Cesty

Jak jsem jel do Berlína a skončil v Norsku

Měl jsem v srpnu pár dní času a přemýšlel, jak s nimi naložit. Uvažoval jsem, že pojedu prozkoumat Dánsko, kde jsem byl před lety pouze na skok, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu do Berlína. Od té doby, co jsem tam často jezdíval se tam hodně ambiciózně stavělo a chtěl jsem si ty nové […]

Měl jsem v srpnu pár dní času a přemýšlel, jak s nimi naložit. Uvažoval jsem, že pojedu prozkoumat Dánsko, kde jsem byl před lety pouze na skok, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu do Berlína. Od té doby, co jsem tam často jezdíval se tam hodně ambiciózně stavělo a chtěl jsem si ty nové věci – Reichstag, Potsdamer platz, židovský památník, Lehrter Bahnhof – prohlédnout. A pokud mi zbude čas, pojedu na sever Německa k Flensburgu, kde se mi líbí prostředí a stará architekrura.
Vyrazil jsem v pátek ráno, dorazil do Berlína, prošel, co jsem chtěl a odpoledne vyrazil na sever. To už jsem si říkal, že se do toho Dánska asi přece jenom podívám. Přespal jsem za Hamburgem a za ranního kuropění si prohlédl vesničku Bordesholm. Pak jsem pokračoval na sever, projel Dánsko až k mysu Skagen, který rozděluje Severní a Baltské moře.
Večer jsem si řekl, že by nebylo od věci vyrazit na krátký výlet lodí do švédského Göteborgu, kam jezdí trajekt z dánského Frederikshavnu.
Jak jsem tak další den ráno chodil po Frederikshavnu a zjišťoval, kdy jede nejbližší trajekt, rozhodl jsem se, že nepojedu jen tam a zpátky na otočku, ale že se nechám převést i s autem a pak pojedu z Göteborgu na jih do Malmö a přes Kodaň zpátky.
Takže jsem se nalodil a ještě než jsme přistáli jsem se rozhodl, že si udělám ještě malou zajížďku do norského Osla, které není od Göteborgu zase tak daleko.
Do Osla jsem dorazil další den ráno, prošel si centrum za dvě hodiny a v internetové kavárně zjistil, že mám pořád ještě několik dní času. Naplánoval jsem si tedy vyjížďku do národního parku Hardangervidda a po cestě, z náhlého popudu před městem Hønefoss odbočil na vzdálenější národní park Jotunheimen, kde leží i nejvyšší hora Norska Galdhøpiggen.
Udělal jsem velké kolo přes tyto dva národní parky a vrátil se do Osla. To už jsem byl tak rozježděný, že jsem byl ochoten vyrazit kamkoli na jakkoli dlouho, ale při další návštěvě internetové kavárny jsem zjistil, že už mi mnoho času nezbývá.
Vyrazil jsem tedy směrem na Stockholm a v Karlstadu odbočil z hlavní silnice na Hagfors, projel regionem plným jezer do Ludviky, Uppsaly a Stockholmu. Ze Stockholmu jsem po dálnici dojel do Kodaně a pak se vrátil zpět přes Rostock a Berlín do Prahy.
Tak se z malého výletu do Berlína vyvinulo rozmáchlé kolečko severní Evropou.

Bionnassay

Bionassay je malá osada ve strmém údolí vytvořeném ledovcem Glacier du Bionnassay. Leží téměř v patnáctistech metrech nad mořem a vede k ní strmá, klikatá silnice z hlavního údolí u Saint Gervais-les-Bains. V roce 1892 potkala osadu, stejně jako Saint Gervais a pod ním ležící Le Fayet velká přírodní katastrofa. V ledovci Bionnassay se vytvořila […]

Bionassay je malá osada ve strmém údolí vytvořeném ledovcem Glacier du Bionnassay. Leží téměř v patnáctistech metrech nad mořem a vede k ní strmá, klikatá silnice z hlavního údolí u Saint Gervais-les-Bains. V roce 1892 potkala osadu, stejně jako Saint Gervais a pod ním ležící Le Fayet velká přírodní katastrofa. V ledovci Bionnassay se vytvořila obrovská kapsa naplněná vodou, ta se protrhla a voda se s ukrutnou silou prohnala údolím, za necelou půlhodinu překonala výškový rozdíl 2200 metrů. V řídce obydlené oblasti zahynulo přes 150 lidí a byly zničeny termální lázně pod Saint Gervais.
Při naší procházce jsme v ledovci žádné vodní kapsy nenašli, ale tato příhoda posílila můj respekt k ledovcům, jednomu z nejzajímavějších přírodních fenoménů, které se v Evropě nalézají.
Ledovce vypadají naprosto nehybně, ale stačí přijít k ledovcovému čelu a je vidět a slyšet, jak se každou sekundou kutálejí seshora dolů větší a menší kamínky a celý ledovec jako obrovský buldozer neustále přesouvá materiál dolů do údolí. Je to skutečná zmrzlá řeka, která je neustále v pohybu.

Cesta po Skandinávii

Letos druhého až desátého září jsem byl na výletě autem po Dánsku, Norsku a Švédsku. Měl bych o tom napsat nějaké pojednání, ale zatím alespoň mapa a záznam trasy v Google Earth. Pokud máte Google Earth nainstalovaný, stačí kliknout na tento odkaz, zvolit „Otevřít“ a ukáže se vám trasa, kterou jsem procestoval.

Letos druhého až desátého září jsem byl na výletě autem po Dánsku, Norsku a Švédsku. Měl bych o tom napsat nějaké pojednání, ale zatím alespoň mapa a záznam trasy v Google Earth.
Pokud máte Google Earth nainstalovaný, stačí kliknout na tento odkaz, zvolit „Otevřít“ a ukáže se vám trasa, kterou jsem procestoval.

Les Calanques

Mezi Marseille a Cassis v jižní Francii se táhne pásmo rozeklaných útesů a hlubokých zálivů, které se jmenuje Les Calanques. Vypravil jsem se tam o víkendu. V pátek po práci jsem dojel do Cassis, přespal v autě a v sobotu brzy ráno se vydal na cestu u prvního z calanques, Calanque du Port-Mieu. Neměl jsem […]

Mezi Marseille a Cassis v jižní Francii se táhne pásmo rozeklaných útesů a hlubokých zálivů, které se jmenuje Les Calanques.
Vypravil jsem se tam o víkendu. V pátek po práci jsem dojel do Cassis, přespal v autě a v sobotu brzy ráno se vydal na cestu u prvního z calanques, Calanque du Port-Mieu.
Neměl jsem mapu a tak jsem chodil nazdařbůh s neurčitým záměrem dostat se na západ směrem k Morgiou. Cesta vede místy hodně rozeklaným terénem, v jednu chvíli v místě zvaném Devenson vede několik metrů po téměř kolmé skále.
Přístup Francouzů k budování turistických stezek v horách se liší od jiných národů. ROzdíl mezi turistickou stezkou a horolezeckým terénem je často jen v tom, že lezecké úseky na turistických trasách mají dostatek chytů a nejsou tolik exponované (francouzi říkají vzdušné), na sklonu svahu přitom nezáleží.
Došel jsem nakonec až na předměstí Marseille a městským autobusem se nechal dovézt do centra, k Vieux Port – starému přístavu, pamatujícímu římské doby.
Marseille je živé až živelné město, plné vůní, chutí, lomozů a barev kůže a já jsem tentokrát víceméně omylem zavítal do čtvrti mezi Vieux Port a stanicí metra Julien. Na malém náměstíčku jsem si koupil gyros a pivo, sedl na židli a dobrou půlhodinku pozoroval to hemžení, které se vidí v málokteré jiné evropské zemi.
Vlakem jsem pak dojel zpátky do Cassis, kde mě cestou z nádraží překvapil běžec, který měl na vodítku kozu. Poseděl jsem chvíli v přístavu, kde bylo celkem dost koupajících se – příjemně mě to překvapilo. I já jsem se pochopitelně vykoupal, ale už ráno v Port-Pin a bez plavek. Voda byla příjemně osvěžující.
Opět jsem přespal v Cassis a když jsem se v neděli probudil, foukal mistrál. Mistál je vítr dotěrný až nelítostný a tak jsem sedl do auta a vyrazil domů.

Pod Mont Blankem

Veselá příhoda z vysokohorského prostředí V deset ráno jsem vyrazil z parkoviště nad Bionnassay (1314 m.n.m.) s cílem dojít, kam to půjde a přespat v Baraque Forrestiere (2768 m.n.m.), nouzové útulně, která mi svým umístěním a prostorem slibovala neskonale větší komfort, než nuzný hotel Formule 1 ve Viry, kde jsem strávil předešlé dvě noci. Cesta […]

Veselá příhoda z vysokohorského prostředí

V deset ráno jsem vyrazil z parkoviště nad Bionnassay (1314 m.n.m.) s cílem dojít, kam to půjde a přespat v Baraque Forrestiere (2768 m.n.m.), nouzové útulně, která mi svým umístěním a prostorem slibovala neskonale větší komfort, než nuzný hotel Formule 1 ve Viry, kde jsem strávil předešlé dvě noci.
Cesta nahoru byla velmi štavnatá, bylo hnusně, mrholilo a viditelnost v mlze byla do deseti metrů. Pomohlo mi, že jsem zhruba věděl, kam jdu, vždyt jsem tam byl za posledních patnáct let už počtvrté!
Došel jsem k Baraque Forrestiere, nechal tam batoh a vyrazil na Refuge de Tete Rouse (3187 m.n.m.). Když jsem tam došel, bylo furt stejne hnusně a navíc jsem byl promoklý na kost, takže jsem sešel dolů do Baraque Forrestiere, uvařil si litr česnecky na zahřátí, zalezl do spacáku a usnul.
Když jsem se probudil, bylo světlo. Cítil jsem se svěží a odpočatý a vůbec netušil, kolik je hodin. Mobil jsem totiž nechal dole v autě a mlha venku nepropouštěla sluneční paprsky, abych zjistil, zda je ještě odpoledne, nebo druhý den ráno.
Bez hodinek v mlze se čas zjištuje těžko. Voda z roztopeného sněhu, ze které jsem vařil polívku, se do dřevěné podlahy útulny ještě úplně nevsákla, což by svědčilo pro to, že je ještě dneska. Na druhou stranu voda v PET lahvi, kterou jsem nechal venku pod střechou, aby sbírala odkapávající mrholení byla téměř zmrzlá, což by se za pár hodin těžko stalo.
Stál jsem tedy před nelehkou volbou. Buď je ještě dneska, možná brzy před soumrakem a pokud bych zahájil sestup, nedostanu se za světla přes exponovaná místa. Nebo je zítra a já tady budu trčet a čekat, jestli půjde někdo kolem, abych se zeptal, kolik je hodin, nebo až se změní počasí a ukáže se slunce.
Chvilku jsem tak meditoval, pak jsem si řekl, že na soumrak to ještě nevypadá a tu hodinu či hodinu a půl, abych se dostal ze skal dolů, slunce před soumrakem ještě vydrží. Sbalil jsem se a vyrazil dolů. Za chvíli se částecně protrhala mlha a já jednak uviděl, že je ješte dneska a také se mi na chvíli otevřel krásný pohled na le Grand Couloir, Refuge du Gouter (3817 m.n.m), přilepenou na skále nad kuloárem a Aig de Bionnassay (4052 m.n.m.)
Mastil jsem dolů a noc me přepadla až na platu l’Are. Tak jsem ztratil cestu a drahnou chvíli bloudil ve tmě a mlze tam a sem, než jsem správnou stezku opět našel. Mezitím se na mě nabalilo stádo krav, které me začaly pronásledovat. Měly rohy a já v té tmě nemohl poznat, zda jsou to krávy, nebo býci (viděl jsem jenom siluety).
Zrychloval jsem a krávy zrychlovaly taky. Nikdy bych neveřil, jakou rychlost dokáže vyvinout stádo krav v noci v mlze na alpské louce poseté kamením. Když me některé z nich předstihly, pochopil jsem, že to nejsou býci, kteří mě chtějí nabrat na rohy, ale krávy, které si myslí, že jsem je přišel vyvést z mizérie noční pastvy ve studeném mrholení. Když jsem za sebou zavíral branku na okraji pastviště, žalostne bučely.
Cestou dolů mně ještě vyplašil divočák, který vrčel jako pes a pak už jsem se dostal k autu, kde jsem si přečetl SMSku, že neteři Barči se před druhou odpoledne (zřejmě někdy v době, kdy jsem se ukládal ke spánku v Baraque Forrestiere) narodila dcera Pavlínka.
Fotky jsou udělány o týden později, kdy jsme vyrazili už pořádně vybaveni ztéci čtyřtisícovou hranici.

Maďarština

Maďarština je považována za jazyk, který nemá nic společného s okolním středoevropským prostorem. Člověk, který mluví trochu slovansky, germánsky a zná pár latinských slovních kořenů, může projet od Baltu k Jadranu a přitom si všude trochu pokecat s místními lidmi v jejich jazyce. V Maďarsku však nemá šanci. O to více mně překvapilo, když jsem […]

Maďarština je považována za jazyk, který nemá nic společného s okolním středoevropským prostorem. Člověk, který mluví trochu slovansky, germánsky a zná pár latinských slovních kořenů, může projet od Baltu k Jadranu a přitom si všude trochu pokecat s místními lidmi v jejich jazyce. V Maďarsku však nemá šanci.
O to více mně překvapilo, když jsem se trochu lépe podíval na sekvenci, kterou jsem měl před sebou na stole v jedné budapeštské kanceláři:

Hétfő, Kedd, Szerda, Csütörtök, Péntek, Szombat, Vasárnap.

Tak se řeknou maďarsky dny v týdnu. Je vám na tom něco nápadné?


Szerda – Středa
Csütörtök – Čtvrtek
Péntek – Pátek
Szombat – Sobota

 

Holt Slovan všude bratra má!

Beskydy nasáklé vodou

V zeleném údolí

… bylo střídavě jasno a střídavě luchanec, šplíchanec a provaziště deště. Potkali jsme tam nádherný dub na příkré stráni, hezky zachované domy, Viktorčin splav s vývařištěm a značkové hranolky.

… bylo střídavě jasno a střídavě luchanec, šplíchanec a provaziště deště. Potkali jsme tam nádherný dub na příkré stráni, hezky zachované domy, Viktorčin splav s vývařištěm a značkové hranolky.

Zanořili jsme se

Venku sice třicet stupňů, metr pod vodou však zima jako v automatu na led. Přesto příjemné osvěžení během dusného víkendu. Pokud chcete vidět studenou vodu, rozeklaná podvodní skaliska lomu a dravý okouní potěr, koukněte se na video.

Venku sice třicet stupňů, metr pod vodou však zima jako v automatu na led. Přesto příjemné osvěžení během dusného víkendu.
Pokud chcete vidět studenou vodu, rozeklaná podvodní skaliska lomu a dravý okouní potěr, koukněte se na video.

Letecké safari

Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před […]

Jeli jsme v pondělí z Moravy do Prahy. Byl krásný den, obloha jako vymetená, radost pohledět na ten boží svět. Takové počasí vyhnalo z děr a doupat i létající stroje a tak jsme těsně za Olomoucí spatřili letku čtyř Grippenů, jak si to v nízké výšce štráduje ze západu na východ. O kousek dál, před Prostějovem vyskakovali z letadla výsadkáři na pestrobarevných padácích a před Vyškovem nám letělo naproti ve formaci šest vrtulníků Mi-24, směřovali asi domů na základnu do Přerova.
Takže jsme mezi Olomoucí a Brnem zažili takovou leteckou safari – a navíc bez vstupného.