Za přechodem
0:30 ráno, pumpa Shell na Rozvadově. „Eine kafe“, žádá rumunský řidič kamiónu u pokladny. „Čistí se mi stroj, musíš támhle do automatu“, odpoví mu česky mladá prodavačka a máchne rukou neurčitě kamsi před sebe. Řidič koukne vlevo, koukne vpravo, pak upře zrak zpátky na prodavačku a ptá se: „Keine kafe?“ „Vždyť ti to povídám, čistí […]
0:30 ráno, pumpa Shell na Rozvadově.
„Eine kafe“, žádá rumunský řidič kamiónu u pokladny.
„Čistí se mi stroj, musíš támhle do automatu“, odpoví mu česky mladá prodavačka a máchne rukou neurčitě kamsi před sebe.
Řidič koukne vlevo, koukne vpravo, pak upře zrak zpátky na prodavačku a ptá se: „Keine kafe?“
„Vždyť ti to povídám, čistí se mi stroj, běž k automatu u záchodů!“
Rumun přešlápne z nohy na nohu a ukáže za prodavačku: „Eine Marlboro.“
Zaplatí a odchází. Stručně mu vysvětlím, kde je automat na kafe a přistupuji k pokladně. Na pult pokládám velkou láhev ledového čaje a bagetu.
„Dáte si k tomu malý nápoj?“, ptá se prodavačka.
Otázka mně zaskočí: „Jak vidíte, dám si k tomu velký nápoj!“
Prodavačka se na mně podívá, jako bych jí právě prozradil, co se stane v příštím díle Ordinace v růžové zahradě.
„Teď to máte za sedmdesát devět“, začne mi trpělivě vysvětlovat, „když si k tomu vezmete ještě malý nápoj, třeba kolu, budete to mít za šedesát devět.“
Příliš tomu nerozumím a tak zkouším vtipkovat: „A když si k tomu vezmu osm malých nápojů, budu to mít zadarmo?“
Prodavaččin pohled se změnil. Teď na mně zírá jako Martin Bursík, kterému nabídli místo ředitele Temelína.
„Tak vezmete si něco, nebo ne?“
„Malou kolu“, špitnu. Platím a jdu k autu.
To děvče potřebuje rozveselit.
Zatímco usedám za volant, moje alternativní já sahá na zadní sedadlo, bere do ruky tahací harmoniku a vrací se na pumpu.
– „Jak se jmenujete, slečno?“
– „Jiřina“
– „Jiřina?“
Nafukuji harmoniku a začínám:
Pumpařkáá Jiřina
z Novéého Jičína
ta má nejčistější benzín z celé čtvrti.
Moc ráda pracuje, pumpě se věnuje
a svou pílí konkurenci drtí …
Zaskočené obličeje zákazníků postupně roztávají, ruce začínají tleskat do rytmu. Jiřina se vlní v bocích, rumunský řidič kamionu přiskakuje k pultu, natahuje dlaň – „smím prosit, slečno?“ – zní nevyřčená otázka a už jsou v kole, tančí mezi regály plnými čipsů a gumových medvídků a mají se k sobě.
Nechci to zakřiknout, ale tady se nám snad rýsuje svatba!
A prstýnky půjde kupovat Jiřina. Přihodí k nim jedny malé náušnice a dostane je za polovic!
