V poslední době se v novinách hodně píše o tom, kde bydlí který politik. V normálních dobách jsou takové zprávy v rubrice Bydlení, teď jsou však často na titulní stránce. Politici si bydlí vesměs dobře. Intelektem a schopnostmi možná kopírují průměr národa, bydlením však rozhodně nikoli.
Zajímavé je, jak se tito chlapíci s oficiálním platem pár desítek tisíc měsíčně ke svému bydlení dostali.
Většinou si půjčili, tu od strejdy, tam od švagra, od kamaráda, či přítelkyně – do banky pro hypotéku se jim asi moc nechtělo. Další část se dobře oženila – dům či byt vlastní manželka, která jej dostala darem, věnem, jako dědictví, pujčila si od strejdy, kamarádky, atakdále a tak pořád pryč.
Kde jsou ty časy frajerů generace Klause, Havla, Dlouhého a Dyby, kteří si v polovině devadesátých let vydělávali milióny přednáškovými turné, vydáváním sbírek projevů, a někteří i sem tam přiznanou konzultací.
Dnešní politici takoví formáti nejsou. Co jim kdo nedá, to nemají. Sami si vydělají leda tak na obleky a kravaty, ale zásadní životní investice za ně řeší někdo jiný. Že je to vůbec baví, takhle využívat své příbuzné. Copak se to dělá?
A nebo že by to bylo trochu jinak, a politici ve skutečnosti nejsou tak neschopní a jen se za své dodatečné příjmy stydí? Pak musí mít těžké spaní z ustavičného přemýšlení: „Co když mi na to nějaký novinářský šťoura příjde? Všichni kolem mně si myslí, že se na nic jiného než politiku nehodím a najednou se zjistí, že umím i vydělat peníze? Co když jsem při tom svém tajnůstkářství zapoměl zaplatit i nějaké daně?“
Nemají to hoši jednoduché …

Inauguračnímu proslovu prezidenta Bushe není co vytknout. Je to precizně sepsaná řeč plná vzletných pravd a optimismu. Vnitřní americké problémy mně příliš nezajímají a tak jsem se chtěl hlavně dozvědět, co plánuje prezident Bush se světem ve svém druhém funkčním období, kdy si prý znovuzvolení američtí prezidenti snaží „vybudovat své místo v historii“.
Zahraničí se věnuje podstatná část projevu a vše se točí kolem několika klíčových myšlenek:

– svoboda je vždy lepší než diktatura
– americkými nepřáteli jsou diktatury obecně a Amerika se bude zbavovat diktátorů a nastolovat demokracii
– Amerika nebude nutit své hodnoty zbytku světa a bude podporovat samostatné rozhodování národů, pokud bude demokratické

Řeči se vedou a voda teče. Co budou tyto myšlenky znamenat ve skutečnosti? Amerika určitě není velký Satan, ale na osudu trpících v různých částech světa jí pramálo záleží. Primární je její vlastní bezpečnost a zájmy a na tom není nic špatného.
Bush definoval jako největší nepřátele Ameriky totalitní diktatury, ale je tomu skutečně tak, a nebo se ostrý postup proti diktaturám jenom mnohem lépe prodává?
Existují dva druhy zemí, které dnes nejvíce ohrožují americkou a potažmo i světovou bezpečnost. V první skupině jsou státy, kde prosperují rozsáhlé formální čí neformální struktury zaměřené proti Americe a západu, které jsou dostatečně silné pro naplánování rozsáhlejšího teroristického útoku. Do této skupiny patří třeba Pakistán, Egypt, Saudská Arábie.
Druhou skupinu tvoří země, kde existují rozsáhlé arzenály zbraní hromadného ničení a kde hrozí jejich únik do nepovolených rukou. Sem patří všechny existující jaderné mocnosti – USA, Rusko, Ukrajina, Francie, Velká Británie, Pákistán, Indie, Izrael.
Kdo tedy dnes nejvíce ohrožuje Ameriku? Pákistán, který vlastní jaderné zbraně a zároveň v něm existuje rozsáhlá fundamentalistická komunita? Nebo Saudská Arábie, kde sice USA mají vojenské základny, ale vyrostly tam již zástupy atentátníků a mnoho zkušených organizátorů? Nebo tisíce laboratoří po celých Spojených státech, které pracují s nebezpečnými chemickými a biologickými vzorky a kde nelze zabránit riziku krádeží a zneužití?
Proč tedy mediální tanečky kolem Íránu a Sýrie? Mezi špatnými chlapci viděno americkýma očima jsou už dlouho, tak proč to měnit. Přemýšlení přece bolí a veřejnost jím zatěžovat nebudeme.

Všiml jsem si, že na internetových stránkách BBC News jsou ochránci přírody důsledně označováni jako conservationists, neboli konzervacionisté. Nevím, jak toto nelibozvučné slovo lépe přeložit do češtiny, aby se nepletlo s konzervativci, konzervátory, konzervatoristy, či konzervanty a přitom zůstal zachován smysl – že dnešní ochránci přírody chtějí většinou zakonzervovat stav, který existuje, nebo existoval někdy v minulosti.
Nemluvím teď o tom, zda je to dobře, či špatně. Je ovšem fakt, že vybetonováním louky příroda nezmizí, jen se dost drasticky změní druhová skladba. Místo lučního kvítí, motýlů a štěbetavých ptáčků tam bude žít podběl, pýr a krysy. Příroda s květinami, stromy a ptáky je pro nás lidi hezčí a proto si ji ceníme více, než společenstev žijících v odkalovacích nádržích, na skládkách a v příkopech podél dálnic.
Proto máme konzervacionisty, kteří se snaží uchovat co nejvíce území ve stavu, jak bychom si jej rádi pamatovali z dětství a jak jej vídáme v televizních reklamách.