Cesty

Velká balkánská cesta

Toulavé boty už zase dělaly ve skříni nesnesitelný kravál a tak bylo na čase je provětrat. Příležitost se naskytla brzy. Lepší tři čtvrtiny naší rodiny byly odvezeny na letiště v Miláně, odkud odletěly za dědou a babí. Já je stíhal po zemi a po zaslouženém někalikadenním odpočinku u moře jsem byl připraven na zběsilý třídenní […]

Toulavé boty už zase dělaly ve skříni nesnesitelný kravál a tak bylo na čase je provětrat. Příležitost se naskytla brzy. Lepší tři čtvrtiny naší rodiny byly odvezeny na letiště v Miláně, odkud odletěly za dědou a babí. Já je stíhal po zemi a po zaslouženém někalikadenním odpočinku u moře jsem byl připraven na zběsilý třídenní návrat.
Vraca, neděle osm hodin ráno. Sedám do auta a vyrážím směr Borovec. Po desáté jsem na parkovišti, lanovka na Jastrebec a poklusem na Musalu (2925 m.n.m.), nejvyšší vrchol Bulharska. Za čtyři hodiny jsem zpátky a hlidač na parkovišti mi nevěří, že jsem byl nahoře. Přesvědčily jej až vrcholové fotky, které jsem mu ukázal na foťáku.
Zpátky do auta a směr jih, Řecko. Po osmé večer zastavuji u kláštera svatého Dionýsa pod Olympem (2919 m.n.m.). Ráno se budím po čtvrté, přejiždím do Prionie, výchozího bodu výstupu na Olymp. Všude je klid, jen v jednom autě na opačném konci parkoviště se svítí. Sedí v něm Simos Pontios, padesátiletý řek mluvící německy se silným mnichovským přízvukem. Narodil se ve vesnici na druhé straně Olympu, většinu života prožil jako řidič v Německu. Je s rodinou na dovolené v rodné vsi. Dnes ráno se probudil, potichu se vytratil ven s tím, že vyleze na Olymp. Sní o tom už léta. Včera si od kamaráda půjčil sportovní boty. Do igelitky si dává bundu, kameru a náhradní ponožky. Vyrážíme spolu. Po kilometru cesty k chatě A se loučíme, Simos ztrácí dech a vypadá to, že nedojde ani k chatě. Na vrchol dorážím za tři a půl hodiny, sbíhají se mraky a tak bez otálení sestupuji. Půl hodiny pod vrcholem mně čeká překvapení – Simos neůnavně šlape nahoru! Sice zmokl, ale na vrchol vystoupil. Splnil si sen.
Rychly sestup, do auta a směr severozápad, makedonsko – makedonská hranice. Značení k hranici v řecké Makedonii prachbídné, jen čas od času nenápadná cedulka F.Y.R.O.M. Pod tímhle názvem (Former Yugoslavian Republic Of Macedonia) vstoupila Makedonie díky řecké neústupnosti do mezinárodního společenství. Jsme holt na Balkáně a tak to tady chodí.
Odbavení na hranici rychlé, celník mi přeje prijatno a za chvíli už jsem v Bitole, důležitém správním centru jižního Balkánu, za Turků známém jako Monastir. Nezdržuju se a přes národní park Galičica mířím do Ochridu. Jsem nadšen, je to balkánské Annecy bez zácp a davů turistů. Po klikaté cestě podél jezera do kláštera svatého Nauma, jednoho z nejdůležitějších center pravoslaví. Naum byl s Cyrilem a Metodějem na misi ve Velké Moravě, jak píše Kliment Ochridský, vynálezce azbuky a zakladatel kláštera po Naumovi pojmenovaném (rok 905).
Časy se mění a ochridské srdce pravoslaví je dnes coby kamenem dohodil od albánské hranice, mého dalšího cíle. Přechod hranice hladký, albánský celnik mluví makedonsky. Dostávám průvodku vozidla a na ní pět různobarevných razítek. Je to jasné, jsem v zemi vonící exotikou.
Kluci u jezera prodávají úhoře, jinak chatrče a Hodžovy bunkry. Boha jeho, vždyť jsme u jednoho z nejkrásnějších jezer v Evropě!
No nic, směr Tirana. Přes hory a doly, po starých římských cestách, kupodivu poměrně dobře vyasfaltovaných, aut málo. Provoz zhoustne až před Tiranou, kde se dějí věci. Tady jsem poprvé viděl, že na kruhovém objezdu se dá zároveň jezdit po směru i proti směru hodinových ručiček.
Potmě dojíždím do města Shkoder, kde to žije i pozdě v noci. Diskotéky, bary, pouliční kavárny – při albánských cenách by si tady člověk mohl dobře užít.
Osamělá cesta na hranice s Černou Horou. V Albánii se potmě nejezdí. Celník vchází do budky a rozsvěcí. Normálně je zhasnuto. Šetří se. Kdo by sem v noci jezdil?
Za chvili jsem v Černé Hoře, zastavuju u Skadarského jezera a usínám s kvákáním žab a pískotem komárů.
Druhý den ráno vyrážím za svítání, projíždím Podgoricu a mířím na sever. V jednu chvíli se ozve svištivý zvuk a pak drncání ráfku o asfalt. Pravá zadní guma nevydržela. Před týdnem cestou do Vrace jsem ji v Srbsku propíchnul o ztracený hřebík z oslí podkovy, a opravář ji zřejmě úplně dobře neopravil.
Auto nemá rezervu, jenom sprej a kompresor, ty ale třícentimetrovou díru nezalepí. Jdu za chlapama, kteří sedí před blízkou halou a vysvětluju situaci. Jeden z nich mi dá klíče od svého auta, vysvětlí mi, kde má pneuservis jeho kamarád Stanko, já sundám kolo, hodím ho do kufru a za chvíli se vracím s nasazeným protektorem za dvacet euro. Tak takhle se žije v Černé Hoře.
Hranice mezi Černou Horou a Bosnou je v zatáčce u řeky Tary. Je to tak daleko odevšad, až se divím, že vůbec našli nějaké celníky, kteří by tam seděli.
Pár kilometrů za hranicí vzniká problém, se kterým stavitelé této dnes mezinárodní silnice nepočítali. Potkáváme se na jednom místě dvě auta a autobus v protisměru. Po několika minutách couvání a objíždění se míjíme zleva a šťastně pokračujeme ve svém putování.
Bosna a Hercegovina je stát nestát, jemuž donedávna vládnul slovák a nyní rakouský slovinec. Srbové tam mají svoji Republiku Srpskou a bosňáci s chorvatama mají Federaci Bosny a Hercegoviny. Co z toho bude, těžko říct, ale zatím to zdá se funguje. Byl jsem velmi zvědavý na Sarajevo a jako už mnohokrát na této cestě jsem byl velmi překvapen. Válečné šrámy z naprosté většiny zmizely a navíc snad v žádné metropoli na světě jsem neviděl tak ukázněné řidiče, jako v Sarajevu.
Klikatými cestami na sever jsem se dostal až k řece Sávě a jal se hledat přejezd do Chorvatska, na který neexistují směrovky. Je tam stále dost pobořených a vypálených domů, ve vesnicích před řekou. Po mostě s dřevěnými prkny jsem přejel do Chorvatska a co nevidět byl v ochranném kruhu z dvanácti hvězdiček, v jehož polostínu se tísní dost velký kus Evropy, který jsem právě projel.
 
Projetá trasa ve formátu Google Earth je ke stažení zde.

Camargue

Široširá rovina protkaná stovkami kanálů, nejupravenější delta velké řeky na světě. To je Camargue, ústí řeky Rhôny do Lvího zálivu Středozemního moře. Oblast je ohraničena Malou Rhônou na západě a Velkou Rhônou na východě. Společně tvoří 1000 km2 velkou hadí tlamu vyplněnou poli, vřesovišti a přílivovými jezery. V Camargue se těží sůl. Stavidlem se napustí […]

Široširá rovina protkaná stovkami kanálů, nejupravenější delta velké řeky na světě. To je Camargue, ústí řeky Rhôny do Lvího zálivu Středozemního moře. Oblast je ohraničena Malou Rhônou na západě a Velkou Rhônou na východě. Společně tvoří 1000 km2 velkou hadí tlamu vyplněnou poli, vřesovišti a přílivovými jezery.
V Camargue se těží sůl. Stavidlem se napustí ohromný mělký rybník mořskou vodou, nechá se vyschnout a posbírá se sůl. Kamarskou solí se ochucují pokrmy jihu, gurmáni hodní toho jména by jí nepoužili na bretaňské palačinky, kupříkladu.
Camargue z velké části sytí francouzskou spotřebu rýže. Od roku 2000 mohou producenti používat evropskou ochrannou známku.
A co k rýži? Třeba maso z kamarských býků, pasoucích se na aluviálních loukách. Tradiční místní recept je Gardianne de taureau, vařené býčí maso nakládané ve víně a olivách.


To se udělá marináda z láhve vína, nakrájené větší cibule, stroužku česneku, 200g bůčku nakrájeného na kostičky, 250g zelených oliv, trochy olivového oleje, pár snítek tymiánu a bobkového listu, soli a pepře.
Do marinády se naloží na kostky nakrájené býčí maso a nechá se dva dny marinovat za občasného promíchání. Pak se marináda přecedí, oddělí se maso od zeleniny s bůčkem. Zelenina s bůčkem se ve větším hrnci osmaží na olivovém oleji, zapráší moukou, a po chvíli zalije šťávou z marinády a přidá se maso. Maso se nesmaží. Vše se vaří na mírném ohni tři hodiny, během vaření se dochutí solí. Pak se nechá odstát a další den je připraveno k podávání.

Camargue je – jako každá delta – rájem ptáků. Krásní růžoví plameňáci, racci, kormoráni. A taky moře a pláže. A silný vítr.
Nesmíme zapomenout na vins de sable, písková vína, která sehrála zajímavou roli při epidemii phylloxery v devatenáctém století, která hrozila zničit tradici evropského vinařství.
Vinohradníci na jihu Francie totiž zjistili, že když přes zimu zaplaví vinice na několik měsíců vodou, vajíčka phylloxery na kořenech zahynou a réva přežije. Začali proto vysazovat vinice na aluviálních píscích v Camargue, kde se dá díky hrázím a odvodňovacím kanálům snadno napouštět a vypouštět pár desítek centimetrů hluboká vrstva vody.
Dnes už se vinice zaplavovat nemusí, réva v Camargue však zůstala a písková vína jsou výborná. Na zdraví!

O Nelsonu

Vystavil jsem krátký film o cestě na Nelson tady. Časem snad přibude i nějaké povídání a fotky.

Vystavil jsem krátký film o cestě na Nelson tady. Časem snad přibude i nějaké povídání a fotky.

Cesta na konec světa - díl V. - Jak se stopuje letadlo

Návrat na chilskou stanici překypující životem byl po dnech osamělosti na Nelsonu celkem šok. Začali jsme se vyptávat a brzy bylo jasné, že naší jedinou nadějí na brzký odlet z Antarktidy je Alejo. Alejo (čti Alecho) je nejvýraznější postava ostrova krále Jiřího. Je to bývalý polárník, který na lyžích sám došel na jižní pól, lezl […]

Návrat na chilskou stanici překypující životem byl po dnech osamělosti na Nelsonu celkem šok. Začali jsme se vyptávat a brzy bylo jasné, že naší jedinou nadějí na brzký odlet z Antarktidy je Alejo. Alejo (čti Alecho) je nejvýraznější postava ostrova krále Jiřího. Je to bývalý polárník, který na lyžích sám došel na jižní pól, lezl s Messnerem v Andách a teď pracuje pro chilsko-americkou agenturu pro dobrodruhy, která čas od času přistává na letišti u chilské stanice. Najít Aleja nebylo těžké. Neustále pobíhá po základně v modrém overalu, jeho dlouhé bílé vousy vlají na všechny strany.
Seznamujeme se a ptáme se, zda nás dokáže dostat nahoru. Alejo chvíli uvažuje a pak říká, že by to snad šlo. Musíme mu ovšem trochu pomoci. Nejdříve převážíme zodiakem zbytky nějaké jurty na chilskou loď zakotvenou v zálivu a pak se domlouváme, že za dva dny příjdeme pomoci trochu více.
Za dva dny je počasí pod psa. Spíme ve stanu na druhé straně Fildeské šíje a celou noc musíme sklepávat ze stanu sníh, který už od večera bez přestání padá.
V devět ráno dorážíme na schůzku, ale všude je pusto a prázdno. Vysílačkou se od chilských vědců spojujeme s Alejem a zjišťujeme, že všechny lety jsou zrušeny a musíme počkat do odpoledne. Odpoledne se počasí umoudří a večer konečně můžeme Alejovi pomoci, jak jsme slíbili. Zodiaky převážíme 45 sudů s vybavením americké expedice, která má přiletět zítra, na místo jejich budoucího letního tábora. Do půlnoci je vynosíme nad čáru přílivu a pak jdeme spát.
Brzy ráno jsme na letišti a čekáme. Počasí je pěkné, ale už jsme si zvykli, že v Antakrtidě nic nejde hladce a tak s klidem očekáváme, že se něco pokazí. Nicméně zanedlouho je ze severu slyšet motor letadla. Brzy se BAE 146 objevuje z mraků, dělá otočku a jde na přistání. Vyrovnává se s prudkým poryvem východního větru a přistává.
Americká expedice vystupuje, Alejo mluví s pilotem a zástupcem svého šéfa a pak nám posunkem naznačuje, že si máme vzít bágly a jít k letadlu. Seznamuje nás s lidmi z agentury, házíme si bagáž do zavazadlového prostoru a pak se rozvalíme v pohodlných kožených sedačkách prázdného letadla.
Za chvíli se zavírají dveře, startujeme a Antarktida nám mizí z očí. Jdu si pokecat s piloty do pilotní kabiny a pomalu se aklimatizuji na návrat zpět do civilizace. Cesta na konec světa končí, začíná cesta zpět na jeho začátek.

Cesta na konec světa - díl IV. - Na Nelsonu

Cesta přes klidné moře proběhla hladce a brzy jsme přirazili ke břehu ostrova Nelson. Desítky kilometrů čtverečních pokrytých převážně ledovcem s několika skalnatými oázami na pobřeží jsme měli celé pro sebe. Zabezpečili jsme člun a vyrazili nejprve po pláži do Potoční zátoky a odtud přes kopce směrem ke stanici Econelson. Stoupáme do posledního sedla a […]

Cesta přes klidné moře proběhla hladce a brzy jsme přirazili ke břehu ostrova Nelson. Desítky kilometrů čtverečních pokrytých převážně ledovcem s několika skalnatými oázami na pobřeží jsme měli celé pro sebe. Zabezpečili jsme člun a vyrazili nejprve po pláži do Potoční zátoky a odtud přes kopce směrem ke stanici Econelson. Stoupáme do posledního sedla a před námi se otevírá pohled, který nás naplňuje radostí – v malém, sevřeném údolí sto metrů od moře je vidět shluk černožlutých domečků nad nimiž trčí vrtule větrné elektrárny. Dorazili jsme, stanice stojí.
Pelášíme dolů z kopce přes poslední sněhové pole a brzy otevíráme dveře do vorhausu, první místnosti stanice.
Vybalujeme, začínáme větrat a topit. Úklid, opravy, větrání, topení a sušení nám zaberou většinu času našeho pobytu na Nelsonu. Jsme servisní posádka, jejímž úkolem je zajistit stanici pro další období.
Kromě údržby se pochopitelně věnujeme i jiným věcem, například rybaření. Marek Orko Vácha píše ve své knize o Antarktidě (volně parafrázuji):

Ryby na pobřeží berou ochotně a na cokoli. Pokud se vám nepodaří nic chytit, ryby nejsou fyzicky přítomny.

Po dvou rybářských vycházkách se zdálo, že buď se ryby odstěhovaly do Humpolce, nebo Orko pěkně kecá. Nechytili jsme totiž nic. Štědrý den se kvapem blížil a zdálo se, že pokud si budeme chtít ozvláštnit štědrovečerní tabuli nějakým masitým pokrmem, nezbude nám než utlouct pádlem tučňáka uzdičkového.
24. prosince odpoledne se rybářská smůla konečně prolomila, když jsme chytili dva krásné exempláře „antarktické tresky“. Vrátili jsme se na stanici, osmažili ryby, připravili bramborovou kaši a jako předkrm mušle na víně (s citronkou místo vína), zapálili chanukové svíčky, které zbyly na Nelsonu po izraelské expedici a se sluncem vysoko na obloze (bylo osm večer) štědře povečeřeli.
Jediné naše spojení se světem bylo vysílačkou s korejskou stanicí Král Sežong. Potřebovali jsme si domluvit zpáteční let na chilské stanici a tak jsme brzy po Vánocích vyrazili k průlivu Fildes, abychom přepluli zpět na ostrov Krále Jiřího.
Jak se dalo čekat, průliv byl nesjízdný. Proud jako nad Niagárskými vodopády a silný vítr. Počkali jsme několik hodin na příliv, proud se trochu uklidnil. Pro přeplavbu jsme zvolili trochu jinou strategii než poprvé. Přenesli jsme si člun na místo, kde se v průlivu nacházejí tři malé skalnaté ostrůvky – Dart, Heidelberg a Mettel. Využívali jsme vracáků a protiproudů u ostrůvků a přepluli na druhou stranu téměř bez snosu.

Cesta na konec světa - díl III. - Přes ostrov

Vzduch je křišťálově čistý, krystalky ledu jiskří ve slunci. Fouká silný studený vítr a tak si brzy oblékám takřka všechno oblečení, které sebou vezu. Nepřijede nám truck pro zavazadla a tak bereme naše supertěžké batohy se zásobami a vydáváme se rozbahněnou cestou směrem k chilské stanici Frey. Batohy s proviantem necháváme kousek za letištěm u […]

Vzduch je křišťálově čistý, krystalky ledu jiskří ve slunci. Fouká silný studený vítr a tak si brzy oblékám takřka všechno oblečení, které sebou vezu. Nepřijede nám truck pro zavazadla a tak bereme naše supertěžké batohy se zásobami a vydáváme se rozbahněnou cestou směrem k chilské stanici Frey. Batohy s proviantem necháváme kousek za letištěm u dvou polorozpadlých odstavených ruských transportérů a jen s batohy s osobními věcmi vyrážíme na špičku ostrova k průlivu Fildes, kde nás má čekat gumový člun schovaný na břehu za skaliskem.
Cesta je z počátku dobrá, rozbahněná silnice vede kolem chilské základny až k čínské základně Velká zeď, vzdálené asi dva kilometry. Tam končí a my pokračujeme volným terénem. Stoupáme přes suť, bahno a sněhová pole k průsmyku mezi dvěma kopci. Popis cesty, který jsme dostali, příliš neodpovídá, ale nakonec najdeme způsob, jak se dostat z průsmyku dolů a vyhnout se prudkým sněhovým polím a za chvíli jsme na pláži. Nalézáme člun, je zatížený desítkami kilogramů kamení a vypadá, že je v dobrém stavu. Stavíme stan, mrkneme okem na průliv, kterým se žene silný proud a vyrážíme zpět pro batohy s proviantem. Zesiluje vítr a začíná pršet. Dorážíme ke zrezivělým transportérům, dáváme na záda třicetikilové batohy s proviantem a vyrážíme zpět ke stanu. Hustě prší, fouká velice silný vítr. Se sebezapřením docházíme ke stanu, vlezeme dovnitř, padneme únavou a okamžitě usneme.
Druhý den se budíme pozdě. Už neprší, stále však dost fouká. Pozorujeme průliv. Je něco přes půl kilometru široký a momentálně se jím valí zběsilý proud z Pacifiku do Atlantiku, zesilovaný větrem vanoucím ve stejném směru. Přejet v takovém pořasí na druhou stranu by nás nenapadlo ani ve snu a tak se místo toho jdeme bratřit na chilskou stanici. Bereme dárky a vyrážíme. U chilanů se ptám na velitele stanice Raula, ale ukáže se, že máme smůlu. Raul byl před deseti dny vyměněn, nový velitel se jmenuje Carlos. Navštěvuji jej v jeho kanceláři, předávám dary a chvíli se bavíme. Je to typický voják, navíc má radost z dárků a chce nám dát k dispozici helikoptéru. To by mně sice lákalo, ale Jarda by nás za to přerazil a tak s díky odmítám.
Vracíme se zpět ke stanu, cestou se ještě stavíme u Číňanů. Družně pohovoříme, uděláme společné foto a pak se ptáme, zda mají čerstvou předpověď počasí. Přichází staniční meteorolog a říká, že zítra bude hezky, ale silný vítr. To nezní příliš optimisticky a pohled na průliv po návratu ke stanu naši náladu nevylepší. Proud se žene jako rozvodněná řeka.
Nafoukneme člun a u břehu zkoušíme, zda dokážeme prorazit proti proudu, ale je to marné. Tenhle průliv nepřejedeme. Rezignovaně vytahujeme člun na břeh a jdeme spát.
Ráno se probudíme do nezvyklého ticha. Vylezu se stanu a vidím, že je zataženo, mlžný opar a skoro bezvětří. Hladina průlivu se leskne jako zrcadlo. Proud ustal. Je jasné, že lepší podmínky pro přejezd už být nemůžou.
Nemáme sice domluvený zpáteční let, nevíme, co nás na Nelsonu čeká, ale jednomyslně se rozhodujeme: teď, anebo nikdy. Dofukujeme člun, hážeme dovnitř bagáž, bereme do ruky pádla a odrážíme od břehu.

Cesta na konec světa - díl II. - Odlet do Antarktidy

Osmnáctého prosince ráno přišel náš čas. Stojíme v hale letiště Punta Arenas a čekáme na styčného důstojníka uruguayského letectva, který nás má přijít vyzvednout. Brzy v hale identifikujeme i další skupinky, které nevypadají na cestující pravidelných letů. Skupina Poláků míří na polskou stanici Arctowski. Korejská výprava doplní posádku stanice Král Sežong, na kterou lze při […]

Osmnáctého prosince ráno přišel náš čas. Stojíme v hale letiště Punta Arenas a čekáme na styčného důstojníka uruguayského letectva, který nás má přijít vyzvednout. Brzy v hale identifikujeme i další skupinky, které nevypadají na cestující pravidelných letů. Skupina Poláků míří na polskou stanici Arctowski. Korejská výprava doplní posádku stanice Král Sežong, na kterou lze při dobré viditelnosti dohlédnout z Econelsonu. Čtyři Němci jedou zkoumat ledovce na uruguayskou stanici. Brzy jsme všichni a přichází muž v leteckém bomberu. Je to Valdemar, náš uruguayský kontakt.
Bereme si bágly a vycházíme na letištní plochu. Vidím, že se mi splní klukovský sen. Sto metrů před námi stojí plnokrevný vojenský Herkules s uruguayskou imantrikulací. Nahážeme bagáž do zadní části obrovského břicha letounu a sami si sedneme do síťovaných sedaček vepředu. Sedíme podélně ke směru letu, jako výsadkáři. Všude je plno potrubí a kabelů, vzadu Toi-Toi budka jako záchod.
Mechanici zkontrolují tlak oleje, zavřou se vrata nákladového prostoru, ozve se šílený řev motorů pohánějících čtyři vrtule a brzy jsme ve vzduchu. Směr jih.
Herkules nemá přetlakovou kabinu jako dopravní letadla pro cestující a tak cestujeme v letové hladině něco málo přes tři tisíce metrů. Vzduch nad Drakeovým průlivem není příliš klidný a tak se i obrovský Herkules chvílemi natřásá jako splašená husa.
Fascinovaně pobíhám mezi pilotní kabinou a zadní částí letadla, zakopávám o kolejnice pro posouvání nákladu a všechno fotím a natáčím na video. I kdybychom se teď vrátili a já odjel rovnou domů, tenhle let by mi stačil ke spokojenosti.
Začínáme klesat. Pod mraky se vyloupne černobílá flekatá krajina. Rozeklaná skaliska, sněhová pole, silný příboj. Před námi šterková dráha letiště na ostrově krále Jiřího. Runway protíná téměř celou Fildeskou šíji, Atlantik od Pacifiku tady dělí jen něco přes kilometr souše.
Pilot manévruje v silném větru vanoucím z Tichého oceánu. S žuchnutím dosedáme na dráhu, motory se okamžitě rozeřvou v protitahu, runway je krátká. Dorolujeme na stojánku a otevřou se dveře. Někdo přistaví žebřík, vylezeme z letadla a já okamžitě zjišťuju první poznatek – v Antarktidě je fakt pořádná zima.

Cesta na konec světa - díl I. - Patagonie a Ohňová země

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy. Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku […]

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy.

Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku s krásnou zvlněnou krajinou okolo, pokrytou lesy.

Cesta taxíkem z letiště do hostalu Independencia, setkání s Karlem, který dorazil o den dříve. Letěl do Buenos Aires, odtamtud 48 hodin autobusem do posledního argentinského města před chilskou hranicí a odtud dalším autobusem do Punta Arenas. Karel je vesnický učitel, který má vlastní bagr a kombajn, bydlí v dědině Šošůvka u Sloupu u Blanska.

Pokoušeli jsme se několikrát dovolat styčnému důstojníkovi letectva ohledně odletu, ale měl stále vypnutý mobil.

Punta Arenas je příjemné městečko, dlouhý letní den je balzám na duši týranou středoevropskou zimní tmou. V noci jsme spatřili Jižní kříž, pravý i falešný.

Další den pronájem auta a cesta na jih k prázdninovému městečku San Juan, odtud pěšky po pláži na nejjižnější maják jihoamerického kontinentu. Deštný prales mírného pásma dosahuje až k pláži, krásná krajina, viděli jsme v moři plavat kosatky.

Přespání na pláži a cesta zpátky. Nyní jedeme na sever, přejedeme trajektem v Bahia Azul na Tiera del Fuego – Ohňovou zemi, po třiceti kilometrech skončí asfalt a my se kodrcáme po rozbité kamenité silnici stopadesát kilometrů k hraničnímu přechodu s Argentinou. Tam nás celníci nepustí na druhou stranu, protože nemáme plnou moc pro vývoz auta a tak přespíme kousek od celnice a druhý den ráno jedeme zpátky. Sever Ohňové země je převážně rovinatá pampa, na které se pasou ovce a lamy. Vracíme auto a v hostalu se potkáváme s dvěma Čechy, Petrem a Petrou, kteří se zkoušejí dostat do Antarktidy. Druhý den ráno společně nasedáme do autobusu a večer přijíždíme do Ushuaie, nejjižnějšího města na světě.

Tam si najdeme hostal s pokojem pro čtyři a kecáme dlouho do noci. Druhý den se jdeme projít na Glaciar Martial nad městem. Je neděle a nedaří se nám koupit jízdenky zpátky, takže druhý den ve čtyři ráno se nedostaneme do přeplněného autobusu zpátky do Punta Arenas. Přejíždíme autobusem do Rio Grande, kde všechny autobusy do Punta Arenas odjíždějí bez nás. Zaměstanec jedné autobusové společnosti nám dohodne odvoz autem svého kamaráda za 500 pesos do Parveniru, odkud jezdí odpoledne loď do Punťa Arenas. Dáme podivnému chlapíkovi 200 pesos zálohy a v polorozpadlém Fordu vyrazíme. Na argentinských hranicích se ukáže, že jej s autem nepustí dál, zřejmě že stejného důvodů jako před dvěma dny nás opačným směrem. Vyrazíme z chlapíka 100 pesos zpátky a zkoušíme stopovat. Mne s Karlem bere učitel fyziky z Rio Grande přes celou Ohňovou zemí a trajekt v Bahia Azul až na rozbočku silnic do Punta Arenas a Argentiny. Tam po nějaké době stopneme malé terénní Suzuki s dvěma vysmátými důchodci a šedesátkou s koleny u brady přijíždíme do Punta Arenas.

Petr a Petra vyrazili pěšky z argentinské celnice k chilské, která je vzdálená 10 km. Cestou je někdo popoveze a na chilské celnici se jim podaří nastoupit do jednoho z autobusů, kde mají dvě volná místa. Do Punta Arenas přijíždějí hodinu před náma.

Večer jdeme všichni na večeři do restaurace La Luna, která se pomalu stává naším domovským podnikem. Konečně si dáváme pisco sour – chilskou pálenku smixovanou se vším možným včetně vaječného bílku.

Dneska nás čeká nakupování zásob. Pětatřicet kilogramů pražené mouky, ztuženého tuku a dalších laskomin, které na konci světa chutnají jako mana nebeská.

Mont Buet

Když dinosaurus Alfréd capkal před 230 milióny lety po pláži na břehu moře oddělujícího budoucí Afriku od budoucí Evropy, netušil, že jej budou proklínat davy svátečních turistů plahočících se vysoko nad Lac de Viex Emosson, aby spatřili jeho zkamenělé stopy. Alfréd byl poměrně malého vzrůstu a mnoho nevážil, přesto jeho stopy přežily alpínské vrásnění v […]

Když dinosaurus Alfréd capkal před 230 milióny lety po pláži na břehu moře oddělujícího budoucí Afriku od budoucí Evropy, netušil, že jej budou proklínat davy svátečních turistů plahočících se vysoko nad Lac de Viex Emosson, aby spatřili jeho zkamenělé stopy. Alfréd byl poměrně malého vzrůstu a mnoho nevážil, přesto jeho stopy přežily alpínské vrásnění v triasu a vyzdvižení do výšky 2300 metrů a v roce 1976 byly objeveny francouzským geologem s přebytkem volného času Georgesem Bronnerem.
Od dinosauřích stop lze vystoupat do průsmyku Col du Vieux a odtud na vrchol Bílého koníka (Cheval Blanc). Po hřebeni se dá sejít kolem Jalovcového vrchu (Pointe de Genièvre) do sedla Plan de Mont Buet a odtud na vrchol hory Mont Buet, které se říká „Mont Blanc des Dames“ – neboli Mont Blank pro ženský. Je to příjemná vycházka, která je součástí okruhu okolo hory Mont Ruan v jedné z nejkrásnějších částí Chabliských alp.

Innská zahrádka

Když bůh za sedm dní stvořil vesmír, Zemi a veškerenstvo vůbec, dal si chvíli přestávku a pak v klidu, beze spěchu, stvořil svůj majstrštyk – údolí podél horního toku řeky Inn ve švýcarském kantonu Graubünden. Lidé tam mluví rétorománsky a oblast se jmenuje Engiadina, neboli Innská zahrádka. Základnu pro naší krátkou návštěvu jsme měli ve […]

Když bůh za sedm dní stvořil vesmír, Zemi a veškerenstvo vůbec, dal si chvíli přestávku a pak v klidu, beze spěchu, stvořil svůj majstrštyk – údolí podél horního toku řeky Inn ve švýcarském kantonu Graubünden.
Lidé tam mluví rétorománsky a oblast se jmenuje Engiadina, neboli Innská zahrádka.
Základnu pro naší krátkou návštěvu jsme měli ve vesničce Skuol, což znamená škola a je to správní centrum Dolního Engadinu. Místní minerální lázně patří do první ligy, lidová architektura je krásná a netradiční, turistů málo a na objevování okolních hor by byly potřeba tři životy.
Z Engadinu pochází nejlepší bündnerfleisch – sušené hovězí maso a vynikající klobásky salsiz, které se podávají k místní specialitě capuns (knedlíčky zabalené ve spařených listech mangoldu, podávané se smetanovou omáčkou).
A samozřejmě tuorta da nusch – ořechový koláč, který Graubünden proslavil daleko za hranicemi.
Ještě teď se mi z toho točí hlava. A revair!