Na střeše

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír. Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy. Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A číst dále …

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír.
Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy.
Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A čím více poutníků se dostane na vrchol, tím více splněných přání si můžou tam nahoře odškrtnout.
Týden před námi se kvůli nebezpečí lavin musel z Gouteru vrátit náš kamarád Brian, i když měl sebou ostrou partu, včetně zkušeného borce, který nedávno vylezl na K2.
Včera přišly srážky, je teplo a příští víkend to asi zase nepůjde. O to více člověk ocení, když se to sejde, počasí přeje, nohy šlapou a hlava chce. Pak je to moc pěkný.

Grenairon

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje. Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli číst dále …

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje.
Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli značení mizí a přes několikahodinové usilovné hledání cestu nenacházím. Jsem nucen bivakovat a pokračující špatné počasí mi odřízne ostatní ústupové cesty. Z hor mně dostane až vrtulník záchranářů.

Ten úsek stezky z Plan du Buet na chatu Grenairon byl poslední částí okruhu kolem hory Ruan, kterou jsem zatím neprošel. Masív Giffre, kde se hora Ruan nachází, mám velmi rád pro rozmanitost krajiny a malé množství návštěvníků.
Letošní letní počasí je mnohem přívětivější a tak jsem téměř na rok přesně od předešlého pokusu stál opět na Plan du Buet a vyrazil směrem ke Grenaironu.
Svítilo slunce, chuchvalce kumulovité oblačnosti, které ještě před chvílí částečně blokovaly viditelnost, se rozplynuly, nefoukal vítr. Podmínky nemohly být odlišnější od minulého léta. Blížil jsem se k místu, kde jsem loni ztratil cestu a uviděl člověka, který stál na stezce a rozhlížel se kolem sebe.
Došel jsem k němu, pozdravili jsme se a on se mně zeptal: „Nevíte, zda tahle stezka vede k chatě Grenairon? Tam kus dále to začíná být velice exponované a já se obávám, že jsem ztratil cestu.“
Stáli jsme přesně na místě, kde jsem loni viděl posledního mužíka. Věříte na náhody? Tenkrát to byl sníh a hustá mlha, dnes blankytná obloha. Loni jsem to byl já, letos tenhle výletník z Bretaně. Kulisy a lidé se mění, místo zůstává a je zpečetěno setkáním.
Vyrazili jsme s Jacquesem společně dolů k chatě a já celou dobu přemýšlel, zda je to andělská hra, to že jsem jej potkal právě tam, kde jsem jej potkal. Jako když ležíme v trávě a mraky na obloze se na malý okamžik přeskupí do něčeho, co nám vyrazí dech.
Jsou to chvíle nehmotného pošimrání nekonečnem, třešničky na dortu naší existence, prchavé okamžiky odměny za dlouhá období strádání, kterými je, alespoň v očích mnohých z nás, naplněn náš všední život.
Nic jsem o tom Jacquesovi neřekl. Hvízdali jsme spolu na kamzíky pasoucí se podél stezky a bavili se o samotě, odloučení, otevřeném prostoru a setkáních.

Když jsem se letos na ten poslední chybějící kus stezky chystal, přestavoval jsem si jej jako pouť. Předpokládal jsem, že budu sestup prožívat v tichém zadumání, nechávat jej na sebe působit a nerozptylovat se ničím jiným.
Chtěl jsem mít to místo jenom pro sebe, uzurpovat si tisíce hektarů rozeklaných skal a alpských luk, být pánem prostoru a času, kralovat díky hezkému počasí a práci těch lidí přede mnou, kteří vyznačili stezku. Vzít si tohle všechno a s nikým se nedělit. Z jakého důvodu? Snad je pro mně majestátnost velehor inkarnací snu o svobodě, nekonečně otevřenou náručí, která je omezená pouze vlastní slabostí a malověrností.
Ale tahle to nefunguje. Nelze vyčlenit kus světa jako hřiště pro obrazy své mysli a nepustit do hry nikoho třetího. To byl smysl mého setkání s Jacquesem, připomenout mi jazykem, kterému rozumím, že na horách člověk nikdy není sám, třebaže si tak občas připadá.

Stezka z Plan du Buet na chatu Grenairon není pro rychlý sestup do údolí vůbec vhodná. Většinu své délky se drží ve vysoké nadmořské výšce a vede po hřebeni strmého žebra. Až na konci prudce klesá k chatě. Nabízí úchvatné výhledy na obě strany, když meandruje mezi zvětralými vrcholky skal. Neměl jsem šanci jí loni ve sněhu sejít, i kdyby byla dobře značená.

Tanec v dešti

Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů. Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté číst dále …

Šámonýméteó slibovalo na víkend dusno a bouřky, ale předpověď je jedna věc a realita druhá, navíc prej bude 40 procent sluníčka a do toho my se trefíme. Musíme přece využít ty permanenky na lanovky, co nám minulý týden dali dva kluci z Londýna, kteří už museli domů.
Vzal jsem si Johnovu, na fotce má husté černé kurdnaté vlasy, protáhlý obličej a brýle. Já jsem na krátko ostříhaný blonďák s kulatým obličejem. Míň už bych se té fotce mohl podobat snad jenom kdyby na ní byla ženská, nebo černoch.
Juraj má permanentku od Collina a taky by mu ani slepej nevěřil, že je na té fotce on. Tak si narazíme čepice do čela, jdeme k turniketu, podávám chlapíkovi kartu rubovou stranou nahoru, baví se s kolegyní, nekouká, píp a jsem uvnitř. Juraj taky projde a pak se za náma ozve: „Počkejte!“ Ztuhnu a otočím se a chlapík nám říká: „Lanovka jede jenom do mezistanice, nahoře strašně fouká.“
No to je teda smůla, máme sebou plnou polní, chtěli jsme sejít z Aiguille du Midi na Heilbronner, co teď? Nakonec se rozhodujeme stejně vyjet na mezistanici a tam se uvidí. V lanovce se s náma dává do řeči Gabo, angličan žijící v Chamonix, narozený v Těšíně a vychovaný v Žilině. Chtěli vylézt Arête des Cosmiques, ale mají taky utrum.
Dostáváme od něj pár tipů, kam bychom se mohli vydrápat z mezistanice a pak se věnuje své přítelkyni. Gabovy tipy jsou fajn, ale buď na ně máme krátké lano (sebou máme jen třicítku na ledovec), nebo nedostatečný morál a tak více méně bez cíle stoupáme ke kuloáru pod severní stěnou Aiguille du Midi, je to tam jak na střelnici, ze všech stran s rachotem padají šutry, držíme se vlevo u stěny a u nástupu na klasickou cestu na Aiguille du Peigne sedíme, kecáme a trénujeme jištění na sněhu.
Chce se mi ještě výš a tak obcházíme kolem západního žebra a stoupáme prudkým sněhovým polem, které nám taje pod nohama. Těsně pod hřebenem nacházíme šikovnou prasklinu a vylezeme k Motýlímu kuloáru pod hřebenem Aiguille du Peigne.
Pak se nebe otevře a začne lít, klopýtáme dolů a tam, kde ještě před chvílí byla suchá skála, náhle tečou potoky vody. Z lezení se stává canyoning, voda si vybírá pro sestup z hory úplně stejnou cestu jako my.
Do těch 40 procent slunečního svitu jsme se teda netrefili, ale taky nás to mohlo chytnout nahoře, kdyby jezdila lanovka a to bychom pak bloudili mezi sérakama na Glacier du Géant a ptali se havranů na cestu na Heibronner. Seběhli jsme dolů a jeli dom, protože v takovém počasí je těžké dobývat nejenom ženu, jak zpívá Plíhal, ale i naježené vrcholky hor.

Kalhoty

Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal. Nevím, číst dále …

Potřeboval jsem nové kalhoty. Co se týče kalhot, jsem poměrně vybíravý. Aby obstály před mým kritickým okem, musí mít nadčasový design sportovního střihu s rozumnou dávkou elegance, neobsahovat žádné módní výstřelky a být přiměřeně levné. V celém mém známém vesmíru existuje jediný obchod, kde takové kalhoty prodávají a tak jsem se do něj vydal.
Nevím, co budu dělat, až se přestěhuju někam daleko. Pokud tam nenajdu bratříčka tohoto obchodu, budu si muset kvůli kalhotám brát pár dní dovolené.
Teď to mám ovšem kousek a tak jsem pln očekávání brzy bral za kliku mého dvorního konfekčního dodavatele. Na rozdíl od jisté Cimrmanovy hry nenásledoval po mém očekávání pocit zklamání, ale právě naopak. Na regálech byly vyskládány hromady kalhot přesně dle mého gusta. Všechny stejného střihu, lišily se pouze barvou. K té mohu říci pouze tolik, že se pohybovala od takové světle béžové po tmavě béžovou a celkově tam měli kalhoty pěti barev. Nebo možná šesti, ono se to v tom zářivkovém osvětlení špatně pozná.
Štěstěna stála i nadále při mně a během prohledávání hromad jsem narazil hned na několik kusů o velikosti 38/34, která mi – s prominutím – padne jako prdel na hrnec.
Aby toho nebylo málo, cedulka nad regálem lákala k nákupu dvou kusů najednou a za odměnu nabízela výraznou slevu za pár.
Pevně jsem uchopil dvoje kalhoty mírně rozdílných barev a zamířil jásavým krokem k pokladně. Paní pokladní mateřského zjevu kalhoty překontrolovala, poskládala a přitom zjistila, že na jedněch z nich chybí cenovka.
„Mohl byste mi prosím přinést ještě jedny kalhoty stejné barvy? Já si to z nich oskenuju“, požádala mně.
Výzvu jsem přijal. Sekundovým upřeným pohledem jsem si zafixoval barvu kalhot bez cenovky a pak rychle zamířil k regálu. Zaváhal jsem jenom chvíli. Jsou to tyhle, nebo tyhle? Určitě tyhle. Sebejistě jsem popadl kalhoty a přinesl je paní pokladní na pult.
„To není stejná barva“, řekla a podívala se na mně svým vlahým mateřským pohledem. „Víte co, já si tam zajdu sama.“
„Ne, ne!“, zuřivě kroutím hlavou. Bitvu jsem možná prohrál, ale tuhle válku s odstíny béžové vyhraju. „Víte vy co, já si vezmu ty kalhoty bez cenovky sebou a podle nich najdu tu stejnou barvu.“
Kráčím zpět k regálu a cítím se jako soutěžící v Milionáři, kterého se při poslední otázce zeptají, z jakého jazyka pochází slovo robot. Výhru mám v kapse. Slovo robot pochází z češtiny a já přinesu pokladní ty správné kalhoty.
„Zase jste se netrefil“, špitla paní pokladní o chvíli později a v jejích očích jsem zahlédl zklamání. Myslím, že mi věřila, že to tentokrát dokážu. Ale její široké mateřské sdrce se přes to rychle přeneslo.
„Alenko, běž se mi prosím tě podívat po takových kalhotách“, otočila se na svou kolegyni, která právě procházela kolem. Alenka šlehla po kalhotách pohledem trvajícím několik milisekund a za chvíli položila na pult spektrálně identický vzorek.
Zaplatil jsem a vyšel z obchodu. Možná jsem prohrál válku, ale přesto jsem na straně vítězů. Ony ty barvy v tom zářivkovém světle fakt nešly moc poznat, ale hlavně: budu teď mít aspoň rok zase v čem chodit!

Ryba vařená v bouillabaise se šafránovou majonézou a opečenou houskou, k tomu gratinovaný fenykl a bramborová kaše

Dnes tady není žádný recept, jen jsem nemohl odolat tomu po čertech dlouhému nadpisu. Navíc příprava tohoto pokrmu není složitá a příslušné recepty se snadno dají najít na internetu. A chutná to skvěle.

Dnes tady není žádný recept, jen jsem nemohl odolat tomu po čertech dlouhému nadpisu.
Navíc příprava tohoto pokrmu není složitá a příslušné recepty se snadno dají najít na internetu. A chutná to skvěle.

Ranní setkání

Toho dne se Josif Vissarionovič Stalin probudil do studeného rána. Přes noc vyhaslo v kamnech a Josif Vissarionovič se třásl zimou pod tenkou přikrývkou. „Musím nechat zastřelit topiče“, mumlal si pro sebe když konečně vyskočil z postele a začal se oblékat. „Takový šlendrián nemohu tolerovat. Co když nastydnu? Nebo dostanu zápal plic a umřu? Kdo číst dále …

Toho dne se Josif Vissarionovič Stalin probudil do studeného rána. Přes noc vyhaslo v kamnech a Josif Vissarionovič se třásl zimou pod tenkou přikrývkou. „Musím nechat zastřelit topiče“, mumlal si pro sebe když konečně vyskočil z postele a začal se oblékat. „Takový šlendrián nemohu tolerovat. Co když nastydnu? Nebo dostanu zápal plic a umřu? Kdo pak bude velet slavnému sovětskému lidu?“
Nasadil si zelené ponožky, nátělník a trenýrky v tělové barvě a pokračoval košilí. Přitom zjistil, že mu u krku chybí knoflík. Stiskl čelisti, aby potlačil nával vzteku. „A pradlenu nechám taky zastřelit. Od té doby, co jsem jí přivedl do jiného stavu, je úplně duchem nepřítomná.“
Chybějící knoflík u košile zamaskoval klopami vycházkové uniformy, které si vyhrnul až ke krku. Pak odešel na záchod. Za chvíli se odtamtud ozval řev. Josifu Vissarionovičovi se očividně nevedl jeho ranní byznys. Zůstal na toaletě nezvykle dlouho a když konečně vyšel ven, měl obě ruce sevřené v pěsti.
„Kuchař půjde taky ke zdi. Nevím, co mi včera dal do jídla, ale málem mi to před chvíli roztrhalo prdel. Nechám ho zastřelit a pošlu pro někoho z Gruzie, kdo umí upéct pořádné chačapuri.“
Učesal se a vyšel na chodbu. Na druhém konci právě zatáčela za roh mladá sekretářka. Nesla pod paží šanon v červených deskách. Josif Vissarionovič ji začal rychlým krokem sledovat a nemohl od ní odtrhnout pohled. Byla štíhlá, pod tenkou bílou halenkou těsně obepínající její dětská ramena se rýsovala podprsenka. Měla černé boty na podpatku a svaly na lýtkách ji jen hrály, když rychlou chůzí míjela dveře kanceláří.
„A Beriju nechám taky zastřelit. Je to proutník, určitě by mi ji vyfoukl“, zamračil se opět Josif Vissarionovič a vešel do své kanceláře. Usadil se za stolem a chystal se začít vládnout, když se přímo před ním objevil malý narůžovělý mrak. Levitoval v místnosti tři metry od Stalina a pomalu měnil tvar. Čím dál tím více připomínal lidskou postavu a zanedlouho Josif Vissarionovič s úžasem sledoval, jak se před ním zjevil jeho otec.
„Posílají mně shora“, řekl Vissarion Vanovič a ukázal prstem na strop. „Já vím, že jsi komunista a na takové věci nevěříš, ale co je moc, to je moc.“ Stalinův otec přešel pomalým krokem na druhou stranu místnosti a předstíral, že si prohlíží obrazy na zdech. „Nemůžeš přece jen tak posílat lidi na smrt. Měj trochu soucitu. Vždyť i ty jsi jenom člověk, nestojíš nad lidskou rasou vybaven neomezenou schopností soudit dobro a zlo. Lidé tě rádi poslouchají, budíš respekt a to je dar. Užívej toho daru s mírou a rozumem, jenom tak naplníš poslání, které zde na zemi máš.“
Pak se jeho kontury začaly rozplývat a během pár sekund zmizel. Josif Vissarionovič seděl za svým stolem jako opařený. Dlouhou dobu se nehýbal a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Copak byl opravdu tak špatný? Vždyť sám sobě připadal jako celkem dobrosrdečný chlapík. Jistě, trestal přísně, ale trestal spravedlivě. Pořádek musí být a stát není žádný holubník. Copak si jeho otec myslí, že vládnout na Rusi je jen tak? Náš lid potřebuje nad sebou pevnou ruku.
Vstal z křesla a začal přecházet po místnosti. Na druhou stranu, snad bych mohl někdy přimhouřit oko, ukázat, že mám srdce. Ano, ano, otec má pravdu. Všeho s mírou a rozumem, jen tak naplním poslání, které zde na zemi mám!
Nechám žít topiče, nechám žít pradlenu. Nechám žít i kuchaře, přestože nikdy v životě neslyšel o adžice. Dám jím příležitost zlepšit se a sloužit mi ještě věrněji než dosud. Ale Berija půjde ke zdi, to se nedá nic dělat. Ta nová sektretářka je prostě božská a Berijovy špinavé pracky bych na ní nesnesl.
Josif Vissarionovič byl na sebe pyšný. Právě zachránil život třem lidem a ještě vytrhl mladou dívku z náruče chlípníka. Zavolal do Ljubljanky, ať zatknou Beriju a zamluvil na večer orchestr v Balšóm těátru pro soukromý koncert. Nesmím zapomenout koupit nějaké svíčky, pomyslel si ještě a pak se dal do práce. Vládnutí nepočká.

Smrže

Včera na procházce jsme našli smrže. Patří mezi mé houbové favority, dají se sušit, jsou výborné do omáček i k masu. Existuje jich mnoho druhů, které jsou vzájemně těžko odlišitelné, což ovšem vůbec nevadí, protože všechny jsou jedlé a chutné. Smrž se díky svému výraznému tvaru nedá zaměnit s nejedlými houbami a mohou jej snadno číst dále …

Včera na procházce jsme našli smrže. Patří mezi mé houbové favority, dají se sušit, jsou výborné do omáček i k masu. Existuje jich mnoho druhů, které jsou vzájemně těžko odlišitelné, což ovšem vůbec nevadí, protože všechny jsou jedlé a chutné.
Smrž se díky svému výraznému tvaru nedá zaměnit s nejedlými houbami a mohou jej snadno sbírat i děti.
My jsme si je včera vychutnali jako předkm podle následujícího receptu:

Smrže rozkrojíme podélně na čtvrtky a namočíme na půl hodiny do misky se slanou vodou. Na pánvi rozpustíme máslo, kousky smržů obalíme v mouce a opečeme v pánvičce dozlatova.

Dobrou chuť!

Bramborové noky s pestem z medvědího česneku

A pokračujeme v gastronomické jízdě po lesních tišinách pokrytých koberci medvědího česneku. Dneska si připravíme variaci na klasické italské noky s pesto omáčkou, která bude místo bazalky udělaná z medvědího česneku. Co budeme potřebovat?   Na noky: – 1 kg moučných brambor (ne lojovitých) – cca 150 g gramů polohrubé mouky – 1 vejce – číst dále …

A pokračujeme v gastronomické jízdě po lesních tišinách pokrytých koberci medvědího česneku. Dneska si připravíme variaci na klasické italské noky s pesto omáčkou, která bude místo bazalky udělaná z medvědího česneku.
Co budeme potřebovat?
 
Na noky:
– 1 kg moučných brambor (ne lojovitých)
– cca 150 g gramů polohrubé mouky
– 1 vejce
– sůl
 
Na pesto z medvědího česneku:
– dvě pořádné hrsti medvědího česneku
– nastrouhaný parmezán
– olivový olej
– trocha loupaných piniových semínek
 
Medvědí česnek pokrájíme na jemno. Přidáme parmezán, piniové oříšky, zalijeme olivovým olejem a promícháme.

Brambrory oloupeme, uvaříme ve slané vodě, necháme zchladnout a rozmačkáme s moukou a vajíčkem. Vypracujeme tužší těsto. Z něj vyválíme válečky a nožem nakrájíme na noky. Pro hezčí tvar můžeme vidličkou udělat na nocích vroubkování, ale není to nutné. Pesto dobře přilne i ke hladkým nokům.
Noky pokládáme do vroucí osolené vody, a vaříme, dokud nevyplavou (asi dvě minuty).
Uvařené noky promícháme s pestem a servírujeme.

Dobrou chuť!

Medvědí česnek podruhé - krémová polévka

Medvědí česnek je jednou z mých nejoblíbenějších zelenin. Nemusí se pro něj do obchodu a přitom je dostupný i těm, kteří nemají zahradu. A je zadarmo. Dal jsem si toto jaro závazek vyzkoušet použít medvědí česnek v co nejvíce receptech. Po španělské tortile přichází voňavá krémová polévka. Co budeme potřebovat? – velkou hrst omytých listů číst dále …

Medvědí česnek je jednou z mých nejoblíbenějších zelenin. Nemusí se pro něj do obchodu a přitom je dostupný i těm, kteří nemají zahradu. A je zadarmo.
Dal jsem si toto jaro závazek vyzkoušet použít medvědí česnek v co nejvíce receptech. Po španělské tortile přichází voňavá krémová polévka.

Co budeme potřebovat?

– velkou hrst omytých listů medvědího česneku
– 1 střední šalotku
– 1 litr zeleninového vývaru
– smetanu
– 1 žloutek
– olivový olej
– sůl

Šalotku nakrájíme na drobno, listy medvědího česneku na hrubo a osmažíme ve větším hrnci na olivovém oleji. Zalejeme zeleninovým vývarem a necháme vařit na mírném plameni 15 minut. Pak rozmixujeme ponorným mixérem a vlijeme smetanu. Necháme ješte chvíli povařit.
Sundáme z ohně a vmícháme rozšlehaný žloutek. Podáváme s opečeným chlebem nebo italskými tyčinkami.

Dobrou chuť!

Španělská tortilla s medvědím česnekem

Vyhlížel jsem je od chvíle, co slezl sníh, a už jsou konečně venku. Mladé listy medvědího česneku, skutečného posla jara. Dají se připravit na tisíce způsobů. Ten, který vám dnes představím, je jednoduchý a stojí za vyzkoušení. Co budeme potřebovat? – 7 středních brambor – 7 vajec – dvě či tři hrsti omytých listů medvědího číst dále …

Vyhlížel jsem je od chvíle, co slezl sníh, a už jsou konečně venku. Mladé listy medvědího česneku, skutečného posla jara. Dají se připravit na tisíce způsobů. Ten, který vám dnes představím, je jednoduchý a stojí za vyzkoušení.
Co budeme potřebovat?

– 7 středních brambor
– 7 vajec
– dvě či tři hrsti omytých listů medvědího česneku
– olej
– sůl

Brambory nakrájíme na cca 5mm tlustá kolečka. Do pánve nalijeme dostatek oleje, rozehřejeme jej a vsypeme brambory. Osolíme. Olej by měl brambory téměř pokrývat. Smažíme jako hranolky na nepříliš silném ohni, až nám brambory začnou zlátnout a budou měkké. Scedíme a necháme odkapat.
Do mísy rozklepneme a rozšleháme vejce, osolíme, přidáme listy medvědího česneku nakrájené na 1-2 cm široké kousky. Vsypeme osmažené brambory a vše promícháme.
Na pánvi si rozehřejeme trochu oleje, vlijeme směs z mísy a pomalu smažíme. Jakmile nám spodní strana zhnědne (nahoře bude tortilla stále tekutá), musíme ji obrátit, nejlépe za pomoci velkého talíře, kterým pánev přiklopíme a pak nad dřezem tortillu do talíře překlopíme. Přesuneme ji zpátky na pánev a necháme opéci z druhé strany.
Tortilla se dá jíst teplá i studená, nakrájená na kousky jako koláč.
Dobrou chuť!