Cesty

Ufo nad Bílou horou

Minulý víkend jsme si udělali výlet lanovkou na Aiguille du Midi a podařilo se nám zachytit mrak lentacularis, jak se přesouvá nad Mont Blankem.

Minulý víkend jsme si udělali výlet lanovkou na Aiguille du Midi a podařilo se nám zachytit mrak lentacularis, jak se přesouvá nad Mont Blankem.

Pro pořádek

O cestujícím foťáku

… a jiné zkazky z tohoto víkendu. Není to tak dávno, co jsem zde v notesu hudroval nad tím, jak těžko přetěžko se mi vybírají oduševnělé snímky z výpravy do Norska. Náš foťák si ono vyprávění zřejmě potají přečetl a protože ho vyhodnotil jako bolestínské povídačky, rozhodl se mně trochu vytrestat. Příležitost se mu naskytla číst dále …

… a jiné zkazky z tohoto víkendu.
Není to tak dávno, co jsem zde v notesu hudroval nad tím, jak těžko přetěžko se mi vybírají oduševnělé snímky z výpravy do Norska. Náš foťák si ono vyprávění zřejmě potají přečetl a protože ho vyhodnotil jako bolestínské povídačky, rozhodl se mně trochu vytrestat. Příležitost se mu naskytla hned tento víkend. To bylo tak …
… už nějakou dobu jsem si brousil zuby na zajímavou tůru ve Vaudských Alpách – na vrchol Rochers de Naye nad Montreaux vede stezka, která zdolává severní stěnu masívu Naye výstupem v jeskyni. Jeskyně je v často až do června nepřístupná kvůli nahromaděnému sněhu a protože zima je pomalu na krku, byl nejvyšší čas se tam vypravit.
Při balení jsem chvíli uvažoval, zda vzít foťák. Protože jsem plánoval dvoudenní tůru, v baťůžku už byl spacák, jídlo a další propriety a byl plný. Nakonec jsem tam foťák nacpal, čímž jsem se trochu zpronevěřil zásadě, že baťoh na dvoudenní výlet s nocováním v přírodě by neměl vážit vice než čtyři kila. Takhle měl skoro pět, ale čert to vem, budu zase jednou za soumara.
Sedl jsem do vlaku, dojel do Montreaux a přestoupil do nádherného vláčku provozovaného společností GoldenPass, který se šine Vaudskými a pak Bernskými Alpami do Gstaadu. Měl jsem štěstí, že místo obvyklých moderních vagónů s panoramatickými okny zapřáhli perfektně zrenovované historické vozy. Plyš, samet, koberce a leštěná mosaz zůstaly zachovány, přibyly tlačítka na automatické otevírání dveří, klimatizace a termoizolační okna.
Udělal jsem pár fotek vagónu a za několik desítek minut už jsem jako jediný vystupoval na liduprázdném nádražíčku Allières. Zamával jsem průvodčímu, sešel na silnici a uvědomil si, že foťák zůstal ve vlaku, který mizel v dáli. Co teď? Obhlídkou stanice jsem zjistil, že na venkovní zdi vedle skříně indikující polohu vlaků visí drážní telefon. Začal jsem mačkat různá tlačítka a přepínače a nakonec se mi podařilo spojit s vlakovým dispečinkem pro tuto trať. Popsal jsem jim situaci a dispečer mi řekl, ať zavolám znovu za půl hodiny. Stihl jsem se tedy seznámit se všemi kravami a ovcemi, které se pásly na loukách kolem nádraží a za půl hodiny uslyšel dobrou zprávu, že vlakvedoucí foťák našel a večer ho přiveze do stanice Les Avants.
Zajímavé je, že vlakem je to z Les Avants do Allières jen asi pět kilometrů, zato autem je to přes šedesát. Mezi těmito dvěma stanicemi totiž vlak podjíždí 2,5 km tunelem průsmyk Jaman, přes který nevede silnice.
Takže foťák byl na světě a mohl jsem bez obav s odlehčeným baťůžkem vyrazit na tůru. Jak se dostanu do Les Avants, budu řešit zítra.
Počasí bylo nádherné, výhledy impozantní, stezka zajímavá – jinými slovy foťák mi chyběl v podstatě neustále. Po několika hodinách jsem došel ke vstupu do jeskyně. Zde má turista na výběr – buď se vrhne do vlhkého a temného podzemí a nebo jeskyně obejde nově zbudovanou soustavou žebříků a ramp překonávajících stěnu zvnějšku. Před vstupem do jeskyně ze spodní strany je připevněna tabulka zhruba tohoto znění:

Při průchodu jeskyní se držte vždy vlevo. Zhruba v polovině uvidíte přicházet zdálky z pravé strany denní světlo. Tam není východ, pokračujte dál.

Zapnul jsem baterku a vlezl do jeskyně, která zkraje připomíná spíše krtčí díru. Po pár desítkách metrů se však rozšiřuje a objevují se odbočky. Orientace není nijak obtížná, u odboček jsou na stěnách přitlučeny reflexní terče ukazujícící správnou cestu, v prudčích úsecích jsou fixní lana a žebříky. Po pár minutách jsem z jeskyní venku a zanedlouho už jsem na hřebenu Rochers de Naye, odkud je skutečně impozantní výhled. Foťák, kterým bych to rád zaznamenal, si mezitím prohlíží lázenské město Gstaad.
Na noc jsem se uložil na ostrohu nad Ženevským jezerem, odkud lze přehlédnout celou východní část jezera – Lausanne, Vevey, Montreaux na pravém břehu, ústí Rhôny, a francouzský levý břeh až po Evian a Thonon. Takto jsem těkajíc pohledem z jednoho zářícího města na druhé usnul.
K nevýhodám lehkého baťůžku na vícedenní expedice patří, že je člověku v noci zima. Kombinace jednokilového, dosti jetého spacáku a bezmračné noci s měsícem v úplňku způsobila, že v pět hodin ráno už jsem chroupal obloženou bagetu s norským karamelovým sýrem a zeleným čilí a rozhodl se přivítat nový den na nedaleké hoře Dent de Jaman.
Dent de Jaman, podobně jako třeba Mont Vorassay, je krásná hora, která je v nezaslouženém stínu pozornosti svých prominentnějších sousedů, v tomto případě Rochers de Naye, kam vede vlak, je tam panoramatická restaurace, mongolské jurty, sviští zoo a kdoví co ještě.
Při sestupu z Dent de Jaman za denního světla jsem zjistil, že milosrdná umí být nejen mlha, ale i noc osvětlená měsícem, protože stezka se najednou směrem dolů zdála mnohem prudší.
O pár hodin později jsem se šťastně shledal s foťákem v Les Avants a vyrazil domů.
Díky cestovatelskému foťáku jsem za celý víkend pořídil tři snímky, které v úplnosti přikládám. Foťák si většinu času lebedil ve scénickém vlaku a podíval se do Gstaadu, kde jsem nikdy nebyl.

Norsko jako obrázek

Projezdili jsme Norsko od jihu k severu a – jak se mi poslední dobou stává čím dál častěji – zjistil jsem, že je to země v podstatě nefotografovatelná. Lze tam samozřejmě udělat milióny dokonalých fotek, které z duše krajiny zachytí jen střípky. Určitě by stálo za to fotit lidi, kteří jsou produktem krajiny a vyrůstají číst dále …

Projezdili jsme Norsko od jihu k severu a – jak se mi poslední dobou stává čím dál častěji – zjistil jsem, že je to země v podstatě nefotografovatelná. Lze tam samozřejmě udělat milióny dokonalých fotek, které z duše krajiny zachytí jen střípky. Určitě by stálo za to fotit lidi, kteří jsou produktem krajiny a vyrůstají z její podstaty, ale takoví bouchači zatím nejsme. Než se mi z tisíců krajinek, co jsme udělali, podaří vybrat alespoň jednu skutečně norskou, prohlédněte si pár obrázků. To, co mně v Norsku nejvíce oslovovalo, byl všudypřítomný pocit ohromného prostoru. Snažil jsem se na obrázcích uměle potlačit fotografický prostor tvořený hloubkou ostrosti, aby si nekonečnost zrekonstruoval divák sám z tvarů a barev, které na obrázku jsou. Snad tak bude dojem nespoutanosti vydatnější.

Výlet

Delší odmlka notesu byla způsobena výpravou na místo, nad kterým slunce nezapadá (občas) – viz fotografie GPS souřadnic.

Delší odmlka notesu byla způsobena výpravou na místo, nad kterým slunce nezapadá (občas) – viz fotografie GPS souřadnic.

Le Lignon

Šedesátá a sedmdesátá léta byla v Evropě dobou budování betonových sídlišť na okrajích velkých měst. Na východ od železné opony se aplikace Corbusierových ideí zvrhla v orgie panelového šílenství, které válcovaly i centra malých měst a nenávratně zohyzdily tvář středoevropské a východoevropské městské architektury. Sídliště se ovšem stavěla i v západní Evropě a to i číst dále …

Šedesátá a sedmdesátá léta byla v Evropě dobou budování betonových sídlišť na okrajích velkých měst. Na východ od železné opony se aplikace Corbusierových ideí zvrhla v orgie panelového šílenství, které válcovaly i centra malých měst a nenávratně zohyzdily tvář středoevropské a východoevropské městské architektury.
Sídliště se ovšem stavěla i v západní Evropě a to i rodné zemi Le Corbusiera, Švýcarsku. Jedno z nejzajímavějších je určitě Le Lignon u Ženevy. Obsahuje pouze tři obytné budovy, zato obrovských rozměrů. Dva věžáky o 26 a 30 patrech jsou doplněny 15-ti patrovým na několikrát lomeným domem o celkové délce 1060 metrů, který je nejdelším obytným domem v Evropě!
Těm, kdo znají sídliště v bývalých socialistických zemích, zřejmě předchozí popis evokuje představu pekla na zemi, Le Lignon však ve skutečnosti nepůsobí nijak odpudivým dojmem. Domy jsou obklopeny udržovanou zelení, zajímavá je i téměř úplná absence aut na povrchu – v Le Lignon je 247 000 metrů krychlových podzemních garáží, pro každý byt alespoň jedna.
Aktualizováno:
Na nástěnce v práci jsem viděl inzerát: někdo pronajímá sedmipokojový byt v 26. patře jižního věžáku. V třicátém patře je plavecký bazén, cena 2400 franků měsíčně včetně služeb.

Alpské panorama

Jednou z mých posedlostí je identifikace hor, měst a jiných přírodních i lidských výtvorů, které jsou k vidění z míst s dobrým rozhledem. Takové místo je třeba hřeben pohoří Jura nad Ženevským jezerem, odkud bývají za příhodného počasí (zvláště v zimě) parádní výhledy na Alpy. 8. ledna 2006 jsem na hřebenu Jury blizko vrcholu Mont číst dále …

Jednou z mých posedlostí je identifikace hor, měst a jiných přírodních i lidských výtvorů, které jsou k vidění z míst s dobrým rozhledem. Takové místo je třeba hřeben pohoří Jura nad Ženevským jezerem, odkud bývají za příhodného počasí (zvláště v zimě) parádní výhledy na Alpy.
8. ledna 2006 jsem na hřebenu Jury blizko vrcholu Mont Rond pořídil panoramatický snímek Alp táhnoucí se od Horního Savojska přes Chablais, Wallis, Vaud, až po Bernské Alpy.
Dlouho jsem nemohl identifikovat většinu prominentních vrcholů na snímku, ale díky OziExploreru a jeho výborným nástrojům pro práci s úhly a vzdálenostmi se to nakonec podařilo.
Potěšilo mě, že jsem mohl kladně odpovědět na otázku, která mi od zimy vrtala v hlavě: „Lze z Jury vidět Matterhorn?“ Ano, lze, je na snímku označen!
Panoramatický snímek je poměrně veliký, na šírku má přes 10000 pixelů a tak je lepší si jej stáhnout a otevřít v nějakém prohlížeči obrázků, než v browseru.

Château d’Œx

V roce 1999 obletěli Bertrand Piccard a Brian Jones zeměkouli v horkovzdušném balónu Breitling Orbiter III. Oblet jim trval 21 dní, které Piccard s Jonesem strávili v přetlakové gondole ze skelných vláken a kevlaru. Ke svému rekordnímu obletu odstartovali z vesnice Château d’Œx ve Vaudských Alpách, o které se tvrdí, že je hlavním městem (vesnicí) číst dále …

V roce 1999 obletěli Bertrand Piccard a Brian Jones zeměkouli v horkovzdušném balónu Breitling Orbiter III. Oblet jim trval 21 dní, které Piccard s Jonesem strávili v přetlakové gondole ze skelných vláken a kevlaru.
Ke svému rekordnímu obletu odstartovali z vesnice Château d’Œx ve Vaudských Alpách, o které se tvrdí, že je hlavním městem (vesnicí) balónového létání v Evropě. Nachází se výšce okolo 1000 metrů, blízko místa, kde kanton Vaud hraničí s kantony Fribourg a Valais, ze všech stran obklopena horskými hřebeny.
V kotlině Château d’Œx je často bezvětří, které svědčí předstartovní přípravě balónů a brzy po startu se otevírá úchvatná scenérie okolních Alp. K Ženevskému jezeru je to pouhých 16 km, přímo na jih je hřeben Les Diablerets, přes údolí Rhony masív Dents du Midi.
Při procházkách po krásné okolní krajině mnoho turistů nepotkáte, protože Château d’Œx přece jen není tak přeplněný návštěvníky jako Leysin, Gstaad, nebo Interlaken.

Mont Vorassay

Hora Vorassay je krátký hřeben tvořící jednu stranu frekventovaného průsmyku Tricot. Skoro nikdo na ní nechodí, i když nabízí krásné vzdušné pohledy na ledovec Bionnassay. Má 2299 metrů, takže v porovnání s okolními kopci je to trpaslík. Vždycky se mi líbíla a o víkendu jsem měl příležitost se na ní podívat. Kromě fotek dneska přikládám číst dále …

Hora Vorassay je krátký hřeben tvořící jednu stranu frekventovaného průsmyku Tricot. Skoro nikdo na ní nechodí, i když nabízí krásné vzdušné pohledy na ledovec Bionnassay. Má 2299 metrů, takže v porovnání s okolními kopci je to trpaslík. Vždycky se mi líbíla a o víkendu jsem měl příležitost se na ní podívat.
Kromě fotek dneska přikládám i snímek plastické mapy okolí, hora Vorassay je označena červenou šipkou.

Projížďka vlakem

Rád jezdím vlakem. Zvláště když odpadá ospravedlnění vyšších nákladů než při cestě autem, protože tam, kam jede vlak se autem dostat nedá. Jako třeba na sedlo Jungfraujoch ve výšce 3500 m.n.m. Udělali jsme si okružní výlet vlakem z Interlakenu přes Kleine Scheidegg na Jungfraujoch a přes Grindelwald zpátky. Horní úsek mezi Kleine Scheideggem a sedlem číst dále …

Rád jezdím vlakem. Zvláště když odpadá ospravedlnění vyšších nákladů než při cestě autem, protože tam, kam jede vlak se autem dostat nedá. Jako třeba na sedlo Jungfraujoch ve výšce 3500 m.n.m. Udělali jsme si okružní výlet vlakem z Interlakenu přes Kleine Scheidegg na Jungfraujoch a přes Grindelwald zpátky.
Horní úsek mezi Kleine Scheideggem a sedlem pod Jungfrau potvrzuje, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je velice tenká.
Představuji si, že ta železnice neexistuje a někdo mi ji popisuje. Tunel, který stoupá v oblouku z výšky 2061 metrů nad mořem masívem Eigeru a Mnicha a končí podzemním nádražím ve výšce 3500 m.n.m. u největšího ledovce v Evropě.
Znělo by to asi stejně fantasticky jako větrné elektrárny na upoutaných dracích, města na měsíci, nebo humanoidní roboti místo lékařů. Je to však realita a úžasný zážitek.