IT doesn't matter

Jsem dlouholetým klientem eBanky, ještě z dob, kdy se jmenovala Expandia. Původně jsem používal autorizační kalkulátor, později jsem přešel na autorizaci pomocí aplikace v mobilním telefonu. Elektronické bankovnictví eBanky je jednoduché, přehledné, bezpečné, dá se používat odkudkoli a umožňuje udržovat přehled v historii transakcí bez nutnosti přehrabávání se v bankovních výpisech. O internet bankingu jiných […]

Jsem dlouholetým klientem eBanky, ještě z dob, kdy se jmenovala Expandia. Původně jsem používal autorizační kalkulátor, později jsem přešel na autorizaci pomocí aplikace v mobilním telefonu. Elektronické bankovnictví eBanky je jednoduché, přehledné, bezpečné, dá se používat odkudkoli a umožňuje udržovat přehled v historii transakcí bez nutnosti přehrabávání se v bankovních výpisech.
O internet bankingu jiných bank jsem sice slyšel různé zvěsti, ale ani ve snu by mně nenapadlo, že to může být něco tak příšerného jako mojebanka Komerční banky, se kterou jsem měl příležitost se včera seznámit.
Pro zabezpečenou komunikaci používá banka klientský certifikát. Budiž. Tento certifikát ovšem klient dostane na disketě! Píše se rok 2005! Já jsem měl štěstí, že se nám doma válí jeden předpotopní počítač vybavený disketovou mechanikou, a úspěšně jsem z diskety vytáhl soubor s certifikátem.
Do prohlížeče jsem naťukal www adresu mojíbanky, obrazovka zčernala a tmavě zelená písmena mi oznámila, že se spustil jakýsi test systému. Po pár sekundách skončil s tím, že můj prohlížeč je Netscape a to mojebanka nerada. Budiž, nechci se pouštět do žádných válek prohlížečů, zavřel jsem Firefox a spustil Internet Explorer.
Obrazovka tentokrát nezčernala, test běžel dál a dál – vypadalo to, že startuje armádní superpočítač, nebo že se Komerční banka rozhodla nainstalovat celý svůj bankovní systém na můj počítač.
Bum. Je potřeba naistalovat Java virtual machine od firmy Sun. V tu chvíli už jsem skutečně nevěřil vlastním očím. Celá aplikace mojebanky běží pouze pod Windows v Internet Exploreru. Přoč proboha chce nainstalovat Javu a stahovat nějaké podepsané autorizační aplety? Proč to nepoužívá PKI infrastrukturu zabudovanou ve Windows a Internet Exploreru?
Instalace se nakonec podařila, platební příkaz jsme zadali a při té příležitosti jsem zjistil, že aplikace umožňuje přístup do historie transakcí pouze za poslední měsíc! Tomu už se mi skutečně nechtělo uvěřit a uvažoval jsem, jak je to možné.
Jak je možné, že jedna z největších bank v Čechách má naprosto tragický internet banking s amatérskou autorizací, totálně okleštěný v tom, v čem by měla být největší výhoda – historie, vyhledávání, přehledy.
Jak to, že to v Komerční bance nikomu nevadí? To tam v IT nepracuje jediný člověk, který by se styděl za podstandardní produkt, který vytváří a spravuje? A co uživatelé? I těm je to jedno?
A v tom je právě ten vtip. Internet banking Komerční banky existuje jenom proto, aby v novinových recenzích bylo napsáno „ano“ v políčku „Správa účtu přes internet“. Je amatérsky navržený, omezeně použitelný, nepříliš bezpečný, ale to vůbec nevadí, protože klienti Komerční banky si nevybírají podle komfortu internetového ovládání účtu. Je to slepé střevo firmy, které spravuje skupina zoufalců bez profesní hrdosti.

Úřednické dovednosti

Když jsem chodil do první třídy základní školy, měl jsem za spolužáka cikána Štefana. Neučil se příliš dobře a po půl roce naší třídu opustil, ale uměl něco, co jsem obdivoval. Když byl vyvolán k tabuli, chytil sešit mezi dva prsty, zavřel ho a současně třetí prst používal jako záložku, aby až ležérně dojde k […]

Když jsem chodil do první třídy základní školy, měl jsem za spolužáka cikána Štefana. Neučil se příliš dobře a po půl roce naší třídu opustil, ale uměl něco, co jsem obdivoval. Když byl vyvolán k tabuli, chytil sešit mezi dva prsty, zavřel ho a současně třetí prst používal jako záložku, aby až ležérně dojde k tabuli, mohl sešit otevřít na stejné stránce, na které předtím psal. Zatímco ostatní prvňáčci zběsile bojovali s koordinací jemné motoriky při psaní mámy a masa a sešit při chůzi drželi oběma rukama, Štefan vypadal jako ošlehaný plně gramotný veterán administrativy.
Zhruba ve stejné době jsme byli s otcem na úřadě, kde měli velká, široká schodiště. Do té doby jsem znal dva způsoby chůze po schodech dolů – klus, kdy se schází co noha nohu mine, schod po schodu – a trysk, kdy se skáče dolů co třetí, čtvrtý, pátý schod.
Na onom úřadě jsem však uviděl úplně jiný styl – úřednický cval – tělo zůstává v horizontální poloze, příliš se nehýbe, nohy se vykopávají dopředu a střídavě se sestupuje schod po schodu, ladně a plynule, a přitom velkou rychlostí.
Obě tyto úřednické dovednosti (a spoustu dalších) jsem si časem osvojil, existuje však něco, co musí každý úředník znát a co mně zoufale nejde – přidržovat si telefon u ucha ramenem. Správný úředník je schopen v této poloze s vykřiveným ramenem a skloněnou hlavou jíst, chodit, přerovnávat spisy, lézt po žebříku, řídit auto – prostě téměř vše. Několikrát jsem to zkusil a dokážu tak maximálně stát na místě a bojím se i mluvit, aby mi telefon nevypadl.
Vydat se na dráhu kariérního úředníka pro mně zřejmě nepřipadá v úvahu. Dnes už sice existují obezličky v podobě lehkého hands-free, nebo bluetooth headsetů, ale ruku na srdce – úředník podpírající si telefon ramenem, sbíhající ze schodů úřednickým cvalem a přitom nesoucí tlustý fascikl s prstem uvnitř jako záložkou – to je známka kvalifikace! Týpek s bondovkou jedoucí výtahem s notebookem přes rameno je proti němu břídil.

Letecké safari

Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před […]

Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před Prostějovem vyskakovali z letadla výsadkáři na pestrobarevných padácích a před Vyškovem nám letělo naproti ve formaci šest vrtulníků Mi-24, směřovali asi domů na základnu do Přerova.
Takže jsme mezi Olomoucí a Brnem zažili takovou leteckou safari – a navíc bez vstupného.

Mistrovství v životě bez dudlíku

Přimět kojence, kterému se chce křičet k tomu, aby to nedělal, lze různě. Můžete třeba pustit hudbu a vzít ho do náručí, tančit a potrásat s ním, broukat mu do ucha, lechtat po tváři, mluvit na něj, cvičit mu s rukama a nohama. Nebo mu můžete strčit do pusy dudlík. Výsledek je stejný. Pouze v […]

Přimět kojence, kterému se chce křičet k tomu, aby to nedělal, lze různě. Můžete třeba pustit hudbu a vzít ho do náručí, tančit a potrásat s ním, broukat mu do ucha, lechtat po tváři, mluvit na něj, cvičit mu s rukama a nohama.
Nebo mu můžete strčit do pusy dudlík. Výsledek je stejný. Pouze v prvním případě jste po deseti minutách zpocení a bolí vás záda. V případě dudlíku se můžete vrátit hned k televizi.
A tak se toto poznání rozšířilo i do života dospěláků a dneska už každý politik, marketingový kouzelník a tiskový mluvka ví, že než nám tančit a zpívat a dělat co nám na očích uvidí je jednodušší strčit nám do pusy velikánský dudlík a my ztichneme a mlaskáme jako nemluvňata.
Dobře nám tak.

Předjaří

Letošní zimu jsem se nedostal na hory a tak jsem byl rád za nedávný odskok na Smrk. V dolinách jaro v plném proudu, na horách ještě střídání metrových závějí sněhu s rašícími krokusy. Výstup nahoru po téměř suchých stezkách, sešup dolů pak klouzání lesem a mýtinami po přemrzlém sněhu. Lyžovat se dá i bez lyží! […]

Letošní zimu jsem se nedostal na hory a tak jsem byl rád za nedávný odskok na Smrk. V dolinách jaro v plném proudu, na horách ještě střídání metrových závějí sněhu s rašícími krokusy.
Výstup nahoru po téměř suchých stezkách, sešup dolů pak klouzání lesem a mýtinami po přemrzlém sněhu. Lyžovat se dá i bez lyží!
Cestou zpátky jsem u přehrady Šance stopnul chlapíka, který jel z lyžovačky na Bílé. Bylo tam prý čtyřicet centimetrů upraveného sněhu a téměř ani noha. Co vlastně lidi nutí mačkat se ve frontách na sjezdovkách v lednu a únoru místo pohodového lyžování v dubnu? Asi se máme všichni rádi a chceme být co nejvíc spolu. Nebo si většina lidí plánuje víkendy na půl roku dopředu?

Staré vůně

Přistěhovali jsme se do domu, kde kromě nás žijí převážně staří lidé. V době oběda se po chodbách šíří směsice vůní, které jsem už téměř zapoměl. Sekaná s žemlemi namočenými v mléce, řízky smažené na sádle, vývar z hovězích kostí, a spousta dalších, které už jsem necítil tak dlouho, že je nedokážu identifikovat. Je to […]

Přistěhovali jsme se do domu, kde kromě nás žijí převážně staří lidé. V době oběda se po chodbách šíří směsice vůní, které jsem už téměř zapoměl. Sekaná s žemlemi namočenými v mléce, řízky smažené na sádle, vývar z hovězích kostí, a spousta dalších, které už jsem necítil tak dlouho, že je nedokážu identifikovat. Je to obdoba indiánských vonných váčků, které dokáží přivolat vzpomínky na doby vzdálené, kdy v létě svítilo pořád slunce a v zimě byl sníh, borůvky rostly velké jako třešně a celý rok byly prázdniny.

Český národní sport

Nedostatečně opěvovaným, ale přitom typickým českým národním sportem je výměna dokladů. Každý Čech má v portmonce celou řadu průkazek vydaných různými státními a nestátními institucemi. Průkazky mají v nejlepším případě platnost deset let, často však jen tři, nebo jeden rok. To znamená, že Češi tráví nezanedbatelnou část života obíháním úřadů, kde jim je vyměněna jedna […]

Nedostatečně opěvovaným, ale přitom typickým českým národním sportem je výměna dokladů. Každý Čech má v portmonce celou řadu průkazek vydaných různými státními a nestátními institucemi. Průkazky mají v nejlepším případě platnost deset let, často však jen tři, nebo jeden rok.
To znamená, že Češi tráví nezanedbatelnou část života obíháním úřadů, kde jim je vyměněna jedna lesklá kartička v plastikovém obalu za jinou, modernější a méně čitelnou.
Člověk by čekal, že taková nesmyslná činnost se lidem příčí. Opak je pravdou! Lidi sice reptají na fronty a neochotu úřednic, proti samotným výměnám však nic nemají. Spousta lidí chce dokonce vyměnit za nové i doklady, kterým platnost ještě nevypršela. Dneska jsem na dopravním inspektorátu viděl vylepené velké cedule, na kterých je upozornění, že vyměna platného řidičáku za nový „evropský“ jen tak bez důvodu není možná.
Mám proto návrh, jak zajistit hladné přijetí evropské ústavy v referendu. Stačí národu slíbit, že pokud ústavu schválí, budou si moci vyměnit občanku za novou – s logem evropské unie. Ohromující účast a přesvědčivé ano! bude zajištěno!

Vzpoura ledničky

Dostal jsem dnes večer hlad. Domá sám, pro bagetu na pumpu se mi nechce, do hospody taky ne. Vzal jsem si velký talíř a otevřel ledničku. Moc tam toho nebylo a tak jsem to vzal shora dolů a postupně na talíř položil: – dvě sterilovaná loupaná rajčata – trochu mangového čatní – trochu limetkového pickle […]

Dostal jsem dnes večer hlad. Domá sám, pro bagetu na pumpu se mi nechce, do hospody taky ne. Vzal jsem si velký talíř a otevřel ledničku. Moc tam toho nebylo a tak jsem to vzal shora dolů a postupně na talíř položil:

– dvě sterilovaná loupaná rajčata
– trochu mangového čatní
– trochu limetkového pickle
– ořech burákového másla
– balkánský sýr naložený v nálevu na pařený sýr
– trochu šlehané lučiny

K tomu zbytek velikonočního beránka z piškotového těsta a Kozel desítka.
Připadám si trochu jako bungee jumper, který se při skoku drží lana jednou rukou.

V knihkupectví

Stavil jsem se dnes v knihkupectví. Nějaká mladá žena si vybírala cestopisné průvodce po Asii. Vytáhla z polic čtyři nebo pět knih a došla s nimi k malé židličce, na kterou si zákazníci sedají a listují v knihách. Žena položila průvodce na parapet topení a z kapsy vytáhla malé kyvadélko zhotovené z koženého řemínku a […]

Stavil jsem se dnes v knihkupectví. Nějaká mladá žena si vybírala cestopisné průvodce po Asii. Vytáhla z polic čtyři nebo pět knih a došla s nimi k malé židličce, na kterou si zákazníci sedají a listují v knihách. Žena položila průvodce na parapet topení a z kapsy vytáhla malé kyvadélko zhotovené z koženého řemínku a broušené skleněné kuličky. Pak brala jednu knihu po druhé, položila si je na kolena a kroužila nad nimi kyvadélkem. Tu u které byla nejvíce spokojena zběžně prolistovala, ostatní vrátila do polic a vydala se k pokladně.
Vše proběhlo v klidu a během minuty. Říká se, že největším uměním je umění se správně rozhodnout. Jak je vidět, existují pomůcky, které aspoň pro někoho pomůžou z rozhodování udělat piece of cake!

Musí to tak být …

Spolky chlapíků, kteří drží práva ke zvukovým nahrávkám a filmům, bojují svůj velký boj. Milióny lidí na celém světě denně bez jejich posvěcení stahují hudbu a filmy z internetu, protože je to rychlé, pohodlné, moderní a zadarmo. Chlapíkům, kteří drží práva, se to hrubě nelíbí a chtějí tomu učinit přítrž. Pochopitelně se jim to moc […]

Spolky chlapíků, kteří drží práva ke zvukovým nahrávkám a filmům, bojují svůj velký boj. Milióny lidí na celém světě denně bez jejich posvěcení stahují hudbu a filmy z internetu, protože je to rychlé, pohodlné, moderní a zadarmo. Chlapíkům, kteří drží práva, se to hrubě nelíbí a chtějí tomu učinit přítrž.
Pochopitelně se jim to moc nedaří. Přesvědčit mladou generaci, že by si měli chodit do obchodu kupovat jakési plastikové kotoučky, když si mohou během pár sekund najít na internetu ke stažení všechnu hudbu světa se zatím moc nedaří ani přes pokusy o trestní stíhání čtrnáctiletých fanynek.
Implantovat lidem představu, že kradou, i když fyzicky nic neberou, jde ztuha. Intuitivní pojetí krádeže, vlastní všem lidem na světě je, že když něco někomu seberu, tak to nemá. Zkopírováním písničky o ní její vydavatel nepříjde. A to, že má patnáctiletý kluk na svém počítači hudbu v nominální hodnotě tři sta tisíc korun neznamená, že připravil nahrávací studia o tři sta tisíc – kdyby si tu hudbu nemohl stáhnou zadarmo, vůbec by na ni neměl.
Proč tedy máme platit za hudbu, i když ji můžeme získat jinak pohodlněji, rychleji a zadarmo? Ten fenomén, který přetahuje peníze z našich kapes do kapes chlapíků z nahrávacího průmyslu se jmenuje copyright, neboli autorská práva.
Je to abstraktní právní konstrukt, který se poprvé objevil v osmnáctém století v souvislosti s rozmachem tištěných knih. Stručně řečeno jde o to, že pokud vytvořím nějaké dílo, mám právo na to určovat, jakým způsobem bude dílo šířeno, kdo a za kolik jej bude moci číst, poslouchat, kopírovat, prodávat.
Jak jsem již řekl, je to abstraktní právní konstrukce, nic, co by vycházelo z intuitivních lidských představ dobra a zla. A proto si zkusme zahrát malou hru na „co by, kdyby“.
Co by se stalo, kdyby neexistovaly autorská práva, a spisovatel by napsal knihu? Kdokoli, komu by se text dostal do rukou, by jí mohl vydat, každý by jí mohl kopírovat a znovu vydávat. Konkurence by byla obrovská, a cena knih by závisela vlastně jen na tom, jak levně by se dala vyrobit a distribuovat. Autor by z toho neměl nic, protože kromě jeho textu a jména by výrobci knih nic nepotřebovali – grafická úprava, papír, obal – vše to, co dělá knihu knihou – by si snadno zařídili sami.
Teď se podívejme na hudební skupinu. Copyright neexistuje, každý si může nahrávat, co chce, každý muzikant může okamžitě převzít písničky kohokoli jiného. Co se stane? Nahrávky budou zadarmo. Každý si bude moci kdykoli zadarmo obstarat a poslouchat jakoukoli hudbu. Z čeho budou žít kapely? Z koncertů, podpisů a prodaných triček, to znamená ze svého jména. Ty úspěšné budou vydělávat zlomek toho, co dnes, ale i tak to bude stačit na špičkové vybavení a luxusní existenci. Nebudou existovat uměle vytvořené hvězdy na jeden měsíc, protože je nebude mít kdo vytvořit – velké nahrávací společnosti nebudou existovat. Hudbou se půjde živit i nadále.
A co filmy? Vzhledem k tomu, že filmy by si mohl každý zadarmo volně zkopírovat, přestaly by se půjčovat a prodávat videokazety a DVD. Filmy by se nadále promítaly pouze v kinech a v televizi. Z prodeje a půjčování nosičů získává studio asi polovinu příjmů, takže peněz na výrobu filmů by bylo stále dost, točilo by se jich však méně za menší peníze.
Jak jsme o autorských právech začínali? Že byly vytvořeny kvůli rozmachu tištěných knih. Dnes v roce 2005 jsou to stále knihy, kde mají autorská práva smysl. Potřebujeme je na hudbu a filmy? Vypadá to, že by to šlo i bez nich. Za audiovizuální zábavu platíme nahrávacím společnostem a obřím filmových studiím. Musi to tak být? Nemusí. Stačí změnit pár zákonů.