Konečně průsmyk Col des Fours. Jsou čtyři odpoledne, po celodenním pochodu na plném slunci už sotva pletu nohama a hledám vhodné místo k utáboření. O pár set metrů níž na druhé straně průsmyku vidím krásné, malé jezírko. Je mimo hlavní stezku a vypadá to, že se k němu dostanu přímou čarou dolů, bez mezistoupání. Tělo […]
Loni na podzim jsem strávil tři týdny v Indii. Byla to pracovní cesta, ale podařilo se nám i trochu pocestovat díky tomu, že jsme během pobytu trefili dva prodloužené víkendy. Indie je barevná, hlučná, intenzivně vonící a chutná po čili papričkách. Sestříhal jsem krátké video, ve kterém se pokouším ten smyslový galimatyáš zachytit a předat […]
Weekender je šestimetrová šalupa s vratiplachtou a kosatkou, katujou pro dvě osoby a pevným kýlem. Ponor je pouhých 30 cm se zvednutým kormidlem. Stavěl jsem jej asi čtyři hodiny. Předloha papírového modelu je ke stažení zde.
Weekender je šestimetrová šalupa s vratiplachtou a kosatkou, katujou pro dvě osoby a pevným kýlem. Ponor je pouhých 30 cm se zvednutým kormidlem.
Stavěl jsem jej asi čtyři hodiny. Předloha papírového modelu je ke stažení zde.
Zimy jsou v Ženevě mírné, většinou je nad nulou a sníh se dlouho neudrží. Přesto se Ženeva stala jedním z vizuálních symbolů zimy. Možná jste viděli fotky aut a stromů stojících na nábřeží jezera, které jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Tyto fotky jsou právě ze Ženevy a okolí. Za tento jev, který nastává jednou za […]
Zimy jsou v Ženevě mírné, většinou je nad nulou a sníh se dlouho neudrží. Přesto se Ženeva stala jedním z vizuálních symbolů zimy. Možná jste viděli fotky aut a stromů stojících na nábřeží jezera, které jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Tyto fotky jsou právě ze Ženevy a okolí. Za tento jev, který nastává jednou za několik let, může la bise – silný severovýchodní vítr a zvláštní geografické poměry Švýcarska.
Ženevské jezero, v jehož ústí Ženeva leží, je největší jezero západní Evropy. Je 73 km dlouhé a vodě trvá přes jedenáct let, než doteče od jednoho konce na druhý. Přestože leží na úpatí Alp, od konce poslední doby ledové nikdy v celé ploše nezamrzlo. Jezero leží v údolí, které je ohraničeno pohořím Jura na severozápadě a Alpami na jihovýchodě. Toto údolí mezi Jurou a Alpami pokračuje dále na severovýchod přes celé Švýcarsko a říká se mu Švýcarská plošina. Leží zde ještě několik větších údolních jezer, jako Neuchatelské, Cyryšské, či Bodamské jezero.
Vytvoří-li se v zimě na jih od Alp výrazná tlaková níže, přesunují se masy studeného vzduchu ze střední a východní Evropy jižním směrem. Pokud nastane správná souhra klimatických poměrů, proudí studený vzduch Švýcarskou plošinou jako trychtýřem, omezeným Jurou z jedné strany a Alpami z druhé.
Na volné ploše Ženevského jezera vítr nabírá na rychlosti a trychtýř se navíc zužuje. Blízko ústí jezera dosahuje vítr rychlosti vichřice a strhává z hladiny kapky vody, které dopadají na překážky na břehu a mrznou. La bise může trvat i více než 24 hodin a vrstva ledu dosáhnout i několika desítek centimetrů.
A pak vítr utichne a vyjde slunce. Hladina jezera se uklidní a pokračuje mírná ženevská zima …
Gondola lanovky nás za pár minut přepraví ze Chamonix skoro o tři kilometry výše na vrchol Aiguille du Midi – 3842 m.n.m. Počasí nám přeje a tak bez otálení sestupujeme po vrcholovém hřebínku na ledovcové plato, odkud začne naše sedmnáctikilometrová vyhlídková jízda zpět do Chamonix. Vrcholový hřeben je v zimě dobře vybaven pro sestupující lyžaře […]
Gondola lanovky nás za pár minut přepraví ze Chamonix skoro o tři kilometry výše na vrchol Aiguille du Midi – 3842 m.n.m. Počasí nám přeje a tak bez otálení sestupujeme po vrcholovém hřebínku na ledovcové plato, odkud začne naše sedmnáctikilometrová vyhlídková jízda zpět do Chamonix.
Vrcholový hřeben je v zimě dobře vybaven pro sestupující lyžaře – ocelové sloupky a mezi nimi napnutá lana jako zábradlí. Dá se sestupovat rovnou v lyžácích, není potřeba horolezecké vybavení. Jakmile zima poleví zabezpečení zmizí a sestup z Aiguille du Midi už bude možný jen alpinistickým způsobem.
Na hřebínku trochu foukalo, ale už jsme dole, nasazujeme lyže a začínáme sjíždět. Přes noc sněžilo a my plujeme čerstvou vrstvou prašanu, ještě nezpevněného větrem a slunečným počasím. Je to úžasný zážitek.
Cesta dolů je možná v několika variantách, podle úrovně lyžařů a momentálních podmínek. Sjezd není technicky obtížný, pokud se člověk umí alespoň trochu pohybovat mimo sjezdovky, bude si jízdu užívat.
Traverzujeme vlevo kolem mohutných séraků v prudší části ledovce a brzy přijíždíme k Refuge du Requin, Žraločí chatě, která je pojmenována podle skalního útvaru tyčícího se nad chatou – Žraločí hlavy. V létě horolezecká chata, v zimě lyžařský bar. Sedíme na terase, pijeme pivo a ve vzduchu se lesknou vířící ledové krystalky.
Ze Žraločí chaty sjíždíme do údolní části ledovce. Brzy se připojuje rameno přicházející od Grandes Jorasses a my na mírném svahu ukrajujeme další kilometry.
Je-li v údolí málo sněhu, jízda končí na úrovni stanice Montenvers, konečné zastávky zubačky ze Chamonix. Z ledovce se vyjede lanovkou nahoru na nádraží, tam se přestoupí na vlak a sjede do údolí.
My však máme štěstí, sněhu je dost a tak pokračujeme po ledovci až na úroveň Rochers des Mottets. Sundáme lyže a vystoupáme krátkou stezkou nahoru, abychom se přehoupli přes morénu. Tam lyže zase nasadíme a pokračujeme lesem až dolů do Chamonix.
Není na světě mnoho míst, kde se dá bez velkého úsilí lyžovat v tak majestátním prostředí, jaké nabízí Valée Blanche. A pokud se navíc vydaří sníh a počasí, je to skutečná lyžařská nirvána.
Až do minulého víkendu jsme nikdy nebyli v Baden Badenu. Je to s podivem, protože kolem často projíždíme po dálnici A5 a město má pověst lázeňské perly Německa. Záminku nám poskytla sobotní návštěva veletrhu CMT ve Stuttgartu. Ze Stuttgartu do Baden Badenu je to hodinka cesty a tak jsme tam v sobotu večer vyrazili. Ubytovali […]
Až do minulého víkendu jsme nikdy nebyli v Baden Badenu. Je to s podivem, protože kolem často projíždíme po dálnici A5 a město má pověst lázeňské perly Německa. Záminku nám poskytla sobotní návštěva veletrhu CMT ve Stuttgartu. Ze Stuttgartu do Baden Badenu je to hodinka cesty a tak jsme tam v sobotu večer vyrazili.
Ubytovali jsme se v hotelu Rathausglöckel (Radniční zvonice) v historické části města a v restauraci povečeřeli echtovní flammkuchen – křupavý slaný koláč potřený jemným tvarohem a zasypaný šunkou a cibulí.
Baden Baden si uchoval čistotu lázeňského stylu z přelomu devatenáctého a dvacátého století; tak nějak mohly dneska vypadat Karlovy Vary, kdyby je nezkurvili komunisti.
V neděli naše kroky vedly neomylně do Café König, kde nabízejí nejjemnější schwarzwälder kirschtorte na světě. Dortík, jemně parfémovaný pověstnou švarcvaldskou třešňovicí, i prostředí kavárny byly exkluzívní.
Odpoledne jsme Baden Baden opustili a vydali se po scénické Schwarzwaldhochstraße na jih. Prošli jsme se kolem hezkého jezírka Mummelsee a bohatě se zásobili místními produkty, včetně výborné uzené šunky, jitrnic a jelit a lahodného chleba se škvarkovým sádlem.
Po loňské návštěvě pohoří Vosges v Alsasku, kde jsem si dal zatím nejlepší uzené se šťouchanými brambory v životě, se opět ukázalo, že krajina na obou březích středního toku Rýna je pro milovníky tradiční české kuchyně země zaslíbená.
Předvánoční ženevská specialita. Artyčok kardový (Cynara cardunculus), neboli jedlý bodlák, je teplomilná zelenina pocházející ze středomoří. Do Ženevy jej uvedli hugenoti – francouzští protestanti, kteří sem utekli před náboženskými válkami ve své vlasti. V mírném klimatu u jezera se bodláku dařilo a místní kultivar zvaný Plainpalais se hojně objevoval na předvánočních tabulích. Dnes už je […]
Předvánoční ženevská specialita. Artyčok kardový (Cynara cardunculus), neboli jedlý bodlák, je teplomilná zelenina pocházející ze středomoří. Do Ženevy jej uvedli hugenoti – francouzští protestanti, kteří sem utekli před náboženskými válkami ve své vlasti.
V mírném klimatu u jezera se bodláku dařilo a místní kultivar zvaný Plainpalais se hojně objevoval na předvánočních tabulích. Dnes už je téměř neznámý, protože připravit jej dá hodně práce. Výsledek je ovšem znamenitý. Pokud se někdy k artyčoku kardovému dostanete, zde je originální ženevský recept:
Listy zbavíme ostnů a z obou stran sloupneme vnější lýkovitou slupku. Nakrájíme na 5 cm dlouhé kousky a okamžitě ponoříme do vody s přídavkem mléka.
Když máme oloupáno a nakrájeno, ošetříme si ruce popíchané od ostnů, scedíme artyčoky a dáme je vařit do velkého hrnce s vodou a mlékem. Dáme alespoň 1 dl mléka na 2 litry vody. Osolíme a vaříme 40 minut.
Scedíme, dáme do zapékací mísy, zalijeme smetanou a vodou z vaření, bohatě posypeme nastrouhaným Gruyèrem. Přidáme pár oříšků másla a dáme zapéct na 20 minut do silně roztopené trouby.
Jíme s chlebem a a zapíjíme bílým vínem.
Dobrou chuť!
Novinka na notesu: Prohlížení fotek přes celou obrazovku. Stačí stisknout tlačítko u jednotlivých článků, které obsahují více fotek. V budoucnu se budu snažit nahrávat fotky v lepším rozlišení, aby na větším formátu vynikly. Pro zájemce je k dispozici zdrojový kód prohlížedla ke stažení zde.
