Lehkým perem

Žiješ ve virtuální realitě?

Větru a dešti jsme sice ještě neporučili, ale i tak se dá v dnešní době prožít život bez výraznějšího kontaktu s realitou. Nebudeme hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale určitě nezaškodí vědět, jak na tom jsi. Připravili jsme proto krátký test, který ti pomůže najít odpověď. Varianta pro muže: Kdy jsi se naposledy číst dále …

Větru a dešti jsme sice ještě neporučili, ale i tak se dá v dnešní době prožít život bez výraznějšího kontaktu s realitou. Nebudeme hodnotit, zda je to dobře, nebo špatně, ale určitě nezaškodí vědět, jak na tom jsi. Připravili jsme proto krátký test, který ti pomůže najít odpověď.

Varianta pro muže:

Kdy jsi se naposledy pral?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi naposledy alespoň 24 hodin nejedl?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi naposledy vyrobil něco, co vyžadovalo nejméně 50 hodin práce vlastníma rukama?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Vyhodnocení:

0 – 3 body: žiješ ve virtuální realitě
4 – 6 bodů: žiješ v realitě

Varianta pro ženy:

Kolik máš dětí?
(žádné – 0 bodů, jedno či dvě – 1 bod, více než dvě – 2 body)

Kdy jsi naposledy tancovala (s partnerem)?
(nikdy – 0 bodů, kdysi dávno – 1 bod, max. dva měsíce zpátky – 2 body)

Kdy jsi měla naposledy v ruce svůj telefon?
(dneska – 0 bodů, včera – 1 bod, jinak 2 body)

Vyhodnocení:

0 – 3 body: žiješ ve virtuální realitě
4 – 6 bodů: žiješ v realitě

Don Corleone

Místnost osvětluje jediná zaprášená žárovka visící u stropu na kusu zkřiveného drátu. Don Corleone sedí na židli naproti dveřím. Práskač Luigi stojí v rohu se svěšenou hlavou. Vedle něj, z každé strany, hlídají dvě gorily, Pietro a Marco. Don Corleone poklepává prsty po opěradle židle. Pak promluví: „Luigi, můj milý Luigi … Znám tě od číst dále …

Místnost osvětluje jediná zaprášená žárovka visící u stropu na kusu zkřiveného drátu. Don Corleone sedí na židli naproti dveřím. Práskač Luigi stojí v rohu se svěšenou hlavou. Vedle něj, z každé strany, hlídají dvě gorily, Pietro a Marco. Don Corleone poklepává prsty po opěradle židle. Pak promluví:

„Luigi, můj milý Luigi … Znám tě od malička, byl jsem ti za kmotra, tvůj otec mi věrně sloužil přes dvacet let. Víš to?“

– „Ano“, špitne Luigi a ještě více svěsí ramena

– „Tak proč jsi mně podvedl? Proč? To mám za to, že jsem se o tebe staral?“, zaburácí Don Corleone

– „Ale já vás nepodvedl, Done Corleone, všechno vám vysvětlím“, zalyká se v slzách Luigi

– „Lžeš!“ Don Corleone bouchne pěstí do zdi a vstane. „Viděli tě, jak jsi večer tajně navštívil karabiniéry na jejich stanici. Den na to zatkli Enrica. A ty sis koupil novou Vespu. Za co asi? Přiznej se!“

Luigi se hlasitě rozpláče. Slzy mu prokapávají mezi dlaněmi, kterými si kryje tvář. „Nechtěl jsem to udělat …“, říká nakonec prosebně, „… ale moji starou Vespu mi před měsícem ukradli a na novou jsem neměl. A oni vypsali odměnu za dopadení Enrica. Neměl jsem ho rád. Předloni mi přebral Nicolettu. Odpusťte, Done Corleone. Odpusťte mi to, prosím!“

Don Corleone pokyne gorilám Pietrovi a Marcovi. Ti Luigiho pevně chytnou v podpaží, aby nemohl utéci.

„Kdo zradí Dona Corleona, zaslouží si jediný trest“, zasyčí Don Corleone a pomalu kráčí směrem k Luigimu.

„Prosím ne, smilujte se!“, kříčí Luigi. Don Corleone si sundá sako a podá jej Antoniovi (ten vstoupil do místnosti až během výslechu a nebyl proto v úvodu zmíněn)

Don Corleone si sundá hodinky a rovněž je podá Antoniovi.

Pak si sundá těžký snubní prsten.

Brýle.

Klobouk.

Vestu.

Šle.

Košili.

Nátělník.

Boty.

Kalhoty.

Trenýrky.

Ponožky.

Jediné, co si nechá, je devítimilimetrová Beretta. Padne výstřel.

„Odneste ho“, zamručí Don Corleone a šourá se zpátky k židli. Pietro a Marco táhnou bezvládného Luigiho ke dveřím.

„Se na to můžu vysrat, bejt literární postava“, otočí se Don Corleone na Antonia. „Svlíkat se před popravou, sakra. Co si vymyslí příště? Budu tancovat na uších? Recitovat básničky? Já jsem Don Corleone, capo di tutti capi a ne nějaký šašek, kurva!“

Jaké z toho plyne ponaučení? Napsat o vás může kdo chce, co chce, ale Beretta je jistota …

Horor na dálnici

Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost. Přikývl jsem, že vím. Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo číst dále …

Povídá kamarádka: Jela jsem po dálnici z Brna do Ostravy a kousek před Olomoucí jsem potkala velkou kolonu kamiónů. Přejela jsem do levého pruhu a stošedesátkou jsem je předjížděla. Víš přece, jak mám ráda rychlost.

Přikývl jsem, že vím.

Brzy jsem dojela jedno pomalejší auto před sebou a po chvíli se na mě zezadu nalepilo ještě jednou auto. Byla jsem v kleštích – vpravo kamióny, přede mnou auto, za mnou auto, rychlost asi stočtyřicet.

To je jak z nějakého filmu, řekl jsem. A co bylo dál?

Nad zpětným zrcátkem se mi v autě objevil obrovský pavouk. Pomalu se začal spouštět dolů. Trochu se zhoupl a vlezl mi do vlasů. Vykřikla jsem, ale nemohla jsem nic dělat. Pavouk mi lezl ve vlasech, pak po obličeji, potom přelezl na tričko a sestupoval níže. Bála jsem se jej dotknout, vždyť já se pavouků hrozně štítím! Ale zastavit jsem nemohla. Kolona kamiónů v pravém pruhu se zdála být nekonečná a auta vpředu a vzadu mi nedovolovaly změnit rychlost.

To muselo být strašné.

To teda jo. Pavouk mi lezl po tričku, pak do rozkroku a pokračoval po nohavici dolů. Byla jsem příšerně vyděšená. Měla jsem na sobě tříčtvrteční kalhoty a když mi přelezl na holé lýtko, myslela jsem, že vyskočím z kůže. Konečně se objevila mezera mezi kamióny, tak jsem dupla na brzdu, udělala kličku do odstavného pruhu a zastavila. Vyskočila jsem ven a chtěla pavouka setřást, ale pavouk nikde. Prohledala jsem celé auto, vytahala koberečky, rozhlížela se kolem sebe, nikde nic. Strávila jsem tam snad půl hodiny a nakonec jsem nasedla zpátky do auta a jela dál.

A objevil se ten pavouk znovu?

Ne, neobjevil. Je to už více než rok, co se to stalo a občas začínám pochybovat, jestli mně neklame paměť, jestli se to skutečně stalo? Co když se mi to jen zdálo? Ale přitom vím, že se to stalo! No řekni, je to normální?

Řekl jsem, že je to normální. Ale nebylo.

Jean-Luc má fajnový nos

Jean-Luc má fajnový nos. Už několikrát si přestěhoval skříňku v převlíkárně běžeckého klubu, protože mu ta sousedova příliš smrděla. Poctivě si přepírá trenky po každém běhu a na poličce má vyrovnanou baterii antiperspirantů, šampónů a deodorantů, za kterou by se nemusely stydět kolegyně z ženských šaten za zdí. Vytrpěl toho s námi už dost. Kolegovy číst dále …

Jean-Luc má fajnový nos.
Už několikrát si přestěhoval skříňku v převlíkárně běžeckého klubu, protože mu ta sousedova příliš smrděla. Poctivě si přepírá trenky po každém běhu a na poličce má vyrovnanou baterii antiperspirantů, šampónů a deodorantů, za kterou by se nemusely stydět kolegyně z ženských šaten za zdí.
Vytrpěl toho s námi už dost. Kolegovy propocené boty. Ztvrdlé ponožky stojící v koutě, ke kterým se měsíce nikdo nehlásil. Napůl plesnivý zašedlý ručník přehozený přes přívodní šňůru od vysoušeče vlasů. Odtokový kanálek sprchy ucpaný nechutným chuchvalcem z chlupů, štěrku a bavlněných vláken z řídkého spodního prádla.
Všechno to nesl statečně a často se nás dokonce pokoušel napravovat. Ale onehdá jsem jej našel téměř v slzách. Vypadalo to, že pověsí běhání na hřebík a do šaten už nikdy nevkročí.
A to všechno jenom proto, že jsem si ve skříňce zapoměl přes noc uzenou makrelu.

Biodiverzita

Je 18. září roku -23856. Sedím na bobku a vydělávám kůži z jeskynního lva, kterého jsme s mojí tlupou včera ulovili do jámy. Potřebuji na zimu nové oblečení, z ledovci pokrytých tatranských štítů fouká mrazivý vítr. Tomu místu na soutoku dvou řek, kde se nachází naše osada, se bude jednou říkat Ostrava. Stejně jako nyní číst dále …

Je 18. září roku -23856. Sedím na bobku a vydělávám kůži z jeskynního lva, kterého jsme s mojí tlupou včera ulovili do jámy. Potřebuji na zimu nové oblečení, z ledovci pokrytých tatranských štítů fouká mrazivý vítr. Tomu místu na soutoku dvou řek, kde se nachází naše osada, se bude jednou říkat Ostrava. Stejně jako nyní tam budou bydlet primáti rodu Homo Sapiens. O kus dál proti proudu řeky je osada Neandrtálců, kteří jsou velmi dobří v lovu nosorožců. A slyšel jsem, že za horami na jihu se potulují tlupy Homo Habilis. Ty nemáme rádi, jsou to primitivové.
Musím končit, zítra jdeme na mamuty a nemám ještě přebroušené kopí …

E jako úhoř

Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou. 7:11 ráno Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, číst dále …

Plán byl jednoduchý. Ráno nasednu na autobus linky E a nechám se odvézt do vesnice Hermance. Odtamtud dojdu pěšky podél jezera zpátky domů. Bude to příjemná procházka jarní přírodou.

7:11 ráno

Rychle vstát. Autobus jede v 7:50, to bych měl bez potíží stihnout. Dávám si trochu načas, ale mám rezervu. Na zastávku dobíhám právě včas, abych uviděl zadní světla autobusu mizejícího za rohem. Hodinky ukazují 7:51. Inu, nevadí. Další autobus jede za půl hodiny, to není žádná tragédie. Projdu se trochu po nábřeží, nakouknu do loděnice a půlhodinka uteče jako voda.

Na nábřeží dělníci stavějí bariéry a rozmísťují dopravní kužely. Dozvídám se, že se dnes koná velký cyklistický závod „O pohár zlaté přehazovačky“, nebo tak něco. Bude kvůli tomu pro auta uzavřeno nábřeží.

Vracím se na zastávku s dostatečným předstihem. Autobus linky E stojí naproti na čekacím stání, dokonce v něm už sedí lidé. Zvažuju, že si také nastoupím, ale nakonec se rozhodnu počkat těch pět minut do odjezdu venku na čerstvém ranním vzduchu.
Autobus startuje a rozjíždí se. Stojím na zastávce a čekám, až se otočí na kruhovém objezdu a zastaví u mně a dalších dvou čekajících. K mému velkému údivu však autobus projede kruhový objezd rovně a mizí v dáli.
Co to má znamenat? Rozběhnu se k zaměstnanci dopravního podniku, který zrovna vychází z odpočívárny pro řidiče.

– „Autobus linky E vyrazil z čekacího stání rovnou pryč a nezastavil na zastávce!“, stěžuji si.

– „Jojo, von dneska jezdí odtamtud. Je uzavřené nábřeží kvůli Poháru zlaté přehazovačky, tak má změněnou trasu…“, odpovídá autobusák.

– „Ale na zastávce o tom nebylo ani slovo!“, durdím se

– „Asi to tam zapoměli dát. To víte, to se stane. Za půl hodiny vám jede další. Tak hezkej den, pane.“

Potlačuju nával vzteku a rozhoduji se změnit plán. Vyrazím do Hermance pěšky a autobusem se vrátím zpátky.
Cesta mi příjemně ubíhá, kolem je hezky. Jak by taky ne, procházím oblastí s jednou z největších koncentrací bohatství na světě. Za necelé tři hodiny míjím ceduli s nápisem Hermance a o sto metrů dále vidím autobusovou zastávku. Zrovna na ní zavírá dveře autobus linky E, rozjíždí se a uhání pryč.

Nevadí. Za půl hodiny jede další.

Procházím se po pláži a pozoruji francouzské potápěče připravující se k ponoru. Podle francouzských zákonů musí mít každá skupinka lidí, která se chce potápět, svého velitele, zdravotníka a kuchaře. Kontrolují to policajti a kdo nařízení nedodržuje, tomu vypustí vzduch z flašek. Tady jsme sice ve Švýcarsku, ale francouzi se stejně rozpočítávají, kdo bude dneska vařit.

Vracím se na zastávku. Za pět minut mi to jede.

Je čas odjezdu a autobus nikde.

Pět minut zpoždění.

Deset minut zpoždění.

Patnáct minut zpoždění.

Po dvaceti minutách přijíždí malé autíčko dopravního podniku a z něj vystupuje stejný autobusák, kterému jsem si stěžoval ráno ve městě.

– „Á, to jste vy“, roztáhne ústa do úsměvu a jde ke mně.

– „Ano, to jsem já. Čekám tady na autobus zpátky. Má dvacet minut zpoždění.“

– „Na vjezdu do Corsier se nám porouchala souprava. Linka E je dočasně přerušena …“

– „Aha. A kdy to spravíte?“

– „No nějakou dobu to potrvá. To víte, je neděle, to se blbě sháněj‘ lidi. Ale do hodiny, do dvou by to mohlo zase jezdit. Tak hezkej den!“

Přestože je den a já jsem vzhůru, odehrává se mi v hlavě sen. Stojím v malé zátočině a snažím se chytit do ruky úhoře, kterého jsem tam zahnal. Několikrát jej stisknu mezi dlaně, ale vždycky mi vyklouzne.
Prohlížím si jej zblízka. Mezi očima má napsáno „Linka E“.

Jdu na stopa a za čtvrt hodiny jsem ve městě.

PS

Ten den pokračoval, jak začal.
Po příjezdu do města jsem se zašel najíst do čínského bufetu. Prodavačka se na mně dlouze zadívala a řekla: „Pane, máte na hlavě mouchy.“

– „Cože?“

– „Mouchy. Máte na hlavě hodně much.“

Ohnal jsem se rukou po vlasech a na pult přede mnou spadl chuchvalec s asi dvaceti mouchami různých velikostí a tvarů.

– „Na pult ne!“, vyjekla prodavačka, pak se naklonila blíž, prohlížela si muší propletenec a nedůvěřivě se zeptala: „Panebože, co to je?“

Podrobil jsem artefakt zkoumání a došel k závěru, že jsem někde hlavou zavadil o pavučinu, na které byla přilepená spousta much. Pavučina se roztrhala, zamotala a přistála mi na hlavě, aniž bych si něčeho všiml.

Hodil jsem smotek do koše a objednal si hovězí polévku. Usadil jsem se ke stolu a dal se do jídla.

Po chvíli si naproti přisedla maminka s dvěma malými chlapci. Jeden z nich vzal ze stolu lahvičku pálivé omáčky a začal si s ní hrát. „Polož to, Eriku“, nařídila mu maminka. „Jenom si vyzkouším katapult“, řekl Erik a opřel si lžičku vrchovatě naplněnou pálivou omáčkou o prst.

Seběhlo se to rychle. Maminka vykřikla: „polož to!“, Erik to nepoložil, maminka mu zkusila vykroutit lahvičku z ruky, přitom zavadila loktem o lžičku a vyslala náklad pálivé omáčky do vzduchu. V příštím okamžiku našel náklad svůj cil – mé levé oko.

Nevím, zda jste si někdy aplikovali pod víčko rozdrcené čili papričky, ale řeknu vám, že to není žádný med. Už vím, jaké to asi je, dostat zásah zblízka pepřovým sprejem. Díky funkčnímu pravému oku se mi podařilo doklopýtat na záchod a začít výplach studenou vodou.

Skloněný pod umyvadlem jsem usoudil, že dobrodružství už dnes bylo dost. Jen co pominula největší bolest, vrátil jsem se domů a zbytek dne jsem strávil pod peřinou.

Kalhoty

Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal. Nevím, číst dále …

Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal.
Nevím, co budu dělat, až se přestěhuju někam daleko. Pokud tam nenajdu bratříčka tohoto obchodu, budu si muset kvůli kalhotám brát pár dní dovolené.
Teď to mám ovšem kousek a tak jsem pln očekávání brzy bral za kliku mého dvorního konfekčního dodavatele. Na rozdíl od jisté Cimrmanovy hry nenásledoval po mém očekávání pocit zklamání, ale právě naopak. Na regálech byly vyskládány hromady kalhot přesně dle mého gusta. Všechny stejného střihu, lišily se pouze barvou. K té mohu říci pouze tolik, že se pohybovala od takové světle béžové po tmavě béžovou a celkově tam měli kalhoty pěti barev. Nebo možná šesti, ono se to v tom zářivkovém osvětlení špatně pozná.
Štěstěna stála i nadále při mně a během prohledávání hromad jsem narazil hned na několik kusů o velikosti 38/34, která mi – s prominutím – padne jako prdel na hrnec.
Aby toho nebylo málo, cedulka nad regálem lákala k nákupu dvou kusů najednou a za odměnu nabízela výraznou slevu za pár.
Pevně jsem uchopil dvoje kalhoty mírně rozdílných barev a zamířil jásavým krokem k pokladně. Paní pokladní mateřského zjevu kalhoty překontrolovala, poskládala a přitom zjistila, že na jedněch z nich chybí cenovka.
„Mohl byste mi prosím přinést ještě jedny kalhoty stejné barvy? Já si to z nich oskenuju“, požádala mně.
Výzvu jsem přijal. Sekundovým upřeným pohledem jsem si zafixoval barvu kalhot bez cenovky a pak rychle zamířil k regálu. Zaváhal jsem jenom chvíli. Jsou to tyhle, nebo tyhle? Určitě tyhle. Sebejistě jsem popadl kalhoty a přinesl je paní pokladní na pult.
„To není stejná barva“, řekla a podívala se na mně svým vlahým mateřským pohledem. „Víte co, já si tam zajdu sama.“
„Ne, ne!“, zuřivě kroutím hlavou. Bitvu jsem možná prohrál, ale tuhle válku s odstíny béžové vyhraju. „Víte vy co, já si vezmu ty kalhoty bez cenovky sebou a podle nich najdu tu stejnou barvu.“
Kráčím zpět k regálu a cítím se jako soutěžící v Milionáři, kterého se při poslední otázce zeptají, z jakého jazyka pochází slovo robot. Výhru mám v kapse. Slovo robot pochází z češtiny a já přinesu pokladní ty správné kalhoty.
„Zase jste se netrefil“, špitla paní pokladní o chvíli později a v jejích očích jsem zahlédl zklamání. Myslím, že mi věřila, že to tentokrát dokážu. Ale její široké mateřské sdrce se přes to rychle přeneslo.
„Alenko, běž se mi prosím tě podívat po takových kalhotách“, otočila se na svou kolegyni, která právě procházela kolem. Alenka šlehla po kalhotách pohledem trvajícím několik milisekund a za chvíli položila na pult spektrálně identický vzorek.
Zaplatil jsem a vyšel z obchodu. Možná jsem prohrál válku, ale přesto jsem na straně vítězů. Ony ty barvy v tom zářivkovém světle fakt nešly moc poznat, ale hlavně: budu teď mít aspoň rok zase v čem chodit!

Ranní setkání

Toho dne se Josif Vissarionovič Stalin probudil do studeného rána. Přes noc vyhaslo v kamnech a Josif Vissarionovič se třásl zimou pod tenkou přikrývkou. „Musím nechat zastřelit topiče“, mumlal si pro sebe když konečně vyskočil z postele a začal se oblékat. „Takový šlendrián nemohu tolerovat. Co když nastydnu? Nebo dostanu zápal plic a umřu? Kdo číst dále …

Toho dne se Josif Vissarionovič Stalin probudil do studeného rána. Přes noc vyhaslo v kamnech a Josif Vissarionovič se třásl zimou pod tenkou přikrývkou. „Musím nechat zastřelit topiče“, mumlal si pro sebe když konečně vyskočil z postele a začal se oblékat. „Takový šlendrián nemohu tolerovat. Co když nastydnu? Nebo dostanu zápal plic a umřu? Kdo pak bude velet slavnému sovětskému lidu?“
Nasadil si zelené ponožky, nátělník a trenýrky v tělové barvě a pokračoval košilí. Přitom zjistil, že mu u krku chybí knoflík. Stiskl čelisti, aby potlačil nával vzteku. „A pradlenu nechám taky zastřelit. Od té doby, co jsem jí přivedl do jiného stavu, je úplně duchem nepřítomná.“
Chybějící knoflík u košile zamaskoval klopami vycházkové uniformy, které si vyhrnul až ke krku. Pak odešel na záchod. Za chvíli se odtamtud ozval řev. Josifu Vissarionovičovi se očividně nevedl jeho ranní byznys. Zůstal na toaletě nezvykle dlouho a když konečně vyšel ven, měl obě ruce sevřené v pěsti.
„Kuchař půjde taky ke zdi. Nevím, co mi včera dal do jídla, ale málem mi to před chvíli roztrhalo prdel. Nechám ho zastřelit a pošlu pro někoho z Gruzie, kdo umí upéct pořádné chačapuri.“
Učesal se a vyšel na chodbu. Na druhém konci právě zatáčela za roh mladá sekretářka. Nesla pod paží šanon v červených deskách. Josif Vissarionovič ji začal rychlým krokem sledovat a nemohl od ní odtrhnout pohled. Byla štíhlá, pod tenkou bílou halenkou těsně obepínající její dětská ramena se rýsovala podprsenka. Měla černé boty na podpatku a svaly na lýtkách ji jen hrály, když rychlou chůzí míjela dveře kanceláří.
„A Beriju nechám taky zastřelit. Je to proutník, určitě by mi ji vyfoukl“, zamračil se opět Josif Vissarionovič a vešel do své kanceláře. Usadil se za stolem a chystal se začít vládnout, když se přímo před ním objevil malý narůžovělý mrak. Levitoval v místnosti tři metry od Stalina a pomalu měnil tvar. Čím dál tím více připomínal lidskou postavu a zanedlouho Josif Vissarionovič s úžasem sledoval, jak se před ním zjevil jeho otec.
„Posílají mně shora“, řekl Vissarion Vanovič a ukázal prstem na strop. „Já vím, že jsi komunista a na takové věci nevěříš, ale co je moc, to je moc.“ Stalinův otec přešel pomalým krokem na druhou stranu místnosti a předstíral, že si prohlíží obrazy na zdech. „Nemůžeš přece jen tak posílat lidi na smrt. Měj trochu soucitu. Vždyť i ty jsi jenom člověk, nestojíš nad lidskou rasou vybaven neomezenou schopností soudit dobro a zlo. Lidé tě rádi poslouchají, budíš respekt a to je dar. Užívej toho daru s mírou a rozumem, jenom tak naplníš poslání, které zde na zemi máš.“
Pak se jeho kontury začaly rozplývat a během pár sekund zmizel. Josif Vissarionovič seděl za svým stolem jako opařený. Dlouhou dobu se nehýbal a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Copak byl opravdu tak špatný? Vždyť sám sobě připadal jako celkem dobrosrdečný chlapík. Jistě, trestal přísně, ale trestal spravedlivě. Pořádek musí být a stát není žádný holubník. Copak si jeho otec myslí, že vládnout na Rusi je jen tak? Náš lid potřebuje nad sebou pevnou ruku.
Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Na druhou stranu, snad bych mohl někdy přimhouřit oko, ukázat, že mám srdce. Ano, ano, otec má pravdu. Všeho s mírou a rozumem, jen tak naplním poslání, které zde na zemi mám!
Nechám žít topiče, nechám žít pradlenu. Nechám žít i kuchaře, přestože nikdy v životě neslyšel o adžice. Dám jím příležitost zlepšit se a sloužit mi ještě věrněji než dosud. Ale Berija půjde ke zdi, to se nedá nic dělat. Ta nová sektretářka je prostě božská a Berijovy špinavé pracky bych na ní nesnesl.
Josif Vissarionovič byl na sebe pyšný. Právě zachránil život třem lidem a ještě vytrhl mladou dívku z náruče chlípníka. Zavolal do Ljubljanky, ať zatknou Beriju a zamluvil na večer orchestr v Balšóm těátru pro soukromý koncert. Nesmím zapomenout koupit nějaké svíčky, pomyslel si ještě a pak se dal do práce. Vládnutí nepočká.

Za přechodem

0:30 ráno, pumpa Shell na Rozvadově. „Eine kafe“, žádá rumunský řidič kamiónu u pokladny. „Čistí se mi stroj, musíš támhle do automatu“, odpoví mu česky mladá prodavačka a máchne rukou neurčitě kamsi před sebe. Řidič koukne vlevo, koukne vpravo, pak upře zrak zpátky na prodavačku a ptá se: „Keine kafe?“ „Vždyť ti to povídám, čistí číst dále …


0:30 ráno, pumpa Shell na Rozvadově.

„Eine kafe“, žádá rumunský řidič kamiónu u pokladny.
„Čistí se mi stroj, musíš támhle do automatu“, odpoví mu česky mladá prodavačka a máchne rukou neurčitě kamsi před sebe.
Řidič koukne vlevo, koukne vpravo, pak upře zrak zpátky na prodavačku a ptá se: „Keine kafe?“
„Vždyť ti to povídám, čistí se mi stroj, běž k automatu u záchodů!“
Rumun přešlápne z nohy na nohu a ukáže za prodavačku: „Eine Marlboro.“
Zaplatí a odchází. Stručně mu vysvětlím, kde je automat na kafe a přistupuji k pokladně. Na pult pokládám velkou láhev ledového čaje a bagetu.
„Dáte si k tomu malý nápoj?“, ptá se prodavačka.
Otázka mně zaskočí: „Jak vidíte, dám si k tomu velký nápoj!“
Prodavačka se na mně podívá, jako bych jí právě prozradil, co se stane v příštím díle Ordinace v růžové zahradě.
„Teď to máte za sedmdesát devět“, začne mi trpělivě vysvětlovat, „když si k tomu vezmete ještě malý nápoj, třeba kolu, budete to mít za šedesát devět.“
Příliš tomu nerozumím a tak zkouším vtipkovat: „A když si k tomu vezmu osm malých nápojů, budu to mít zadarmo?“
Prodavaččin pohled se změnil. Teď na mně zírá jako Martin Bursík, kterému nabídli místo ředitele Temelína.
„Tak vezmete si něco, nebo ne?“
„Malou kolu“, špitnu. Platím a jdu k autu.
To děvče potřebuje rozveselit.
Zatímco usedám za volant, moje alternativní já sahá na zadní sedadlo, bere do ruky tahací harmoniku a vrací se na pumpu.
– „Jak se jmenujete, slečno?“
– „Jiřina“
– „Jiřina?“
Nafukuji harmoniku a začínám:

Pumpařkáá Jiřina
z Novéého Jičína
ta má nejčistější benzín z celé čtvrti.
Moc ráda pracuje, pumpě se věnuje
a svou pílí konkurenci drtí …

Zaskočené obličeje zákazníků postupně roztávají, ruce začínají tleskat do rytmu. Jiřina se vlní v bocích, rumunský řidič kamionu přiskakuje k pultu, natahuje dlaň – „smím prosit, slečno?“ – zní nevyřčená otázka a už jsou v kole, tančí mezi regály plnými čipsů a gumových medvídků a mají se k sobě.
Nechci to zakřiknout, ale tady se nám snad rýsuje svatba!
A prstýnky půjde kupovat Jiřina. Přihodí k nim jedny malé náušnice a dostane je za polovic!

Oční optika

„Tak se posaďte, udělejte si pohodlí a začneme“, postarší doktorka v bílém plášti zhasne světla a nasadí mi na oči takové ty masívní kovové brýle, ve kterých se dají vyměňovat čočky. – „Nejdříve vyzkoušíme skla z vašich starých brýlí. Čtěte.“ – „A“ – „A? Jaké A?“ – „Úplně nahoře je A“ – „Úplně nahoře je číst dále …

„Tak se posaďte, udělejte si pohodlí a začneme“, postarší doktorka v bílém plášti zhasne světla a nasadí mi na oči takové ty masívní kovové brýle, ve kterých se dají vyměňovat čočky.

– „Nejdříve vyzkoušíme skla z vašich starých brýlí. Čtěte.“

– „A“

– „A? Jaké A?“

– „Úplně nahoře je A“

– „Úplně nahoře je F… Aha, já vám tam zapoměla dát čočky. Zkuste se znovu.“

– „F“

– „Ano, nahoře je F. Mně by ale spíš zajímalo, co je na posledním řádku.“

– „Nevím“

– „Takže vidění se nám od posledně změnilo, zjistíme jak.“

Doktorka si přitáhne velkou dřevěnou krabici s čočkami a začne mi je nasazovat do brýlí. Trvá to dlouho, ale je to její práce a tak je trpělivá.
Jsme asi u dvacáté kombinace pevné a cylindrické čočky na levém oku.

– „Je to tak lepší?“

– „Nevím, zkuste mi tam vrátit to, co tam bylo předtím“

– „Lepší, horší?“

– „Dejte tam ještě to druhé … Teď zpátky to první … Ještě to druhé …“

Potím se, točí se mi hlava a marně se snažím rozhodnout, která kombinace čoček je lepší a která horší. S oběma vidím na tabuli pokřivené klikyháky, s různýma čočkama jsou akorát jinak křivé.

– „Myslím, že to předtím bylo lepší.“

– „Lepší? Před pěti minutama jste tam měl stejné čočky a říkal jste, že je to horší!“

– „Aha, tak to asi bude stejné“

– “ Stejné, lepší nebo horší?“

– „No, tak nějak …“

Doktorka vstane ze židle a prochází se po místnosti. Zhluboka dýchá a mává rukama dopředu a dozadu. Pak se znovu posadí.

– „Dobrá, zkusíme test mezioční preference. Nad sebou vidíte dvě řady písmen. Která z nich je ostřejší?“

– „Obě jsou stejně rozmazané“

– „A teď?“

– „Horní je ostřejší“

– „A teď?“

– „Spodní je ostřejší“

– „Před chvílí jste mi tvrdil, že jsou stejně rozmazané!“

– „Máte pravdu, ta horní je ostřejší“

– „Horní? … A teď?“

– „Spodní“

– „Vy si ze mně děláte legraci, pane!“

Doktorka praští krabicí s čočkami o stůl.

– „Nedělám, ono je to fakt těžké říct, co je lepší a co je horší.“

Doktorka se mi upřeně dívá do očí a pak povídá: „Víte co? Já vám napíšu na recept stejné dioptrie, jako jste měl před tím. Souhlasíte?“

– „Ano“

– „U koho jste si tenkrát dělal vyšetření?“

– „Ta paní doktorka už nepraktikuje“

– „Aha. Rozumím.“

– „Nashledanou.“

– „Sbohem.“