Letadélko se blížilo a když bylo přímo nad kouzelníkem Fukašim, vypustilo balíček. Ten padal a těsně nad zemí vybuchnul. Vzduch se naplnil oslepující září. Obrovské množství rozžhaveného plynu se promíchalo s pouštním pískem a výsledný mrak se zvedal do výšky ve formě atomového hřibu.
Dlouhé desítky minut nebylo nic vidět. Profesor Charles Fairwright vše pozoroval silným dalekohledem z hor na okraji pouště. Když se mrak konečně rozplynul, uviděl profesor kouzelníka Fukašiho, jak stále sedí na svém plážovém lehátku a popíjí ze sklenice koktejl. „To snad není pravda!“, vztekle kopnul do dalekohledu a vrátil se do Ameriky.
Fukaši dopil koktejl a prohlížel si svá předloktí a lýtka. „Trochu jsem se opálil, ale nic moc. Co by také člověk chtěl od kapesní atomové bomby, že?“

***

Dlouhou týdny se nic nedělo, zvěst o tom, že Fukaši přežil přímý zásah atomovou bombou odradila vědce od dalších pokusů. Až přišel dopis z Německa od Gerhadra Schroedra, výzkumníka zabývajícího se elekřinou. Dopis by stručný:

Fukaši,

bude mi potěšením usmažit vás elektrickým výbojem o síle pět miliónů voltů v mé nové hale na výrobu blesků v Dortmundu. Přijeďte, kdy se vám to bude hodit.

S pozdravem

Schroeder

Fukaši se zaradoval a hned se začal připravovat na cestu. „Elektřina“, liboval si, „to musím vyzkoušet.“

Po příjezdu do Dortmundu jej profesor Schroeder uvedl do velké betonové haly. Posadil jej do kovového křesla a přes ruce a nohy mu nasunul těžké ocelové pásy. Na hlavu mu nasadil železnou helmu. „Tak Fukaši, už to bude co by dup!“, zamnul si ruce a odběhl k řídícímu pultu v rohu haly. Ozvalo se temné hučení, to se nabíjely obrovské kondenzátory skladující energii pro elektrický výboj. Vzduch byl cítit ozonem. Gerhard Schroeder bedlivě sledoval ručičky na přístrojích a když bylo vše připraveno, stiskl velké zelené tlačítko uprostřed pultu. Z kovové koule visící kousek nad Fukašiho hlavou vyšlehl blesk tlustý jako vzrostlý dub a udeřil do kouzelníka. Hala se otřásala příšerným hřmotem, blesk se kroutil a tančil po kovové židli, na které seděl Fukaši. Za pár sekund výboj skončil. Gerhard Schroeder si sundal ochranné brýle a přiskočil ke kouzelníkovi. Ten se na něj usmál a řekl: „Předpokládám, že to byla jenom zkouška. Nic jsem totiž necítil.“ Schroeder zaskřípal zubama a odběhl zpátky k ovládádacímu pultu. Zapnul znovu nabíjení kondenzátorů a pozoroval, jak se ručičky přístrojů sunou přes maximální povolené hodnoty. „Měl byste to vypnout“, ozval se s obavami v hlase Schroedrův asistent, „jinak zničíte celé zařízení.“
„Mlčte“, okřikl jej Schoeder a pokračoval v nabíjení. Bloky kondenzátorů začaly vibrovat, podlaha haly se třásla jako při zemětřesení. Schroeder s divokým pohledem v očích pomalu sunul ruku k zelenému tlačítku. Jeho asistent utekl z haly ven.
Najednou se ozvala obrovská rána a celá hala vyletěla do povětří. Na všechny strany sršely různobarevné blesky a od okolních budov se odrážely ozvěny hromů. Pak vše utichlo a uprostřed trosek se ozval znuděný hlas kouzelníka Fukašiho: „Schroedře, pojďte ze mně sundat ty dráty, už mě to tady nebaví.“

***

Neůspěch Gerharda Schroedra ostatní vědce neodradil. Zničit kouzelníka Fukašiho se stalo otázkou jejich profesní cti. Slavný chemik Alonzo Ristoretti připravil supersilný jed, jehož jediná kapka by dokázala otrávit celé velkoměsto. Poslal jej v lahvičce kouzelníku Fukašimu a ten mu za pár dní odpověděl, že jej použil jako zálivku do salátu a moc mu chutnal.

Ruská robotická laboratoř na tajné základně poblíž Moskvy vyrobila robota zabijáka ze slitin titanu. Místo rukou měl speciální měniče zbraní, kde se mohly střídat odpalovače raket, laserová děla a obrovské iridiové kleště, schopné drtit beton na prach. Fukašimu nic neřekli a jednou v noci za ním robota zabijáka poslali. Fukaši jim ráno zavolal, že děkuje za nového domácího mazlíčka. Dal mu prý jméno Punťa a poslal jej umývat podlahu.

Vědec střídal vědce a zdálo se, že kouzelník Fukaši je vskutku neporazitelný a jehou kouzla a čáry jsou silnější, než věda a technika dohromady.

Výzvy k souboji pomalu řídly až jednou v zimě přišel Fukašimu dopis ze Slovenska:

Pane Fukaši,

mí kolegové se vás doposud snažili zničit hrubou silou. Já jsem matematik a takovou možnost nemám. Mohu vám ovšem nabídnout následující: Dám vám jednoduchý úkol a pokud jej splníte, vyhrajete nade mnou. Pokud ne, přiznám já svou porážku. Souhlasíte?

S pozdravem

Juraj Žinčica
matematik
Tatry, Slovensko

„Ale jistě, že souhlasím“, zaradoval se kouzelník Fukaši, „nad matematikem jsem ještě nezvítězil. Teď to bude poprvé.“ Odebral se na Slovensko, do zasněžených hor.

Juraj Žinčica žil v malé chatě na horském hřebeni daleko od lidí. Přivítal kouzelníka Fukašiho a pohostil jej vlastnoručně vyrobeným sýrem. Pak vytáhl z psacího stolu list papíru, podal jej Fukašimu a řekl: „Můžete, prosím, přehnout tento list desektrát na polovinu?“

Kouzelník Fukaši se zasmál: „To ma být váš úkol, Žinčico?“

„Ano, nic jiného po vás nechci. Jen desetkrát přehnout tento papír.“

Fukaši si prohlédl papír. Obyčejný list formátu A4. Položil jej na stůl a začal překládat. Jedno přehnutí. Druhé. Třetí. Papír se stával tlustším a menším. Při šestém přehnutí už Fukaši viděl, že úkol je mnohem těžší, než si původně myslel. Přehnul po sedmé a protože byl mocný kouzelník, podařilo se mu papír přehnout i po osmé. Ale dál už ne.

Vstal, hodil papír do koše a beze slov odešel z místnosti.

Zvěst o tom, že matematik Juraj Žinčica porazil kouzelníka Fukašiho se rychle roznesla. Vědci na celém světě se radovali z úspěchu svého kolegy.

A kouzelník Fukaši? Nevychází ze svého domu na vrcholu hory a údajně se věnuje skládání papírových vlaštovek. Pro uklidnění.

Jára a duch

Ve městě Brně je kopec a na tom kopci stojí hrad. Říkají mu Špilberk a v minulosti se tam stala spousta prapodivných věcí. Dodnes někteří lidé tvrdí, že tam straší. Hrad navštěvuje každý den mnoho turistů, o které se stará kastelán se svými pomocníky průvodci. Jeden z průvodců, Jára, má právě službu v pokladně. Už číst dále …

Ve městě Brně je kopec a na tom kopci stojí hrad. Říkají mu Špilberk a v minulosti se tam stala spousta prapodivných věcí. Dodnes někteří lidé tvrdí, že tam straší. Hrad navštěvuje každý den mnoho turistů, o které se stará kastelán se svými pomocníky průvodci.

Jeden z průvodců, Jára, má právě službu v pokladně. Už se smráká, poslední návštěvníci vycházejí z hradní brány.

„Děkujeme za návštěvu a příjďte zas!“, loučí se s nimi Jára a začíná v pokladně přepočítávat denní tržbu.

„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, …, vždyť já zapoměl zavřít bránu!“ Jára se zvedá, vychází z pokladny a oběma rukama tlačí do těžkých dubových vrat hlavní brány.

Pak se vrátí zpátky do pokladny k přepočítávání peněz: „Kde jsem to přestal? Ále, radši začnu znovu. Deset, dvacet, třicet, …“

Krrrrrrh. Hlavní brána se otevřela.

Jára se podivil: „Copak jsem jí před chvílí nezavíral? Asi jsem jí pořádně nedovřel.“ Zvedne se tedy, vyjde ven, znovu bránu zavře a velkým klíčem jí zamkne na dva západy.

Vejde zpátky do pokladny a začne znovu počítat: „Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, …“

Krrrrrrh. Brána je znovu dokořán.

„To si snad někdo dělá legraci!“, vykřikne Jára a uhání k bráně. Prudce ji zabouchne, zamkne na dva západy a ještě ku bráně dovalí dva velké kameny, které ležely opodál.

„Ze mně si nikdo blázny tropit nebude. Přepočítám tržbu a jdu domů!“, brumlá si pod nosem a usedá na židli v pokladně. „Tak ať to odsejpá. Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, …“

Krrrrrrh.

Jára zavyl jako raněný kojot a vyběhl ven. Brána byla opět dokořán. „Ne a ne a ne a ne! To se mi snad zdá!“ Jára poskakoval po dlažbě před bránou a držel si hlavu v dlaních.

– „Nezdá“, ozval se odnědud sezhora medový hlásek.

– „Cože? Kdo to mluví?“, Jarda se otáčel kolem dokola, až si všiml malého bílého ducha sedícího nahoře na vratech.

– „Mně se líbí, když je otevřeno“, řekl duch a pohupoval se na vratech. „Mám tak lepší přehled“

– „Jenže tady to mám na starosti já“, povídá Jára s rukama v bok, „a já říkám, že ta brána zůstane zavřená, abych mohl přepočítat tržbu a jít domů!“

– „Otevřená“, pípnul duch

– „Zavřená“, dupnul si Jára

– „Otevřená!“

– „Zavřená!“

– „Otevřená!“

– „Tak dost!“ Jára vzal se země malý kamínek a hodil ho do po duchovi. „Už ať tě tady nevidím!“ Jenže kamínek duchem proletěl, jako by to byl vzduch.

„Chachachá“ rozesmál se duch, „tahle snadno mně odsud nedostaneš. A brána zůstane otevřená.“

„Jen počkej“, syčí Jára, „já ti ukážu.“ Dojde zpátky do pokladny, chvíli se tam přehrabuje a pak se objeví se silným stavebním reflektorem zapojeným do prodlužovací šňůry. Namíří reflektor na ducha a stiskne vypínač.

„Ajvaj“, vypískne duch a zacloní si rukama oči. Duchové totiž nemají rádi světlo a proto se pohybují jenom v noci. Duch seskočí z vrat a peláší pryč. Jára postaví reflektor na zem a namíří ho tak, aby osvětloval celou bránu. Pak jí zavře, zamkne, otře si zpocené čelo a vrátí se do pokladny.

„Snad už budu mít klid“, vzdechne a začne znovu od začátku počítat peníze. „Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, …“

Krrrrrrh.

„Uááááá“, Jára ze sebe vydal pokřik indiánů na válečné stezce. Vystřelil ze dveří pokladny a uviděl ducha, jak sedí na vratech a směje se. Před sebou držel štít, který sebral z jednoho starého rytířského brnění. Za štítem byl stín a duchovi tak nevadilo silné světlo reflektoru.

„A bude otevřeno“, řekl posměšně brunátnému Járovi, který stál pod ním s dlaněmi sevřenými v pěst.

Jára sotva popadal dech. „Tak ty si myslíš, že mně přechytračíš, co?“ zahrozil duchovi pěstí.

„Přesně to si myslím“, odpověděl mu duch.

„To si opravdu jenom myslíš!“ procedil Jára skrze zuby a vydal se do pokladny. Přehraboval se tam o poznání déle než posledně a nakonec se vynořil s obrovským větrákem, který na hradě používali v létě, když byly horka. Zapojil větrák do prodlužovací šňůry, cvakl vypínačem a fůůůůůůůůůůů, silný proud vzduchu se vznesl k vratům a odfoukl ducha jako by to byl drak.

„Co to děláš?“, ozval se plačtivě duch. „Vždyť víš, že duchové nemají rádi vítr!“

„Právě proto to dělám“, mnul si ruce Jára, poslavil větrák na zem, zavřel a zamknul bránu a vrátil se do pokladny k přepočítávání peněz.

„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, …“, nachvilku se zaposlouchal, ale neslyšel nic než šumění větráku, „padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, ….“

Skřřřřííííp.

„Co to bylo?“ Jára vyběhl ven, ale brána byla zavřená.

Skřííííp.

Zvedl hlavu a uviděl, jak se na něj z otevřeného hradního okna culí hlava ducha.

„Okamžitě to okno zavři. Co když bude pršet?“

„To tak“, odpověděl duch a skříííp, skříííp, začal otvírat další okna. Jára vyběhl nahoru a začal okna zavírat.

Jenže duch byl rychlejší a sotva Jára okna na jedné straně hradu zavřel, duch je už na druhé straně zase otevíral. Honili se takto drahnou chvíli, až venku začalo svítat. Když si toho duch všiml, okamžitě zmizel.

Jára pozavíral všechna otevřená okna a vracel se zpátky k pokladně. „To byla teda noc“, povzdechl si a otevřel dveře pokladny.

Uvnitř stál kastelán a bubnoval prsty o dřevěný stůl.

„Jaroslave, Jaroslave, co to do vás vjelo?“, podíval se přísně na Járu, „včerejší tržba nepřepočítaná a vy si tady prohýříte celou noc. Jen se podívejte, jak vypadáte! Oči červené, celý rozcuchaný, sotva se držíte na nohou. Upalujte se domů prospat, ať jste čilý na odpolední směnu!“

„Ale, ….“ ozval se Jára, ale hned zmlknul, protože si uvědomil, že kastelán by jeho noční příhodě s duchem asi stěží uvěřil.

A tak šel domů a hned jak tam dorazil, padl do postele a usnul. Nespalo se mu však dobře. Převaloval se ze strany na stranu a neustále se mu zdálo o duchovi. Probudil se po obědě celý zpocený a s obavami se vydal k hradu, kde ho čekala odpolední směna. S přicházejícím večerem byl stále nervóznější a když odešli poslední návštěvníci a on začal přepočítávat tržbu, připravil si vedle stolu reflektor a větrák, aby mohl začít bojovat s duchem.

„Deset, dvacet, třicet, čtyřicet, pasedát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto, sto deset, …“

Jára poslouchá, ale nic se neděje. Brána zůstala zavřená a duch se neobjevil.

Dopočítal tržbu a šel domů. „Tojsem mu to nandal!“, radoval se cestou z hradu. „Tak jsem toho ducha včera vystrašil, že už se dneska radši neobjevil“.

Jára ovšem nevěděl, že duch se dnes večer neobjevil z úplně jiného důvodu. Patřil totiž jednomu vojákovi, který kdysi na hradě Špilberku zahynul ve vězení a objevuje se vždy po třista letech na jednu noc a ta noc byla zrovna včera.

Jára došel domů a spokojeně usnul. Nechme jej vyspat do růžova, bude to potřebovat. Přiští sobotu, zrovna když bude mít Jára zase odpolední službu, se totiž na hradě Špilberku bude konat tajný slet duchů z celé Evropy!

Dobrou noc.

Dva bratři

Na druhém konci světa se nachází země, které se říká nudlová. Není to proto, že by tamní obyvatelstvo mělo ráno nudle, nebo že by se tam snad nudle ve velkém vyráběly. Nudlová se jí říká proto, že ta země je dlouhá a úzká, jako nudle. V Nudlové zemi žijí dva druhy lidí. Jedni jsou vysocí číst dále …

Na druhém konci světa se nachází země, které se říká nudlová. Není to proto, že by tamní obyvatelstvo mělo ráno nudle, nebo že by se tam snad nudle ve velkém vyráběly. Nudlová se jí říká proto, že ta země je dlouhá a úzká, jako nudle.

V Nudlové zemi žijí dva druhy lidí. Jedni jsou vysocí a štíhlí, ti druzí zase malí a tlustí. Mezi sebou se příiš nemíchají, každý druh lidí žije ve svých vesnicích a navzájem se téměř nestýkají. Když musí vysoký a štíhlý projet přes vesnici malých a tlustých, nezastavuje se, i kdyby měl hlad a koně potřebovaly napojit. Počká, až dorazí do vesnice svých soukmenovců. Malí a tlustí to dělají stejně. Oba kmeny mluví i různými jazyky – vysocí čahounštinou, malí cvalíkštinou.
Jinak ovšem proti sobě nic nemají, nebojují spolu a v Nudlové zemi vládne mír.

Blízko hlavního města je vysoká, strmá hora a na ní v nedobytném hradě žije rodina kouzelníka Finistéra. Nepanuje tam dobrá nálada. Kouzelník Finistér má dva syny – Árona a Jeronýma. Jsou to jednovaječná dvojčata, ale chovají se k sobě, jako by to byli úhlavní nepřátelé. Áron a Jeroným se od božího rána až do pozdního večera hádají, perou, dělají si naschvály, žalují na sebe a kujou proti sobě pikle. Finistér je z nich zoufalý. Nakonec se rozhodne pro radikální řešení – oba bratry od sebe rozdělí a pošle je do světa, aby byli od sebe tak daleko, jak to je jenom možné – Áron skončil ve Španělsku, Jeroným na Novém Zélandě.

Na hradě Finistérů zavládl klid, i když rodičům bylo smutno, že jejich jediné děti jsou pryč, a ještě tak daleko. Brzy si však zvykli a okolní vesnice malých a tlustých i vysokých a hubených se podivovaly, co že je na hradě tyčícím se nad nimi najednou takový klid.

Pokoj ovšem netrval dlouho. Jen dvakrát vykvetly na jaře jabloně, když se kouzelník Finistér roznemohl a umřel. Na pohřeb se sjeli kouzelníci z celého světa a samozřejmě nechyběli ani Áron s Jeronýmem. Člověk by čekal, že tak tragická událost, jako se smrt otce, oba bratry usmíří, nebo mezi nimi alespoň zavládne příměří, ale ne. Jen co se Áron s Jeronýmem znovu setkali pod jednou střechou, začali se okamžitě hádat. Áron na dálku zapálil Jeronýmův pokoj (specializoval se totiž na ohňovou magii) a Jeroným na oplátku spláchl Árona do řeky, když vyvolal prudký přívalový déšť (byl výtečným kouzelníkem vody). Nakonec to dopadlo tak, že na pohřeb otce nebyli vpuštěni a obřad museli sledovat přes plot, každý na opačné straně hřbitova.

Další den se sešla rodinná rada Finistérů. Vypořádali pozůstalost po zesnulém otci a také učinili jedno mimořádné rozhodnutí. Protože Áron a Jeroným byli nenapravitelní, Finistérové se rozhodli zbavit je schopnosti kouzlit. K takovému kroku se přistupuje skutečně vyjímečně, protože kouzlo pro zbavení schopnosti kouzlit je strašně složité s nebezpečné. Musí jej vyvolat alespoň dvanáct kouzelníků najednou. Pokud se magická energie nesoustředí přesně v jeden okamžik, může kterýkoli z nich zemřít.

Celé odpoledne vycházela z hradu Finistérů zelenkavá záře a hora se otřásala jako při zemětřesení. Byly slyšet výkřiky a sténání. Pak se setmělo a vyšel měsíc. Bylo dokonáno. Áron a Jeroným už nebyli kouzelníky. Stali se z nich normální smrtelníci. Byli pochopitelně strašně naštvaní. Jeden na druhého i na celý svět. Pokud si Finistérové mysleli, že oba bratry konečně donutí ke změně chování, spletli se. Když teď nemohli kouzlit, začali se pošťuchovat a prát. Nakonec je museli znovu rozdělit. Áron odjel na sever nudlové země a Jeroným na jih.

Brzy se k Finistérům donesly zvěsti ze severu, že Áron tam začal popichovat kmen vysokých a štíhlých proti malým a tlustým. Poslové z jihu zase hlásili, že Jeroným organizuje malé a tlusté proti vysokým a štíhlým. Rok se s rokem sešel a Nudlová země se proměnila k nepoznání. Vysocí přepadali malé, tlustí bili štíhlé. Áron vybudoval na severu pevnost Tyčkovice, odkud řídil výpady proti malým a tlustým. Jeroným řídil své soukmenovce z hradu Cvalíkova, postaveném v nepřístupných jižních horách.

Nudlová země byla v troskách. Kam se oko podívalo, stoupaly k nebi sloupce dýmu z hořících vesnic a měst. Nebylo co jíst, protože téměř nikdo nezasel, a pokud zasel, úrodu mu zničili bojovníci protistrany. Ustal obchod, neboť se nikdo neodvážil projíždět přes území druhého kmene. Všude jen bída a zmar. Áronovi s Jeronýmem to vůbec nevadilo. Našli si náhradu za své kouzelnické schopnosti. Místo magických sil ovládali statisíce lidí. A neváhali je použít, aby uštědřili jeden druhému pořádnou ťafku.

To léto se opět sešla rodinná rada Finistérů. Jejich hoře se válka vyhýbala, nikdo si netroufl na nedobytný hrad chráněný baterií kouzel. Na programu byl jediný bod – tedy vlastně dva body – Jeroným a Áron. Finistérové se už nemohli dívat, jak kvůli vzájemné nevraživosti vypečených bratrů trpí obyvatelstvo nudlové země. Rokovali dva dny a dvě noci, až přišli s řešením:

Navrátí bratrům jejich magické schopnosti. A nejenom to. Dokonce jim jejich schopnosti zdesateronásobí. Ale jen na jeden den. Od slunka východu do slunka západu se z Árona a Jeronýma stanou nejmocnější kouzelníci na světě. Budou se moci utkat v souboji jeden proti jednomu, rovný s rovným. Kdo vyhraje, porazí toho druhého jednou provždy. Oba bratři souhlasili. Finistérové vykouzlili daleko v oceánu velký pustý ostrov, kde se měl souboj konat. Před úsvitem na něj přenesli Árona s Jeronýmem a přičarovali jim desetinásobek jejich původní kouzelnické síly. Pak celá rodina vyčerpáním padla na podlahu a sedm dní a sedm nocí spali bez pohnutí hlubokým spánkem.

Áron a Jeroným si připravovali své rozhodující kouzlo. Na skalnatém ostrohu východního pobřeží ostrova seděl Jeroným, zahalený do černého pláště a soustředěně pozoroval okolní moře. Áron ležel na zádech v písečné prohlubni na západě, ruce roztažené a přes zavřená víčka nasával energii ze slunce.

Den pomalu končil. Slunce se přiblížilo na dva prsty k obzoru. Áron a Jeroným pomalu vstali a postavili se tváří proti sobě, i když byli deset kilometrů vzdálení a neviděli se. Áron rozevřel dlaně a vyplivl do nich malou zářící kuličku. Roztáhl pomalu ruce a kulička rostla, zvětšovala se a začala se měnit ve velký žhnoucí oblak. Ohnivé jazyky se rozlily přes celou šířku ostrova a mrak se šinul k východu. Ze všech stran z něj vystřelovaly blesky a syčící modrozelené plameny.

Jeroným chvíli pozoroval zvětšující se záři nad druhým koncem ostrova a pak rozpažil ruce. Konečky prstů se mu začaly prodlužovat a rostly směrem k moři. Když se dotkly vodní hladiny, Jeroným otevřel ústa, odkud se začal řinout mohutný proud vody. Masa vody se rozlévala do stran, zpěněné bublající víry rostly do výšky a vznikla obrovská vlna, která se valila směrem na západ.

Áron i Jeroným měli oba rozpažené ruce a otevřená ústa. Jeronýmovi se z nich valil proud vody, Áronovi křik a ohnivé sliny. Východní polovina ostrova byla pokrytá rozbouřeným mořem, západní ohnivým peklem podobným rozlitému slunci. Oba živly se k sobě blížily. Slunce zapadlo za obzor. Oheň a voda na sebe narazily.

Nastal obrovský výbuch. Země se otřásla a celý ostrov se zahalil do gigantického mračna mlhy. Když se mlha po hodině rozplynula, na místě, kde se nacházel ostrov, byla jen klidná vodní hladina.

Ostrov, Áron i Jeroným přestali existovat.

Nudlová země si konečně oddechla. Lidé jako by se probudili z noční můry, přestali se vzájemně napadat a i když mezi nimi zůstalo hodně zlé krve, dokázali ji v sobě potlačit a nebrat do ruky klacek či meč. Novými vládci země se stali Finistérové a spravovali ji moudře a rozumně.

A Áron s Jeronýmem? Oba jsou v kouzelnickém nebi (kouzelnické peklo totiž není), sedí každý na svém obláčku a hádají se, kdo koho tenkrát vlastně na tom pustém ostrově porazil. A protože kouzelnické nebe nikdy neskončí, budou se takhle hádat až do skonání věků.

Prodavačka snů

„Co to bude, mladý pane?“, zeptala se ohavná babizna, která se krčila za pultem. „Přejete si něco veselého, nebo spíše zamilovaného, či dokonce noční můru?“ Bábě bylo jistě přes sto let, ale vypadala ještě starší. Neměla zuby, na křivém nosu se jí leskla bradavice, ze které vytékal zelený sliz, jedno oko měla skleněné a její číst dále …

„Co to bude, mladý pane?“, zeptala se ohavná babizna, která se krčila za pultem. „Přejete si něco veselého, nebo spíše zamilovaného, či dokonce noční můru?“

Bábě bylo jistě přes sto let, ale vypadala ještě starší. Neměla zuby, na křivém nosu se jí leskla bradavice, ze které vytékal zelený sliz, jedno oko měla skleněné a její vlasy vypadaly jako provazy namočené do vazelíny. Přesto byla velice čiperná a neustále přebíhala z jednoho konce pultu na druhý.

„Tak čímpak posloužíme?“, zahýkala a naklonila se přes pult směrem k návštěvníkovi, mladému muži ve svetru a džínách. „Jen se neupejpejte, určitě tady pro vás něco máme!“

„O tom nepochybuji“, řekl návštěvník. Jmenoval se Joachim a měl takový malý problém. Už rok se mu nic nezdálo. Ani jeden sen. Nechal si proto od přítele doporučit tenhle obchod a teď se nemohl rozhodnout, co by si měl dneska večer nechat zdát.

Police na zadní stěně obchodu za babiznou byly plné zaprášených láhví. Každá z nich byla zašpuntovaná korkovou zátkou a z přední strany měla nalepený papírek s číslem. Co láhev, to sen. Když zákazník vyslovil svoje přání, babizna vytáhla obrovskou knihu v kožených deskách s ohmatanými listy.

„L, l, l, let, let, letadlo“, projížděla prstem po zažloutlých stránkách, když ji někdo požádal o sen o letadlech. „Letadlo dopravní, vojenské, bombardér, či stíhačka?“, otázala se, jakmile našla správnou stránku. Pak se podívala na číslo ve druhém sloupečku a na polici našla příslušnou láhev.

„Chtěl bych něco o horách“, povídá Joachim. „A taky o zvířatech a o lodích a o tajuplném městě, kde jsem se ocitl se svými kamarády …“ Joachim chrlil nápady na sny jeden za druhým. Jak by taky ne, když se mu celý rok nic nezdálo.

„Jenom jestli budete mít čím zaplatit“, mumlala si pod vousy babizna, ale hbitě vyhledávala ve své velké knize a shromažďovala láhve na pultě před sebou. Nakonec se jich tam sešlo dvacet.

„Skutečně si chcete dnes v noci nechat zdát dvacet snů najednou?“, otázala se trochu nejistě Joachima, ale ten horlivě přitakal.

„Dobrá, nakloňte se mi nad pult. Až vám řeknu, zprudka se nadýchtěte nosem.“ Babizna brala jednu láhev za druhou, strkala je Joachimovi pod nos, pak vytrhla špunt a vyštěkla: „Nádech!“. A tak si Joachim vyčichal sny z dvaceti lahví a odcházel s hlavou naplněnou k prasknutí, že ani nedokázal udržet rovný krok. Sotva doklopýtal domů, svalil se na postel a usnul.

Spal celou noc a když se jej ráno jeho spolubydlící Matheas pokoušel vzbudit, vůbec nereagoval. „Vstávej, musíš do práce“, třásl s Joachimem Matheas, ale ten byl vláčný jako hadrová loutka a ani trošičku se neprobral. Spal do večera a pak celou další noc. Matheas si začal dělat starosti a zavolal doktora. Ten Joachima prohlédl, zakroutil hlavou a řekl: „Musíme jej převézt do nemocnice.“

V nemocnici Joachima zkoumali, ale na nic nepřišli. Spal a spal, jako by byl Šípková Růženka. Trvalo to čtyři dny a čtyři noci. Pátého rána se Joachim probudil, protáhl se a zívnul. „Pěkně jsem si zdřímnul“, zamumlal, zatímco si třel oči, „ale moc jsem se nevyspal, celou dobu se mi něco zdálo!“ Pak vytřeštil oči a vykřikl: „Kde to jsem?“

„V nemocnici“, odpověděl mu Matheas, který seděl u jeho lůžka. „Tys nám dal. Už jsme si mysleli, že tě kousla moucha tse-tse a dostal jsi spavou nemoc.“

„Ale né“, řekl vesele Johanes, který se konečně úplně probudil. „Jenom jsem si koupil dvacet snů a ono to chvíli trvá, než se ti všechny odezdají. Jestli chceš, řeknu ti, kde se dají sny koupit …“

Ono to totiž nebylo jen tak. Kdo si chtěl koupit sny v obchodě u babizny, musel nejprve vědět, kde se obchod nachází. Ve městě Amsterdamu je spousta křivolakých uliček a v jedné z nich je úzký průchod. Zhruba v polovině jsou na pravé straně oprýskané dřevěné dveře. Nemají žádnou adresu. Nad dveřmi nevisí žádný vývěsní štít, nikde není ani žádná cedulka. Pokud byste vzali za kliku, zjistíte, že dveře jsou zamčené.

Nejprve je potřeba vyťukat správný kód. Dvě rychlá zaklepání, dvě pomalá a pak zase dvě rychlá. Chvíli počkat a ještě jednou zopakovat: Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Vevnitř se ozve šourání kroků po podlaze, pak skřípání odsouvané železné závory, zakašlání a kroky pryč od dveří. Pak můžete vstoupit a uvidíte babiznu skrčenou za pultem a za ní řady vyrovnaných láhví.“Tak copak to bude?“, zaskřehotá babizna a můžete začít nakupovat.

Zajímavé je, že za ta léta, co babizna obchod provozuje, se nikdo nezeptal, odkud její sny pocházejí. Kde plní své zašpuntované láhve?

Díky tomu, že se nikdy nikdo nezeptal, mohla babizna schovávat pro sebe své temné tajemství. Babizna totiž sny kradla. Kdysi dávno, když byla ještě mladá žena, šla jednou do technického muzea a prohlížela si exponáty. Těsně před zavírací dobou se dostala do místnosti úplně vzadu a nebyla si jistá, zda věci tam vystavené jsou součástí expozice, či nikoli.

Místnost byla omšelá a osvětlovala jí jediná žárovka bez krytu. Její zrak padl na prapodivný exponát v rohu. „Přístroj na zaznamenávání snů“, bylo rukou napsáno na cedulce před ním.

Babizna, tehdy mladá žena, pocítila silnou touhu přístroj vlastnit. Rozhlédla se, a když viděl, že jí nikdo nesleduje, rychle přístroj přemístila do velké tašky, kterou nosila přes rameno.

Brzy zjistila, že přístroj sny ani tak nezaznamenává, jako je bere. Srdcem přístoje byla malá kovová krabice, která měla na přední straně několik ciferníků a tlačítek. Z boku trčel mosazný vodovodní kohoutek. K přístroji byla kabelem připojena ocelová helma. Ta se nasadila spícímu člověku na hlavu a když se mu zrovna něco zdálo, poznala to babizna na cifernících na přední straně přístroje. Pak stačilo umístit prázdnou láhev pod kohoutek, zmáčknout tlačítko a sen se z hlavy spícího člověka přemístil do láhve. Babizna pak láhev zašpuntovala, nalepila na ní pořadové číslo a umístila na polici ve svém obchodě. Všechny záznamy o tom, kde sen získala a co se dotyčnému zdálo, držela ve své velké tlusté knize s koženými deskami.

Každý večer se vydávala babizna na lov snů. Vloupávala se do domů s nic netušícími spícími lidmi a přikládala jim k hlavě kovovou helmu. Když se ciferníky pohnuly správným směrem, vyndala z batohu prázdnou láhev a vysála spícímu jeho sen. Pak se neslyšně vykradla ven. Ten, komu sen ukradla, se obvykle ráno probudil a kroutil hlavou: „Mám pocit, jako by se mi v noci začalo něco zdát, ale najednou to přestalo, jako když utne …“ Nemohl vědět, že v tu chvíli babizna zmáčkla tlačítko na přístroji a vysála mu sen z hlavy do láhve.

Desítky let obcházela babizna po nocích Amsterdamem a vysávala spícím lidem jejich sny. Přes den je prodávala svým zákazníkům a nikdo neměl sebemenší tušení, jak podvodným způsobem babizna sny získávala. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Jedné letní noci se babizna vloupala do bytu, kde bydlel Joachim s Matheasem. Joachim nebyl doma, slavil v hospodě narozenily jednoho ze svých přátel. Zato Matheas spal, jako když jej do vody hodí. Babizna přistoupila k jeho posteli a opatrně mu nasadila na hlavu železnou helmu.

Zapnula přístroj a pozorně sledovala ciferníky. V tu chvíli se vrátil z hospody Joachim. Nebylo to poprvé, co se vracel pozdě v noci domů a aby nevzbudil Mathease, počínal si nad míru obezřetně. Opatrně vsunul klíč do zámku a potichu otevřel dveře. Pak vsunul klíč do zámku z druhé strany a pootočil západkou, aby dveře nevydaly žádný zvuk, když je zavíral. Neslyšně si sundal boty a po špičkách se blížil ke svému pokoji.

Najednou uviděl, že z pootevřených dveří do Matheasova pokoje se line podivná nazelenalá záře. Nakoukl dovnitř a uviděl babiznu, jak se sklání nad svým přístrojem pro kradení snů. Joachim nevěděl, co to všechno znamená, ale čuchal nějakou čertovinu.

„Co tady děláš?“, obořil se na babiznu a rozsvítil v pokoji světlo. Spatřil babiznu a vydechl: „Ale tebe přeci znám. Ty prodáváš sny!“ Joachim se podíval na přístroj, na železnou helmu nasazenou na Matheasově hlavě a dal si dvě a dvě dohromady. „Ty kradeš sny!“, řekl přísně babizně a vrhl se na ní. Babizna se mu vysmekla, vyběhla z pokoje a zmizela ve tmě.

Když se ráno Matheas probudil, Joachim mu všechno řekl. Prozkoumali spolu přístroj na kradení snů a uvažovali, co si počít. „Měli bychom vrátit sny všem lidem, kterým je babizna ukradla“, řekl nakonec Matheas a Joachim souhlasil.

Oba si vzali v práci dva týdny dovolené a pak se vydali do malé křivolaké uličky v centru Amsterdamu. „Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk“, zaklepal Joachim na oprýskané dubové dveře.

Babizna odsunula závoru a Joachim s Matheasem vstoupili dovnitř. Když je babizna uviděla, vyjekla a vyběhla ven. Joachim s Matheasem ji nechali a šli rovnou za pult, aby si prohlédli tlustou knihu v kožených deskách. Uvnitř byl zaznamenán každý sen, který měla babizna uložený v láhvích na polici a také adresa a jméno člověka, od kterého sen pochází.

Joachim s Matheasem vyráželi každý den ráno s batohy plnými láhví. Zazvonili na zvonek vedle domovních dveří a nechali si zavolat pána či paní podle seznamu. „Děláme výzkum pro amsterdamskou univerzitu. Můžete si prosím přičichnou k této láhvi a říct nám, co cítíte?“

Dávali nic netušícím lidem čichnout z láhve s jejich vlastním snem a tím jím ho vrátili zpátky do hlavy. Za čtrnáct dní byly všechny police v obchodě se sny prázdné. Joachim s Matheasem vyšli ven, zamkli dveře a klíč hodili do jednoho z tisíců amsterdamských kanálů.

Od té doby zůstávají oprýskané dubové dveře stále zamčené. Nikdo neodpovídá na tajné klepání. A po babizně, která prodávala sny, jako by se slehla zem …

Obr, co neměl zuby

V zemi, kde rostou na stromech modrá jablka, žil jeden obr, a ten obr neměl zuby. Díky tomu byl všem lidem k smíchu. Přiběhl třeba do vesnice, začal se bít v prsa a volal: „Tšešte šé, jšem štlašný obl!“ a lidé se smáli, až se za břicha popadali. Obr byl z toho smutný. Chtěl budit číst dále …

V zemi, kde rostou na stromech modrá jablka, žil jeden obr, a ten obr neměl zuby. Díky tomu byl všem lidem k smíchu. Přiběhl třeba do vesnice, začal se bít v prsa a volal: „Tšešte šé, jšem štlašný obl!“ a lidé se smáli, až se za břicha popadali.

Obr byl z toho smutný. Chtěl budit hrůzu a děs a místo toho byl za klauna. „Fšechny váš šeželu!“, volal na chechtající se selky a sedláky, „fšechny do jednoho!“

„A jak nás chceš sežrat, když nemáš zuby?“, volali na něj posměšně vesničani. „Vždyť ty můžeš jíst akorát krupičnou kaši, jako mimina a staré báby.“

Obr se zamračil a obrátil se k vesničanům zády. „Už mám toho dost“, řekl si pro sebe, „nechám si udělat umělé zuby.“

To ale není jen tak, nechat si udělat umělé zuby. To se musí k zubaři a stojí to spoustu peněz. A tak náš bezzubý obr přestal strašit lidi a začal pracovat, aby si na umělý chrup vydělal.

Pomáhal stavět přehrady, odstraňoval balvany, které se skutálely z kopců a zablokovaly silnice a dělal další práce, kde se mohla uplatnit jeho obří síla. Brzy měl našetřenou slušnou hromádku peněz a vyrazil k zubaři.

„Chči umělé žuby, čelé že žlata“, povídá zubaři. „Výborně, pane obře!“, uklonil se zubař a přistopil blíž. „Nejprve vám změřím ústní dutinu, abych zjistil, kolik budeme potřebovat materiálu.“

Vzal do ruky dlouhé pravítko, vylezl obrovi na rameno a začal měřit. Pak slezl dolů, chvíli něco počítal na papíře a nakonec řekl: „Tak pane obře, na váš umělý chrup budeme potřebovat šestnáct tun zlata.“

„Fefnáct tun?“, vykřikl obr a protočily se mu panenky. „Ale tolik peněž nemám, to bych mufel být fnad fám pán kuál! Nedal by fe ten chlup udělat nějak levněji?“ Zubař se podrbal na hlavě a povídá: „Mohli bychom udělat jenom horní a dolní tesáky. To jsou dohromady čtyři zuby a bylo by to levnější.“ Pak se zarazil a dodal: „Ale vypadal byste trochu jako veverka.“

„Nefci vypadat jako veverka!“, zaburácel obr, až zubař odskočil.

„V tom případě budeme musel udělat zuby z nějakého levnějšího materiálu. Při vaší velikosti, pane obře, však připadá v úvahu jen jediný.“

„Jaký?“, ptá se obr.

„Kámen“, nejistě odpověděl zubař.

A tak začali obrovi vyrábět zuby z kamene. Zubař zaměstnal všechny kameníky ve městě a ti místo náhrobků a soch slavných lidí začali vytesávat obrovské špičáky, řezáky a stoličky z nejlepší žuly široko daleko, aby obrovi ty zuby vydržely.

Za měsíc byly zuby hotovy a zubař s pomocníky je za použití jeřábů a kladkostrojů nasadili obrovi do tlamy.

Obr poprvé zacvakal svým novým chrupem. Ozval se rachot, jako by se lámala skála a lidé v celém městečku se vyděšeně utíkali schovat do svých sklepů. „Zachraň se kdo můžeš, zemětřesení!“, volali přitom.

„Vida, teď už se mi nikdo smát nebude“, uvědomil si potěšeně obr. „Konečně budím hrůzu, jak se na obra sluší a patří.“ A radostně odběhl do kraje strašit lidi.

Zubař a jeho pomocníci nad obrem kroutili hlavami, ale nemohli s ním nic dělat. Zubařovou prací je spravovat zuby, nikoli lidské, nebo obří charaktery. A tak náš obr běhal po kraji a skřípěním a cvakáním svých kamenných zubů děsil jednu vesnici za druhou.

Pak si sedl pod strom a začal přemýšlet. „Obr jsem jak se patří“, říká si. „Kam příjdu, tam se piští a ječí a lidé běhají sem a tam jako mravenci v rozbořeném mraveništi. Jenomže …“ a obrovi se ani nechtělo věřit, že to říká, „jenomže mně to pouštění hrůzy vlastně moc nebaví.“

Jakmile to bylo venku, obr se uklidnil. Díky svým novým zubům byl pořád v dobré náladě a také se zdravě stravoval. Dříve jej často bolelo břicho, když musel polykat celé krávy bez kousání, ale s tím byl konec. Jedl teď jen malá sousta a pečlivě žvýkal.

Brzy se spřátelil se všemi vesničany v okolí a pomáhal jim s pracemi, které by sami nedokázali, třeba zavěsit nové zvony do kostelní věže, nebo rychle odhrabat lavinu, která v zimě zasypala půlku vsi.

Jen čas od času odešel obr hluboko do hor a po nocích se odtamtud ozývalo zlověstné skřípění kamenných zubů. To si obr vyléval zlost. Ale i přes ten ukrutný rachot spali vesničani klidně.

Vždyť to byl jejich kamarád a kamaráda se není třeba bát.

Láža

Hluboko v džungli na jihu Indie žije slon, který se jmenuje Lazimír Dorotheus Ruklštanc, ale nikdo mu neřekne jinak, než Láža. Láža má veselou, dobrosrdečnou povahu a všichni v džungli jej mají rádi. Kdyby jen neměl ten strašný zlozvyk … Jakmile totiž Láža uvidí někoho spát, potichu se k němu přiblíží, zvedne chobot, a pak číst dále …

Hluboko v džungli na jihu Indie žije slon, který se jmenuje Lazimír Dorotheus Ruklštanc, ale nikdo mu neřekne jinak, než Láža. Láža má veselou, dobrosrdečnou povahu a všichni v džungli jej mají rádi.

Kdyby jen neměl ten strašný zlozvyk … Jakmile totiž Láža uvidí někoho spát, potichu se k němu přiblíží, zvedne chobot, a pak – TÚÚÚÚÚÚ!!! – zatroubí z plných plic přímo do spáčova ucha.

Jistě si dovedete představit, co to s takovým poklidně spícím tvorem udělá. Úlekem se probudí, srdce mu buší jako splašené a když zjistí, co se stalo, obvykle se pěkně naštve.

„Lážo, nech toho“, domlouvají slonovi neustále jeho zvířecí přátelé, „jednou se ti to probouzení vymstí.“ Ale Láža jenom mávne chobotem, zacuká kly a jde si po svých.

Jednoho parného dne na konci období dešťů si to Láža vykračuje lesem a najednou v houští spatří spícího tygra. Nerozpakuje se ani vteřinu, opatrně se k němu doplíží a – TÚÚÚÚÚÚ!!! – už mu troubí do ucha. Tygr okamžitě vyskočil na všechny čtyři a řádí jako smyslů zbavený. Podle výrazu v jeho rozběsněné tváři Láža poznal, že to tentokrát přepískl. Tygr zařval a vrhl se na Lážu. Chvíli se prali a váleli se džuglí, až nakonec tygr chytil Lážu za chobot a udělal mu na něm uzel – konkrétně dračí smyčku. „To máš za vyučenou, ty nezbedníku!“, křikl na Lážu a zmizel v bambusovém remízku.

Láža smutně chodí džunglí, snaží se rozmotat uzel, ale nejde mu to. Až narazil na tlupu opic, skotačících vysoko ve větvích.

„Opice, pomůžete mi rozplést chobot?“, ptá se jich zkroušeně Láža

„To víš, že pomůžeme“, odpovídají nadšeně opice a už peláší ze stromů na zem a vrhají se na Lážův chobot. Ale znáte opice. Jedna ruka u nich neví, co dělá druhá, pořád se překřikují, kočkují, nadělají spoustu křiku, ale skutek utek. A tak když se rozuteče chumel opic nalepených kolem jeho chobotu, Láža zavyje hrůzou. Místo jednoho uzlu má teď na chobotu dva! „Zmizte mi z očí, opičáci“, vyštěkne Láža a vyrazí smutně džunglí dál.

Odpoledne potká hada. „Ahoj kamaráde“, žene se k němu, „ty máš určitě zkušenosti s uzly, viď? Jsi přece dlouhý jako napnuté lano …“

– „Ale jo, ale jo, uzly to já znám, dobře znám“, drmolí had, který je v celé džungli známý jako veliký popleta. „Copak se ti přihodilo, přítelíčku?“, krouží kolem Láži a syčí si mezi zuby.

– „Vždyť vidíš, mám na chobotu dva uzly, uměl bys je rozvázat?“

– „Jistě, jistě, žádná starost, už jdu na to, už to řeším“, pobrukuje si had a vyleze slonovi na chobot. „Tuhle smyčku pod tamtu kličku, tady přítáhnout a tady povolit, jeden cancour podvléknout a druhý prostrčit a – pomóc, já se nemůžu hýbat!“

Láža nevěří vlastním očím. Nejen, že mu na chobotu přibyl třetí uzel, ale navíc se mu do něj zamotal had popleta tak pevně, že nemůže ani tam, ani zpátky …

Co teď? Láža si zoufá. Proběhne kolem myška a směje se, až se za břicho popadá. Kdo to kdy viděl? Slon se zauzlovaným chobotem a ještě se na něm zmítá nemohoucí had.

„Dělej přece něco“, syčí nasupeně had, „vždyť jsme všem pro smích!“

Láža si obalí chobot větvěmi a listím a i s nebohým hadem vyrazí k lidské vesnici. Vesničané jej zvědave pozorují.

– „Copak potřebuješ, Lážo?“, ptají se.

– „Potřebuji pomoc“, brumlá Láža.

– „S čím?“

– „To vám nemůžu říct“, durdí se Láža, který se bojí, že pokud ukáže chobot, budou se mu vesničané smát.

– „Jak chceš, abychom ti pomohli, když nám neřekneš s čím?“, kroutí vesničané hlavami

– „To nevím“, špitne Láža. Nakonec počká až do tmy a pak si sundá větve z chobotu.

– „Můžete mi to rozuzlovat?“

– „Co? My nic nevidíme. Je tma …“

– „Mám zauzlovaný chobot …“

– „Aha. Tak počkej. Zkusíme to udělat po hmatu.“ Vesničané hekají, lopotí se, jeden z nich vykřikne: „Jau, co je tohle?“

„To jsem já, had“, odpoví zauzlovaný nešťastník. „Už ani nevím, kde mám předek a kde mám zadek.“

Přichází úsvit a přes veškerou snahu vesničanů je Lážův chobot pořád stejně zauzlovaný, jako byl večer. Láža jej znovu pokryje větvemi, poděkuje vesničanům a vyrazí pryč. Usilovně přemýšlí, co dál. „Už to mám“, vykřikne najednou.

– „Půjdeme k moři, hade!“

– „K moři? Co tě to napadá? Já nemám na koupání ani pomyšlení, když jsem takhle zamotaný“

– „Ale ne, nebudeme se koupat. Půjdeme do přístavu.“

– „A co tam?“

– „V přístavu jsou přece námořníci a ti mají uzly v malíčku. Dračí smyčku ti zavážou i odvážou jednou rukou a klidně poslepu.“

A tak šli. Cesta byla dlouhá, ale třetí den se před nimi konečně objevilo moře a malé přístavní městěčko obepínající mělký záliv. Měli štěstí. Do přístavu zrovna dorazila rybářská loď, která strávila několik měsíců na moři. Hned po přistání se námořníci vrhli do přístavní krčmy a začali dohánět, co jim dlouhé měsíce na moři chybělo. Pivo teklo proudem a když se setmělo, byla už spousta námořníků pod obraz. Jeden z nich, jmenoval se Francek, se vykolébal před hospodu, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu.

– „Tsssss, tssssss“, ozvalo se ze tmy.

– „Kdo tam?“, zeptal se nejistým hlasem Francek

– „Pojď blíž“

Francek doklopýtal za roh. Tam stál Láža se zauzlovaným chobotem.

– „Mohl bys mi to rozvázat?“, zeptal se Francka a položil mu ruku na svůj chobot.

– „Jasně- škyt – kámo“, vypravil ze sebe Francek a pak šup – šup, naučeným chvatem v mžiku rozvázal uzly.

Vysvobozený had dopadl na zem a rychle se plazil pryč. „Příště zase budu někomu pomáhat“, durdil se. „To tak – pro dobrotu na žebrotu!“ Pak si teprve všiml, že se plazí obráceně, protože si zase spletl hlavu s ocasem. Vztekle zasyčel, obrátil směr a zmizel v houští.

Francek se odpotácel zpět do hospody a Lážasi oddechl úlevou. To je pocit, moci zase volně dýchat, troubit a pít. Pít – vždyť já mám vlastně obrovskou žízeň!

Láža po celou dobu, kdy měl zauzlovaný chobot, nic nepil. Rozhlížel se tedy kolem sebe a otevřeným sklepním okýnkem uviděl v hospodě tank plný piva. Prostrčil okýnkem chobot a na jeden dlouhý zátah celý tank vypil. Hned potom usnul hlubokým spánkem.

A když jeden usne před hospodou, tak se mu mohou přihodit různé věci. Nějaký okolo jdoucí vtipálek může třeba dostat nápad udělat slonovi na chobotu uzel …

Ale to bychom Lážovi nepřáli, že ne?

KONEC

Kouzelník Čóromóro

Tomášovi se dnes do školy nechtělo. Budou psát písemku z matiky a on se moc neučil. Vrtal se ve snídani a snažil se oddálit okamžik, kdy si dá na záda batoh a vyrazí na cestu. Jeho maminka však jako každý den hlídala čas a Tomáš brzy šlapal po polní cestě směrem k vesnici, kde byla číst dále …

Tomášovi se dnes do školy nechtělo. Budou psát písemku z matiky a on se moc neučil. Vrtal se ve snídani a snažil se oddálit okamžik, kdy si dá na záda batoh a vyrazí na cestu. Jeho maminka však jako každý den hlídala čas a Tomáš brzy šlapal po polní cestě směrem k vesnici, kde byla jeho škola. Májové slunce prosvítalo přes stromy, obloha byla bez mráčku. Na kopečku nad vesnicí rostla osamělá třešeň. Když Tomáš přišel blíže, zaradoval se. Mezi zelenými listy se na větvích červenala spousta malých puntíků. Už jsou zralé! Tomášovi se hned zvedla nálada. Teď nemá čas, ale cestou ze školy se tady zastaví a nacpe se třešněmi k prasknutí. Rozběhl se ke škole a písemka z matiky už jej tolik netrápila.
Den mu uběhl velmi rychle a než se nadál, už pelášil ke kopečku nad vesnicí. Nahoře se zastavil a bezradně se rozhlížel. Přece nemohla jen tak zmizet. Třešeň, která ještě ráno stála pár kroků od silnice, zmizela. Tomáš obcházel kolem a nemohl uvěřit vlastním očím. Na zemi rostla tráva, nikde ani známka toho, že by třešeň někdo pokácel, nebo vykopal. Vypadalo to, jako by tady nikdy žádný strom nerostl.

***

Rozárka včera oslavila čtvrté narozeniny. Tatínek jí jako dárek vyrobil na zahradě parádní houpačku. Na větev statného dubu, který stál blízko plotu, přivázal dvě lana a k nim přidělal ohoblovanou desku. Rozárka se včera houpala až do tmy a dnes po snídani hned poprosila maminku, zda se může jít houpat zase. Maminka proti tomu nic neměla a tak Rozárka vzala za kliku a vyběhla na zahradu. Něco nebylo v pořádku. Trávník u plotu byl prázdný. Po statném dubu nebylo ani památky. Žádný pařez, žádné stopy hlíny, žádné zbytky větví. Obrovský strom přes noc prostě zmizel a s ním i houpačka. Rozárka se rozplakala.

***

„Takže Franto“, vysvětloval farmář pan Kulhánek traktoristovi, „budeš orat to pole za vodojemem. Vezmeš to skrz mez až dozadu k topolům. Je to práce na celý den, tak si vem sebou něco k obědu.“ Franta si posunul kšiltovku do čela a vylezl na traktor. „Od vodojemu k topolům. To není nic těžkého“, řekl si a nastartoval. Pánbůh mu nenadělil moc rozumu a už se párkrát stalo, že špatně pochopil, co má udělat a lidé se mu smáli. Ale dneska to tak nebude. Začne orat u vodojemu a otočí se, až dojede k topolům. To zvládne.
Zařadil rychlost, zvedl radlici a vyrazil na pole. Cestou si na benzínové pumpě koupil bagetu a krabici džusu na oběd. Pokračoval po asfaltové silnici až k velké betonové věži vodojemu. Odbočil na pole, spustil radlici a začal orat. Obloha byla bez mráčku, Franta si pustil rádio a levou nohou podupával do rytmu písniček. Možná nebyl příliš chytrý, ale traktorista byl dobrý. Obratně přejížděl přes výmoly a vyoraná brázda za ním byla rovná jako podle pravítka.
Franta jel a jel a topoly pořád nikde. To je ale velké pole, řekl si. Po chvíli dostal hlad a začal uždibovat z bagety. Napil se džusu. Slunce, které mu na začátku svítilo do kabiny z levé strany měl teď po pravé ruce. Přímo před ním se objevil malý potůček. Franta se poškrábal za uchem. O potůčku pan Kulhánek nic neříkal. To znamená, že ho má rozorat. Franta podřadil a se spuštěnou radlicí projel potokem. Pak dojel k poli s kukuřicí. Rozhlédl se kolem a nikde neviděl žádné topoly. Vjel tedy do kukuřice a začal prostředkem proorávat brázdu. Pak projel dalším polem se slunečnicemi, rozoral dvě polní cesty, pobořil plot zahrádkářské kolonie u blízkého města a zastavil se až na náměstí. Lidé se sbíhali k Frantovu traktoru a ukazovali na brázdu, kterou vyryl mezi dlažebními kostkami. „Nevíte, kde jsou tady topoly?“ ptal se jich Franta a škrábal se za uchem.

Farmář pan Kulhánek vytáhl z kapsy zvonící telefon. „Haló, prosím. Cože? Na náměstí? S radlicí? Co tam proboha dělá?“ Rychle skočil do auta a vyrazil do města. Projel pěší zónou vedoucí k náměstí a prudce zabrzdil přímo před Frantovým traktorem. Franta stál na schůdkách a bezmocně se rozhlížel kolem. „Cos to provedl?“, rozběhl se k němu pan Kulhánek. „Odkdy se orají městské ulice, ty moulo?“, čertil se a stahoval Frantu ze schůdků dolů.
„Jasně jste mi říkal, pane Kulhánek, že mám otočit až u topolů“, odpověděl Franta dotčeně, „a žádné topoly jsem zatím neviděl.“
„Neviděl?“, čertil se pan Kulhánek, „co pak jsi slepý? Na konci pole před potokem je jeden topol vedle druhého. Jak jsi tam vůbec dokázal projet s traktorem?“
„A já vám povídám, že tam žádné tolopy nebyly“, stál si za svým Franta a měl pravdu.

***

Stromy začaly mizet všude v okolí. Ztrácely se beze stopy. Jako by na místech, kde stály po desetiletí, nikdy ani nebyly. Lidé kroutili hlavami a nedokázali si to vysvětlit. Ve vesnici na návsi uspořádali shromáždění a rozhodli se požádat o pomoc vědce až z Prahy. Starosta však vědcům z Prahy příliš nevěřil a tak sedl do auta a jel ke skále u řeky, kde v malé jeskyňce bydlel poustevník Ivan.
„Přijel jsem se s tebou poradit, Ivane“, řekl poustevníkovi, který seděl před jeskyní a kapesním nožem vyřezával z kusu dřeva ženskou tvář. „A taky jsem ti přinesl tabák“, dodal a položil vedle Ivana malý balíček. Ivan odložil nožík, vzal balíček a přičichl k němu. Ústa se mu roztáhla do úsměvu a balíček si schoval do záňadří. „Copak tě trápí, příteli starosto?“, zeptal se a pokynul starostovi, aby si sedl.
„Mizí nám stromy, Ivane. Beze stopy. I s kořeny.“
Ivan pokýval hlavou a špitl: „Já vím.“
„A víš o tom něco víc?“, zeptal se ho starosta.
Ivan znovu pokýval hlavou a tvář mu zvážněla. „Kouzelník Čóromóro se vrátil“, řekl starostovi, „náš kraj postihla pohroma.“
„Kouzelník Čóoromóro? Kdo to je?“, starosta si poposedl a pobídl Ivana, aby pokračoval.
Ten se nadechl a začal: „Na počátku věků, kdy se každá bytost musela rozhodnout, zda bude konat dobro, či zlo, se zrodil i kouzelník Čóromóro“, vysvětloval hlubokým hlasem. „Je všemocný a nesmrtelný. Pohybuje se po celém světě a způsobuje války, sucha a hladomory. Jednou za čtyřista let musí Čóromóro obnovit svou nesmrtelnost při ohňovém rituálu. Ten okamžik nastal právě teď. A Čóromóro si vybral naši ves.“
„Proto mizí stromy?“, zeptal se starosta, „aby měl Čóromóro dost dřeva pro svou ohromnou hranici?“
Poustevník Ivan přikývl. „Až bude mít dostatečně velkou hromadu, zapálí ji a provede svůj rituál. Omládne a bude žít dalších čtyřista let.“
„Musíme mu v tom zabránit, Ivane“, řekl starosta ohnivě, „vždyť nám už tu nezbyly skoro žádné stromy!“.
„Čóromóro je všemocný“, odvětil Ivan. „Přečetl jsem mnoho tlustých knih, ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by nad Čóromórem kdokoli vyhrál.“
Starosta se rozloučil a zamyšleně se vracel domů.
Při večeři všechno vyprávěl své ženě Adéle a dceři Kateřině. „A kde jako je, ten Čóromóro?“, zeptala se ho Kateřina. Starosta pokrčil rameny. „Zítra ho zkusím najít.“

***

Když dům utichl, vyplížila se Kateřina tajně ze svého pokoje. Bylo jí sice už osmnáct, ale otec neviděl rád, když se toulala sama po nocích. Vyšla před dům a zaposlouchala se do zvuků noci. Šumění větru. Houkání sovy. Vzdálený zvuk auta. Nic neobvyklého. Kateřina si oblékla bundu a vyrazila na ulici.
Procházela se bez cíle noční vesnicí a postupně jí kroky zavedly až ke starému lomu na kopci. Byla to velká díra v zemi s příkrými stěnami, kam se dalo sestoupit jen jedinou prudkou stezkou.
Na dně lomu ležela ohromná hromada stromů. Vedle ní stál vysoký, vetchý stařec v dlouhém plášti. V rukou držel svítící kouli a něco říkal monotónním hlasem. Bez pochyby zaříkávadla.
Kateřina se schovala za kámen a uviděla, jak ze všech stran kráčejí k lomu stromy. Používaly své kořeny jako nohy a cupitaly ke skalnatým okrajům, odkud padaly na velkou hromadu uprostřed. Stařec stále sledoval svou kouli a nepřestával drmolit zlá kouzla. Kateřina se opatrně přiblížila ke strmé stezce, která scházela do lomu a po špičkách sešla na dno. Přiblížila se zezadu ke kouzelníkovi a zastavila se. „Dobrý den“, pozdravila hlasitě. Kouzelník Čóromóro sebou trhnul, div mu nevypadla svítící koule z ruky.
„Co tady chceš?“, osopil se na Kateřinu, ale jeho tvář brzy roztála, když uviděl, že před ním stojí hezká, mladá dívka. „Nemohla jsem usnout, tak jsem se šla projít“, řekla Kateřina. „A co tady děláš ty?“
„Na to se neptej a raději zmiz, děvče. Je tu pro tebe nebezpečno..“ Kouzelník Čóromóro se chtěl otočit a pokračovat v kouzlení, ale nemohl odtrnout oči od Kateřiny.
Ta se s ním dala do řeči. Vyzvídala, jak je starý a co dělá, kde všude byl a koho zná. Řekla mu, že má slabost pro starší muže. Lichotila mu, jak obdivuje jeho sílu a kouzelnické schopnosti. Povídali si až do rána a když začalo svítal, Kateřina se rozloučila a vrátila se domů. Před odchodem Čóromórovi slíbíla, že večer příjde zase.

Po večeři, když dům utichl, se Kateřina opět vykradla z domu a zamířila do lomu. Čóromóro už na ní čekal, přestal kouzlit a začali si povídat. Z pohledů, kterými ji častoval, bylo Karolíně jasné, že se do ní Čóromóro zamiloval. Vypadal dnes o něco starší, než včera, ale byl stále při plné síle. Opět strávili celou noc povídáním a rozloučili se až před svítáním.

A tak to šlo několik dní za sebou. Každý večer byl Čóromóro o něco starší a sešlejší. Kateřina mu nepřestávala lichotit a celou noc si s ním povídala. Kouzelník neměl ani čas vytáhnout svou čarodějnou kouli a sbírat stromy. Hromada na dně lomu se nezvětšovala.

„Kateřino, moc rád bych si s tebou povídal, ale dnes v noci nemám čas“, vypadlo z něj konečně, když se další večer Kateřina ukázala v lomu. „Stárnu a slábnu každým dnem a musím co nejdříve shromáždit dost dřeva, abych je mohl zapálit a proskočit ohněm. Pak omládnu a můžeme si povídat, jak dlouho budeme chtít.“
Kateřina se zatvářila smutně a řekla kouzelníkovi, že bude brzy muset odjet do města, takže už se spolu neuvidí. „A navíc se mi líbíš takový, jaký jsi“, dodala, „starý a zkušený.“

Čóromórovi to opět zalichotilo a nechal se přemluvit, aby si povídali ještě jednu noc. Měsíc byl zrovna v úplňku a Kateřina viděla, jak během noci Čóromóro chřadne víc a víc. Nad ránem se mohl sotva pohnout a když se objevily první paprsky slunce, Čóromóro se skácel k zemi. Kolem jeho těla se objevil hustý dým, zablesklo se a když se dým rozplynul, kouzelník zmizel.

V tu chvíli ožila hromada stromů na dně lomu. Jeden strom přes druhý se hnaly o překot ke strmým stěnám, šplhaly pomocí větví a kořenů vzhůru a pak pelášily na svá místa v zahradách, sadech a lesích. Kolem cest se znovu objevily aleje a potoky zase lemovaly vrby a olše.

***

„Kdepak jsi byla?“, zeptal se starosta vyčítavě Kateřiny, když se vrátila domů. „Už delší dobu mám pocit, že někam chodíš po nocích. Ty někoho máš?“

„Měla jsem“, odpověděla mu Kateřina se smíchem, „ale byl na mně moc starý, tak jsem ho pustila k vodě.“

***

Tomáš vyšel ze školní budovy se sklopenou hlavou. Z písemky z matiky dostal kouli a teď to bude muset vysvětlit doma. Zamyšleně se šoural po silnici a kopal do kamínků. Vyšel na kopec a vlevo uviděl cosi červeného. Otočil hlavu a rozzářil se: „Třešeň je zpátky!“ Strom stál tam, kde předtím a větve byly obsypány plody. Tomáš se rozběhl, vylezl nahoru a začal oběma rukama trhat třešně. Pochutnával si, strkal je do kapes a do batohu. „Poprosím mámu, ať upeče tu svou výbornou třešňovou bublaninu“, pomyslel si. „Až ji táta ochutná, určitě mi tu kouli z matiky odpustí.“

Spokojený se svým plánem vyplivl z pusy pecku a začal šplhat do horních větví, kde jsou třešně nejsladší, protože mají nejvíce sluníčka …