Nejpopulárnější slova

Díky službě Google suggest mě napadlo podívat se, o čem se na webu nejvíce píše, nebo spíše která slova se podle Googlu nejčastěji vyskytují na webových stránkách. Začal jsem s láskou a obdržel pěkných 427 miliónů výskytů. Hezký start ovšem hned pokazily peníze s 515 milióny. Ještě že láska za peníze má nějakých slabých 50 […]

Díky službě Google suggest mě napadlo podívat se, o čem se na webu nejvíce píše, nebo spíše která slova se podle Googlu nejčastěji vyskytují na webových stránkách. Začal jsem s láskou a obdržel pěkných 427 miliónů výskytů. Hezký start ovšem hned pokazily peníze s 515 milióny. Ještě že láska za peníze má nějakých slabých 50 miliónů.
Co ovšem dál? Bůh (153 miliónů), nebo snad Microsoft (250 miliónů)? Pak jsem zjistil, že web je stále převážně o počítačích (939 miliónů) a hlavně o programech, o kterých Google našel zmínku na více než miliardě dokumentů!
Tento výsledek je asi částečně zkreslen tím, že program se řekne program anglicky, česky, a třeba i německy, ale stejně je to úžasné. Hledání jistoty, opakovatelnosti a předvídatelnosti prostě hýbe webem.

Groteska

Jedenáct hodin večer, ztichlý panelák, kachlíková podlaha na chodbách. Vynáším z bytu starou plechovou skříňku. Jsem na prvním schodu. Jeden z plechových úchytů na poličky se uvolňuje a padá na zem. Odrazí se od prvního schodu a s příšerným řinčením skáče po schodech dolů až do mezipatra u výtahu. Ztuhnu, orosí se mi čelo. S […]

Jedenáct hodin večer, ztichlý panelák, kachlíková podlaha na chodbách. Vynáším z bytu starou plechovou skříňku. Jsem na prvním schodu. Jeden z plechových úchytů na poličky se uvolňuje a padá na zem. Odrazí se od prvního schodu a s příšerným řinčením skáče po schodech dolů až do mezipatra u výtahu.
Ztuhnu, orosí se mi čelo. S největší obezřetností sejdu další schod. Nic se nestalo. Ještě jeden. Všechno v pořádku. Na příštím schodu se uvolňuje další plechový držák. Rachot železa o dlaždičky mně bodá do ušních bubínků jako dýka.
Znovu zavládne klid. Slyším šouravé pohyby za dveřmi bytů. V mezipatře na mně vyzývavě hledí otevřené dveře do výtahu. Osvětlená kabina působí dojmem bezpečí. Zbývá šest schodů. Skříňku držím pevně oběma rukama. Letmým pohledem zjistím, že minimálně dva další držáky jsou na pokraji vyvléknutí a pádu. Musím se rozhodnout. Buď budu sestupovat ještě opatrněji a doufat, že držáky vydrží, nebo se pokusím zbylé schody seběhnout a skříňku co nejrychleji strčit do výtahu. Po dalším pohledu na držáky se rozhoduji pro druhou možnost.
Seskočím o dva schody, zakopávám o odchlípnutou protiskluzovou podložku, ztrácím rovnováhu. Abych zabránil pádu, pouštím skříňku, chytám se zábradlí. Skříňka dopadá na zem, oddělují se od ní všechny zbývající držáky včetně těch, které byly dobře upevněny. Za pár sekund rachot končí, já sbírám části skříňky do výtahu a sjíždím dolů. Vycházím ze dveří a jdu k popelnicím. Celý dům je vzhůru a z oken mě pozorují desítky vyděšených důchodců.

Až budou v Čechách žít Číňani

Včera jsem byl vyřizovat jednu z posledních věcí, které mi zbyly po únorové ztrátě dokladů. Při té příležitosti jsem si udělal i technickou prohlídku, protože nám nedávno uběhly čtyři roky od koupě auta. Na technickou jsem se nijak nepřipravoval a proběhla bez problémů – hlavně kvůli tomu, že každých patnáct tisíc kilometrů jezdím na garanční […]

Včera jsem byl vyřizovat jednu z posledních věcí, které mi zbyly po únorové ztrátě dokladů. Při té příležitosti jsem si udělal i technickou prohlídku, protože nám nedávno uběhly čtyři roky od koupě auta. Na technickou jsem se nijak nepřipravoval a proběhla bez problémů – hlavně kvůli tomu, že každých patnáct tisíc kilometrů jezdím na garanční prohlídky do autoservisu.
Platím tedy pravidelné prohlídky v servisu, platím technickou – a napadla mě kacířská myšlenka: co kdyby se prohlídky v servisu uznávaly jako technická, když je to vlastně totéž a ještě lepší?
Něco takového v Čechách samozřejmě nepřichází v úvahu. Takovou změnu by česká byrokracie neměla sílu realizovat. Uvidíme ale za sto let – až budou Čechy čínské a auta jezdit na olej z mandloní a třešní.
I když i sto let a čínani je asi málo a navíc čínská byrokracie je prý ještě tužší než česká. Takže možná ufoni.

Antihokejisti

Ve dnech následujících po vítězství českého týmu na hokejovém mistrovství světa ve Vídni mě překvapilo množství českých bloggerů, kteří psali články o tom, jak je hokej nezajímá, masové fandění obtěžuje a celkově jak jsou nespokojení s českým národem a jeho většinovým vztahem k hokeji. Pak mi ovšem došlo, že se divím zbytečně. Kde už by […]

Ve dnech následujících po vítězství českého týmu na hokejovém mistrovství světa ve Vídni mě překvapilo množství českých bloggerů, kteří psali články o tom, jak je hokej nezajímá, masové fandění obtěžuje a celkově jak jsou nespokojení s českým národem a jeho většinovým vztahem k hokeji.
Pak mi ovšem došlo, že se divím zbytečně. Kde už by měla být větší koncentrace mrzoutů, než mezi osamocenými bloggery komunikujícími se svým okolím přes internetové stránky, že ano :-;
Spíš to vede k zamyšlení, jak malý výsek života vlastně blogy pokrývají. Jsou to sice nejzajímavější informační zdroje na internetu, ale vypadá to, že bez iDnes a CNN a ostatních mainstreamových médií se také úplně nelze obejít.

RSS kanál

Ode dneška si je možno Luddovo Notes vychutnávat též ve vaší oblíbené RSS čtečce. Odkaz na index ve formátu RSS 0.91 je na horní liště.

Ode dneška si je možno Luddovo Notes vychutnávat též ve vaší oblíbené RSS čtečce. Odkaz na index ve formátu RSS 0.91 je na horní liště.

IT doesn't matter

Jsem dlouholetým klientem eBanky, ještě z dob, kdy se jmenovala Expandia. Původně jsem používal autorizační kalkulátor, později jsem přešel na autorizaci pomocí aplikace v mobilním telefonu. Elektronické bankovnictví eBanky je jednoduché, přehledné, bezpečné, dá se používat odkudkoli a umožňuje udržovat přehled v historii transakcí bez nutnosti přehrabávání se v bankovních výpisech. O internet bankingu jiných […]

Jsem dlouholetým klientem eBanky, ještě z dob, kdy se jmenovala Expandia. Původně jsem používal autorizační kalkulátor, později jsem přešel na autorizaci pomocí aplikace v mobilním telefonu. Elektronické bankovnictví eBanky je jednoduché, přehledné, bezpečné, dá se používat odkudkoli a umožňuje udržovat přehled v historii transakcí bez nutnosti přehrabávání se v bankovních výpisech.
O internet bankingu jiných bank jsem sice slyšel různé zvěsti, ale ani ve snu by mně nenapadlo, že to může být něco tak příšerného jako mojebanka Komerční banky, se kterou jsem měl příležitost se včera seznámit.
Pro zabezpečenou komunikaci používá banka klientský certifikát. Budiž. Tento certifikát ovšem klient dostane na disketě! Píše se rok 2005! Já jsem měl štěstí, že se nám doma válí jeden předpotopní počítač vybavený disketovou mechanikou, a úspěšně jsem z diskety vytáhl soubor s certifikátem.
Do prohlížeče jsem naťukal www adresu mojíbanky, obrazovka zčernala a tmavě zelená písmena mi oznámila, že se spustil jakýsi test systému. Po pár sekundách skončil s tím, že můj prohlížeč je Netscape a to mojebanka nerada. Budiž, nechci se pouštět do žádných válek prohlížečů, zavřel jsem Firefox a spustil Internet Explorer.
Obrazovka tentokrát nezčernala, test běžel dál a dál – vypadalo to, že startuje armádní superpočítač, nebo že se Komerční banka rozhodla nainstalovat celý svůj bankovní systém na můj počítač.
Bum. Je potřeba naistalovat Java virtual machine od firmy Sun. V tu chvíli už jsem skutečně nevěřil vlastním očím. Celá aplikace mojebanky běží pouze pod Windows v Internet Exploreru. Přoč proboha chce nainstalovat Javu a stahovat nějaké podepsané autorizační aplety? Proč to nepoužívá PKI infrastrukturu zabudovanou ve Windows a Internet Exploreru?
Instalace se nakonec podařila, platební příkaz jsme zadali a při té příležitosti jsem zjistil, že aplikace umožňuje přístup do historie transakcí pouze za poslední měsíc! Tomu už se mi skutečně nechtělo uvěřit a uvažoval jsem, jak je to možné.
Jak je možné, že jedna z největších bank v Čechách má naprosto tragický internet banking s amatérskou autorizací, totálně okleštěný v tom, v čem by měla být největší výhoda – historie, vyhledávání, přehledy.
Jak to, že to v Komerční bance nikomu nevadí? To tam v IT nepracuje jediný člověk, který by se styděl za podstandardní produkt, který vytváří a spravuje? A co uživatelé? I těm je to jedno?
A v tom je právě ten vtip. Internet banking Komerční banky existuje jenom proto, aby v novinových recenzích bylo napsáno „ano“ v políčku „Správa účtu přes internet“. Je amatérsky navržený, omezeně použitelný, nepříliš bezpečný, ale to vůbec nevadí, protože klienti Komerční banky si nevybírají podle komfortu internetového ovládání účtu. Je to slepé střevo firmy, které spravuje skupina zoufalců bez profesní hrdosti.

Úřednické dovednosti

Když jsem chodil do první třídy základní školy, měl jsem za spolužáka cikána Štefana. Neučil se příliš dobře a po půl roce naší třídu opustil, ale uměl něco, co jsem obdivoval. Když byl vyvolán k tabuli, chytil sešit mezi dva prsty, zavřel ho a současně třetí prst používal jako záložku, aby až ležérně dojde k […]

Když jsem chodil do první třídy základní školy, měl jsem za spolužáka cikána Štefana. Neučil se příliš dobře a po půl roce naší třídu opustil, ale uměl něco, co jsem obdivoval. Když byl vyvolán k tabuli, chytil sešit mezi dva prsty, zavřel ho a současně třetí prst používal jako záložku, aby až ležérně dojde k tabuli, mohl sešit otevřít na stejné stránce, na které předtím psal. Zatímco ostatní prvňáčci zběsile bojovali s koordinací jemné motoriky při psaní mámy a masa a sešit při chůzi drželi oběma rukama, Štefan vypadal jako ošlehaný plně gramotný veterán administrativy.
Zhruba ve stejné době jsme byli s otcem na úřadě, kde měli velká, široká schodiště. Do té doby jsem znal dva způsoby chůze po schodech dolů – klus, kdy se schází co noha nohu mine, schod po schodu – a trysk, kdy se skáče dolů co třetí, čtvrtý, pátý schod.
Na onom úřadě jsem však uviděl úplně jiný styl – úřednický cval – tělo zůstává v horizontální poloze, příliš se nehýbe, nohy se vykopávají dopředu a střídavě se sestupuje schod po schodu, ladně a plynule, a přitom velkou rychlostí.
Obě tyto úřednické dovednosti (a spoustu dalších) jsem si časem osvojil, existuje však něco, co musí každý úředník znát a co mně zoufale nejde – přidržovat si telefon u ucha ramenem. Správný úředník je schopen v této poloze s vykřiveným ramenem a skloněnou hlavou jíst, chodit, přerovnávat spisy, lézt po žebříku, řídit auto – prostě téměř vše. Několikrát jsem to zkusil a dokážu tak maximálně stát na místě a bojím se i mluvit, aby mi telefon nevypadl.
Vydat se na dráhu kariérního úředníka pro mně zřejmě nepřipadá v úvahu. Dnes už sice existují obezličky v podobě lehkého hands-free, nebo bluetooth headsetů, ale ruku na srdce – úředník podpírající si telefon ramenem, sbíhající ze schodů úřednickým cvalem a přitom nesoucí tlustý fascikl s prstem uvnitř jako záložkou – to je známka kvalifikace! Týpek s bondovkou jedoucí výtahem s notebookem přes rameno je proti němu břídil.

Letecké safari

Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před […]

Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před Prostějovem vyskakovali z letadla výsadkáři na pestrobarevných padácích a před Vyškovem nám letělo naproti ve formaci šest vrtulníků Mi-24, směřovali asi domů na základnu do Přerova.
Takže jsme mezi Olomoucí a Brnem zažili takovou leteckou safari – a navíc bez vstupného.

Mistrovství v životě bez dudlíku

Přimět kojence, kterému se chce křičet k tomu, aby to nedělal, lze různě. Můžete třeba pustit hudbu a vzít ho do náručí, tančit a potrásat s ním, broukat mu do ucha, lechtat po tváři, mluvit na něj, cvičit mu s rukama a nohama. Nebo mu můžete strčit do pusy dudlík. Výsledek je stejný. Pouze v […]

Přimět kojence, kterému se chce křičet k tomu, aby to nedělal, lze různě. Můžete třeba pustit hudbu a vzít ho do náručí, tančit a potrásat s ním, broukat mu do ucha, lechtat po tváři, mluvit na něj, cvičit mu s rukama a nohama.
Nebo mu můžete strčit do pusy dudlík. Výsledek je stejný. Pouze v prvním případě jste po deseti minutách zpocení a bolí vás záda. V případě dudlíku se můžete vrátit hned k televizi.
A tak se toto poznání rozšířilo i do života dospěláků a dneska už každý politik, marketingový kouzelník a tiskový mluvka ví, že než nám tančit a zpívat a dělat co nám na očích uvidí je jednodušší strčit nám do pusy velikánský dudlík a my ztichneme a mlaskáme jako nemluvňata.
Dobře nám tak.

Předjaří

Letošní zimu jsem se nedostal na hory a tak jsem byl rád za nedávný odskok na Smrk. V dolinách jaro v plném proudu, na horách ještě střídání metrových závějí sněhu s rašícími krokusy. Výstup nahoru po téměř suchých stezkách, sešup dolů pak klouzání lesem a mýtinami po přemrzlém sněhu. Lyžovat se dá i bez lyží! […]

Letošní zimu jsem se nedostal na hory a tak jsem byl rád za nedávný odskok na Smrk. V dolinách jaro v plném proudu, na horách ještě střídání metrových závějí sněhu s rašícími krokusy.
Výstup nahoru po téměř suchých stezkách, sešup dolů pak klouzání lesem a mýtinami po přemrzlém sněhu. Lyžovat se dá i bez lyží!
Cestou zpátky jsem u přehrady Šance stopnul chlapíka, který jel z lyžovačky na Bílé. Bylo tam prý čtyřicet centimetrů upraveného sněhu a téměř ani noha. Co vlastně lidi nutí mačkat se ve frontách na sjezdovkách v lednu a únoru místo pohodového lyžování v dubnu? Asi se máme všichni rádi a chceme být co nejvíc spolu. Nebo si většina lidí plánuje víkendy na půl roku dopředu?