Petra a David se potkali v Akropoli. Znají se velmi krátce a tak se snaží jeden druhého poznat. Petra právě řekla Davidovi, že je vegetariánka. Pak si nalila z konvice šálek čaje a zeptala se:

– „A co ty, Davide?“

– „Já jsem taky vegetarián. A kromě toho jím maso.“

– „To je přece nesmysl!“ – oboří se Petra na Davida – „Žádný vegetarián maso nejí!“

– „Já jo“

– „Tak to nejsi vegetarián“

– „Ale jsem. Zkusím ti to vysvětlit. Začnu otázkou: Kdo je podle tebe vegetarián?“

– „Už jsem ti to říkala. Vegetarián je člověk, který nejí maso.“

– „Nikdy?“

– „Nikdy.“

– „A co když takového člověka násilím donutím sníst řízek? Zůstává i nadále vegetariánem?“

– „No jasně. Vždyť jedl maso proti své vůli!“

– „V tom případě ale neplatí definice, že vegetarián je člověk, který nejí maso.“

– „Jak to?“

– „Zjistili jsme přece, že vegetarián maso jíst může, ale pouze z donucení“

– „To je hraní se slovíčky!“

– „Možná ano, možná ne. Pojďme dál. Co bys řekla o člověku, který maso nejí už dvacet let, Jednoho dne si objedná řízek a sní ho. Dalších dvacet let pak maso jíst nebude. Je to vegetarián?“

– „Jeden řízek za dvacet let se dá prominout. Třeba chtěl jenom vyzkoušet, jak pevné jsou jeho zásady. Když zjistil, že mu řízek nechutná, zůstal vegetariánem.“

– „Správně. A pro nás to znamená, že vegetarián je člověk, který může jíst maso, klidně i dobrovolně, ale jen zřídka.“

– „Mně připadá Davide, že to překrucuješ. Všechno, co říkáš, jsou jen hypotetické příklady. Vegetariánství přece nespočívá v tom, zda někdo sem tam sní řízek. Důležité je, že vnitřně cítí, že maso jíst nechce!“

– „Souhlasím s tebou Petro. Vnitřní přesvěčení je to, co z člověka dělá vegetariána. Jeden řízek nemá vliv. Otázka je, kolik řízků je potřeba, aby se ukázalo, že dotyčný žádné vnitřní přesvědčení nemá.“

– „Jak to myslíš?“

– „Jak často může člověk jíst maso, ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, aby mohl být stále považován za vegetariána?“

– „To je ale hloupá otázka! Vegetarián je vegetariánem proto, že nejí maso! Tak jak se můžeš ptát, jak často ho smí jíst?“

– „Vracíme se znovu na začátek. Už jsme přece zjistili, že jsou případy, kdy vegetarián sní maso a přesto zůstává vegetariánem.“

– „Dobře. Ale musí to být vyjímečně!“

– „Co to je vyjímečně? Jednou za rok?“

– „Třeba“

– „Jednou za měsíc?“

– „Jednou za měsíc je moc“

– „Jednou za měsíc je moc, jednou za rok ne. Tak kde je ta hranice, kde končí vyjímečně a začíná často?“

– „Zase mně chytáš za slovo. Znovu opakuju, že důležité je, zda se ten člověk cítí být vegetariánem a ne jestli si čas od času dá řízek. Copak tomu nerozumíš?“

– „Myslím, že tomu už rozumím. Snažili jsme se zjistit, kdo je vegetarián. Nejprve jsme si mysleli, že je to člověk, který nejí maso. Pak se ukázalo, že maso vlastně jíst může, ale nemá smysl ptát se jak často. Důležité je, že se vnitřně cítí být vegetariánem. S jezením masa to nemá nic společného. A proto právě mluvíš s pravověrným vegetariánem!“

– „Ty seš hroznej, Davide!“

S přicházejícím podzimem se mi, jako každý rok, chce změnit bydliště. Při pohledu na zralé vinice a stromy obsypané jablky mě to táhne do venkovského stavení obklopeného zahradami a sady, odkud budu do rozlehlých sklepů svážet bohatou úrodu a vůně lehce nahnilého spadaného ovoce se bude mísit s čerstvým podzimním povětřím. Říjnové slunce bude pronikat zlatavými korunami stromů a čas od času mé chřípí nasaje vůni pálené bramborové nati.
Jablka přeměním v lahodný mošt, hrozny nadrtím a vše poputuje do sudů ve sklepě, kde to po pár dnech začne bouřlivě fermentovat a provoní to celý dům a já, pozoruje přes okno tah kachen, se budu těšit na příjemné zimní chvíle se sklenkou horkého cideru v ruce.
S těmito představami vystačím do prvních plískanic, poprašku sněhu a zmzlé země, kdy ocením hřejivou náruč městského bytu, vždy příjemně vyhřátého a obklopeného pravidelně čištěnými chodníky a silnicemi, obchody, které jsou vzdálené jen pár kroků, krytými pasážemi a vůbec celou městskou civilizací, která se snaží, seč jí síly stačí, přechytračit přírodu.
A tak se dívám z okna útulného bytu na zasněžené hory za městem, v ruce sklenku horkého cideru, který jsem nevyrobil, ale koupil a jakmile začne sníh roztávat i v nejvyšších partiích hor, ozve se potřeba znovu se přesunout.
Kde jinde nasávat vůni čerstvě probuzené země, pozorovat dravé potůčky vytékající z rozpouštějících se sněhových polí a první jarní květiny, než z verandy horské chalupy? Dny se začínají prodlužovat, je dost času na procházky po horách – po zimních nájezdech lyžařů téměř opuštěných – slunce nabírá na síle a tělo i duše pookřívají po zimním útlumu.
Jak dny ukrajují noci a slunce hřeje čím dál víc, přichází čas na další stěhování. Dlouhé letní večery, kdy je člověk unaven z denního žáru, je nejlépe trávit v rozlehlém stanu, poslouchat jemný vánek lehce nadouvající plachtu stanu, pozorovat ohniště, na kterém se vaří kotel rybí polévky a oddávat se sladkému nicnedělání na zemi pokryté hromadou matrací.
Jak vidíte, mé představy vedou náročný životní styl. Jenže kdo by to vydržel, čtyřikrát do roka se stěhovat? A tak jsem představivost přesvědčil, že je potřeba vybrat si jen jedno bydlení a smířit se s ním na všechna roční období. Uvidíme. Že by ten stan?