crab ice postrach ulice - cesta do města

 

Poslední měsíc skoro nefoukalo a tak jsem vyrobil pro Krabici vesla. V sobotu jsem je šel vyzkoušet a ono foukalo příjemných 3 Bf z jihojihozápadu a tak jsem po ověření, že vesla fungují, rozbalil novou spritovou plachtu a začal křižovat proti větru směrem k Ženevě. Byla to rozkošná jízda, prázdné jezero, vlny tak akorát (za […]

Poslední měsíc skoro nefoukalo a tak jsem vyrobil pro Krabici vesla. V sobotu jsem je šel vyzkoušet a ono foukalo příjemných 3 Bf z jihojihozápadu a tak jsem po ověření, že vesla fungují, rozbalil novou spritovou plachtu a začal křižovat proti větru směrem k Ženevě.
Byla to rozkošná jízda, prázdné jezero, vlny tak akorát (za celou dobu mi asi tři šplouchly do lodi) a po hodině a půl jsem přirazil k molu na Bains de Paquis v centru Ženevy.
Dal jsem si pivo a oběd a sedl si na chvíli ke kamnům se zahřát, byl jsem přece jenom dost prokřehlý. A pak přišel zlatý hřeb výletu, svištění po větru zpátky na pláž Le Vengeron, odkud jsem startoval.
V praxi jsem si předvedl, co to znamená nabrat vítr do plachet a za necelou půlhodinku vystupoval z lodi. Měl jsem sebou GPSku a díky ní zjistil, že jsem na zpáteční cestě dělal v průměru přes 4 uzly.
Teoretická maximální výtlačná rychlost crab ice je asi 3.5 uzle, takže to je nezvratný důkaz, že tahle nemotorná krabice jde ochotně do skluzu, s nevelkou plachtou a při středním větru!

 
 
Záznam trasy ve formátu KML pro Google Earth je ke stažení zde.

Íjů

 

Dobře si pamatuju ty mnohakilometrové fronty na hranicích. Kapsy plné roztodivných mincí, hlavně liry byly problém, část z nich vždycky při příští návštěvě Itálie neplatila. Fronty ve směnárnách. Fronty na víza. Mezinárodní řidičáky. Pokoutní překonávání hranic přes hory, přes řeky, nebo vmíchaný do davu vystupujícího v Německu z dánského trajektu pro opilce. Rozhodování, zda zaplatit […]

Dobře si pamatuju ty mnohakilometrové fronty na hranicích.
Kapsy plné roztodivných mincí, hlavně liry byly problém, část z nich vždycky při příští návštěvě Itálie neplatila.
Fronty ve směnárnách.
Fronty na víza.
Mezinárodní řidičáky.
Pokoutní překonávání hranic přes hory, přes řeky, nebo vmíchaný do davu vystupujícího v Německu z dánského trajektu pro opilce.
Rozhodování, zda zaplatit nemravné bankovní poplatky za převod do ciziny, nebo ty peníze převézt ve šrajtofli přes hranice.
Bylo mi pětadvacet a bral jsem to jako nutné zlo.
Jsem rád, že jsem na vlastní kůži zažil, že to jde i jinak.
Že se dá sednout jen s občankou a kreditkou do auta a za dva dny se vyloupnout na druhém konci Evropy.
Že se nemusím bát zvednout telefon ve Francii, protože se nedoplatím.
Že nebudu muset ve tři ráno rozbalovat paraglider na česko-slovenské hranici, abych odpověděl na celníkovu otázku: „Čo je toto?“
Že když si koupím přívěsný vozík ve Španělsku, tak ho celkem snadno dostanu na české značky.
Že když chci v létě sbírat jablka v Anglii, prostě sbalím gumáky a kytaru a jedu.
Až budu tohle vyprávět vnoučatům, budou zírat s otevřenou hubou.

Výlet na Le Reculet

 

Poledne. Příjezd na parkoviště, nálada prachmizerná. Mám vůbec vystoupit z auta? Co když tam fouká? Určitě je venku zima. A nechce se mi chodit. Když jsem se ale dotrmácel až sem, otevřu aspoň dveře a vylezu ven. Hm, není moc zima a nefouká. Dokonce svítí slunce. Tak se teda trochu projdu. Na zadním sedadle leží […]

Poledne. Příjezd na parkoviště, nálada prachmizerná.

Mám vůbec vystoupit z auta? Co když tam fouká? Určitě je venku zima. A nechce se mi chodit.

Když jsem se ale dotrmácel až sem, otevřu aspoň dveře a vylezu ven.

Hm, není moc zima a nefouká. Dokonce svítí slunce. Tak se teda trochu projdu.

Na zadním sedadle leží shellové kalhoty, rukavice, návleky a mikina, v kufru sněžnice a hůlky.

Nechce se mi oblíkat a už vůbec ne brát batoh a dávat do něj krámy pro strýčka Příhodu. Sníh stejně začíná až o pět set výškových metrů výš. Trochu se projdu tady kolem a pojedu domů.

Vyrážím v triku, hadrových kalhotách , větrovce a nízkých botách.

Prvních pár desítek metrů do prudkého kopce.

Najednou je mi líp! Stoupám pomalu, ale cítím, jak lenora odchází, hlava se projasňuje a vnitřní motor naskakuje.

Les voní jarem a zní ptačími námluvami. Slunce, bezvětří.

Dojdu aspoň nad horní hranici lesa, ať se podívám do krajiny.

Stoupá se mi krásně, začínám pomalu zrychlovat.

V nížině dnes neleží stratus, krajina je otevřená až k Savojským Alpám. Výhledy.

Když už jsem tady, vystoupám aspoň ke sněhu.

Sníh.

Nepříjemné jsou vždycky první kroky, než se nízké boty naplní sněhem.

Jakmile se ponožky rovnoměrně promočí, nohy si zvyknou na nové mikroklima. Dá se tak chodit celý den, omzliny nehrozí.

Dost to klouže a bořím se, daleko se asi nedostanu. Měl jsem si vzít ty sněžnice. Půjdu ještě chvíli a pak se otočím.

Na dnešek stejně hlásili ve vyššich polohách vichřice a už vidím, jak to na hřebeni víří.

Zvedá se vítr. Na sněhu je krusta, neboří se.

No vida, hned se jde líp. Přece se teď nebudu otáčet. Dojdu aspoň ke skalám a podívám se, jak to vypadá v kuloáru.

Vítr sílí. Sníh v kuloáru je pevný, vrstvy spojené. Žádný led.

To by byla škoda se nepodívat na hřeben, když už jsem tady. Sníh je tak akorát, dají se vysekávat stupy i těmi mými křuskami.

Ale ty rukavice jsem si mohl vzít, docela profukuje.

Na hřebeni. Vítr 80 – 100 km/h. Sníh víří kolem. Zmrazky.

Cítím se báječně. Když přidám do kroku, mám to na vrchol a zpátky pod hřeben méně než půl hodiny.

Vichr mi fouká do zad, pomůže mi nahoru.

Ruce mrznou, ale tu chvilku to vydrží.

Na vrcholu.

U vrcholového kříže se chvilku překřikuju s větrem a pak beru nohy na ramena a peláším dolů.

Občas roztáhnu ruce a pokládám se do větrných poryvů.

Radost až na kost. Zima taky.

Pod hřebenem. Vítr slábne.

Rozmrazuju ruce a kloužu po sněhu dolů.

Potkávám chlapíka mířícího nahoru. Vyměňujeme si pár slov a podvědomě sdílíme svou vnitřní radost.

Jsme oba ve správný čas na svém místě.

Krmíme svou vášeň.

Sníh končí, vítr utichá.

Při sestupu zastávka uprostřed lesa.

Sedím na pařezu a dlouhou chvíli se koupu v teplých závanech jara.

Na parkovišti.

Nasedám do auta. Nálada stále výborná. Vyrážím směrem k městu. Škoda, že to bylo tak krátké.

Sjíždím klikatou silnicí dolů do civilizace a mou mysl začínají obestírat první chapadla zapomění.

Pocit, že vše je na svém místě vyhasne nejpozději třetího dne.

Zmačkaný jako citrón se budu plahočit předivem každodennosti až mne jednoho dne zase vyplivne na nějakém parkovišti nad mraky a já nebudu věřit tomu, že tam venku je to, co hledám.

Vyrazím bez rukavic, aby si mne lana skutečného světa mohla po krátkém vydechnutí přitáhnout zase zpátky, kam patřím …

Nové věci na Krabici

 

crab ice dostala nový stěžeň a trojúhelníkovou spritovou plachtu, která by měla lépe stoupat proti větru. Které oplachtění se vám líbí víc?

crab ice dostala nový stěžeň a trojúhelníkovou spritovou plachtu, která by měla lépe stoupat proti větru.
Které oplachtění se vám líbí víc?

Microadventure: S kolem přes jezero

 

Rozložené kolo už jsem na nafukovacím člunu jednou vezl a nastal čas dát si repete. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jaké to asi je projet se v nafukovacím člunu po jezeře, když fouká bise. Bise je ostrý severní vítr o síle 6-7 Bf, který rozbouří hladinu jezera a zimě dokáže pokrýt ledem vše, co […]

Rozložené kolo už jsem na nafukovacím člunu jednou vezl a nastal čas dát si repete.
Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jaké to asi je projet se v nafukovacím člunu po jezeře, když fouká bise. Bise je ostrý severní vítr o síle 6-7 Bf, který rozbouří hladinu jezera a zimě dokáže pokrýt ledem vše, co mu na břehu stojí v cestě. Mohlo by být zajímavé nastoupit do člunu severně od Ženevy a nechat se větrem unášet po jezeře na jih.
Koncem minulého týdne bise foukala a podle předpovědi měla v pátek pomalu ustávat. V pátek ráno jsem tedy sbalil do batohu člun a pádlo a po práci vyrazil na kole na druhou stranu jezera. V přístavu Corsier to nevypadalo, že by bise nějak ztrácela na síle. Vlny měly bílé čepice, vítr cinkal v lanoví plachetnic a já si řekl, že z přeplavby asi nic nebude.
Domů se mi ale hned vracet nechtělo, tak jsem nafoukl člun, abych si trochu zablbnul u břehu. Docela to šlo a po chvíli se mi zdálo, že i vítr trochu ustává. Slunce zrovna zapadalo a přišel okamžik rozhodnutí. Po chvíli váhání jsem rozložil kolo, přidělal jej na příď člunu a vyrazil. Vítr se do mně opřel a začal jsem ve vlnách splouvat na jih.
Po chvíli se setmělo a já se dostal doprostřed jezera. Ukázalo se, že můj původní předpoklad, že vlny jsou vyšší na mělčině a uprostřed jezera bude klidněji nebyl správný. Poskakoval jsem nahoru a dolů a měl plné ruce práce udržet člun kolmo k vlnám. Vlny na jezeře jsou jiné, než na moři, jdou rychle za sebou. I tady ovšem v nepravidelných intervalech příchazejí série „macků“, které jsou mnohem vyšší než průměr. V noční tmě jsem je neviděl, ohlašovaly se zezadu šuměním přepadávajících vrcholků.
Cesta jinak ubíhala plynule, vítr mně tlačil po hladině rychlostí 4 km/h a brzy jsem se přiblížil k Ženevě. Přistál jsem po hodině a půl plavby v přístavu Le Reposoir a dokonce ani neztratil vachrlatě přivázané kolo.
Ačkoliv jsem si sebou bral foťák, z celé výpravy nemám ani jednu fotku, protože na focení prostě nebyl čas. Microadventure jak má být!

 
 
Záznam trasy ve formátu KML pro Google Earth je ke stažení zde.

Opět na severu

 

Oční optika

 

„Tak se posaďte, udělejte si pohodlí a začneme“, postarší doktorka v bílém plášti zhasne světla a nasadí mi na oči takové ty masívní kovové brýle, ve kterých se dají vyměňovat čočky. – „Nejdříve vyzkoušíme skla z vašich starých brýlí. Čtěte.“ – „A“ – „A? Jaké A?“ – „Úplně nahoře je A“ – „Úplně nahoře je […]

„Tak se posaďte, udělejte si pohodlí a začneme“, postarší doktorka v bílém plášti zhasne světla a nasadí mi na oči takové ty masívní kovové brýle, ve kterých se dají vyměňovat čočky.

– „Nejdříve vyzkoušíme skla z vašich starých brýlí. Čtěte.“

– „A“

– „A? Jaké A?“

– „Úplně nahoře je A“

– „Úplně nahoře je F… Aha, já vám tam zapoměla dát čočky. Zkuste se znovu.“

– „F“

– „Ano, nahoře je F. Mně by ale spíš zajímalo, co je na posledním řádku.“

– „Nevím“

– „Takže vidění se nám od posledně změnilo, zjistíme jak.“

Doktorka si přitáhne velkou dřevěnou krabici s čočkami a začne mi je nasazovat do brýlí. Trvá to dlouho, ale je to její práce a tak je trpělivá.
Jsme asi u dvacáté kombinace pevné a cylindrické čočky na levém oku.

– „Je to tak lepší?“

– „Nevím, zkuste mi tam vrátit to, co tam bylo předtím“

– „Lepší, horší?“

– „Dejte tam ještě to druhé … Teď zpátky to první … Ještě to druhé …“

Potím se, točí se mi hlava a marně se snažím rozhodnout, která kombinace čoček je lepší a která horší. S oběma vidím na tabuli pokřivené klikyháky, s různýma čočkama jsou akorát jinak křivé.

– „Myslím, že to předtím bylo lepší.“

– „Lepší? Před pěti minutama jste tam měl stejné čočky a říkal jste, že je to horší!“

– „Aha, tak to asi bude stejné“

– “ Stejné, lepší nebo horší?“

– „No, tak nějak …“

Doktorka vstane ze židle a prochází se po místnosti. Zhluboka dýchá a mává rukama dopředu a dozadu. Pak se znovu posadí.

– „Dobrá, zkusíme test mezioční preference. Nad sebou vidíte dvě řady písmen. Která z nich je ostřejší?“

– „Obě jsou stejně rozmazané“

– „A teď?“

– „Horní je ostřejší“

– „A teď?“

– „Spodní je ostřejší“

– „Před chvílí jste mi tvrdil, že jsou stejně rozmazané!“

– „Máte pravdu, ta horní je ostřejší“

– „Horní? … A teď?“

– „Spodní“

– „Vy si ze mně děláte legraci, pane!“

Doktorka praští krabicí s čočkami o stůl.

– „Nedělám, ono je to fakt těžké říct, co je lepší a co je horší.“

Doktorka se mi upřeně dívá do očí a pak povídá: „Víte co? Já vám napíšu na recept stejné dioptrie, jako jste měl před tím. Souhlasíte?“

– „Ano“

– „U koho jste si tenkrát dělal vyšetření?“

– „Ta paní doktorka už nepraktikuje“

– „Aha. Rozumím.“

– „Nashledanou.“

– „Sbohem.“

Špicberky

 

Poslední dobou nám dost pršelo a to je dobře. Byl čas dodělat staré resty. Konečně jsem se dokopal ke zpracování materiálů z jarní výpravy na Špicberky. Výsledek je ke shlédnutí zde.

Poslední dobou nám dost pršelo a to je dobře. Byl čas dodělat staré resty.
Konečně jsem se dokopal ke zpracování materiálů z jarní výpravy na Špicberky.
Výsledek je ke shlédnutí zde.

Špicberky

 

Letos na jaře jsme s českým polárníkem Mirkem Jakešem udělali týdenní okruh na lyžích na Špicberkách, arktickém souostroví patřící Norsku. Bylo to nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal a tak není divu, že mi přitom trochu omrzly prsty na nohou. Vyrazili jsme z Longyearbyenu, hlavního správního střediska souostroví a došli až k ruskému hornickému […]

Letos na jaře jsme s českým polárníkem Mirkem Jakešem udělali týdenní okruh na lyžích na Špicberkách, arktickém souostroví patřící Norsku. Bylo to nejsevernější místo, kam jsem se zatím dostal a tak není divu, že mi přitom trochu omrzly prsty na nohou. Vyrazili jsme z Longyearbyenu, hlavního správního střediska souostroví a došli až k ruskému hornickému městečku Barentsburg.
«< 12 13 14 15 16 >»