Cesty

Cesta na konec světa - díl IV. - Na Nelsonu

Cesta přes klidné moře proběhla hladce a brzy jsme přirazili ke břehu ostrova Nelson. Desítky kilometrů čtverečních pokrytých převážně ledovcem s několika skalnatými oázami na pobřeží jsme měli celé pro sebe. Zabezpečili jsme člun a vyrazili nejprve po pláži do Potoční zátoky a odtud přes kopce směrem ke stanici Econelson. Stoupáme do posledního sedla a číst dále …

Cesta přes klidné moře proběhla hladce a brzy jsme přirazili ke břehu ostrova Nelson. Desítky kilometrů čtverečních pokrytých převážně ledovcem s několika skalnatými oázami na pobřeží jsme měli celé pro sebe. Zabezpečili jsme člun a vyrazili nejprve po pláži do Potoční zátoky a odtud přes kopce směrem ke stanici Econelson. Stoupáme do posledního sedla a před námi se otevírá pohled, který nás naplňuje radostí – v malém, sevřeném údolí sto metrů od moře je vidět shluk černožlutých domečků nad nimiž trčí vrtule větrné elektrárny. Dorazili jsme, stanice stojí.
Pelášíme dolů z kopce přes poslední sněhové pole a brzy otevíráme dveře do vorhausu, první místnosti stanice.
Vybalujeme, začínáme větrat a topit. Úklid, opravy, větrání, topení a sušení nám zaberou většinu času našeho pobytu na Nelsonu. Jsme servisní posádka, jejímž úkolem je zajistit stanici pro další období.
Kromě údržby se pochopitelně věnujeme i jiným věcem, například rybaření. Marek Orko Vácha píše ve své knize o Antarktidě (volně parafrázuji):

Ryby na pobřeží berou ochotně a na cokoli. Pokud se vám nepodaří nic chytit, ryby nejsou fyzicky přítomny.

Po dvou rybářských vycházkách se zdálo, že buď se ryby odstěhovaly do Humpolce, nebo Orko pěkně kecá. Nechytili jsme totiž nic. Štědrý den se kvapem blížil a zdálo se, že pokud si budeme chtít ozvláštnit štědrovečerní tabuli nějakým masitým pokrmem, nezbude nám než utlouct pádlem tučňáka uzdičkového.
24. prosince odpoledne se rybářská smůla konečně prolomila, když jsme chytili dva krásné exempláře „antarktické tresky“. Vrátili jsme se na stanici, osmažili ryby, připravili bramborovou kaši a jako předkrm mušle na víně (s citronkou místo vína), zapálili chanukové svíčky, které zbyly na Nelsonu po izraelské expedici a se sluncem vysoko na obloze (bylo osm večer) štědře povečeřeli.
Jediné naše spojení se světem bylo vysílačkou s korejskou stanicí Král Sežong. Potřebovali jsme si domluvit zpáteční let na chilské stanici a tak jsme brzy po Vánocích vyrazili k průlivu Fildes, abychom přepluli zpět na ostrov Krále Jiřího.
Jak se dalo čekat, průliv byl nesjízdný. Proud jako nad Niagárskými vodopády a silný vítr. Počkali jsme několik hodin na příliv, proud se trochu uklidnil. Pro přeplavbu jsme zvolili trochu jinou strategii než poprvé. Přenesli jsme si člun na místo, kde se v průlivu nacházejí tři malé skalnaté ostrůvky – Dart, Heidelberg a Mettel. Využívali jsme vracáků a protiproudů u ostrůvků a přepluli na druhou stranu téměř bez snosu.

Cesta na konec světa - díl III. - Přes ostrov

Vzduch je křišťálově čistý, krystalky ledu jiskří ve slunci. Fouká silný studený vítr a tak si brzy oblékám takřka všechno oblečení, které sebou vezu. Nepřijede nám truck pro zavazadla a tak bereme naše supertěžké batohy se zásobami a vydáváme se rozbahněnou cestou směrem k chilské stanici Frey. Batohy s proviantem necháváme kousek za letištěm u číst dále …

Vzduch je křišťálově čistý, krystalky ledu jiskří ve slunci. Fouká silný studený vítr a tak si brzy oblékám takřka všechno oblečení, které sebou vezu. Nepřijede nám truck pro zavazadla a tak bereme naše supertěžké batohy se zásobami a vydáváme se rozbahněnou cestou směrem k chilské stanici Frey. Batohy s proviantem necháváme kousek za letištěm u dvou polorozpadlých odstavených ruských transportérů a jen s batohy s osobními věcmi vyrážíme na špičku ostrova k průlivu Fildes, kde nás má čekat gumový člun schovaný na břehu za skaliskem.
Cesta je z počátku dobrá, rozbahněná silnice vede kolem chilské základny až k čínské základně Velká zeď, vzdálené asi dva kilometry. Tam končí a my pokračujeme volným terénem. Stoupáme přes suť, bahno a sněhová pole k průsmyku mezi dvěma kopci. Popis cesty, který jsme dostali, příliš neodpovídá, ale nakonec najdeme způsob, jak se dostat z průsmyku dolů a vyhnout se prudkým sněhovým polím a za chvíli jsme na pláži. Nalézáme člun, je zatížený desítkami kilogramů kamení a vypadá, že je v dobrém stavu. Stavíme stan, mrkneme okem na průliv, kterým se žene silný proud a vyrážíme zpět pro batohy s proviantem. Zesiluje vítr a začíná pršet. Dorážíme ke zrezivělým transportérům, dáváme na záda třicetikilové batohy s proviantem a vyrážíme zpět ke stanu. Hustě prší, fouká velice silný vítr. Se sebezapřením docházíme ke stanu, vlezeme dovnitř, padneme únavou a okamžitě usneme.
Druhý den se budíme pozdě. Už neprší, stále však dost fouká. Pozorujeme průliv. Je něco přes půl kilometru široký a momentálně se jím valí zběsilý proud z Pacifiku do Atlantiku, zesilovaný větrem vanoucím ve stejném směru. Přejet v takovém pořasí na druhou stranu by nás nenapadlo ani ve snu a tak se místo toho jdeme bratřit na chilskou stanici. Bereme dárky a vyrážíme. U chilanů se ptám na velitele stanice Raula, ale ukáže se, že máme smůlu. Raul byl před deseti dny vyměněn, nový velitel se jmenuje Carlos. Navštěvuji jej v jeho kanceláři, předávám dary a chvíli se bavíme. Je to typický voják, navíc má radost z dárků a chce nám dát k dispozici helikoptéru. To by mně sice lákalo, ale Jarda by nás za to přerazil a tak s díky odmítám.
Vracíme se zpět ke stanu, cestou se ještě stavíme u Číňanů. Družně pohovoříme, uděláme společné foto a pak se ptáme, zda mají čerstvou předpověď počasí. Přichází staniční meteorolog a říká, že zítra bude hezky, ale silný vítr. To nezní příliš optimisticky a pohled na průliv po návratu ke stanu naši náladu nevylepší. Proud se žene jako rozvodněná řeka.
Nafoukneme člun a u břehu zkoušíme, zda dokážeme prorazit proti proudu, ale je to marné. Tenhle průliv nepřejedeme. Rezignovaně vytahujeme člun na břeh a jdeme spát.
Ráno se probudíme do nezvyklého ticha. Vylezu se stanu a vidím, že je zataženo, mlžný opar a skoro bezvětří. Hladina průlivu se leskne jako zrcadlo. Proud ustal. Je jasné, že lepší podmínky pro přejezd už být nemůžou.
Nemáme sice domluvený zpáteční let, nevíme, co nás na Nelsonu čeká, ale jednomyslně se rozhodujeme: teď, anebo nikdy. Dofukujeme člun, hážeme dovnitř bagáž, bereme do ruky pádla a odrážíme od břehu.

Cesta na konec světa - díl II. - Odlet do Antarktidy

Osmnáctého prosince ráno přišel náš čas. Stojíme v hale letiště Punta Arenas a čekáme na styčného důstojníka uruguayského letectva, který nás má přijít vyzvednout. Brzy v hale identifikujeme i další skupinky, které nevypadají na cestující pravidelných letů. Skupina Poláků míří na polskou stanici Arctowski. Korejská výprava doplní posádku stanice Král Sežong, na kterou lze při číst dále …

Osmnáctého prosince ráno přišel náš čas. Stojíme v hale letiště Punta Arenas a čekáme na styčného důstojníka uruguayského letectva, který nás má přijít vyzvednout. Brzy v hale identifikujeme i další skupinky, které nevypadají na cestující pravidelných letů. Skupina Poláků míří na polskou stanici Arctowski. Korejská výprava doplní posádku stanice Král Sežong, na kterou lze při dobré viditelnosti dohlédnout z Econelsonu. Čtyři Němci jedou zkoumat ledovce na uruguayskou stanici. Brzy jsme všichni a přichází muž v leteckém bomberu. Je to Valdemar, náš uruguayský kontakt.
Bereme si bágly a vycházíme na letištní plochu. Vidím, že se mi splní klukovský sen. Sto metrů před námi stojí plnokrevný vojenský Herkules s uruguayskou imantrikulací. Nahážeme bagáž do zadní části obrovského břicha letounu a sami si sedneme do síťovaných sedaček vepředu. Sedíme podélně ke směru letu, jako výsadkáři. Všude je plno potrubí a kabelů, vzadu Toi-Toi budka jako záchod.
Mechanici zkontrolují tlak oleje, zavřou se vrata nákladového prostoru, ozve se šílený řev motorů pohánějících čtyři vrtule a brzy jsme ve vzduchu. Směr jih.
Herkules nemá přetlakovou kabinu jako dopravní letadla pro cestující a tak cestujeme v letové hladině něco málo přes tři tisíce metrů. Vzduch nad Drakeovým průlivem není příliš klidný a tak se i obrovský Herkules chvílemi natřásá jako splašená husa.
Fascinovaně pobíhám mezi pilotní kabinou a zadní částí letadla, zakopávám o kolejnice pro posouvání nákladu a všechno fotím a natáčím na video. I kdybychom se teď vrátili a já odjel rovnou domů, tenhle let by mi stačil ke spokojenosti.
Začínáme klesat. Pod mraky se vyloupne černobílá flekatá krajina. Rozeklaná skaliska, sněhová pole, silný příboj. Před námi šterková dráha letiště na ostrově krále Jiřího. Runway protíná téměř celou Fildeskou šíji, Atlantik od Pacifiku tady dělí jen něco přes kilometr souše.
Pilot manévruje v silném větru vanoucím z Tichého oceánu. S žuchnutím dosedáme na dráhu, motory se okamžitě rozeřvou v protitahu, runway je krátká. Dorolujeme na stojánku a otevřou se dveře. Někdo přistaví žebřík, vylezeme z letadla a já okamžitě zjišťuju první poznatek – v Antarktidě je fakt pořádná zima.

Cesta na konec světa - díl I. - Patagonie a Ohňová země

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy. Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku číst dále …

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy.

Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku s krásnou zvlněnou krajinou okolo, pokrytou lesy.

Cesta taxíkem z letiště do hostalu Independencia, setkání s Karlem, který dorazil o den dříve. Letěl do Buenos Aires, odtamtud 48 hodin autobusem do posledního argentinského města před chilskou hranicí a odtud dalším autobusem do Punta Arenas. Karel je vesnický učitel, který má vlastní bagr a kombajn, bydlí v dědině Šošůvka u Sloupu u Blanska.

Pokoušeli jsme se několikrát dovolat styčnému důstojníkovi letectva ohledně odletu, ale měl stále vypnutý mobil.

Punta Arenas je příjemné městečko, dlouhý letní den je balzám na duši týranou středoevropskou zimní tmou. V noci jsme spatřili Jižní kříž, pravý i falešný.

Další den pronájem auta a cesta na jih k prázdninovému městečku San Juan, odtud pěšky po pláži na nejjižnější maják jihoamerického kontinentu. Deštný prales mírného pásma dosahuje až k pláži, krásná krajina, viděli jsme v moři plavat kosatky.

Přespání na pláži a cesta zpátky. Nyní jedeme na sever, přejedeme trajektem v Bahia Azul na Tiera del Fuego – Ohňovou zemi, po třiceti kilometrech skončí asfalt a my se kodrcáme po rozbité kamenité silnici stopadesát kilometrů k hraničnímu přechodu s Argentinou. Tam nás celníci nepustí na druhou stranu, protože nemáme plnou moc pro vývoz auta a tak přespíme kousek od celnice a druhý den ráno jedeme zpátky. Sever Ohňové země je převážně rovinatá pampa, na které se pasou ovce a lamy. Vracíme auto a v hostalu se potkáváme s dvěma Čechy, Petrem a Petrou, kteří se zkoušejí dostat do Antarktidy. Druhý den ráno společně nasedáme do autobusu a večer přijíždíme do Ushuaie, nejjižnějšího města na světě.

Tam si najdeme hostal s pokojem pro čtyři a kecáme dlouho do noci. Druhý den se jdeme projít na Glaciar Martial nad městem. Je neděle a nedaří se nám koupit jízdenky zpátky, takže druhý den ve čtyři ráno se nedostaneme do přeplněného autobusu zpátky do Punta Arenas. Přejíždíme autobusem do Rio Grande, kde všechny autobusy do Punta Arenas odjíždějí bez nás. Zaměstanec jedné autobusové společnosti nám dohodne odvoz autem svého kamaráda za 500 pesos do Parveniru, odkud jezdí odpoledne loď do Punťa Arenas. Dáme podivnému chlapíkovi 200 pesos zálohy a v polorozpadlém Fordu vyrazíme. Na argentinských hranicích se ukáže, že jej s autem nepustí dál, zřejmě že stejného důvodů jako před dvěma dny nás opačným směrem. Vyrazíme z chlapíka 100 pesos zpátky a zkoušíme stopovat. Mne s Karlem bere učitel fyziky z Rio Grande přes celou Ohňovou zemí a trajekt v Bahia Azul až na rozbočku silnic do Punta Arenas a Argentiny. Tam po nějaké době stopneme malé terénní Suzuki s dvěma vysmátými důchodci a šedesátkou s koleny u brady přijíždíme do Punta Arenas.

Petr a Petra vyrazili pěšky z argentinské celnice k chilské, která je vzdálená 10 km. Cestou je někdo popoveze a na chilské celnici se jim podaří nastoupit do jednoho z autobusů, kde mají dvě volná místa. Do Punta Arenas přijíždějí hodinu před náma.

Večer jdeme všichni na večeři do restaurace La Luna, která se pomalu stává naším domovským podnikem. Konečně si dáváme pisco sour – chilskou pálenku smixovanou se vším možným včetně vaječného bílku.

Dneska nás čeká nakupování zásob. Pětatřicet kilogramů pražené mouky, ztuženého tuku a dalších laskomin, které na konci světa chutnají jako mana nebeská.

Mont Buet

Když dinosaurus Alfréd capkal před 230 milióny lety po pláži na břehu moře oddělujícího budoucí Afriku od budoucí Evropy, netušil, že jej budou proklínat davy svátečních turistů plahočících se vysoko nad Lac de Viex Emosson, aby spatřili jeho zkamenělé stopy. Alfréd byl poměrně malého vzrůstu a mnoho nevážil, přesto jeho stopy přežily alpínské vrásnění v číst dále …

Když dinosaurus Alfréd capkal před 230 milióny lety po pláži na břehu moře oddělujícího budoucí Afriku od budoucí Evropy, netušil, že jej budou proklínat davy svátečních turistů plahočících se vysoko nad Lac de Viex Emosson, aby spatřili jeho zkamenělé stopy. Alfréd byl poměrně malého vzrůstu a mnoho nevážil, přesto jeho stopy přežily alpínské vrásnění v triasu a vyzdvižení do výšky 2300 metrů a v roce 1976 byly objeveny francouzským geologem s přebytkem volného času Georgesem Bronnerem.
Od dinosauřích stop lze vystoupat do průsmyku Col du Vieux a odtud na vrchol Bílého koníka (Cheval Blanc). Po hřebeni se dá sejít kolem Jalovcového vrchu (Pointe de Genièvre) do sedla Plan de Mont Buet a odtud na vrchol hory Mont Buet, které se říká „Mont Blanc des Dames“ – neboli Mont Blank pro ženský. Je to příjemná vycházka, která je součástí okruhu okolo hory Mont Ruan v jedné z nejkrásnějších částí Chabliských alp.

Innská zahrádka

Když bůh za sedm dní stvořil vesmír, Zemi a veškerenstvo vůbec, dal si chvíli přestávku a pak v klidu, beze spěchu, stvořil svůj majstrštyk – údolí podél horního toku řeky Inn ve švýcarském kantonu Graubünden. Lidé tam mluví rétorománsky a oblast se jmenuje Engiadina, neboli Innská zahrádka. Základnu pro naší krátkou návštěvu jsme měli ve číst dále …

Když bůh za sedm dní stvořil vesmír, Zemi a veškerenstvo vůbec, dal si chvíli přestávku a pak v klidu, beze spěchu, stvořil svůj majstrštyk – údolí podél horního toku řeky Inn ve švýcarském kantonu Graubünden.
Lidé tam mluví rétorománsky a oblast se jmenuje Engiadina, neboli Innská zahrádka.
Základnu pro naší krátkou návštěvu jsme měli ve vesničce Skuol, což znamená škola a je to správní centrum Dolního Engadinu. Místní minerální lázně patří do první ligy, lidová architektura je krásná a netradiční, turistů málo a na objevování okolních hor by byly potřeba tři životy.
Z Engadinu pochází nejlepší bündnerfleisch – sušené hovězí maso a vynikající klobásky salsiz, které se podávají k místní specialitě capuns (knedlíčky zabalené ve spařených listech mangoldu, podávané se smetanovou omáčkou).
A samozřejmě tuorta da nusch – ořechový koláč, který Graubünden proslavil daleko za hranicemi.
Ještě teď se mi z toho točí hlava. A revair!

La Garde-Guérin

Ve spirálním rameni galaxie známé jako Mléčná dráha se nachází solání systém, jehož třetí planeta se nazývá Země. Na té zemi žijí lidé, kteří dělají všechno jinak než ostatní a ti lidé si říkají Galové. V jižní části své země mají rozsáhlou oblast hor a pahorkatin, která se jmenuje Massif Central. Od Alp na východě číst dále …

Ve spirálním rameni galaxie známé jako Mléčná dráha se nachází solání systém, jehož třetí planeta se nazývá Země. Na té zemi žijí lidé, kteří dělají všechno jinak než ostatní a ti lidé si říkají Galové. V jižní části své země mají rozsáhlou oblast hor a pahorkatin, která se jmenuje Massif Central. Od Alp na východě je oddělen širokým údolím řeky Rhôny. Jedna část centrálního masívu se jmenuje Cévennes a je to národní park. A v tom národním parku je i pohoří, které se jmenuje Lozère a poblíž něj jsem se jednoho dubnového sychravého rána probudil po deštivé noci vedle městečka La Garde-Guérin, které je známé především tím, že je to z něj kamkoli strašně daleko. Jeho pět stálých obyvatel mluví jazykem, který mnohem více připomíná vulgární latinu, než dnešní francouzštinu. Živí se těly vlkodlaků, ulovených v okolních horách a vybírají poplatky za prach zvířený procházejícími karavanami oslů. Vykoupil jsem se maskou ze sojčích per zahánějící zlé duchy a pokračoval na své cestě k ústí řeky Rhôny do moře.

Cascades du Hérisson

Noční sněžení pocukrovalo krajinu kolem řeky Hérisson pár centrimetry čerstvého prašanu, který se rozkvétajícím loukám brzy podařio setřást, ale na větvích a mechu se udržel až do odpoledne. Vzduch byl naprosto nehybný a krystalicky čistý. Zvuky, které při sebemenším vánku zanikají v šumu lesa a vody měly příležitost vyniknout a dát o sobě vědět. Slyšel číst dále …

Noční sněžení pocukrovalo krajinu kolem řeky Hérisson pár centrimetry čerstvého prašanu, který se rozkvétajícím loukám brzy podařio setřást, ale na větvích a mechu se udržel až do odpoledne.
Vzduch byl naprosto nehybný a krystalicky čistý. Zvuky, které při sebemenším vánku zanikají v šumu lesa a vody měly příležitost vyniknout a dát o sobě vědět. Slyšel jsem šustění zimního kožichu kuny, otírajícího se o vstup do nory, kam se kuna přede mnou utíkala schovat. Kapky tajícího sněhu se roztřikovaly o listí podrostu a křupavě dopadaly do rozměklých zmrazků u kořenů, chráněných před ranním sluncem.
Podběhl jsem pod vodopádem le Grand Saut a v jeskyni postavil mužika na skalní římse. Pozoroval mně u toho netopýr, jeho dva kolegy rachot kamenů neprobudil a tvorbu stély prospali.
Panna Marie strážná v Mirebelu shlíží na ten kraj a pod pravou novou drží zašlápnutého hada.

Vierwaldstättersee

Quiberon

Konec února je ten pravý čas vyrazit k moři do Bretaně. Konec zimy, žádní turisti, pohoda a klid. Bydleli jsme v letním domě přátel ve vesnici Saint Pierre na poloostrově Quiberon a oddávali se příjemnému nicnedělání. Byla zrovna doba velkého přílivu a odlivu a ráno za odlivu místní s igelitovýma taškama pročesávali pláže a sbírali číst dále …

Konec února je ten pravý čas vyrazit k moři do Bretaně. Konec zimy, žádní turisti, pohoda a klid.
Bydleli jsme v letním domě přátel ve vesnici Saint Pierre na poloostrově Quiberon a oddávali se příjemnému nicnedělání. Byla zrovna doba velkého přílivu a odlivu a ráno za odlivu místní s igelitovýma taškama pročesávali pláže a sbírali divoké ústřice. A tak jsme neodolali pár čerstvým kouskům huîtres de Belon, malých ústřic z ústí řeky Belon, které jsou nejlepší na světě a mají lehce oříškovou chuť.
Za měsíčního svitu jsme se prošli mezi kamennými řadami menhirů u vesničky Ménec v Carnacu, projeli se po ostrově Belle-Île-en-Mer ve vypůjčeném Twingu, pro zahřátí pili chouchen – bretaňskou medovinu, jídlo si solili fleur de sel – kyprou horní vrstvou soli, která jde po odpaření mořské vody snadno seškrábat, narozdíl od zbytku solné vrstvy, která je tvrdá a musí se dobývat v potu tváře a těla. Fleur de sel v Bretani patřívala ženám, které ji sbíraly a ponechávaly si peníze za její prodej. Nejlepší je z okolí Guérande.
Snídali jsme koláč le quatre-quarts, který je ze čtvrtky másla, čtvrtky mouky, čtvrtky cukru a čtvrtky vajec a zapíjeli bretaňskou kyškou lait ribot.
A pak se přiblížil čas odjezdu a my vyrazili do nejlepší rybárny v Quiberonu, koupili coquilles Saint-Jacques(hřebenatky svatojakubské) z nočního sběru, uvařili je v šumivém cideru a do omáčky přidali jemně nasekanou šalotku a trochu crème fraîche a zapíjeli suchým ciderem Valderance a ráno pak nasedli do auta a chtíc nechtíc se vrátili domů.