Podzimní bašta

Co pro mně znamená podzim v kuchyni? I když se teploty drží lehce nad nulou a je pošmourno, stále se sklízí či roste spousta čerstvých surovin. Dal jsem dohromady několik typických podzimních produktů a připravil z nich salát a zapékané hlavní jídlo. Podzimní salát – čekankové puky – hrušky – jedlé kaštany – sušené švestky číst dále …

Co pro mně znamená podzim v kuchyni? I když se teploty drží lehce nad nulou a je pošmourno, stále se sklízí či roste spousta čerstvých surovin. Dal jsem dohromady několik typických podzimních produktů a připravil z nich salát a zapékané hlavní jídlo.

Podzimní salát

– čekankové puky
– hrušky
– jedlé kaštany
– sušené švestky
– vlašské ořechy
– sýr (Gruyère, Ementál)
– brusinky či brusinkový džem
– olej (nejlépe z vlašských ořechů, jinak burákový či slunečnicový)

Kaštany upečeme v troubě a oloupeme.
Čekanku rozdělíme na jednotlivé lístky, přidáme sušené švestky, na kostky nakrájený sýr, kaštany, ořechy, zalijeme olejem a promícháme.
Na talíř dáme na čtvrtky nakrájené hrušky, přikryjeme salátem a ozdobíme brusinkami.

Podzimní zapékaná mísa

– dýně
– jedné kaštany
artyčok kardový
– listy hořčice bílé (v tuto dobu roste rojně na polích jako zelené hnojení)
– stouhaný Gruyère
– cibule
– vlašské ořechy
– strouhanka
– crème fraîche
– zeleninový vývar
– šalvěj

Jedlé kaštany upečeme a oloupáme. Na sádle osmažíme nakrájenou cibuli. Přidáme na kostky na nakrájenou dýni, artyčok kardový, kaštany, pokrájené listy hořčice a šalvěj. Krátce osmažíme. Pak promícháme se strouhaným sýrem a vše přemístíme do zapékací mísy vymazané tukem. Zalijeme vývarem s rozmíchanou smetanou a posypeme strouhankou s rozdrcenými vlašskými ořechy.
Necháme péct v troubě 50 minut na 200 stupňů.

Dobrou chuť!

Dnes ráno

Kapusta po Vračansku

Tento podzimní recept mně napadl při pohledu na macaté hlávky kapusty vystavené před obchodem. Nevím o tom, že by se ve městě Vrace jedla kapusta, ale v Szegedu taky neznají segedínský guláš a nikomu nevadí. Prostě mi připomíná jedno místní jídlo. Co budeme potřebovat?   – hlávku kapusty – konzervu loupaných rajčat – 3 stroužky číst dále …

Tento podzimní recept mně napadl při pohledu na macaté hlávky kapusty vystavené před obchodem. Nevím o tom, že by se ve městě Vrace jedla kapusta, ale v Szegedu taky neznají segedínský guláš a nikomu nevadí. Prostě mi připomíná jedno místní jídlo.
Co budeme potřebovat?
 
– hlávku kapusty
– konzervu loupaných rajčat
– 3 stroužky česneku
– 5 vajec
– bazalku
– olivový olej
– pepř, kmín, sůl
 
Kapustu nakrájíme na 1-2 cm tlusté proužky a dáme vařit do osolené vody s kmínem. Povaříme, dokud nezměkne, ale není ještě úplně rozvařená.
Česnek nakrájíme nadrobno, na pánvi rozpálíme olivový olej, česnek lehce osmahneme, přilijeme loupaná rajčata, bazalku a necháme bublat pod pokličkou asi 20 minut.
Připravíme si zapékací misky. Naplníme je vařenou kapustou (ne úplně po okraj) a zalijeme rajčatovou omáčkou. Nahoru rozklepneme vajíčka a dáme na pět minut pod gril zapéct.
Dobrou chuť!

Těstoviny s lískovými oříšky a něčím jako rapini

Máme doma v truhlíku za oknem nějaké zelené listy. Zasil jsem je na jaře, vyhodil obal od semínek a úplně zapoměl, co to vlastně je. Pamatuji si jen, že tyhle lehce nahořklé podlouhlé tmavě zelené listy jsou k jídlu, a chutí připomínají křížence mezi hlávkovým salátem a rapini. Pečlivě je zalévám a včera přišel čas číst dále …

Máme doma v truhlíku za oknem nějaké zelené listy. Zasil jsem je na jaře, vyhodil obal od semínek a úplně zapoměl, co to vlastně je. Pamatuji si jen, že tyhle lehce nahořklé podlouhlé tmavě zelené listy jsou k jídlu, a chutí připomínají křížence mezi hlávkovým salátem a rapini. Pečlivě je zalévám a včera přišel čas sklizně.
Přitom mi v kuchyni padl zrak na hrnek lískových oříšků, které jsme před časem natrhali na procházce a základ dnešního mimořádně chutného receptu byl na světě.
 
Co budeme potřebovat?
 
– těstoviny (penne)
– dva hrnky rapini, čínského špenátu, nebo jiné listové zeleniny s tužšími listy, která se hodí na rychlé osmažení s česnekem
– 4 stroužky česneku
– hrst lískových oříšků
– 1 čili paprička bez semen, nakrájená na proužky
– slunečnicový olej
– sůl
– strouhaný parmezán

Necháme vařit těstoviny. Zelené listy nahrubo nakrájíme, česnek nakrájíme na jemno. Lískové oříšky nahrubo nadrtíme. Na pánvi rozpálíme olej, nasypeme, česnek, lískové oříšky a čili papričku a necháme chvíli smažit. Pak přidáme zelené listy a dobře prohřejeme.
Smícháme s těstovinami a posypeme strouhaným parmezánem.
Dobrou chuť!

Zelný salát se sezamovou zálivkou

V poslední době s oblibou chroupám syrové zelí. Nevím, zda je to kvůli nějakému obskurnímu minerálu, který mému tělu chybí a tak mně nutí stravovat se jako králík, ale v každém případě je čerstvé zelí velice aromatická zelenina s příjemnou texturou. Dal jsem tedy dohromady recept na salát, který je přístupný každému, komu nevadí trošku číst dále …

V poslední době s oblibou chroupám syrové zelí. Nevím, zda je to kvůli nějakému obskurnímu minerálu, který mému tělu chybí a tak mně nutí stravovat se jako králík, ale v každém případě je čerstvé zelí velice aromatická zelenina s příjemnou texturou.
Dal jsem tedy dohromady recept na salát, který je přístupný každému, komu nevadí trošku pálivé jídlo a ve kterém zelí opravdu vynikne.
Co budeme potřebovat?
 
– 1 menší hlávka bílého zelí
– 1-2 čerstvé čili papričky
– 2 mrkve
– 1 zelená cibulka
 
Na zálivku:
 
– 2 lžíce sezamové pasty (tahini)
– 2 stroužky česneku
– 2 lžíce olivového oleje
– 1 lžička medu
– citrónová štáva
– sůl
 
Zelí nakrájíme na nudličky, mrkve na kolečka, zelenou cibulku najemno. Čili papričky rozpůlíme, vyndáme semena a nakrájíme na velmi tenké proužky. Vše promícháme, spaříme vařící vodou a necháme odkapat.
Suroviny na zálivku smícháme a dochutíme citrónem a solí.

Dobrou chuť!

Putování s oslíkem

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor. Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. číst dále …

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor.
Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. K večeru jsme vystoupali do průsmyku Arpettaz, rozbili stan, vyhřebelcovali a napojili osla, rozdělali oheň a vůbec si počínali jako parta kovbojů ve Skalistých horách. Jen místo vytí kojotů nás do hajan doprovázelo občasné cinknutí kravského zvonce …

Na střeše

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír. Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy. Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A číst dále …

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír.
Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy.
Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A čím více poutníků se dostane na vrchol, tím více splněných přání si můžou tam nahoře odškrtnout.
Týden před námi se kvůli nebezpečí lavin musel z Gouteru vrátit náš kamarád Brian, i když měl sebou ostrou partu, včetně zkušeného borce, který nedávno vylezl na K2.
Včera přišly srážky, je teplo a příští víkend to asi zase nepůjde. O to více člověk ocení, když se to sejde, počasí přeje, nohy šlapou a hlava chce. Pak je to moc pěkný.

Grenairon

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje. Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli číst dále …

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje.
Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli značení mizí a přes několikahodinové usilovné hledání cestu nenacházím. Jsem nucen bivakovat a pokračující špatné počasí mi odřízne ostatní ústupové cesty. Z hor mně dostane až vrtulník záchranářů.

Ten úsek stezky z Plan du Buet na chatu Grenairon byl poslední částí okruhu kolem hory Ruan, kterou jsem zatím neprošel. Masív Giffre, kde se hora Ruan nachází, mám velmi rád pro rozmanitost krajiny a malé množství návštěvníků.
Letošní letní počasí je mnohem přívětivější a tak jsem téměř na rok přesně od předešlého pokusu stál opět na Plan du Buet a vyrazil směrem ke Grenaironu.
Svítilo slunce, chuchvalce kumulovité oblačnosti, které ještě před chvílí částečně blokovaly viditelnost, se rozplynuly, nefoukal vítr. Podmínky nemohly být odlišnější od minulého léta. Blížil jsem se k místu, kde jsem loni ztratil cestu a uviděl člověka, který stál na stezce a rozhlížel se kolem sebe.
Došel jsem k němu, pozdravili jsme se a on se mně zeptal: „Nevíte, zda tahle stezka vede k chatě Grenairon? Tam kus dále to začíná být velice exponované a já se obávám, že jsem ztratil cestu.“
Stáli jsme přesně na místě, kde jsem loni viděl posledního mužíka. Věříte na náhody? Tenkrát to byl sníh a hustá mlha, dnes blankytná obloha. Loni jsem to byl já, letos tenhle výletník z Bretaně. Kulisy a lidé se mění, místo zůstává a je zpečetěno setkáním.
Vyrazili jsme s Jacquesem společně dolů k chatě a já celou dobu přemýšlel, zda je to andělská hra, to že jsem jej potkal právě tam, kde jsem jej potkal. Jako když ležíme v trávě a mraky na obloze se na malý okamžik přeskupí do něčeho, co nám vyrazí dech.
Jsou to chvíle nehmotného pošimrání nekonečnem, třešničky na dortu naší existence, prchavé okamžiky odměny za dlouhá období strádání, kterými je, alespoň v očích mnohých z nás, naplněn náš všední život.
Nic jsem o tom Jacquesovi neřekl. Hvízdali jsme spolu na kamzíky pasoucí se podél stezky a bavili se o samotě, odloučení, otevřeném prostoru a setkáních.

Když jsem se letos na ten poslední chybějící kus stezky chystal, přestavoval jsem si jej jako pouť. Předpokládal jsem, že budu sestup prožívat v tichém zadumání, nechávat jej na sebe působit a nerozptylovat se ničím jiným.
Chtěl jsem mít to místo jenom pro sebe, uzurpovat si tisíce hektarů rozeklaných skal a alpských luk, být pánem prostoru a času, kralovat díky hezkému počasí a práci těch lidí přede mnou, kteří vyznačili stezku. Vzít si tohle všechno a s nikým se nedělit. Z jakého důvodu? Snad je pro mně majestátnost velehor inkarnací snu o svobodě, nekonečně otevřenou náručí, která je omezená pouze vlastní slabostí a malověrností.
Ale tahle to nefunguje. Nelze vyčlenit kus světa jako hřiště pro obrazy své mysli a nepustit do hry nikoho třetího. To byl smysl mého setkání s Jacquesem, připomenout mi jazykem, kterému rozumím, že na horách člověk nikdy není sám, třebaže si tak občas připadá.

Stezka z Plan du Buet na chatu Grenairon není pro rychlý sestup do údolí vůbec vhodná. Většinu své délky se drží ve vysoké nadmořské výšce a vede po hřebeni strmého žebra. Až na konci prudce klesá k chatě. Nabízí úchvatné výhledy na obě strany, když meandruje mezi zvětralými vrcholky skal. Neměl jsem šanci jí loni ve sněhu sejít, i kdyby byla dobře značená.

Tanec v dešti

Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů. Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté číst dále …

Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů.
Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté černé kurdnaté vlasy, protáhlý obličej a brýle. Já jsem na krátko ostříhaný blonďák s kulatým obličejem. Míň už bych se té fotce mohl podobat snad jenom kdyby na ní byla ženská, nebo černoch.
Juraj má permanentku od Collina a taky by mu ani slepej nevěřil, že je na té fotce on. Tak si narazíme čepice do čela, jdeme k turniketu, podávám chlapíkovi kartu rubovou stranou nahoru, baví se s kolegyní, nekouká, píp a jsem uvnitř. Juraj taky projde a pak se za náma ozve: „Počkejte!“ Ztuhnu a otočím se a chlapík nám říká: „Lanovka jede jenom do mezistanice, nahoře strašně fouká.“
No to je teda smůla, máme sebou plnou polní, chtěli jsme sejít z Aiguille du Midi na Heilbronner, co teď? Nakonec se rozhodujeme stejně vyjet na mezistanici a tam se uvidí. V lanovce se s náma dává do řeči Gabo, angličan žijící v Chamonix, narozený v Těšíně a vychovaný v Žilině. Chtěli vylézt Arête des Cosmiques, ale mají taky utrum.
Dostáváme od něj pár tipů, kam bychom se mohli vydrápat z mezistanice a pak se věnuje své přítelkyni. Gabovy tipy jsou fajn, ale buď na ně máme krátké lano (sebou máme jen třicítku na ledovec), nebo nedostatečný morál a tak více méně bez cíle stoupáme ke kuloáru pod severní stěnou Aiguille du Midi, je to tam jak na střelnici, ze všech stran s rachotem padají šutry, držíme se vlevo u stěny a u nástupu na klasickou cestu na Aiguille du Peigne sedíme, kecáme a trénujeme jištění na sněhu.
Chce se mi ještě výš a tak obcházíme kolem západního žebra a stoupáme prudkým sněhovým polem, které nám taje pod nohama. Těsně pod hřebenem nacházíme šikovnou prasklinu a vylezeme k Motýlímu kuloáru pod hřebenem Aiguille du Peigne.
Pak se nebe otevře a začne lít, klopýtáme dolů a tam, kde ještě před chvílí byla suchá skála, náhle tečou potoky vody. Z lezení se stává canyoning, voda si vybírá pro sestup z hory úplně stejnou cestu jako my.
Do těch 40 procent slunečního svitu jsme se teda netrefili, ale taky nás to mohlo chytnout nahoře, kdyby jezdila lanovka a to bychom pak bloudili mezi sérakama na Glacier du Géant a ptali se havranů na cestu na Heibronner. Seběhli jsme dolů a jeli dom, protože v takovém počasí je těžké dobývat nejenom ženu, jak zpívá Plíhal, ale i naježené vrcholky hor.

Kalhoty

Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal. Nevím, číst dále …

Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal.
Nevím, co budu dělat, až se přestěhuju někam daleko. Pokud tam nenajdu bratříčka tohoto obchodu, budu si muset kvůli kalhotám brát pár dní dovolené.
Teď to mám ovšem kousek a tak jsem pln očekávání brzy bral za kliku mého dvorního konfekčního dodavatele. Na rozdíl od jisté Cimrmanovy hry nenásledoval po mém očekávání pocit zklamání, ale právě naopak. Na regálech byly vyskládány hromady kalhot přesně dle mého gusta. Všechny stejného střihu, lišily se pouze barvou. K té mohu říci pouze tolik, že se pohybovala od takové světle béžové po tmavě béžovou a celkově tam měli kalhoty pěti barev. Nebo možná šesti, ono se to v tom zářivkovém osvětlení špatně pozná.
Štěstěna stála i nadále při mně a během prohledávání hromad jsem narazil hned na několik kusů o velikosti 38/34, která mi – s prominutím – padne jako prdel na hrnec.
Aby toho nebylo málo, cedulka nad regálem lákala k nákupu dvou kusů najednou a za odměnu nabízela výraznou slevu za pár.
Pevně jsem uchopil dvoje kalhoty mírně rozdílných barev a zamířil jásavým krokem k pokladně. Paní pokladní mateřského zjevu kalhoty překontrolovala, poskládala a přitom zjistila, že na jedněch z nich chybí cenovka.
„Mohl byste mi prosím přinést ještě jedny kalhoty stejné barvy? Já si to z nich oskenuju“, požádala mně.
Výzvu jsem přijal. Sekundovým upřeným pohledem jsem si zafixoval barvu kalhot bez cenovky a pak rychle zamířil k regálu. Zaváhal jsem jenom chvíli. Jsou to tyhle, nebo tyhle? Určitě tyhle. Sebejistě jsem popadl kalhoty a přinesl je paní pokladní na pult.
„To není stejná barva“, řekla a podívala se na mně svým vlahým mateřským pohledem. „Víte co, já si tam zajdu sama.“
„Ne, ne!“, zuřivě kroutím hlavou. Bitvu jsem možná prohrál, ale tuhle válku s odstíny béžové vyhraju. „Víte vy co, já si vezmu ty kalhoty bez cenovky sebou a podle nich najdu tu stejnou barvu.“
Kráčím zpět k regálu a cítím se jako soutěžící v Milionáři, kterého se při poslední otázce zeptají, z jakého jazyka pochází slovo robot. Výhru mám v kapse. Slovo robot pochází z češtiny a já přinesu pokladní ty správné kalhoty.
„Zase jste se netrefil“, špitla paní pokladní o chvíli později a v jejích očích jsem zahlédl zklamání. Myslím, že mi věřila, že to tentokrát dokážu. Ale její široké mateřské sdrce se přes to rychle přeneslo.
„Alenko, běž se mi prosím tě podívat po takových kalhotách“, otočila se na svou kolegyni, která právě procházela kolem. Alenka šlehla po kalhotách pohledem trvajícím několik milisekund a za chvíli položila na pult spektrálně identický vzorek.
Zaplatil jsem a vyšel z obchodu. Možná jsem prohrál válku, ale přesto jsem na straně vítězů. Ony ty barvy v tom zářivkovém světle fakt nešly moc poznat, ale hlavně: budu teď mít aspoň rok zase v čem chodit!