Vilém Stonožka

Vilém Stonožka úspěšně dokončil studium na vysoké škole a stal se doktorem. A ne jen tak ledajakým. Vyškolil se totiž otorinolaryngologem, což je specialista pro ušní, nosní a krční bolístky. Zajel za rodiči, naposledy si uklidil svůj dětský pokoj, zamával rodné vesnici vysoko v horách a po klikaté cestě sjel až dolů do Lausanne, kde si chtěl otevřít lékařskou praxi. Rušné město znal ze svých studentských let, ale teď měl úplně jiné starosti, než dříve. Postavit se na vlastní nohy dá spoustu práce – zařídit si ordinaci, oběhat úřady, navštívit kolegy a také si najít bydlení. Vilém byl z chudého kraje, a když pročítal inzeráty s pronájmy, všechny se mu zdály příliš drahé. Až mu zrak padl na nenápadný inzerát na poslední stránce:

Pěkný, dvoupokojový, zařízený byt s výhledem. Nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi. Klidné místo blízko MHD. Volný ihned.

A pod tím stála cena o mnoho nižší, než v ostatních podobných inzerátech. Ale co znamená „nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi“? Vilém neváhal, zvedl telefon a domluvil si na další den schůzku s paní bytnou. Když dorazil, ve vstupních dveřích jej uvítala drobná starší paní s plachým úsměvem na rtech. „Pojďte dál, doufám, že se vám tu bude líbit“, řekla a vystoupala s ním po schodech do posledního patra.

Byt byl opravdu pěkný. Velkými okny dovnitř proudila spousta světla, zařízení bylo vybráno vkusně a účelně. Vilém byl spokojen. Ale pak si vzpomněl na onu podivnou větu z inzerátu.

„Byt se mi moc líbí“, obrátil se k paní majitelce, „ale chtěl bych se zeptat, co jsou ty zvláštnosti, o kterých jste se zmínila v inzerátu?“ Bytná přikývla a pokynula mu, aby se posadil. „Je tady jedna věc, kterou musíte vědět, než se rozhodnete, zda si byt pronajmete.“ Na chvíli se odmlčela, Vilém ji upřeně pozoroval. „Přemísťují se nám tady věci a lidi“, vydechla konečně bytná a Vilém se zatvářil zmateně:

– „Přemísťují? Jak přemísťují?“

– „Věci z jednoho bytu se občas samy přemístí do jiného. Nebo člověk usne ve své posteli, ale probudí se v cizím bytě.“

– „Děláte si ze mně legraci?“

– „Bohužel ne. Proto je cena za pronájem tak nízká, rozumíte …“

– „A jak často se to stává?“

– „Každou noc se nám něco, nebo někdo přemístí. Ale v domě je mnoho bytů, takže se to nemusí dotknout zrovna vás.“

– „A zkoušeli jste s tím něco udělat?“

– „Zkoušeli jsme všechno možné. Drželi jsme hlídky, nainstalovali kamery, pozvali lidi, kteří se zabývají paranormálními jevy. Na nic jsme nepřišli. Veřejně se o tom příliš šířit nechci, to snad pochopíte …“

Vilém přikývl. Připadalo mu to nanejvýš podivné, ale byl mladý, cena za byt byla opravdu dobrá a tak si s bytnou plácl. Snad to nebude tak zlé. A odstěhovat se může vždycky. Vybalil si kufr, připravil si rychlou večeři a šel brzy spát, protože zítra měl mít důležité jednání. A jak byl z celého dne utahaný, usnul jako by jej do vody hodil.

***

Kap.

Kap.

Kap. Vilém se ve spánku ohnal rukou. Co je to za protivný sen? Zdá se mu, že mu na čelo kape voda. Zkouší se převalit na bok, ale nejde to. Otevřel jedno oko a plesk – na čelo mu dopadla další kapka. Takže to není sen? Vilém se rázem probudí a zjistí, že leží ve vaně a na hlavu mu dopadají kapky ze špatně utaženého kohoutku. Překvapeně se vysouká z vany. Co to má znamenat? Kde to jsem? Otevře dveře od koupelny a vykřikne překvapením. To přece není jeho byt! Z protější místnosti na něj kouká cizí manželský pár.

Vilém stojí ve dveřích jen v trenýrkách a konečně si uvědomí, co se stalo. „Promiňte“, omluví se manželům a zamíří k východu. „Nic se nestalo“, chápavě mu odpoví paní, „vy jste tady v domě nový, že?“

Uff. Takže se to stalo hned první noc, pomyslí si Vilém a vrátí se do svého bytu. No nic, mohlo to být i horší. A třeba se mi teď to podivné přemísťování na dlouho vyhne. Podívá se na hodinky a zjistí, že si musí pospíšit. Za půl hodiny mu začíná schůzka. Otevře skříň a zase nevěří svým očím. Místo kalhot a košil má skříň plnou dámských baletních šatů. Růžové, bílé a modré nařasené sukýnky, třpytivé blůzky a střevíčky s vyztuženou špičkou.

Proboha, kde je mé oblečení? Zuřivě prohrabává skříň, ale své věci nenachází. Copak můžu jít na schůzku s předsedou lékařské komory oblečený jako baletka?, zoufá si Vilém. Nakonec vyběhne na chodbu a zazvoní na vedlejší byt. Soused mu bez řečí půjčí košili a kalhoty a Vilém je protentokrát zachráněn. Spěchá na schůzku a zapřísahá se, že se hned dneska odpoledne odstěhuje.

Nakonec ale změní názor a zůstane další noc. Lehá si plný obav, ale ráno se probudí ve své posteli a když otevře skříň vidí, že jeho věci jsou zpátky. Takže to nebude tak zlé. Smůlu si vyčerpal hned první den. Příští noc uléhá v klidu a stejně tak v klidu se i probouzí. Vše je na svém místě, nic nechybí, nic nepřebývá. Vilém se oblékne, posnídá a chce odejít z bytu – ale co to? Dveře nejdou otevřít! Chybí totiž klika, někam se přemístila … Vilém chvíli přemýšlí, pak se vrhne k otevřenému oknu, přeleze parapet a po okapové rouře sjede z třetího patra dolů.

Další dny se situace uklidnila. Už více než týden se Vilémovi nic nepřihodilo a začal se obávat, zda to není klid před bouří. A taky že ano. Desátého dne Vilém otevřel oči a okamžitě věděl, že je něco hodně jinak. Místo stropu měl nad hlavou pletenou rohož, přes kterou prosvítalo ostré slunce. Bylo horko. Vilém se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v nějaké chýši. Zvenku se ozývalo rytmické tleskání a ve vzduchu byl cítit kouř. Najednou dovnitř nakoukla ježatá hlava domorodce. Byl pestrobarevně zmalovaný, spodní ret měl propíchnutý plochou kostí a v ruce držel oštěp. Ve Vilémovi by se krve nedořezal. Před ním stál opravdický lidojed!

„Už se probudil“, houkl lidojed na své kumpány venku před stanem. „Přiložte na oheň, ať se voda v kotli vaří.“

No paráda, uvědomil si Vilém, ocitl jsem se mezi lidojedy, kteří mně chtějí sníst. A jsem jenom v pyžamu. Rozhlédl se po chýši. Byla spletená z pevných rohoží, tudy se mu utéct nepodaří. Žádné zbraně v chýši nebyly a vchod hlídal ten zubatý s kostí v puse. Co teď?

„Už budeme připravení, šéfe“, zahlásil někdo venku. Ozval se zvuk broušení nožů. Vilém seděl na posteli a snažil se soustředit. Musí něco vymyslet, přece se nenechá sníst jako kuře! Najednou se mu rozsvítilo. Výměny v začarovaném domě probíhaly vždy v noci, když všichni spali. Jestli se odsud chce dostat, má jedinou šanci – musí co nejrychleji usnout.

Vilém sebou praštil na postel a zavřel oči. Jenže zkuste usnout, když vám srdce buší strachem, venku se brousí nože, kanibalové poskakují kolem ohně a co nevidět si pro vás dojdou jako pro hlavní chod … Vilém tiskl víčka k sobě, zkoušel počítat ovečky, dýchal zhluboka, ale všechno marné. Spánek nepřicházel. Naopak. Potil se, klepal se, srdce měl až v krku a když se ve dveřích znovu objevil ten pomalovaný lidojed, Vilém to už nevydržel a omdlel.

A to mu zachránilo život. Mdloba je jako spánek a kouzlo začarovaného domu zafungovalo a přeneslo jej z lidojedské chýše zpátky do jeho bytu. Když se Vilém po chvilce probral a zjistil, že je ve své posteli, na nic nečekal, naházel všechny své věci do kufru a pelášil ze začarovaného domu pryč, až se za ním kouřilo.

Už se tam nikdy nevrátil, a na své prapodivné zážitky skoro zapomněl. Jen někdy, když si pročítal inzeráty, padl jeho zrak na krátkou noticku na poslední stránce:

Pěkný, dvoupokojový, zařízený byt s výhledem. Nutno vidět a seznámit se se zvláštnostmi. Klidné místo blízko MHD. Volný ihned.

A Vilém jen zavrtěl hlavou a inzeráty raději zavřel.