Politika

Íjů

Dobře si pamatuju ty mnohakilometrové fronty na hranicích. Kapsy plné roztodivných mincí, hlavně liry byly problém, část z nich vždycky při příští návštěvě Itálie neplatila. Fronty ve směnárnách. Fronty na víza. Mezinárodní řidičáky. Pokoutní překonávání hranic přes hory, přes řeky, nebo vmíchaný do davu vystupujícího v Německu z dánského trajektu pro opilce. Rozhodování, zda zaplatit […]

Dobře si pamatuju ty mnohakilometrové fronty na hranicích.
Kapsy plné roztodivných mincí, hlavně liry byly problém, část z nich vždycky při příští návštěvě Itálie neplatila.
Fronty ve směnárnách.
Fronty na víza.
Mezinárodní řidičáky.
Pokoutní překonávání hranic přes hory, přes řeky, nebo vmíchaný do davu vystupujícího v Německu z dánského trajektu pro opilce.
Rozhodování, zda zaplatit nemravné bankovní poplatky za převod do ciziny, nebo ty peníze převézt ve šrajtofli přes hranice.
Bylo mi pětadvacet a bral jsem to jako nutné zlo.
Jsem rád, že jsem na vlastní kůži zažil, že to jde i jinak.
Že se dá sednout jen s občankou a kreditkou do auta a za dva dny se vyloupnout na druhém konci Evropy.
Že se nemusím bát zvednout telefon ve Francii, protože se nedoplatím.
Že nebudu muset ve tři ráno rozbalovat paraglider na česko-slovenské hranici, abych odpověděl na celníkovu otázku: „Čo je toto?“
Že když si koupím přívěsný vozík ve Španělsku, tak ho celkem snadno dostanu na české značky.
Že když chci v létě sbírat jablka v Anglii, prostě sbalím gumáky a kytaru a jedu.
Až budu tohle vyprávět vnoučatům, budou zírat s otevřenou hubou.

Moudro pro dnešní den

Demokracie je vždy dočasná. Daří se jí do okamžiku, než voliči zjistí, že svými hlasy si mohou vynutit dárky ze státní kasy. Od toho okamžiku hlasuje většina voličů pro ty kandidáty, kteří jsou k nim nejštědřejší z veřejných peněz. To vede k fiskálnímu kolapsu a demokracie je nahrazena diktaturou. Průměrná délka existence velkých civilizací byla […]


Demokracie je vždy dočasná. Daří se jí do okamžiku, než voliči zjistí, že svými hlasy si mohou vynutit dárky ze státní kasy. Od toho okamžiku hlasuje většina voličů pro ty kandidáty, kteří jsou k nim nejštědřejší z veřejných peněz. To vede k fiskálnímu kolapsu a demokracie je nahrazena diktaturou.
Průměrná délka existence velkých civilizací byla od počátku věků okolo 200 let. Během těchto 200 let, národy procházejí nasledujícím vývojem:

Od otroctví k víře.
Vírou k odvaze.
Odvahou ku svobodě.
Svobodou k hojnosti.
Od hojností k sebeuspokojení.
Sebeuspokojením k otupělosti.
Otupělostí k závislosti.
Ze závislosti zpět do otroctví.

Alexander Fraser Tytler, 1747-1813
britský advokát a spisovatel

Úvod do politiky pro děti

Milé děti, dnes se budeme bavit o něčem, co je protivnější než spaní po obědě, a to o politice. Lidé, kteří se politikou zabývají, chtějí buď získat moc, protože je doma nikdo neposlouchá, nebo chtějí získat peníze, protože nic neumějí a mimo politiku by byli chudí a to oni neradi. Politik je buď škaredý pán […]

Milé děti,

dnes se budeme bavit o něčem, co je protivnější než spaní po obědě, a to o politice. Lidé, kteří se politikou zabývají, chtějí buď získat moc, protože je doma nikdo neposlouchá, nebo chtějí získat peníze, protože nic neumějí a mimo politiku by byli chudí a to oni neradi. Politik je buď škaredý pán s velkým břichem, nebo škaredá paní s velkým zadkem, ale na ulici je od ostatních lidí nepoznáte, protože politici po ulici nechodí. Jezdí ve velkých černých autech a za sklem vypadají, jako by už týden nebyli na záchodě.
Každý večer ukazují politiky v televizi. Určitě si myslíte, že pro výstrahu, ale není to tak. Politici se v televizi natřásají a předvádějí, protože se chtějí zalíbit lidem. Každých pár let se totiž lidé rozhodují, kterým politikům na čas dovolí, aby vydávali hloupé zákony a kradli státní peníze. Politiků je totiž moc a všichni najednou to dělat nemůžou. Teď si asi říkáte, proč jim to vůbec dovolujeme? Inu, nemáme moc na výběr. Pokud bychom to nedělali my, našlo by se pár hodně škaredých politiků, vzali by si moc sami do svých rukou a nás už by se na nic neptali.
Takže si zapamatujte, že musíte chodit k volbám, aby se ty skupinky politiků, co jsou momentálně u vesla pravidelně střídaly. To je totiž drží alespoň trochu na uzdě. Ti noví se vždycky podívají, co dělali ti staří a zavřou pár z těch, co nejvíc kradli, do vězení. Sami přitom ví, že až se z nich samých stanou staří a příjdou jiní noví, mohli by zavřít zase je a tak se ta státní zlodějna drží v rozumných mezích.
Ptáte se, kolik těch skupinek politiků je? Inu, z předchozího povídání vidíte, že by stačily dvě, které by se pravidelně střídaly. Ve skutečnosti je jich ale víc, protože ve velkých skupinkách je velká konkurence a tak to radši spousta politiků zkouší ve skupinkách menších, kde mají větší šanci dostat se k lizu.
Copak Pepíčku? Ptáš se, zda politici taky jezdí na výlety? Ale to víš, že ano! Politici mají podobnou mateřskou školku jako vy, kde si celý den hrají. Říkají jí parlament. Čas od času jezdí i na výlety. Většinou ne všichni najednou, ale zato daleko a na dlouho. Vracejí se potom opálení a usměvaví a nějakou dobu méně zlobí.
A co ty, Mařenko? Že je ti politiků líto, když je nikdo nemá rád? Dříve to pár lidí zkoušelo, zůstat i v politice slušnými a pravdomluvnými, ale neosvědčilo se to. Ostatní se jím vyhýbali a hlavně lidé to nemají rádi. Lidé chtějí, aby se politici navzájem uráželi, hlasitě nadávali na všechny kromě své skupinky a slibovali hory doly. Takže máme politiky, jaké jsme chtěli a nemusí ti jich být Mařenko líto. Jsou to sice kreatury, ale někdo to dělat musí a je lepší, když se hlásí sami, než kdyby se do toho nikdo nehrnul a muselo se losovat mezi všemi lidmi.
Tak děti, a teď šup do postýlek a spát. A hlavně se dobře učte a poslouchejte maminku, abyste se, až dospějete nemuseli dát na politiku a nedělali rodičům ostudu.
Dobrou noc!

Bydlím, bydlíš, bydlíme

V poslední době se v novinách hodně píše o tom, kde bydlí který politik. V normálních dobách jsou takové zprávy v rubrice Bydlení, teď jsou však často na titulní stránce. Politici si bydlí vesměs dobře. Intelektem a schopnostmi možná kopírují průměr národa, bydlením však rozhodně nikoli. Zajímavé je, jak se tito chlapíci s oficiálním platem […]

V poslední době se v novinách hodně píše o tom, kde bydlí který politik. V normálních dobách jsou takové zprávy v rubrice Bydlení, teď jsou však často na titulní stránce. Politici si bydlí vesměs dobře. Intelektem a schopnostmi možná kopírují průměr národa, bydlením však rozhodně nikoli.
Zajímavé je, jak se tito chlapíci s oficiálním platem pár desítek tisíc měsíčně ke svému bydlení dostali.
Většinou si půjčili, tu od strejdy, tam od švagra, od kamaráda, či přítelkyně – do banky pro hypotéku se jim asi moc nechtělo. Další část se dobře oženila – dům či byt vlastní manželka, která jej dostala darem, věnem, jako dědictví, pujčila si od strejdy, kamarádky, atakdále a tak pořád pryč.
Kde jsou ty časy frajerů generace Klause, Havla, Dlouhého a Dyby, kteří si v polovině devadesátých let vydělávali milióny přednáškovými turné, vydáváním sbírek projevů, a někteří i sem tam přiznanou konzultací.
Dnešní politici takoví formáti nejsou. Co jim kdo nedá, to nemají. Sami si vydělají leda tak na obleky a kravaty, ale zásadní životní investice za ně řeší někdo jiný. Že je to vůbec baví, takhle využívat své příbuzné. Copak se to dělá?
A nebo že by to bylo trochu jinak, a politici ve skutečnosti nejsou tak neschopní a jen se za své dodatečné příjmy stydí? Pak musí mít těžké spaní z ustavičného přemýšlení: „Co když mi na to nějaký novinářský šťoura příjde? Všichni kolem mně si myslí, že se na nic jiného než politiku nehodím a najednou se zjistí, že umím i vydělat peníze? Co když jsem při tom svém tajnůstkářství zapoměl zaplatit i nějaké daně?“
Nemají to hoši jednoduché …

Inaugurační řeč

Inauguračnímu proslovu prezidenta Bushe není co vytknout. Je to precizně sepsaná řeč plná vzletných pravd a optimismu. Vnitřní americké problémy mně příliš nezajímají a tak jsem se chtěl hlavně dozvědět, co plánuje prezident Bush se světem ve svém druhém funkčním období, kdy si prý znovuzvolení američtí prezidenti snaží „vybudovat své místo v historii“. Zahraničí se […]

Inauguračnímu proslovu prezidenta Bushe není co vytknout. Je to precizně sepsaná řeč plná vzletných pravd a optimismu. Vnitřní americké problémy mně příliš nezajímají a tak jsem se chtěl hlavně dozvědět, co plánuje prezident Bush se světem ve svém druhém funkčním období, kdy si prý znovuzvolení američtí prezidenti snaží „vybudovat své místo v historii“.
Zahraničí se věnuje podstatná část projevu a vše se točí kolem několika klíčových myšlenek:

– svoboda je vždy lepší než diktatura
– americkými nepřáteli jsou diktatury obecně a Amerika se bude zbavovat diktátorů a nastolovat demokracii
– Amerika nebude nutit své hodnoty zbytku světa a bude podporovat samostatné rozhodování národů, pokud bude demokratické

Řeči se vedou a voda teče. Co budou tyto myšlenky znamenat ve skutečnosti? Amerika určitě není velký Satan, ale na osudu trpících v různých částech světa jí pramálo záleží. Primární je její vlastní bezpečnost a zájmy a na tom není nic špatného.
Bush definoval jako největší nepřátele Ameriky totalitní diktatury, ale je tomu skutečně tak, a nebo se ostrý postup proti diktaturám jenom mnohem lépe prodává?
Existují dva druhy zemí, které dnes nejvíce ohrožují americkou a potažmo i světovou bezpečnost. V první skupině jsou státy, kde prosperují rozsáhlé formální čí neformální struktury zaměřené proti Americe a západu, které jsou dostatečně silné pro naplánování rozsáhlejšího teroristického útoku. Do této skupiny patří třeba Pakistán, Egypt, Saudská Arábie.
Druhou skupinu tvoří země, kde existují rozsáhlé arzenály zbraní hromadného ničení a kde hrozí jejich únik do nepovolených rukou. Sem patří všechny existující jaderné mocnosti – USA, Rusko, Ukrajina, Francie, Velká Británie, Pákistán, Indie, Izrael.
Kdo tedy dnes nejvíce ohrožuje Ameriku? Pákistán, který vlastní jaderné zbraně a zároveň v něm existuje rozsáhlá fundamentalistická komunita? Nebo Saudská Arábie, kde sice USA mají vojenské základny, ale vyrostly tam již zástupy atentátníků a mnoho zkušených organizátorů? Nebo tisíce laboratoří po celých Spojených státech, které pracují s nebezpečnými chemickými a biologickými vzorky a kde nelze zabránit riziku krádeží a zneužití?
Proč tedy mediální tanečky kolem Íránu a Sýrie? Mezi špatnými chlapci viděno americkýma očima jsou už dlouho, tak proč to měnit. Přemýšlení přece bolí a veřejnost jím zatěžovat nebudeme.

Konverzace o konzervaci

Všiml jsem si, že na internetových stránkách BBC News jsou ochránci přírody důsledně označováni jako conservationists, neboli konzervacionisté. Nevím, jak toto nelibozvučné slovo lépe přeložit do češtiny, aby se nepletlo s konzervativci, konzervátory, konzervatoristy, či konzervanty a přitom zůstal zachován smysl – že dnešní ochránci přírody chtějí většinou zakonzervovat stav, který existuje, nebo existoval někdy […]

Všiml jsem si, že na internetových stránkách BBC News jsou ochránci přírody důsledně označováni jako conservationists, neboli konzervacionisté. Nevím, jak toto nelibozvučné slovo lépe přeložit do češtiny, aby se nepletlo s konzervativci, konzervátory, konzervatoristy, či konzervanty a přitom zůstal zachován smysl – že dnešní ochránci přírody chtějí většinou zakonzervovat stav, který existuje, nebo existoval někdy v minulosti.
Nemluvím teď o tom, zda je to dobře, či špatně. Je ovšem fakt, že vybetonováním louky příroda nezmizí, jen se dost drasticky změní druhová skladba. Místo lučního kvítí, motýlů a štěbetavých ptáčků tam bude žít podběl, pýr a krysy. Příroda s květinami, stromy a ptáky je pro nás lidi hezčí a proto si ji ceníme více, než společenstev žijících v odkalovacích nádržích, na skládkách a v příkopech podél dálnic.
Proto máme konzervacionisty, kteří se snaží uchovat co nejvíce území ve stavu, jak bychom si jej rádi pamatovali z dětství a jak jej vídáme v televizních reklamách.