Měl jsem v srpnu pár dní času a přemýšlel, jak s nimi naložit. Uvažoval jsem, že pojedu prozkoumat Dánsko, kde jsem byl před lety pouze na skok, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu do Berlína. Od té doby, co jsem tam často jezdíval se tam hodně ambiciózně stavělo a chtěl jsem si ty nové věci – Reichstag, Potsdamer platz, židovský památník, Lehrter Bahnhof – prohlédnout. A pokud mi zbude čas, pojedu na sever Německa k Flensburgu, kde se mi líbí prostředí a stará architekrura.
Vyrazil jsem v pátek ráno, dorazil do Berlína, prošel, co jsem chtěl a odpoledne vyrazil na sever. To už jsem si říkal, že se do toho Dánska asi přece jenom podívám. Přespal jsem za Hamburgem a za ranního kuropění si prohlédl vesničku Bordesholm. Pak jsem pokračoval na sever, projel Dánsko až k mysu Skagen, který rozděluje Severní a Baltské moře.
Večer jsem si řekl, že by nebylo od věci vyrazit na krátký výlet lodí do švédského Göteborgu, kam jezdí trajekt z dánského Frederikshavnu.
Jak jsem tak další den ráno chodil po Frederikshavnu a zjišťoval, kdy jede nejbližší trajekt, rozhodl jsem se, že nepojedu jen tam a zpátky na otočku, ale že se nechám převést i s autem a pak pojedu z Göteborgu na jih do Malmö a přes Kodaň zpátky.
Takže jsem se nalodil a ještě než jsme přistáli jsem se rozhodl, že si udělám ještě malou zajížďku do norského Osla, které není od Göteborgu zase tak daleko.
Do Osla jsem dorazil další den ráno, prošel si centrum za dvě hodiny a v internetové kavárně zjistil, že mám pořád ještě několik dní času. Naplánoval jsem si tedy vyjížďku do národního parku Hardangervidda a po cestě, z náhlého popudu před městem Hønefoss odbočil na vzdálenější národní park Jotunheimen, kde leží i nejvyšší hora Norska Galdhøpiggen.
Udělal jsem velké kolo přes tyto dva národní parky a vrátil se do Osla. To už jsem byl tak rozježděný, že jsem byl ochoten vyrazit kamkoli na jakkoli dlouho, ale při další návštěvě internetové kavárny jsem zjistil, že už mi mnoho času nezbývá.
Vyrazil jsem tedy směrem na Stockholm a v Karlstadu odbočil z hlavní silnice na Hagfors, projel regionem plným jezer do Ludviky, Uppsaly a Stockholmu. Ze Stockholmu jsem po dálnici dojel do Kodaně a pak se vrátil zpět přes Rostock a Berlín do Prahy.
Tak se z malého výletu do Berlína vyvinulo rozmáchlé kolečko severní Evropou.

Bionassay je malá osada ve strmém údolí vytvořeném ledovcem Glacier du Bionnassay. Leží téměř v patnáctistech metrech nad mořem a vede k ní strmá, klikatá silnice z hlavního údolí u Saint Gervais-les-Bains. V roce 1892 potkala osadu, stejně jako Saint Gervais a pod ním ležící Le Fayet velká přírodní katastrofa. V ledovci Bionnassay se vytvořila obrovská kapsa naplněná vodou, ta se protrhla a voda se s ukrutnou silou prohnala údolím, za necelou půlhodinu překonala výškový rozdíl 2200 metrů. V řídce obydlené oblasti zahynulo přes 150 lidí a byly zničeny termální lázně pod Saint Gervais.
Při naší procházce jsme v ledovci žádné vodní kapsy nenašli, ale tato příhoda posílila můj respekt k ledovcům, jednomu z nejzajímavějších přírodních fenoménů, které se v Evropě nalézají.
Ledovce vypadají naprosto nehybně, ale stačí přijít k ledovcovému čelu a je vidět a slyšet, jak se každou sekundou kutálejí seshora dolů větší a menší kamínky a celý ledovec jako obrovský buldozer neustále přesouvá materiál dolů do údolí. Je to skutečná zmrzlá řeka, která je neustále v pohybu.

Letos druhého až desátého září jsem byl na výletě autem po Dánsku, Norsku a Švédsku. Měl bych o tom napsat nějaké pojednání, ale zatím alespoň mapa a záznam trasy v Google Earth.
Pokud máte Google Earth nainstalovaný, stačí kliknout na tento odkaz, zvolit „Otevřít“ a ukáže se vám trasa, kterou jsem procestoval.

Mezi Marseille a Cassis v jižní Francii se táhne pásmo rozeklaných útesů a hlubokých zálivů, které se jmenuje Les Calanques.
Vypravil jsem se tam o víkendu. V pátek po práci jsem dojel do Cassis, přespal v autě a v sobotu brzy ráno se vydal na cestu u prvního z calanques, Calanque du Port-Mieu.
Neměl jsem mapu a tak jsem chodil nazdařbůh s neurčitým záměrem dostat se na západ směrem k Morgiou. Cesta vede místy hodně rozeklaným terénem, v jednu chvíli v místě zvaném Devenson vede několik metrů po téměř kolmé skále.
Přístup Francouzů k budování turistických stezek v horách se liší od jiných národů. ROzdíl mezi turistickou stezkou a horolezeckým terénem je často jen v tom, že lezecké úseky na turistických trasách mají dostatek chytů a nejsou tolik exponované (francouzi říkají vzdušné), na sklonu svahu přitom nezáleží.
Došel jsem nakonec až na předměstí Marseille a městským autobusem se nechal dovézt do centra, k Vieux Port – starému přístavu, pamatujícímu římské doby.
Marseille je živé až živelné město, plné vůní, chutí, lomozů a barev kůže a já jsem tentokrát víceméně omylem zavítal do čtvrti mezi Vieux Port a stanicí metra Julien. Na malém náměstíčku jsem si koupil gyros a pivo, sedl na židli a dobrou půlhodinku pozoroval to hemžení, které se vidí v málokteré jiné evropské zemi.
Vlakem jsem pak dojel zpátky do Cassis, kde mě cestou z nádraží překvapil běžec, který měl na vodítku kozu. Poseděl jsem chvíli v přístavu, kde bylo celkem dost koupajících se – příjemně mě to překvapilo. I já jsem se pochopitelně vykoupal, ale už ráno v Port-Pin a bez plavek. Voda byla příjemně osvěžující.
Opět jsem přespal v Cassis a když jsem se v neděli probudil, foukal mistrál. Mistál je vítr dotěrný až nelítostný a tak jsem sedl do auta a vyrazil domů.