Byly tam takové nízké domy a uprostřed dvorana. Květiny a keře, dřevěné stoly a křesílka. V křesílkách seděly oduševnělé Američanky a řešily problémy světa. Já jezdil mezi nimi na kole a zmenšoval jsem se a zmenšoval až jsem sotva přeskakoval mezery mezi dlaždičkama a s každým centimetrem, který jsem ztratil se zesilovala síla jejich hovorů, až mně praskaly ušní bubínky. Zacpal jsem si uši a jel bez řídítek, ale přední kolo poskakovalo na štěrkových zrnech a brzo jsem se kutálel s kopce směrem ke staveništi Mezinárodního institutu pro vývoj nového člověka a pohled na míchačky, beton a dělníky v reflexních vestách mně začal zase zvětšovat a já rostl a vznesl se nad staveniště, na hřišti v rohu obklopeném betonovými zdmi hráli příšerně tlustí školáci kuličky s medicimbaly a já letěl vstříc přicházející studené frontě, která nad prvními hřebeny hor řasila oblaka do velkých lesklých kup a pak jsem si uvědomil, že nemám větrovku a budu se muset vrátit zpátky. Přistál jsem na chodníku naproti hlavnímu vchodu do Ředitelství zeměkoule a od miss Thajska jsem si koupil smaženou žábu v banánovém listu, prodávala je tam z kufru auta za deset peněz i s igelitovým pytlíkem rýže a pak jsem si sedl mezi tři borovice, které se hádaly která z nich má nejdelší jehlice a jedl a jedl a žáby neubývalo, jedl jsem celé dny, slunce létalo po obloze z východu k západu, kousací svaly mi hypetrofovaly na velikost bicepsů a já stále jedl, žáby neubývalo, zato rýže už byla celá pryč, roční období se střídaly a já konečně pochopil, že kdybych měl stroj času, letěl bych do první sekundy po vzniku vesmíru a začal bych ručně třídit atomy, abych byl aspoň trochu užitečný.

Takže asi takhle: Barcelona World Race je závod plachetnic okolo světa. Asi se ho nikdy nezůčastním, takže mi přišlo vhod, že letos se dalo virtuálně závodit i na webu. Měli na to takovou aplikaci ve Flashi, bylo tam aktuální počasí a celkem realistické chování lodě, člověk mohl koukat na ostatní hráče kde zrovna jsou a co dělají.
A tak jsem jel. Z Barcelony do Atlantiku, přes rovník k Africe, kolem Mysu dobré naděje na západ a řvoucíma čtyřicítkama pod Austrálií a mezi Severním a Jižním ostrovem Nového Zélandu k Mysu Horn a pak zpátky do Atlantiku a kolem Kapverd na sever ke Středomoří a ku Barceloně.
Hrát jsem začal někdy v lednu a každých pár dní se přihlásil, abych upravil kurz a zkontroloval plachty.
Měl bych být už někde u Kanárů, navíc soutěžíme s jedním světoznámým kapitánem, kdo bude dříve v Barceloně, tak jdu před pár dny na stránky té hry a ono ouvej, hra je skončena, máte smůlu, možná někdy příště zase nashledanou.
Takže jsem to pět měsíců hrál a pak mně pár dní před cílem utli …
A v tom vidím problém klaudu, jestli mi teda rozumíte.

Tak šetřit je potřeba, vo tom žádná, zvlášť v dnešní době, kdy jdou často tlustý do tenkejch. Ale vono zase vocamcaď pocamcaď. Abysme nedopadli jako ti hoši na bulharsko-srbské hranici, kteří na větrem, sněhem a já nevím čím ještě bičovaném hraničním hřebenu ve výšce dva tisíce metrů dali hraniční kameny z … Ytongu.
To je pak na dvě věci takovádle spolupráce!

Jedenáct večer, hospoda na kraji města. „Poslední pivo a jdu“, říká
Martin, „musím vyzvednout ženu s miminem z porodnice“.
Martinova manželka porodila před čtyřmi dny holčičku na soukromé
klinice La Tour.
„Nech to na ráno“, ozývají se svorně kumpáni u hospodského stolu.
„Nemůžu“, povídá Martin, „žena mi zavolala v osm večer, že jí pustí
domů, kdy bude chtít. Tak jsem jí řekl, že nejdřív musím jako každou
středu na squash. A pak do hospody. Ale musím jí vyzvednout do
půlnoci, abych zbytečně neplatil 800 euro za další den v porodnici.“
Hospodští kumpáni pokývají hlavami a čas odchodu je stanoven na
jedenáct čtyřicet. Touhle dobou už jsou silnice prázdné a do porodnice
se dá dojet za chvíli.
V jedenáct padesát sedáme do aut a vyrážíme směr La Tour. Parkujeme na
zákazu stání před budovou a čtyři neholení chlapi ve sportovním
oblečení utíkají nahoru na pokoj 109.
Martinova žena Eva je připravena, mimino je zabalené v ovinovačce a
přikurtováno v sedačce.
„Já vezmu tašku“, říká jeden neholený sportovec.
„A já plíny“, povídá druhý.
„Dejte mi mimino“, dožaduje se třetí.
„Já vezmu zbytek“, uzavírá čtvrtý.
Staniční sestra nehne brvou, podá nám propouštěcí dokumenty, popřeje
dobrou noc a doprovodí naši skupinu k výtahu. Je minuta před půlnocí.
Na parkovišti se rozloučíme s Evou, Martinem a nemluvňátkem a sedáme
do aut. Další středa je za námi a my jsme stihli, co bylo potřeba.