Trimování plachet na Optimistu

Jachtařská sezóna nikdy nekončí! Když je příliš zima na to, abychom se proháněli na přehradě, můžeme si alespoň v teple číst o tom, jak jezdit rychleji. Přeložil jsem výbornou příručku od WB-Sails, jak správně nastavit plachty na oblíbené plachetnici pro malé jachtaře – Optimistu. Třeba to někomu poslouží. Trimování plachet na Optimistu

Jachtařská sezóna nikdy nekončí! Když je příliš zima na to, abychom se proháněli na přehradě, můžeme si alespoň v teple číst o tom, jak jezdit rychleji. Přeložil jsem výbornou příručku od WB-Sails, jak správně nastavit plachty na oblíbené plachetnici pro malé jachtaře – Optimistu. Třeba to někomu poslouží.

Trimování plachet na Optimistu

Rodinná plavba po střední Dalmácii

Pátek pět odpoledne. Podzimní koronavirový cirkus je v plném proudu. Vyrážíme na týdenní plavbu do Chorvatska. Projedeme všechny hranice? Naše lehké obavy byly naštěstí liché, zastavit jsme museli jen na hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem a i tam chtěli pouze vidět pasy. Nad ránem pár hodin spánku na odpočívadle u Jadranské magistrály a v osm číst dále …

Pátek pět odpoledne. Podzimní koronavirový cirkus je v plném proudu. Vyrážíme na týdenní plavbu do Chorvatska. Projedeme všechny hranice? Naše lehké obavy byly naštěstí liché, zastavit jsme museli jen na hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem a i tam chtěli pouze vidět pasy.
Nad ránem pár hodin spánku na odpočívadle u Jadranské magistrály a v osm ráno už nás vítal prosluněný Trogir. Teplo, vůně moře, městské tržiště přetékající pestrobarevnými plody. První vjemy u moře jsou ty nejintenzivnější.
Posnídali jsme místní banicu u stánku a přejeli do maríny Baotič v Segetu. Tam se na hladině líně pohupoval náš domov pro příští týden – Bavaria 38 Cruiser jménem Zweigelt. V charterové společnosti FreeWave nám vyšli maximálně vstříc a už v jedenáct dopoledne jsme byli nalodění a na motor opouštěli zdi maríny. Týden na plachetnici začíná!
Přejeli jsme Trogirský záliv a zakotvili v zátoce Vinišče. Kluci byli okamžitě na palubě v plavkách. První koupačka, nesmí se promeškat ani minuta! Naobědvali jsme se a na plachty se přesunuli do populární zátoky Krknjaš na ostrově Drvenik Veliki. Ten den byla populární až trochu moc, designový motorový člun plný omladiny pouštěl na celou zátoku taneční hity z výkonných reproduktorů. Naštěstí k večeru odjeli a první noc na kotvě byla klidná.
Druhý den ráno jsme odplouvali kolem osmé, zrovna když do zátoky mířil první ranní duc-duc člun. Taková společnost není nic pro nás a proto jsme vyrazili podél jižního pobřeží ostrova Šolta k naší oblíbené tiché perle – zátoce Blača na ostrově Brač. Blača je malá, divoká a krásná, není tam moc místa, takže je potřeba se vyvazovat ke břehu.
Cestou k zátoce jsem tahal děti ve člunu za lodí a když je to přestalo bavit, nevytáhl jsem člun na palubu, ale nechal jej přivázaný splývat po vodě. Cesta příjemně ubíhala až se najednou Saša zeptal: „Kde máme člun?“ Člun nebyl. Ohlédli jsme se a asi míli zpátky uviděli plachetnici, jak manévruje k malému objektu na hladině. Vyrazili jsme na plný plyn zpět a za chvíli si převzali náš člun od příjemného páru anglických důchodců, kteří tráví léto na své plachetnici na Jadranu. Uf, ještě že je Saša všímavý.
Dorazili jsme do zátoky Blača, zakotvili, dotáhli loď pavučinou lan ke stromům na břehu a vydali se na procházku čarokrásným kaňonem směrem ke kláštěru hlaholských mnichů, který je vzdálen asi 40 minut chůze od zátoky. Nevede k němu žádná silnice a stezka od nejbližšího místa, kde se dá zaparkovat auto, je ještě delší, než ta ze zátoky.
Nádherný klášter přilepený ke skále je proto velmi málo navštěvovaný. Měli jsme tentokrát štěstí, bylo otevřeno, průvodce mluvil velice srozumitelnou směsicí chorvatštiny a češtiny a ukazál nám školu, astronomickou observatoř, kde byly objeveny dvě komety a asteroid, mnišské cely a ručně psané hlaholské texty, šla nám z toho hlava kolem a tak jsme se na cestu zpátky k lodi raději vybavili klášterním červeným vínem a ořechovicí, abychom si večer snadněji urovnali myšlenky.
Noc byla klidná a ráno jsme si s Veri vyrazili na krátkou procházku ke skalám nad zátokou. Procházka se trochu protáhla, vylezli jsme na kopec Blačina glava a prudkou skalní stezkou sešli opět ke klášteru. Čekalo nás dva a půl kilometrů zpátky k lodi, měli jsme žízeň. Velmi nám proto přišly vhod granátová jablka z klášterní zahrady, děkujeme pěkně.
Po návratu na loď jsme vyrazili prozkoumávat Titovy námořní bunkry v přilehlých zátokách, ale oba byly okupovány rybáři, tak jsme na boční vítr přejeli na ostrov Hvar a přirazili k městskému molu ve Starém Gradu. Příjemné historické městečko, zmrzlina, večer jsme vystoupali ke kříži na kopci Glavica nad městem. Ve Starém Gradu jsme jako jedinou noc spali s Veri v kajutě (u městského mola je živo), jinak vždy v kokpitu.
Ráno před odjezdem jsme zašli na trh koupit mušle. Jdeme kolem rybárny, koukneme dovnitř, mušle mají, ale stejně se zkusíme podívat, zda na trhu není ještě nějaká jiná rybárna. Není, tak se vracíme k té první. Před námi jen jeden zákazník, slyšíme slovo „dagnje“ a celá přepravka mušlí, snad pět kilo, mizí v jeho igelitce. Chlapík odchází, my smutně koukáme. „Nemáte ještě mušle?“, ptáme se prodavače. Kroutí hlavou: „měli jste přijít dříve.“ Ach jo. Tak si kupujeme aspoň ryby, ať se nevracíme s prázdnou.
Odvazujeme se a přejíždíme na ostrov Vis do zátoky Vis u městěčka Vis. Chytáme se na bójku u kostela sv. Jere. Přijeli jsme odpoledne, ale kuchtění ryby s hranolkama trvá tak dlouho, že se do města dostáváme až za tmy. Nevadí, zmrzlina se prodává i v noci.
Pohráváme si s myšlenkou jít ráno prozkoumat pevnosti nad městem, ale nakonec se po snídani odvazujeme a míříme na západ a pak na jih k malému ostrůvku Biševo, kde je pověstná Modrá jeskyně. Nahrnuli jsme se jako velká voda do zátoky u jeskyně, ale místní průvodci nás hned uvádějí do reality.
– „Musíte na bójku do vedlejší zátoky, tam si vás vyzvedneme a do jeskyně jen na našem člunu.“
– „Ale my tam chceme na svém člunu. A pak vevnitř plavat a potápět se.“
– „To šlo naposledy tak v roce 2010. Od té doby je vše přísně organizováno.“
Co se dá dělat, pokrok nezastavíš. Přejíždíme na bójku a zjišťujeme, že se nám pokazilo badenplato. Trn, který jej drží v trupu, vyskočil z pantu. Laboruju s těžkým badenplatem a najednou přijíždí na člunu chlapík z katamaránu na vedlejší bójce. Čech, bavili jsme se spolu včera ve Starém Gradu. Laborujeme ve dvou, pak ještě připlave jeho bratr, nakonec ve třech badenplato konečně nasadíme.
„Odkud vlastně jste?“, ptám se jich. „Z Frýdku-Místku,“ odpovídají vesele. Svět je malý.
Vracejí se na svůj katamarán a odplouvají, nechce se jim čekat, než příjdou na řadu na prohlídku jeskyně. Sotva odjedou, když se nám podaří přimávat projíždějící člun s průvodcem. Skáčeme dovnitř, chlapík objede ještě dvě jachty a míříme k jeskyni. Nejdříve teda ke kase a až pak k jeskyni, jsme přece v Chorvatsku, že 🙂
Nechci ale křivdit, když průvodce objížděl jachty a nabíral lidi, snažil se jej jeden chorvatský skipper přesvědčit, aby nabral přednostně jeho posádku, i když přijeli na čekací bójky jako poslední. Průvodce ale jeho apel na národní sounáležitost odmítl a řekl mu, že musí počkat jako ostatní.
Čluny s průvodci rejdí mezi jeskyní a čekacími bójkami asi čtyři, střídají se tak, aby v jeskyni byl vždy jen jeden.
Vjíždíme uměle vysekaným, metr a půl vysokým otvorem dovnitř, zatáčíme za roh a … je to nepopsatelná krása. Modrá světélkující voda, nasvětlovaná slunečními paprsky odrážejícími se od písečného dna. Máme štěstí, jsme v jeskyni v tu pravou hodinu, kdy je efekt nejsilnější.
Po prohlidce se vracíme na loď a přejíždíme znovu do zátoky s jeskyní. Schováme se ale až na její konec za kamenný výběžek, obědváme a šnorchlujeme. Jsme sami v objetí strmých skal, i když pár set metrů od nás je frmol jedné z největších turistických atrakcí Chorvatska.
Po obědě plachtíme do zátoky Komiža. Chytáme bójku, neúspěšně startujeme přívěsný motor na člunu a nakonec dojedeme na břeh pádlováním. To nikdy nezklame. Vydáváme se na tůru k Titově jeskyni. Vysoko v kopcích ostrova Vis měl Tito během druhé světové války svůj partyzánský hlavní štáb, odkud řídil operace v celé Jugoslávii. Po pěti kilometrech chůze a pětistech metrech stoupání jeskyni nacházíme. Sestup zpátky do Komiže je plný úchvatných výhledů. Dolů do města scházíme už za tmy a chvíli nám chvíli trvá, než najdeme tu správnou uličku mezi domy, která nás dovede ke skále, kde máme uvázaný člun. Vypadají po tmě všechny stejně. Člun nakonec najdeme, ale zase nevíme, která z plachetnic v zálivu je ta naše. Vypadají po tmě všechny stejně. Nakonec jsme úspěšní a po namáhavém dni usínáme na našem Zweigeltu.
Další den míříme podél jižního pobřeží k „divoké, romantické zátoce Stiniva“, jak ji popisuje jachtařský průvodce 888. Po příjezdu zjišťujeme, že divoká a romantická Stiniva je přecpaná k prasknutí motorovými párty čluny, takže prcháme o dvě zátoky dál, kde je klid, plno ryb a pohoda.
Po obědě pokračujeme na východ a po krátkém váhání zakotvíme u ostrova Ravnik vedle Zelené jeskyně, takové chudší příbuzné Modré jeskyně na Biševu. Vstupné se tu vybírá také, ale můžeme si uvnitř plavat a potápět se, jak se nám zachce a tak toho využíváme.
Navečer přejíždíme na jižní stranu ostrova Svatý Kliment do výborně chráněné zátoky Trašče. Kotvíme až napočtvté a poskytujeme tudíž dostatek zábavy již zakotveným lodím. Nakonec jsme spokojeni, kotva dobře drží a i my se nyní bavíme pozorováním trablů jachet přijíždějících po nás.
Ráno se procházíme po ostrově, trháme zralé plody opuncií a na skalách u břehu mořské ježky. Taková snídaně fakírů. Zajímavé je, že s opunciemi mám dost zkušeností, vím, jak ostré jsou chloupky, které pokrývají plody a stejně si jich, i přes největší opatrnost, vždycky spoustu zapíchnu do obou dlaní. Inu, dobře mi tak.
Čeká nás poslední den, počasí se trochu mění, je menší horko a více fouká. Přejíždíme kolem Hvaru směrem ke Splitským vratům, fouká čerstvých 20 uzlů od severovýchodu a posádka nesdílí mé nadšení z výborných jachtařských podmínek. Chvíli to vypadá, že bude stačit kompromis v podobě zrefované kosatky, ale nakonec jsem donucen potupně zrefovat i hlavní plachtu. Kolem nás sviští čistě mužské posádky v náklonu se zábradlím ve vodě, ale nám je taky dobře …
V zátoce Nečujam na severu Šolty se potápíme k vraku lodi, která klesla ke dnu v bouři v roce 2009. Vrchní část vraku je sotva metr pod hladinou a je to skvělá lokalita pro šnorchlování s dětmi. Poslední oběd na lodi a pak na motor zpět do maríny. Při tankování nafty si ještě užíváme trochu adrenalinu, protože se musíme vyvázat na mooring na návětrném molu, ale přistání zpět na domovském mole proběhlo klidně a profesionálně. Je to důležité, protože pozorně přihlížející zaměstnanci charterové společnosti podle chování posádek při přístavních manévrech hodnotí, jak moc se mají zaměřit na hledání závad při checkoutu.
Poslední noc na lodi, ráno rozloučení s Zweigeltem, kterým nám byl celý týden příjemným domovem. Odvážíme bagáž k autu a vyrážíme na sever. Máme celou sobotu a tak se rozhodneme udělat si trek v pohoří Paklenica. Procházíme úchvatnou stezku vedoucí korytem řeky Malá Paklenica a po náročné šestihodinové túře se vracíme zpět na parkoviště. Je už tma, potřebujeme si odpočinout, přespíme v lesíku u parkoviště a brzy ráno vyrazíme. No jo, ale kde jsou spacáky? Kde by byly … Zůstaly na lodi, pod postelí v příďové kajutě.
Několik rychlých telefonátů s charterovou společností a vyrážíme zpět na jih. K maríně jsou to necelé dvě hodiny. Posádka mladých Poláků, která se nalodila na Zweigelt po nás, naštěstí ještě nevyplula a tráví sobotní noc v maríně. Přebírám velký vak s pěti spacáky a Poláci se diví: „Jak jsme mohli zapomenout na tak obrovský bágl?“
„Aspoň vidíte“, odpovídám jim s úsměvem, „kolik zavazadel je potřeba pro rodinou plavbu, když si nikdo nevšiml, že nám tenhle tuleň chybí!“
A pak znovu na sever a bez zácp s jedinou zastávkou na chorvatsko-slovinské hranici zpět k domovu. Doviđenja!

Přechod beskydských ultratisícovek

Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“? Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora. V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, číst dále …

Povedzte Kefanín, čo vy si predstavujete pod takým slovom „ultratisícovka“?

Ultratisícovka je hora, která je vysoká přes tisíc metrů, má prominenci více než 100 metrů a separaci alespoň kilometr. Pokud to zní příliš učeně, mám pro vás jednodušší definici: je to vysoká a výrazná hora.

V Moravskoslezských Beskydech jich máme deset: Velký Polom, Malý Polom, Ostrý, Ropice, Slavíč, Travný, Lysá Hora, Smrk, Kněhyně a Radhošť. Jsou celkem rovnoměrně rozmístěné po celé ploše pohoří a přímo si říkají o přechod. Víkend sliboval pěkné počasí a tak jsem v sobotu za svítání sedl na vlak a v osm ráno vyrazil z Mostů u Jablunkova na svůj dosud největší přechod Beskyd.

Cesta ve slunečném ránu pěkně ubíhala a brzy jsem minul Kamennou chatu s rozhlednou a začal přeskakovat desítky stromů vyvrácených přes stezku. Velký Polom je totiž hoden svému jménu, kůrovcová kalamita jej zasáhla plnou silou.

polom na Velkém Polomu

Sejdu do sedla pod Muřinkový vrch, kde stojí krásná kaplička se studánkou.

Muřinkový vrch

A pak dále po hranici až pod Malý Polom. Jde se mi dobře, přemýšlím si o všem možném a Malý Polom málem přejdu. V sedle pod vrcholem je naštěstí unikátní přístřešek vybavený zásuvkou, který mě vrátí zpátky do reality. Zásuvka není nikam zapojená, solární panely si musí každý donést svoje.

turistický přístřešek se zásuvkou

Na Malém Polomu je celkem rušno, i když sem nevede turistická značka. Je vůbec zajímavé, že turistické značky vedou přímo na vrchol jen šesti z deseti Beskydských ultratisícovek. Že by za to mohla nějaká tajná protituristická lobby?

vrchol Malého Polomu

Z Malého Polomu mě čekala dlouhá cesta na sever na vrchol Ostrého. Cestou míjím dvě z nejpopulárnějších míst slezské části Beskyd – chatu Slavíč a chatu Ostrou. Na Slavíči to žije, výdejní okénko je v plném provozu. Chata Ostrý je zavřená, cedulka slibuje „Na shledanou v lepších časech“. Tak uvidíme, kdy otevřou 🙂

chata Slavíč

Vrchol Ostrého představuje nejsevernější bod mé cesty. Otáčím se zpátky a vracím se stejnou cestou až k rozcestí na hřebeni Ropice, kde bych to měl přes Prašivou nejkratší cestu domů.

vrchol Ostrého

Já však dojdu jen na vrchol Ropice. Dřevěná socha Peruna od mé poslední návštěvy hodně schátrala. Holt nemá tolik štěstí jako jeho božský kolega Radegast, který je ze žuly.

vrchol Ropice

A pak zpátky na chatu Slavíč, kde se napojím na hlavní beskydský hřeben, který budu sledovat až do konce přechodu. Vrchol Slavíče je hodně plochý a nebýt cedulky na vrcholu, dal by se snadno minout. Přesto jsem rád, že jsem se sem dneska poprvé v životě podíval.

vrchol Slavíče

Následoval prudký sestup do údolí Morávky. Následující vrcholy jsou na rozdíl od slezské skupiny, kterou jsem právě absolvoval, rozdělené hlubokými údolími. Když jsem sešel na Uspolku na Morávce, slunce se už klonilo ku západu. Mně však čekal ještě přechod Travného. Měl jsem už v nohách padesát kilometrů, noc na krku a perspektivu náročného sestupu do údolí Mohelnice, kde nejsou žádné stezky, které by stály za řeč.
Dobrá věc se nakonec podařila a po deváté večer jsem se po mírně dramatickém sestupu potkal na Řepčonce s Veri. Přespali jsme v autě, abych mohl hned ráno překročit silnici a pokračovat dále na Lysou Horu.

večerní Travný

V neděli ráno bylo zataženo, na Lysé Hoře bylo přesto živo. Po včerejší etapě jsem hodně cítil nohy, navíc mi díky větru a absenci slunce byla při sestupu zima. Na dolním Mazáku jsem měl zádumčivou náladu a nebyl si vůbec jistý, zda zvládnu dojít do konce. Musel jsem přejít na salámovou metodu postupných cílů – přede mnou je Smrk a nic dalšího mně nezajímá.

Lysenka v zádumčivém povětří

Na Mazáku jsem přešel hlavní silnici č. 56 a začal stoupat cestou necestou (spíš necestou) na Smrk. V duchu jsem si nadával, že jsem měl z Lysé sejít k hrázi přehrady Šance a na Smrk jít po turistické značce jako slušný člověk. Já se tu zatím prodírám lesem v kotli Bučacího potoka, ujíždí pode mnou suť, větévky buků mně šlehají po tváři a k dovršení všeho se z nebe začaly snášet sněhové vločky. Vrcholové foto mluví, myslím, za vše.

křivá huba na Smrku

Sestup diretissimou na Holubčanku byl skutečným „balzámem“ na zmučená chodidla a když jsem konečně dokráčel po asfaltce ke kapličce Cyrilka v údolí Čeladenky, byla mi zima a potřeboval jsem duševní vzpruhu. Zavolal jsem Veri a domluvili jsme se, že přijede s dětmi na Pustevny a tam se potkáme. To mi vlilo novou krev do žil a jarce jsem zahájil stoupání na Kněhyni.

kdesi pod Kněhyní

Z Kněhyně je to na Pustevny skutečně kousek. Veri mi zavolala přesně ve chvíli, kdy jsem vycházel u hotelu Tanečnica, dokonalé načasování. Zdlabal jsem vaničku bramborového salátu a vyrazili jsme společně na Radhošť, poslední ultratisícovku. Kromě jídla a dobré nálady sebou Veri přivezla i hezké počasí, mraky se protrhávaly a začalo vykukovat slunce.

rozcestník na Radhošti

Na Radhošti jsme se rozdělili, Veri šla zpátky k autu a já jsem seběhl do Rožnova pod Radhoštěm k restauraci Eroplán, koncovému bodu mé cesty. Přechod přes deset beskydských ultratisícovek měřil přesně sto kilometrů a umožnil mi další zápis do 10+100+1000 Endurance Challenge. Prostě desítková symbolika jako vyšitá.

hotel Eroplán

Tak skončilo mé putování. Přechod Beskydských ultratisícovek je nádherná tůra, kterou mohu všem vřele doporučit.
V mapce níže je vidět trasu, po které jsem šel.

Kvíz: Jak dobře znáte Moravskoslezské Beskydy?

zdroj: kudyznudy.cz Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je? Ropice Ostrý Malý Polom Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v číst dále …

zdroj: kudyznudy.cz
Sochu pohanského Boha Radegasta v masívu Radhoště zná asi každý. Méně se ví, že na jednom beskydském vrcholu má svou sochu i Radegastův kolega Perun. Který vrchol to je?
Ropice
Ostrý
Malý Polom
Dne 25.1.2006 zahynul v lavině na svazích jedné beskydské hory skialpinista Richard Hess. Je to jediná zdokumentovaná oběť laviny v Beskydech. Na místě neštěstí je malá pamětní deska. Víte, kde se to stalo?
na Lysé Hoře
na Smrku
na Tanečnici
zdroj: wikipedie.cz
Na Kněhyni, třetím nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd, se nachází malá stavba. Je to
kříž
útulna
základová stanice mobilní sítě
zdroj: kudyznudy.cz
Sirný pramen Smradlava u stejnojmené říčky se nachází
na Bílé
na Čeladné
na Visalajích
zdroj: wikipedie.cz
V sedle mezi Kněhyní a Čertovým mlýnem jsou ruiny domu. K čemu stavba sloužila?
lovecká chata
partyzánský bunkr
pastevecká salaš
zdroj: mapy.cz
Na jednom hezkém místě v Beskydech byla v roce 2015 postavena zvonička Martin, pojmenovaná po rázovitém pasekáři Martinu Lukešovi. Kde se nachází?
na Javořince
na Grůni
na Konečné
zdroj: hrady.cz
Uprostřed trojúhelníku tvořeného vrcholy Kněhyně, Malé Stolové a Velké Stolové je plochý vrchol dosahující výšky 1060 metrů. jak se jmenuje?
Folvark
Čertův Mlýn
Nořičí Hora
Chata na obrázku (jmenuje se Tatranka) je nalepená přímo na skalní masív, což je v Beskydech unikát. Jak se skalní masív jmenuje?
Horní Mazácké skály
Severka nad Dolní Lomnou
Mrazový srub na Sulově
V minulosti bylo v Beskydech vybudováno mnoho malých vodních nádrží, které se používaly k plavení dřeva. Říkalo se jim klauzy a některé z nich byly v posledních letech obnoveny. Na jednom takovém klauzu je již několik sezón bytelný dřevěný vor, na kterém se lze projet. Který klauz to je?
Maxův klauz na Bílé
klauz Velké na Kyčerovském potoce
Bedřichův klauz na Hlavaté
zdroj: www.lysahora.cz
Na vrcholu Lysé Hory stával až do otevření nové Bezručovy chaty legendární bufet umístěný v bývalé konírně postavené německou armádou na II. světové války. Jak se mu říkalo?
Šantán
Kankán
Zátopek
zdroj: novinky.cz
Řeky Ostravice (Černá) a Morávka, které se stékají ve Frýdku-Místku, pramení na stejném beskydském hřebeni, každá na jedné straně. Jak se hřeben jmenuje?
Bílý Kříž
Martiňák
Třeštík
V Beskydech je mnoho lesních kostelů, kde se v dobách protireformace tajně scházeli evangelíci ke společným modlitbám. Před několika lety se v řečišti Jestřábího potoka našel oltářní kámen z nedalekého modlitebního místa, nazývaného dodnes Koščulki (Kostelíky). Kámen byl vyzdvižen a je umístěn na malém památníku. Kde to je?
pod Velkým Polomem
pod Kozubovou
pod Javorovým

Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, číst dále …

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?

Podzimní plavba po Baltu

Minulý týden jsme uskutečnili podzimní plavbu na plachetnici po Baltu. Předpověď počasí před startem byla velice nepříznivá, ale nakonec jsme si užili krásný jachting. Vyrazili jsme z přístavu Breege na Rujáně, přepluli do jižního Švédska, podpluli obrovský most přes úžinu Öresund, zakotvili přímo v centru Kodaně a pak se přes ostrov Møn s nádhernými křídovými číst dále …

Minulý týden jsme uskutečnili podzimní plavbu na plachetnici po Baltu. Předpověď počasí před startem byla velice nepříznivá, ale nakonec jsme si užili krásný jachting. Vyrazili jsme z přístavu Breege na Rujáně, přepluli do jižního Švédska, podpluli obrovský most přes úžinu Öresund, zakotvili přímo v centru Kodaně a pak se přes ostrov Møn s nádhernými křídovými útesy vrátili zpět do Německa.
Za týden jsme napluli okolo 250 námořních mil a užili si trochu z každého počasí, které umí Balt na podzim nabídnout, od slunečného bezvětří s koupačkou na Rujáně, přes třímetrové vlny a vítr nad třicet uzlů u mysu Falsterbo, až po uplakaný odjezd z ostrova Møn.

Lodní deník

21.9. Odjezd po deváté z Řeky od hospody „U kata“, kde nás čeká goralská sekce výpravy. Cesta přes Polsko poklidná, ráno na Rujáně návštěva starého křídového lomu a křídových útesů Koenigstuhl v národním parku Jasmund.
Převzetí lodě ve 13:00, výborná rybí polévka v bufetu v maríně. Projeli jsme kanály, trochu zaplachtili a přespali na kotvě za ostrovem Hintersee.
V noci moře úplně klidné.

22.9. Ráno koupačka v moři, pak odjezd na plachty, vítr slabý. Motorování celý den, nejprve směr Ystad, pak otočeno na Gislövsläge. Přes noc sílil vítr.

23.9. Ráno vítr 15-20kt, na genu po větru ke kanálu Falsterbokanal, na jehož severním konci jsme chtěli nocovat. Kanál byl před severním koncem uzavřen kvůli velkému rozdílu hladin, na vysílačce ani telefonu se nikdo neozýval.
Přijel Němec na 7m lodi s utrženým rolfokem. Koupil loď před 3 dny v Göteborgu a jede do Stralsundu. Chce přehodit lanko na vrcholu stěžně rybářským prutem a pak pokračovat. Borec.
Uzavřený kanál znamenal objezd mysu Falsterbo, vítr 25-30kt, vlny 2m, občas ke 3m. Přema a Tomáš dřevorubec krmili.
Těsně před příjezdem do maríny Skanör nás předjela loď přijíždějící z Dánska. Zajel jsem mezi kůly z kolejnic obalených plastem. Plast nahoře chyběl, podřel jsem loď.
Procházka po vesnici, pěkné místo.

24.9. Obalili jsme vrcholky kůlů rozřezanými fendry a vyjeli bez ztráty květinky. Krásný jachting rychlostí 7-8kt ve větru kolem 15kt, podjezd pod mostem Øresundsbroen spojujícím Kodaň s Malmö. Návštěva pevnosti Flakfortet chránící kodaňský přístav.
Příjezd do Kodaně, čumíme jak žluvy na sjezdovku na teplárně, zajíždíme do města, vyvazujeme se v přístavu Nyhavn. Krásná atmosféra, návštěva noční Christianie. Kluci kupují kuřivo a hulí. Jednou si potáhnu, vzpomínka na staré časy.
Noc klidná.

25.9. Ráno jsme si půjčili kola a projeli se po Kodani. V Christianii oběd ve veganské jídelně. Odpoledne odjezd na jih, rychlost 4-5kt ve větru 10-12kt. Příjezd do přístavu Dragør, moc hezká vesnička. V zapadlé uličce objevujeme obchod vším možným, který vede starý pán Karl, nadšenec do vlajek, bavíme se spolu asi půl hodiny.
Nechráněné stání, v noci se houpeme.

26.9. Vyplutí v 7:00. U mostu Øresundsbroen obrovské hejno hus letících na jih (nebo na západ?) Přistál nám ptáček na palubě, sedal si na lidi.
Jízda na plachty skoro celou dobu, příjezd do maríny Klintholm o půl čtvrté.

27.9. Ráno silný vítr a déšť. Nejprve motorování, pak na plachty ostře proti větru. Předjíždí nás dvacetimetrový keč Greif von Ueckermünde, který s námi nocoval v Klintholmu. Krásný pohled na ladné pohyby lodi navržené pro podmínky na Baltu. Přes den uklidnění, příjezd do Breege v 17:40, stihli jsme ještě natankovat, vyvázali loď a pak do bufetu na pivo!

10+100+1000 Endurance Challenge

10km plavání. 100km běhu. 1000km na kole. Výzva pro každého, kdo má rád vytrvalostní sporty. Endurance Challenge není závod. Je to soutěž se sebou samým, zda to dokážete. Pravidla jsou jednoduchá: jednotlivé disciplíny jsou nezávislé, časy se nesčítají. Mezi disciplínami může uběhnout jakkoli dlouhá doba. časomíra se spouští, jakmile se rozběhnete/skočíte do vody/šlápnete do pedálů číst dále …

10km plavání. 100km běhu. 1000km na kole. Výzva pro každého, kdo má rád vytrvalostní sporty.
Endurance Challenge není závod. Je to soutěž se sebou samým, zda to dokážete. Pravidla jsou jednoduchá:

  • jednotlivé disciplíny jsou nezávislé, časy se nesčítají. Mezi disciplínami může uběhnout jakkoli dlouhá doba.
  • časomíra se spouští, jakmile se rozběhnete/skočíte do vody/šlápnete do pedálů a vypíná, když dokončíte disciplínu. Všechny přestávky a přerušení se tak započítavají do výsledného času.
  • celý podnik je myšlený jako outdoorová výzva. Jistě by šlo uplavat dvě stě bazénů a zbytek odkroužit na stadiónu, ale daleko větší sportovní hodnotu má přeplavat jezero, přeběhnout hory a dojet na kole třeba z Prahy do Paříže. Musíte tak překonávat reálné přírodní podmínky a počasí.
  • výsledný čas není měřítkem úspěchu a neslouží pro porovnávání s ostatními. Měřítkem úspěchu je dokončení disciplíny a měření času slouží jako motivace podat co nejlepší výkon. A také, pokud vás to chytne, abyste se mohli zlepšovat.
  • vždy plavte se zkušeným doprovodem, který vás ani na okamžik nespustí z očí

A to je celé. Pokud vás výzva zaujala, dejte mi vědět.

 
Moje výsledky:

10km plavání: –

100km běh (chůze): 33 hodin 48 minut (přechod Beskydských ultratisícovek)

1000km kolo: 7 dní 20 hodin 55 minut (cesta do Kaliningradu)

Na kole do Kaliningradu

Co se dá dělat s kotníkem v sádře? Chodit nejde, plavat také ne, ale jezdit na kole se dá! Zrovna tou dobou jsem zjistil, že Rusko zavedlo bezplatná elektronická víza pro návštěvu Kaliningradu. Bylo rozhodnuto. Nechal jsem si vyměnit klasickou sádru za plastovou, sedl na kolo a vyrazil na sever směrem k této ruské enklávě, číst dále …

Co se dá dělat s kotníkem v sádře? Chodit nejde, plavat také ne, ale jezdit na kole se dá! Zrovna tou dobou jsem zjistil, že Rusko zavedlo bezplatná elektronická víza pro návštěvu Kaliningradu. Bylo rozhodnuto. Nechal jsem si vyměnit klasickou sádru za plastovou, sedl na kolo a vyrazil na sever směrem k této ruské enklávě, ležící mezi Polskem a Litvou.

 

6. září 2019

17:29

O půl jedné jsem vyrazil na sever s cílem zjistit, jak to půjde a pokud možno dojet do Ratiboře. Povedlo se. Raciborz je příjemné městečko na řece Odře, právě tady dokončují stavbu suchého polderu a dokonce jej plánují přeměnit na přehradu. A to bude paráda, protože Odra pak bude splavná až v českým hranicím a nákladní přístav v Bohumíně znovu ožije!

7. září 2019

15:51

Po dobré snídani v Domu sportowców jsem se cítil jako sportowec a proto jsem se rozhodl, že dnes pojedu jen po silnicích, ať mi to odsejpá. Hned za městem jsem si všiml, že Poláci už provádějí podzimní orbu. Poznal jsem to podle toho, že malá asfaltka, po které jsem jel, byla pokrytá hnojem. Ten byl po nočním deštíku pěkně rozčvachtaný a při průjezdu odstřikoval a brzy pokryl mně i kolo od hlavy až k patě. Tím se vyřešilo, zda si budu hledat na dnešní noc ubytování. Nebudu, protože by mně nikam nepustili. Dnes mně také poprvé vytroubili řidiči, že nejedu po cyklostezce, která vede paralelně s cestou, ale brzdím je na silnici. No tak budu po těch cyklostezkách jezdit, no … Po třetí hodině jsem dorazil ke kempu u Kluczborku, začalo krápat, když jsem vytáhl stan. To bylo tak tak. Teď ležím vevnitř a venku hustě prší.

8. září 2019

17:30

Celou noc propršelo a ráno se mi nechtělo vstávat. Měl jsem ale na dnešek připravenu celkem ambiciózní etapu, takže snídaně do zvuku kapek, sbalit mokrý stan a hajdy na cestu. Naštěstí to nebylo tak zlé, během dopoledne přestalo pršet, zůstalo ale zataženo a zima. Cesta byla navigačně jednoduchá – pořád po hlavní směrem na sever. Ve městě Sieradz mají čtvrť, která se jmenuje Praha. A taky tam byl festival dechovek. Já jsem nicméně s jazykem na vestě pokračoval do dnešního cíle – malé farmy uprostřed ničeho. Teď suším vybavení a uvažuju, jak se popasovat se zítřejší předpovědí počasí, která slibuje silné bouřky několikrát za den. Taky jsem zjistil, že mi zadní nosič drží na jednom šroubu – naštěstí jsem včera našel dva šroubky, které náhodou zapadly mezi věci. Teď se sejdou.

18:32

čaj se polsky řekne herbata, ale čajník je czajnik – zajímavé …

9. září 2019

17:30

– „Ještě vám udělám palačinku, s vlastní marmeládou“ – „To stačí, paní domácí, vždyť už je toho na stole dost“ – „Párečky budou za chvíli“ – „Nedělejte si starost, já toho tolik nesním.“ – „Míchaná vajíčka! Já věděla, že jsem na něco zapoměla.“ Paní domu odbíhá do kuchyně, aby k pěti druhům chleba, sýrům, tvarohu, ovoci, krájené zelenině, medu a domácí bábovce přidala ještě co nejvíce věcí. Po takto opulentní snídani jsem se odkolébal ke kolu s břichem jako zvlášť povedená inkarnace Budhy. Bylo půl deváté, podle předpovědi má pršet až ve tři. Sedl jsem na kolo a vyrazil. Pršet začalo v devět a to ve velkém stylu. Chvíli jsem se schovával na autobusové zastávce a pak se rozhodl dnešní etapu dokončit. Ze svačinových pytlíků jsem vyrobil profi obal na mobila, navlékl na sebe, co se dalo a jel jsem. Počasí bylo střídavé, občas bylo škaredě, občas odporně a občas to byl hnus fialovej. Cesta ubíhala. Jel jsem přes další Prahu, tentokrát u Poddębic. Praha je tady populární místní jméno a mám takovou teorii, jak vzniklo úsloví „Praha je zlatá loď“. Největším městem tady v okolí je Lódź, což znamená loď. No a jednou jel někdo z místní Prahy do české Prahy a když viděl tu nádheru, zvolal: „Praga to złota Lódź!“ Pak už se to jenom přeložilo. O kus dál u mně zastavil cyklista. Jel sice v autě, ale znal místní rajón. Bylo na něm vidět, že by taky rád vyrazil na nějakou delší cestu, ale znáte to … Místní názvy bavily i dále. Mají tady Mariopol a Augustopol, k tomu Liliopol. A na pár kilometrech čtverečních je Terezín, Chodov, Choceň a Psáry. Holt velká země. Dorazil jsem do Wloclawku, cíle etapy, a přestalo pršet. Takže je všechno, jak má být. Jo a včera večer jsem venčil psa.

19:13

Každé město má nějaké prvenství. Třeba Wloclawek bylo první město v Evropě, kde museli Židé za druhé sv. války nosit žlutou hvězdu.

10. září 2019

19:23

Podle předpovědi dnes vůbec nemělo pršet. Přesto jsem měl po chvíli brýle plné kapek a mokrý obličej. Mrholení podle meteorologů asi není déšť. Překročil jsem řeku Vislu a s větrem v zádech uháněl na sever. Mrholení přicházelo a odcházelo celý den, ale člověk nemůže chtít všechno. Proti větru by to bylo horší. Dnes dlouhá etapa, tak jdu do pelechu.

11. září 2019

19:18

Dnes ráno mně vzbudilo slunce. Konečně krásný den! Brzy jsem už šlapal ve vlahém jitřním vzduchu lesní asfaltkou a liboval si, jaká to dnes bude poklidná a odpočinková jízda. Pak asfaltka skončila a přešla v šotolinu. Takový ten druh nezpevněné cesty, kde se častým používáním nadělají příčné koleje a strašně to d-d-r-r-k-k-o-o-t-t-á-á! Po pěti kilometrech jsem toho měl plné zuby a přál si, aby to co nejdříve skončilo. Člověk by si měl ovšem dávat pozor na to, co si přeje. Šotolina skončila a byla nahrazena dlážděním z neopracovaných kamenů. Co jsem komu udělal? Pak se ukázal znovu asfalt, sice rozbitý, ale asfalt. Přejíždím mostek a před ním nápis: Elblaňský kanál. A pod mostkem skutečně kanál, rovný, pěkný, stromy stíněný a na něm výletní lodě. Vnitrozemské vodní cesty jsou moje libůstka, takže jsem se zaradoval nad nově objevenou perlou. Už jsem se těšil, jak si doma na internetu všechno o elblaňském kanále nastuduji, když mně nenápadná odbočka ze silnice dovedla k – no jak to říct – kanálovému pornu! Představte si kanál z jedné strany, který končí. Pak kanál z druhé strany, taky končí. Mezi kanály kopec a přes ten kopec převáží lodě taková nákladní petřínská lanovka. No prostě paráda. Běhal jsem kolem jako malý kluk, fotil, natáčel a radoval se. Taková je moc náhody. Teď jsem za Broniewem v lesíku a zítra se chystám překročit hranici do Kaliningradu aka Königsbergu aka Královce.

 

12. září 2019

17:34

Ráno jsem zjistil, že jsem asi spal na bývalém hřbitově. V noci sice nestrašilo, ale nevím, co jiného by ty pravidelné pahrbky mohly být. Vyrazil jsem časně. Na polsko-ruské hranicí jsem drze předjel kolonu aut a postavil se rovnou k semaforu. Nikdo neprotestoval. Prostě lepší, než poplužní dvůr … Přísná ruská úřednice kvůli mně třikrát někam telefonovala, než mně vpustila do země. A to jsem „average Joe“, standardní případ. Zajímalo by mně, kolikrát volá, když přijede někdo exotický. Cesta do Kaliningradu vede přes vesnice se jmény jako Sovětskaja, Pěrvomájovyj, a tak. Kaliningrad samotný je celkem ošklivý a katedrála na ostrově to nezachrání. Má tam hrobku Kant, ale když jsem u ní stál, byly nade mnou tmavé mraky a ve mně touha jet dál. V Kaliningradě mají taky sochu Lenina a spoustu nových naleštěných pravoslavných chrámů. Verva, se kterou je staví, mi připoměla podobný zápal při stavbě megamešit v muslimských zemích. Byl jsem v cíli cesty, ale cíle mohou být i pohyblivé. Rozhodl jsem se pokračovat ještě kousek na sever a projet Kuršskou šíji do Litvy. Začíná u města Zelenogradsk, které mně po Kaliningradu velmi mile překvapilo. Krásné, klidné, přímořské letovisko, kam bych jel klidně na dovolenou. A místní Interspar vypadá jako švýcarský Globus. Prostě luxus. Hranice mezi Ruskem a Litvou je uprostřed Kuršské šíje a kousek přední je Tančící les, taková přírodní divnost. Stromy se tam všelijak kroutí a nikdo neví proč. Teď jsem na litevské straně, zabivakoval jsem pod dunou, na Baltu zuří bouře a já jsem v klidu.

13. září 2019

19:23

Noc za dunami byla příjemná. Jen co jsem sbalil stan a sedl na kolo, začalo pršet. Asi si takhle v nebi představují férový deal. A pak už pršelo, pršelo, pršelo … Klaipeda příliš nezaujala, možná za hezkého počasí by to bylo jiné. Jinak po včerejším stachanovském výkonu odpočinkový den.

14. září 2019

17:36

včerejší večer jsem strávil nad logistickým galimatyášem – kam dojet a jak se pak odtamtud dostat vlakem domů. Zdánlivě nepochopitelné chování litevského vyhledávače vlaků, který tvrdošíjně tvrdil, že se nelze dostat z Klaipedy do Kaunasu vlakem, bylo způsobeno traťovou výlukou na předměstí Kaunasu. Jak prosté, milý Watsone! Dnes ráno brzký start, abych dojel do Telšiai včas a stihl vlak. Část cesty mi zase vytřásala duši z těla šotolina, ale stihl jsem to. Před Telšilai malá oslava – překročeno 1000 najetých kilometrů z F-M. První zářez do 10-100-1000 Endurance Challenge, kterou jsem na sebe neprozřetelně upletl …

 

16. září 2019

17:37

Za celou cestu jsem potkal jen dva cykloturisty – Rusy na vjezdu do Kalinigradu. Bylo to vlastně dobře, alespoň jsem mohl šlapat a ne se vykecávat, protože cykloturisti jsou upovídaní. Vynahradil jsem si to až dnes, pohodlně usazený ve vlaku. Mysles jsem, že z Kovna (Kaunasu) do Białystoku budu ve vlaku s kolem sám, ale kdepak. Nejprve přistoupil Algimantas, Litevec, který mluvil výborně polsky. Jak se to naučil? Stejně jako já, sledováním polské televize za komunistů! Společně jsme zavzpomínali na Kino nocne, Przeboje tygodnia a monotónní hlas polského dabéra. Vyrůstali jsme tisíc kilometrů od sebe se stejnými zážitky. Algis jel na tryznu za svého přítele, který zahynul před měsícem v Alpách na Pyramide du Tacul vedle Mont Blanku: www.bfmtv.com/societe/mont-blanc-mort-d-un-alpiniste-lituanien-apres-un-devissage-1748870.html Další společné téma, i když smutné. Pak se objevila ošlehaná Polka z Vratislavi, která jela podobnou trasu jako já, jen delší, až do Lotyšska. To Wojtek, nejvypasenější cykloturista, kterého jsem kdy viděl, ujel za čtrnáct dní jen kousek trasy Green Velo: greenvelo.pl/ spal v hotelích, ale měl z nás všech nejvíce batohů, brašen a tašek. Před Białystokem se s cyklisty úplně roztrhl pytel, je to totiž nejpopulárnější cykloturistická oblast Polska. V rychlíku do Varšavy byl speciální cyklovagón a byl úplně plný. Na hácích tam viselo přes třicet kol (připomínalo mi to vepře na jatkách). Můj geniálně vymyšlený logistický plán s šesti na knop na sebe navazujícími přestupy dostal ve Varšavě trhlinu, protože v rychlíku do Katovic nebylo místo pro moje kolo a musel jsem počkat na další spoj. Takže jsem se dostal až dnes po šesté ráno do Bohumína. Sedl jsem na kolo a v osm už jsem baštil dršťkovou v bufetu u nás na rohu.
KONEC

Zimní sólo plavba v Chorvatsku

Pokud chcete být jedinou plachetnicí široko daleko, mít jen pro sebe nejkrásnější zátoky, stát u městských mol úplně zadarmo (často i s fungující elektřinou) a potkávat příjemné lidi ochotné pomoci, jeďte do Chovatska. Ne, nezbláznil jsem se. Přesně tak to vypadalo minulý týden (8.12. – 15.12.) při mé sólo plavbě ve střední Dalmácii. Možná si číst dále …

Pokud chcete být jedinou plachetnicí široko daleko, mít jen pro sebe nejkrásnější zátoky, stát u městských mol úplně zadarmo (často i s fungující elektřinou) a potkávat příjemné lidi ochotné pomoci, jeďte do Chovatska.
Ne, nezbláznil jsem se. Přesně tak to vypadalo minulý týden (8.12. – 15.12.) při mé sólo plavbě ve střední Dalmácii. Možná si říkáte, proč by proboha jel někdo na plachetnici do Chorvatska v prosinci? Uznávám, že to není pro každého, ale v mém případě to dávalo smysl. Pokud se chce člověk posunout jachtařsky dále, musí si klást náročnější výzvy a prosincové Chorvatsko mi přišlo jako dostatečně náročná, ale ještě zvládnutelná záležitost.
Teplota vzduchu se pohybovala mezi 5°C a 10°C (bez započítání vlivu větru), moře mělo příjemných 15°C, k tomu nevyzpytatelné bouřky, přeháňky a vítr zcela ignorující předpovědi meteorologů. Bouřkám se mi naštěstí podařilo vyhnout a vítr nefoukal silněji než 25 uzlů.
Moje tréningová plavba měla několik cílů:

– plout na malé lodi (měl jsem půjčenou Beneteau First 21.7)
– procvičit se v praktické astronavigaci
– vyzkoušet různé způsoby, jak na moři zastavit a stát
– uskutečnit svou první sólo noční plavbu mimo dosah mobilního signálu
– ověřit funkčnost low-cost oblečení do nepříznivého počasí
– pokusit se poprvé v životě vést skutečný lodní deník

S vyjímkou poslední položky se plavba celkem vydařila.
Vyplul jsem z maríny Špinut ve Splitu. Loď jsem měl půjčenou od Nikši Božiče, který spravuje flotilu dvou šestimetrových Beneteau First 21.7. Jeho služby mohu vřele doporučit, oproti klasickým velkým charterovkám je to nebe a dudy. Loď je tak malá, že nemá bajbót, přivezl jsem si proto z domova nafukovací člun Alpacka jako ostrůvek poslední záchrany. Naštěstí nebyl potřeba. Přestože počasí bylo velmi proměnlivé, podařilo se mi uskutečnit několik úspěšných měření výšky slunce nad horizontem. Přesnost určení polohy mi vycházela průměrně okolo dvou mil. Pracoval jsem s levným plastovým sextantem Davis Mark III a pro výpočty používal pro mně novou metodu haversinusů. Všechny potřebné tabulky se mi vešly na 10 listů A4, takže žádné tahání objemných navigačních bichlí.
Loď Vydra byla úžasná, prostorově plně vyhovující a krásně živá, jak se od malé, lehké lodi dá očekávat. V osmiuzlovém větru dávala 5 uzlů na stoupačku, do dvaceti uzlů se s ní pohodlně jelo proti větru, pak už se přece jen zpomalovala na vlnách.
Proti chladu jsem použil staletími osvědčenou kombinaci nepromokavého svršku a pod ním několika vrstev vlny nebo flísu. Ke goretexové jachtařské bundě s jasně žlutou kapucí možná jednou dorostu, ale zateplené holínky, pracovní kalhoty a kabát z PVC, k tomu pogumované rukavice zvládaly 25 uzlů větru a 1,5 metrové vlny přímo na čumák. Na šestimetrové lodi to cáká dost.
Noční plavbu jsem uskutečnil z Visu směrem na sever k Drveniku. Vyrazil jsem z Komiže v 8 hodin večer. Foukala bóra, křižoval jsem tedy přes otevřené moře. Vítr během noci postupně slábl a i vlny se zmenšovaly, jak jsem se blížil k pobřeží. Cestou jsem si dvakrát zdříml a přitom vyzkoušel různé způsoby, jak zastavit loď a jak se při tom budu cítit. První způsob byl stáhnout prostě plachty a přivázat kormidlo na střed. Loď se pochopitelně rychle stočila bokem k vlnám, které v tu chvíli měly cca 0,5 metru a kolébala se ze strany na stranu. Pokud bych si lehl v kajutě v podélném směru, tak jak jsou kóje, bylo by to asi brzy nepříjemné. Napadlo mně ale vyplnit prostor pod schůdky do kokpitu fendry a lehnout si napříč, kolmo k ose lodi. V tomto směru houpání vůbec nebylo nepříjemné a myslím, že takovýto katastrofický scénář by byl použitelný i ve větších vlnách. Snos byl rychlostí cca 0,8 uzlu v 10-ti uzlovém větru.
Pro druhé zdřímnutí jsem postavil loď do driftu. Podle očekávání to bylo podstatně komfortnější, snos okolo jednoho uzlu. Jen mi vadilo, že pro stabilní drift jsem musel téměř úplně vypustit hlavasku a ta občas zaflatrovala, nebo cukaly otěže. Asi by pomohlo ji zrefovat.
Zkusil jsem vyrobit i improvizovanout vodní kotvu z fenderů přivázaných ke kotvě. Tento pokus nebyl úspěšný, loď se velmi nepravidelně kymácela ze stany na stranu. Až cestou z Chorvatska mně napadlo, že jsem mohl zkusit použít kbelík a uvázat jej na záď, nikoliv na příď. To je pro příště. Přes den jsem si několikrát zdříml, když jela loď na autopilota, ale v noci jsem to nechtěl riskovat.
Noční plavbu hodnotím velice pozitivně. Měl jsem na lodi úplně vypnutou elektřinu, včetně pozičních světel (ty jsem zapínal, jen když jsem byl v podpalubí) a pocit takového toho splynutí s přírodou byl velice intenzivní, podobně jako ve vysokých horách. Vřele doporučuji.
Lodnímu deníku jsem bohužel moc nedal, za celý týden jsem popsal necelou jednu stranu A4 zápisky typu vyplul jsem z … a doplul jsem do … Prostě příležitost pro zlepšení.
Tož tak. Zimnímu Chorvatsku zdar a malým lodím zvláště!