Kouzelník Fukaši versus vědci

Uprostřed Japonska je vysoká hora a na té hoře stojí dům. Stěny má z papíru a střechu dosti vachrlatou, přesto do něj nikdy neprší a nefouká. Chrání jej totiž zaklínadla kouzelníka Fukašiho, který v tom domě bydlí.
Kouzelník Fukaši o sobě rád prohlašuje, že je nejmocnějším kouzelníkem na světě. Možná je to i pravda, ale to věčné vychloubání leze už všem na nervy. Jednoho dne, na kouzelnickém kongresu, se na Fukašiho obořil jeho kolega, kouzelník Tashimi: „Víte Fukaši“ – kouzelníci v Japonsku si vykají – „vy jsem celkem dobrý čaroděj. Ale skutečná kouzla se dneska dělají jinde. Výzkumníci ve vědeckých laboratořích dokáží takové divy, že naše obnošené triky před nimi blednou. A to platí i pro vás.“
Kouzelník Fukaši se nafoukl a vyprskl: „Vědci a výzkumníci? Ti trpaslíci? Ti mi nesahají ani po kotníky!“ Pak se postavil doprostřed místnosti a hlasitě zvolal: „Veřejně tady vyzývám všechny vědce na světě: jsem připraven se s vámi utkat. Vy budete bojovat svou vědou, já se budu bránit kouzly. Uvidíme, kdo je silnější.“ Položil skleničku, kterou držel v ruce, na stůl a odkráčel do svého domu na vrcholu hory.
Zpráva o vyzvě kouzelníka Fukašiho se rychle roznesla po celém světě. Netrvalo dlouho a ochočená poštovní sova přinesla Fukašimu dopis z Ameriky. Byl napsán na hlavičkovém papíře prestižní univerzity a stálo v něm následující:

Drahý Fukaši,

mé jméno je Charles Fairwright a jsem atomový fyzik. Určitě jste o mně již slyšel. Donesla se ke mně vaše nabídka k souboji. Bojovat s tmářstvím bylo vždy mým potěšením a proto jsem se rozhodl jí příjmout a zničit vás. Vyberte si prosím místo a čas, kdy chcete být anihilován mou nedávno vymyšlenou kapesní jadernou náloží.

S pozdravem

Charles Fairwright

„Chachá“, zasmál se kouzelník Fukaši, „kapesní jaderná nálož. Aspoň se trochu opálím.“ Odepsal profesoru Fairwrightovi do Ameriky a v určený den se přesunul doprostřed velké pouště v Číně. Jen v plavkách si sedl do plážového lehátka, nasadil si černé brýle a čekal. Brzy se z dálky ozvalo bručení malého bezpilotního letadélka. Pod trupem mu visel malý balíček. Letadélko se blížilo a když bylo přímo nad kouzelníkem Fukašim, vypustilo balíček. Ten padal a těsně nad zemí vybuchnul. Vzduch se naplnil oslepující září. Obrovské množství rozžhaveného plynu se promíchalo s pouštním pískem a výsledný mrak se zvedal do výšky ve formě atomového hřibu.
Dlouhé desítky minut nebylo nic vidět. Profesor Charles Fairwright vše pozoroval silným dalekohledem z hor na okraji pouště. Když se mrak konečně rozplynul, uviděl profesor kouzelníka Fukašiho, jak stále sedí na svém plážovém lehátku a popíjí ze sklenice koktejl. „To snad není pravda!“, vztekle kopnul do dalekohledu a vrátil se do Ameriky.
Fukaši dopil koktejl a prohlížel si svá předloktí a lýtka. „Trochu jsem se opálil, ale nic moc. Co by také člověk chtěl od kapesní atomové bomby, že?“

***

Dlouhou týdny se nic nedělo, zvěst o tom, že Fukaši přežil přímý zásah atomovou bombou odradila vědce od dalších pokusů. Až přišel dopis z Německa od Gerhadra Schroedra, výzkumníka zabývajícího se elekřinou. Dopis by stručný:

Fukaši,

bude mi potěšením usmažit vás elektrickým výbojem o síle pět miliónů voltů v mé nové hale na výrobu blesků v Dortmundu. Přijeďte, kdy se vám to bude hodit.

S pozdravem

Schroeder

Fukaši se zaradoval a hned se začal připravovat na cestu. „Elektřina“, liboval si, „to musím vyzkoušet.“

Po příjezdu do Dortmundu jej profesor Schroeder uvedl do velké betonové haly. Posadil jej do kovového křesla a přes ruce a nohy mu nasunul těžké ocelové pásy. Na hlavu mu nasadil železnou helmu. „Tak Fukaši, už to bude co by dup!“, zamnul si ruce a odběhl k řídícímu pultu v rohu haly. Ozvalo se temné hučení, to se nabíjely obrovské kondenzátory skladující energii pro elektrický výboj. Vzduch byl cítit ozonem. Gerhard Schroeder bedlivě sledoval ručičky na přístrojích a když bylo vše připraveno, stiskl velké zelené tlačítko uprostřed pultu. Z kovové koule visící kousek nad Fukašiho hlavou vyšlehl blesk tlustý jako vzrostlý dub a udeřil do kouzelníka. Hala se otřásala příšerným hřmotem, blesk se kroutil a tančil po kovové židli, na které seděl Fukaši. Za pár sekund výboj skončil. Gerhard Schroeder si sundal ochranné brýle a přiskočil ke kouzelníkovi. Ten se na něj usmál a řekl: „Předpokládám, že to byla jenom zkouška. Nic jsem totiž necítil.“ Schroeder zaskřípal zubama a odběhl zpátky k ovládádacímu pultu. Zapnul znovu nabíjení kondenzátorů a pozoroval, jak se ručičky přístrojů sunou přes maximální povolené hodnoty. „Měl byste to vypnout“, ozval se s obavami v hlase Schroedrův asistent, „jinak zničíte celé zařízení.“
„Mlčte“, okřikl jej Schoeder a pokračoval v nabíjení. Bloky kondenzátorů začaly vibrovat, podlaha haly se třásla jako při zemětřesení. Schroeder s divokým pohledem v očích pomalu sunul ruku k zelenému tlačítku. Jeho asistent utekl z haly ven.
Najednou se ozvala obrovská rána a celá hala vyletěla do povětří. Na všechny strany sršely různobarevné blesky a od okolních budov se odrážely ozvěny hromů. Pak vše utichlo a uprostřed trosek se ozval znuděný hlas kouzelníka Fukašiho: „Schroedře, pojďte ze mně sundat ty dráty, už mě to tady nebaví.“

***

Neůspěch Gerharda Schroedra ostatní vědce neodradil. Zničit kouzelníka Fukašiho se stalo otázkou jejich profesní cti. Slavný chemik Alonzo Ristoretti připravil supersilný jed, jehož jediná kapka by dokázala otrávit celé velkoměsto. Poslal jej v lahvičce kouzelníku Fukašimu a ten mu za pár dní odpověděl, že jej použil jako zálivku do salátu a moc mu chutnal.

Ruská robotická laboratoř na tajné základně poblíž Moskvy vyrobila robota zabijáka ze slitin titanu. Místo rukou měl speciální měniče zbraní, kde se mohly střídat odpalovače raket, laserová děla a obrovské iridiové kleště, schopné drtit beton na prach. Fukašimu nic neřekli a jednou v noci za ním robota zabijáka poslali. Fukaši jim ráno zavolal, že děkuje za nového domácího mazlíčka. Dal mu prý jméno Punťa a poslal jej umývat podlahu.

Vědec střídal vědce a zdálo se, že kouzelník Fukaši je vskutku neporazitelný a jehou kouzla a čáry jsou silnější, než věda a technika dohromady.

Výzvy k souboji pomalu řídly až jednou v zimě přišel Fukašimu dopis ze Slovenska:

Pane Fukaši,

mí kolegové se vás doposud snažili zničit hrubou silou. Já jsem matematik a takovou možnost nemám. Mohu vám ovšem nabídnout následující: Dám vám jednoduchý úkol a pokud jej splníte, vyhrajete nade mnou. Pokud ne, přiznám já svou porážku. Souhlasíte?

S pozdravem

Juraj Žinčica
matematik
Tatry, Slovensko

„Ale jistě, že souhlasím“, zaradoval se kouzelník Fukaši, „nad matematikem jsem ještě nezvítězil. Teď to bude poprvé.“ Odebral se na Slovensko, do zasněžených hor.

Juraj Žinčica žil v malé chatě na horském hřebeni daleko od lidí. Přivítal kouzelníka Fukašiho a pohostil jej vlastnoručně vyrobeným sýrem. Pak vytáhl z psacího stolu list papíru, podal jej Fukašimu a řekl: „Můžete, prosím, přehnout tento list desektrát na polovinu?“

Kouzelník Fukaši se zasmál: „To ma být váš úkol, Žinčico?“

„Ano, nic jiného po vás nechci. Jen desetkrát přehnout tento papír.“

Fukaši si prohlédl papír. Obyčejný list formátu A4. Položil jej na stůl a začal překládat. Jedno přehnutí. Druhé. Třetí. Papír se stával tlustším a menším. Při šestém přehnutí už Fukaši viděl, že úkol je mnohem těžší, než si původně myslel. Přehnul po sedmé a protože byl mocný kouzelník, podařilo se mu papír přehnout i po osmé. Ale dál už ne.

Vstal, hodil papír do koše a beze slov odešel z místnosti.

Zvěst o tom, že matematik Juraj Žinčica porazil kouzelníka Fukašiho se rychle roznesla. Vědci na celém světě se radovali z úspěchu svého kolegy.

A kouzelník Fukaši? Nevychází ze svého domu na vrcholu hory a údajně se věnuje skládání papírových vlaštovek. Pro uklidnění.