Veselá příhoda z vysokohorského prostředí

V deset ráno jsem vyrazil z parkoviště nad Bionnassay (1314 m.n.m.) s cílem dojít, kam to půjde a přespat v Baraque Forrestiere (2768 m.n.m.), nouzové útulně, která mi svým umístěním a prostorem slibovala neskonale větší komfort, než nuzný hotel Formule 1 ve Viry, kde jsem strávil předešlé dvě noci.
Cesta nahoru byla velmi štavnatá, bylo hnusně, mrholilo a viditelnost v mlze byla do deseti metrů. Pomohlo mi, že jsem zhruba věděl, kam jdu, vždyt jsem tam byl za posledních patnáct let už počtvrté!
Došel jsem k Baraque Forrestiere, nechal tam batoh a vyrazil na Refuge de Tete Rouse (3187 m.n.m.). Když jsem tam došel, bylo furt stejne hnusně a navíc jsem byl promoklý na kost, takže jsem sešel dolů do Baraque Forrestiere, uvařil si litr česnecky na zahřátí, zalezl do spacáku a usnul.
Když jsem se probudil, bylo světlo. Cítil jsem se svěží a odpočatý a vůbec netušil, kolik je hodin. Mobil jsem totiž nechal dole v autě a mlha venku nepropouštěla sluneční paprsky, abych zjistil, zda je ještě odpoledne, nebo druhý den ráno.
Bez hodinek v mlze se čas zjištuje těžko. Voda z roztopeného sněhu, ze které jsem vařil polívku, se do dřevěné podlahy útulny ještě úplně nevsákla, což by svědčilo pro to, že je ještě dneska. Na druhou stranu voda v PET lahvi, kterou jsem nechal venku pod střechou, aby sbírala odkapávající mrholení byla téměř zmrzlá, což by se za pár hodin těžko stalo.
Stál jsem tedy před nelehkou volbou. Buď je ještě dneska, možná brzy před soumrakem a pokud bych zahájil sestup, nedostanu se za světla přes exponovaná místa. Nebo je zítra a já tady budu trčet a čekat, jestli půjde někdo kolem, abych se zeptal, kolik je hodin, nebo až se změní počasí a ukáže se slunce.
Chvilku jsem tak meditoval, pak jsem si řekl, že na soumrak to ještě nevypadá a tu hodinu či hodinu a půl, abych se dostal ze skal dolů, slunce před soumrakem ještě vydrží. Sbalil jsem se a vyrazil dolů. Za chvíli se částecně protrhala mlha a já jednak uviděl, že je ješte dneska a také se mi na chvíli otevřel krásný pohled na le Grand Couloir, Refuge du Gouter (3817 m.n.m), přilepenou na skále nad kuloárem a Aig de Bionnassay (4052 m.n.m.)
Mastil jsem dolů a noc me přepadla až na platu l’Are. Tak jsem ztratil cestu a drahnou chvíli bloudil ve tmě a mlze tam a sem, než jsem správnou stezku opět našel. Mezitím se na mě nabalilo stádo krav, které me začaly pronásledovat. Měly rohy a já v té tmě nemohl poznat, zda jsou to krávy, nebo býci (viděl jsem jenom siluety).
Zrychloval jsem a krávy zrychlovaly taky. Nikdy bych neveřil, jakou rychlost dokáže vyvinout stádo krav v noci v mlze na alpské louce poseté kamením. Když me některé z nich předstihly, pochopil jsem, že to nejsou býci, kteří mě chtějí nabrat na rohy, ale krávy, které si myslí, že jsem je přišel vyvést z mizérie noční pastvy ve studeném mrholení. Když jsem za sebou zavíral branku na okraji pastviště, žalostne bučely.
Cestou dolů mně ještě vyplašil divočák, který vrčel jako pes a pak už jsem se dostal k autu, kde jsem si přečetl SMSku, že neteři Barči se před druhou odpoledne (zřejmě někdy v době, kdy jsem se ukládal ke spánku v Baraque Forrestiere) narodila dcera Pavlínka.
Fotky jsou udělány o týden později, kdy jsme vyrazili už pořádně vybaveni ztéci čtyřtisícovou hranici.

… bylo střídavě jasno a střídavě luchanec, šplíchanec a provaziště deště. Potkali jsme tam nádherný dub na příkré stráni, hezky zachované domy, Viktorčin splav s vývařištěm a značkové hranolky.