S klesajícími teplotami a příchodem podzimu jsme vyrazili do podzimních hor – Jeseníků (jeseň slovensky, осень rusky, jesień polsky, есен bulharsky, jen česky podzim). Německy se Jeseníky řeknou Gesenkes, takže je vidět, že slovanský název je původní a starší.
Nechali jsme auto na Skřítku a vyrazili na hřebenovou tůru přes Jelení studánku a Petrovy kameny na Ovčárnu. Odtud jsme sešli kaňonem Bílé Opavy do Karlovy Studánky a nechali se vyvézt autobusem zpátky na Ovčárnu. Došli jsme na Praděd a zakončili den popíjením žaludečního likéru stejného jména v restauraci umístěné ve vysílací věži.
Ráno jsme vstali brzy a vyrazili znovu na vysílač, abychom se pokochali pohledem z vyhlídkové terasy, kam se lze za mírný obolus nechat vyvézt výtahem. Ve vzduchu byl bohužel silný opar, přestože bylo brzo ráno, ale i tak to stálo za to.
Z Pradědu jsme sešli liduprázdným Divokým dolem, který dělá čest svému jménu a dorazili ke spodní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Místo je hlídáno kamerami a při překročení závory se z tlampače okamžitě rozeřve hlas kontrolující pracovnice, která – sedíc neznámo kde – bedlivě sleduje desítky trempů a turistů na televizních obrazovkách a je vždy připravena úderným příkazem přes tlampač je chránit před sebou samými. Měl jsem z toho hodně orwellovský pocit.
Nedali jsme se odradit převýšením přes šest set metrů a vyrazili k horní nádrži, která je vydlabaná do uřezaného vrcholu v masívu Mravenečníku ve výšce 1350 metrů nad mořem. Je to stavba jako z jiného světa a je důkazem toho, že vybetonovat se dá skutečně cokoli a kdekoli, pokud pro to někdo najde dobrý důvod.

Nedávno jsme se byli potápět na Velké Americe. Potápíme se jen tak, na nádech a je obtížné najít v Čechách místo s dostatečně čistou vodou, aby to stálo za to. Na Velké Americe to za to stojí, i přes krkolomný sestup dolů.
Viditelnost přes pět metrů, spousta ryb a raků, podvodní keson potápěčů z Kladna – a pekelně studená voda!
Přikládám pár fotek, pořízených podvodním pouzdrem Lomo, o kterém jsem tu již psal. Kvalita snímků se pronikavě zhoršuje a navíc se začíná podezřele kývat krytka objektivu, takže den, kdy pouzdro vypustí svou vodotěsnou duši a nahradí jí přívalem vody už zřejmě není daleko.

U moře

U moře je všechno jinak než ve vnitrozemí. Eroze je rychlejší, slaný vzduch nepřeje rostlinám, pořád fouká vítr. V měkkých sedimentech, které na některých místech ubývají rychlostí metr za století mají hnízda vlaštovky. Zvířata se většinou moc nemýlí, ale v tak křehkém prostředí není nikdo prorokem – pár odfláknutých hnízd jsme viděli spadlá na zemi.

Blízko Šably jsou na pobřeží ropné vrty. Ne každý vrt se povede a občas na povrch vytéká jenom horká voda páchnoucí po sirovodíku a terpentýnu. V takovém prostředí má problémy růst i nejodolnější tráva.

Nedaleko ropných vrtů je maják, vedle něhož kdysi postavili molo s ropným potrubím, které vede tak daleko do moře, kam se mohly bezpečně přiblížit tankery. Před několika lety se nepoužívané molo částečně zřítilo – na vině nebylo ani tak rozbouřené moře, jako silná vrstva ledu, která molo pokryla během tuhé zimy. Tlusté železné nosníky se ohnuly a zlomily jako sirky.

Boží most

Krasovy utvar nedaleko Vrace. Řeka prokopala několik set metrů dlouhý tunel skalním masívem, část se zřítila a vytvořila soutěsku, asi sto metrů zůstalo a jmenuje se boží most. Řeka už dnes teče o patro níže a v jeskyni ji připomíná malé jezírko. Velmi zajímavé místo.

Hokejová hala

Taky připomíná tunel. Nedostavěná hokejová hala stojí opuštěná na louce na okraji Vrace a těžko kdy najde uplatnění. Kolik tisíciletí bude potřeba, než po ní zmizí poslední stopa? Nebo se půda stane tak drahá, že se někomu vyplatí rozebrat jí a postavit místo ní něco jiného. Kdo ví.

Kdysi dávno jsem koupil staré sovětské podvodní pouzdro na fotoaparát Lomo, spolu s malým poloautomatickým foťákem. Pouzdro vypadá jako amatérský výlisek z novoduru, ale je tovární výroba. Použil jsem jej zatím jen několikrát a letos před cestou k moři jsem si na to zařízení zase vzpoměl.
Foťák uvnitř pouzdra je poloautomatický – má vestavěný expozimetr a pro danou clonu dopočítává čas – funguje tedy jako moderní zrcadlovky v režimu preference clony. Převíjení filmu a ostření je manuální, objektiv je pevný s ohniskem 38mm. Kvůli počítání času závěrky je uvnitř baterie. Nevím kde a nevím jaká, protože jsem ji nikdy neměnil. Foťák mám už více než deset let a kupoval jsem jej z druhé ruky, takže v době koupě baterie určitě nebyla nová. I když foťák mnoho nepoužívám, výdrž se mi zdá obdivuhodná. Vot éto ťéchnika!
Tam, kde se u moře často koupeme, je malá pláž uprostřed skal a asi sto metrů od břehu je v malé hloubce skalní okno. Pro představu přikládám pár snímků, jak to tam dole vypadá.

Kdo pozná, odkud jsou fotky u tohoto příspěvku, tomu pošle Mišo Vtipkár stokorunáčku!
… a už mi Mišo volá, abyste ďalej nevolali, stokorunáčky došly, poznali skoro všichni. Je to ten kus Českého krasu mezi Karlštejnem a Malou Amerikou, který lze Čehůnom jenom závidět, i když zásluhu na něm mají vlastně pramalou!
Berounka byla pred Čehůnmi, bude aj po nich. Ale vyhrabali v okolí pár velkých děr do země, kde se dá koupat, a zatím nezastavěli všechny volné louky příměstskými domky z betonových tvárnic, i když do Prahy je to jen něco přes třicet kilometrů!