Život, vesmír a tak vůbec

Pasekáři versus škola

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd: Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole. Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku číst dále …

Nejsem příznivcem organizovaného vzdělávání. A ode dneška vím proč. Mám to v genech. Zde je zápis ve školní kronice Ostravické školy z roku 1895, kdy tam docházel můj prapraděd:

Zdá se býti vůbec charakteristickou známkou jak občanstva tak i dítek veliká nevšímavost a netečnost vůči škole.

Zapsal pan nadučitel Karel Heinisch, který se téhož roku odebral na zasloužený odpočinek po 35 letech strávených na místní škole. Člověk by čekal, že se po tak dlouhé době prožité na Ostravici usadí někde poblíž, ale pan nadučitel raději prchl do třicet kilometrů vzdáleného Příbora. Proč? Možná napoví další zápis v kronice:

V obci se těšil K. Heinisch veliké oblibě, čehož důkazem byl velkolepý pochodňový průvod večer před jeho odjezdem na počest mu uspořádaný.

Na počest? Nebylo to večerní srocení pasekářů s pochodněmi spíše výhružka?

Pasívní rezistence místních obyvatel proti škole je patrná i z tohoto zápisu:

Školní budova jest ve velice bídném stavu, jest to snad nejbídnější budova školní v celém okresu místeckém. Obec nečiní žádných kroků (…) než aby vyhověno bylo nejnutnějším požadavkům zákonů. Polodenní (zkrácené) vyučování uvedeno jest zde již po 10 let, následkem čehož jsou výsledky vyučování a vychovávání velmi bídné.

Mám ten kraj rád.

Kořeny, listy, plody, od květiny do úrody

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a číst dále …

Kvete mák, kvete len, kvete hrášek, celý den, taky okurky, melouny a cukety, ptáci lítaj´ jak rakety, hmyzáci bzučí okolo svazenky, no prostě slunovrat. Chce se přetáhnout přes hlavu bílou řízu, běhat po poli a navečer naboso přeskakovat mihotavé plameny, držíce se za ruce a písně zpívajíce, takové ty jak z nich hrdlo ochraptí a oči vlhnou.
I letos se semena proměnila v hustou zeleň, hejna kobylek ještě nepřiletěla, možná jsme nebyli zase tak zlí, i když né že by nebylo zač trestat. Všude kolem jsou vidět odlesky rajské zahrady, po které nepřestáváme toužit a v potu tváře s ohnutými zády se ji snažíme vytvořit tady na Zemi.
A taky proč ne, vždyť hlady na zahrádce člověk neumře, stačí sem tam něco vyrýpnout, utrhnout a uštípnout a je dost na polívku …

Štěstí

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové: Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu číst dále …

Dva krátké úryvky z toho, co jsem dnes četl. První je facebookový status spisovatelky Radky Třeštíkové:

Za poslední týden jsem spala jen pár hodin, z toho úplně tvrdě ani jednu. Dvakrát jsem se rozbrečela, párkrát si hystericky zakřičela a jedenkrát švihnula o zem dózou se sypaným čajem, což víckrát neudělám, protože jestli si něco opravdu nemůžu dovolit, tak hodinu zametat kuchyň. Než obě děti nasnídám, převléknu a jakžtakž zpacifikuju, je obvykle poledne. Nejspíš jsem si myslela, že s druhým dítětem se všechno prostě jen vynásobí dvěma. Nikdo mi neřekl, že se to vynásobí stem! Že mé maličké dvouleté dceři přes noc tak strašně naroste hlava anebo mi to tak aspoň bude připadat. Že náš pes bude pít vodu ze záchodu, protože mu ji prostě nezvládnu nalít. Že už se najím jenom vestoje, jestli teda vůbec. Že nikdy nestihnu doběhnout k telefonu, a že už nikdy nikomu nezavolám zpátky. Že Jonatanův pláč nebudu moct okamžitě utišit, protože zrovna maluju žirafu, a že Ele nebudu moct domalovat medvěda, protože Jonatan už má zase hlad. Že budu občas jen bezradně stát uprostřed bytu s očima upřenýma na hodiny, jejichž ručičky najednou zběsile krouží, ovládnutá pravidelnými kontrakcemi čisté radosti a zároveň naprosto stísněným pocitem, že to všechno vzdám, přitom vím, že stejně nemůžu, a že rozhodně nechci. Můj diář je na příští týdny naprosto nepopsaný, klidně bych ho mohla dát někam stranou, ale já nemám čas, a tak tady pořád leží přímo přede mnou, jako odpověď na všechny otázky o štěstí. Protože tohle je ono. Každá prázdná stránka, každý nevyplněný řádek, každá zaneprázdněná vteřina, co je až po okraj naplněná mateřskou láskou, díky které si každý den znovu a znovu uvědomuju, co je na celém životě to úplně nejdůležitější – život. Hmm…a teď mě omluvte, jdu se zas na chvíli zhroutit:)

Další úryvek je z textu spisovatele Michaela Pollana, ve kterém popisuje, jak se vydal poprvé v životě na lov divočáka:

Našel jsem si stinné místo s výhledem na kaliště a skryl se v zeleni, opřený zády o kmen stromu. Pušku jsem měl položenou na klíně a snažil se být zticha. Připadalo mi, že vzduch procházející mými nosními dírkami dělá příliš velký hluk a tak jsem začal dýchat ústy. Smysly jsem měl napnuté k prasknutí, vůbec jsem nevnímal běžný tok myšlenek, které se mi normálně honí hlavou. Byl to stav podobný meditaci, ale přitom jsem jsem nemusel vyvinout žádné úsilí, abych si takto vyčistil hlavu. Naladil jsem se vlnění divočáka, celá má mysl se soustředila na les, byl jsem pohlcen přítomným okamžikem. Musel jsem ztratit pojem o čase, protože dvacet minut uplynulo jako nic. Za normáních okolností by mi bylo nepohodlné zůstat takto dlouho skrčený, ale teď jsem necítil sebemenší potřebu se pohnout … To čekání bylo velice příjemné.

Je pozoruhodné, že po padesáti, sto, či dvě stě tisících letech evoluce nás stále činí nejšťastnějšími to samé, co nás činilo šťastnými na jejím začátku … Ať žije pokrok?

Flancky

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek. Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je číst dále …

Jaro. Jako každý rok bych si přál, aby všechna okna domu směřovala na jih. Hned po vzbuzení, s očima ještě slepenýma, doklopýtám k truhlíkům a zvědavě zkoumám, co nového se vyklubalo na svět. Chválím tabák a celer, spílám lékořici, která vytrvale odolává mým pokusům vypěstovat si ji ze semínek.
Zalévám, pikýruju, vypiplávám, aby až je pustím do světa, do té džungle plné ptáků, slimáků, krupobití, silných větrů, plevelů a nenechavých dětských rukou, měly šanci přetvořit co nejvíce vzduchu na šťavnaté plody, křupavé kořínky, voňavé lístky, aby byly radost pohledět a potěšení jíst.

Sklizeň zázvoru

Rostlinám zázvoru v truhlíku za oknem začaly usychat listy a přišel čas sklizně. Byl jsem zvědavý, kolik kořenů vyhrabeme, protože plastový truhlík se během podzimu povážlivě vyboulil do stran. A taky že jo. Ze země jsme vytáhli dva masívní propletence, posuďte sami podle fotek. Čerstvý zázvor má na řezu plnou žlutou barvu a komplexnější vůni, číst dále …

Rostlinám zázvoru v truhlíku za oknem začaly usychat listy a přišel čas sklizně. Byl jsem zvědavý, kolik kořenů vyhrabeme, protože plastový truhlík se během podzimu povážlivě vyboulil do stran. A taky že jo. Ze země jsme vytáhli dva masívní propletence, posuďte sami podle fotek. Čerstvý zázvor má na řezu plnou žlutou barvu a komplexnější vůni, než zázvor kupovaný. Musíme ty macky nějak zpracovat, takže nás čeká období zázvorové limonády, čaje, sušení a nakládání a přidávat jej budeme snad i do knedlo vepřo zelo.
Pěstování zázvoru doma za oknem je velmi snadné. Stačí na jaře strčit do truhlíku kus oddenku, na kterém je alespoň jeden neporušený pupen a pak zalévat a čekat, až rostliny vyrostou. Jakmile jim zhnědnou listy, je čas sklizně. Po sklizni zase kus oddenku zasadit a tak pořád znovu.

Profesor Albíno

Musím vám napsat o profesoru Albínovi. Dostáváme pravidelně do schránky jeho inzeráty. Tady je překlad jednoho z nich, který nám došel včera: Slavný velký věštec a médium Profesor ALBÍNO Všechny vaše problémy budou 100% vyřešeny do tří dnů. Platí se až při výsledcích! Specialista na znovuzískání náklonnosti milované osoby, lásku, odstraňování osobnostních bloků, léčbu neznámých číst dále …

Musím vám napsat o profesoru Albínovi. Dostáváme pravidelně do schránky jeho inzeráty. Tady je překlad jednoho z nich, který nám došel včera:

Slavný velký věštec a médium Profesor ALBÍNO

Všechny vaše problémy budou 100% vyřešeny do tří dnů.

Platí se až při výsledcích!

Specialista na znovuzískání náklonnosti milované osoby, lásku, odstraňování osobnostních bloků, léčbu neznámých nemocí, odčarování, štěstí ve hře, úspěch ve vašich projektech, obchod, podnikání, studium, zkoušky, ochranu proti nepřátelům, rodinné problémy, atd.

Mohu i přijet – 100% záruka úspěchu ve všech případech.

Otevřeno denně – neváhejte mě kontaktovat.

Zdá se, že je to mocný kouzelník. Přemýšlím nad tím, že bych jej dal dohromady se svými přáteli z CERNu. Mohli by spolu dokázat velké věci.
Profesor Albíno do CERNu snadno dojede tramvají a mohl by třeba odčarovat urychlovač LHC – který se má příští rok rozjet na plný výkon – aby se neopakovala ta nepříjemnost s héliem krátce po prvním startu.
Mohl by také pomoci znovu získat náklonnost standardního modelu částicové fyziky, aby se potvrdila (či naopak vyvrátila) teorie supersymetrie a fyzika se posunula zase o kus dál.
Houfy mladých vědátorů, kteří v CERNu pracují na svých diplomových a doktorských pracích, by jistě ocenily, že profesor Albíno je specialistou na studium a zkoušky.
A ochrana proti nepřátelům? To by mohlo zajímat CERNovskou ochranku …

Na skok doma

Takové malé vyznání, které jsem objevil včera v polorozdělaném stavu na harddisku domácího počítače. Úplně jsem na něj zapoměl a narazil na něj čirou náhodou. K domácímu počítači si totiž od doby, co mám tablet, se kterým se dá ležet v posteli, sedám jen výjimečně. Jak praví přísloví – bližší tablet než desktop …

Takové malé vyznání, které jsem objevil včera v polorozdělaném stavu na harddisku domácího počítače. Úplně jsem na něj zapoměl a narazil na něj čirou náhodou. K domácímu počítači si totiž od doby, co mám tablet, se kterým se dá ležet v posteli, sedám jen výjimečně. Jak praví přísloví – bližší tablet než desktop …

Život ze supermarketu

No taky tam nakupujeme… Skoro každý den navštěvujeme chrámy konzumu a vyzobáváme z dlouhatánských řad hygienicky balených, lákavě nasvícených a standardizovaně stejných produktů plastikové balíčky do vozíku a pak je doma jíme pod záminkou, že je to jídlo. Člověk je na to tak nějak zvyklý a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale stejně jako na číst dále …

No taky tam nakupujeme… Skoro každý den navštěvujeme chrámy konzumu a vyzobáváme z dlouhatánských řad hygienicky balených, lákavě nasvícených a standardizovaně stejných produktů plastikové balíčky do vozíku a pak je doma jíme pod záminkou, že je to jídlo.
Člověk je na to tak nějak zvyklý a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale stejně jako na smetišti občas vyroste růže, i pod vrstvami polyetylénu se může skrývat kus živé přírody.
Jednou jsem strčil do hlíny kus zázvoru z obchodu, on se ujal a vytvořil hustou mříž listoví, přes kterou skoro nevidno na betonové parkoviště před domem.
Jindy jsem nechal naklíčit pecku z avokáda a už je z něj košatý stromek.
Tyhle experimenty mi slouží jako připomínka toho, že přes všechnu snahu o co nejsterilnější prostředí jsou supermarkety pořád ještě skladištěm biologického materiálu, který má svůj původ v obyčejné hlíně.
Touhy lidské mysli oprostit se od půdy a vyletět k oblakům jsou na každém kroku sráženy zpátky do kupy hnoje neměnnou realitou přírody, jakkoli se jí snažíme maskovat křiklavými obaly v regálech a pilnou prací mladých chemiků v laboratořích potravinářských firem.

Koule v kleci

Deset hodin intenzívního odpočinku s řezbářským nožem v ruce. Materiál: lípa

Deset hodin intenzívního odpočinku s řezbářským nožem v ruce.

Materiál: lípa

Vyřezávání z mýdla

– „Tati, co je to?“ – „To je řezbářský nůž, synku. Vyřezávají se s ním různé věci z lipového dřeva.“ – „A můžu si to zkusit?“ Vlastně, proč ne? S lipovým dřevem raději počkáme, to by byl masakr pro tvé prsty a možná nejen pro ně, ale vyřezávat se dá do ledasčeho. Třeba do Marseilleského číst dále …

– „Tati, co je to?“

– „To je řezbářský nůž, synku. Vyřezávají se s ním různé věci z lipového dřeva.“

– „A můžu si to zkusit?“

Vlastně, proč ne? S lipovým dřevem raději počkáme, to by byl masakr pro tvé prsty a možná nejen pro ně, ale vyřezávat se dá do ledasčeho. Třeba do Marseilleského mýdla, které prodávají v obchodě na rohu.
Před druhou světovou válkou bylo mýdlové řezbářství docela populární, hlavně v Americe, kde jej marketingově podporovala firma Procter & Gamble. Konaly se soutěže, kterých se účastnily tisíce řezbářů.
Zábava to je veliká, a nejen pro děti. I já jsem si příjemně zarelaxoval ve vaně napuštěné horkou vodou, s nožem a kostkou mýdla v ruce.