Podzimní plavba po Baltu

Minulý týden jsme uskutečnili podzimní plavbu na plachetnici po Baltu. Předpověď počasí před startem byla velice nepříznivá, ale nakonec jsme si užili krásný jachting. Vyrazili jsme z přístavu Breege na Rujáně, přepluli do jižního Švédska, podpluli obrovský most přes úžinu Öresund, zakotvili přímo v centru Kodaně a pak se přes ostrov Møn s nádhernými křídovými číst dále …

Minulý týden jsme uskutečnili podzimní plavbu na plachetnici po Baltu. Předpověď počasí před startem byla velice nepříznivá, ale nakonec jsme si užili krásný jachting. Vyrazili jsme z přístavu Breege na Rujáně, přepluli do jižního Švédska, podpluli obrovský most přes úžinu Öresund, zakotvili přímo v centru Kodaně a pak se přes ostrov Møn s nádhernými křídovými útesy vrátili zpět do Německa.
Za týden jsme napluli okolo 250 námořních mil a užili si trochu z každého počasí, které umí Balt na podzim nabídnout, od slunečného bezvětří s koupačkou na Rujáně, přes třímetrové vlny a vítr nad třicet uzlů u mysu Falsterbo, až po uplakaný odjezd z ostrova Møn.

Lodní deník

21.9. Odjezd po deváté z Řeky od hospody „U kata“, kde nás čeká goralská sekce výpravy. Cesta přes Polsko poklidná, ráno na Rujáně návštěva starého křídového lomu a křídových útesů Koenigstuhl v národním parku Jasmund.
Převzetí lodě ve 13:00, výborná rybí polévka v bufetu v maríně. Projeli jsme kanály, trochu zaplachtili a přespali na kotvě za ostrovem Hintersee.
V noci moře úplně klidné.

22.9. Ráno koupačka v moři, pak odjezd na plachty, vítr slabý. Motorování celý den, nejprve směr Ystad, pak otočeno na Gislövsläge. Přes noc sílil vítr.

23.9. Ráno vítr 15-20kt, na genu po větru ke kanálu Falsterbokanal, na jehož severním konci jsme chtěli nocovat. Kanál byl před severním koncem uzavřen kvůli velkému rozdílu hladin, na vysílačce ani telefonu se nikdo neozýval.
Přijel Němec na 7m lodi s utrženým rolfokem. Koupil loď před 3 dny v Göteborgu a jede do Stralsundu. Chce přehodit lanko na vrcholu stěžně rybářským prutem a pak pokračovat. Borec.
Uzavřený kanál znamenal objezd mysu Falsterbo, vítr 25-30kt, vlny 2m, občas ke 3m. Přema a Tomáš dřevorubec krmili.
Těsně před příjezdem do maríny Skanör nás předjela loď přijíždějící z Dánska. Zajel jsem mezi kůly z kolejnic obalených plastem. Plast nahoře chyběl, podřel jsem loď.
Procházka po vesnici, pěkné místo.

24.9. Obalili jsme vrcholky kůlů rozřezanými fendry a vyjeli bez ztráty květinky. Krásný jachting rychlostí 7-8kt ve větru kolem 15kt, podjezd pod mostem Øresundsbroen spojujícím Kodaň s Malmö. Návštěva pevnosti Flakfortet chránící kodaňský přístav.
Příjezd do Kodaně, čumíme jak žluvy na sjezdovku na teplárně, zajíždíme do města, vyvazujeme se v přístavu Nyhavn. Krásná atmosféra, návštěva noční Christianie. Kluci kupují kuřivo a hulí. Jednou si potáhnu, vzpomínka na staré časy.
Noc klidná.

25.9. Ráno jsme si půjčili kola a projeli se po Kodani. V Christianii oběd ve veganské jídelně. Odpoledne odjezd na jih, rychlost 4-5kt ve větru 10-12kt. Příjezd do přístavu Dragør, moc hezká vesnička. V zapadlé uličce objevujeme obchod vším možným, který vede starý pán Karl, nadšenec do vlajek, bavíme se spolu asi půl hodiny.
Nechráněné stání, v noci se houpeme.

26.9. Vyplutí v 7:00. U mostu Øresundsbroen obrovské hejno hus letících na jih (nebo na západ?) Přistál nám ptáček na palubě, sedal si na lidi.
Jízda na plachty skoro celou dobu, příjezd do maríny Klintholm o půl čtvrté.

27.9. Ráno silný vítr a déšť. Nejprve motorování, pak na plachty ostře proti větru. Předjíždí nás dvacetimetrový keč Greif von Ueckermünde, který s námi nocoval v Klintholmu. Krásný pohled na ladné pohyby lodi navržené pro podmínky na Baltu. Přes den uklidnění, příjezd do Breege v 17:40, stihli jsme ještě natankovat, vyvázali loď a pak do bufetu na pivo!

Na kole do Kaliningradu

Co se dá dělat s kotníkem v sádře? Chodit nejde, plavat také ne, ale jezdit na kole se dá! Zrovna tou dobou jsem zjistil, že Rusko zavedlo bezplatná elektronická víza pro návštěvu Kaliningradu. Bylo rozhodnuto. Nechal jsem si vyměnit klasickou sádru za plastovou, sedl na kolo a vyrazil na sever směrem k této ruské enklávě, číst dále …

Co se dá dělat s kotníkem v sádře? Chodit nejde, plavat také ne, ale jezdit na kole se dá! Zrovna tou dobou jsem zjistil, že Rusko zavedlo bezplatná elektronická víza pro návštěvu Kaliningradu. Bylo rozhodnuto. Nechal jsem si vyměnit klasickou sádru za plastovou, sedl na kolo a vyrazil na sever směrem k této ruské enklávě, ležící mezi Polskem a Litvou.

 

6. září 2019

17:29

O půl jedné jsem vyrazil na sever s cílem zjistit, jak to půjde a pokud možno dojet do Ratiboře. Povedlo se. Raciborz je příjemné městečko na řece Odře, právě tady dokončují stavbu suchého polderu a dokonce jej plánují přeměnit na přehradu. A to bude paráda, protože Odra pak bude splavná až v českým hranicím a nákladní přístav v Bohumíně znovu ožije!

7. září 2019

15:51

Po dobré snídani v Domu sportowców jsem se cítil jako sportowec a proto jsem se rozhodl, že dnes pojedu jen po silnicích, ať mi to odsejpá. Hned za městem jsem si všiml, že Poláci už provádějí podzimní orbu. Poznal jsem to podle toho, že malá asfaltka, po které jsem jel, byla pokrytá hnojem. Ten byl po nočním deštíku pěkně rozčvachtaný a při průjezdu odstřikoval a brzy pokryl mně i kolo od hlavy až k patě. Tím se vyřešilo, zda si budu hledat na dnešní noc ubytování. Nebudu, protože by mně nikam nepustili. Dnes mně také poprvé vytroubili řidiči, že nejedu po cyklostezce, která vede paralelně s cestou, ale brzdím je na silnici. No tak budu po těch cyklostezkách jezdit, no … Po třetí hodině jsem dorazil ke kempu u Kluczborku, začalo krápat, když jsem vytáhl stan. To bylo tak tak. Teď ležím vevnitř a venku hustě prší.

8. září 2019

17:30

Celou noc propršelo a ráno se mi nechtělo vstávat. Měl jsem ale na dnešek připravenu celkem ambiciózní etapu, takže snídaně do zvuku kapek, sbalit mokrý stan a hajdy na cestu. Naštěstí to nebylo tak zlé, během dopoledne přestalo pršet, zůstalo ale zataženo a zima. Cesta byla navigačně jednoduchá – pořád po hlavní směrem na sever. Ve městě Sieradz mají čtvrť, která se jmenuje Praha. A taky tam byl festival dechovek. Já jsem nicméně s jazykem na vestě pokračoval do dnešního cíle – malé farmy uprostřed ničeho. Teď suším vybavení a uvažuju, jak se popasovat se zítřejší předpovědí počasí, která slibuje silné bouřky několikrát za den. Taky jsem zjistil, že mi zadní nosič drží na jednom šroubu – naštěstí jsem včera našel dva šroubky, které náhodou zapadly mezi věci. Teď se sejdou.

18:32

čaj se polsky řekne herbata, ale čajník je czajnik – zajímavé …

9. září 2019

17:30

– „Ještě vám udělám palačinku, s vlastní marmeládou“ – „To stačí, paní domácí, vždyť už je toho na stole dost“ – „Párečky budou za chvíli“ – „Nedělejte si starost, já toho tolik nesním.“ – „Míchaná vajíčka! Já věděla, že jsem na něco zapoměla.“ Paní domu odbíhá do kuchyně, aby k pěti druhům chleba, sýrům, tvarohu, ovoci, krájené zelenině, medu a domácí bábovce přidala ještě co nejvíce věcí. Po takto opulentní snídani jsem se odkolébal ke kolu s břichem jako zvlášť povedená inkarnace Budhy. Bylo půl deváté, podle předpovědi má pršet až ve tři. Sedl jsem na kolo a vyrazil. Pršet začalo v devět a to ve velkém stylu. Chvíli jsem se schovával na autobusové zastávce a pak se rozhodl dnešní etapu dokončit. Ze svačinových pytlíků jsem vyrobil profi obal na mobila, navlékl na sebe, co se dalo a jel jsem. Počasí bylo střídavé, občas bylo škaredě, občas odporně a občas to byl hnus fialovej. Cesta ubíhala. Jel jsem přes další Prahu, tentokrát u Poddębic. Praha je tady populární místní jméno a mám takovou teorii, jak vzniklo úsloví „Praha je zlatá loď“. Největším městem tady v okolí je Lódź, což znamená loď. No a jednou jel někdo z místní Prahy do české Prahy a když viděl tu nádheru, zvolal: „Praga to złota Lódź!“ Pak už se to jenom přeložilo. O kus dál u mně zastavil cyklista. Jel sice v autě, ale znal místní rajón. Bylo na něm vidět, že by taky rád vyrazil na nějakou delší cestu, ale znáte to … Místní názvy bavily i dále. Mají tady Mariopol a Augustopol, k tomu Liliopol. A na pár kilometrech čtverečních je Terezín, Chodov, Choceň a Psáry. Holt velká země. Dorazil jsem do Wloclawku, cíle etapy, a přestalo pršet. Takže je všechno, jak má být. Jo a včera večer jsem venčil psa.

19:13

Každé město má nějaké prvenství. Třeba Wloclawek bylo první město v Evropě, kde museli Židé za druhé sv. války nosit žlutou hvězdu.

10. září 2019

19:23

Podle předpovědi dnes vůbec nemělo pršet. Přesto jsem měl po chvíli brýle plné kapek a mokrý obličej. Mrholení podle meteorologů asi není déšť. Překročil jsem řeku Vislu a s větrem v zádech uháněl na sever. Mrholení přicházelo a odcházelo celý den, ale člověk nemůže chtít všechno. Proti větru by to bylo horší. Dnes dlouhá etapa, tak jdu do pelechu.

11. září 2019

19:18

Dnes ráno mně vzbudilo slunce. Konečně krásný den! Brzy jsem už šlapal ve vlahém jitřním vzduchu lesní asfaltkou a liboval si, jaká to dnes bude poklidná a odpočinková jízda. Pak asfaltka skončila a přešla v šotolinu. Takový ten druh nezpevněné cesty, kde se častým používáním nadělají příčné koleje a strašně to d-d-r-r-k-k-o-o-t-t-á-á! Po pěti kilometrech jsem toho měl plné zuby a přál si, aby to co nejdříve skončilo. Člověk by si měl ovšem dávat pozor na to, co si přeje. Šotolina skončila a byla nahrazena dlážděním z neopracovaných kamenů. Co jsem komu udělal? Pak se ukázal znovu asfalt, sice rozbitý, ale asfalt. Přejíždím mostek a před ním nápis: Elblaňský kanál. A pod mostkem skutečně kanál, rovný, pěkný, stromy stíněný a na něm výletní lodě. Vnitrozemské vodní cesty jsou moje libůstka, takže jsem se zaradoval nad nově objevenou perlou. Už jsem se těšil, jak si doma na internetu všechno o elblaňském kanále nastuduji, když mně nenápadná odbočka ze silnice dovedla k – no jak to říct – kanálovému pornu! Představte si kanál z jedné strany, který končí. Pak kanál z druhé strany, taky končí. Mezi kanály kopec a přes ten kopec převáží lodě taková nákladní petřínská lanovka. No prostě paráda. Běhal jsem kolem jako malý kluk, fotil, natáčel a radoval se. Taková je moc náhody. Teď jsem za Broniewem v lesíku a zítra se chystám překročit hranici do Kaliningradu aka Königsbergu aka Královce.

 

12. září 2019

17:34

Ráno jsem zjistil, že jsem asi spal na bývalém hřbitově. V noci sice nestrašilo, ale nevím, co jiného by ty pravidelné pahrbky mohly být. Vyrazil jsem časně. Na polsko-ruské hranicí jsem drze předjel kolonu aut a postavil se rovnou k semaforu. Nikdo neprotestoval. Prostě lepší, než poplužní dvůr … Přísná ruská úřednice kvůli mně třikrát někam telefonovala, než mně vpustila do země. A to jsem „average Joe“, standardní případ. Zajímalo by mně, kolikrát volá, když přijede někdo exotický. Cesta do Kaliningradu vede přes vesnice se jmény jako Sovětskaja, Pěrvomájovyj, a tak. Kaliningrad samotný je celkem ošklivý a katedrála na ostrově to nezachrání. Má tam hrobku Kant, ale když jsem u ní stál, byly nade mnou tmavé mraky a ve mně touha jet dál. V Kaliningradě mají taky sochu Lenina a spoustu nových naleštěných pravoslavných chrámů. Verva, se kterou je staví, mi připoměla podobný zápal při stavbě megamešit v muslimských zemích. Byl jsem v cíli cesty, ale cíle mohou být i pohyblivé. Rozhodl jsem se pokračovat ještě kousek na sever a projet Kuršskou šíji do Litvy. Začíná u města Zelenogradsk, které mně po Kaliningradu velmi mile překvapilo. Krásné, klidné, přímořské letovisko, kam bych jel klidně na dovolenou. A místní Interspar vypadá jako švýcarský Globus. Prostě luxus. Hranice mezi Ruskem a Litvou je uprostřed Kuršské šíje a kousek přední je Tančící les, taková přírodní divnost. Stromy se tam všelijak kroutí a nikdo neví proč. Teď jsem na litevské straně, zabivakoval jsem pod dunou, na Baltu zuří bouře a já jsem v klidu.

13. září 2019

19:23

Noc za dunami byla příjemná. Jen co jsem sbalil stan a sedl na kolo, začalo pršet. Asi si takhle v nebi představují férový deal. A pak už pršelo, pršelo, pršelo … Klaipeda příliš nezaujala, možná za hezkého počasí by to bylo jiné. Jinak po včerejším stachanovském výkonu odpočinkový den.

14. září 2019

17:36

včerejší večer jsem strávil nad logistickým galimatyášem – kam dojet a jak se pak odtamtud dostat vlakem domů. Zdánlivě nepochopitelné chování litevského vyhledávače vlaků, který tvrdošíjně tvrdil, že se nelze dostat z Klaipedy do Kaunasu vlakem, bylo způsobeno traťovou výlukou na předměstí Kaunasu. Jak prosté, milý Watsone! Dnes ráno brzký start, abych dojel do Telšiai včas a stihl vlak. Část cesty mi zase vytřásala duši z těla šotolina, ale stihl jsem to. Před Telšilai malá oslava – překročeno 1000 najetých kilometrů z F-M. První zářez do 10-100-1000 Endurance Challenge, kterou jsem na sebe neprozřetelně upletl …

 

16. září 2019

17:37

Za celou cestu jsem potkal jen dva cykloturisty – Rusy na vjezdu do Kalinigradu. Bylo to vlastně dobře, alespoň jsem mohl šlapat a ne se vykecávat, protože cykloturisti jsou upovídaní. Vynahradil jsem si to až dnes, pohodlně usazený ve vlaku. Mysles jsem, že z Kovna (Kaunasu) do Białystoku budu ve vlaku s kolem sám, ale kdepak. Nejprve přistoupil Algimantas, Litevec, který mluvil výborně polsky. Jak se to naučil? Stejně jako já, sledováním polské televize za komunistů! Společně jsme zavzpomínali na Kino nocne, Przeboje tygodnia a monotónní hlas polského dabéra. Vyrůstali jsme tisíc kilometrů od sebe se stejnými zážitky. Algis jel na tryznu za svého přítele, který zahynul před měsícem v Alpách na Pyramide du Tacul vedle Mont Blanku: www.bfmtv.com/societe/mont-blanc-mort-d-un-alpiniste-lituanien-apres-un-devissage-1748870.html Další společné téma, i když smutné. Pak se objevila ošlehaná Polka z Vratislavi, která jela podobnou trasu jako já, jen delší, až do Lotyšska. To Wojtek, nejvypasenější cykloturista, kterého jsem kdy viděl, ujel za čtrnáct dní jen kousek trasy Green Velo: greenvelo.pl/ spal v hotelích, ale měl z nás všech nejvíce batohů, brašen a tašek. Před Białystokem se s cyklisty úplně roztrhl pytel, je to totiž nejpopulárnější cykloturistická oblast Polska. V rychlíku do Varšavy byl speciální cyklovagón a byl úplně plný. Na hácích tam viselo přes třicet kol (připomínalo mi to vepře na jatkách). Můj geniálně vymyšlený logistický plán s šesti na knop na sebe navazujícími přestupy dostal ve Varšavě trhlinu, protože v rychlíku do Katovic nebylo místo pro moje kolo a musel jsem počkat na další spoj. Takže jsem se dostal až dnes po šesté ráno do Bohumína. Sedl jsem na kolo a v osm už jsem baštil dršťkovou v bufetu u nás na rohu.
KONEC

Zimní sólo plavba v Chorvatsku

Pokud chcete být jedinou plachetnicí široko daleko, mít jen pro sebe nejkrásnější zátoky, stát u městských mol úplně zadarmo (často i s fungující elektřinou) a potkávat příjemné lidi ochotné pomoci, jeďte do Chovatska. Ne, nezbláznil jsem se. Přesně tak to vypadalo minulý týden (8.12. – 15.12.) při mé sólo plavbě ve střední Dalmácii. Možná si číst dále …

Pokud chcete být jedinou plachetnicí široko daleko, mít jen pro sebe nejkrásnější zátoky, stát u městských mol úplně zadarmo (často i s fungující elektřinou) a potkávat příjemné lidi ochotné pomoci, jeďte do Chovatska.
Ne, nezbláznil jsem se. Přesně tak to vypadalo minulý týden (8.12. – 15.12.) při mé sólo plavbě ve střední Dalmácii. Možná si říkáte, proč by proboha jel někdo na plachetnici do Chorvatska v prosinci? Uznávám, že to není pro každého, ale v mém případě to dávalo smysl. Pokud se chce člověk posunout jachtařsky dále, musí si klást náročnější výzvy a prosincové Chorvatsko mi přišlo jako dostatečně náročná, ale ještě zvládnutelná záležitost.
Teplota vzduchu se pohybovala mezi 5°C a 10°C (bez započítání vlivu větru), moře mělo příjemných 15°C, k tomu nevyzpytatelné bouřky, přeháňky a vítr zcela ignorující předpovědi meteorologů. Bouřkám se mi naštěstí podařilo vyhnout a vítr nefoukal silněji než 25 uzlů.
Moje tréningová plavba měla několik cílů:

– plout na malé lodi (měl jsem půjčenou Beneteau First 21.7)
– procvičit se v praktické astronavigaci
– vyzkoušet různé způsoby, jak na moři zastavit a stát
– uskutečnit svou první sólo noční plavbu mimo dosah mobilního signálu
– ověřit funkčnost low-cost oblečení do nepříznivého počasí
– pokusit se poprvé v životě vést skutečný lodní deník

S vyjímkou poslední položky se plavba celkem vydařila.
Vyplul jsem z maríny Špinut ve Splitu. Loď jsem měl půjčenou od Nikši Božiče, který spravuje flotilu dvou šestimetrových Beneteau First 21.7. Jeho služby mohu vřele doporučit, oproti klasickým velkým charterovkám je to nebe a dudy. Loď je tak malá, že nemá bajbót, přivezl jsem si proto z domova nafukovací člun Alpacka jako ostrůvek poslední záchrany. Naštěstí nebyl potřeba. Přestože počasí bylo velmi proměnlivé, podařilo se mi uskutečnit několik úspěšných měření výšky slunce nad horizontem. Přesnost určení polohy mi vycházela průměrně okolo dvou mil. Pracoval jsem s levným plastovým sextantem Davis Mark III a pro výpočty používal pro mně novou metodu haversinusů. Všechny potřebné tabulky se mi vešly na 10 listů A4, takže žádné tahání objemných navigačních bichlí.
Loď Vydra byla úžasná, prostorově plně vyhovující a krásně živá, jak se od malé, lehké lodi dá očekávat. V osmiuzlovém větru dávala 5 uzlů na stoupačku, do dvaceti uzlů se s ní pohodlně jelo proti větru, pak už se přece jen zpomalovala na vlnách.
Proti chladu jsem použil staletími osvědčenou kombinaci nepromokavého svršku a pod ním několika vrstev vlny nebo flísu. Ke goretexové jachtařské bundě s jasně žlutou kapucí možná jednou dorostu, ale zateplené holínky, pracovní kalhoty a kabát z PVC, k tomu pogumované rukavice zvládaly 25 uzlů větru a 1,5 metrové vlny přímo na čumák. Na šestimetrové lodi to cáká dost.
Noční plavbu jsem uskutečnil z Visu směrem na sever k Drveniku. Vyrazil jsem z Komiže v 8 hodin večer. Foukala bóra, křižoval jsem tedy přes otevřené moře. Vítr během noci postupně slábl a i vlny se zmenšovaly, jak jsem se blížil k pobřeží. Cestou jsem si dvakrát zdříml a přitom vyzkoušel různé způsoby, jak zastavit loď a jak se při tom budu cítit. První způsob byl stáhnout prostě plachty a přivázat kormidlo na střed. Loď se pochopitelně rychle stočila bokem k vlnám, které v tu chvíli měly cca 0,5 metru a kolébala se ze strany na stranu. Pokud bych si lehl v kajutě v podélném směru, tak jak jsou kóje, bylo by to asi brzy nepříjemné. Napadlo mně ale vyplnit prostor pod schůdky do kokpitu fendry a lehnout si napříč, kolmo k ose lodi. V tomto směru houpání vůbec nebylo nepříjemné a myslím, že takovýto katastrofický scénář by byl použitelný i ve větších vlnách. Snos byl rychlostí cca 0,8 uzlu v 10-ti uzlovém větru.
Pro druhé zdřímnutí jsem postavil loď do driftu. Podle očekávání to bylo podstatně komfortnější, snos okolo jednoho uzlu. Jen mi vadilo, že pro stabilní drift jsem musel téměř úplně vypustit hlavasku a ta občas zaflatrovala, nebo cukaly otěže. Asi by pomohlo ji zrefovat.
Zkusil jsem vyrobit i improvizovanout vodní kotvu z fenderů přivázaných ke kotvě. Tento pokus nebyl úspěšný, loď se velmi nepravidelně kymácela ze stany na stranu. Až cestou z Chorvatska mně napadlo, že jsem mohl zkusit použít kbelík a uvázat jej na záď, nikoliv na příď. To je pro příště. Přes den jsem si několikrát zdříml, když jela loď na autopilota, ale v noci jsem to nechtěl riskovat.
Noční plavbu hodnotím velice pozitivně. Měl jsem na lodi úplně vypnutou elektřinu, včetně pozičních světel (ty jsem zapínal, jen když jsem byl v podpalubí) a pocit takového toho splynutí s přírodou byl velice intenzivní, podobně jako ve vysokých horách. Vřele doporučuji.
Lodnímu deníku jsem bohužel moc nedal, za celý týden jsem popsal necelou jednu stranu A4 zápisky typu vyplul jsem z … a doplul jsem do … Prostě příležitost pro zlepšení.
Tož tak. Zimnímu Chorvatsku zdar a malým lodím zvláště!

xSMS – posílání dlouhých SMS zpráv

Posílání SMS v mobilních sítích dnes nepředstavuje žádnou finanční zátěž, v měsíčních tarifech jsou většinou zahrnuty SMS zdarma, nebo za minimální poplatek. Jinak je tomu v satelitních sítích – například jedna zpráva odeslaná nebo přijatá přes satelitní komunikátor Garmin inReach přijde až na padesát amerických centů (v závislosti na tarifu). Pak už se vyplatí uvažovat, číst dále …

Posílání SMS v mobilních sítích dnes nepředstavuje žádnou finanční zátěž, v měsíčních tarifech jsou většinou zahrnuty SMS zdarma, nebo za minimální poplatek.
Jinak je tomu v satelitních sítích – například jedna zpráva odeslaná nebo přijatá přes satelitní komunikátor Garmin inReach přijde až na padesát amerických centů (v závislosti na tarifu).
Pak už se vyplatí uvažovat, jak do jedné zprávy dostat co nejvíce textu. K tomuto účelu jsem vytvořil mobilní aplikaci, která díky omezení povolené znakové sady a použití komprimačního algoritmu umožňuje odeslat zprávu až o 40% delší, než je standardní SMS. V praxi tak lze posílat zprávy o délce 210 – 240 znaků v jedné SMS, která je omezena na maximálně 160 znaků.
Funguje to tak, že odesílatel i příjemce mají v telefonu nainstalovanou kódovací aplikaci. Odesílatel napíše v kódovací aplikaci zprávu, která je převedena do speciálního formátu (připomínajícího rozsypaný čaj 😉) a takto zakódovanou zprávu odešle příjemci. Příjemce příchozí zprávu zkopíruje do aplikace, kde se rozkóduje a zobrazí se původní text.
Aplikace je ke stažení v obchodě Google Play.
Pro hračičky je k dispozici i zdrojový kód.

Předpověď počasí na volném moři

Uplynulých pár týdnů jsme se kolébali na úžasném 44-stopém keči Brise (díky Víťo!) nejprve z Malorky na Gibraltar a pak podél afrického pobřeží na Kanárské ostrovy. Většinu doby jsme byli mimo mobilní signál a tudíž i bez možnosti si snadno stáhnout aktuální předpovědi počasí. Brise je naštěstí výborně komunikačně vybavena a měl jsem tak možnost číst dále …

Uplynulých pár týdnů jsme se kolébali na úžasném 44-stopém keči Brise (díky Víťo!) nejprve z Malorky na Gibraltar a pak podél afrického pobřeží na Kanárské ostrovy. Většinu doby jsme byli mimo mobilní signál a tudíž i bez možnosti si snadno stáhnout aktuální předpovědi počasí. Brise je naštěstí výborně komunikačně vybavena a měl jsem tak možnost vyzkoušet většinu způsobů získání informací o počasí, které jsou finančně dostupné běžnému jachtaři.
Tyto způsoby jsou v zásadě tři – VHF vysílačka, krátkovlné rádio, nebo satelitní síť.

VHF vysílačka

Nejlevnější způsob komunikace mimo dosah mobilní sítě je VHF vysílačka, buď zabudovaná na lodi s kvalitní anténou, nebo klasická „ručka“. Nízká pořizovací cena je výhoda, nevýhodou je dosah – vysílačka je použitelná cca do 30 mil od pobřeží. Pokud se pohybujeme blízko břehu kolem Evropy, může nám to stačit, ale třeba u Afriky vládne rádiové ticho.
Stránka s VHF meteorologickými předpovědmi evropských států je zde.
Blízko španělských břehů většinou platilo, že kde byl VHF signál, byl i mobilní signál, takže jsme tento způsob získávání předpovědí příliš nepoužili.

Krátkovlné rádio

Podstatně dražší varianta než VHF vysílačka, zato celosvětový dosah. Po dlouhá desetiletí jediný praktický způsob komunikace na širém moři. Vyžaduje kvalitní anténu, na plachetnici se většinou používá jeden stěh, na ocelové lodi musí být odizolovaný.
Pokud chceme přes krátkovlné rádio jen poslouchat, postačí nám levnější přijímač, třeba Sangean ATS-909X, chceme-li i hovořit, potřebujeme kvalitní transceiver třeba od firmy Icom. A pokud chceme přes krátkovlné rádio přenášet i data, potřebujeme ještě modem PACTOR a cena letí vzhůru skrz strop.
Na středních a krátkých vlnách existuje několik služeb, které můžeme využít k získání meteorologických informací.

NAVTEX

Textová služba, která kromě meteorologických informací obsahuje i navigační varování a další důležité informace pro plavbu v dané oblasti. Navtex vysílá na frekvenci 518kHZ, rádio je potřeba naladit na frekvenci o 1.36kHz níže a zvolit pásmo USB.
Audio výstup z rádia zapojíme do vstupu pro mikrofon na počítači a pro dekódování použijeme program např. JVcomm32 (vyzkoušeno, funguje), nebo fidigi.
Místo počítače lze použít i mobil nebo tablet s placenou aplikací DroidNavtex
Na skvělých stánkách Mailasail je možné najít rozpis vysílacích časů a stanic pro NAVTEX na celém světě.

Námořní dálnopis (Marine RTTY)

Spíše dožívající služba podobná NAVTEXu. V Evropě vysílá jediná stanice z německého Offenbachu, která se zaměřuje na Severní moře a Balt.
Obdobná služba by měla fungovat i na Americké straně atlantiku viz zde, nevyzkoušeno.
Vysílací schéma vysílače v Offenbachu je ve dvou částech ke stažení zde a zde.
Stejně jako u NAVTEXu je třeba zvolit pásmo USB a naladit přijímač na frekvenci o 1.36kHz níže. Pro dekódování lze opět použít JVcomm32 (vyzkoušeno, funguje), nebo fidigi.
Na to, jak pomalá je přenosová rychlost námořního dálnopisu (50 Baudů), byly přijaté texty plné chyb. Nevím, zda to bylo mým nastavením, nebo vysílačem.

WeatherFAX

Umožňuje získat grafické synoptické mapy přes krátkovlné rádio. Velice užitečná služba, kterou jsme s úspěchem používali. V Evropě vysílají dvě stanice, anglický Northwood a německá Deutsche Wetterdienst z Pinnebergu. Zvláště anglické mapy jsou velmi kvalitní a snadno použitelné.
Pro příjem je třeba na přijímači opět zvolit pásmo USB a frekvenci podladit o 1.9kHz.
Pro dekódování na počítači lze opět použít JVcomm32 nebo fidigi, ale daleko lepší varianta je Weather Fax plugin pro OpenCPN. Má v sobě zabudované vysílací schéma zdrojů po celém světě, umí přijímat automaticky a překrývat přijatá data přes OpenCPN mapy.
Faxy lze přijímat i přes mobil s placenou aplikací HF Weather Fax.

GRIB

Soubory GRIB (GRidded Information in Binary) jsou standardním formátem pro přenos meteorologických dat. Pro nás, koncové užívatele, jsou zajímavé GRIB soubory generované z předpovědních modelů, které obsahují všechna data, na které jsme zvyklí třeba z aplikace Windy. Soubory GRIB pro různé předpovědní modely jsou k dispozici na Internetu, takže pro jejich stažení potřebujeme datové spojení.
Přes krátkovlnou vysílačku se k datovému spojení používá modem PACTOR připojený k počítači a k němu většinou placená služba Sailmail. Je to poměrně drahé řešení, které podle mě dnes, v době satelitních sítí, pomalu ztrácí svoji opodstatněnost.
Jak přijímat GRIB soubory proto popíšu v sekci o satelitních sítích.

Satelitní sítě

Satelitních sítí existuje několik (Thuraya, Iridium, Globalstar, Inmarsat), pro běžného jachtaře má však smysl jen jediná – Iridium. Má celosvětové pokrytí a je finančně dostupná. Přes Iridium se dá telefonovat, nás ale zajímají hlavně datové služby. Pro připojení k síti Iridium máme dvě základní možnosti – levnější a dražší.

Garmin inReach Mini

Garmin inReach a zejména jeho varianta Mini, je šikovné udělátko, které umožňuje posílat krátké textové zprávy (obdoba SMS) přes síť Iridium za rozumné peníze. Délka zprávy je 160 znaků, což není mnoho. Existuje ovšem zajímavá služba WX2InReach, která vám pošle textovou předpověď počasí v silně zhuštěném, ale přesto čitelném formátu jako jednu zprávu.
Garmin inReach je ideální řešení pro námořníky, kteří mají hluboko do kapsy, protože dokáže nahradit (samozřejmě s výhradami) několik zařízení najednou – GPS, PLB, komunikátor.

Iridium GO

Zlatý standard datové komunikace na lodi, alespoň do doby, než Iridium vybuduje svou broadband satelitní síť. Je potřeba si uvědomit, že síť Iridium je z hlediska rychlostí připojení, na které jsme dnes zvyklí, neuvěřitelně pomalá. Maximální přenosová rychlost je 2400 bitů za sekundu, ale prakticky na moři ještě daleko nižší. V rámci jedné seance lze rozumně přenést data do objemu 50 – 100 kilobajtů. Klasické použití Internetu za pomocí webového prohlížeče nepřichází v úvahu, protože velikost webových stránek se dnes pohybuje bežně ve stovkách kilobajtů a více.
Jak tedy Iridium Go funguje? Je to vlastně Wifi přístupový bod, který zpřístupňuje síť Iridium dalším zařízením na lodi, zejména telefonům a tabletům. Na těchto zařízeních je potřeba nainstalovat aplikace, přes které se Iridium GO ovládá. Základní sada aplikací je v dnešní době Iridium Go – umožňuje telefonovat a posílat zprávy, Iridium Mail & Web App pro posílání mailů (přes svůj název je nepoužitelná na procházení webu) a PredictWind Offshore App, pro stahování GRIB souborů a jejich vizualizaci.

PredictWind Offshore App

Výhodou stahování předpovědí přes aplikaci PredictWind Offshore App je snadné ovládání. Aplikace zcela automatizuje připojování k síti Iridium, stahování aktuálních předpovědí, atd. Nevýhodou je, že stažená data lze používat pouze v této aplikaci, což nemusí každému vyhovovat a množství zdrojů, ze kterých lze čerpat je omezené.

Stahování dat přes aplikaci Iridium Mail & Web App

Už jsme si řekli, že velice nízká přenosová rychlost Iridia vylučuje použití standardního způsobu přístupu k datům na Internetu přes webový prohlížeč. Alternativní řešení se používá již nějakou dobu při datovém spojení přes krátkovlnou vysílačku (výše zmíněný SailMail) a funguje velice dobře i přes Iridium. V principu jde o to, že pošlete na speciální e-mailovou adresu mail s požadavkem na určitá data a v zápětí obdržíte mail s odpovědí, kde jsou požadovaná data jako příloha.
Postup je tedy následující:

1. Vytvoříte mail s požadavkem
2. Připojíte se k síti Iridium, odešlete mail, odpojíte se.
3. Chvíli počkáte, znovu se připojíte a a stáhnete došlou poštu. Ta bude obsahovat odpověď na váš požadavek.

Pro předpověď počasí existují dvě vynikající e-mailové služby tohoto druhu – SailDocs a Mailasail. SailDocs umožňuje stahovat GRIB předpovědi podle modelu GFS, Mailasail kromě GRIBů také synoptické mapy a textové předpovědi.

SailDocs

Požadavek na GRIB soubor se uskuteční odesláním mailu na adresu query@saildocs.com. Předmět mailu může být libovolný a v těle mailu popíšeme požadované parametry GRIB souboru. Může to vypadat třeba takto:

send GFS:33N,27N,18W,9W|0.5,0.5|0,3,6..48|=
WIND,PRESS,AIRTMP,CAPE,WAVE

což přeloženo znamená:

Pošli mi předpověď modelu GFS pro oblast 33°N až 27°N, 18°W až 9°W, krok předpovědi půl stupně pro šířku i délku, časový krok předpovědi od teď do 48 hodin po třech hodinách, chci data o větru, tlaku, teplotě vzduchu, CAPE index a výšku vln.

Všechny parametry jsou popsány v dokumentaci.

SailDocs – webové stránky

SailDocs lze použít i k velmi omezenému procházení webu. Pokud pošleme na query@saildocs.com mail s textem například

send https://www.seznam.cz

dostaneme mail s textem požadované stránky. Na žádné velké prohlížení to není, ale v nouzi se může hodit.

Mailasail

Mailasail umožňuje zaslat kromě GRIB souborů (předpovědní modely GFS a vlnění dle NWW3) i synoptické mapy a textové předpovědi.
Zašlete help v předmětu zprávy na mail weather@mailasail.com a dostanete podrobné informace o všech službách.

Pozor! V systému SailDocs se předmět zprávy ignoruje a důležité je tělo zprávy, v systému Mailasail je důležitý předmět zprávy a tělo by mělo být prázdné.

Několik příkladů použití Mailasail:

grib gfs 27N:18W:33N:9W 3,6,9,12,15,18,21,24,27,30,33,36,39,42,45,48 GRD,PRMSL,TMP – pošle podobná data jako SailDocs příklad výše.

PPVE89.TIF – 24H předpovědní synoptická mapa, severní Atlantik

Jak prohlížet GRIB soubory

Na počítači se pro prohlížení GRIB souborů často používal program zyGrib, ale dnes je asi nejlepší volbou GRIB Weather plugin pro OpenCPN, který umožňuje překrývat meteorologická data přímo přes mapový podklad.
Na telefonu a tabletu lze použít třeba aplikaci SailGrib.

Závěr

Úspěšné stažení předpovědi počasí je často jedním s vrcholů dne na širém moři. Díky dnešnímu stavu techniky máme řadu možností, jak toho docílit, ale je těžké najít ucelený zdroj informací, zvláště z praktického pohledu. Všechny metody a postupy uvedené v textu byly prakticky vyzkoušeny během přeplavby z Malorky na Kanárské ostrovy a osvědčily se. Máte-li dotazy, ptejte se.

Odkazy

Pravidelně aktualizovanou studnicí informací o meteorologické tématice pro jachtaře jsou stránky Franka Singletona, který provozuje systém Mailasail.

Hory východního Kladska

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto. Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, číst dále …

Sluší se vůbec, aby takový starý fotr jako já jezdil stopem? Stojím na malém plácku u hřbitova v Červeném Potoce. Tři auta, řeknu si nakonec. Zkusím tři auta a jestli žádné nezastaví, počkám na ten autobus, co jede za hodinu. Zvednu palec. Zastaví hned první auto.
Bořek má hospodu. „Je to nejstarší hospoda na Moravě“, sděluje mi hrdě. Chvíli mi trvá, než pochopím, že tím myslí Dolní Moravu, dříve poklidnou vísku pod Králickým Sněžníkem, dnes turistický disneyland tamtéž. „Je to hospoda hlavně pro místní“, vykládá. „Lufťáci po celodenním lyžování nemají už ani peníze, ani chuť, tak radši skočí do auta a jedou dom. Ale místní chodí.“
Bořkova žena je v pátém měsíci, bude mít holku. „Byli jsme na genetice a normálně jsem viděl její stydké pysky, takhle“, dvěma prsty nadšeně ukazuje, jak vypadaly stydké pysky jeho zatím nenarozené dcery. „To víš, je mi šestatřicet, mám nejvyšší čas mít dítě, abych nebyl moc starej, až povyroste a mohl s ní chodit hrát fotbal!“
Trošku si zajede a vyhodí mně rovnou u modré turistické značky. „A přijeď, až se narodí, celý večer bude hospoda zadarmo!“, pozve mně a vystřelí pryč.
Začínám stoupat, není sezóna, nikde ani živáčka. Nahoře na hřebeni osamělý turista s dalekohledem. Jdeme kousek spolu a bavíme se mimo jiné o medvědech. „Já jsem ze Žamberku a před pár lety mi prošel medvěd přímo před barákem. No fakt!“, dušuje se, když vidí můj pohled, „mám jeho stopu, odlil jsem jí do sádry.“
Naše cesty se rozdělí a dál jdu sám. Při západu slunce dorazím na Králický Sněžník, nejdezolátnější českou horu. Dříve tu bývala rozhledna, horská chata (dokonce dvě), ze kterých zbyla jen trocha betonu a socha slůněte na kamenném podstavci. Síla Sudet.
V sedle Stříbrnická rozbaluju tábor. Je už tma, ale nechce se mi rozsvěcet čelovku. Vařím vodu a pak do ní nasypu předpřipravený sáček s jídlem. Zdá se mi trochu větší, ale už je pozdě. Sypká směs přeplní ešus, plamen zhasne, všechno je ulepené. Trochu v tom zakvedlám lžící a pak žvýkám k večeři přesolený, lehce navlhčený prášek. Ponaučení: nepřipravujte si jídlo na cestu, když máte zrovna rozepři se ženou.
Přibíhá osamělý noční běžec s baterkou v ruce. „Kudy na Sněžník?“ Ukazuji mu cestu, popřejeme si dobrou noc a jdu si lehnout. Noc bude dobrá. Je jasno, bezvětří, žádní medvědi, vlci. I jelení říje už skončila. Usínám během minuty.
Probouzím se okolo půlnoci po prvním spánku. Nebe je přeplněné hvězdami. Mléčná dráha září neuvěřitelně jasně, zve, láká. Jako by stačilo jen roztáhnout ruce a vznesu se, poletím až na konec vesmíru… Znovu usínám a probudím se až po sedmé ráno. Dvanáct hodin spánku.
Nemám hlad ani žízeň, jen chuť jít. Sbalím se a vyrážím bez snídaně. Za prvním kopcem vychází slunce. Mám z ničeho nic radost, a tak mu zahraju písničku na foukací harmoniku. Mrkne na mně v odpověď a já jdu dál.
Dorazím na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Má u nás dva jmenovce, Smrk – nejvyšší vrchol moravské části Moravskoslezských Beskyd a Smrk – nejvyšší vrchol Jizerských hor. Na vrcholu Smrku rašeliniště, čvachtám v něm až po kolena. Titulek z novin: „Turista se utopil na vrcholu hory“
Scházím k údolí lidí, proti mně skupinka postarších Poláků: „Czy pan wie, jak dostać się na Smrek?“ Ale jo, pán ví, ale nebudu vás přece posílat prameništěm potoka a pak přes rašelinové pasti, jako jsem to šel já. Najdu jim cestu na mobilu, chvíli na to mžourají svými důchodcovskými dalekozrakými pohledy a pak se usmějí: „W jakiś sposób się tam dostaniemy.“ Připomínají mi polské kosmonauty ze seriálu Kosmo – „Polak zawsze da rady!“
Pod kopcem příjemné překvapení, lesní bar. Alko, nealko, párky, tatranky v přístřešku na rozcestí lesních cest, místo obsluhy kovová kasička. Prý je to ohromná atrakce, v létě tento závan norských chat v Česku navštíví až 800 lidí denně!
Kousek dolů z kopce na nádraží v Horní Lipové, známější z filmu jako Bílý potok. Hodná paní výpravčí mi odemkne muzeum, mají tam výdejní tablo na klasické kartónové jízdenky, jímá mě nostalgie. Tu však hned zaplaší jekot a výskot školního výletu, se kterým budou mít mé uši tu čest sdílet cestu vlakem až do Olomouce.
Dobře, že tu se mnou není Bořek, kdo ví, zda by si to s tou dcerou ještě nerozmyslel?

Přechod Roháčů

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude. Mělo. Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět. „Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v číst dále …

V Liptovském svatém Mikuláši mám na přestup půl hodiny, tak velké zpoždění to Pendolíno snad mít nebude.
Mělo.
Nevadí, za dvě hodiny jede další spoj směr Biela Skala, nástupní místo na hlavní hřeben. V autobuse na zadních sedačkách dva dědci starší než svět.
„Čo robí Stano?“, ptá se ten bez zubů. „Žije“, odpovídá ten v klobouku, „jak go vidze, pošedzime, povravime, ale jo mum svojo robote, on mo svojo robote.“ Konverzace plyne dál. Co Fero, Jožo, Maťo? Vypadá to, že všichni žijí, ale „Jo mum svojo robote, oni majo svojo robote“ se ozývá za každou odpovědí. Všeci momy svojo robote …
Na Bielej skale do kopce lesem smrků a hřibů, za Sivým vrchem zapadá slunce, je čas si ustlat. Rovné místečko v sedle Pálenica. Blahoslavený klid okořeněný troubením jelenů všude okolo. Jeden testosteronem nabitý paroháč troubí v houští za zatáčkou. Zkusmo mu odpovím. Vykoukne z kosodřeviny, pak strach překoná chtíč a mizí skočmo do údolí.
Vlahá jasná noc. Ráno třičtvrtě litru čaje z ešusu a jde se. Bezvětří, slunce, jasno. Pohupuji se na hřebeni z vrcholů přes sedla na vrcholy jako loďka na vlnách. I hory tečou, vlní se a pění. Jen je třeba roztáhnout měřítko času.
Za Baníkovem pár v nejlepších letech. „Musíš hlavně pomalu“, vysvětluje chlapík mentorským tónem své polovičce, „a pořád se držet řetězů. A nebát se.“ Čiperná ženuška souhlasně přikyvuje a zdolává přitom skalní hřebínek ladně jako kočka. O kus dál si chlapík splete cestu a křečovitě slézá exponovanou skalní plotnu. Stezka vede přitom pohodlně vlevo. „Ale je tady krásně, že?“ zeptá se mně trochu omluvně horská kočka, když čeká pod hřebínkem, až její kocour dokončí horolezeckou vsuvku.
Přibývá lidí proudících ze Zverovky a Žiarské doliny. Je po prázdninách a není víkend, jak to tady asi vypadá o slunečné srpnové sobotě?
Na Plačlivém si vzpomenu na zimní příhodu s uvolněným vázáním a dvěma zhulenými skialpinisty (tu až jindy). Ladné svahy mezi Smrekem a Prostredným grůněm mi v hlavě žadoní o přikrývku z prašanu. Když zavřu oči, strašně chci, aby byla zima, svítilo slunce a všude kolem mně jiskřil panenský sníh. Jen svistot lyží, dlouhé oblouky v závějích a opojný pocit rychlosti a svobody. Když oči otevřu, jsem rád, že je léto.
Na Ostrém Roháči přibývá polských turistů, blížíme se k hranici. Dosud to bylo tak deset ahojů na jeden cześć, teď se poměr začíná obracet a na Volovci už to bude opačně.
Ze sedla pod Deravou scházím k plesu a nacházím vhodný ďolík pro dnešní nocleh. Vedle stezky medvědí hovno. Klid je absolutní, až do tmy si čtu knihu. Vařím u stanu, jím u stanu. Jestli mně má sežrat medvěd, tak ať. Lepší, než ústav pro přestárlé.
Hrdinství mně opouští chvíli po ulehnutí. Není to dobrá noc. Budí mně každý šelest, v mé představivosti se to kolem hemží medvědy. Počítám hodiny do rozbřesku a neklidně se převaluji. Vstávám před východem slunce.
Je pořád krásně. Sluneční zář sestupuje po jihovýchodním svahu Volovce a počítám, že do deseti minut osvítí i můj bivak. Ale ne. Z ničeho nic se přihnaly mraky, silný vítr. Slunce mizí. Balím tedy vlhký spacák a stan a vyrážím dál. Račkovo sedlo, Sivá veža, Bystré sedlo, tam všude jsou stezky lákající na rychlý sestup do údolí, pryč od mraků, pryč od větru. Ale člověk se občas musí překonat a dnes mi k tomu hory dávají příležitost.
Bystrá, nejvyšší vrchol Západních Tater, člověk by čekal, že na vrcholu bude vítr nejsilnější, ale je překvapivě ve větrném stínu. Odměna za překonání sebe sama? Pak dolů do Pyšného sedla, kde pro mně přechod končí. Kamenistou dolinou bez jediného živáčka do Podbanského. Na zastávce malá statná babka: „Aj ja som chodila, ale teraz už len pozerám“, opíše rukou půlkruh k tatranským velikánům, „a máte dobré boty, to ja poznám!“
Autobus přijel včas, v Liptovském svatém Mikuláši žádný stres.
Pendolino má na příjezdu půlhodinu zpoždění.

Prales

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka. Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, číst dále …

Pokud jste na tom stejně jako já, tak si po vyslovení slova „prales“ představíte džungli bez zásahu člověka. Rostlinstvo a zvířectvo se tam rodí, navzájem požírá a tleje podle původního nebeského plánu, neovlivněné zájmy člověka.
Jeden prales máme tady kousek od nás, jmenuje se Mionší a je to prý prales pralesovitý ze všech pralesů nejpralesovatější, vstup přísně zakázán, Národní přírodní rezervace. Byl jsem zvědavý, jak to v takovém lese, kde má matka příroda zcela volnou ruku, vypadá.
Mionší je v podstatě horská bučina. Naprostá většina stromů jsou buky, sem tam s ojedinělým javorem, jasanem, či smrkem (ty jsou už většinou sežrány kůrovcem, kromě lučních solitérů). Od normálního lesa se na pohled liší jen tím, že padlé kmeny zůstávají na zemi, což je pěkné.
Člověk si ale brzy povšimne, že s tou bezzásahovostí to není zase tak horké.

Mionší se prezentuje jako „největší jedlobukový prales Karpatského typu v ČR.“ Problém je, že tam nerostou jedle. A tak se správci rozhodli jít štěstíčku trochu naproti a semenáčky jedlí obalili pletivem. Když jedle, tak jedle.

Pletivem se v Mionší vůbec nešetří. Takových ohrad, kde je hodná příroda oddělená od zlé přírody tam lze nalézt několik.

V pralese jsou i stezky. Chodí po nich zvěř, správci, potentáti i zvědaví turisté. Přes stezku občas spadne strom. I nechce se znavenému ochranáři neustále přeskakovat padlý kmen. Vezme tedy motorovku a šmik – šmik, stezka je zase průchozí bez zaškobrtnutí.

Další zvláštností jsou louky. Kde by se v pralese vzaly louky? Copak by díky sukcesi za pár let nezarostly? A kdo je tam vlastně seče? Zřejmě skřítci pralesníčci je tam kosí za vlahých nocí, kdy je měsíc vysoko na obloze a kolem něj žluté kolo jako týden stará modřina.
Všimněte si také pletiva obehnaného kolem smrku.

Co s tou posekanou trávou? Skřítci pralesníčci jsou dosti unavení samotným sečením a tak kupky trávy prostě pohodí do lesa. Co oko nevidí, to srdce nebolí.

Kde je louka, tam musí být i posed. V tomto případě pralesní posed. Někdo by mohl namítnout, že je to určitě jen pozorovatelna, ale já vidím posed …

Romantické představy většinou utrpí při konfrontaci s realitou šrámy. Je bláhové čekat v hustě osídleném kraji skutečnou divočinu. Vždyť ta naše země (a to včetně pralesů) je jedna velká pěstěná zahrádka.

Ale abych nekončil na kyselou notu, tak přikládám také pár „pralesních“ fotek, které ukazují Mionší z té druhé, divočejčí stránky.

Hermance

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru: Saša jede na výlet před sebou má celý svět z okna se dívá písničku zpívá Vlakem, pěšky, v letadle vždy na předním sedadle zima mu nevadí ve sněhu dovádí Batoh na záda hází těší se do číst dále …

„A kdy složíš i mi nějakou písničku?“, ptala se Veri asi před třemi lety, když jsem brnkal na kytaru:

Saša jede na výlet
před sebou má celý svět
z okna se dívá
písničku zpívá

Vlakem, pěšky, v letadle
vždy na předním sedadle
zima mu nevadí
ve sněhu dovádí

Batoh na záda hází
těší se do nesnází
zítra už bude v dáli
tam kde slunce vychází …

„Brzy, brzy“, odpovídám Veri a přepínám na:

Táta s Marťou jedou vlakem
koupit novou kytaru
jedou ránem i soumrakem
zpívají si po staru:

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký oči

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký ruce

Šubyduby daj
holky se maj’
Mají hezký nohy

Šubyduby daj
kluci se maj’
Mají hezký zadky jééé

Na tu písničku pro Veri nakonec taky došlo, je to instrumentálka a jmenuje se Hermance. Tady je.