Ležím v hamace zavěšené mezi dvěma stromy u řeky Allondon, poslouchám šumění vody na skalních stupních (Allondon je pstruhová voda, což ovšem neznamená, ze tady pstruzi skutečně žijí. Největší ryba, kterou jsem tu chytil měla asi patnáct centimetrů). Kolem zpívají ptáci a jen občasný zvuk letadla blížícího se na přistání k letišti Cointrin mi připomíná, že jsem velmi blízko civilizaci, velkoměstskému ruchu.
Vzal jsem si s sebou notebook, abych trochu ukonejšil své svědomí, které ve mně po klauzovsku varovně kýve vztyčeným ukazovákem, že se tu jen tak poflakuju a poslouchám zvuky přírody, místo abych něco vytvářel, a zabránil tak svému úplnému zakrnění a morální zhoubě.
Mám tedy sebou notebook a dvě knihy. Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka a jakousi moderní zpověď rozháraného britského autora, jehož neznám jménem a knihu taky ne, někdo mi ji doporučil.
Číst Cílka zavěšený v hamace uprostřed Lémanské přírody za slunečného nedělního odpoledne je pro člověka mého naturelu ta nejpříjemnější věc na světě. Nic na tom, že Cílek píše o krajině české a já jsem na hranici středomoří, jeho vnitřní svět dokáže i v těchto příhodných podmínkách prýštit ze stránek v celých proudech, přelévat se přes hamaku a odtékat Allondonem vstříc Rhoně a novým krajinám Jury a Provence.
Jeden z důvodů, proč ležím v hamace u Allondonu a nepopíjím třeba pastis v Café du Grand Pré je ten, že mám plané neštovice, jsem nakažlivý a měl bych se pokud možno vyhýbat společenskému kontaktu. Kromě toho bych se neměl vystavovat slunci, takže si teď při psaní jednou rukou přidržuju nad hlavou deštník. Vypadám zřejmě hodně podezřele a lidé venčící pejsky mně obcházejí velkým obloukem a to ani neví, že mám ty neštovice!
Neštovice jsem dostal od svých dětí, což je další důkaz, že rodič toho může od svých dětí pochytit mnohem více, než tomu bývá opačně. Zatímco se marně snažím předat ratolestem základy civilizovaného chování a poctivého života, byl jsem již od nich obdarován okamžiky štěstí, napuchlým rtem, rozbitými brýlemi a teď i planými neštovicemi. A to myslím není málo!
Diky tomu, že jsem nemocný a navíc nakažlivý,vlastně ani nemůžu dělat nic jiného než celý den ležet na odlehlém místě – činnost, která mimochodem velmi dobře odpovídá mé životní filozofii, a to i když jsem zdráv.
Doktor mi navíc nařídil hodně pít – což se také s mým světonázorem zásadně nemíjí. Druh nápojů nespecifikoval, ale virostatika se údajně s tekutým chlebem snášejí podstatně lépe než antibiotika, takže si na plané neštovice skutečně nemůžu stěžovat.
A teď se jdu zase na chvíli věnovat Václavu Cilkovi a pak si asi zdřímnu. Takže mne omluvte …

Na první poslech nezvyklé.
Na druhý poslech zajímavé.
Na třetí poslech chytlavé.
Na čtvrtý poslech fakt dobré.
Na pátý poslech skvělé.
Na šestý poslech inspirující.
Na sedmý poslech povznášející.
Na osmý poslech úžasné.
Na devátý poslech supr.
Na desátý poslech čupr dupr.
 
Saturate. The Chemical Brothers.