Dům strom

Studie zahradního altánu vyrobeného z překližky. Vyřezávané stěny mohou být sendvičově obaleny průhlednými deskami z polyakrylátu pro lepší izolaci proti živlům. Trojrozměrný model pro Sketchup je k dispozici zde.

Studie zahradního altánu vyrobeného z překližky. Vyřezávané stěny mohou být sendvičově obaleny průhlednými deskami z polyakrylátu pro lepší izolaci proti živlům.
Trojrozměrný model pro Sketchup je k dispozici zde.

Kroupové rizoto s mrkví restovanou na másle

Měl jsem samozřejmě spoustu jiné práce, než abych si vyvařoval oběd. Ale ten balík mrkve v lednici by se přes víkend zkazil a my jedeme odpoledne pryč. Vyhrnul jsem si rukávy a jal se mrkev zachránit. A protože jí bylo hodně, zbylo i na strouhaný salát se zálivkou z tahini. Rizoto se salátem si spolu číst dále …

Měl jsem samozřejmě spoustu jiné práce, než abych si vyvařoval oběd. Ale ten balík mrkve v lednici by se přes víkend zkazil a my jedeme odpoledne pryč. Vyhrnul jsem si rukávy a jal se mrkev zachránit. A protože jí bylo hodně, zbylo i na strouhaný salát se zálivkou z tahini. Rizoto se salátem si spolu úžasně sedly a já se nadlábnul tak, že už toho odpoledne asi moc neudělám.
Kroupové rizoto s mrkví restovanou na másle
– kroupy
– mrkev
– cibule
– dva stroužky česneku
– hrst lískových oříšků
– zeleninový vývar
– estragon
– hořčičné semínko
– máslo
– sůl, pepř
– pažitka

V pánvi rozehřejeme máslo, mrkev nakrájíme na větší kousky a na pomalém plameni pod pokličkou restujeme alespoň půl hodiny. Před koncem restování přidáme nakrájený česnek, lískové oříšky, estragon, hořčičné semínko a osolíme.
V hrnci na másle zesklovatíme cibulku, přidáme kroupy, zalijeme vývarem (dávám tři hrnky vývaru na hrnek krupek) a uvaříme doměkka.
Mrkev vmícháme do hrnce s kroupami a necháme dohromady prohřát. Ozdobíme pažitkou.
 
Salát ze strouhané mrkve se zálivkou z tahini

– mrkev
– tahini
– citrónová šťáva
– rozinky
– sůl

Mrkev nastrouháme na svém oblíbeném struhadle. Lehce osolíme. Smícháme tahini, citrónovou šťávu a přilejeme lžičku vody, aby pasta zřídla. Přidáme k mrkvi, nasypeme rozinky a vše dobře promícháme.

Výpravy na jednu noc

Dvěma třetinám lidí, kteří žijí ve městě, chybí bližší kontakt s přírodou. Co to znamená, bližší kontakt? Pro jednoho domek u lesa, jiný sní o spaní v záhrabu vysoko v Himáláji. Touhy se liší intenzitou, k jejich naplnění však bývá stejně daleko. Rád spím v přírodě. Pod širákem či ve stanu, v lese, na sněhu, číst dále …

Dvěma třetinám lidí, kteří žijí ve městě, chybí bližší kontakt s přírodou. Co to znamená, bližší kontakt? Pro jednoho domek u lesa, jiný sní o spaní v záhrabu vysoko v Himáláji. Touhy se liší intenzitou, k jejich naplnění však bývá stejně daleko.
Rád spím v přírodě. Pod širákem či ve stanu, v lese, na sněhu, na vodě, v létě nebo v zimě. Jak to ale udělat, když víkendy jsou jen jednou za týden a dovolená je krátká?
Kde je chuť, tam je i cesta. Podle hesla nemusí pršet, stačí když kape, podnikám výpravy na jednu noc. Po práci do lesa, ráno z lesa do práce.
Velké město se odpoledne mění v past, ze které se těžko uniká. Dlouhé kolony aut se šinou po výpadovkách na venkov, aby se ráno po stejných výpadovkách zase ploužily zpátky. Pokud nechci půlku času strávit v zácpách, je třeba nechat auto doma. Množství klidných míst, kam se dá po práci dostat pěšky / na kole / městskou dopravou, bývá v evropských městech překvapivě veliké, ať už jste v Londýně, nebo v Brně.
Na mapce níže je vyznačeno několik míst, která nejsou dále než hodinu cesty bez auta od mého bydliště i pracoviště a kde po setmění nepotkáte živáčka (kromě mně).

View Příměstská divočina in a larger map
Někdo může namítnout, že podobné dobrodružství se dá zažít i na lavičce v parku a bude mít pravdu. Já mám ovšem rád více soukromí a to vyžaduje odlehlejší kout. Ačkoli se to nezdá, opuštěných, divokých a jinak krásných míst se v urbanizované krajině nachází dostatek. Občas bývá tma rovnou pod svícnem ve velkém parku uprostřed města, jindy je třeba vyrazit dále. Obecně platí, že čím je místo obtížněji přístupné autem, tím větší je šance na divoký kout. Obtížně přístupné neznamená daleko od silnice – někdy stačí přeskákat potok tekoucí podél hlavního tahu a člověk se ocitne v jiném světě.
Pokud je u města nějaký kopec, lze jít těměř na jistotu. My tady máme jeden, na který dokonce jezdí lanovka, která přepravuje zdarma kola. Není divu, že jsem na tom kopci častým hostem, bez ohledu na počasí …

Hrachová polévka s fermentovanou sójou

Málokterý stát na světě se může pochlubit tím, že má svou národní plíseň. V Japonsku byla národní plísní vyhlášena Aspergillus oryzae, zvaná koji, která se používá při fermentaci sojových bobů a rýže. Jeden z produktů, který se takto získává, je miso, lahodná pasta z fermentované drcené sóje. Chuť misa je tak bohatá, že z něj číst dále …

Málokterý stát na světě se může pochlubit tím, že má svou národní plíseň. V Japonsku byla národní plísní vyhlášena Aspergillus oryzae, zvaná koji, která se používá při fermentaci sojových bobů a rýže. Jeden z produktů, který se takto získává, je miso, lahodná pasta z fermentované drcené sóje.
Chuť misa je tak bohatá, že z něj lze připravit polévku bez dalších ingrediencí (většinou se přidá trochu mořských řas). Protože je sója luštěnina, miso se má rádo třeba s fazolemi, či hrachem. Dnešní polévka je taková hrachovka po japonsku.

– hrnek půleného hrachu
– 2 mrkve
– 1 cibule
– kousek celeru
– 2 lžíce misa
– olej, sůl, čerstvá petržel

Cibuli nakrájíme nadrobno, mrkev a celer na malé kostičky. Podusíme na oleji, přidáme hrách a zalejeme vodou. Vaříme asi hodinu, dokud hrách nezměkne. Vmícháme miso a nasekanou petržel, podle potřeby dochutíme.

ボナペティ

Granola

Skromný recept na snídaňovou mňamku. Chutná výborně s mlékem či jogurtem.   – 4 hrnky ovesných vloček – ½ hrnku rostlinného oleje – 150g medu   Olej smícháme s medem a pak vše dobře rozmícháme s ovesnými vločkami. Rozprostřeme na plech a pečeme v troubě předehřáté na 180° asi 40 minut. Před koncem pečení granolu číst dále …

Skromný recept na snídaňovou mňamku. Chutná výborně s mlékem či jogurtem.
 
– 4 hrnky ovesných vloček
– ½ hrnku rostlinného oleje
– 150g medu
 
Olej smícháme s medem a pak vše dobře rozmícháme s ovesnými vločkami. Rozprostřeme na plech a pečeme v troubě předehřáté na 180° asi 40 minut. Před koncem pečení granolu hlídáme a občas promícháme, má tendenci se připalovat.
Skladujeme v uzavřené nádobě.

Sladkokyselá rýže ( známá také jako suši )

Ingredience: rýže, rýžový ocet, cukr, mořské řasy nori, náplň (my dáváme lososa, avokádo, okurku a vařené vejce), obalovaná sezamová semínka, wasabi, nakládáný zázvor, sójová omáčka. Na jeden díl rýže (nejlépe krátkozrná na suši) jeden a půl dílu vody a pomalu vařit 20 minut. Mezitím si zahřejeme rýžový ocet a rozpustíme v něm cukr. Kolik octa číst dále …


Ingredience: rýže, rýžový ocet, cukr, mořské řasy nori, náplň (my dáváme lososa, avokádo, okurku a vařené vejce), obalovaná sezamová semínka, wasabi, nakládáný zázvor, sójová omáčka.
Na jeden díl rýže (nejlépe krátkozrná na suši) jeden a půl dílu vody a pomalu vařit 20 minut. Mezitím si zahřejeme rýžový ocet a rozpustíme v něm cukr. Kolik octa a kolik cukru? Záleží na vkusu každého soudruha, my dáváme třetinu hrnku octa a dvě lžíce cukru na dva hrnky rýže.
Když je rýže uvařená, vmícháme ocet s cukrem a necháme vystydnout. Uvaříme vajíčka, nakrájíme náplň na nudličky.
Na řasu nori rozprostřeme tenkou vrstvu rýže, položíme náplň a zabalíme. Okraj řasy navlhčíme rýžovým octem a váleček zalepíme. Když je hotovo, postavíme si na stole vláček z Lega a uděláme si sušibar.
Tip: Zbylého lososa, avokádo, okurku a vajíčko z náplně nakrájíme nadrobno, osolíme, promícháme a zakápneme citrónem a máme jednoduchou, chutnou a efektní verrine.

Sjezd Arvy

Je hezky a na horách taje sníh. Místní řeky se dmou v korytech a tak jsem vytáhl ze skříně nafukovací Alpaku a vyrazil autobusem přes hranici, abych sjel dolní tok Arvy. Tato řeka pramení na ledovcích v masívu Mont Blanku a pod Ženevou se vlévá do Rhóny. Když jsem dorazil k řece, mé ranní nadšení číst dále …

Je hezky a na horách taje sníh. Místní řeky se dmou v korytech a tak jsem vytáhl ze skříně nafukovací Alpaku a vyrazil autobusem přes hranici, abych sjel dolní tok Arvy. Tato řeka pramení na ledovcích v masívu Mont Blanku a pod Ženevou se vlévá do Rhóny.
Když jsem dorazil k řece, mé ranní nadšení trochu opadlo, protože vody v ní bylo opravdu hodně. Chvíli ve mně bojoval malej s velkým a nakonec jsem se rozhodl do toho skočit. Aspoň to pojede rychle a nebudu drhnout na kamenných prazích.
Na vodu jsem nasedl na 46.169589,6.246974, v místě, kde se do Arvy vlévá říčka Menoge. A pak už to fičelo. Arva je dost široká, takže nepřekážejí padlé kmeny. Díky dravému proudu zde není moc zátočin a míst k přistání. O to více je na řece peřejí. První větší jsou na kajakářské dráze v Étrembières. S Alpakou se nedají podávat velké kajakářské výkony, takže mým cílem bylo projet dráhu bez toho, abych se praštil tyčkou do hlavy a pokud možno se u toho necvaknout.
Následující úsek až po švýcarskou hranici je klidný a vede krásnou přírodou. Kousek za hranicí je první jez. Málem jsem si jej nevšiml, protože řeka se na jezu ostře láme o devadesát stupňů doprava. Zastavil jsem na poslední chvíli napravo blízko přechodu pro ryby. Ještě že tak. Považuji se sice za vodomila, ale protáhnout se s nafukovacím člunem rozvodněným rybím přechodem jsem zkoušel nechtěl.
Na švýcarské části Arvy jsou celkem čtyři jezy, všechny jsou z navršených balvanů. Za nižšího stavu vody budou zřejmě některé z nich nesjízdné, teď se řeka valila přes koruny. Protože jsem byl na otevřené lodi, snažil jsem se pro sjezd vybírat trasu mimo největší zabaláky, ale stejně jsem se vydatně osprchoval.
Ze čtyř jezů jsem sjel tři, proletěl Ženevou a brzy jsem byl na soutoku s Rhónou u železničního mostu. Tady se studená a mléčně kalná Arva potkává s křišťálově čistou a teplou vodou vytékající z Ženevského jezera. Splul jsem ještě kus níže do lesů v Onexu, přistál a šel na autobus domů.
Celou plavbu jsem odkudsi zespoda slyšel slabé syčení, ale člun se přitom vůbec nevyfukoval. Pro klid duše mně však čeká detektivní práce ve vaně.
Byla to příjemná plavba, kterou bych si rád zase někdy zopakoval.

Nejpracnější kafe na světě

Musím říci, že obdivuju cibetky, které nasazují svá trávicí ústrojí pro potěšení milců kávy. Jejich úsilí ale bledne v porovnání s tím, co musím pro svou oblíbenou meltu podstoupit já. Jako každé jaro vyrážím s rýčem na blízkou louku, která je žlutě puntíkovaná kvetoucími trsy pampelišek. Vyhledám velký trs, vyryju jej ze země, očistím od číst dále …

Musím říci, že obdivuju cibetky, které nasazují svá trávicí ústrojí pro potěšení milců kávy. Jejich úsilí ale bledne v porovnání s tím, co musím pro svou oblíbenou meltu podstoupit já.
Jako každé jaro vyrážím s rýčem na blízkou louku, která je žlutě puntíkovaná kvetoucími trsy pampelišek. Vyhledám velký trs, vyryju jej ze země, očistím od hlíny a odříznu kořen. A pak další a další, dokud nemám plnou igelitku.
Strašně mi totiž chutná melta z praženého pampeliškového kořene, ale připravit jí je pěkná fuška. Kořeny pampelišky jsou malé, všelijak pokroucené a špatně se čistí. Za hodinu práce získám stěží hrst melty, ale když člověk pracuje s láskou, na čas nehledí. Mám s pampeliškovou meltou myslím celkem hezký vztah a dokážu si představit, jak spolu zestárneme; vidím nás, jak sedíme u stolu v kuchyni, já ji drtím plochou stranou nože, ona vesele praská … – zase jsem se zasnil, to bude tím počasím.
Pokud vám chutná pampeliškový med, bude vám chutnat i pampelišková melta. A navíc je zdravá.

Příprava pampeliškové melty
Kořeny pampelišky dobře omyjeme a očistíme, abychom je zbavili všech zbytků hlíny ukrytých v záhybech.
Rozprostřeme na pečící plech a necháme uschnout. Pak dáme do trouby na 200 stupňů a pečeme, dokud kořeny nezačnou hezky vonět a snadno se lámou a drtí.
Uschováváme vcelku, před použitím si nadrtíme potřebné množství a zalejeme vařící vodou. Pijeme oslazené.

E jako úhoř

Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou. 7:11 ráno Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, číst dále …

Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou.

7:11 ráno

Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, abych uviděl zadní světla autobusu mizejícího za rohem. Hodinky ukazují 7:51. Inu, nevadí. Další autobus jede za půl hodiny, to není žádná tragédie. Projdu se trochu po nábřeží, nakouknu do loděnice a půlhodinka uteče jako voda.

Na nábřeží dělníci stavějí bariéry a rozmísťují dopravní kužely. Dozvídám se, že se dnes koná velký cyklistický závod „O pohár zlaté přehazovačky“, nebo tak něco. Bude kvůli tomu pro auta uzavřeno nábřeží.

Vracím se na zastávku s dostatečným předstihem. Autobus linky E stojí naproti na čekacím stání, dokonce v něm už sedí lidé. Zvažuju, že si také nastoupím, ale nakonec se rozhodnu počkat těch pět minut do odjezdu venku na čerstvém ranním vzduchu.
Autobus startuje a rozjíždí se. Stojím na zastávce a čekám, až se otočí na kruhovém objezdu a zastaví u mně a dalších dvou čekajících. K mému velkému údivu však autobus projede kruhový objezd rovně a mizí v dáli.
Co to má znamenat? Rozběhnu se k zaměstnanci dopravního podniku, který zrovna vychází z odpočívárny pro řidiče.

– „Autobus linky E vyrazil z čekacího stání rovnou pryč a nezastavil na zastávce!“, stěžuji si.

– „Jojo, von dneska jezdí odtamtud. Je uzavřené nábřeží kvůli Poháru zlaté přehazovačky, tak má změněnou trasu…“, odpovídá autobusák.

– „Ale na zastávce o tom nebylo ani slovo!“, durdím se

– „Asi to tam zapoměli dát. To víte, to se stane. Za půl hodiny vám jede další. Tak hezkej den, pane.“

Potlačuju nával vzteku a rozhoduji se změnit plán. Vyrazím do Hermance pěšky a autobusem se vrátím zpátky.
Cesta mi příjemně ubíhá, kolem je hezky. Jak by taky ne, procházím oblastí s jednou z největších koncentrací bohatství na světě. Za necelé tři hodiny míjím ceduli s nápisem Hermance a o sto metrů dále vidím autobusovou zastávku. Zrovna na ní zavírá dveře autobus linky E, rozjíždí se a uhání pryč.

Nevadí. Za půl hodiny jede další.

Procházím se po pláži a pozoruji francouzské potápěče připravující se k ponoru. Podle francouzských zákonů musí mít každá skupinka lidí, která se chce potápět, svého velitele, zdravotníka a kuchaře. Kontrolují to policajti a kdo nařízení nedodržuje, tomu vypustí vzduch z flašek. Tady jsme sice ve Švýcarsku, ale francouzi se stejně rozpočítávají, kdo bude dneska vařit.

Vracím se na zastávku. Za pět minut mi to jede.

Je čas odjezdu a autobus nikde.

Pět minut zpoždění.

Deset minut zpoždění.

Patnáct minut zpoždění.

Po dvaceti minutách přijíždí malé autíčko dopravního podniku a z něj vystupuje stejný autobusák, kterému jsem si stěžoval ráno ve městě.

– „Á, to jste vy“, roztáhne ústa do úsměvu a jde ke mně.

– „Ano, to jsem já. Čekám tady na autobus zpátky. Má dvacet minut zpoždění.“

– „Na vjezdu do Corsier se nám porouchala souprava. Linka E je dočasně přerušena …“

– „Aha. A kdy to spravíte?“

– „No nějakou dobu to potrvá. To víte, je neděle, to se blbě sháněj‘ lidi. Ale do hodiny, do dvou by to mohlo zase jezdit. Tak hezkej den!“

Přestože je den a já jsem vzhůru, odehrává se mi v hlavě sen. Stojím v malé zátočině a snažím se chytit do ruky úhoře, kterého jsem tam zahnal. Několikrát jej stisknu mezi dlaně, ale vždycky mi vyklouzne.
Prohlížím si jej zblízka. Mezi očima má napsáno „Linka E“.

Jdu na stopa a za čtvrt hodiny jsem ve městě.

PS

Ten den pokračoval, jak začal.
Po příjezdu do města jsem se zašel najíst do čínského bufetu. Prodavačka se na mně dlouze zadívala a řekla: „Pane, máte na hlavě mouchy.“

– „Cože?“

– „Mouchy. Máte na hlavě hodně much.“

Ohnal jsem se rukou po vlasech a na pult přede mnou spadl chuchvalec s asi dvaceti mouchami různých velikostí a tvarů.

– „Na pult ne!“, vyjekla prodavačka, pak se naklonila blíž, prohlížela si muší propletenec a nedůvěřivě se zeptala: „Panebože, co to je?“

Podrobil jsem artefakt zkoumání a došel k závěru, že jsem někde hlavou zavadil o pavučinu, na které byla přilepená spousta much. Pavučina se roztrhala, zamotala a přistála mi na hlavě, aniž bych si něčeho všiml.

Hodil jsem smotek do koše a objednal si hovězí polévku. Usadil jsem se ke stolu a dal se do jídla.

Po chvíli si naproti přisedla maminka s dvěma malými chlapci. Jeden z nich vzal ze stolu lahvičku pálivé omáčky a začal si s ní hrát. „Polož to, Eriku“, nařídila mu maminka. „Jenom si vyzkouším katapult“, řekl Erik a opřel si lžičku vrchovatě naplněnou pálivou omáčkou o prst.

Seběhlo se to rychle. Maminka vykřikla: „polož to!“, Erik to nepoložil, maminka mu zkusila vykroutit lahvičku z ruky, přitom zavadila loktem o lžičku a vyslala náklad pálivé omáčky do vzduchu. V příštím okamžiku našel náklad svůj cil – mé levé oko.

Nevím, zda jste si někdy aplikovali pod víčko rozdrcené čili papričky, ale řeknu vám, že to není žádný med. Už vím, jaké to asi je, dostat zásah zblízka pepřovým sprejem. Díky funkčnímu pravému oku se mi podařilo doklopýtat na záchod a začít výplach studenou vodou.

Skloněný pod umyvadlem jsem usoudil, že dobrodružství už dnes bylo dost. Jen co pominula největší bolest, vrátil jsem se domů a zbytek dne jsem strávil pod peřinou.