Prodavačka snů

„Co to bude, mladý pane?“, zeptala se ohavná babizna, která se krčila za pultem. „Přejete si něco veselého, nebo spíše zamilovaného, či dokonce noční můru?“

Bábě bylo jistě přes sto let, ale vypadala ještě starší. Neměla zuby, na křivém nosu se jí leskla bradavice, ze které vytékal zelený sliz, jedno oko měla skleněné a její vlasy vypadaly jako provazy namočené do vazelíny. Přesto byla velice čiperná a neustále přebíhala z jednoho konce pultu na druhý.

„Tak čímpak posloužíme?“, zahýkala a naklonila se přes pult směrem k návštěvníkovi, mladému muži ve svetru a džínách. „Jen se neupejpejte, určitě tady pro vás něco máme!“

„O tom nepochybuji“, řekl návštěvník. Jmenoval se Joachim a měl takový malý problém. Už rok se mu nic nezdálo. Ani jeden sen. Nechal si proto od přítele doporučit tenhle obchod a teď se nemohl rozhodnout, co by si měl dneska večer nechat zdát.

Police na zadní stěně obchodu za babiznou byly plné zaprášených láhví. Každá z nich byla zašpuntovaná korkovou zátkou a z přední strany měla nalepený papírek s číslem. Co láhev, to sen. Když zákazník vyslovil svoje přání, babizna vytáhla obrovskou knihu v kožených deskách s ohmatanými listy.

„L, l, l, let, let, letadlo“, projížděla prstem po zažloutlých stránkách, když ji někdo požádal o sen o letadlech. „Letadlo dopravní, vojenské, bombardér, či stíhačka?“, otázala se, jakmile našla správnou stránku. Pak se podívala na číslo ve druhém sloupečku a na polici našla příslušnou láhev.

„Chtěl bych něco o horách“, povídá Joachim. „A taky o zvířatech a o lodích a o tajuplném městě, kde jsem se ocitl se svými kamarády …“ Joachim chrlil nápady na sny jeden za druhým. Jak by taky ne, když se mu celý rok nic nezdálo.

„Jenom jestli budete mít čím zaplatit“, mumlala si pod vousy babizna, ale hbitě vyhledávala ve své velké knize a shromažďovala láhve na pultě před sebou. Nakonec se jich tam sešlo dvacet.

„Skutečně si chcete dnes v noci nechat zdát dvacet snů najednou?“, otázala se trochu nejistě Joachima, ale ten horlivě přitakal.

„Dobrá, nakloňte se mi nad pult. Až vám řeknu, zprudka se nadýchtěte nosem.“ Babizna brala jednu láhev za druhou, strkala je Joachimovi pod nos, pak vytrhla špunt a vyštěkla: „Nádech!“. A tak si Joachim vyčichal sny z dvaceti lahví a odcházel s hlavou naplněnou k prasknutí, že ani nedokázal udržet rovný krok. Sotva doklopýtal domů, svalil se na postel a usnul.

Spal celou noc a když se jej ráno jeho spolubydlící Matheas pokoušel vzbudit, vůbec nereagoval. „Vstávej, musíš do práce“, třásl s Joachimem Matheas, ale ten byl vláčný jako hadrová loutka a ani trošičku se neprobral. Spal do večera a pak celou další noc. Matheas si začal dělat starosti a zavolal doktora. Ten Joachima prohlédl, zakroutil hlavou a řekl: „Musíme jej převézt do nemocnice.“

V nemocnici Joachima zkoumali, ale na nic nepřišli. Spal a spal, jako by byl Šípková Růženka. Trvalo to čtyři dny a čtyři noci. Pátého rána se Joachim probudil, protáhl se a zívnul. „Pěkně jsem si zdřímnul“, zamumlal, zatímco si třel oči, „ale moc jsem se nevyspal, celou dobu se mi něco zdálo!“ Pak vytřeštil oči a vykřikl: „Kde to jsem?“

„V nemocnici“, odpověděl mu Matheas, který seděl u jeho lůžka. „Tys nám dal. Už jsme si mysleli, že tě kousla moucha tse-tse a dostal jsi spavou nemoc.“

„Ale né“, řekl vesele Johanes, který se konečně úplně probudil. „Jenom jsem si koupil dvacet snů a ono to chvíli trvá, než se ti všechny odezdají. Jestli chceš, řeknu ti, kde se dají sny koupit …“

Ono to totiž nebylo jen tak. Kdo si chtěl koupit sny v obchodě u babizny, musel nejprve vědět, kde se obchod nachází. Ve městě Amsterdamu je spousta křivolakých uliček a v jedné z nich je úzký průchod. Zhruba v polovině jsou na pravé straně oprýskané dřevěné dveře. Nemají žádnou adresu. Nad dveřmi nevisí žádný vývěsní štít, nikde není ani žádná cedulka. Pokud byste vzali za kliku, zjistíte, že dveře jsou zamčené.

Nejprve je potřeba vyťukat správný kód. Dvě rychlá zaklepání, dvě pomalá a pak zase dvě rychlá. Chvíli počkat a ještě jednou zopakovat: Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Vevnitř se ozve šourání kroků po podlaze, pak skřípání odsouvané železné závory, zakašlání a kroky pryč od dveří. Pak můžete vstoupit a uvidíte babiznu skrčenou za pultem a za ní řady vyrovnaných láhví.“Tak copak to bude?“, zaskřehotá babizna a můžete začít nakupovat.

Zajímavé je, že za ta léta, co babizna obchod provozuje, se nikdo nezeptal, odkud její sny pocházejí. Kde plní své zašpuntované láhve?

Díky tomu, že se nikdy nikdo nezeptal, mohla babizna schovávat pro sebe své temné tajemství. Babizna totiž sny kradla. Kdysi dávno, když byla ještě mladá žena, šla jednou do technického muzea a prohlížela si exponáty. Těsně před zavírací dobou se dostala do místnosti úplně vzadu a nebyla si jistá, zda věci tam vystavené jsou součástí expozice, či nikoli.

Místnost byla omšelá a osvětlovala jí jediná žárovka bez krytu. Její zrak padl na prapodivný exponát v rohu. „Přístroj na zaznamenávání snů“, bylo rukou napsáno na cedulce před ním.

Babizna, tehdy mladá žena, pocítila silnou touhu přístroj vlastnit. Rozhlédla se, a když viděl, že jí nikdo nesleduje, rychle přístroj přemístila do velké tašky, kterou nosila přes rameno.

Brzy zjistila, že přístroj sny ani tak nezaznamenává, jako je bere. Srdcem přístoje byla malá kovová krabice, která měla na přední straně několik ciferníků a tlačítek. Z boku trčel mosazný vodovodní kohoutek. K přístroji byla kabelem připojena ocelová helma. Ta se nasadila spícímu člověku na hlavu a když se mu zrovna něco zdálo, poznala to babizna na cifernících na přední straně přístroje. Pak stačilo umístit prázdnou láhev pod kohoutek, zmáčknout tlačítko a sen se z hlavy spícího člověka přemístil do láhve. Babizna pak láhev zašpuntovala, nalepila na ní pořadové číslo a umístila na polici ve svém obchodě. Všechny záznamy o tom, kde sen získala a co se dotyčnému zdálo, držela ve své velké tlusté knize s koženými deskami.

Každý večer se vydávala babizna na lov snů. Vloupávala se do domů s nic netušícími spícími lidmi a přikládala jim k hlavě kovovou helmu. Když se ciferníky pohnuly správným směrem, vyndala z batohu prázdnou láhev a vysála spícímu jeho sen. Pak se neslyšně vykradla ven. Ten, komu sen ukradla, se obvykle ráno probudil a kroutil hlavou: „Mám pocit, jako by se mi v noci začalo něco zdát, ale najednou to přestalo, jako když utne …“ Nemohl vědět, že v tu chvíli babizna zmáčkla tlačítko na přístroji a vysála mu sen z hlavy do láhve.

Desítky let obcházela babizna po nocích Amsterdamem a vysávala spícím lidem jejich sny. Přes den je prodávala svým zákazníkům a nikdo neměl sebemenší tušení, jak podvodným způsobem babizna sny získávala. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Jedné letní noci se babizna vloupala do bytu, kde bydlel Joachim s Matheasem. Joachim nebyl doma, slavil v hospodě narozenily jednoho ze svých přátel. Zato Matheas spal, jako když jej do vody hodí. Babizna přistoupila k jeho posteli a opatrně mu nasadila na hlavu železnou helmu.

Zapnula přístroj a pozorně sledovala ciferníky. V tu chvíli se vrátil z hospody Joachim. Nebylo to poprvé, co se vracel pozdě v noci domů a aby nevzbudil Mathease, počínal si nad míru obezřetně. Opatrně vsunul klíč do zámku a potichu otevřel dveře. Pak vsunul klíč do zámku z druhé strany a pootočil západkou, aby dveře nevydaly žádný zvuk, když je zavíral. Neslyšně si sundal boty a po špičkách se blížil ke svému pokoji.

Najednou uviděl, že z pootevřených dveří do Matheasova pokoje se line podivná nazelenalá záře. Nakoukl dovnitř a uviděl babiznu, jak se sklání nad svým přístrojem pro kradení snů. Joachim nevěděl, co to všechno znamená, ale čuchal nějakou čertovinu.

„Co tady děláš?“, obořil se na babiznu a rozsvítil v pokoji světlo. Spatřil babiznu a vydechl: „Ale tebe přeci znám. Ty prodáváš sny!“ Joachim se podíval na přístroj, na železnou helmu nasazenou na Matheasově hlavě a dal si dvě a dvě dohromady. „Ty kradeš sny!“, řekl přísně babizně a vrhl se na ní. Babizna se mu vysmekla, vyběhla z pokoje a zmizela ve tmě.

Když se ráno Matheas probudil, Joachim mu všechno řekl. Prozkoumali spolu přístroj na kradení snů a uvažovali, co si počít. „Měli bychom vrátit sny všem lidem, kterým je babizna ukradla“, řekl nakonec Matheas a Joachim souhlasil.

Oba si vzali v práci dva týdny dovolené a pak se vydali do malé křivolaké uličky v centru Amsterdamu. „Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk. Ťukťuk – ťuk – ťuk – ťukťuk“, zaklepal Joachim na oprýskané dubové dveře.

Babizna odsunula závoru a Joachim s Matheasem vstoupili dovnitř. Když je babizna uviděla, vyjekla a vyběhla ven. Joachim s Matheasem ji nechali a šli rovnou za pult, aby si prohlédli tlustou knihu v kožených deskách. Uvnitř byl zaznamenán každý sen, který měla babizna uložený v láhvích na polici a také adresa a jméno člověka, od kterého sen pochází.

Joachim s Matheasem vyráželi každý den ráno s batohy plnými láhví. Zazvonili na zvonek vedle domovních dveří a nechali si zavolat pána či paní podle seznamu. „Děláme výzkum pro amsterdamskou univerzitu. Můžete si prosím přičichnou k této láhvi a říct nám, co cítíte?“

Dávali nic netušícím lidem čichnout z láhve s jejich vlastním snem a tím jím ho vrátili zpátky do hlavy. Za čtrnáct dní byly všechny police v obchodě se sny prázdné. Joachim s Matheasem vyšli ven, zamkli dveře a klíč hodili do jednoho z tisíců amsterdamských kanálů.

Od té doby zůstávají oprýskané dubové dveře stále zamčené. Nikdo neodpovídá na tajné klepání. A po babizně, která prodávala sny, jako by se slehla zem …