Jen křupání sněhu prozrazovalo mohutnou postavu, která se tmou blížila k vesnici v údolí. Na zádech
velký pytel, přes hlavu kápě, na nohou onuce. Bylo to nechvalně známé lupičské eso středního Haliče, Pjotr Stěpanski. Vesnici v údolí si vyhlédl zvláště kvůli domu bohatého kupce Tamašiče, který se za dubovým plotem svého panství blízko návsi cítil bezpečný. Až do dnešního večera, kdy jej ruka osudu učinila Stěpanského terčem, se mu lupičům a zbojníkům všeho druhu dařilo vyhýbat.
A nebyl to jen Tamašič, který by se třásl o své majetky, kdyby věděl, kdo to zrovna schází z hor od Studeného potoka. I takový starosta Junkers, malý, přičinlivý chlapík, jehož dvě patra sklepů byly až po strop napěchovány kořením, látkami a cínovými poháry. Nebo drogista Rekeš, chodí v roztrhaném kabátě, ve světnicí netopí, ale truhly má ukryté v díře vykopané ve svahu zahrady, A v nich mince zlaté a stříbrné, obrázky tištěné a malované, ba i sošky ze slonoviny a afrických dřev tam jsou.
Stěpanski se blíží, ve vesnici je klid. Sem tam zaštěká pes, ale kdo by se divil. Krutá zima stahuje zvěř z hor blíže k lidským sídlům a psi ve vesnicích proštěkají celou noc. Lotr Stěpanski to dobře ví a nemůže se dočkat lupu. Přeskakuje plot Rekešovy zahrady a neomylně míří ke zpola zavátým vrátkům od sklípku ve svahu. Vytahuje páčidlo a kladivo a jednou dobře mířenou ranou rozsekává laciný visací zámek chránící vstup do skrýše. Inu Rekeš, pro groš by si nechal koleno vrtat a šetřil i na zabezpečení své pokladnice. A to se mu nevyplatilo. Stěpanski rozrazil vrátka a už tahá ven truhlice s poklady.
Páčidlem vylamuje víka a plní si pytel poklady, o kterých Rekeš doufal, že nikdy za jeho života nespatří světlo světa. Ale co to, dveře Rekešovy chalupy se otvírají a v nich stojí stařec s petrolejkou v ruce. Stěpanski neváhá ani sekundu. Medvědím skokem se dostává ke dveřím, sráží starce na zem a vleče jej po podlaze síně až do světnice. Tam strhne šňůru na sušení prádla visící nad pecí a sváže Rekeše do kozelce. Nechává jej napospas uprostřed světnice a vrací se k rabování. Brzy jsou truhlice prázdné, Stěpanski je zastrčí zpátky do skrýše, přiklopí vrátka a bez ohlédnutí mizí z Rekešovy zahrady.
U Junkersů se zrovna sedá ke štědrovečerní večeři. Rodina se pomodlila, usedla a začala si lámat chleba do hrachové polévky, prvního chodu nejslavnostnější večeře v roce. V cinkání lžiček a praskání ohně v krbu si nikdo nevšiml skřípavého zvuku, když Stěpanski roztáhl mříž na nízkém sklepním oknu Junkersova domu.
Stěpanski byl sice hromotluk, ale mrštný jako úhoř. Hbitě se protáhl do sklepa a už si háže do pytle váčky bengálského šafránu, čínské hedvábné kapesníčky a cínové pohárky pocházející z hradů celé Evropy. Pytel se utěšeně plní a Junkers je minutu od minuty chudší a chudší, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Veden letitou zkušeností a talentem k páchání nepravostí, prošmejdí Stěpanski bystře dvě patra Junkersových sklepů a než bys řekl švec je zpátky na ulici. Kráčí pryč od Junkersova domu jako by se nechumelilo. Za co teď půjdou Junkersovy děti studovat do Krakova, jak si to starostlivý tatík vysnil? Za co vezme Junkers svou ženu do vídeňské opery, jak jí to
už od svatby slibuje? Prostředky na sny a touhy starostovy rodiny nenávratně mizí ve Stěpanského
pytli. Vpravo od kostela vede z návsi malá lomená ulička. Celou její přední stranu tvoří vysoký plot
z dubových trámů, za kterým se skrývá ráj na zemi, luxusní dům kupce Tamašiče. Zbohatl na konfiskacích za cara Alexandra a pak majetek množil a opečovával, až se stal nejbohatším mužem ve středním Haliči. Mohl se přestěhovat do města, ale zůstal věrný rodné vsi.
A že byl štědrý, lidé ho milovali. Z jeho domu se rozléhal smích. Měl na Štědrý večer společnost, všechno lidé jeho ražení, bohatí, i když trochu bezbožní, prý až ze Lvova dorazila rodina jeho sestřenice. Stěpanski se blížil k plotu jako mlsný kocour. Pytel na zádech už praskal ve švech lupem od Rekeše a Junkerse, ale Tamašič byl pro Stěpanského otázkou cti. Ještě nikdo nepronikl za nepřístupné hradby Tamašičova domu. A že jich bylo, co se pokoušeli. Každý rok vedou ze vsi v železech několik ubožáků, kteří podcenili Tamašičovy psy a všímavost sousedů, které kupec štědrými dárky udržuje v pozornosti. Stěpanski si nasazuje speciální kožené rukavice s cvočky, které si pro tuto příležitost vyrobil, přiskakuje za roh a bere do ruky mosazný pant hlavní brány Tamašičova domu.

Ozvalo se cvaknutí. Malý magnet uvnitř mosazného pantu se pohnul, přitahován zmagnetizovaným cvočkem ve stěpanského rukavici. Narazil na tajnou západku a malá dvířkav hlavní bráně se otevřela. Stěpanski se zachechtal. Byly to dobře utracené peníze za čtyři stakany vodky, které koupil předevčírem v hospodě tamašičovu podkonímu, známému svou velkou žízní.
Podkoní se rozpovídal a brzy z něj vypadlo tajemství malých vrátek pro případ nouze, které se daly otevřít bez klíče. Plavnými přískoky dostává se Stěpanski k velkému oknu do světnice a nahlíží dovnitř. Zábava je v plném proudu. Džbány s vínem, mísy s pirožkama, zpěv a tanec. Ženy mají růžové tváře a chichotají se. Muži, i přes časnou hodinu již povětšinou na vratkých nohách, diskutují v hloučcích, připíjejí si a co chvíli vybuchnou v bouřlivý smích. Nikdo nevěnuje pozornost postavě shrbené za venkovní okenicí.
Stěpanski neslyšně jako kočka obchází dům a míří k malým dvířkám na kraji stodoly. Jde na jisto. Ještě pár minut a bude moci pověsit lupičské řemeslo nadobro na hřebík. Odjede do Užhorodu, koupí tam činžovní dům a do konce života se bude procházet po hlavní třídě a zdravit se s radními, doktory a gymnaziálními profesory. Poslední překážka před cílem. Malá, nenápadná vrátka s chatrným zámkem. Stěpanski vytahuje páčidlo a kladivo a nachází blízko zámku slabé místo. Rychlý úder kladivem, který zaniká v hlomozu bujarého veselí, doléhajícího sem z Tamašičova salónu.
Dvířka se otvírají a Stěpanski vchází dovnitř. Netuší, že z protějšího rohu dvora jej už drahnou chvíli bedlivě sleduje upřený pohled páru očí. Stěpanski si chvíli přivyká na tmu v komůrce, pak pokleká, odhrnuje koberec a prsty hledá nerovnost mezi jinak dokonale lícujícími prkny. Brzy objevuje poklop do tajné skrýše. Zasouvá nůž do mezery mezi deskami, páčí, poklop se otevírá a Stěpanski slézá po schůdkách dolů. Škrtne sirkou a prudká záře ohně se odrazí od krásných, lesklých předmětů naskládaných na policích kolem dokola.
Stěpanski, i přes svůj zvrhlý charakter, se stěží ubránil dojetí. Královecký jantarový betlém, poklad nad poklady, odpočíval zde v podzemí Tamašičovy stodoly po trudných letech, kdy jej bouřlivá doba přenášela z jedněch rukou do druhých, od šejdíře k pokoutníkovi a od lumpa k lotrovi. Kupec Tamašič se o betlému dozvěděl před dvěma lety a nebylo mu líto peněz, abych jej zachránil. Cenu musel zaplatit velkou. Proslýchalo se, že se musel dokonce zadlužit, aby betlém získal. Ale nelitoval ničeho. Dostat tuto cnostnou památku ze spárů podsvětí ospravedlňovalo jakoukoli investici. Tamašič chtěl pár let počkat, až vášně kolem betlému utichnou a pak jej před vánocemi začít vystavovat ve svém křestním kostele. Avšak osud někdy hraje krutou hru a právě nyní Stěpanski ládoval figurky z polic do svého pytle a trousil přitom na podlahu poklady naloupené u Junkerse a Rekeše. Brzy byl hotov, vylezl po schůdkách zpátky do komůrky a vyšel ven. Deset kroků od něj, rozkročen na zasněženém dvoře stál Tamašič.
„Betléma se ti zachtělo, grázle?“, procedil Tamašič mezi zuby, „nemůžeš se dočkat, až jej vystavím v kostele, co?“ Stěpanič nehnutě stál a zvažoval situaci. Dozadu nemohl, z komůrky nevedly jiné dveře. kolem byl vysoký plot. Před ním Tamašič svírající nabitou ručnici. Je v pasti. „Není to, jak si myslíš, Tamašiči“, pokusil se vyjednávat, „nejsem ten, kdo si myslíš a nedělám tady to, co se ti v hlavě nabízí. Pojď blíž a přesvědč se sám. Nemám v pytli věci, které ti říkají pane.“ Byla to lež jako věž, ale Stěpanski doufal, že podaří-li se mu dostat Tamašiče blízko sebe, snadno jej přemůže v ručním zápase.
Tamašič se ani nepohnul. Upřeně se díval na Stěpanského a zdálo se, že přemýšlí. Zevnitř sem doléhala vřava veselé společnosti, ale jinak bylo na dvoře ticho. Minuty míjely. Stěpanski už to nevydržel a řekl: „to tady chceš stát celou noc, Tamašiči? Jsi přece kupec, pojď dohodneme se. Uvidíš, že nemám zlých úmyslů a naše noční setkání není než nedorozumění.“
Tamašič sevřel ručnici pevněji v dlaních a pomalu pronesl: „odpravil bych tě natotata jako vepře na porážce, Stěpanský, ale jedna věc mi v tom brání.“ Stěpanský ztuhl. Odkud zná Tamašič moje jméno? Co se to tady děje?
„Jsi překvapen, viď?“, pokračoval Tamašič. „Vím, jak se jmenuješ. A vím toho o tobě ještě mnohem více. Ale to teď není podstatné. Když jsem kupoval ten betlém, slíbil jsem sám sobě, že skončí prolévání krve, které jej na pouti bouřlivými časy často provázelo. Nechci, aby kvůli němu byl zkřiven jediný vlas, bez ohledu na čí hlavě vyrostl.“
„Co tedy hodláš udělat Tamašiči, to mně necháš jít?“, kurážně a trochu posměšně se zeptal Stěpanski. „Ano, nechám tě jít. A dokonce ti vypravím slavnostní zástup.“ V tu chvíli se otevřela brána a Stěpanič uviděl, že na obou stranách ulice stojí špalír lidí. Lidé z celé vesnice stáli mlčky jeden vedle druhého, děti, dospělí i starci.
Tak proto jsme tady drahnou dobu stáli, prolétlo Stěpanskému hlavou, ale to už Tamašič udělal krok stranou a pokynul. Proti své vůli, trochu jako stroj, vyrazil Stěpanski z brány a začal procházet špalírem. „Utíkej, utíkej!“, letělo mu hlavou, „tady mezi těmi dvěma děvčátky, pár skoků a zmizíš ve tmě.“
Tělo jej však neposlouchalo. Kráčel jako ve snu, propichován pohledy mlčenlivých vesničanů. Špalír vedl ke kostelu. Na schodech stál farář, vedle něj kostelník a ministrant. Rozestoupili se a Stěpanský vešel dovnitř. Po chvíli vyšel ven, s hlavou sklopenou a bez pytle. Kdosi mu pokynul a on zamířil k domu starosty Junkerse. Dveře byly otevřeny. Junkersovy děti pod stromečkem rozbalovaly dárky. Bylo po večeři, ale stůl ještě nebyl uklizen.
Stěpanski si mlčky sedl na místo, kde bylo prostřeno s čistým talířem. Hospodyně mu nalila polévku a podala chléb. Děti se radovaly z dárků a dospělí se těšili s nimi. Stěpanského si nikdo nevšímal.
Pomalu dojedl, vstal, zapnul si kabát a vyšel ze dveří. Byla jasná noc a mrzlo, až praštělo.
Ohrnul si límec a vyrazil do hor, ke Studenému potoku.