Kopřivová kaše s gratinovanými topinambury a čekankovým salátem

Vydávat se ve vaření za hranice všedních dnů může být leckdy ošemetné. Přehršle cizích slov a exotických ingrediencí fungují jako mucholapka na snoby a exhibicionismus v kuchyni vystrkuje do popředí místo jídla kuchaře. Vždy jsem rád experimentoval s novými chutěmi a postupem času se vzdaloval střednímu proudu. Snažím se věřit tomu, že to není jen […]

Vydávat se ve vaření za hranice všedních dnů může být leckdy ošemetné. Přehršle cizích slov a exotických ingrediencí fungují jako mucholapka na snoby a exhibicionismus v kuchyni vystrkuje do popředí místo jídla kuchaře.
Vždy jsem rád experimentoval s novými chutěmi a postupem času se vzdaloval střednímu proudu. Snažím se věřit tomu, že to není jen laciná póza a svůj rozlet v poslední době stále častěji brzdím několika jednoduchými pravidly, která v mých očích dávají invenčnímu vaření hlubší smysl.
Jaká pravidla to jsou? Používám suroviny, které jsou:
 
– z místních zdrojů
– v sezóně
– laciné nebo zadarmo
 
Všechno, co kolem nás roste a běhá, naši předkové ochutnali. To, co bylo k jídlu, jsme se naučili připravovat nejchutnějším možným způsobem a spokojeně si po staletí debužírovali, dokud nás průmyslová revoluce nepřesvědčila o tom, že se máme místo přípravy jídla věnovat honbě za ambicióznějšími cíli.
Proč dnes v kuchyni téměř nevyužíváme pampeliškový kořen, jedlé kaštany, zahradní holuby, raky, či artyčok kardový? Jsou snad tyto kdysi běžné ingredience méně chutné než mrkve, steaky a rajčata? Domnívám se, že ne. Nedají se však ekonomicky produkovat průmyslově a jejich příprava trvá dlouho. Kdo by se dnes piplal se škubáním holouběte, když v obchodě mají za rozumnou cenu kuřecí stehna v igelitovém pytlíku.
Vaření je pro mně forma relaxace a dlouhá příprava mi nevadí. Něco k snědku se dá najít v každém kousku přirody i uprostřed velkoměsta. Pokud víme, jak s takovými úlovky co nejlépe naložit, jakým způsobem je připravit a s čím se mají rády a s čím ne, můžeme se směle pustit do vymýšlení vlastních kombinací.
Jídlo, které představuji níže, je kombinací tří zeleninových ingrediencí a tří typických postupů přípravy. Drobné zelené listy jarní kopřivy se podobně jako špenát hodí na kaši, topinambury coby kořenová zelenina milují zapékání a křupavé čekankové puky si přímo říkají o salát. Kopřivy a topinambury jsou čestvě nasbírány zadarmo v lese, čekanka je ze skleníků za městem.
Kaši, zapečenou mísu i salát jsem udělal způsobem, který je zcela běžný a vyzkoušený pro daný typ ingredience, pouze neměly příležitost se vzájemně potkat, protože pocházejí z Bulharska (kaše), Švýcarska (zapečená mísa) a Francie (salát). Dohromady fungují výtečně.

 
Kopřivová kaše
– půl kila přebraných mladých lístků kopřiv
– svazek zelené cibulky
– 4 stroužky česneku
– 150g balkánského sýra
– 2 vejce
– mouka na zaprášení
– olej
– sůl
– pepř
– sladká paprika
 
Kopřivy spaříme ve velkém hrnci vodou a povaříme 2-3 minuty. Vodu slejeme a uschováme. Z kopřiv vymačkáme vodu a vzniklou kouli pokrájíme na malé kousky. Na oleji osmažíme pokrájenou cibulku, přidáme najemno nakrájený česnek, pak kopřivy a zalejeme vodou, ve které jsme vařili kopřivy. Zaprášíme moukou, přidáme sůl a koření. Přilitím vody z kopřiv nebo přisypáním mouky dosáhneme žádoucí hustoty kaše.
Na mírném ohni za častého míchání dobře provaříme (alespoň 15-20 minut). Před koncem vaření vmícháme do kaše nadrobený balkánský sýr a dvě vajíčka. Při míchání můžeme nechat žloutky vcelku, zpestří kaši.
 
Gratinované topinambury
– 500g topinambur
– 150g strouhaného sýru Gruyère
– malý kelímek smetany
– sůl, pepř, mletý muškátový oříšek
 
Topinambury oloupeme, nakrájíme na 3-4 cm velké kousky a v osolené vodě uvaříme do poloměkka. Zkoušíme vidličkou, mělo by to trvat asi 15 minut.
Zcedíme, přendáme do zapékací mísy, zalejeme smetanou, okořeníme a bohatě zasypeme sýrem. Dáme zapékat do trouby na 200 stupnů, až sýr na povrchu zezlátne.
 
Čekankový salát
– 2 čerstvé čekankové puky
– hrst nahrubo nadrcených vlašských ořechů
– 3 lžíce olivového oleje
– 2 lžíce vinného octa (z červeného vína)
– sůl, bylinky
 
Do olivového oleje nalijeme ocet, lehce osolíme, přidáme nakrájené bylinky a vidličkou vyšleháme zálivku.
Čekankové puky natrháme na kousky, promícháme s ořechy a podle chuti zalejeme zálivkou.

Vylodění na pusté pláži

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si. „Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu. „Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s […]

Znavená posádka nebyla déle schopna obsluhovat loď. Potřebovali jsme co nejdříve přirazit ke břehu a odpočinout si.
„Země na obzoru!“ vykřikla najednou hlídka a oči všech námořníků se upnuly k tenkému modravému proužku zrcadlícímu se na horizontu.
„Kurs dvě stě sedmdesát“, zavelel kapitán a člun se rozběhl po větru. Radostné očekávání posádky se mísilo s pochybnostmi. Co nás tam na břehu čeká?
Už byla zřetelně vidět úzká písečná pláž pokrytá naplavenými stromy a za ní neproniknutelná džungle říční delty.
Místo vypadalo opuštěně, ale kdo ví? Třeba se v křoví skrývá tlupa pralesních divochů s ostrými oštěpy napuštenými jedem kurare. Musíme si dát pozor.
„Měřit hloubku. Připravit na vylodění!“, rozkázal kapitán a všechny oči se upřely dolů pod loď, aby včas spatřily ostré kameny a jiná nebezpečí, která se mohou skrývat pod hladinou .
V tom se loď prudce zastavila a zhoupla se do strany. „Kýl! Zapoměli jsme zvednout kýl.“ Vítr tlačil člun na mělčinu a kormidelník měl plné ruce práce udržet jej v pohybu kolmo na vítr, zatímco posádka horečnatě sklápěla kýl a kormidlo.
Další pokus o vylodění. Tentokrát jde vše hladce, pod hladinou nejsou žádné překážky a člun najížní přídí na měkký písek. Bocman vyskakuje na břeh s kotevním lanem v ruce a hledá vhodný strom, kam jej uvázat. Zbytek posádky shromažďuje zbraně a vybavení a připravuje se na výsadek. Opatrnosti není nikdy dost.
Břeh se zdá být liduprázdný. Ozbrojené hlídky prozkoumávají okolní džungli a nenacházejí žádné známky lidské činnosti. Pohyb v pralese jim usnadňují zvířecí stezky, po kterých přicházejí lesní tvorové k jezeru pít.
Lodní kuchař vytahuje vařič a začíná připravovat čaj. Posádka se sesedá kolem ohně na vyplavené stromy a konečně přichází tolik očekávaná chvíle odpočinku. Ruce námořníků se zahřívají o smaltované plecháčky s horkým čajem.
Kolem poletují vodní ptáci, slunce se pomalu sklání k obzoru. Námořníci se předhánějí v líčení dobrodružství, která se jim během putování přihodila. Ochlazuje se.
Brzy bude potřeba vyrazit znovu na cestu. Do domovského přístavu je to daleko a zdá se, že vítr utichá …

Podzimní bašta

Co pro mně znamená podzim v kuchyni? I když se teploty drží lehce nad nulou a je pošmourno, stále se sklízí či roste spousta čerstvých surovin. Dal jsem dohromady několik typických podzimních produktů a připravil z nich salát a zapékané hlavní jídlo. Podzimní salát – čekankové puky – hrušky – jedlé kaštany – sušené švestky […]

Co pro mně znamená podzim v kuchyni? I když se teploty drží lehce nad nulou a je pošmourno, stále se sklízí či roste spousta čerstvých surovin. Dal jsem dohromady několik typických podzimních produktů a připravil z nich salát a zapékané hlavní jídlo.

Podzimní salát

– čekankové puky
– hrušky
– jedlé kaštany
– sušené švestky
– vlašské ořechy
– sýr (Gruyère, Ementál)
– brusinky či brusinkový džem
– olej (nejlépe z vlašských ořechů, jinak burákový či slunečnicový)

Kaštany upečeme v troubě a oloupeme.
Čekanku rozdělíme na jednotlivé lístky, přidáme sušené švestky, na kostky nakrájený sýr, kaštany, ořechy, zalijeme olejem a promícháme.
Na talíř dáme na čtvrtky nakrájené hrušky, přikryjeme salátem a ozdobíme brusinkami.

Podzimní zapékaná mísa

– dýně
– jedné kaštany
artyčok kardový
– listy hořčice bílé (v tuto dobu roste rojně na polích jako zelené hnojení)
– stouhaný Gruyère
– cibule
– vlašské ořechy
– strouhanka
– crème fraîche
– zeleninový vývar
– šalvěj

Jedlé kaštany upečeme a oloupáme. Na sádle osmažíme nakrájenou cibuli. Přidáme na kostky na nakrájenou dýni, artyčok kardový, kaštany, pokrájené listy hořčice a šalvěj. Krátce osmažíme. Pak promícháme se strouhaným sýrem a vše přemístíme do zapékací mísy vymazané tukem. Zalijeme vývarem s rozmíchanou smetanou a posypeme strouhankou s rozdrcenými vlašskými ořechy.
Necháme péct v troubě 50 minut na 200 stupňů.

Dobrou chuť!

Dnes ráno

Kapusta po Vračansku

Tento podzimní recept mně napadl při pohledu na macaté hlávky kapusty vystavené před obchodem. Nevím o tom, že by se ve městě Vrace jedla kapusta, ale v Szegedu taky neznají segedínský guláš a nikomu nevadí. Prostě mi připomíná jedno místní jídlo. Co budeme potřebovat?   – hlávku kapusty – konzervu loupaných rajčat – 3 stroužky […]

Tento podzimní recept mně napadl při pohledu na macaté hlávky kapusty vystavené před obchodem. Nevím o tom, že by se ve městě Vrace jedla kapusta, ale v Szegedu taky neznají segedínský guláš a nikomu nevadí. Prostě mi připomíná jedno místní jídlo.
Co budeme potřebovat?
 
– hlávku kapusty
– konzervu loupaných rajčat
– 3 stroužky česneku
– 5 vajec
– bazalku
– olivový olej
– pepř, kmín, sůl
 
Kapustu nakrájíme na 1-2 cm tlusté proužky a dáme vařit do osolené vody s kmínem. Povaříme, dokud nezměkne, ale není ještě úplně rozvařená.
Česnek nakrájíme nadrobno, na pánvi rozpálíme olivový olej, česnek lehce osmahneme, přilijeme loupaná rajčata, bazalku a necháme bublat pod pokličkou asi 20 minut.
Připravíme si zapékací misky. Naplníme je vařenou kapustou (ne úplně po okraj) a zalijeme rajčatovou omáčkou. Nahoru rozklepneme vajíčka a dáme na pět minut pod gril zapéct.
Dobrou chuť!

Těstoviny s lískovými oříšky a něčím jako rapini

Máme doma v truhlíku za oknem nějaké zelené listy. Zasil jsem je na jaře, vyhodil obal od semínek a úplně zapoměl, co to vlastně je. Pamatuji si jen, že tyhle lehce nahořklé podlouhlé tmavě zelené listy jsou k jídlu, a chutí připomínají křížence mezi hlávkovým salátem a rapini. Pečlivě je zalévám a včera přišel čas […]

Máme doma v truhlíku za oknem nějaké zelené listy. Zasil jsem je na jaře, vyhodil obal od semínek a úplně zapoměl, co to vlastně je. Pamatuji si jen, že tyhle lehce nahořklé podlouhlé tmavě zelené listy jsou k jídlu, a chutí připomínají křížence mezi hlávkovým salátem a rapini. Pečlivě je zalévám a včera přišel čas sklizně.
Přitom mi v kuchyni padl zrak na hrnek lískových oříšků, které jsme před časem natrhali na procházce a základ dnešního mimořádně chutného receptu byl na světě.
 
Co budeme potřebovat?
 
– těstoviny (penne)
– dva hrnky rapini, čínského špenátu, nebo jiné listové zeleniny s tužšími listy, která se hodí na rychlé osmažení s česnekem
– 4 stroužky česneku
– hrst lískových oříšků
– 1 čili paprička bez semen, nakrájená na proužky
– slunečnicový olej
– sůl
– strouhaný parmezán

Necháme vařit těstoviny. Zelené listy nahrubo nakrájíme, česnek nakrájíme na jemno. Lískové oříšky nahrubo nadrtíme. Na pánvi rozpálíme olej, nasypeme, česnek, lískové oříšky a čili papričku a necháme chvíli smažit. Pak přidáme zelené listy a dobře prohřejeme.
Smícháme s těstovinami a posypeme strouhaným parmezánem.
Dobrou chuť!

Zelný salát se sezamovou zálivkou

V poslední době s oblibou chroupám syrové zelí. Nevím, zda je to kvůli nějakému obskurnímu minerálu, který mému tělu chybí a tak mně nutí stravovat se jako králík, ale v každém případě je čerstvé zelí velice aromatická zelenina s příjemnou texturou. Dal jsem tedy dohromady recept na salát, který je přístupný každému, komu nevadí trošku […]

V poslední době s oblibou chroupám syrové zelí. Nevím, zda je to kvůli nějakému obskurnímu minerálu, který mému tělu chybí a tak mně nutí stravovat se jako králík, ale v každém případě je čerstvé zelí velice aromatická zelenina s příjemnou texturou.
Dal jsem tedy dohromady recept na salát, který je přístupný každému, komu nevadí trošku pálivé jídlo a ve kterém zelí opravdu vynikne.
Co budeme potřebovat?
 
– 1 menší hlávka bílého zelí
– 1-2 čerstvé čili papričky
– 2 mrkve
– 1 zelená cibulka
 
Na zálivku:
 
– 2 lžíce sezamové pasty (tahini)
– 2 stroužky česneku
– 2 lžíce olivového oleje
– 1 lžička medu
– citrónová štáva
– sůl
 
Zelí nakrájíme na nudličky, mrkve na kolečka, zelenou cibulku najemno. Čili papričky rozpůlíme, vyndáme semena a nakrájíme na velmi tenké proužky. Vše promícháme, spaříme vařící vodou a necháme odkapat.
Suroviny na zálivku smícháme a dochutíme citrónem a solí.

Dobrou chuť!

Putování s oslíkem

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor. Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. […]

Půjčili jsme si v sobotu oslíka. Naložili jsme na něj spacáky, karimatky, stan, jídlo, vodu a malého Martínka a když jsme se ujistili, že se oslík pod tou váhou nezlomí, vyrazili jsme do hor.
Bylo nádherné podzimní počasí, babí léto v plném proudu a my jsme se rychle přizpůsobili poklidnému tempu našeho nového chlupatého přítele. K večeru jsme vystoupali do průsmyku Arpettaz, rozbili stan, vyhřebelcovali a napojili osla, rozdělali oheň a vůbec si počínali jako parta kovbojů ve Skalistých horách. Jen místo vytí kojotů nás do hajan doprovázelo občasné cinknutí kravského zvonce …

Na střeše

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír. Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy. Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A […]

Zase jednou jsme vylezli na střechu Evropy, abychom se podívali dolů na svět a nahoru na černý vesmír.
Počasí mírné, jídlo na chatě Gouter chutné, bolest hlavy z nedostatku kyslíku v mezích normy.
Nebyli jsme to ráno na Mont Blancu sami, ale o to ani nejde. Je to pouť a k té patří poutníci. A čím více poutníků se dostane na vrchol, tím více splněných přání si můžou tam nahoře odškrtnout.
Týden před námi se kvůli nebezpečí lavin musel z Gouteru vrátit náš kamarád Brian, i když měl sebou ostrou partu, včetně zkušeného borce, který nedávno vylezl na K2.
Včera přišly srážky, je teplo a příští víkend to asi zase nepůjde. O to více člověk ocení, když se to sejde, počasí přeje, nohy šlapou a hlava chce. Pak je to moc pěkný.

Grenairon

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje. Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli […]

Je konec července 2011 a já se brodím po kolena ve sněhu. Snažím se v husté mlze najít sestupovou cestu z Plan du Buet na chatu Grenairon a uniknout tak nezvykle špatnému počasí, které na horách už několik dní panuje.
Nějakou dobu se mi daří sledovat kamenné mužíky trčící ze sněhu, ale v jednu chvíli značení mizí a přes několikahodinové usilovné hledání cestu nenacházím. Jsem nucen bivakovat a pokračující špatné počasí mi odřízne ostatní ústupové cesty. Z hor mně dostane až vrtulník záchranářů.

Ten úsek stezky z Plan du Buet na chatu Grenairon byl poslední částí okruhu kolem hory Ruan, kterou jsem zatím neprošel. Masív Giffre, kde se hora Ruan nachází, mám velmi rád pro rozmanitost krajiny a malé množství návštěvníků.
Letošní letní počasí je mnohem přívětivější a tak jsem téměř na rok přesně od předešlého pokusu stál opět na Plan du Buet a vyrazil směrem ke Grenaironu.
Svítilo slunce, chuchvalce kumulovité oblačnosti, které ještě před chvílí částečně blokovaly viditelnost, se rozplynuly, nefoukal vítr. Podmínky nemohly být odlišnější od minulého léta. Blížil jsem se k místu, kde jsem loni ztratil cestu a uviděl člověka, který stál na stezce a rozhlížel se kolem sebe.
Došel jsem k němu, pozdravili jsme se a on se mně zeptal: „Nevíte, zda tahle stezka vede k chatě Grenairon? Tam kus dále to začíná být velice exponované a já se obávám, že jsem ztratil cestu.“
Stáli jsme přesně na místě, kde jsem loni viděl posledního mužíka. Věříte na náhody? Tenkrát to byl sníh a hustá mlha, dnes blankytná obloha. Loni jsem to byl já, letos tenhle výletník z Bretaně. Kulisy a lidé se mění, místo zůstává a je zpečetěno setkáním.
Vyrazili jsme s Jacquesem společně dolů k chatě a já celou dobu přemýšlel, zda je to andělská hra, to že jsem jej potkal právě tam, kde jsem jej potkal. Jako když ležíme v trávě a mraky na obloze se na malý okamžik přeskupí do něčeho, co nám vyrazí dech.
Jsou to chvíle nehmotného pošimrání nekonečnem, třešničky na dortu naší existence, prchavé okamžiky odměny za dlouhá období strádání, kterými je, alespoň v očích mnohých z nás, naplněn náš všední život.
Nic jsem o tom Jacquesovi neřekl. Hvízdali jsme spolu na kamzíky pasoucí se podél stezky a bavili se o samotě, odloučení, otevřeném prostoru a setkáních.

Když jsem se letos na ten poslední chybějící kus stezky chystal, přestavoval jsem si jej jako pouť. Předpokládal jsem, že budu sestup prožívat v tichém zadumání, nechávat jej na sebe působit a nerozptylovat se ničím jiným.
Chtěl jsem mít to místo jenom pro sebe, uzurpovat si tisíce hektarů rozeklaných skal a alpských luk, být pánem prostoru a času, kralovat díky hezkému počasí a práci těch lidí přede mnou, kteří vyznačili stezku. Vzít si tohle všechno a s nikým se nedělit. Z jakého důvodu? Snad je pro mně majestátnost velehor inkarnací snu o svobodě, nekonečně otevřenou náručí, která je omezená pouze vlastní slabostí a malověrností.
Ale tahle to nefunguje. Nelze vyčlenit kus světa jako hřiště pro obrazy své mysli a nepustit do hry nikoho třetího. To byl smysl mého setkání s Jacquesem, připomenout mi jazykem, kterému rozumím, že na horách člověk nikdy není sám, třebaže si tak občas připadá.

Stezka z Plan du Buet na chatu Grenairon není pro rychlý sestup do údolí vůbec vhodná. Většinu své délky se drží ve vysoké nadmořské výšce a vede po hřebeni strmého žebra. Až na konci prudce klesá k chatě. Nabízí úchvatné výhledy na obě strany, když meandruje mezi zvětralými vrcholky skal. Neměl jsem šanci jí loni ve sněhu sejít, i kdyby byla dobře značená.