Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání.
Tělo i duše se zaradují a já peláším dolů po suťovištích a přes sněhová pole, až jsem u jezera. Kousek od břehu najdu překvapivě rovné místečko, postavím stan, hupnu dovnitř a na tři hodiny nevím o světě.
Probudím se těsně před západem slunce a vylézám ven vyčůrat se a nabrat vodu na vaření. A jak tak koukám na tu vyrovnanou terásku, kde jsem si postavil stan, vidím, že kousek nad ní se rýsuje ještě jedna. A nad ní další. A kousek vedle ještě jedna. Začínám se procházet po ostrohu nad břehem jezírka a objevuju tuhle zákop, támhle střílnu, a támhle zase pozorovatelnu. Vše dovedně skryto prvnímu pohledu. Netrvá dlouho, a nalézám velitelský bunkr.
Prostorná stavba o půdorysu 12×5 metrů, zahloubená do země, přístupná okopy z obou stran, naprosto neviditelná, pokud nepříjdete až přímo k ní.
Postupně objevuju více a více detailů. Cestičky, které vedly od velitelského bunkru k jednotlivým instalacím byly prošlapány trochu pod úroveň okolného terénu. Okem neznatelně, ale díky snadnějšímu stékání vody na nich roste krapet jiné rostlinstvo než vedle a při bližším pohledu se dá jasně sledovat, kudy vedly.
Chytá mně archeologická vášeň. Pobíhám sem a tam a sotva si uvědomuju, že jsem jen ve spodním prádle a bosý. Vojenskou instalaci v horách nevidím prvně, ale tohle je nejúplnější ležení, které jsem kdy našel. Procházím jednotlivé stezky a nacházím artefakty. Knoflík od uniformy, střepy z tlustostěnné láhve, na jednom z nich písmena „PO“. Příliš málo na to, abych se dozvěděl, zda zde byli Italové, či Francouzi. První, či druhá světová válka?
Tohle všechno si zjistím, až slezu z hor, teď a tady mi zůstává dost prostoru pro divoké spekulace. Chránilo tohle ležení před přístupem z ůdolí, anebo před překročením průsmyku? Byla zde dělostřelecká baterie namířená směrem vzhůru, nebo záložní posádka pěchoty, kdyby to v údolí začalo vypadat bledě?
Brzy se setmělo a já musel jít na kutě. Měl jsem klidnou noc a zdály se mi sny. A ty sny byly jiné, než se mi zdávají obvykle. Mluvili v nich lidé, které neznám a o věcech, kterým nerozumím. A víc si nepamatuju.
Do hor už sebou nenosím foťák, takže nemám žádné fotky. Ale pokud byste měli cestu kolem, jezírko se jmenuje Lac de Mya a nachází se tady.
A ještě pár fotek jezírka, které jsou na netu: tady, tady a tady.