Vítejte u čtyřtisícího osm set padesátého dílu seriálu Jak z toho ven, když je uvnitř dobře. Dnešním soutěžícím je pan Ervín, protože pan Karel z Borové Lhoty jako obvykle nepřijel. Přejděme proto rovnou k první otázce: Kdo má větší varlata, bobr nebo tchoř?

Bobr.

To je správná odpověď! Pan Ervín je dnes v dobré formě, uvidíme, jak se mu bude dařit u druhé otázky: Na kdy předpovídá zoroastriánství konec světa?

Tak odpověď na tuto otázku bych rád trochu rozvedl. Všichni víme, že když lidstvo slézalo ze stromů, byli někteří na zemi rychleji než jiní. Zvědavci prostě seskočili a začali šmejdit kolem. Další lidé spadli, když přelézali na nízké větve. No a ostatním chvíli trvalo, než se sbalili, posháněli dohromady děti a rozloučili se s veverkami.

Tahle prapůvodní nerovnost se pak s lidstvem táhla celou jeho historií. Vždycky se našel někdo, kdo byl napřed a často si u toho natloukl, zatímco zbytek se balil a loučil se s veverkami. Mýtus slézání ze stromů se po dlouhé generace uchovával v ústní tradici, po vynálezu písma byl zapsán do knih a je obsažen v každém významnějším světovém náboženství.

To si ze mně děláte prdel, ne?

Tak trošku asi jo, ale to hlavní, co jsem chtěl říct je, že bychom se měli mít rádi a být k sobě hodní, a za tím si stojím …

Nehrejte nám tady na city, pane Ervíne, jako obvykle jste odpověděl špatně. Vy se přes tu druhou otázku snad nikdy nedostanete. Sundejte si košili, příjde trest za špatnou odpověď. Přitáhněte hadici a kompresor! Zapojeno? Výborně, nastartujte a do toho!

+++

Ozývá se řinčení špatně seřízeného kompresoru a šílený řev pana Ervína. Místnost je zaplněna žlutou mlhou, takže nemůžeme s určitostí říci, co se to tu vlastně děje, ale jelikož se stejná scéna opakuje se železnou pravidelností každý den, zkusíme si počkat do zítřka, snad bude mlha méně hustá.

Hlomoz ustal, pan Ervín se strhaným výrazem ve tváři si nasazuje košili a odchází na ubikaci. Asistentka režie volá panu Karlovi do Borové Lhoty, zda by přece jen nechtěl přijet na zítřejší natáčení, ale dostává zápornou odpověď. Poplácáme proto pana Ervína po ramenou: Zase to bude jen na tobě, bojovníku! Jednou se to podaří, přelezeš přes druhou otázku a pak už to půjde jako po másle.

+++

Já vám ale nevím. To neustále pachtění se od otázky k otázce, jaký to má smysl, když mně stejně čeká jenom hadice? Copak to někdy skončí? Vždyť mi ani neřekli, jaká je v téhle soutěži výhra. Zrovna předevčírem, to jsem fakt hodně křičel, mi asistentka režie posměšně řekla: Buď rád za tu hadici, pro tebe je to výhra.

Takže vlastně vyhrávám i když na nic neodpovím … Akorát nevím, zda je to dobře, nebo špatně.

Vždycky večer na ubikaci, když se vracím zpráskaný po první nebo druhé otázce, vytáhnu ze zásuvky papír a tužku a vymýšlím si vlastní soutěž s vlastními otázkami, na které by moderátor ani asistentka režie nedokázali odpovědět. Já bych je však netrestal, nepouštěl bych na ně kompresor, ale trpělivě bych jim všechno vysvětlil.

Začal bych tím, jak se na světě věci mají, jak do sebe zapadají, co funguje spolu, když se to spojí a co je naopak lépe držet na distanc. Všechno bych jim objasnil a pak bych je nechal odpovídat znovu. Na druhý pokus už by to určitě dokázali, všechny odpovědi by měli správně a vyhráli by první cenu – jednu mou mozkovou hemisféru. Asistentka režie by dostala pravou a moderátor levou. Na oplátku by mi dali každý jednu svou polokouli a všichni tři bychom tak přišli na jiné myšlenky.

+++

Včera večer jsme zjistili, že pan Ervín si psal na ubikaci tahák pro dnešní kolo soutěže. Okamžitě jsme jej chtěli nahradit panem Karlem z Borové Lhoty, ten bohužel ani dnes nemohl přijít. Rozhodli jsme se proto udělat velkou, ale opravdu velkou výjimku a pana Ervína – navzdory jeho flagrantnímu porušení pravidel – připustit k dnešnímu kolu soutěže. Výrazně ovšem zvýšíme obtížnost otázek a z ubikace mu odebereme psací stůl. Co vy na to, pane Ervíne?

Souhlasím.

Dobrá. Řeknu vám rovnou, že se za vás všichni velmi stydíme. Kdyby pan Karel dneska přijel, byl byste už dávno na ulici.

Je mi to líto.

To se teprve uvidí. Nejlépe svou lítost vyjádříte tak, že nám dnes bez okolků a správně odpovíte na soutěžní otázky.

Pokusím se.

To už jste říkal mnohokrát. A vždycky jste nás zklamal. Vždycky. Nebo si snad pamatujete na nějaký okamžik, kdy jsme z vás měli radost?

Párkrát jsem se dostal k druhé otázce …

A to má být důvod k radosti? To si vážně myslíte, že tady budeme jásat nad tím, že jste místo v prvním kole vypadl až v druhém? Paní asistentko, zkuste prosím vás zavolat do Borové Lhoty, zda by pan Karel přeci jen – že jste s ním právě mluvila? Nemůže? Škoda. Pane Ervíne, raději přejděme k první otázce, než nás tady všechny definitivně naštvete. Takže: Kolik kolibříků se vyspí na žebříku zavěšeném na šeříku?

Patnáct.

To není správná odpověď. A tím jste definitivně prohrál. Viďte paní asistentko?

+++

Asistentka režiséra kýve hlavou jako pominutá. Nevím, proč mně tolik nesnáší. Asi to souvisí s tím, že se jí nikdy nepodařilo dostat do studia toho Karla, přestože mu všelijak lichotila a dvojsmyslně nabízela modré z nebe. Já s tím určitě nemám nic společného ale stejně brrr, když se na mně podívá, probodává mně svým chladným pohledem až mi naskakuje husí kůže. Přitom je to docela hezká holka, blondýnka, trochu se ztrácí za tím obrovským žlutým stolem, kde celou dobu sedí, ale o to více vynikne její obličej, kulaťoučký a velmi pečlivě nalíčený, to by mi mohli dát jako cenu za druhou otázku, dívat se na ní, jak se ráno líčí … No jo, jenže druhá otázka už nebude, vypadá to, že jsem definitivně skončil. Co se mnou udělají? Vyhodí mně ven? Ale kam? Vždyť odsud není cesty zpět …

Asistentka režie vstává od žlutého stolu, konečně mám příležitost pořádně si prohlédnout její postavu, ta dívka vůbec není tak malá, jak se zdála za stolem. Je štíhlá, vlní se v bocích, nemůžu se odthrnout od jejich nohou, už vím, co bych si přál jako první cenu. Ale proč jde ke mně? Co to má v ruce? Vážně se mně chce dotknout tou věcí?

Musím jí nějak přesvědčit, aby to nedělala. Musím se jí zalíbit, i když na to mám jen pět, šest kroků, než ke mně dojde. Usmívám se na ní a poprvé v životě k ní promlouvám: Adélo, počkejte, chci se vás na něco zeptat.

Nevěřím vlastním očím, asistentka režie se zastavuje a její ledově chladný pohled roztává. Zdá se mi, že jí na tváři dokonce vidím náznak úsměvu. Na jednu stranu se raduji, zároveň však cítím cosi jako urážku. Léta letoucí tady sedíme a měříme se chladnými pohledy a přitom stačilo tak málo, abych jí dostal na svou stranu? Měl jsem k ní promluvit dříve a možná bych se přehoupl přes druhou otázku.

+++

Kouzlo mírně polevuje, asistentka režie se chystá k dalšímu kroku. Jestlipak ji Ervín dokáže znovu zastavit, a zabrání tak Adéle, aby došla až k němu a zabořila mu do hrudi modře světélkující hrot na konci ocelové tyče, již svírá v rukou?

Kdybychom si měli vsadit, bylo by to spíše na Adélu, než na Ervína. Adéla jej pořád nenávidí, i když ji trochu zviklalo, že na ní Ervín po tak dlouhé době promluvil a dokonce ji oslovil jménem. Na druhou stranu Ervín zřejmě vyčerpal své zásoby rozhodnosti a ačkoliv pohled na modře světélkující hrot je pro něj silnou motivací, jen stěží na něj zareaguje jinak než narůstající panikou. Ale odstupme stranou a nechme se překvapit.

+++

Strašně se potím. Měl bych asi myslet na to, jak se dostat z téhle šlamastyky, ale skutečně nemám v hlavě nic jiného než intenzívní pocit pocení. A taky se mi líbí Adéla. Už udělala další krok. Mám v hlavě pocení a Adélu. Vůbec se nebojím a to není dobré.

Bojíš se?

ptá se mně najednou Adéla.

Nebojím, odpovídám jí po pravdě a vstávám z křesla. Kupodivu se mi to podaří a to znamená, že nejsem přivázaný, i když jsem ještě před chvílí byl.

A proč se nebojíš?

vyzvídá Adéla a já jí nedokážu odpovědět. Nebo spíše nechci. Blížím se k ní, beru do ruky ocelovou tyč a házím ji do kouta. Moderátor u pultíku cosi gestikuluje, ale nevěnuji mu pozornost. Beru Adélu za ruku a vycházíme ze studia. Na dvoře hustě prší a před branou stojí u nastartovaného auta pan Karel. Nasedáme a vyrážíme do Borové Lhoty.

Komu jsi celou tu dobu volala?

Mamince

odpoví a schoulí se mi na rameno. Stěrače rytmicky tikají ze strany na stranu a motor tiše přede. Adéla správně odpověděla na první otázku. Přemýšlím, zda ji mám dát další, ale brzy se mi začnou klížit víčka a tak se zabořím hlouběji do sedadla a usnu.

Zdá se mi o slizkém moderátorovi, o Adélině parfému, o psacím stolu na ubikaci a přímo bytostně cítím, že tohle není sen, že kdybych se štípnul do tváře, nic by se nezměnilo, ale neudělám to, dál sedím s očima zavřenýma zabořený hluboko do sedačky a cítím přítomnost Adély vedle mně.

+++

Automobil opisuje velký kruh městem a pak se blíží zpět ke studiu. Pan Karel za volantem je zasmušilý, poprvé v životě zradil své zásady a nechal si zaplatit za to, že uvede jiného v omyl. Bude se tím trápit až do konce života, protože druhá taková příležitost se mu už nenaskytne a on si nestihne na popření sebe sama zvyknout.

Moderátor stojí pod velkým černým deštníkem u brány, odkud před necelou hodinou vyrazil pan Ervín s Adélou začít nový život. V ruce svírá ocelovou tyč. Její hrot už nesvítí modře, ale žhne krvavou červení.

+++

Cítím obrovskou úlevu. Je mi vedle něj dobře, a vlastně ani nevím proč. Vždycky se tam ve studiu tak choulil a když na něj šli s tou hadicí, krve by se ve mně nedořezal. Nechápu, jak mohl být Oleg tak krutý. Moderátor má přece soutěžícímu pomáhat, ne jej týrat. Ale teď už bude všechno dobré. Jsme s Ervínem spolu, cítím jeho pravidelný dech a to je nejdůležitější. Všechno ostatní příjde samo.

+++

Pneumatiky zaskřípaly na štěrku před branou. Pan Karel otevírá dveře, chytne nic nechápající Adélu pevně za rameno a vystrčí ji z auta. Pan Ervín stále spí. Moderátor Oleg přistupuje k otevřeným dveřím auta a nakloní se dovnitř. Přitiskne rudý hrot tyče panu Ervínovi na hruď. Ten se začně svíjet a třepat, jeho oči však zůstávají zavřené. Po několika sekundách je po všem. Moderátor schovává tyč pod sako, bere asistentku režiséra kolem ramen a vchází do budovy studia.

+++

Něco se změnilo. Cítím se plný energie, napnutý až k prasknutí. Chtěl bych se vzbudit a podívat se na Adélu, ale nejde to. Něco mi brání otevřít oči. Jsem stále v autě, slyším šustění pneumatik po asfaltu. Adélo? Jsi tady? Nemohu se pohnout a přitom cítím každý sval. Co se to děje? Zastavte pane Karle, chci vystoupit.

+++

Moderátor přivádí asistentku režie do studia a posadí ji na křeslo pro soutěžící. Připoutá ji pásem a pak jde ke svému pultíku. Začneme lehkou otázkou, Adélo: Komupak jsi to ve skutečnosti volala, když jsi byla na telefonu s panem Karlem?

Jdi se bodnout, Olegu.

Připravte kompresor.

Mně nezastrašíš.

Upevnit hadici, zapnout a jedem!

Studiem se ozývá pištění a jekot. Žlutá mlha je hustší než obvykle.

+++

Začal jsem vzlykat. Všechno je špatně. Tuším, že Adéla vedle mně není. Necítím vůni jejího parfému ani její dech. Kam to jedeme? Proč se nemůžu hýbat? Najednou auto zastavuje, dveře se otevírají a čísi silné ruce mně vytahují ven. Cítím náraz větru do tváře, pak letím vzduchem a dopadám tvrdě na zem. Auto odjíždí. Zůstávám sám se svou úzkostí, neschopen pohybu na neznámém místě. Kdesi v koutku hlavy slyším vzdálený křik. Adélo, jsi to ty? Na kůži mi dopadají sluneční paprsky a zároveň začíná pršet. Kdybych dokázal otevřít oči, určitě bych uviděl duhu.

Je to jen hra, předstírané divadlo, ve kterém jsme diváci i účinkující zároveň. Naše bolest je skutečná, a přitom slouží jen jako rekvizita pro zvýšení dramatického účinku. Nikdo se příliš nebaví, ale přesto hrajeme dál. Nechce se nám na jeviště, rádi bychom zůstali v přítmí sálu, neuvědomujeme si zákonitosti té prastaré soutěže.

Neboj se Adélo, všechno bude dobré. Každá bolest přebolí a každý sen jednou skončí. Poslouchám pískání dravců, kteří nade mnou krouží oblohou a má mysl pomalu, ale jistě odplouvá do krajiny, kde neexistují prohry, jen jedno nekonečně dlouhé, sladké vítězství.