Master and Commander

Začalo to skřípěním dřeva v podpalubí, kymácením hamak plných spících námořníků a svištěním větru v ráhnoví. Vypadalo to na dobrý film a dobrý film to taky byl. Britská fregata Surprise a francouzská válečná loď Acheron spolu soupeří v roce 1805 v jižním Pacifiku. Výborný scénář, skvěle natočeno, zábava podle mého gusta.

Začalo to skřípěním dřeva v podpalubí, kymácením hamak plných spících námořníků a svištěním větru v ráhnoví. Vypadalo to na dobrý film a dobrý film to taky byl.
Britská fregata Surprise a francouzská válečná loď Acheron spolu soupeří v roce 1805 v jižním Pacifiku. Výborný scénář, skvěle natočeno, zábava podle mého gusta.

Anonymně

Kdybych se narodil před sto lety, tak ráno vstanu, dojdu k pekaři Foustkovi pro housky, stavím se u mlékařky Malíkové pro sýr, cestou do práce si nechám podrazit boty u ševce Hajného a krejčí Kořenský pro mně bude mít připravený nový oblek, ve kterém půjdu večer do kostela. Já ovšem žiju v třetím tisíciletí v číst dále …

Kdybych se narodil před sto lety, tak ráno vstanu, dojdu k pekaři Foustkovi pro housky, stavím se u mlékařky Malíkové pro sýr, cestou do práce si nechám podrazit boty u ševce Hajného a krejčí Kořenský pro mně bude mít připravený nový oblek, ve kterém půjdu večer do kostela.
Já ovšem žiju v třetím tisíciletí v Praze a tady je to jinak.
Oblečení a boty mi šijí lidé v Číně a dalších zemích jihovýchodní Asie, se kterými se v životě neuvidím.
Nevím, kdo pekl chleba, který si namažu paštikou z prasete, o něž se staral zaměstnanec velké zemědělské korporace, který možná ani nezná jméno svého ředitele.
Za zábavou chodím do kina, kde se ve tmě spolu s desítkami dalších mně neznámých lidí díváme na herce, které jsme v životě nepotkali a informace o nich máme jen ze společenských časopisů.
Nevím, kdo zdil dům, ve kterém bydlím, neznám jméno opraváře, který mi měnil letní gumy za zimní ve velkém servisu.
Tímto všem neznámým – kteří mi pečete, šijete, stavíte a pěstujete – děkuji a doufám, že alespoň část peněz, které zaplatím lidem s obličeji a jmenovkami za práci, kterou jste dělali vy, se dostane až k vám.

Okolo Štěchovic

Autem se dojede do Štěchovic, až tam, kde se rozdělují červená a modrá turistická značka. Pak se vyrazí pěšky po červené nahoru, přejde se na modrou a kolem obory dolů do Třebonic k přehradní hrázi Slapské nádrže. Odtud vede cesta (místy spíš kozí stezka) po levém břehu přehrady zpátky do Štěchovic. Prochází se legendárními chatovými číst dále …

Autem se dojede do Štěchovic, až tam, kde se rozdělují červená a modrá turistická značka. Pak se vyrazí pěšky po červené nahoru, přejde se na modrou a kolem obory dolů do Třebonic k přehradní hrázi Slapské nádrže. Odtud vede cesta (místy spíš kozí stezka) po levém břehu přehrady zpátky do Štěchovic. Prochází se legendárními chatovými osadami – Ztracenka, Svatojánské proudy – ve skalnatém terénu; jsou tam i tunely pro pěší. Je to moc hezká vycházka v každém ročním období, jak jsem si dneska zase ověřil.

Když je na podzim zima

Dnes je pátého prosince, venku teplo, ve Špindlerově Mlýně ruší závod světového poháru v lyžování, protože není sníh. Lidi chodí na houby a stromy se už už chystají vyrašit. Dvacátého osmého října jsme přitom byli na Grůni, a vypadalo to úplně jinak. Podzim byl v plném proudu, a do toho přišla zima. Výsledek je vidět číst dále …

Dnes je pátého prosince, venku teplo, ve Špindlerově Mlýně ruší závod světového poháru v lyžování, protože není sníh. Lidi chodí na houby a stromy se už už chystají vyrašit. Dvacátého osmého října jsme přitom byli na Grůni, a vypadalo to úplně jinak. Podzim byl v plném proudu, a do toho přišla zima. Výsledek je vidět na fotkách.

Freediving

Freediving znamená potápění na nádech a je to regulérní sport, ve kterém se soutěží v několika disciplínách. Nic neobvyklého. Neuvěřitelné mi ovšem připadají vzdálenosti, hloubky a časy, kterých jsou schopni rekordmani během soutěží dosáhnout. Základní disciplínou je vydržet bez dechu ve vodě. Dělá se to tak, že člověk leží na břiše s obličejem ponořeným pod číst dále …

Freediving znamená potápění na nádech a je to regulérní sport, ve kterém se soutěží v několika disciplínách. Nic neobvyklého. Neuvěřitelné mi ovšem připadají vzdálenosti, hloubky a časy, kterých jsou schopni rekordmani během soutěží dosáhnout.
Základní disciplínou je vydržet bez dechu ve vodě. Dělá se to tak, že člověk leží na břiše s obličejem ponořeným pod vodou. Současný rekord: 8 minut 24 sekund!
Další disciplína je plavání pod vodou – nadechnout, ponořit a bez ploutví plavat v bazénu tam a zpátky. Rekord je 166 metrů – to je téměř sedmkrát přeplavat pětadvacetimetrový bazén!
Maximální dosažená hloubka s ploutvemi bez dalších pomůcek – 95 metrů. Zajímavé je, že této hloubky nebylo dosaženo v moři, ale v jezeře Millstätter See v Rakousku.
Nejdrsnější kategorie se nazývá No limits – v ní potápěč sjíždí kolmo dolů pomocí „lanovky“, s sebou má lahev s plynem a vyfouknutý balón. V nejnižší dosažené hloubce balón z lahve nafoukne a doslova vystřelí k hladině. Současný rekord – 162 metrů!
Zkusil jsem zatajit dech, bez vody, jenom tak na židli – dvě a půl minuty. Tož tak.
Mimochodem, držitelem rekordu ve výdrži na nádech byl donedávna Čech Martin Štěpánek. Momentálně se připravuje na pokus o překonání rekordu v plavání pod vodou s ploutvemi – 13. až 14. prosince tohoto roku chce uplavat více než 200 metrů!

UPDATE:
Tak jsem zase zkusil zadržovat dech, a – 3:16. Takže ono to jde!

UPDATE 8. prosince: 3:36 – přestávka v práci místo svačiny ….

UPDATE 21. května 2004: 4:18 !!!

Manikúra

Angličani tomu říkají The right tool for the right job, což znamená, že skříně by se neměly skládat kapesním nožíkem, eletrické rozvody opravovat ramínkem na šaty obaleným do novin a lednička je lepší než kbelík s vodou a namočenými hadry. Improvizace je skvělá věc, ale každý má rád precizní nástroje určené speciálně pro určitou práci. číst dále …

Angličani tomu říkají The right tool for the right job, což znamená, že skříně by se neměly skládat kapesním nožíkem, eletrické rozvody opravovat ramínkem na šaty obaleným do novin a lednička je lepší než kbelík s vodou a namočenými hadry.
Improvizace je skvělá věc, ale každý má rád precizní nástroje určené speciálně pro určitou práci. Takové nástroje ovšem většinou něco stojí a kupuje si je jenom ten, kdo je opravdu potřebuje.
Existuje však jedna vyjímka, kterou má doma každý – souprava na manikúru. Používám nůžky a pilník, ale nemám nejmenší tušení, k čemu jsou ta tři až čtyři různě tvarovaná dlátka, které každá souprava na manikúru obsahuje.
Nevím, zda jsem sám, kdo netuší, k čemu ta dláta jsou a nikdy se to nedozvěděl, a nebo to neví většina lidí, ale výrobci manikúrního náčiní nám je stále cpou a nám se pak ta fešná souprava v hadí kůži nevejde do přihrádky pod zrcadlem v koupelně.

Budapešť

Poprvé v Budapešti. Parlament. Rybářská bašta. Řetězový most přes Dunaj, který je v Budapešti širší, než by měl být. Park Városliget s hradem ála Neuschwanstein. My přijeli hlavně do minerálních lázní. V neděli večer jsme si medili v lázních Széchenyi – bazénky pod širým nebem, odkud jsou většinou fotky důchodců hrajících ve vodě šachy; viděli číst dále …

Poprvé v Budapešti. Parlament. Rybářská bašta. Řetězový most přes Dunaj, který je v Budapešti širší, než by měl být. Park Városliget s hradem ála Neuschwanstein. My přijeli hlavně do minerálních lázní. V neděli večer jsme si medili v lázních Széchenyi – bazénky pod širým nebem, odkud jsou většinou fotky důchodců hrajících ve vodě šachy; viděli jsme je i my. Venkovní teplota plus pět, teplota vody těsně pod čtyřicet, všude pára, velmi příjemné osvěžení po přemíře Edelweis Weissbier předešlého večera.
V pondělí jsme byli v římských lázních v hotelu Gellért – v pánské části jsem poznal, jak velký je pocitově rozdíl ve vnímání vody 36 a 38 stupňů teplé – zatímco třicet šest stupňů je teplá a příjemně hřeje, třicet osm stupňů už je příliš horká. Asi to bude proto, že teplota lidského těla je 36,6 stupně.
Cestou zpátky jsme se stavili v Ostřihomi, sídle maďarského arcibiskupa – ta socha focená ve tmě tam stojí vedle katedrály na ostrohu a přehlíží Dunaj směrem ke slovenskému Štůrovu.

Dubina

Zase jednou použiju notes jako externí paměť. Ocitl jsem je po dušičkách v lese, kde se mi líbilo. Je to kousek od Prahy a prozradím vám kde – pojedete z Nučic na Uhlířské Janovice, odbočíte na Střední Skalici a Vlkančice a po asi sto metrech je odbočka doprava na lesní cestu. Ta se vine rozlehlými číst dále …

Zase jednou použiju notes jako externí paměť. Ocitl jsem je po dušičkách v lese, kde se mi líbilo. Je to kousek od Prahy a prozradím vám kde – pojedete z Nučic na Uhlířské Janovice, odbočíte na Střední Skalici a Vlkančice a po asi sto metrech je odbočka doprava na lesní cestu. Ta se vine rozlehlými dubovými lesy rozrytými od přemnožených divokých prasat, kterým jsem musel v noci dávat přednost, když přecházely silnici.
Je to taková lesní zahrádka, ani moc vysoko, ani v nížině, žádné prudké kopce, skály, řeky, jezera. Žádný z těch stromů kolem není původní a lesy jsou protkány hustou sítí nezpevněných cest, poměrně zachovalých.
S takovými lesy je těžké být velmocí. V severní americe na podzim dramaticky svítí pestrobarevné listy javorů. Okolo Moskvy šustí listí v hájích z bříz, s kůrou jako žádný jiný strom. Moruši jsem v životě neviděl, takže nevím, jak je na tom Peking, ale u Prahy jsou lesy samý klid a mír a do extrému daleko. Jako v Německu. Prostě klidná síla. Dokud nepříjde kůrovec, nebo se nepřemnoží duby na úkor buků.

Rychlá noha, líná hlava

Na silnice teď čas od času vyrazí odkudsi z temných slují policajti, zkontrolují prošlé obvazy v lékárničce, nenafouknuté rezervy, vyberou něco peněz na třicítkách a padesátkách umístěných mezi poli a večer pak akci v televizi moudře zhodnotí nuestro papá ministro de asutos internos Gross. A proč to všechno? Prý lidi u nás jezdí čím dál číst dále …

Na silnice teď čas od času vyrazí odkudsi z temných slují policajti, zkontrolují prošlé obvazy v lékárničce, nenafouknuté rezervy, vyberou něco peněz na třicítkách a padesátkách umístěných mezi poli a večer pak akci v televizi moudře zhodnotí nuestro papá ministro de asutos internos Gross.
A proč to všechno? Prý lidi u nás jezdí čím dál tím hůř a počet nehod stoupá. Je potřeba tomu učinit přítrž! Akce typu Kryštof jsou samořejmě typickou úřednickou mimostřelbou, kdy se na nějaký jev reaguje opatřením, které je úplně mimo a s původním jevem nemá nic společného.
Proč je víc nehod? Protože se více jezdí autem! Nemám žádné statistiky, ale v posledních pár letech je to do očí bijící! Na okresních silnicích, kde jste dříve o auto nezavadili, bývá dnes plno i po setmění. Před venkovskýma trafikama zastavuje jedno auto za druhým s lidmi, kteří si zapoměli koupit cigára a nechce se jim jít pět set metrů pěšky. Na malých městech jsou zácpy a problémy s parkováním už jsou někdy i v lese.
Lidé taky mají lepší auta. Vozový park se omlazuje, a tak se rychleji vyjíždí, rychleji objíždí, ještě rychleji předjiždí – a moc pomalu brzdí.
Nevěřím tomu, žr lidé jezdí hůř než před deseti lety. Jen podmínky se změnily. A je potřeba čas, aby si na ně lidé zvykli.

Koncert

V sobotu jsme jako dvojjediné bytosti přišli na koncert, kde se hrálo jako bychom se vrátili o deset let zpátky, ale přitom jsme byli o deset let starší, než většina posluchačů. Nejdříve zahrál soubor RK130, ve kterém hraje postarší Američan v sáčku s falešným zpěvem a značnou chutí na balení holek po vystoupení, tak jak číst dále …

V sobotu jsme jako dvojjediné bytosti přišli na koncert, kde se hrálo jako bychom se vrátili o deset let zpátky, ale přitom jsme byli o deset let starší, než většina posluchačů.
Nejdříve zahrál soubor RK130, ve kterém hraje postarší Američan v sáčku s falešným zpěvem a značnou chutí na balení holek po vystoupení, tak jak se to vidí v amerických filmech natáčených na malých městech. Inu, Frýdek-Místek není žádné velkoměsto, ale takhle snad ne …
Bylo dost času se rozkoukat po kulturáku, než nastoupili Priesnitz se strojově přesným a proaranžovaným spektáklem, který byl skvělý – slyšel jsem je na živo poprvé, stejně jako ostatní kapely.
A pak hrála Prouza – aspoň pro mně ztělesnění podbeskydského tavícího hrnce, kde je málo místa na kudrlinky a hraje se stručně a jasně.
Ostravsko však není Amerika, takže když na scénu vystoupili umělci až z Čech – Vypsaná Fixa z Pardubic – publikum bylo jejich. Hráli dobře, ale bylo na nich vidět, že stovky koncertů jim otupily hrany a s publikem si hrajou.
Celkově výtečná záležitost v inpsirativním prostředí, i když byla mlha vevnitř i venku a cestou domů po půlnoci jsme neviděli rudé zatmění měsíce.