crab ice

Máme ji už několik měsíců, ale na Notesu o ní zatím nebyla zmínka. crab ice (čti krabice) je malá okruhová plachetnice třídy PDRacer, neboli Puddle Duck Racer. Dá se snadno vyrobit s minimálními náklady za pár večerů a nabízí překvapivě dobré plachtění. Včera jsem ji ve 4 Bf větru dostal do skluzu, který ukončilo až […]

Máme ji už několik měsíců, ale na Notesu o ní zatím nebyla zmínka. crab ice (čti krabice) je malá okruhová plachetnice třídy PDRacer, neboli Puddle Duck Racer.
Dá se snadno vyrobit s minimálními náklady za pár večerů a nabízí překvapivě dobré plachtění.
Včera jsem ji ve 4 Bf větru dostal do skluzu, který ukončilo až ulomené kormidlo. Na klidné vodě pohodlně uveze dva dospělé a dvě děti a celkově se s ní dá užít hodně zábavy.
Specifikace třídy předepisuje pouze tvar spodních 10 palců trupu, vše ostatní je ponecháno na staviteli. Naše crab ice má 40 cm vysoký volný bok a lugrovou plachtu o velikosti cca 5 m2. Je postavená z 6 mm venkovní překližky a má dvě vodotěsné komory vyplněné polystyrénem, takže je nepotopitelná.
Váží asi 50 kg, dá se převážet na střeše auta a skladujeme jí opřenou o zeď v garáži. Schématické plány, podle kterých jsme stavěli, jsou k dispozici zde: Plány crab ice.
Největším překvapením pro mně určitě bylo, jak dobře se loď chová na vodě. Potěšení z jízdy, když to fouká, je plně srovnatelné s jakoukoli jinou plachetnicí a to za zlomek ceny.
Přikládám pár fotek z její panenské plavby letos na jaře.

Mušle na grilu z jehličí

Tento recept (v originále Eclade de moules), pocházející z okolí města La Rochelle ve Francii je nejchutnější způsob přípravy mušlí, jaký jsem zatím ochutnal. A zároveň je to velká zábava pro děti i pro dospělé. Co budeme potřebovat?   – půl kilogramu čerstvých slávek na osobu – tlustou dřevěnou desku – hromadu borového jehličí   […]

Tento recept (v originále Eclade de moules), pocházející z okolí města La Rochelle ve Francii je nejchutnější způsob přípravy mušlí, jaký jsem zatím ochutnal. A zároveň je to velká zábava pro děti i pro dospělé.
Co budeme potřebovat?

 

– půl kilogramu čerstvých slávek na osobu
– tlustou dřevěnou desku
– hromadu borového jehličí

 

Mušle naklademe na dřevěnou desku tak, aby byly otočeny otvírající se stanou dolů.

 

 

Pokryjeme tlustou vrstvou (20 -30 cm) suchého jehličí …

 

 

… a zapálíme.

 

 

Jehličí vzplane jasným plamenem a během chvilky shoří.

 

 

Odfoukneme popel a vyjmeme upečené mušle, případně je můžeme servírovat rovnou na pečící desce.

 

 

Podáváme s máslem a chlebem a zapíjíme bílým či růžovým vínem, třeba vynikajícím Soif d’évasion (Chuť na výlet) z ostrova Ile de Ré, odkud pocházejí výborné ústřice a mušle a na jehož plážích se mušle na grilu z jehličí po večerech dělávají.

Večerní amatérská archeologie

Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání. Tělo […]

Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání.
Tělo i duše se zaradují a já peláším dolů po suťovištích a přes sněhová pole, až jsem u jezera. Kousek od břehu najdu překvapivě rovné místečko, postavím stan, hupnu dovnitř a na tři hodiny nevím o světě.
Probudím se těsně před západem slunce a vylézám ven vyčůrat se a nabrat vodu na vaření. A jak tak koukám na tu vyrovnanou terásku, kde jsem si postavil stan, vidím, že kousek nad ní se rýsuje ještě jedna. A nad ní další. A kousek vedle ještě jedna. Začínám se procházet po ostrohu nad břehem jezírka a objevuju tuhle zákop, támhle střílnu, a támhle zase pozorovatelnu. Vše dovedně skryto prvnímu pohledu. Netrvá dlouho, a nalézám velitelský bunkr.
Prostorná stavba o půdorysu 12×5 metrů, zahloubená do země, přístupná okopy z obou stran, naprosto neviditelná, pokud nepříjdete až přímo k ní.
Postupně objevuju více a více detailů. Cestičky, které vedly od velitelského bunkru k jednotlivým instalacím byly prošlapány trochu pod úroveň okolného terénu. Okem neznatelně, ale díky snadnějšímu stékání vody na nich roste krapet jiné rostlinstvo než vedle a při bližším pohledu se dá jasně sledovat, kudy vedly.
Chytá mně archeologická vášeň. Pobíhám sem a tam a sotva si uvědomuju, že jsem jen ve spodním prádle a bosý. Vojenskou instalaci v horách nevidím prvně, ale tohle je nejúplnější ležení, které jsem kdy našel. Procházím jednotlivé stezky a nacházím artefakty. Knoflík od uniformy, střepy z tlustostěnné láhve, na jednom z nich písmena „PO“. Příliš málo na to, abych se dozvěděl, zda zde byli Italové, či Francouzi. První, či druhá světová válka?
Tohle všechno si zjistím, až slezu z hor, teď a tady mi zůstává dost prostoru pro divoké spekulace. Chránilo tohle ležení před přístupem z ůdolí, anebo před překročením průsmyku? Byla zde dělostřelecká baterie namířená směrem vzhůru, nebo záložní posádka pěchoty, kdyby to v údolí začalo vypadat bledě?
Brzy se setmělo a já musel jít na kutě. Měl jsem klidnou noc a zdály se mi sny. A ty sny byly jiné, než se mi zdávají obvykle. Mluvili v nich lidé, které neznám a o věcech, kterým nerozumím. A víc si nepamatuju.
Do hor už sebou nenosím foťák, takže nemám žádné fotky. Ale pokud byste měli cestu kolem, jezírko se jmenuje Lac de Mya a nachází se tady.
A ještě pár fotek jezírka, které jsou na netu: tady, tady a tady.

Indie

Loni na podzim jsem strávil tři týdny v Indii. Byla to pracovní cesta, ale podařilo se nám i trochu pocestovat díky tomu, že jsme během pobytu trefili dva prodloužené víkendy. Indie je barevná, hlučná, intenzivně vonící a chutná po čili papričkách. Sestříhal jsem krátké video, ve kterém se pokouším ten smyslový galimatyáš zachytit a předat […]

Loni na podzim jsem strávil tři týdny v Indii. Byla to pracovní cesta, ale podařilo se nám i trochu pocestovat díky tomu, že jsme během pobytu trefili dva prodloužené víkendy.
Indie je barevná, hlučná, intenzivně vonící a chutná po čili papričkách. Sestříhal jsem krátké video, ve kterém se pokouším ten smyslový galimatyáš zachytit a předat dál.

Naše první jachta

Weekender je šestimetrová šalupa s vratiplachtou a kosatkou, katujou pro dvě osoby a pevným kýlem. Ponor je pouhých 30 cm se zvednutým kormidlem. Stavěl jsem jej asi čtyři hodiny. Předloha papírového modelu je ke stažení zde.

Weekender je šestimetrová šalupa s vratiplachtou a kosatkou, katujou pro dvě osoby a pevným kýlem. Ponor je pouhých 30 cm se zvednutým kormidlem.
Stavěl jsem jej asi čtyři hodiny. Předloha papírového modelu je ke stažení zde.

La bise - ledový polibek severního větru

Zimy jsou v Ženevě mírné, většinou je nad nulou a sníh se dlouho neudrží. Přesto se Ženeva stala jedním z vizuálních symbolů zimy. Možná jste viděli fotky aut a stromů stojících na nábřeží jezera, které jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Tyto fotky jsou právě ze Ženevy a okolí. Za tento jev, který nastává jednou za […]

Zimy jsou v Ženevě mírné, většinou je nad nulou a sníh se dlouho neudrží. Přesto se Ženeva stala jedním z vizuálních symbolů zimy. Možná jste viděli fotky aut a stromů stojících na nábřeží jezera, které jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Tyto fotky jsou právě ze Ženevy a okolí. Za tento jev, který nastává jednou za několik let, může la bise – silný severovýchodní vítr a zvláštní geografické poměry Švýcarska.
Ženevské jezero, v jehož ústí Ženeva leží, je největší jezero západní Evropy. Je 73 km dlouhé a vodě trvá přes jedenáct let, než doteče od jednoho konce na druhý. Přestože leží na úpatí Alp, od konce poslední doby ledové nikdy v celé ploše nezamrzlo. Jezero leží v údolí, které je ohraničeno pohořím Jura na severozápadě a Alpami na jihovýchodě. Toto údolí mezi Jurou a Alpami pokračuje dále na severovýchod přes celé Švýcarsko a říká se mu Švýcarská plošina. Leží zde ještě několik větších údolních jezer, jako Neuchatelské, Cyryšské, či Bodamské jezero.
Vytvoří-li se v zimě na jih od Alp výrazná tlaková níže, přesunují se masy studeného vzduchu ze střední a východní Evropy jižním směrem. Pokud nastane správná souhra klimatických poměrů, proudí studený vzduch Švýcarskou plošinou jako trychtýřem, omezeným Jurou z jedné strany a Alpami z druhé.
Na volné ploše Ženevského jezera vítr nabírá na rychlosti a trychtýř se navíc zužuje. Blízko ústí jezera dosahuje vítr rychlosti vichřice a strhává z hladiny kapky vody, které dopadají na překážky na břehu a mrznou. La bise může trvat i více než 24 hodin a vrstva ledu dosáhnout i několika desítek centimetrů.
A pak vítr utichne a vyjde slunce. Hladina jezera se uklidní a pokračuje mírná ženevská zima …

Valée Blanche

Gondola lanovky nás za pár minut přepraví ze Chamonix skoro o tři kilometry výše na vrchol Aiguille du Midi – 3842 m.n.m. Počasí nám přeje a tak bez otálení sestupujeme po vrcholovém hřebínku na ledovcové plato, odkud začne naše sedmnáctikilometrová vyhlídková jízda zpět do Chamonix. Vrcholový hřeben je v zimě dobře vybaven pro sestupující lyžaře […]

Gondola lanovky nás za pár minut přepraví ze Chamonix skoro o tři kilometry výše na vrchol Aiguille du Midi – 3842 m.n.m. Počasí nám přeje a tak bez otálení sestupujeme po vrcholovém hřebínku na ledovcové plato, odkud začne naše sedmnáctikilometrová vyhlídková jízda zpět do Chamonix.
Vrcholový hřeben je v zimě dobře vybaven pro sestupující lyžaře – ocelové sloupky a mezi nimi napnutá lana jako zábradlí. Dá se sestupovat rovnou v lyžácích, není potřeba horolezecké vybavení. Jakmile zima poleví zabezpečení zmizí a sestup z Aiguille du Midi už bude možný jen alpinistickým způsobem.
Na hřebínku trochu foukalo, ale už jsme dole, nasazujeme lyže a začínáme sjíždět. Přes noc sněžilo a my plujeme čerstvou vrstvou prašanu, ještě nezpevněného větrem a slunečným počasím. Je to úžasný zážitek.
Cesta dolů je možná v několika variantách, podle úrovně lyžařů a momentálních podmínek. Sjezd není technicky obtížný, pokud se člověk umí alespoň trochu pohybovat mimo sjezdovky, bude si jízdu užívat.
Traverzujeme vlevo kolem mohutných séraků v prudší části ledovce a brzy přijíždíme k Refuge du Requin, Žraločí chatě, která je pojmenována podle skalního útvaru tyčícího se nad chatou – Žraločí hlavy. V létě horolezecká chata, v zimě lyžařský bar. Sedíme na terase, pijeme pivo a ve vzduchu se lesknou vířící ledové krystalky.
Ze Žraločí chaty sjíždíme do údolní části ledovce. Brzy se připojuje rameno přicházející od Grandes Jorasses a my na mírném svahu ukrajujeme další kilometry.
Je-li v údolí málo sněhu, jízda končí na úrovni stanice Montenvers, konečné zastávky zubačky ze Chamonix. Z ledovce se vyjede lanovkou nahoru na nádraží, tam se přestoupí na vlak a sjede do údolí.
My však máme štěstí, sněhu je dost a tak pokračujeme po ledovci až na úroveň Rochers des Mottets. Sundáme lyže a vystoupáme krátkou stezkou nahoru, abychom se přehoupli přes morénu. Tam lyže zase nasadíme a pokračujeme lesem až dolů do Chamonix.
Není na světě mnoho míst, kde se dá bez velkého úsilí lyžovat v tak majestátním prostředí, jaké nabízí Valée Blanche. A pokud se navíc vydaří sníh a počasí, je to skutečná lyžařská nirvána.


V Černém lese

Až do minulého víkendu jsme nikdy nebyli v Baden Badenu. Je to s podivem, protože kolem často projíždíme po dálnici A5 a město má pověst lázeňské perly Německa. Záminku nám poskytla sobotní návštěva veletrhu CMT ve Stuttgartu. Ze Stuttgartu do Baden Badenu je to hodinka cesty a tak jsme tam v sobotu večer vyrazili. Ubytovali […]

Až do minulého víkendu jsme nikdy nebyli v Baden Badenu. Je to s podivem, protože kolem často projíždíme po dálnici A5 a město má pověst lázeňské perly Německa. Záminku nám poskytla sobotní návštěva veletrhu CMT ve Stuttgartu. Ze Stuttgartu do Baden Badenu je to hodinka cesty a tak jsme tam v sobotu večer vyrazili.
Ubytovali jsme se v hotelu Rathausglöckel (Radniční zvonice) v historické části města a v restauraci povečeřeli echtovní flammkuchen – křupavý slaný koláč potřený jemným tvarohem a zasypaný šunkou a cibulí.
Baden Baden si uchoval čistotu lázeňského stylu z přelomu devatenáctého a dvacátého století; tak nějak mohly dneska vypadat Karlovy Vary, kdyby je nezkurvili komunisti.
V neděli naše kroky vedly neomylně do Café König, kde nabízejí nejjemnější schwarzwälder kirschtorte na světě. Dortík, jemně parfémovaný pověstnou švarcvaldskou třešňovicí, i prostředí kavárny byly exkluzívní.
Odpoledne jsme Baden Baden opustili a vydali se po scénické Schwarzwaldhochstraße na jih. Prošli jsme se kolem hezkého jezírka Mummelsee a bohatě se zásobili místními produkty, včetně výborné uzené šunky, jitrnic a jelit a lahodného chleba se škvarkovým sádlem.
Po loňské návštěvě pohoří Vosges v Alsasku, kde jsem si dal zatím nejlepší uzené se šťouchanými brambory v životě, se opět ukázalo, že krajina na obou březích středního toku Rýna je pro milovníky tradiční české kuchyně země zaslíbená.

Vánoční projížďka