Jaká byla druhá etapa závodu Stovkou přes Atlantik? Úplně jiná, než jsem si ji představoval. Z Tenerife jsme startovali do odeznívající bouře a hned po startu dva účastníci vzdali. Já jsem si při nekontrolované halze zranil ruku. Vítr slábnul, ale kvůli ruce jsem několik dní nedokázal vystavit gennaker. Pak přišla totální flauta. Pomalu jsem se šinul ke Kapverdám a těšil se na pasát. 15-20 uzlů stabilního větru do zad, na nebi mráčky a plachty na motýla. Bohužel jsem se těšil marně, až do konce závodu. Vítr byl spíše slabší, poryvovitý, hodně ze severu. Pár dní přifouklo až k 35 uzlům, ale většinu doby jsem si přál, aby foukalo více.
Stovka se chovala velmi způsobně, všechno fungovalo a až do konce závodu jsem neměl žádný větší technický problém. Kromě jedné věci. Čtrnáct dní po startu jsem si všiml, že mi obrůstá spodní úchyt kormidla. Vyčistil jsem jej, ale brzy se ukázalo, že obrůstá celé dno. V Portugalsku jsem před spuštěním lodě na vodu stihl jen jednu vrstvu antifoulingu a jakmile se loď dostala do teplé vody, breberky začaly rašit jako divé.
S postupujícími dny se plavba stále více zpomalovala, nedařilo se mi dno očistit. Situaci zhoršovala mořská tráva, která se chytala na kýl a kormidlo. Nakonec jsem skočil do vody a snažil se dno vydrhnout, ale loď se zhoupla na vlně a praštila mně do hlavy. Pak už jsem se do vody neodvážil, přece jen jsem jel sólo. Bylo mi Stovky líto, cítil jsem, jak se chce ve větru rozběhnout, ale porost na dně ji držel zpátky.
Třicátý čtvrtý den večer jsem při západu Slunce uviděl na obzoru Martinik. Byl to krásný pohled. Následující den jsem dojel do cíle. Vracel jsem se pak do zátoky u Svaté Anny. Dojezd byl velice intenzivní. Jurand, který závod vyhrál, mi přijel v ústrety a společně jsme pak kličkovali lesem lodí na kotviště co nejblíže ke břehu. Posádky českých lodí o mně většinou věděly a gratulovali mi, když jsme se míjeli. Hodil jsem kotvu kousek od pláže a dlouho se odhodlával nafouknout člun a dojet na pevnou zem. Věděl jsem, že se se mnou bude strašně houpat a snažit se mi podrazit nohy. Suchozemskou nemocí totiž trpím mnohem více, než mořskou. Nebylo ale zbytí. Za pár hodin měla přiletět rodina a potřeboval jsem zařídit spoustu věcí. Přirazil jsem člunem k pláži, kolem se cachtali ve vodě malí černoušci, Jurand se ženou a malou dcerkou seděli ve stínu palmy a kolem vládla neskutečná pohoda. Sebral jsem kuráž a vyskočil na mokrý písek pláže. Závod skončil.

***

Nejtěžší okamžiky přišly třicátý první den cesty. Dno lodi obrostlé, k tomu nánosy mořské trávy. Vítr spadl pod deset uzlů, rychlost lodi pod dva. Dvoumetrové vlny. Větrné kornidlo v takových podmínkách těžko udržovalo kurz. Chvíli jsem jel do New Yorku, chvíli do Ria. Bylo mi jasné, že budu muset do vody. Noc jsem přetrpěl a za rozbřesku se začal připravovat. Hodil jsem vodní kotvu a k tomu 70 metrů dvanáctky lana. kterým se na Setce překonávají bouře. Sundal jsem plachty a pořádně je sbalil, abych co nejvíce snížil plochu lodi vůči větru. Stejně jsem jel na vlnách pomalu dopředu.
Už jsem byl ale rozhodnutý a neodradil by mně ani Kraken vynořující se z hlubin. Vzal jsem do ruky škrabku, stiskl pevně náustek šnorchlu a opustil jediný pevný bod, který jsem na širém oceánu měl.
Pohled na dno lodi mně zabolel u srdce. Něco jiného je vidět porost na GoPro a něco jiného na vlastní oči. Začal jsem zuřivě škrábat. Loď na vlnách lítala nahoru dolů a brzo se stalo, co se stát muselo. Ucitíl jsem tupou ránu do hlavy. Trup se zhoupl na vlně dozadu a praštil mně. Naštěstí se nezatmělo. Vylezl jsem zpátky do kokpitu a další čištění odpískal.
Přesto jsem byl celkem spokojený. Překonal jsem svojí noční můru, skočil jsem do vody uprostřed oceánu. Opustil Stovku. Udělal jsem, co se dalo. Poseidon to nakonec ocenil a trochu mi přifoukl. Za další čtyři dny jsem dorazil na Martinik.

***

Velké věci se skládají z malých krůčků. Kdo chce přejet Atlantik, musí se nejdříve dostat z maríny na oceán. Večer před odjezdem jsme si domluvili plán. Roztáhnout plné plachty, namířit doprostřed mezi vlnolamy a rozjet se, co to dá. Přitom doufat, že vystřelíme na moře dříve, než nás vlny z dohasínající bouře hodí na navršené kameny u výjezdu z maríny Santa Cruz de Tenerife.
Po deváté ráno se tři malé loďky seřadily v přístavním bazénu. Troubení klaksonů, na břehu nám mávají naši noví kamarádi z maríny. „Setka! Setka!“, křičí španělští kluci, kteří si pamatují minulý ročník regaty v roce 2016.
Bereme otěže plachet do ruky a vyrážíme. Silný vítr nás žene kolem přístavní zdi, před námi bílá tříšť vln rozbíjejících se o kameny vlnolamu. Adrenalin roste. Mířím přídí přesně mezi bójky označující vjezd do přístavu a povzbuzuji loď: „Jeď Stovko, leť!“ Míjím návětrnou zeď, první kopanec od vln. Ještě kousek! Stovka se rozletí po vlnách a za chvíli jsme v bezpečí na otevřeném moři.
Ohlédnu se. Jurand i Adam jsou také venku. Příští zastávka Martinik! Řveme na sebe na dálku s Jurandem. „Oceáááne Atlantický, jdeme tě přeplout, jdeme tě přeplout!“ zpívám z plných plic a nastavuji loď do cestovního režimu. Dávám dolů stabilizační ploutve, přitom urvu úchyt kladky větrného kormidla. Stáčím loď proti větru a rychle jej opravuji. „Jsi OK?“, posílá Jurand esemesku, když vidí moje manévry. Neboj, jedeme dál.
Zbývá ještě nastavit pár věcí. Třeba kontraotěž hlavní plachty. Než to stihnu udělat, kopne mně vlna do strany a udělám nekontrolovaný obrat po větru. Ráhno švihem přeletí na druhou stranu a pravá ruka se mi přitom nešťastně zamotá do otěže. Ráhno se zarazí o napnutou otěž a rukou mi projede prudká bolest. „Jen ať to není zlomené“, proletí mi okamžitě hlavou. Levou rukou zarefuju hlavní plachtu na druhý ref a uklidím se jako raněné zvíře do podpalubí.
Ruka bolí, nedokážu do ní nic chytit, ale zlomená není. Dělám si dlahu ze skládacího pádla od člunu a přemýšlím, co dál. Loď se chová dobře, drží kurs. Vítr má slábnout a Kapverdy jsou jen 800 mil daleko. Jedu dál.
Jsem přeučený levák, takže se dokážu najíst a napít celkem snadno. Dozvídám se, že Adam a Kuba vzdali. Je to škoda. Stejně mám pocit, že Kuba znovu vypluje (a taky že jo, pozval si na pomoc kamaráda a momentálně jsou kousek západně od Kapverd)
Vítr slábne, ale pár dní se neodvažuju jít na příď vyměnit plachty. Přitom si říkám: Když Damien Seguin dokázal s jednou rukou odjet celý závod Vendée Globe, tak já snad zvládnu vyměnit kosatku na Stovce? Nakonec se hecnu a udělám to.
Fouká stále méně, až se atmosférický motor vypne úplně a loď se uprostřed oceánu zastaví.

***

20.12.2021
Vítr slabý, ruka bolí.
Jedu na jih, jsem 150 mil nad Kapverdama.
Pere se ve mně Velkej s Malým.
„Zastavíš se na chvíli na Kapverdách,“ říká Malej, „dáš si dopořádku ruku a dokoupíš zásoby. Čeká tě dlouhá cesta.“
„Ale já přece závodím, nemůžu co chvíli někde zastavovat“, namítá Velkej.
„Jenom na den, na dva, pak pojedeš dál,“ vemlouvá se sladce Malej.
„Den navíc mně skutečně nezabije a toho jídla fakt nemám moc …,“ kapituluje nakonec Velkej.
Zastavím na Kapverdách.
Malej vyhrál, ale do věci se vložil Rozhodčí. Není tak úplně nestranný a občas dá člověku najevo, že nechal vyhrát toho nepravého. Jak? Třeba tak, že mu nedovolí usnout.
Převaluju se na podlaze Stovky jako lívanec na pánvi.
Kolem čtvrté ráno vstanu a stočím kurz na západ.
Kapverdy míjím velkým obloukem.
Nezahlédl jsem z nich ani jedno světýlko.

***

Do Karibiku mi zbývá 2000 mil. To je tak obrovská vzdálenost, že si ji nedokážu představit.
Dálková mořeplavba je hra s časem. Sunu se na západ rychlostí běžce v parku. Ale na rozdíl od běžce v parku se Stovka neunaví, nedoběhne domů a nedá si sprchu.
Každou hodinu jsem o čtyři míle blíže k Martiniku. Každých 24 hodin jsem blíže o sto mil.
Na trekovací mapě to vypadá jako náhrdelník z korálků pověšený mezi Tenerife a Martinik. Co není vidět, je fakt, že za každým korálkem je jeden prožitý den.
Občas se nestalo nic, občas přišla krize, kterou bylo třeba řešit v řádu sekund. Problémy na moři přicházejí bez varování. Jak se udržet 35 dní ve střehu?
Po pár dnech na moři se dostanu do rutiny. Pravidelné rituály dávají životu na oceánu příchuť normálnosti.
Po rozednění každý den vezmu fix a udělám čárku na počítadlo dnů.
Pak si udělám ranní nápoj. Některé dny, kdy je moře hodně vzduté, je to boj, ale když se mi podaří nic nerozlít, neopařit se a nezapálit loď, vychutnám si zapřený ve vchodu do podpalubí malé vítězství normálnosti nad nevyzpytatelným oceánem s kouřícím hrnkem v ruce.
Odešlu poziční zprávu.
Umyju se, vyčistím si zuby.
Dám si snídani.
Udělám dvacet dřepů.
Je to skoro jako doma, jen nenásleduje odjezd do práce. Nemůžu odjet vůbec nikam. Ale nijak mi to nevadí. Oceán je krásný a můj malý překližkový vesmír je na něm doma.
Každý druhý den si otevřu krabici džusu.
Když není džusový den, mám nárok na půl tabulky čokolády. Beru si do pusy čtvereček po čtverečku a vždycky počkám, až se v puse úplně rozpustí a zůstanou z něj jen kousíčky arašídů. La vie est belle.
Každou konzervu vylížu dosucha, posbírám z podlahy drobky ze sucharů a sním je. Můj nutriční rozpočet je okolo 1500 kalorií za den a já si nenechám ani jednu kalorii uniknout.
Po pár dnech tvoříme se Stovkou jeden organismus. Nemusím si v noci nastavovat budíka. Sebemenší změna v houpavém pohybu po vlnách, nový zvuk v takeláži, či lehká vibrace okamžitě způsobí, že se vzbudím.
Spím v intervalech kratších než hodinu a vůbec mi to nevadí. Nejsem unavený. Celá plavba probíhá ve zvláštním bezčasí. Čas na oceánu se nepočítá do života.
Hodně čtu. Průměrně jednu knihu denně. Třeba Alchymistu od Paola Coelha. Obracím stránky a běhá mi mráz po zádech. „Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno. A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil,“ promlouvá z knihy Král Melchizedek.
Ale taky: „Každé hledání začíná štěstím začátečníka. A vždycky končí zkouškou dobyvatele.“
Jsem uprostřed cesty, budu i já ke konci podroben zkoušce?
Občas jen tak zavřu oči a sním. Jsem totiž největší boháč na světě. Mám více času na snění, než stihnu prosnít. Luxus.
Z ničeho nic se přižene velká vlna, zalije kokpit a chlístne mi pár litrů vody otevřenou horní polovinou vchodu do podpalubí.
Sakra! Z nuly na sto za půl sekundy. Otevírám oči, vyskakuju a zachraňuji jídlo pod levou lavicí, které dostalo přímou dávku.
První polovinu cesty hraju hru na zlomky. Už jsem urazil pětinu cesty. Pak čtvrtinu. Polovinu vzdálenosti z Kapverd do Karibiku. Polovinu cesty celkově.
Pak přecházím na míle. Tisíc pět set mil do cíle. Tisíc mil. Pak už nic nepočítám. Prostě jedu.
Spíše se ale ploužím. Dno mám obrostlé svijonožci, projíždím velkými koberci sargasové trávy. Chytá se na kýl, kormidlo i stabilizační ploutve. V noci ležím v podpalubí a co chvíli se ozve hnusný šustivý zvuk, jak si Stovka klestí cestu dalším kobercem trávy.
Každou hodinu vyostřím proti větru, nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Většinou to pomůže a tráva se uvolní.
Někdy taky ne. Vítr slábne, rychlost klesá a já si vzpomenu na Alchymistu.
Třicátý čtvrtý den najednou slyším zvuk motoru. Blíží se a po chvíli se na obzoru zjeví rybářská loďka v pestrých barvách s obrovským přívěsným motorem na zádi.
Co tady dělá, osmdesát mil od pobřeží? Uvnitř sedí černý rasta s kudrnatými vlasy. Pozdravíme se a já si uvědomím, že jsem přejel do jiného světa.
Rasta zmizí. Večer při západu slunce se na obzoru zjeví vulkanické panorama Martiniku. Mám radost. Ale netoužím po pevné zemi.
Mám radost, že se to povedlo. Od začátku projektu Stovkou přes Atlantik jsem zažil stovky situací, kdy jsem si nevěděl rady.
Postavit loď bylo těžké, nikdy jsem nic takového nedělal.
Připravit ji na start bylo ještě těžší.
Pak samotná plavba.
Celou dobu úspěch visel na vlásku.
A teď před sebou vidím Martinik. Nechci tam přistát, vidím světla měst a představuji si auta, domy, shon, svět, ve kterém se moc neumím pohybovat.
Zároveň vím, že tam zítra přistanu.
Za rozbřesku míjím jihovýchodní cíp ostrova.
Na mojí rutině se nic nemění.
Napsat fixem další čárku do počítadla dní.
Ranní nápoj. Mytí zubů. Dřepy a snídaně.
Kolem jezdí obrovské katamarány, cítím krásné vůně přicházející z ostrova.
Po poledni překročím 61. stupeň západní délky, cílovou čáru závodu.
Otočím loď na severovýchod a mířím do zátoky Svaté Anny.
Zítra za rozbřesku už cvičit nebudu.