Když jsem chodil do první třídy základní školy, měl jsem za spolužáka cikána Štefana. Neučil se příliš dobře a po půl roce naší třídu opustil, ale uměl něco, co jsem obdivoval. Když byl vyvolán k tabuli, chytil sešit mezi dva prsty, zavřel ho a současně třetí prst používal jako záložku, aby až ležérně dojde k tabuli, mohl sešit otevřít na stejné stránce, na které předtím psal. Zatímco ostatní prvňáčci zběsile bojovali s koordinací jemné motoriky při psaní mámy a masa a sešit při chůzi drželi oběma rukama, Štefan vypadal jako ošlehaný plně gramotný veterán administrativy.
Zhruba ve stejné době jsme byli s otcem na úřadě, kde měli velká, široká schodiště. Do té doby jsem znal dva způsoby chůze po schodech dolů – klus, kdy se schází co noha nohu mine, schod po schodu – a trysk, kdy se skáče dolů co třetí, čtvrtý, pátý schod.
Na onom úřadě jsem však uviděl úplně jiný styl – úřednický cval – tělo zůstává v horizontální poloze, příliš se nehýbe, nohy se vykopávají dopředu a střídavě se sestupuje schod po schodu, ladně a plynule, a přitom velkou rychlostí.
Obě tyto úřednické dovednosti (a spoustu dalších) jsem si časem osvojil, existuje však něco, co musí každý úředník znát a co mně zoufale nejde – přidržovat si telefon u ucha ramenem. Správný úředník je schopen v této poloze s vykřiveným ramenem a skloněnou hlavou jíst, chodit, přerovnávat spisy, lézt po žebříku, řídit auto – prostě téměř vše. Několikrát jsem to zkusil a dokážu tak maximálně stát na místě a bojím se i mluvit, aby mi telefon nevypadl.
Vydat se na dráhu kariérního úředníka pro mně zřejmě nepřipadá v úvahu. Dnes už sice existují obezličky v podobě lehkého hands-free, nebo bluetooth headsetů, ale ruku na srdce – úředník podpírající si telefon ramenem, sbíhající ze schodů úřednickým cvalem a přitom nesoucí tlustý fascikl s prstem uvnitř jako záložkou – to je známka kvalifikace! Týpek s bondovkou jedoucí výtahem s notebookem přes rameno je proti němu břídil.

Přimět kojence, kterému se chce křičet k tomu, aby to nedělal, lze různě. Můžete třeba pustit hudbu a vzít ho do náručí, tančit a potrásat s ním, broukat mu do ucha, lechtat po tváři, mluvit na něj, cvičit mu s rukama a nohama.
Nebo mu můžete strčit do pusy dudlík. Výsledek je stejný. Pouze v prvním případě jste po deseti minutách zpocení a bolí vás záda. V případě dudlíku se můžete vrátit hned k televizi.
A tak se toto poznání rozšířilo i do života dospěláků a dneska už každý politik, marketingový kouzelník a tiskový mluvka ví, že než nám tančit a zpívat a dělat co nám na očích uvidí je jednodušší strčit nám do pusy velikánský dudlík a my ztichneme a mlaskáme jako nemluvňata.
Dobře nám tak.

Přistěhovali jsme se do domu, kde kromě nás žijí převážně staří lidé. V době oběda se po chodbách šíří směsice vůní, které jsem už téměř zapoměl. Sekaná s žemlemi namočenými v mléce, řízky smažené na sádle, vývar z hovězích kostí, a spousta dalších, které už jsem necítil tak dlouho, že je nedokážu identifikovat. Je to obdoba indiánských vonných váčků, které dokáží přivolat vzpomínky na doby vzdálené, kdy v létě svítilo pořád slunce a v zimě byl sníh, borůvky rostly velké jako třešně a celý rok byly prázdniny.