Hrátky se světlem v tmavém pokoji

 

Nemají to jednoduché, ty dnešní digitální foťáky. Snímače jim snímají úrovně jasů ve dvanáctibitové hloubce a ony to musí při každém snímku nějak přeložit do formátu JPEG, který má barevnou hloubku pouze osmibitovou. U běžných scén to není takový problém, ale co když se narazí na scénu s příliš velkým rozsahem jasů, jako například tmavý […]

Nemají to jednoduché, ty dnešní digitální foťáky. Snímače jim snímají úrovně jasů ve dvanáctibitové hloubce a ony to musí při každém snímku nějak přeložit do formátu JPEG, který má barevnou hloubku pouze osmibitovou. U běžných scén to není takový problém, ale co když se narazí na scénu s příliš velkým rozsahem jasů, jako například tmavý pokoj, osvětlený jen z chodby a vyfocený s dlouhou expozicí?
Neměl jsem s naším foťákem slitování a přesně tohle jsem mu provedl. Foťák tmavý pokoj hrdinně vyfotil a uložil do svého digitálního negativu, souboru RAW, neboli suroviny. Prvotní náhled na surovinu vidíte na prvním obrázku. Tak nějak ten pokoj uvidím já, když do něj budu koukat dvě a půl sekundy, což byla expoziční doba snímku.
Foťák má ovšem lepší oko a vidí toho víc. Pokud nás místo tmavých zákoutí zajímají světlé zítřky, i ty lze ze suroviny vydolovat, viz obrázek prohnětený. Upozorňuju, že s obrázkem nebyly přitom prováděny žádné podlé triky, jako zesvětlování apod. Prohnětený obrázek je pouze jiný pohled na data obsažená v surovině.
První obrázek tmavý, druhý světlý. Nešlo by mít oboje zároveň? To bohužel není tak jednoduché. Lidské oko vnímá kontrast lokálně a u silně kontrastních scén nelze prostě zprůměrovat všechny jasy ve scéně a nacpat je úzkých nohavic osmibitového JPEGu. Obrázek by ztratil dynamiku a vypadal by ploše.
Snižování dynamického rozsahu scény se říká tonální mapování a dělá se většinou ručně. Ale pokrok nezastavíš a tak se v poslední době objevila řada algoritmů pro automatické snižování dynamického rozsahu, které berou v potaz lokální rozložení kontrastu. Výsledek jednoho takového je vidět na výpalku.
Otázka zní, zda by nebylo jednodušší si v pokoji rozsvítit, nebo fotit s bleskem.

Konec internetu

 

Varování: Nasledující text je značně pesimistický a není vhodný pro internetové nadšence a ty, co mají rádi hodně muziky za málo peněz. Konec internetu tak, jak jej známe, se blíží. Internet je příliš skvělý na to, aby se mohl dlouhodobě udržet. Představa jednotné celosvětové sítě bez překážek a omezení je z říše sci-fi. My v […]

Varování: Nasledující text je značně pesimistický a není vhodný pro internetové nadšence a ty, co mají rádi hodně muziky za málo peněz.

Konec internetu tak, jak jej známe, se blíží. Internet je příliš skvělý na to, aby se mohl dlouhodobě udržet. Představa jednotné celosvětové sítě bez překážek a omezení je z říše sci-fi. My v té sci-fi momentálně žijeme, ale nebude to trvat dlouho, tak si to řádně užijme.

Co tedy internetu hrozí?

Státní kontrola
Internet je neomezené publikační médium. Státní byrokracie nemají rády neomezená publikační média. Státní byrokracie mají rády omezené zdroje, na které se dají vydávat licence a které se dají řídit pomocí zákonů, vyhlášek a nařízení.
V příštích deseti letech budou ve většině vyspělých zemí světa přijaty „internetové zákony“, které jasně vymezí publikační činnost na internetu. V evropských zemích bude zavedena povinná registrace internetových serverů. Stát bude mít právo prosadit omezení konektivity na servery ve třetích zemích, které budou odporovat podmínkám místních internetových zákonů.
Veřejnost nebude příliš protestovat, protože internetové zákony budou prezentovány jako nezbytnost pro boj proti terorizmu a ochranu duševního vlastnictví.

Nebude infrastruktury bez obsahu
Můj měsíční účet za mobilní telefon je vyšší, než můj měsíční účet za připojení k internetu. Telefon přitom používám asi dvě hodiny měsíčně, internet více než šedesát hodin měsíčně. Kdybychom měli doma kabelovou televizi, platil bych za ni měsíčně více, než za internet. Jak je to možné?
Mobilní operátoři mi neprodávají přenosové pásmo pro data, ale službu. Díky omezenému množství fyzických frekvencí a z toho plynoucího oligopolu mobilních operátorů platím za omezenou sadu služeb cenu, kterou si operátor určí. Rychlost inovací se řídí obchodními plány operátora na příští kvartál, nikoliv konkurencí.
Stejné je to s kabelovou televizí. Poskytovatel mi neprodává přenosové pásmo, ale určité množství předem daných televizních kanálů. Jejich nabídka není daná konkurencí mezi kanály, ale snahou o maximalizaci předplatitelů a měsíčních poplatků ze strany kabelové společnosti.
U internetu je to jinak. Poskytovatel internetu mi prodává přenosové pásmo. Nic víc. Je to čistá komodita a prodej komodit není zrovna terno. Zeptejte se zemědělců.
Taková situace není trvale udržitelná. Po přijetí internetových zákonů , kdy bude poskytování konektivity licencováno státem, vzniknou nejprve podobné oligopoly jako u mobilních telekomunikací. Poskytovatelé internetu se budou snažit získat co největší vliv na obsah, který po jejich linkách bude proudit k zákazníkovi. Dojde k fragmentaci internetu nejprve na úrovni států / jazyků a posléze i na úrovni jednotlivých poskytovatelů.

Omezení za bezpečí
V příštích několika letech se stanou velkým problémem statisíce domácích počítačů zavirovaných sofistikovanými rootkity á la Sony, které budou použity pro DDOS útoky a odposlouchávání šifrovaných spojení. Uskuteční se první soudní spory, kde budou poškozené firmy žalovat nic netušící majitele zneužitých počítačů o náhradu škody. Soudní spory zřejmě dopadnou ve prospěch majitelů zneužitých počítačů, mezi lidmi přesto převládne pocit, že připojit domácí počítač k veřejnému internetu je příliš nebezpečné. Poskytovatelé internetu proto začnou nabízet varianty „chráněného přístupu“ na internet, o které bude velký zájem. Chráněný přístup nabídne pouze omezené množství prověřených serverů a elektronickou poštu spravovanou poskytovatelem. Nechráněné varianty přístupu k internetu mohou časem úplně zaniknout z důvodů státní regulace, nebo obavy poskytovatelů z žalob o náhradu škody.

Privatizace privátního prostoru
Na internetu lze publikovat s téměř nulovými náklady. Stránky jednotlivců tvořily vždy jádro internetu a bude tomu tak i v budoucnu. Poskytovatelé obsahu nebudou bránit zakládání osobních stránek, právě naopak. Budou je aktivně podporovat a ty úspěšné využívat pro své obchodní zájmy.
Představte si, že vaše osobní stránky čte padesát tisíc návštěvníků denně. Pokud budou u jednoho poskytovatele internetu vaše nové články ke stažení už v sedm ráno, zatímco u ostatních až v deset ráno, velká újma vám nevznikne a dostanete slušnou finanční kompenzaci. Poskytovateli to může výrazně pomoci při budování značky, zvláště pokud získá podobných stránek desítky, nebo stovky.
Protože obsah bude pro poskytovatele internetu to nejdůležitější, každý alespoň trochu úspěšný individuální publikační projekt bude velice rychle objeven a využit. Na tom samo o sobě není nic špatného, staré přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ však platí i na internetu a pestrost obsahu zapletením tvůrců do plánů operátorů může utrpět.

.

Co se dá proti fragmentaci a zglajchšaltování internetu dělat? Obávám se, že nic. Jak jsem řekl na začátku, internet v současné podobě je sci-fi. Je to něco, co snad může existovat v akademické sféře, odkud koneckonců internet pochází. Ke svému fungování v současné podobě potřebuje ekonomické a politické bezčasí a to bohužel v reálném světě neexistuje. Sorry.

Kdybychom neměli počítače, museli bychom si je vymyslet

 

IT nám přináší netušené možnosti. Rozhodl jsem se například, že si zřídím spojení z domova do práce, abych mohl v případě potřeby v teplácích a pantoflích rejdit po vnitřní síti naší společnosti. Ta používá firewall jedné velmi známé firmy, přes který se dá dostat pouze VPN klientem téže firmy. Ten klient je aplikace zlomyslná, mění […]

IT nám přináší netušené možnosti. Rozhodl jsem se například, že si zřídím spojení z domova do práce, abych mohl v případě potřeby v teplácích a pantoflích rejdit po vnitřní síti naší společnosti. Ta používá firewall jedné velmi známé firmy, přes který se dá dostat pouze VPN klientem téže firmy. Ten klient je aplikace zlomyslná, mění spoustu vnitřností hostitelského systému a celkově jsou s ní jen nepříjemnosti.
Neodvážil jsem se toho klienta nainstalovat na domácího Maca ani na domácí Windows, tak jsem na Windows nainstaloval tvořítko virtuálních počítačů VMware a do něj ještě jedny Windows. Na tenhle vycpaný kabát na tyči vystrčený ze zákopu jsem nahrál VPN klienta a připojil se do práce.
Takže teď, když se chci virtuálně podívat z domova do práce si na Macovi spustím Remote Deskop Connection, kterou se připojím na domácí Windows, tam spustím další Windows ve VMWare a odtamdud se připojím na svůj počítač v práci. A odtamtud může teprve začít ta správná bonanza připojování a přihlašování!
Kdesi jsem četl, že na dvoře Ludvíka XVI byly dovedeny do dokonalosti dvorní mravy. Jakákoli i sebejednodušší akce měla předepsaný neuvěřitelně komplikovaný protokol, který všichni bez odmlouvání dodržovali. Ta komplikovanost vznikla časem z původních více méně racionálních pravidel tím, že bylo dostatek lidí, kteří se finesám protokolu mohli věnovat a ti lidé měli dost času. Není překvapením, že systém se zhroutil a byl nahrazen o něco efektivnější republikánskou byrokracií.
Mám pocit, že svět počítačů, alespoň u nás doma, se pomalu ale jistě přibližuje k době Ludvíka XVI …

Diakritická znaménka v angličtině

 

V angličtině neexistují Pravidla anglického pravopisu a slova se píšou tak, jak velí neformální historický úzus. Někdy se pravopis liší regionálně (center / centre), často se pravopis slov zjednodušuje s tím, jak se zjednodušuje gramatika (viruses / virae, ale asi navždy algae místo alguses, protože algus jako singulár se nepoužívá). S diakritickými znaménky je to […]

V angličtině neexistují Pravidla anglického pravopisu a slova se píšou tak, jak velí neformální historický úzus. Někdy se pravopis liší regionálně (center / centre), často se pravopis slov zjednodušuje s tím, jak se zjednodušuje gramatika (viruses / virae, ale asi navždy algae místo alguses, protože algus jako singulár se nepoužívá).
S diakritickými znaménky je to podobné. V angličtině se jich vyskytuje okolo deseti, ale většina z nich není příliš frekventovaná. Nejvíce diakritických znamének se vyskytuje ve slovech a místních názvech cizího původu – fiancée, maître, crèche, façade, führer, mañana.
Některá diakritická znaménka jsou však angličtině vlastní a právě s nimi se paradoxně setkáváme velmi zřídka. Třeba diæresis, jako ve slovech coördinate, naïve, preëmpt dodržuje několik převážně amerických periodik (The New Yorker), i když v převzatém slově Boötes se vidí poměrně často.
Dalším původním diakritickým znaménkem je grave, které označuje znělost slabiky, která by jinak splynula se slabikou předchozí – my agèd mother, a learnèd scholar. Používá se převážně v básnických textech, kde neznělost může narušit rytmus.
To že diakritická znaménka v angličtině hned tak nevymřou ukazuje několik příkladů z poslední doby – firma Nestlé důsledně zachovává použití akcentu i v anglickém prostředí, aby odlišila jméno firmy od anglického slova nestle (zakladatel firmy se jmenoval Heinrich Nestle a byl z Frankfurtu).
Podobně je na tom akcent ve slově Pokémon, který se často dodržuje i v čestině, ačkoli nemá nic společného s délkou samohlásky a v češtině je zbytečné.
Nejzajímavější diakritické znaménko v angličtině je určitě cirkumflex nad w ve slově Malaŵi. Kolik evropských jazyků dokáže bez mrknutí oka absorbovat písmeno z jazyka ChiTumbuka z jihovýchodní Afriky?

Úvod do politiky pro děti

 

Milé děti, dnes se budeme bavit o něčem, co je protivnější než spaní po obědě, a to o politice. Lidé, kteří se politikou zabývají, chtějí buď získat moc, protože je doma nikdo neposlouchá, nebo chtějí získat peníze, protože nic neumějí a mimo politiku by byli chudí a to oni neradi. Politik je buď škaredý pán […]

Milé děti,

dnes se budeme bavit o něčem, co je protivnější než spaní po obědě, a to o politice. Lidé, kteří se politikou zabývají, chtějí buď získat moc, protože je doma nikdo neposlouchá, nebo chtějí získat peníze, protože nic neumějí a mimo politiku by byli chudí a to oni neradi. Politik je buď škaredý pán s velkým břichem, nebo škaredá paní s velkým zadkem, ale na ulici je od ostatních lidí nepoznáte, protože politici po ulici nechodí. Jezdí ve velkých černých autech a za sklem vypadají, jako by už týden nebyli na záchodě.
Každý večer ukazují politiky v televizi. Určitě si myslíte, že pro výstrahu, ale není to tak. Politici se v televizi natřásají a předvádějí, protože se chtějí zalíbit lidem. Každých pár let se totiž lidé rozhodují, kterým politikům na čas dovolí, aby vydávali hloupé zákony a kradli státní peníze. Politiků je totiž moc a všichni najednou to dělat nemůžou. Teď si asi říkáte, proč jim to vůbec dovolujeme? Inu, nemáme moc na výběr. Pokud bychom to nedělali my, našlo by se pár hodně škaredých politiků, vzali by si moc sami do svých rukou a nás už by se na nic neptali.
Takže si zapamatujte, že musíte chodit k volbám, aby se ty skupinky politiků, co jsou momentálně u vesla pravidelně střídaly. To je totiž drží alespoň trochu na uzdě. Ti noví se vždycky podívají, co dělali ti staří a zavřou pár z těch, co nejvíc kradli, do vězení. Sami přitom ví, že až se z nich samých stanou staří a příjdou jiní noví, mohli by zavřít zase je a tak se ta státní zlodějna drží v rozumných mezích.
Ptáte se, kolik těch skupinek politiků je? Inu, z předchozího povídání vidíte, že by stačily dvě, které by se pravidelně střídaly. Ve skutečnosti je jich ale víc, protože ve velkých skupinkách je velká konkurence a tak to radši spousta politiků zkouší ve skupinkách menších, kde mají větší šanci dostat se k lizu.
Copak Pepíčku? Ptáš se, zda politici taky jezdí na výlety? Ale to víš, že ano! Politici mají podobnou mateřskou školku jako vy, kde si celý den hrají. Říkají jí parlament. Čas od času jezdí i na výlety. Většinou ne všichni najednou, ale zato daleko a na dlouho. Vracejí se potom opálení a usměvaví a nějakou dobu méně zlobí.
A co ty, Mařenko? Že je ti politiků líto, když je nikdo nemá rád? Dříve to pár lidí zkoušelo, zůstat i v politice slušnými a pravdomluvnými, ale neosvědčilo se to. Ostatní se jím vyhýbali a hlavně lidé to nemají rádi. Lidé chtějí, aby se politici navzájem uráželi, hlasitě nadávali na všechny kromě své skupinky a slibovali hory doly. Takže máme politiky, jaké jsme chtěli a nemusí ti jich být Mařenko líto. Jsou to sice kreatury, ale někdo to dělat musí a je lepší, když se hlásí sami, než kdyby se do toho nikdo nehrnul a muselo se losovat mezi všemi lidmi.
Tak děti, a teď šup do postýlek a spát. A hlavně se dobře učte a poslouchejte maminku, abyste se, až dospějete nemuseli dát na politiku a nedělali rodičům ostudu.
Dobrou noc!

Rootkit à la Sony

 

Tohle možná způsobí velké pozdvižení. A nebo taky ne. Ať tak, či onak, bude to důležitá zpráva pro vývoj domácí elektronické zábavy. Kočku zašitou do králičí kůže si lidé jen neradi kupují, pokud není moc velký hlad, nebo to tak nedělají všichni.

Tohle možná způsobí velké pozdvižení. A nebo taky ne. Ať tak, či onak, bude to důležitá zpráva pro vývoj domácí elektronické zábavy. Kočku zašitou do králičí kůže si lidé jen neradi kupují, pokud není moc velký hlad, nebo to tak nedělají všichni.

Krása kulinářské jednoduchosti

 

Není nic špatného pochutnat si na dobré pekingské kachně, chilli con carne, nebo moravském vrabcovi se špenátem a špekovými knedlíky. Výborná krmě se dá ale udělat i jinak. Místo desítek ingrediencí a spousty koření lze zvolit opačný postup a zkombinovat několik málo vysoce kvalitních surovin v jedinečný výsledek, souhru jemných chutí. Což takhle třeba: Rané […]

Není nic špatného pochutnat si na dobré pekingské kachně, chilli con carne, nebo moravském vrabcovi se špenátem a špekovými knedlíky. Výborná krmě se dá ale udělat i jinak. Místo desítek ingrediencí a spousty koření lze zvolit opačný postup a zkombinovat několik málo vysoce kvalitních surovin v jedinečný výsledek, souhru jemných chutí. Což takhle třeba:

Rané brambory s podmáslím

Menší čerstvé rané brambory vařené ve vodě, nebo lépe v páře, podáváme s podmáslím z plnotučného mléka vychlazeným na 12 – 15 stupňů. Brambory možno lehce přisolit, ale není podmínkou.

Salát z rajčat, okurek a cibule

známý jako šopský salát (s přídavkem balkánského sýra). Potřebujeme kvalitní salátová rajčata, která, pokud vím, se v Čechách neprodávají. Na rozdíl od rajčat určených k tepelné úpravě mají fialovou barvu, masitou dužninu a nejsou vodnatá. K tomu okurky, které nejsou příliš nahořklé, cibuli a olej, nejlépe slunečnicový (olivový olej je moc aromatický). Špetka soli. Mňam.

Bageta a červené víno

Víno je dobré mít výraznější aromatické, bez převládájící ovocné chuti. K tomu čerstvá bageta. Nic víc není potřeba.

Suši

Tepelně neupravované měkké kousky filetů z čerstvé ryby, vařená rýže. Základní suši, symfonie jemných chutí.

Takových jednoduchých kombinací existují jistě stovky a pokud máte nějakou oblíbenou, neváhejte se podělit.

Jak jsem jel do Berlína a skončil v Norsku

 

Měl jsem v srpnu pár dní času a přemýšlel, jak s nimi naložit. Uvažoval jsem, že pojedu prozkoumat Dánsko, kde jsem byl před lety pouze na skok, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu do Berlína. Od té doby, co jsem tam často jezdíval se tam hodně ambiciózně stavělo a chtěl jsem si ty nové […]

Měl jsem v srpnu pár dní času a přemýšlel, jak s nimi naložit. Uvažoval jsem, že pojedu prozkoumat Dánsko, kde jsem byl před lety pouze na skok, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu do Berlína. Od té doby, co jsem tam často jezdíval se tam hodně ambiciózně stavělo a chtěl jsem si ty nové věci – Reichstag, Potsdamer platz, židovský památník, Lehrter Bahnhof – prohlédnout. A pokud mi zbude čas, pojedu na sever Německa k Flensburgu, kde se mi líbí prostředí a stará architekrura.
Vyrazil jsem v pátek ráno, dorazil do Berlína, prošel, co jsem chtěl a odpoledne vyrazil na sever. To už jsem si říkal, že se do toho Dánska asi přece jenom podívám. Přespal jsem za Hamburgem a za ranního kuropění si prohlédl vesničku Bordesholm. Pak jsem pokračoval na sever, projel Dánsko až k mysu Skagen, který rozděluje Severní a Baltské moře.
Večer jsem si řekl, že by nebylo od věci vyrazit na krátký výlet lodí do švédského Göteborgu, kam jezdí trajekt z dánského Frederikshavnu.
Jak jsem tak další den ráno chodil po Frederikshavnu a zjišťoval, kdy jede nejbližší trajekt, rozhodl jsem se, že nepojedu jen tam a zpátky na otočku, ale že se nechám převést i s autem a pak pojedu z Göteborgu na jih do Malmö a přes Kodaň zpátky.
Takže jsem se nalodil a ještě než jsme přistáli jsem se rozhodl, že si udělám ještě malou zajížďku do norského Osla, které není od Göteborgu zase tak daleko.
Do Osla jsem dorazil další den ráno, prošel si centrum za dvě hodiny a v internetové kavárně zjistil, že mám pořád ještě několik dní času. Naplánoval jsem si tedy vyjížďku do národního parku Hardangervidda a po cestě, z náhlého popudu před městem Hønefoss odbočil na vzdálenější národní park Jotunheimen, kde leží i nejvyšší hora Norska Galdhøpiggen.
Udělal jsem velké kolo přes tyto dva národní parky a vrátil se do Osla. To už jsem byl tak rozježděný, že jsem byl ochoten vyrazit kamkoli na jakkoli dlouho, ale při další návštěvě internetové kavárny jsem zjistil, že už mi mnoho času nezbývá.
Vyrazil jsem tedy směrem na Stockholm a v Karlstadu odbočil z hlavní silnice na Hagfors, projel regionem plným jezer do Ludviky, Uppsaly a Stockholmu. Ze Stockholmu jsem po dálnici dojel do Kodaně a pak se vrátil zpět přes Rostock a Berlín do Prahy.
Tak se z malého výletu do Berlína vyvinulo rozmáchlé kolečko severní Evropou.

Tajemství švýcarského hospodářského zázraku odhaleno!

 

V uplynulých dnech se nám podařilo odhalit, co stojí za neuvěřitelným přerodem Švýcarů z národa kopaničářů, kde brambory byly požehnáním a sýr přímo božím darem v jednu z nejbohatších zemí na světě, a to za necelých sto let. Za vším stojí rodina Schleuseneufů, jejíhož člena, Fabricia, vidíme na snímku, jak se majetnicky opírá o zábradlí […]

V uplynulých dnech se nám podařilo odhalit, co stojí za neuvěřitelným přerodem Švýcarů z národa kopaničářů, kde brambory byly požehnáním a sýr přímo božím darem v jednu z nejbohatších zemí na světě, a to za necelých sto let.
Za vším stojí rodina Schleuseneufů, jejíhož člena, Fabricia, vidíme na snímku, jak se majetnicky opírá o zábradlí na terase své vily v Lausanne s výhledem na ženevské jezero.
Rodina Schleuseneufů historicky obývala nejhorší a nejneúrodnější části Švýcarska. Na pastvištích jejich dobytka byly pouze kameny, ledovce a sem tam trocha lišejníku, o kterou se vždy svorně popraly ovce, kozy a děti rozvětvené Schleuseneufovic rodiny.
Chudoba však nikdy nezlomila ducha rodiny Schleuseneufů a tak jako naučila nouze Dalibora housti, naučila chudoba Schleuseneufy manipulovat genetickou informací domácích zvířat. Málo se třeba ví, že to byli právě Schleuseneufové, kteří vyšlechtili ovce s kopýtky připomínajícícmi mačky, které umožnily stádům přecházet po ledovcích vysokohorskými průsmyky při nekonečném putování za kameny porostlými lišejníky.
Tyto ovce se rozšířily do všech velehor světa, ale protože to bylo ještě v dobách před autorským právem a patentními úřady, Schleuseneufové z toho nikdy neviděli ani frank a jejich tíživou situaci to nijak nezlepšilo.
Všechno se změnilo v polovině devatenáctého století, kdy ve stáji s mnohokrát vyspravovanou střechou z břidlicových plátů přišla na svět ovce požírající kamení. Na tom by nebylo nic divného, takových ovcí již vyšlechtili Schleuseneufové mnoho, z této však jako z první na světě padaly místo bobků normálních bobky zlaté.
Ovce požírající kamení a vyměšující zlaté bobky byla terno. Schleuseneufové se poučili z dřívějších zkušeností s krádežemi jejich vynálezů a tak se plemeno zlatých ovcí šířilo pouze mezi švýcarskými rodinami pod přísahou trestu smrti pro celý rod v případě vyzrazení cizincům.
Dodnes odcházejí každý rok všichni švýcarští muži na dva týdny do hor, kde v supertajných stájích sbírají zlaté bobky a pak je odnášejí do bank a zlatnických provozoven v údolích. Oficiálně jsou tito muži na vojenském cvičení, ale je to pouze zástěrka. Proč by jinak bylo povinností každého braněschopného švýcarského muže mít doma nejen zbraň, ale i speciální lopatku a smetáček a zlatnické váhy?
A Schleuseneufové? Je už v kalvínské tradici, že usnout na vavřínech nepřipadá v úvahu a tak i přes všeobecné uznání a vysoký společenský statut Schleuseneufové vždy odmítali jakékoli politické funkce a výhody a i nadále se věnují šlechtění domácích zvířat.
Po několikáté sklence vína mi Fabricio důvěrně sdělil, že kapr pijící mýdlovou vodu a vylučující ropu je v posledním stádiu testů takže lze očekávat, že Švýcarsko se v blízké budoucnosti posune opět někam úplně jinam.
«< 31 32 33 34 35 >»