17+1

 

A pak se Antonín ohnal sekyrou. Břit ostří nemilosrdně rozháněl molekuly vzduchu do stran. Lokální přetlak se šířil dál a dál – nesnesitelný vřískot ocele rozrážející vzduch nadzvukovou rychlostí. Okolostojící padali na kolena, zoufale si přitom zakrývajíce uši dlaněmi. Antonínův pohled byl pevný jako skála. Nehybně sledoval dráhu sekery kterak se nezadržitelně blíží se svému […]

A pak se Antonín ohnal sekyrou.
Břit ostří nemilosrdně rozháněl molekuly vzduchu do stran.
Lokální přetlak se šířil dál a dál – nesnesitelný vřískot ocele rozrážející vzduch nadzvukovou rychlostí.
Okolostojící padali na kolena, zoufale si přitom zakrývajíce uši dlaněmi.
Antonínův pohled byl pevný jako skála.
Nehybně sledoval dráhu sekery kterak se nezadržitelně blíží se svému cíli.
Už nezbývalo mnoho a směr byl naprosto přesný.
Všechno okolo zmlklo.
Antonín zavřel oči.
Náraz divoce škubnul sekerou, Antonín však svou buldočí silou udržel topůrko v rukou.
Sekyra klouzala Antonínovou obětí jako máslem.
Antonín znovu otevřel oči.
Sekera se zastavila.
„Asi hřebík“, pomyslel si Antonín a odešel do dílny pro kleště štípačky.
„Co mi to prodali za dřevo?“, bručel si pod vousy cestou z dílny.
„To je furt něco a zima na krku!“

KONEC

Smažák

 

Včera jsem znovuobjevil sekvencer zde (mp3). Ta Hofstadterova kniha mně celkově inspiruje ke spoustě zbytečných činností. Třeba hledat slova, která když se dají do čtvercové mřížky, se dají číst zleva doprava i shora dolů a ve stejném pořadí. Třeba takto: v k l u s a t k l á v e s a l […]

Včera jsem znovuobjevil sekvencer zde (mp3).
Ta Hofstadterova kniha mně celkově inspiruje ke spoustě zbytečných činností. Třeba hledat slova, která když se dají do čtvercové mřížky, se dají číst zleva doprava i shora dolů a ve stejném pořadí. Třeba takto:

        v k l u s a t
        k l á v e s a
        l á d o v a t
        u v o l e n í
        s e v e ř a n
        a s a n a c e
        t a t í n e k

V angličtině je takových mřížek plno, i s devíti nebo desíti písmeny, ale znáte nějakou v češtině s alespoň osmipísmennými slovy?

Stabilita

 

Jsou země, které každých pár desítek let mění název, úřední jazyk, slučují se a zase rozdělují, jako třeba Česká republika, Srbsko, nebo Myanmar. Pak jsou země, které v podobných cyklech procházejí revolucemi, mění vnitřní uspořádání a majetkové poměry, jako třeba Francie, nebo Čína. A pak jsou země, kde z peněženky vytáhnete platnou minci a při […]

Jsou země, které každých pár desítek let mění název, úřední jazyk, slučují se a zase rozdělují, jako třeba Česká republika, Srbsko, nebo Myanmar.
Pak jsou země, které v podobných cyklech procházejí revolucemi, mění vnitřní uspořádání a majetkové poměry, jako třeba Francie, nebo Čína.
A pak jsou země, kde z peněženky vytáhnete platnou minci a při bližším pohledu zjistíte, že byla vyrobena v roce 1936.

Etuda o nedělním obědě

 

Lenivá slunečná neděle, krátce před polednem. Pan a paní X přicházejí na oběd k panu a paní Y. Zvoní na zvonek, vcházejí do bytu. Paní X se připojuje k paní Y v kuchyni a pomáhá jí s dokončením jídel. Pánové X a Y zapřádají nenucenou společenskou konverzaci o výhodách a nevýhodách otopného systému v bytě, […]

Lenivá slunečná neděle, krátce před polednem. Pan a paní X přicházejí na oběd k panu a paní Y. Zvoní na zvonek, vcházejí do bytu. Paní X se připojuje k paní Y v kuchyni a pomáhá jí s dokončením jídel. Pánové X a Y zapřádají nenucenou společenskou konverzaci o výhodách a nevýhodách otopného systému v bytě, počítačovém vybavení obývacího pokoje a parkování před domem.

Oběd je hotov, sedá se ke stolu. Polévka je nalita do talířů, lžíce uchopeny.

„Trochu chilli?“, zeptá se pan Y a sám si nasype dvě čajové lžičky chilli prášku do polévky.

„Ne, děkuji“, odmítá paní X. „Díky, nechci“ vrtí hlavou paní Y.

„Já si trouchu dám“, říká pan X a sype si do polévky tři čajové lžičky.

Dávají se do jídla. Lžíce cinkají o talíře, paní X a paní Y zběžně konverzují. Pánové X a Y mlčí a osamoceně bojují se svými polévkami. Na čele se jím objevují první krůpěje potu, ale jinak na sobě nedávají nic znát.

„Příjemné koření“, říká pan X, když dojí polévku a otře si čelo kapesníkem. „Taková jemná chuť. To já si nedávno koupil kořenící pastu z papriček Jalapeňo a ty mají panečku říz!“

„Kolik Scovillových jednotek mají Jalapeňos?“, ptá se pan Y.

„Nevím přesně, ale jsou to desítky tisíc. Americká kvalita!“, odpovídá nadšeně pan X.

Paní Y se podívá přísně na pana Y a zamračí se. Pan Y si toho nevšímá a rozzáří se: „To nic není! Já tady mám extrakt z papriček Habenero, z kterého i Indové zvyklí na kuře Vindalú pláčou bolestí. 200 000 Scovillových jednotek. Jalapeňos jsou pro děcka, kdo má opravdu rád pálivé koření, používá jedině papričky Habenero!“

Nakládá si na talíř hlavní chod, z kredence vytahuje lahvičku s červenými blesky a nápisem Habenero Insane a kape si několik kapek na maso a přílohu.

Pan X si od něj bere lahvičku a bohatě si poleje celé jídlo.

Pan Y ho chvíli nedůvěřivě pozoruje, pak zamručí „Máte pravdu, jehněčí ragů má být pikantnější“ a obrátí si na talíř polovinu obsahu lahvičky.

Pan X, který vidí, že v lahvičce zbývá necelá čtvrtina, jí vyprázdní na okraj svého talíře a dávají se do jídla.

Paní X a Y se opět snaží konverzovat avšak po chvíli zmlknou a s obavami sledují pány X a Y.

Ti s každým dalším soustem více a více rudnou, krůpěje potu jim stékají z čela po tvářích. Pánovi X se udělal nad horním rtem ošklivý fialový flek, když se tam neopatrně dotknul soustem nabodnutým na vidličce.

Pánovi Y začíná téct z nosu, oba slzí a nadouvají se jim tváře. Pan X sípe, pan Y dostává tik do pravé poloviny obličeje.

Po několika minutách je jídlo snědeno, paní X a paní Y sklízejí ze stolu a odcházejí do kuchyně. Po chvíli přinášejí kávu a dezert. Oboje pánové X a Y zavrtěním hlavy odmítají. Obličeje se jim pomalu vrací do normálních rozměrů, červená barva na lících bledne, oči vysychají od slz. Fialový flek nad horním rtem pana X prasknul a udělal se na něm strup.

Asi po hodině se pan a paní X zvedají a míří do předsíně. Pan a paní Y se s nimi loučí. Mezi dveřmi pan X sípavě prohodí: „Příště zveme my vás.“ Pak se otočí k panu Y: „Jeden můj kamarád má ampuli s čistým extraktem capsaicinu. Spolehněte se, že bude na stole!“. Rozloučí se a odchází.

Pan Y se vrací do pokoje, zhroutí se do křesla a až do večera si chladí ústa a obličej ledovými obklady. Pan X činí po návratu domů totéž.

Inu, oběd s přáteli prostě k neděli patří.

Už třetí týden žiju v Pákistánu

 

… a přitom jsem nevystrčil nos z Evropy. Okolnosti v práci mě totiž donutily vstávat každý den o půl páté ráno. Obvykle vstávám okolo půl deváté, takže časový rozdíl jsou čtyři hodiny. A to je časové pásmo, ve kterém se nachází Pákistán, Maledivy, nebo ústí řeky Obu v Rusku. Takhle daleko to je. Je to […]

… a přitom jsem nevystrčil nos z Evropy. Okolnosti v práci mě totiž donutily vstávat každý den o půl páté ráno. Obvykle vstávám okolo půl deváté, takže časový rozdíl jsou čtyři hodiny. A to je časové pásmo, ve kterém se nachází Pákistán, Maledivy, nebo ústí řeky Obu v Rusku. Takhle daleko to je.
Je to zajímavý zážitek, jiný než jedna probdělá noc při flámu. Během prvních pár dní si organizmus na změněný časový režim zvykne, stejně jako si zvykne na pobyt v Americe nebo kterémkoli jiném místě na světě. Problém je, že s přestavenými vnitřními hodinami nesedí venkovní světlo. Ráno je příliš dlouho tma a večer příliš dlouho světlo. Žiju v podivném exilu, rozsynchronizovaný s okolním světem. Když si ostatní kupují snídani, já už mám půl pracovního dne za sebou a pomalu čas na oběd. Večeřet bych měl ve čtyři a jít spát v osm. To samozřejmě nedodržuji a tak si rozkročen mezi Evropu a centrální Asii prohlubuju spánkový deficit.
Až mi tenhle režim skončí, budu se muset dát znovu dohromady. Přesunu se virtuálně na západ. Viděl bych to na Brazílii.

Od parku k parku

 

Zion

 

Sion se kdysi jmenovala jedna hora u Jeruzaléma, pak se tak označoval kus Jeruzaléma samotného, může to být také vyvolená země a pokud vám nevoní sionismus, můžete se stát Mormonem a věřit v Sion Nový Jeruzalém, který bude stát někde v Jackson County v Missouri. To nic nemění na tom, že národní park Zion nemá […]

Sion se kdysi jmenovala jedna hora u Jeruzaléma, pak se tak označoval kus Jeruzaléma samotného, může to být také vyvolená země a pokud vám nevoní sionismus, můžete se stát Mormonem a věřit v Sion Nový Jeruzalém, který bude stát někde v Jackson County v Missouri.
To nic nemění na tom, že národní park Zion nemá k vyvolené zemi daleko, přestože v únoru za deště tam moc turistů nepotkáte. Krásná dramatická krajina v komorním sevření nízké oblačnosti, barvy zesílené mokrými skalami.
Zion není tak známý jako Grand Kaňon nebo Yellowstone a to je možná dobře.

Las Vegas

 

Ze seriózního Norfolku jsme se přenesli do ráje amerických dovolenkářů, Las Vegas. Ve španělštině to znamená něco jako úrodná nížina, nebo taky bažiny či tabákové plantáže, což už to místo vystihuje trochu víc. Las Vegas funguje na jednoduchém principu – přijedete, nasypete peníze do jednoho z desítek tisíc otvorů na mince v hracích automatech, automaty […]

Ze seriózního Norfolku jsme se přenesli do ráje amerických dovolenkářů, Las Vegas. Ve španělštině to znamená něco jako úrodná nížina, nebo taky bažiny či tabákové plantáže, což už to místo vystihuje trochu víc. Las Vegas funguje na jednoduchém principu – přijedete, nasypete peníze do jednoho z desítek tisíc otvorů na mince v hracích automatech, automaty zacinkají a o něco méně peněz vám zase vrátí. Z rozdílu se pak postaví a udržují horské dráhy, betonové Benátky, umělé vodopády a námořní bitvy na pirátských lodích zaparkovaných před hotelem.
Las Vegas v Americe platí za symbol hříchu, odvázanosti a prázdnin. Skupinka padesátnic se šťastnými úsměvy ve tvářích si hrdě vykračuje s plechovkami piva v rukou po ulici a užívají si pocit alkoholové svobody, po hlavní třídě nahoru a dolů krouží auta s obrovskými poutači nočních klubů, i v deset večer v únoru je to jen na lehkou bundu a noc nikdy nekončí.
A v Harley-Davidson Café dělají dobré bárbekjů.

Norfolk

 

Na východním pobřeží ještě chvíli zůstanu a zastavím se v místě, odkud se vyváží americká demokracie do celého světa. V Norfolku ve státě Viržínie je totiž největší vojenská námořní základna v USA. Město existuje už od roku 1682, ve válce severu proti jihu stále pevně na straně jihu, jak se ostatně na město ve Viržínii […]

Na východním pobřeží ještě chvíli zůstanu a zastavím se v místě, odkud se vyváží americká demokracie do celého světa. V Norfolku ve státě Viržínie je totiž největší vojenská námořní základna v USA. Město existuje už od roku 1682, ve válce severu proti jihu stále pevně na straně jihu, jak se ostatně na město ve Viržínii slušelo a patřilo. Dodnes lze občas zahlédnout vlajku konfederace na autě či domě nějakého pivního bratra.
Městečko je to poklidné a my si udělali hezkou procházku ve svěžím atlantickém povětří.
«< 29 30 31 32 33 >»