Hanibal a 40 kilowattů

Vyrazili jsme na letošní podzimní cestu do Alp. Oproti minulým letům jsme se vydali kousek dále, do pro nás neznámých Ortlerských alp na hranici Itálie a Rakouska. Cesta tam byla zpestřena průjezdem průsmyku Stilfser Joch ve výšce 2757 metrů nad mořem. Silnici do průsmyku postavil italský stavitel Donegani na začátku devatenáctého století. Stoupání směrem od číst dále …

Vyrazili jsme na letošní podzimní cestu do Alp. Oproti minulým letům jsme se vydali kousek dále, do pro nás neznámých Ortlerských alp na hranici Itálie a Rakouska.
Cesta tam byla zpestřena průjezdem průsmyku Stilfser Joch ve výšce 2757 metrů nad mořem. Silnici do průsmyku postavil italský stavitel Donegani na začátku devatenáctého století. Stoupání směrem od Rakouska připomíná vyasfaltovanou kozí stezku, kterou jsme projeli za tmy a neužili si tak závrať, kterou tam nemálo automobilistů určitě pocítí.
V sobotu jsme vyšli k chatě Casati pod Monte Cevedale, horou, na kterou jsme hodlali vystoupit. Záhy se ukázalo, že věci nejsou, jak by měly být – místo souvislé sněhové plochy až do sedla mezi Monte Cevedale a Zufallspitze jen rozpadající se ledovec s obrovským množstvím trhlin.
Přes noc začalo sněžit, do rána napadlo třicet centimentrů a z výstupu na horu nebylo nic. Sešli jsme dolů a vyrazili velkou objížďkou (Stilfser Joch po sněžení nepřipadal v ůvahu) k domovu.
Celkem jsme za tři dny překonali naší přetíženou Fábií s motorem o výkonu 40 kilowattů sedm alpských průsmyků, od tisíce do více než dvou a půl tisíce metrů. Takový Hanibal se svým vojskem překonal při svém přechodu Alp jen jeden – Col du Mont Genèvre ve výšce 1860 metrů.
Ortlerské alpy byly nejvýše položeným bojištěm za první světové války. Válečná linie mezi Rakouskem a Itálií se táhla v ose Ortler – Cevedale a uskutečnilo se zde mnoho bitev pěchoty i dělostřelectva, nejvyšší v 3684 metrech! I my jsme při výstupu od chaty Pizzini na Casati viděli hromady zrezivělého ostnatého drátu, který v drsných podmínkách vydržel už devadesát let.

A ještě pár fotek:

Tour de Sázava

Včera jsem poprvé ujel na horském kole přes sto kilometrů za jeden den. Vyrazil jsem z Českého Šternberka a okolo Sázavy přes Týnec, Jílové dojel do Davle, a odtud okolo Vltavy přes Zbraslav do Prahy. Cesta pěkná, ale hodně kopcovitá. [Je úterý večer a já se teprve dostal k dopsání tohoto textíku. … ] Inu číst dále …

Včera jsem poprvé ujel na horském kole přes sto kilometrů za jeden den. Vyrazil jsem z Českého Šternberka a okolo Sázavy přes Týnec, Jílové dojel do Davle, a odtud okolo Vltavy přes Zbraslav do Prahy.
Cesta pěkná, ale hodně kopcovitá.
[Je úterý večer a já se teprve dostal k dopsání tohoto textíku. … ]
Inu cesta byla pěkná, kopcovitá, od Zbraslavi dál pak rovná, hnusná. Vážně je až s podivem, jak škaredé je údolí Vltavy od Radotína ku Praze. Nejen, že mezi Malou a Velkou Chuchlí vede cyklostezka skládkou, podjíždí se předmostí Barandovského mostu, ze Zbraslavi k Berounce je zátopové území a většinu cesty se jede paralelně s přecpanou Strakonickou výpadovkou, ale i vesnice a předměstí po cestě jsou velmi nehostinná – centrum Radotína, pod Zlíchovem, okolo Smíchovského nádraží. Celkový dojem z cesty však za jedna!

Ještě opis cyklokompjůtru:
Time: 6:03:43
Distance: 108.01 km
Av Speed: 17.8 km/h
Mx Speed: 59.0 km/h

55:19

Zůčastnil jsem se organizovaného běžeckého klání! Firma Prague International Marathon s.r.o. pořádá každý rok několik běhů Prahou a já vyklopil hříšné peníze a zapsal se do podzimního Mattoni Grand Prix, běhu na deset kilometrů. Dostal jsem číslo a identifikační čip a spolu se čtyřmi stovkami dalších nadšenců vyrazil ze Staroměstského náměstí do Pařížské ulice, pak číst dále …

Zůčastnil jsem se organizovaného běžeckého klání! Firma Prague International Marathon s.r.o. pořádá každý rok několik běhů Prahou a já vyklopil hříšné peníze a zapsal se do podzimního Mattoni Grand Prix, běhu na deset kilometrů.
Dostal jsem číslo a identifikační čip a spolu se čtyřmi stovkami dalších nadšenců vyrazil ze Staroměstského náměstí do Pařížské ulice, pak Na Františku, přes Štefánikův most, Nábřeží Edvarda Beneše, přes Mánesův most k Rudolfinu a zpátky Pařížskou na Staroměstské náměstí a to celé dvakrát.
V cíli jsem dostal pamětní medaili, matonku, tričko a čtyři jabka, což bylo dobré, a v následující tombole nic nevyhrál, což nebylo dobré.
Během závodu jsem se pohyboval průměrnou rychlostí tři metry za sekundu, což znamená, že jsem byl pětkrát pomalejší než zajíc, ale dvakrát rychlejší než had a dokonce třicetkrát rychlejší než želva ve sprintu.
Touto rychlostí bych doběhl za dvacet jedna dní z Londýna do New Yorku, kdyby někdo postavil most přes Atlantik. Cesta na Měsíc by mi tímto tempem trvala čtyři roky. Sondu Voyager – nejvzdálenější lidmi vyrobený objekt ve vesmíru – bych dohnal za 140000 let, pokud by se zastavila tam, kde je dnes.

Na Ohři

V sobotu jsme vyrazili v tetou a sestřenicí Venery na výlet do severních Čech. Dojeli jsme do Lokte, kde se zrovna konal cyklistický závod Giro de Karlovy Vary. Šli jsme na loketský hrad, který se mi velmi líbil. Místo průvodce jsme dostali laminované desky s výkladem a mohli si chodit, kam se nám zachtělo. Hrad číst dále …

V sobotu jsme vyrazili v tetou a sestřenicí Venery na výlet do severních Čech. Dojeli jsme do Lokte, kde se zrovna konal cyklistický závod Giro de Karlovy Vary.
Šli jsme na loketský hrad, který se mi velmi líbil. Místo průvodce jsme dostali laminované desky s výkladem a mohli si chodit, kam se nám zachtělo. Hrad vypadá zvenčí malý, ale je zvláště výškově velmi členitý a je v něm co vidět – třeba Loketské železo – kus meteoritu, který ve středověku dopadl u Lokte.
Podle výzkumů se soudí, že se jej místní obyvatelé pokoušeli ze zvědavosti roztavit v peci, což se jim ovšem při tehdejší úrovni technologie nepodařilo, takže vznikly pověsti o tom, že Loketské železo nejde roztavit, rozbít, že přináší štěstí, smůlu, atd. atd.
Pak tam na hradě bydlí Strekekel. Je to stará, seschlá postava, která bloudí Loktem a vyhledává děti, které se nechtějí česat. Příjde k nim, šprtá je prstem do vlasů a pak je přetáhne přes hlavu knihou.
No a ještě tam mají kovovou sošku Gottsteina, což je skřítek s dlouhým vousem a pro mně poněkud mlhavým posláním.
Za dveřmi do spodních pater hradu, přilepených ke skále, bylo vnitřní lešení uprostřed schodištní šachty. Inu vydal jsem se po něm a dorazil na hradní půdu, která se táhne (a je volně průchozí) po celé délce hradních stavem okolo nádvoří. Procházel jsem se tam snad půl hodiny a cítil se jako u babičky ve stodole na půdě, akorát ve větším.
Pak jsme vyrazili do Karlových Varů. Tam bylo hezky jako vždycky, spousta květin, Rusů, vřídlo stříkalo a zlaté rybky v říčce Teplé se shromažďovaly pod mostem u hotelu Thermal. Někdy z zimě tam musíme zajet vykoupat se do venkovního bazénu. A taky prozkoumat okolí Varů, vylézt na všechny vyhlídky nad městem a projít horní tok Teplé.

Osm kilometrů

Minulý víkend jsem zavítal do své beskydské domoviny. V sobotu, tak je vidět z přiložených fotek, jsem na zahrádce regeneroval nervovou soustavu. Podzim je plný sklizně a klidu a babího léta a být v tu dobu na zahrádce je, jak říkají angličani – rewarding. Což mně oklikou přivádí k tomu, co rewarding rozhodně není, a číst dále …

Minulý víkend jsem zavítal do své beskydské domoviny. V sobotu, tak je vidět z přiložených fotek, jsem na zahrádce regeneroval nervovou soustavu. Podzim je plný sklizně a klidu a babího léta a být v tu dobu na zahrádce je, jak říkají angličani – rewarding.
Což mně oklikou přivádí k tomu, co rewarding rozhodně není, a to dálnice z Lipníku nad Bečvou do Ostravy. Zase jsem viděl nějakého tlustého rozumbradu, který do televize hřímal: „Nezapomínejte, že na severní Moravě žije milión a půl lidí, kteří tu dálnici potřebují!“ Nepotřebují. Z Olomouce do Frýdku-Místku vede čtyřproudová silnice (kromě jednoho 10km úseku). Z Frýdku-Místku do Ostravy vede dálnice, je to méně než dvacet kilometrů. Takže ta nová multimiliardová dálnice zkrátí cestu do Ostravy o nějakých dvacet kilometrů a po většinu času povede paralelně s již existující čtyřproudovkou!
Stejně si myslím, že severní Morava by se neměla příliš orientovat na Prahu a Čechy vůbec, protože s nimi historicky i zeměpisně nikdy neměla žádné zvláštní svazky. Přirozeným partnerem Moravy jsou Slezsko, Horní Uhry a Dolní Rakousy. Tomu by měla odpovídat i silniční síť – hodně cest do Polska a hodně na Slovensko.
Zpátky k víkendu. V sobotu večer jsem vyrazil na krátkou procházku okolo Olešné, ztratil jsem se ve tmě u Palkovic a nachodil přes deset kilometrů. Mezitím vyšel měsíc a já ho zkusil vyfotit digitálním foťákem. Výsledek, opatřený popisky, je na obrázku. Tam, kde je Moře klidu (Sea of Tranquility, Mare Tranquilitatis) přistálo 16. července 1969 Apollo 11 a Neil Armstrong učinil „malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Dobře je vidět i světlá skvrna okolo kráteru Tycho a okolí kráterů Kepler a Koperník.
V neděli jsem uskutečnil dlouho plánovanou akci – výjezd na kole na Lysou horu. Vyrazil jsem z Místku na Ostravici, po asfaltce k domku hrázného a pak první asfaltovanou odbočkou nad hrází doleva.
Posledních 500m na vrchol jsem kolo vynesl po turistické značce, pojedl, popil a vyrazil se na osmikilometrový parádní sešup po široké asfaltce dolů na Krásnou.
Byl to zážitek, který za to moření se nahoru rozhodně stál!

Carrefuj

Chodili jsme občas nakupovat do Carrefouru na Smíchově. Mívají tam jehněčí, výběr bílého pečiva a tak. Vzpoměl jsem si na jednu scénku, která se tam udála. Stál jsem před vchodem do budovy, na obrubníku vpravo seděl kluk s holkou. Dready, barevné hlavy, v rukou lahváče. Ze dveří vyšel člen ochranky, takový menší chlapík a začal číst dále …

Chodili jsme občas nakupovat do Carrefouru na Smíchově. Mívají tam jehněčí, výběr bílého pečiva a tak.
Vzpoměl jsem si na jednu scénku, která se tam udála. Stál jsem před vchodem do budovy, na obrubníku vpravo seděl kluk s holkou. Dready, barevné hlavy, v rukou lahváče. Ze dveří vyšel člen ochranky, takový menší chlapík a začal je takovým domlouvavým tónem prosit, aby si sedli někam jinam, že tam sedět nesmějí.
Za chvíli se ze dveří vynořil šéf toho prvního chlapíka, kluka s holkou vyhodil za použití sprostých slov a pak začal nadávat svému podřízenému:
„Jak to žes je nevyhodil, co?“
„Ale já …“
„Jasně jsem ti řekl, abys je vyhodil!“
„Já jsem ….“
„Příště budeš dělat, co ti řeknu, je to jasný?“
Pokračoval dál a svého podřízeného zcela zjevně urážel a ponižoval.
Po této příhodě jsem si začal všímat i dalších věcí. Podivných cedulek s nařízeními pro zákazníky a podivných procedur (například při vrácení lahví).
Personál celkově mi připadal stresovaný, nepřáteský. Je jasné, že při jejich platech člověk nemůže čekat zázraky, ale v tom bylo něco jiného. Jakoby v Carrefouru bylo v řídících pozicích příliš mnoho psychopatů ….
Od jara už do Carrefouru nechodíme. Teď jsem se dozvěděl, že tam minulý týden ochranka zmlátila nějaké kluky, kteří vevnitř ze srandy fotili ….

Granátovka obecná

Dneska jsem se byl po dlouhé době proběhnout v Divoké Šárce. Tělo nepřivyklé rytmickému natřásání o sobě dalo po několika kilometrech vědět a začalo se mi chtít na velkou. A hele, tady v pravo vede pěšina k potoku, ještě natrhat nějaké větší listí, rozhlédnu se a — ty rostliny byly divné od pohledu. Načervenalé stvoly číst dále …

Dneska jsem se byl po dlouhé době proběhnout v Divoké Šárce. Tělo nepřivyklé rytmickému natřásání o sobě dalo po několika kilometrech vědět a začalo se mi chtít na velkou.
A hele, tady v pravo vede pěšina k potoku, ještě natrhat nějaké větší listí, rozhlédnu se a — ty rostliny byly divné od pohledu. Načervenalé stvoly podobné šťovíku, vysoké tak dva metry. Růžové květy připomínající svlačec. Patnáct až dvacet centimetrů dlouhé podlouhlé listy, které vypadaly velmi dobře pro můj byznys.
Jeden jsem utrhl a nějaká malá věc mně praštila do obličeje. Asi nějaký hmyzák, kterého jsem vyrušil a on nevybral zatáčku, řekl jsem si a utrhl další list. Několik ran do obličeje. Není čas na hrdinství. Další list. Další šrapnely. Ruka před obličej. Pár dalších listů. Po pěšině dál od cesty. Nejdříve práce, pak zábava.
Potom jsem začal rostlinu zkoumat podrobněji. Na koncích stvolů rostou kromě květů také trsy zelených váčků, připomínajících pupeny. Sebemenší dotek se správně zralým váčkem způsobí, že se váček v mžiku rozprskne a vystřelí jedno (nebo více) černé semeno. Při rozprskutí navíc potřísní prsty nějakou tekutinou, která voní i smrdí zároveň.
V životě jsem něco takového neviděl. Granátovka obecná!

Update 17.9.

Divoká Šárka je těch rostlin plná. Rostou podél potoka, s postupujícím dozráváním plodů je jejich omamná vůně cítit zdaleka. Dneska ráno jsem udělal i nějaké fotky.

Burčák

Loni jsme byli na vinobraní ve Znojmě, ale přišlo nám to moc masové. Tak jsme letos jeli do Mikulova a nemělo to chybu. Ačkoli to nebyla explicitně akce „bez bab“, byli jsme téměř všichni bez svých drahých půlek a mohlo se naplno projevit naše horší já. Jedli, pili a hodovali jsme od pátečního večera do číst dále …

Loni jsme byli na vinobraní ve Znojmě, ale přišlo nám to moc masové. Tak jsme letos jeli do Mikulova a nemělo to chybu. Ačkoli to nebyla explicitně akce „bez bab“, byli jsme téměř všichni bez svých drahých půlek a mohlo se naplno projevit naše horší já. Jedli, pili a hodovali jsme od pátečního večera do nedělního oběda, burčáku jsme vypili neúrekom, nenakvašený, zlomený, a měli jsme štěstí i na výborný ze stánku Vína Mikulov, který byl v sobotu v deset ráno ve své „pravé hodině“, na kterou prý čekají vinaři po nocích u sudů ve sklepě. Jedli jsme jenom maso, ráno půlku kuřete s chlebem, večer kusy uzeného vepřového a grilované bůčku, občas bez chleba. Při takových výkonech se samozřejmě nedá spát jen jednou denně, takže kromě nocí strávených na Svatém kopečku jsem si zchrupnul i ve vinohradě, pod Sirotčím hrádkem a v zámecké zahradě. Kromě takového festivalu obžerství nám zbyl čas i na subtilnější potravu oka, duše a těla – byli jsme po mši v kostele, kde si šli krojovaní chlapci a dívky pro požehnání, ochutnávali jsme bobule z vinohradů a na výstavě vín jsem okoštoval i botrytický výběr z rulandského bílého – víno napadené „ušlechtilou hnilobou“ – plísní rodu Botrytis cinerea. Svět se mi na pár sekund zastavil, jak jsem to víno ochutnal. Bylo vynikající! Sladké víno s komplexní chutí. Takže víno nemusí být suché, až se z něj práší, aby bylo vynikající. To je dobrá zpráva, svět může být zase o něco pestřejší. Dost jsem v Mikulově i fotil. Pár fotek tu přikládám: pohled na město z vinice (nahoře), dívky v krojích, Mars ze Svatého kopečku v jednu ráno (ta nejsvětlejší tečka) a začínající podzim na révě.

Psi

Dnes ráno jsem šel do práce pěšky. Na Petříně byla jako vždy spousta psů se svými majiteli. Ženy měly psy velké – dogy, ovčáky, ridgebacky; muži naopak malé, kapesní, ručně přenosné psíky. Bez vyjímky. Přišlo mi to jako velice zajímavé. Chybí snad ženám mohutnost partnerů a mužům sladká drobnost žen? Zajímavé je pozorovat i venčící číst dále …

Dnes ráno jsem šel do práce pěšky. Na Petříně byla jako vždy spousta psů se svými majiteli. Ženy měly psy velké – dogy, ovčáky, ridgebacky; muži naopak malé, kapesní, ručně přenosné psíky. Bez vyjímky. Přišlo mi to jako velice zajímavé. Chybí snad ženám mohutnost partnerů a mužům sladká drobnost žen?
Zajímavé je pozorovat i venčící návyky jednotlivých pohlaví. Muži vyhledávají spíše odlehlé, zpustlé kouty, kde se nemusejí potkat s jinými venčiči. Na psa většinou hvízdají. Ženy o svých psech s chutí rozprávějí s procházejícími spoluvenčičkami, Psům domlouvají a vysvětlují jim, že nemají odbíhat a čichat ke špinavým věcem. Takže všechno je, jak má být, akorát ta velikost psů je obráceně!

Podzim

V kuchyni za oknem máme optimistický teploměr. V létě v zimě ukazuje vyšší teplotu, než venku ve skutečnosti je. Dneska se zastavil na deseti stupních nad nulou, já si vzal flanelovou košili a bundu a oficiálně mi začal podzim. Podzim voní. V létě pálí vůně žár, v zimě mráz. Na podzim voní jehličí, ovocné sady, číst dále …

V kuchyni za oknem máme optimistický teploměr. V létě v zimě ukazuje vyšší teplotu, než venku ve skutečnosti je. Dneska se zastavil na deseti stupních nad nulou, já si vzal flanelovou košili a bundu a oficiálně mi začal podzim.
Podzim voní. V létě pálí vůně žár, v zimě mráz. Na podzim voní jehličí, ovocné sady, déšť, houby, pařezy, dlažební kostky, kouř z komína, vítr. Na podzim je červená nejčervenější a modrá nejmodřejší, jsou jasnější, než po letní bouřce.
Lidem z mírného pásma, kteří se odstěhovali do krajin věčného tepla, většinou střídání ročních období chybí. Nevím, zda bych si zvykl žít v tropech, nikdy jsem to nezkoušel. Tak či onak, na padesáté rovnoběžce, blízko golfského proudu, je to fajn.