Rodinná plavba po střední Dalmácii

Pátek pět odpoledne. Podzimní koronavirový cirkus je v plném proudu. Vyrážíme na týdenní plavbu do Chorvatska. Projedeme všechny hranice? Naše lehké obavy byly naštěstí liché, zastavit jsme museli jen na hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem a i tam chtěli pouze vidět pasy.
Nad ránem pár hodin spánku na odpočívadle u Jadranské magistrály a v osm ráno už nás vítal prosluněný Trogir. Teplo, vůně moře, městské tržiště přetékající pestrobarevnými plody. První vjemy u moře jsou ty nejintenzivnější.
Posnídali jsme místní banicu u stánku a přejeli do maríny Baotič v Segetu. Tam se na hladině líně pohupoval náš domov pro příští týden – Bavaria 38 Cruiser jménem Zweigelt. V charterové společnosti FreeWave nám vyšli maximálně vstříc a už v jedenáct dopoledne jsme byli nalodění a na motor opouštěli zdi maríny. Týden na plachetnici začíná!
Přejeli jsme Trogirský záliv a zakotvili v zátoce Vinišče. Kluci byli okamžitě na palubě v plavkách. První koupačka, nesmí se promeškat ani minuta! Naobědvali jsme se a na plachty se přesunuli do populární zátoky Krknjaš na ostrově Drvenik Veliki. Ten den byla populární až trochu moc, designový motorový člun plný omladiny pouštěl na celou zátoku taneční hity z výkonných reproduktorů. Naštěstí k večeru odjeli a první noc na kotvě byla klidná.
Druhý den ráno jsme odplouvali kolem osmé, zrovna když do zátoky mířil první ranní duc-duc člun. Taková společnost není nic pro nás a proto jsme vyrazili podél jižního pobřeží ostrova Šolta k naší oblíbené tiché perle – zátoce Blača na ostrově Brač. Blača je malá, divoká a krásná, není tam moc místa, takže je potřeba se vyvazovat ke břehu.
Cestou k zátoce jsem tahal děti ve člunu za lodí a když je to přestalo bavit, nevytáhl jsem člun na palubu, ale nechal jej přivázaný splývat po vodě. Cesta příjemně ubíhala až se najednou Saša zeptal: „Kde máme člun?“ Člun nebyl. Ohlédli jsme se a asi míli zpátky uviděli plachetnici, jak manévruje k malému objektu na hladině. Vyrazili jsme na plný plyn zpět a za chvíli si převzali náš člun od příjemného páru anglických důchodců, kteří tráví léto na své plachetnici na Jadranu. Uf, ještě že je Saša všímavý.
Dorazili jsme do zátoky Blača, zakotvili, dotáhli loď pavučinou lan ke stromům na břehu a vydali se na procházku čarokrásným kaňonem směrem ke kláštěru hlaholských mnichů, který je vzdálen asi 40 minut chůze od zátoky. Nevede k němu žádná silnice a stezka od nejbližšího místa, kde se dá zaparkovat auto, je ještě delší, než ta ze zátoky.
Nádherný klášter přilepený ke skále je proto velmi málo navštěvovaný. Měli jsme tentokrát štěstí, bylo otevřeno, průvodce mluvil velice srozumitelnou směsicí chorvatštiny a češtiny a ukazál nám školu, astronomickou observatoř, kde byly objeveny dvě komety a asteroid, mnišské cely a ručně psané hlaholské texty, šla nám z toho hlava kolem a tak jsme se na cestu zpátky k lodi raději vybavili klášterním červeným vínem a ořechovicí, abychom si večer snadněji urovnali myšlenky.
Noc byla klidná a ráno jsme si s Veri vyrazili na krátkou procházku ke skalám nad zátokou. Procházka se trochu protáhla, vylezli jsme na kopec Blačina glava a prudkou skalní stezkou sešli opět ke klášteru. Čekalo nás dva a půl kilometrů zpátky k lodi, měli jsme žízeň. Velmi nám proto přišly vhod granátová jablka z klášterní zahrady, děkujeme pěkně.
Po návratu na loď jsme vyrazili prozkoumávat Titovy námořní bunkry v přilehlých zátokách, ale oba byly okupovány rybáři, tak jsme na boční vítr přejeli na ostrov Hvar a přirazili k městskému molu ve Starém Gradu. Příjemné historické městečko, zmrzlina, večer jsme vystoupali ke kříži na kopci Glavica nad městem. Ve Starém Gradu jsme jako jedinou noc spali s Veri v kajutě (u městského mola je živo), jinak vždy v kokpitu.
Ráno před odjezdem jsme zašli na trh koupit mušle. Jdeme kolem rybárny, koukneme dovnitř, mušle mají, ale stejně se zkusíme podívat, zda na trhu není ještě nějaká jiná rybárna. Není, tak se vracíme k té první. Před námi jen jeden zákazník, slyšíme slovo „dagnje“ a celá přepravka mušlí, snad pět kilo, mizí v jeho igelitce. Chlapík odchází, my smutně koukáme. „Nemáte ještě mušle?“, ptáme se prodavače. Kroutí hlavou: „měli jste přijít dříve.“ Ach jo. Tak si kupujeme aspoň ryby, ať se nevracíme s prázdnou.
Odvazujeme se a přejíždíme na ostrov Vis do zátoky Vis u městěčka Vis. Chytáme se na bójku u kostela sv. Jere. Přijeli jsme odpoledne, ale kuchtění ryby s hranolkama trvá tak dlouho, že se do města dostáváme až za tmy. Nevadí, zmrzlina se prodává i v noci.
Pohráváme si s myšlenkou jít ráno prozkoumat pevnosti nad městem, ale nakonec se po snídani odvazujeme a míříme na západ a pak na jih k malému ostrůvku Biševo, kde je pověstná Modrá jeskyně. Nahrnuli jsme se jako velká voda do zátoky u jeskyně, ale místní průvodci nás hned uvádějí do reality.
– „Musíte na bójku do vedlejší zátoky, tam si vás vyzvedneme a do jeskyně jen na našem člunu.“
– „Ale my tam chceme na svém člunu. A pak vevnitř plavat a potápět se.“
– „To šlo naposledy tak v roce 2010. Od té doby je vše přísně organizováno.“
Co se dá dělat, pokrok nezastavíš. Přejíždíme na bójku a zjišťujeme, že se nám pokazilo badenplato. Trn, který jej drží v trupu, vyskočil z pantu. Laboruju s těžkým badenplatem a najednou přijíždí na člunu chlapík z katamaránu na vedlejší bójce. Čech, bavili jsme se spolu včera ve Starém Gradu. Laborujeme ve dvou, pak ještě připlave jeho bratr, nakonec ve třech badenplato konečně nasadíme.
„Odkud vlastně jste?“, ptám se jich. „Z Frýdku-Místku,“ odpovídají vesele. Svět je malý.
Vracejí se na svůj katamarán a odplouvají, nechce se jim čekat, než příjdou na řadu na prohlídku jeskyně. Sotva odjedou, když se nám podaří přimávat projíždějící člun s průvodcem. Skáčeme dovnitř, chlapík objede ještě dvě jachty a míříme k jeskyni. Nejdříve teda ke kase a až pak k jeskyni, jsme přece v Chorvatsku, že 🙂
Nechci ale křivdit, když průvodce objížděl jachty a nabíral lidi, snažil se jej jeden chorvatský skipper přesvědčit, aby nabral přednostně jeho posádku, i když přijeli na čekací bójky jako poslední. Průvodce ale jeho apel na národní sounáležitost odmítl a řekl mu, že musí počkat jako ostatní.
Čluny s průvodci rejdí mezi jeskyní a čekacími bójkami asi čtyři, střídají se tak, aby v jeskyni byl vždy jen jeden.
Vjíždíme uměle vysekaným, metr a půl vysokým otvorem dovnitř, zatáčíme za roh a … je to nepopsatelná krása. Modrá světélkující voda, nasvětlovaná slunečními paprsky odrážejícími se od písečného dna. Máme štěstí, jsme v jeskyni v tu pravou hodinu, kdy je efekt nejsilnější.
Po prohlidce se vracíme na loď a přejíždíme znovu do zátoky s jeskyní. Schováme se ale až na její konec za kamenný výběžek, obědváme a šnorchlujeme. Jsme sami v objetí strmých skal, i když pár set metrů od nás je frmol jedné z největších turistických atrakcí Chorvatska.
Po obědě plachtíme do zátoky Komiža. Chytáme bójku, neúspěšně startujeme přívěsný motor na člunu a nakonec dojedeme na břeh pádlováním. To nikdy nezklame. Vydáváme se na tůru k Titově jeskyni. Vysoko v kopcích ostrova Vis měl Tito během druhé světové války svůj partyzánský hlavní štáb, odkud řídil operace v celé Jugoslávii. Po pěti kilometrech chůze a pětistech metrech stoupání jeskyni nacházíme. Sestup zpátky do Komiže je plný úchvatných výhledů. Dolů do města scházíme už za tmy a chvíli nám chvíli trvá, než najdeme tu správnou uličku mezi domy, která nás dovede ke skále, kde máme uvázaný člun. Vypadají po tmě všechny stejně. Člun nakonec najdeme, ale zase nevíme, která z plachetnic v zálivu je ta naše. Vypadají po tmě všechny stejně. Nakonec jsme úspěšní a po namáhavém dni usínáme na našem Zweigeltu.
Další den míříme podél jižního pobřeží k „divoké, romantické zátoce Stiniva“, jak ji popisuje jachtařský průvodce 888. Po příjezdu zjišťujeme, že divoká a romantická Stiniva je přecpaná k prasknutí motorovými párty čluny, takže prcháme o dvě zátoky dál, kde je klid, plno ryb a pohoda.
Po obědě pokračujeme na východ a po krátkém váhání zakotvíme u ostrova Ravnik vedle Zelené jeskyně, takové chudší příbuzné Modré jeskyně na Biševu. Vstupné se tu vybírá také, ale můžeme si uvnitř plavat a potápět se, jak se nám zachce a tak toho využíváme.
Navečer přejíždíme na jižní stranu ostrova Svatý Kliment do výborně chráněné zátoky Trašče. Kotvíme až napočtvté a poskytujeme tudíž dostatek zábavy již zakotveným lodím. Nakonec jsme spokojeni, kotva dobře drží a i my se nyní bavíme pozorováním trablů jachet přijíždějících po nás.
Ráno se procházíme po ostrově, trháme zralé plody opuncií a na skalách u břehu mořské ježky. Taková snídaně fakírů. Zajímavé je, že s opunciemi mám dost zkušeností, vím, jak ostré jsou chloupky, které pokrývají plody a stejně si jich, i přes největší opatrnost, vždycky spoustu zapíchnu do obou dlaní. Inu, dobře mi tak.
Čeká nás poslední den, počasí se trochu mění, je menší horko a více fouká. Přejíždíme kolem Hvaru směrem ke Splitským vratům, fouká čerstvých 20 uzlů od severovýchodu a posádka nesdílí mé nadšení z výborných jachtařských podmínek. Chvíli to vypadá, že bude stačit kompromis v podobě zrefované kosatky, ale nakonec jsem donucen potupně zrefovat i hlavní plachtu. Kolem nás sviští čistě mužské posádky v náklonu se zábradlím ve vodě, ale nám je taky dobře …
V zátoce Nečujam na severu Šolty se potápíme k vraku lodi, která klesla ke dnu v bouři v roce 2009. Vrchní část vraku je sotva metr pod hladinou a je to skvělá lokalita pro šnorchlování s dětmi. Poslední oběd na lodi a pak na motor zpět do maríny. Při tankování nafty si ještě užíváme trochu adrenalinu, protože se musíme vyvázat na mooring na návětrném molu, ale přistání zpět na domovském mole proběhlo klidně a profesionálně. Je to důležité, protože pozorně přihlížející zaměstnanci charterové společnosti podle chování posádek při přístavních manévrech hodnotí, jak moc se mají zaměřit na hledání závad při checkoutu.
Poslední noc na lodi, ráno rozloučení s Zweigeltem, kterým nám byl celý týden příjemným domovem. Odvážíme bagáž k autu a vyrážíme na sever. Máme celou sobotu a tak se rozhodneme udělat si trek v pohoří Paklenica. Procházíme úchvatnou stezku vedoucí korytem řeky Malá Paklenica a po náročné šestihodinové túře se vracíme zpět na parkoviště. Je už tma, potřebujeme si odpočinout, přespíme v lesíku u parkoviště a brzy ráno vyrazíme. No jo, ale kde jsou spacáky? Kde by byly … Zůstaly na lodi, pod postelí v příďové kajutě.
Několik rychlých telefonátů s charterovou společností a vyrážíme zpět na jih. K maríně jsou to necelé dvě hodiny. Posádka mladých Poláků, která se nalodila na Zweigelt po nás, naštěstí ještě nevyplula a tráví sobotní noc v maríně. Přebírám velký vak s pěti spacáky a Poláci se diví: „Jak jsme mohli zapomenout na tak obrovský bágl?“
„Aspoň vidíte“, odpovídám jim s úsměvem, „kolik zavazadel je potřeba pro rodinou plavbu, když si nikdo nevšiml, že nám tenhle tuleň chybí!“
A pak znovu na sever a bez zácp s jedinou zastávkou na chorvatsko-slovinské hranici zpět k domovu. Doviđenja!