Pohádky

Jak superhad pomohl vlaštovkám

Na první pohled vypadá jako normální užovka. Ale zdání klame. Pod šedou šupinatou kůží se skrývá superhrdina zvířecí říše. Vlní se kupředu rychlostí lovícího geparda a silou svých svalů dokáže roztáhnout tlusté ocelové mříže nebo zlomit silný strom. Jeho oči vidí i v naprosté tmě a jazyk má jednou tak dlouhý jako tělo. V případě číst dále …

Na první pohled vypadá jako normální užovka. Ale zdání klame. Pod šedou šupinatou kůží se skrývá superhrdina zvířecí říše. Vlní se kupředu rychlostí lovícího geparda a silou svých svalů dokáže roztáhnout tlusté ocelové mříže nebo zlomit silný strom.

Jeho oči vidí i v naprosté tmě a jazyk má jednou tak dlouhý jako tělo. V případě potřeby rozvine malá křídla a snese se z výšky na nic netušícího protivníka. Dokáže šplhat po stěnách a udrží se i na stropě.

Je to superhad. Pomocník a zastánce zvířat.

 

Superhad seděl ve své noře a poslouchal hudbu. Byl v dobré náladě a lehce se vlnil do rytmu veselé skladby, která se ozývala z reproduktoru.

Včera se vrátil z mise v Africe, kde pomohl slonům zachránit jejich bílé kly před pytláky. Nyní odpočíval a užíval si soukromí ve svém luxusně vybaveném doupěti.

V tu chvíli se ozval zvonek. Nora byla hluboko pod zemí a z povrchu vedl dolů provázek, na kterém byl uvázán malý zvoneček. Když někdo nahoře za provázek zatahal, zvonek v noře se rozezněl.

„Hned jsem tam!“, vykřikl superhad, vymrštil se a obrovskou rychlostí stoupal šachtou k povrchu. Vystřelil z díry, ve vzduchu se stočil do klubíčka a dopadl na zem.

„Vždy připraven! Kdo potřebuje zachránit?“ Rozhlédl se kolem a opodál uviděl sedět na větvi modrou vlaštovku.

„To je teda rychlost!“, řekla obdivně vlaštovka. „Sotva jsem stihla pustit ze zobáku provázek od zvonku a ty už jsi tady.“

„Nejsem zvyklý marnit čas, když je mně potřeba“, odpověděl superhad. „Jak ti mohu pomoci?“

„My vlaštovky máme letos velký problém, superhade“, začala vlaštovka a přelétavala přitom z jedné větve na druhou. „Je málo much a máme hlad.“

„Málo much, málo much …“, zamračil se superhad, „a to vám je mám vyčarovat? Co kdybyste zkusily jíst něco jiného?“

Vlaštovka se snesla na zem přímo před superhada. To vlaštovky málokdy dělají a bylo na ní vidět, že je rozlobená.

„Přesně tohle mi ostatní vlaštovky říkaly: Jakpak nám asi superhad může pomoci s nedostatkem much? To si myslíš, že nám je vyčaruje?“ Vlaštovka nervózně poskočila a podívala se superhadovi přímo do očí: „Ale já ti věřila, superhade. “Určitě něco vymyslí, uvidíte“, říkala jsem jim. Smály se mi, ale já na ně nedala a letěla jsem přes půl země, abych tě našla. A ty mi teď říkáš, že máme místo much lapat něco jiného?“

Superhad se zastyděl. Byl přece pomocník a zastánce zvířat a nikdy neodmítl pomoc živému tvoru v nouzi. „Špatně si mně pochopila“, začal utěšovat vlaštovku, „samozřejmě, že vám pomůžu. Jsem přece superhad!“

Vlaštovka poskočila a vyhrkla: „Opravdu? Já věděla, že tvá pověst nelže“ a samou radostí dala superhadovi pusu svým zobákem.

„Au!“, vykřikl superhad, „proč mně kloveš? Vždyť jsem řekl, že vám pomůžu.“

„Promiň, to bylo od radosti.“ Vlaštovka poskakovala kolem superhada a bylo vidět, že jí spadl velký kámen ze srdce. Co by si o ní myslely ostatní vlaštovky, kdyby se vrátila od superhada s prázdnou?

„Kdy vyrazíme?“, zeptala se.

„Superhad není zvyklý marnit čas. Vyrážíme hned teď!“ Jakmile to dořekl, vytáhl svá malá křídla, začal jimi zuřivě mávat a vznesl se do vzduchu. „Použijeme tvůj způsob transportu, vlaštovko. Ukazuj mi cestu.“

Vlaštovka se podivila: „Nevěděla jsem, superhade, že umíš létat“

„Je toho víc, co o mně nevíš“, řekl superhad a začal nabírat výšku. „Jsem sice legenda, ale i legendy mají svá tajemství. Kupředu!“

Vlaštovka odstartovala a vedla superhada nad lesem zpět ke svému hejnu. Po několika minutách začal superhad ztrácet výšku.

„Copak, jsi unavený?“, zeptala se vlaštovka.

„Ále, to víš, já mám křídla jenom jako pomocný pohon, s tebou se rovnat nemohu.“

„Rozumím“, řekla vlaštovka a vzápětí navrhla: „Co kdybychom teď chvíli pokračovali pěšky?“

A tak přistáli a šli po svých. Had se ladně vlnil trávou a vlaštovka za ním pomalu klopýtala. Je to přeci jen pták, který není na chození po zemi uzpůsobený.

„Takhle by to nešlo“, říká po chvíli superhad. „Poletíš nízko nad zemí a já tě budu sledovat.“

Vlaštovka se vznesla a superhad se za ní začal plazit. Zpočátku nebyli o mnoho rychlejší, než když šli oba pěšky. Vlaštovka se bála, že umí létat mnohem rychleji, než se superhad dokáže plazit. Postupně ale zrychlovala, až nakonec zjistila, že superhad jí bez problémů stačí, i když letí maximální rychlostí.

To budeme doma coby dup, pomyslela si radostně. Ještě před setměním!

A skutečně. Za necelé dvě hodiny se před nimi objevil velký chlév a ozvalo se bučení krav. Superhad uviděl stovky vlaštovek, jak sklesle sedí na elektrických drátech kolem.

„To víš, jsou unavené, protože mají hlad. Dostala jsem ode všech extra příděl much, abych vydržela cestu k tobě“, řekla mu vlaštovka a letěla se přivítat s ostatními.

Během večera se superhad dozvěděl podrobnosti o svém úkolu. Tisícihlavé hejno vlaštovek žilo u tohoto velkého chléva už řadu let. V chlévě bylo mnoho krav a kde jsou krávy, tam je kravský hnůj. A kde je hnůj, tam jsou mouchy.

Díky tomu se zde vlaštovkám náramně dařilo a až do loňska neměly žádný důvod si stěžovat. Ale letos se všechno změnilo. Mouchy zmizely, jako když utne. Vypadalo to, jako by je někdo odčaroval kouzelným proutkem.

„Co s námi bude? Kam máme jít?“, bědovaly vlaštovky jedna přes druhou, když překotně vyprávěly superhadovi svůj příběh.

„Nebojte se, milé vlaštovky. Slibuji vám, že záhadu zmizelých much vyřeším“, řekl nakonec superhad a pyšně zvedl přední část svého štíhlého těla ze země, jako to dělají kobry, když jim potulný krotitel hadů začne hrát na flétnu.

„Hurá, ať žije superhad“, začaly jásat vlaštovky.

„Pomalu, pomalu, přítelkyně. Děkujte mi teprve, až se vrátí mouchy. A teď mně omluvte, potřebuji prozkoumat okolní terén.“

Superhad se vytratil do noci a začal systematicky prohledávat okolí. Tma mu nevadila, díky svým laserovým očím vidí v noci stejně dobře jako ve dne. Jeho orientačním smyslem byli kdysi překvapení i netopýři, kterým pomáhal najít si nový domov v opuštěných důlních tunelech.

Kde začít? Superhad prošmejdil kravín a jeho okolí. Všechno bylo v pořádku. Chřípí měl plné pronikavého pachu hnoje, který se válel všude kolem na obrovských hromadách. Tak kde jsou mouchy?

Pomalu rozšiřoval okruh svého pátrání, navštívil přilehlé skleníky, nakoukl do slepičárny, opatrně prozkoumal i ubikace pro dělníky pracující na farmě, kteří nic netušící spali ve svých postelích.

Už to vypadalo, že dnes v noci nic nenajde a bude muset počkat na ráno, když uviděl v rohu dvora kůlnu, do které se zatím nepodíval. Byla zamčená a tak se vplížil dovnitř škvírou ve vratech. Kůlna byla plná velkých sudů popsaných nápisy, kterým superhad nerozuměl. Na zemi stály rozprašovací přístroje a v policích u zdi byly položené bílé dýchací roušky.

Superhad si pečlivě přečetl etiketu na jednom ze sudů a pak opatrně vyklouzl z kůlny. Vzdálil se od farmy a pak maximální rychlostí vyrazil zpět ke své noře. Vlnění jeho těla o zem vydálavo zvuk jako by se roztáčely motory velkého tryskového letadla, ale než si kdokoli mohl všimnout, co se děje, byl už superhad na míle daleko.

Když dosáhl lesa, ve kterém bydlel, zajel do nory a začal procházet svou velkou knihovnu. Superhad byl náruživý čtenář a téměř celá jeho nora byla obložená policemi s knihami. Za chvíli našel, co hledal. Vyjel z nory a vydal se opět maximální rychlostí na cestu zpět k vlaštovkám.

Cestou si připravoval plán. Jak zjistil ve svém doupěti, sudy v kůlně byly naplněné postřikem proti mouchám. Dělníci na farmě zřejmě začali letos pravidelně rozprašovat postřik proti mouchám po hromadách hnoje, které byly okolo kravína a zabránili tak tomu, aby se v nich mohly vylíhnout muší vajíčka. Pro lidi byla farma bez much příjemná, ale vlaštovky začaly strádat.

Superhad se přiřítil k farmě, zpomalil a pak pomalu vklouzl zpět do kůlny. V rohu stálo umyvadlo, ve kterém si dělníci umývali ruce poté, co skončili s postřikem. Superhad nelenil a svlékl se z kůže. Mohl to udělat, kdykoli se mu zachtělo, na rozdíl od normálních hadů, kteří se svlékají z kůže jen tehdy, je-li jim ta stávající malá.

Ze svléknuté kůže, která byla dlouhá a pružná, si vyrobil hadici. Jeden konec připevnil na vodovodní kohoutek, pustil vodu a druhým koncem začal proplachovat sudy s postřikem. Postupně tak ředil účinnou látku, která v neškodné koncentraci odtékala do kanálu uprostřed dílny a v sudech zůstala jenom čistá voda.

Když byl hotov, schoval se superhad do vysoké trávy blízko kůlny a zdřímnul si. Ráno jej probudil šramot. Pět dělníků si odemklo dveře do kůlny, nasadili si rozprašovací přístroje a dýchací doušky a vydali se postřikovat hromady hnoje proti mouchám. Vůbec při tom netušili, že z trysek jejich přístrojů stříká jenom obyčejná voda.

Takto to šlo několik dalších dní. Superhad seděl bez hnutí ve vysoké trávě a pozoroval, jak každé si ráno dělníci nasazují rozprašovací přístroje a postřikují hromady hnoje.

Vlaštovky mezitím létaly a sháněly superhada. Neviděly jej od té noci, kdy jím přišel pomoci. Začínaly si pomalu myslet, že je superhad opustil a vrátil se domů. Ale mladá vlaštovka, která před týdnem pro superhada letěla, jim neustále opakovala: „Počkejte, uvidíte. Supehrad má jistě nějaký plán. Dejte mu čas.“

Dny běžely a vlaštovky byly slabší a slabší. Netečně pozorovaly dělníky rozprašující postřik ze svých přístrojů a protože jsou to jen obyčejní ptáci, ani ve snu by je nenapadlo, že právě tento postřik byl příčinou jejich hladu. A už vůbec by je nenapadlo, že ode dne, kdy se na farmě objevil superhad, postřikují dělníci hnůj jen vodou.

A pak se to stalo. V jedné hromadě hnoje se ozvalo zabzučení a ven vylétla moucha. A pak další. A další. Za chvíli bzučely všechny hromady u kravína a vzduch se začal černat mouchami. Vlaštovky to uviděly, radostně se zvedly z elektrických drátů na kterých seděly, začaly mouchy lapat a užívaly si té velkolepé hostiny.

Každý, kdo někdy viděl lovící vlaštovky ví, jak mrštné a obratné dokáží ve vzduchu být. Dokáží prudce změnit směr letu, dělají piruety, vývrtky a lopingy – někdy to vypadá, že v povětří spíše tančí, než létají.

Superhad vše pozoroval ze své skrýše ve vysoké trávě a čekal, až se vlaštovky dostatečně nasytí. Pak vylezl ven a začal se líně plazit pryč z farmy. Vlaštovky si jej okamžitě všimly a slétly se k němu.

„Děkujeme ti superhade, že jsi nás zachránil!“, švitořily jedna přes druhou.

„Dělal jsem jen svou povinnost. Superhad pomáhá zvířatům v nouzi!“, odpověděl superhad zvučným hlasem a pyšně zvedl hlavu ze země.

„Hlavně se mi nepokoušejte všechny dát pusu, jako to udělala vaše mladá kolegyňka, která pro mně přiletěla. Je vás tady tolik, že byste mně samou láskou jistojistě uklovaly!“

Pak se rozloučil a odplazil se zpátky do své nory. Natáhl se na podlahu, pustil hudbu a se zavřenýma očima odpočíval po dalším úspěšně splněném úkolu. Měl tyhle chvilky rád. Vždyť kdo ví, třeba to nebude dlouho trvat a někdo nahoře zase zatahá za provázek …

Černokněžník Aštar

Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat. Četl stránku za stránkou a najednou se mu číst dále …

Tatínek David seděl ve zšeřelém pokoji a držel v ruce knížku. Jeho dvě děti, Anička a Kuba, leželi v posteli, zachumlaní do přikrývek a ani nedutali. Tatínek jim totiž četl hrozně zajímavou pohádku. Byl trošku unavený z práce a doufal, že se mu podaří děti rychle uspat.
Četl stránku za stránkou a najednou se mu zdálo, že se písmenka v knížce začínají divně vlnit. Asi jsem fakt hodně unavený, pomyslel si a zrychlil. Písmenka v knížce se však vlnila víc a víc, začaly poskakovat po stránce a měnit si místa. „Tak dost, jdu spát“, řekl si pro sebe tatínek a chystal se zaklapnout knížku.
Najednou ale všechna písmena z knížky zmizela a uprostřed stránky se objevil následující text:
„Jsem černokněžník Aštar a vy jste v mé moci. Budete dělat přesně to, co vám napíšu, jinak vás všechny zahubím.“
Tatínek nevěřil vlastním očím. Co to má znamenat? Odkdy se v papírové knížce mohou měnit písmena a kdo je ten Aštar, který mi vyhrožuje? Chtěl knihu nadobro zaklapnout, ale byl příliš zvědavý a taky se trochu bál.
Text v knize se znovu změnil:
„Čti a nedej na sobě nic znát“, objevilo se na začátku stránky a pod tím přibýval nový text. Tatínek David začal číst. Pohádka to byla podivná a Anička s Kubíkem se brzy ozvali:
„Tatínku, co to čteš, to jsou nějaké nesmysly …“, ale tatínek pokračoval. Dobře si uvědomoval, že to, co čte, není žádná pohádka, ale zřejmě jakési zaříkávadlo, kterým přes jeho ústa hovoří černokněžník Aštar. Přestat se však neodvážil.
Uprostřed tmavé místnosti se objevila zelenkavá zář. Mihotala a sílila s každou větou, kterou tatínek přečetl. Brzy začala nabírat formu vysoké postavy. Text v knize byl stále temnější a nesmyslnější. Najednou záře zmizela a místo ní stála v místnosti vysoká, tmavá postava, oblečená do černého pláště. Na hlavě černý klobouk, dlouhé havraní vlasy a vous. Z obličeje žhnuly dvě zelené oči, podobné kočičím, ale mnohem větší a zákeřnější.
„Jsem černokněžník Aštar a přišel jsem ovládnout váš svět“, promluvila postava. „Váš dům jsem si vybral jako svou základnu, odkud budu páchat zlo.“
To už tatínek David nevydržel, prudce vstal a křikl na Aštara: „Ať jste, kdo jste, okamžitě zmizte z mého domu!“ a vyrazil směrem k němu, aby v případě potřeby doprovodil svůj příkaz i pár ručními argumenty.
Aštar se uchechtl a cvrnkul prstem směrem k tatínkovi Davidovi. Ten sebou cuknul a odletěl dozadu, jako by s ním trhla nějaká neviditelná síla. Dopadl na pohovku v rohu místnosti a praštil se do hlavy.
„Veškerý odpor je marný“, prohlásil Aštar hrobovým hlasem. „Dnes v noci, až usnete, z vás načerpám energii a zítra převezmu vládu nad touto planetou.“
„Ale proč zrovna my? A co to znamená, že z nás ve spánku načerpá energii? Přežijeme to vůbec?“ Tatínkovi a dětem se honily hlavou spousty otázek. Aštar jim však na žádnou neodpověděl. Místo toto rozkázal: „teď zavřete oči a usněte, ať z vás mohu začít sát. A bude tu naprostý klid!“ Vzal židli a posadil se uprostřed pokoje, tak aby dobře viděl na tatínka, Aničku i Kubu.
„Co teď?“, přemýšleli zajatci, „za žádnou cenu nesmíme usnout, to je jasné. Ale jak to udělat? Jsme sice vyděšení z toho přepadení Aštarem, ale zároveň se nám chce tak spát …“
Děti ležely v postýlkách, tatínek seděl v křesle. V místnosti bylo přítmí, svítila jenom čtecí lampička u tatínkova křesla. Vydrželi pět minut, deset minut, čtvrt hodiny. Pak si tatínek všimnul, že se mladšímu Kubíkovi, který spal na spodním lůžku palandy, začínají klížit oči. Víčka už měl více zavřená, než otevřená a bylo jasné, že co nevidět usne. Co teď? Tatínek horečně přemýšlel. Pak si všiml hrnku s čajem, který měl na stolku vedle křesla. Opatrně se pro něj natáhl, Aštar nic nenamítal. Potichu se napil a pokládal hrnek tiše zpátky na stůl, když mu najednou jakoby náhodou vyklouzl z ruky a spadl na podlahu. Ozvala se rána a hrnek se rozpadl na sto kusů. Obě děti sebou trhly a oživly. Aštar se zamračil, ale nic neřekl.
Uplynulo dalších patnáct minut. Tentokrát to byla Anička na horní palandě, která se několikrát mohutně prozívla a pořádně se zavrtala do peřin. Její usnutí bylo na spadnutí. Tatínek věděl, že on znovu zasáhnout nemůže. Aštar by mu jen stěží uvěřil, že to byla opět náhoda. Snažil se proto nenápadně gestikulovat směrem ke Kubíkovi. Kroutil obličejem a obracel oči nahoru k Aničce. Kubík jej pozoroval, ale nezdálo se, že by rozuměl. Anička už zavírala oči.
„A N I Č K A!“, naznačil tatínek rty, aniž by ze sebe vydal jakýkoli zvuk. Konečně se Kubík dovtípil. Chvíli přemýšlel a pak ze sebe vydal mohutné kýchnutí. Všichni v místnosti nadskočili, včetně Aštara.
„To bylo naposledy“, zasyčel, „jestli ještě někdo udělá jakýkoli zvuk, odešlu jej okamžitě do sedmé dimenze, odkud není návratu. A teď spát, ať vás mohu začít vysávat.“
Místnost opět ztichla. A tentokrát to byl tatínek, kterému začala padat brada na prsa. A to byl skutečný problém. Protože tatínka, když usnul, nedokázalo vzbudit téměř nic. Obě děti přemýšlely, seč mohly, ale situace se zdála být zoufalá. Tatínek svůj boj s ospalostí prohrával každou vteřinou a děti tomu nemohly jakkoli zabránit.
Najednou se ale Anička usmála. Že ji to nenapadlo dříve! Opatrně nahmatala řetízek, který jí visel kolem krku a klouzala po jeho článcích, dokud nenarazila na malý kovový předmět. Opatrně jej vložila do úst a lehce foukla. Neozval se žádný zvuk. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ten předmět, který si Anička vložila do úst, byl totiž ultrazvuková píšťalka pro psa. Anička foukla ještě jednou.
Dole v předsíni našpicoval uši jejich pes Fido. Volá mně někdo? Uslyšel dvě krátká hvízdnutí za sebou. To znamená ke mně! Fido vystartoval a vší rychlostí vyběhl po schodech nahoru. Opřel se do dveří od dětského pokoje, kňučel a škrábal.
S tím Aštar nepočítal. Věděl, že pes jej nemůže ucítit, tak co ho to najednou popadlo? Fido útočil na dveře, štěkal a dobýval se dovnitř. Anička jej povzbuzovala občasným fouknutím do píšťalky. Za chvíli toho měl černokněžník Aštar dost. S takovou mi neusnou ani do rána, řekl si. Otočil se a cvrnkul prstem směrem ke dveřím.
Neviditená síla vytrhla dveře z pantů a unášela je, spolu s nebohým Fidem, napříč chodbou. Chodba končila oknem, které Fido a dveře prorazili. Venku udělaly dveře otočku a Fido se nějak dostal nad ně.
To všechno se stalo ve chvíli, kdy na ulici pod oknem projížděla policejní hlídka. “Hele“, ukázal nadstrážmistr Marek svému kolegovi Pavlovi: „surfující pes.“
„A surfuje na dveřích“, podivil se Pavel. „To se může?“ Fido na dveřích mezitím přeletěl silnici a klesal k nedalekému rybníčku.
„Já myslím, že se to nemůže“, prohlásil rezolutně nadstrážmistr Pavel. „A zvláště ne v noci a deset metrů nad zemí. Vždyť neměl ani předepsané osvětlení!“
„Raději to zkontrolujeme“, rozhodl jeho kolega podporučík Pavel. Otočili auto a zastavili před domem, kde Aštar držel v zajetí Davida, Aničku a Kubíka. Zazvonili na zvonek, ale nikdo neotevíral. „Koukej, co mně naučili minulý týden na školení“, vychloubačně řekl Pavel Markovi. Odstoupil od dveří, rozkročil se a vystřelil dvě rány z pistole do zámku. Dveře se otevřely.
„Dobrý“, pokynul uznale hlavou Marek, „ale co když bylo odemčeno?“ Pavel jen mávl rukou a oba policisté vběhli do domu. Dole nic nenašli a tak rychle vyběhli po schodech nahoru. Všimli si chybějících dveří a nakoukli do pokoje. „Ruce vzhůru“, vykřikli současně, když spatřili Aštara sedícího uprostřed pokoje. “To vy jste vypustil z domu toho surfujícího psa?“
„Ano, já.“ Aštar vstal a otočil se k nim. Policisté s úžasem pozorovaji jeho mohutnou postavu. „Půjdete s námi na služebnu podat vysvětlení“, pípnul Pavel. „Myslím, že ne“, uchechtl se Aštar a začal kráčet směrem k policistům.
„Stůj, nebo střelím“, zakřičel Marek, ale Aštar se k ním stále blížil. Pavel vystřelil. Kulka se však zastavila někokik centimetrů před Aštarem a s cinknutím dopadla na podlahu. Jako by jej chránil neviditelný štít. Pavel s Markem vystřelili ještě několikrát, ale kulky se vždy zastavily těsně před cílem a s cinknutím dopadly na podlahu. Aštar došel až k nim.¨
David, Anička a Kubík mezitím na nic nečekali, otevřeli dveře na balkón a vyběhli ven. Měli štěstí, že se předevčírem učili šplhat na laně a tlusté lano ještě stále viselo přivázané k balkónu. Všichni tři po něm hbitě sešplhali a utíkali do tmy.
Aštar chytil oba policisty pod krkem a vtáhnul je do místnosti. „Žádná škoda těch malých děcek, vysaju si raději vás“, řekl a hodil policisty na kanape. „Sundejte si čepice a udělejte si pohodlí. Chci, abyste se trochu prospali. Jestli některý z vás udělá sebemenší zvuk, odčaruji jej do sedmé dimenze, odkud není návratu.“
Oba policajti se po sobě podívali, pokrčili rameny a poslechli. Věděli totiž něco, co Aštar nevěděl. Oběma se podařilo zmáčknout nouzové tlačítko, které měli na přezce služebního pásku od kalhot. Policejní stanice v celém městě právě teď přijímají jejich tísňový signál a vyhlašují poplach.
Aštar se opět usadil na židli uprostřed místnosti. „Dva dospělí chlapi jsou lepší, než jeden chlap s dvěma dětmi“, pomyslel si. „A jak je tak vidím, usnou co by dup.“
Nastal opět klid. Marek s Pavlem seděli na kanapi opření jeden o druhého a vypadalo to, že do pěti minut budou oba spát jako nemluvňata. A v tu ránu začal venku cirkus.
Přímo nad dům se spustil policejní vrtulník. Z několika stran se rozsvítily výkonné reflektory. Všude byly slyšet policejní sirény a skřípění pneumatik. „Okamžitě všichni opustťe dům“, ozval se hlas z megafonu. „Opakuji, okamžitě všichni vyjděte ven!“
Když to Aštar viděl a slyšel, zvedl se nasupeně ze židle. Pochopil, že dnes v noci nebude mít štěstí a svět se mu ovládnout nepodaří. Rozkročil se uprostřed pokoje a luskl prsty na obou rukou najednou. V tu ránu zmizel.
Marek s Pavlem vyšli před dům a našli svého velitele. „Co se tady stalo?“, zeptal se velitel, „proč jste aktivovali nouzový signál?“
„No viděli jsme psa surfujícího na dveřích“, začal vysvětlovat Marek.
„Cože?“, hlesnul nevěřícně velitel.
„Jo, jo, letěl na dveřích tak deset metrů nad zemí a neměl světla a …“, přidal se zajíkavě Pavel.
„No a pak jsme vešli do toho domu a tam byl ten vysoký černokněžník“, pokračoval Marek, „který chtěl, abychom se prospali na kanapi, jenže pak luskl prsty a zmizel“, dodal Pavel.
„Dychněte na mně“, přikázal jim velitel přísně. „Hm, zdá se, že jste nic nepili. Takže jste se museli zbláznit. Zavolejte záchranku“, křikl velitel na spojovacího důstojníka a odešel zpátky k autu. „Ruším akci“, vyštěkl, nastoupil do vozu a odjel.
Za pár minut přijela sanitka, naložila Pavla s Markem a odvezla je do psychiatrické léčebny, kde se už doktoři moc těšili na jejich vyprávění o surfujícím psovi a černokněžníkovi se zelenýma svítícíma očima.“
KONEC