Cesty

Víkend v Callanques

Už více než rok se mi na seznamu úkolů, které bych měl udělat, skví „sestříhat video z Callanques“. A v příkrém rozporu s normálním během věcí jsem jej dneska sestříhal, místo aby se tenhle úkol propadal níže a níže a nakonec byl zapomenut.

Už více než rok se mi na seznamu úkolů, které bych měl udělat, skví „sestříhat video z Callanques“.
A v příkrém rozporu s normálním během věcí jsem jej dneska sestříhal, místo aby se tenhle úkol propadal níže a níže a nakonec byl zapomenut.

Mont Buet

Sněhu valem ubývá a tak jsem včera vyrazil na zřejmě poslední lyžovačku sezóny (legendární Ledovcovou patrolu si nechám na jindy 🙂 Díky slunečnému počasí a bezvětří jsem se rozhodl pro Mont Buet a nebyl jsem věru sám. Na kopci se pohybovalo odhadem přes sto lidí, ale hora je veliká a místa je tam dost. Celých číst dále …

Sněhu valem ubývá a tak jsem včera vyrazil na zřejmě poslední lyžovačku sezóny (legendární Ledovcovou patrolu si nechám na jindy 🙂
Díky slunečnému počasí a bezvětří jsem se rozhodl pro Mont Buet a nebyl jsem věru sám. Na kopci se pohybovalo odhadem přes sto lidí, ale hora je veliká a místa je tam dost.
Celých 1700 metrů stoupání jsem šel v tričku, potkal jsem dokonce chlapíka v šortkách. Sjezd v rozmoklém jarním sněhu byl milosrdný, mohl jsem možná zkusit i kuloár Creux aux vaches, ale to bych se neměl na co těšit pro příště. 🙂
Večer jsem trochu litoval, že jsem se nenamazal opalovacím krémem, ale tlustá vrstva jogurtu zafungovala jako vždy.
Skol skijákům souvěrným!

Elbrus

Koncem srpna 2019 jsme se třemi kamarády přešli nejvyšší evropskou horu Elbrus od severu k jihu. Byla to krásná expedice, počasí nám vyšlo a mohli jsme si do sytosti vychutnat nespoutanou kavkazskou přírodu. Elbrus je bývalá sopka kulminující dvěma vrcholy, zápdadním a východním. Občas se tam stále objevují výrony sopečných plynů, které dokáží potrápit turisty. číst dále …

Koncem srpna 2019 jsme se třemi kamarády přešli nejvyšší evropskou horu Elbrus od severu k jihu. Byla to krásná expedice, počasí nám vyšlo a mohli jsme si do sytosti vychutnat nespoutanou kavkazskou přírodu.
Elbrus je bývalá sopka kulminující dvěma vrcholy, zápdadním a východním. Občas se tam stále objevují výrony sopečných plynů, které dokáží potrápit turisty. Ty jsme naštěstí nezažili.

Vylodění na pusté pláži

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si. „Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu. „Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s číst dále …

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si.
„Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu.
„Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s pochybnostmi. Co nás tam na břehu čeká?
Už byla zřetelně vidět úzká písečná pláž pokrytá naplavenými stromy a za ní neproniknutelná džungle říční delty.
Místo vypadalo opuštěně, ale kdo ví? Třeba se v křoví skrývá tlupa pralesních divochů s ostrými oštěpy napuštenými jedem kurare. Musíme si dát pozor.
„Měřit hloubku. Připravit na vylodění!“, rozkázal kapitán a všechny oči se upřely dolů pod loď, aby včas spatřily ostré kameny a jiná nebezpečí, která se mohou skrývat pod hladinou .
V tom se loď prudce zastavila a zhoupla se do strany. „Kýl! Zapoměli jsme zvednout kýl.“ Vítr tlačil člun na mělčinu a kormidelník měl plné ruce práce udržet jej v pohybu kolmo na vítr, zatímco posádka horečnatě sklápěla kýl a kormidlo.
Další pokus o vylodění. Tentokrát jde vše hladce, pod hladinou nejsou žádné překážky a člun najížní přídí na měkký písek. Bocman vyskakuje na břeh s kotevním lanem v ruce a hledá vhodný strom, kam jej uvázat. Zbytek posádky shromažďuje zbraně a vybavení a připravuje se na výsadek. Opatrnosti není nikdy dost.
Břeh se zdá být liduprázdný. Ozbrojené hlídky prozkoumávají okolní džungli a nenacházejí žádné známky lidské činnosti. Pohyb v pralese jim usnadňují zvířecí stezky, po kterých přicházejí lesní tvorové k jezeru pít.
Lodní kuchař vytahuje vařič a začíná připravovat čaj. Posádka se sesedá kolem ohně na vyplavené stromy a konečně přichází tolik očekávaná chvíle odpočinku. Ruce námořníků se zahřívají o smaltované plecháčky s horkým čajem.
Kolem poletují vodní ptáci, slunce se pomalu sklání k obzoru. Námořníci se předhánějí v líčení dobrodružství, která se jim během putování přihodila. Ochlazuje se.
Brzy bude potřeba vyrazit znovu na cestu. Do domovského přístavu je to daleko a zdá se, že vítr utichá …

Putování s oslíkem

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor. Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. číst dále …

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor.
Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. K večeru jsme vystoupali do průsmyku Arpettaz, rozbili stan, vyhřebelcovali a napojili osla, rozdělali oheň a vůbec si počínali jako parta kovbojů ve Skalistých horách. Jen místo vytí kojotů nás do hajan doprovázelo občasné cinknutí kravského zvonce …

Na střeše

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír. Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy. Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A číst dále …

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír.
Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy.
Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A čím více poutníků se dostane na vrchol, tím více splněných přání si můžou tam nahoře odškrtnout.
Týden před námi se kvůli nebezpečí lavin musel z Gouteru vrátit náš kamarád Brian, i když měl sebou ostrou partu, včetně zkušeného borce, který nedávno vylezl na K2.
Včera přišly srážky, je teplo a příští víkend to asi zase nepůjde. O to více člověk ocení, když se to sejde, počasí přeje, nohy šlapou a hlava chce. Pak je to moc pěkný.

Grenairon

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje. Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli číst dále …

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje.
Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli značení mizí a přes několikahodinové usilovné hledání cestu nenacházím. Jsem nucen bivakovat a pokračující špatné počasí mi odřízne ostatní ústupové cesty. Z hor mně dostane až vrtulník záchranářů.

Ten úsek stezky z Plan du Buet na chatu Grenairon byl poslední částí okruhu kolem hory Ruan, kterou jsem zatím neprošel. Masív Giffre, kde se hora Ruan nachází, mám velmi rád pro rozmanitost krajiny a malé množství návštěvníků.
Letošní letní počasí je mnohem přívětivější a tak jsem téměř na rok přesně od předešlého pokusu stál opět na Plan du Buet a vyrazil směrem ke Grenaironu.
Svítilo slunce, chuchvalce kumulovité oblačnosti, které ještě před chvílí částečně blokovaly viditelnost, se rozplynuly, nefoukal vítr. Podmínky nemohly být odlišnější od minulého léta. Blížil jsem se k místu, kde jsem loni ztratil cestu a uviděl člověka, který stál na stezce a rozhlížel se kolem sebe.
Došel jsem k němu, pozdravili jsme se a on se mně zeptal: „Nevíte, zda tahle stezka vede k chatě Grenairon? Tam kus dále to začíná být velice exponované a já se obávám, že jsem ztratil cestu.“
Stáli jsme přesně na místě, kde jsem loni viděl posledního mužíka. Věříte na náhody? Tenkrát to byl sníh a hustá mlha, dnes blankytná obloha. Loni jsem to byl já, letos tenhle výletník z Bretaně. Kulisy a lidé se mění, místo zůstává a je zpečetěno setkáním.
Vyrazili jsme s Jacquesem společně dolů k chatě a já celou dobu přemýšlel, zda je to andělská hra, to že jsem jej potkal právě tam, kde jsem jej potkal. Jako když ležíme v trávě a mraky na obloze se na malý okamžik přeskupí do něčeho, co nám vyrazí dech.
Jsou to chvíle nehmotného pošimrání nekonečnem, třešničky na dortu naší existence, prchavé okamžiky odměny za dlouhá období strádání, kterými je, alespoň v očích mnohých z nás, naplněn náš všední život.
Nic jsem o tom Jacquesovi neřekl. Hvízdali jsme spolu na kamzíky pasoucí se podél stezky a bavili se o samotě, odloučení, otevřeném prostoru a setkáních.

Když jsem se letos na ten poslední chybějící kus stezky chystal, přestavoval jsem si jej jako pouť. Předpokládal jsem, že budu sestup prožívat v tichém zadumání, nechávat jej na sebe působit a nerozptylovat se ničím jiným.
Chtěl jsem mít to místo jenom pro sebe, uzurpovat si tisíce hektarů rozeklaných skal a alpských luk, být pánem prostoru a času, kralovat díky hezkému počasí a práci těch lidí přede mnou, kteří vyznačili stezku. Vzít si tohle všechno a s nikým se nedělit. Z jakého důvodu? Snad je pro mně majestátnost velehor inkarnací snu o svobodě, nekonečně otevřenou náručí, která je omezená pouze vlastní slabostí a malověrností.
Ale tahle to nefunguje. Nelze vyčlenit kus světa jako hřiště pro obrazy své mysli a nepustit do hry nikoho třetího. To byl smysl mého setkání s Jacquesem, připomenout mi jazykem, kterému rozumím, že na horách člověk nikdy není sám, třebaže si tak občas připadá.

Stezka z Plan du Buet na chatu Grenairon není pro rychlý sestup do údolí vůbec vhodná. Většinu své délky se drží ve vysoké nadmořské výšce a vede po hřebeni strmého žebra. Až na konci prudce klesá k chatě. Nabízí úchvatné výhledy na obě strany, když meandruje mezi zvětralými vrcholky skal. Neměl jsem šanci jí loni ve sněhu sejít, i kdyby byla dobře značená.

Opět na severu

Špicberky

Poslední dobou nám dost pršelo a to je dobře. Byl čas dodělat staré resty. Konečně jsem se dokopal ke zpracování materiálů z jarní výpravy na Špicberky. Výsledek je ke shlédnutí zde.

Poslední dobou nám dost pršelo a to je dobře. Byl čas dodělat staré resty.
Konečně jsem se dokopal ke zpracování materiálů z jarní výpravy na Špicberky.
Výsledek je ke shlédnutí zde.

Kopren

Hory jsou jako písničky. Po noci strávené v autě u přehrady Ogosta dorážím brzy ráno k chatě pod Koprenem. Dívám se na prudké svahy na západní straně, kam jsem se před třemi lety pokusil vystoupat. Zamotal jsem se tehdy v kosodřevině a musel se vrátit. Dnes jsem tady znovu a snad mi bude přát štěstí. číst dále …

Hory jsou jako písničky.

Po noci strávené v autě u přehrady Ogosta dorážím brzy ráno k chatě pod Koprenem. Dívám se na prudké svahy na západní straně, kam jsem se před třemi lety pokusil vystoupat. Zamotal jsem se tehdy v kosodřevině a musel se vrátit. Dnes jsem tady znovu a snad mi bude přát štěstí. Hodlám to vzít úplně zleva, obejít skalnatá žebra a snad se vyhnout i kosodřevině pod nimi. Chatař Petko, který se na opuštěném parkovišti objevil, moji volbu trasy potvrzuje a já vyrážím.

Lehké tóny smyčců, rozvláčná melodie flétny.

Po lesní cestě vedoucí po vrstevnici přicházím na mýtinu pod levým žebrem Koprenu. Vcházím do bukového lesa a začínám stoupat. Kolem jsou nádherné stromy, ztepilí velikáni roustoucí zde již stovky let.

Tep se zrychluje, hudba přidává na tempu. Zapojuje se basa a bubny. Melodická linka pomalu mizí, zůstává rytmus a hluboké smyčce.

Prudký výšlap lesem končí, výcházím na velké plato zvané Ravno Buče. Masív Koprenu přímo před sebou, začínají se objevovat výhledy na okolní hory Staré Planiny.

Činely a dechová sekce ohlašují otevření obzoru na rovné pláni. Pak se hudba zklidní, laškovná melodie flétny posunuje skladbu ladně vpřed, jako nohy po rovině.

Daří se mi držet se mimo kosodřevinu a brzy docházím k místu, kde Ravno Buče přechází ve skalní ostroh vedoucí až na vrchol Koprenu.

Hudba opět nabírá na síle, melodie ustupuje, rytmus se zrychluje. Vše se připravuje k velkému finále, ještě pár taktů, očekávání stoupá, a už je to tady, údery tympánů přinášejí vyvrcholení, všechny nástroje hrají najednou, stojíme na vrcholu, zhluboka dýcháme a první část písně pomalu končí.

Ze srbské strany je Kopren placka, kochám se pohledy do údolí. Dunajská nížína na severovýchodě, prudké svahy Vračanského Balkánu na jihovýchodě, kousek dál po hraničním hřebeni Midžur, který se stal po odtržení Kosova nejvyšší horou Srbska.

Jdu po hřebeni a na cestu mi hraje lehký džez.

Přicházím k místu, kde erodovaný hřeben vytváří tři skalnaté vrcholy zvané Tri Čuki.

Výměna muzikantů, na scénu přichází metalová formace Adrenalin Band.

Procházím jednotlivé vrcholy Třech Čuk a pak se obracím na východ a začínám sestupovat po žebru zpět do údolí. V zalesněných žlebech po obou stranách žebra jsou vodopády, takže cesta se bude asi hledat hůře než nahoru.

Jsem pár desítek metrů pod vrcholem hřebene, když se zeshora ozve zavolání. Člověk v liduprázdné krajině! Máváme na sebe a pak si jdeme naproti, sejdeme se na půl cesty. Chlapík, který přišel ze srbské strany, se jmenuje Dejan, je to historik na univerzitě v Novém Sadu. Pochází z místních hor, přivezl ukázat rodičům manželku a půlročního synka a neopoměl vyrazit na tůru. Mluví dobře bulharsky a tak sedíme v trávě a povídame o všem možném.

Zpívá se a capella. Jednotlivé hlasy se doplňují, prostorem zní durové harmonie

Po hodině se rozloučíme a každý vyrážíme svou cestou. Prodírám se kamennými poli a kosodřevinou a pak bloudím mezi srázy v bukovém lese.

Hudba přestala hrát. Místo ní se ozývá jen hučení a rytmické údery šlapáku.

A pak svahy končí a já podél potůčku vycházím zpět na louky pod horama.

Skladba končí jako začíná, smyčce pomalu ustupují do ticha a jen flétna ještě dlouho opakuje chytlavou melodickou linku, která jak se jednou dostane do hlavy, tak ne a ne se jí zbavit.

 
 
Záznam cesty ve formátu GPX ke stažení zde.