Tatry vs. Alpy

Žil jsem dvanáct let v Alpách a teď už třetím rokem objevuji Vysoké Tatry. I když vím, že se pouštím na tenký led, neubránil jsem se nutkání dát dohromady krátké srovnání, v čem jsou pro mně lepší Tatry a v čem Alpy. Zdůrazňuji to „pro mně“, jiní lidé to mohou vidět úplně jinak. Takže tři, dva, jedna, souboj začíná!

V čem vítězí Tatry?

Rozumná velikost. Všechny tatranské vrcholy jsou v dosahu jednodenní túry, za víkend se dají Tatry přejít křížem-krážem. Velmi to zjednodušuje logistiku a umožňuje poznat tyto krásné hory skutečně do hloubky. Navíc většina tatranských vrcholů je vlastně „na okraji“ hor a jsou z nich úžasné výhledy (za dobré viditelnosti jde z Tater vidět do pěti států najednou!)

Domluvíme se tam jazykem svého kmene. Návštěvníci Tater jsou převážně Slováci, Poláci a Češi, tedy národy, které jsou si jazykově a kulturně blízko. Což ocení zejména ten, kdo žil nějaký čas v zahraničí. Podobná kultura a mentalita usnadňují sdílení zážitků, o které na horách nikdy není nouze. Pokud by někdo na horské chatě v Alpách začal hrát na kytaru Hlídače krav od Nohavicy, budou na něj všichni koukat jako na zjevení. V Tatrách se brzy přidá celá chata (hlavně v refrénu)

A v čem vítězí Alpy?

Nástupy. V Alpách většinou vede asfaltová silnice až na konec údolí, tam je záchytné parkoviště a rovnou odtamtud začínají horské stezky. V Tatrách to takhle funguje snad jen na Zverovce, jinak je třeba zaparkovat daleko pod horami a pak nezáživně pochodovat dlouhé kilometry k nástupu stezek a uskakovat přitom autům, které mají to správné povolení.

Stezky a přístupnost. Alpy jsou protkány značenými stezkami. V podstatě platí, že pokud lze někam vést stezku, tak tam taky stezka je a může se po ní chodit. V létě, v zimě, jak je komu libo. Ne tak v Tatrách. Značené stezky vedou jen někam a jsou otevřené jen od jara do podzimu. Spousta míst – doliny i vrcholy – jsou pro běžného návštěvníka oficiálně nedostupné. Musíte mít buď správné kámoše (TANAP, horská služba), nebo zaplatit tučné výpalné a najmout si horského vůdce.
Typickým příkladem je Gerlachovský štít. V Alpách by na něj vedly minimálně dvě turistické stezky (z Batizovské a z Velické doliny), plus pár via ferrat. Gerlach je ale v Tatrách, takže značení tam není žádné (o to se starají horští vůdcové, kteří úmyslně rozkopávají mužíky) a abyste se mohli oficiálně projít na vrchol, musíte si buď za pár set euro najmout průvodce, nebo být členem nějakého horolezeckého spolku (a bloudit kamenolomem, protože chybí značení).

A je dobojováno. Jak to vidíte vy?