Slaměný vdovec

Ležím v hamace zavěšené mezi dvěma stromy u řeky Allondon, poslouchám šumění vody na skalních stupních (Allondon je pstruhová voda, což ovšem neznamená, ze tady pstruzi skutečně žijí. Největší ryba, kterou jsem tu chytil měla asi patnáct centimetrů). Kolem zpívají ptáci a jen občasný zvuk letadla blížícího se na přistání k letišti Cointrin mi připomíná, […]

Ležím v hamace zavěšené mezi dvěma stromy u řeky Allondon, poslouchám šumění vody na skalních stupních (Allondon je pstruhová voda, což ovšem neznamená, ze tady pstruzi skutečně žijí. Největší ryba, kterou jsem tu chytil měla asi patnáct centimetrů). Kolem zpívají ptáci a jen občasný zvuk letadla blížícího se na přistání k letišti Cointrin mi připomíná, že jsem velmi blízko civilizaci, velkoměstskému ruchu.
Vzal jsem si s sebou notebook, abych trochu ukonejšil své svědomí, které ve mně po klauzovsku varovně kýve vztyčeným ukazovákem, že se tu jen tak poflakuju a poslouchám zvuky přírody, místo abych něco vytvářel, a zabránil tak svému úplnému zakrnění a morální zhoubě.
Mám tedy sebou notebook a dvě knihy. Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka a jakousi moderní zpověď rozháraného britského autora, jehož neznám jménem a knihu taky ne, někdo mi ji doporučil.
Číst Cílka zavěšený v hamace uprostřed Lémanské přírody za slunečného nedělního odpoledne je pro člověka mého naturelu ta nejpříjemnější věc na světě. Nic na tom, že Cílek píše o krajině české a já jsem na hranici středomoří, jeho vnitřní svět dokáže i v těchto příhodných podmínkách prýštit ze stránek v celých proudech, přelévat se přes hamaku a odtékat Allondonem vstříc Rhoně a novým krajinám Jury a Provence.
Jeden z důvodů, proč ležím v hamace u Allondonu a nepopíjím třeba pastis v Café du Grand Pré je ten, že mám plané neštovice, jsem nakažlivý a měl bych se pokud možno vyhýbat společenskému kontaktu. Kromě toho bych se neměl vystavovat slunci, takže si teď při psaní jednou rukou přidržuju nad hlavou deštník. Vypadám zřejmě hodně podezřele a lidé venčící pejsky mně obcházejí velkým obloukem a to ani neví, že mám ty neštovice!
Neštovice jsem dostal od svých dětí, což je další důkaz, že rodič toho může od svých dětí pochytit mnohem více, než tomu bývá opačně. Zatímco se marně snažím předat ratolestem základy civilizovaného chování a poctivého života, byl jsem již od nich obdarován okamžiky štěstí, napuchlým rtem, rozbitými brýlemi a teď i planými neštovicemi. A to myslím není málo!
Diky tomu, že jsem nemocný a navíc nakažlivý,vlastně ani nemůžu dělat nic jiného než celý den ležet na odlehlém místě – činnost, která mimochodem velmi dobře odpovídá mé životní filozofii, a to i když jsem zdráv.
Doktor mi navíc nařídil hodně pít – což se také s mým světonázorem zásadně nemíjí. Druh nápojů nespecifikoval, ale virostatika se údajně s tekutým chlebem snášejí podstatně lépe než antibiotika, takže si na plané neštovice skutečně nemůžu stěžovat.
A teď se jdu zase na chvíli věnovat Václavu Cilkovi a pak si asi zdřímnu. Takže mne omluvte …

Vierwaldstättersee

Tartiflette

Tartiflette je národní savojské jídlo. Příprava je velmi jednoduchá, klíčová je kvalita surovin. Co budeme potřebovat? – 1 kg malých lojových brambor – jeden bochník (~400g) sýra Reblochon – 150g nakrájené uzené slaniny – jedna větší cibule – 3 lžíce crème fraîche – sádlo, máslo, sůl – 1 dl plného bílého vína (Chasselas) Brambory oloupeme […]

Tartiflette je národní savojské jídlo. Příprava je velmi jednoduchá, klíčová je kvalita surovin. Co budeme potřebovat?

– 1 kg malých lojových brambor
– jeden bochník (~400g) sýra Reblochon
– 150g nakrájené uzené slaniny
– jedna větší cibule
– 3 lžíce crème fraîche
– sádlo, máslo, sůl
– 1 dl plného bílého vína (Chasselas)

Brambory oloupeme a uvaříme v osolené vodě. Cibuli nahrubo nakrájíme a zpěníme na sádle. Přidáme slaninu a pět minut za stálého míchání restujeme. Uvařené brambory nakrájíme na hrubší kolečka. Zapékací mísu vymažeme máslem, poklademe vrstvu brambor. Na to nasypeme cibuli se slaninou a polejeme crème fraîche. Přikryjeme zbytkem brambor. Reblochon rozkrojíme a položíme nahoru. Zalejeme vínem a dáme péct do předehřáté trouby na 250°C dokud sýr nahoře nezhnědne.
Zapíjíme stejným vínem, které jsme použili na vaření.

Dobrou chuť!

Quiberon

Konec února je ten pravý čas vyrazit k moři do Bretaně. Konec zimy, žádní turisti, pohoda a klid. Bydleli jsme v letním domě přátel ve vesnici Saint Pierre na poloostrově Quiberon a oddávali se příjemnému nicnedělání. Byla zrovna doba velkého přílivu a odlivu a ráno za odlivu místní s igelitovýma taškama pročesávali pláže a sbírali […]

Konec února je ten pravý čas vyrazit k moři do Bretaně. Konec zimy, žádní turisti, pohoda a klid.
Bydleli jsme v letním domě přátel ve vesnici Saint Pierre na poloostrově Quiberon a oddávali se příjemnému nicnedělání. Byla zrovna doba velkého přílivu a odlivu a ráno za odlivu místní s igelitovýma taškama pročesávali pláže a sbírali divoké ústřice. A tak jsme neodolali pár čerstvým kouskům huîtres de Belon, malých ústřic z ústí řeky Belon, které jsou nejlepší na světě a mají lehce oříškovou chuť.
Za měsíčního svitu jsme se prošli mezi kamennými řadami menhirů u vesničky Ménec v Carnacu, projeli se po ostrově Belle-Île-en-Mer ve vypůjčeném Twingu, pro zahřátí pili chouchen – bretaňskou medovinu, jídlo si solili fleur de sel – kyprou horní vrstvou soli, která jde po odpaření mořské vody snadno seškrábat, narozdíl od zbytku solné vrstvy, která je tvrdá a musí se dobývat v potu tváře a těla. Fleur de sel v Bretani patřívala ženám, které ji sbíraly a ponechávaly si peníze za její prodej. Nejlepší je z okolí Guérande.
Snídali jsme koláč le quatre-quarts, který je ze čtvrtky másla, čtvrtky mouky, čtvrtky cukru a čtvrtky vajec a zapíjeli bretaňskou kyškou lait ribot.
A pak se přiblížil čas odjezdu a my vyrazili do nejlepší rybárny v Quiberonu, koupili coquilles Saint-Jacques(hřebenatky svatojakubské) z nočního sběru, uvařili je v šumivém cideru a do omáčky přidali jemně nasekanou šalotku a trochu crème fraîche a zapíjeli suchým ciderem Valderance a ráno pak nasedli do auta a chtíc nechtíc se vrátili domů.

Antarktida – cesta na konec světa

Polární stanice ecoNelson Jaroslava Pavlíčka je antarktický fenomén. Jediná nevládní polární stanice v Antarktidě, postavená ze starého kontejneru a zbytků naplaveného dřeva, osamocená na ostrově Nelson, kam se pádluje na nafukovacím člunu přes mořskou úžinu. Syrová krajina s ledovci a rozeklanými skalami a zvířata, která se nebojí člověka. Měl to štěstí, že jsem mohl stanici […]

Polární stanice ecoNelson Jaroslava Pavlíčka je antarktický fenomén. Jediná nevládní polární stanice v Antarktidě, postavená ze starého kontejneru a zbytků naplaveného dřeva, osamocená na ostrově Nelson, kam se pádluje na nafukovacím člunu přes mořskou úžinu. Syrová krajina s ledovci a rozeklanými skalami a zvířata, která se nebojí člověka. Měl to štěstí, že jsem mohl stanici v prosinci roku 2008 navštívit.

Zápisky z cesty jsou v samostatných článcích zde:

Cesta na konec světa – díl I. – Patagonie a Ohňová země
Cesta na konec světa – díl II. – Odlet do Antarktidy
Cesta na konec světa – díl III. – Přes ostrov
Cesta na konec světa – díl IV. – Na Nelsonu
Cesta na konec světa – díl V. – Jak se stopuje letadlo

Recept na pleťový krém

Balzám pro mimina a lidi s citlivou pletí. Kvalita surovin je zásadní, proto pečlivě vybírejte dodavatele. Co budeme potřebovat? – 4 díly včelího vosku – 8 dílů kakaového másla – 4 díly kokosového oleje – 1 díl vody – případně několik kapek esenciálního oleje pro vůni, dobře se hodí mandlový Vosk rozpustíme ve vodní lázni, […]

Balzám pro mimina a lidi s citlivou pletí. Kvalita surovin je zásadní, proto pečlivě vybírejte dodavatele.

Co budeme potřebovat?

– 4 díly včelího vosku
– 8 dílů kakaového másla
– 4 díly kokosového oleje
– 1 díl vody
– případně několik kapek esenciálního oleje pro vůni, dobře se hodí mandlový

Vosk rozpustíme ve vodní lázni, vlejeme vodu a dobře rozmícháme. Pak přidáme kakaové máslo a kokosový olej, esenci a promícháme.

Nalijeme do nádobky a necháme vychladnout.

Пелъмени

V životě každého Slovana nastávají chvíle, kdy přestane být po anglosasku free, cool a in (zkráceně frikulín). Jeho duše se rozběhne do širých dálav zadněsterských stepí, odkud pochází značná část jeho genové výbavy, hrdlo začne žíznit po ostřejším moku a na rty se dere думка, teskná píseň . To je ten pravý okamžik uvařit si […]


V životě každého Slovana nastávají chvíle, kdy přestane být po anglosasku free, cool a in (zkráceně frikulín). Jeho duše se rozběhne do širých dálav zadněsterských stepí, odkud pochází značná část jeho genové výbavy, hrdlo začne žíznit po ostřejším moku a na rty se dere думка, teskná píseň .
To je ten pravý okamžik uvařit si pelmeně. Pelmeně jsou jídlo prosté a nenápadné a jejich příprava je velmi zdlouhavá a pracná. Námaha spojená s vykrajováním a plněním těsta nevyústí v explozi exotických barev a chutí. Chuť pelmeňů je hluboká a podmanivá, jako slovanská duše.
Kdo chce vařit na efekt, upeče plátek tuňáka na banánovém listu s omáčkou z kurkumy, čili a ananasu a servíruje s rýží pěti barev.
Slovan s duší v dálavách si uděla pelmeně.
Co budeme potřebovat?

– 3 hrnky mouky
– 1 vejce
– 2/3 hrnku vlažné vody
– lžičku soli

– 300 g mletého hovězího
– 1 cibule
– 2 velké brambory
– sůl, pepř, rozmarýn

– ruská zakysaná smetana

Mouku nasypeme do mísy, uprostřed uděláme jamku kam rozklepneme vajíčko. Přilijeme vodu, posolíme a vypracujeme hutné nudlové těsto.
Uděláme si dva druhy náplní:
– mleté hovězí maso s nadrobno nakrájenou cibulkou
– rozmačkané brambory vařené ve vodě s rozmarýnem.
Těsto rozválíme a vykrajujeme z něj kolečka, na ně klademe náplň a pak uzavřeme do tvaru půlměsíce.
Vaříme v osolené vodě dokud nevyplavou na hladinu a pak ještě 5 minut.
Podáváme teplé a přeléváme smetanou.
Zapíjíme vodkou. На здоровие!

Nemůžu se nasytit

Na první poslech nezvyklé. Na druhý poslech zajímavé. Na třetí poslech chytlavé. Na čtvrtý poslech fakt dobré. Na pátý poslech skvělé. Na šestý poslech inspirující. Na sedmý poslech povznášející. Na osmý poslech úžasné. Na devátý poslech supr. Na desátý poslech čupr dupr.   Saturate. The Chemical Brothers.

Na první poslech nezvyklé.
Na druhý poslech zajímavé.
Na třetí poslech chytlavé.
Na čtvrtý poslech fakt dobré.
Na pátý poslech skvělé.
Na šestý poslech inspirující.
Na sedmý poslech povznášející.
Na osmý poslech úžasné.
Na devátý poslech supr.
Na desátý poslech čupr dupr.
 
Saturate. The Chemical Brothers.

Pissaladière

Říct o pissaladière, že je to vlastně pizza je totéž, jako říct o Skotovi, že je Brit, nebo tvrdit o plzeňském pivu, že je německé. V zásadě máte pravdu, ale nikoho tím nepotěšíte. Pissaladière je slaný koláč z oblasti Nice na azurovém pobřeží, jehož základ se nápadně podobá pizzovému těstu, ale místo pomodoro se navrch […]

Říct o pissaladière, že je to vlastně pizza je totéž, jako říct o Skotovi, že je Brit, nebo tvrdit o plzeňském pivu, že je německé. V zásadě máte pravdu, ale nikoho tím nepotěšíte. Pissaladière je slaný koláč z oblasti Nice na azurovém pobřeží, jehož základ se nápadně podobá pizzovému těstu, ale místo pomodoro se navrch dává pissalat – omáčka z naložených ančoviček (sardelek).
A protože omáčku z naložených ančoviček doma nikdo nemá a sardelová pasta je chabá náhražka, uděláme si moderní verzi pissaladière, která je stejně tak dobrá a vystačíme se surovinami z obchodu.
Co budeme potřebovat?

– těsto na pizzu
– 500 g cibule
– ančovičkové řezy v oleji
– pár černých oliv
– bobkový list, tymián, sůl
– olivový olej

Cibule nakrájíme na kolečka, dáme do pánve s tlustým dnem, posolíme, přidáme bobkový list, tymián trochu olivového oleje. Zalejeme vodou tak, aby akorát překrývala cibuli. Necháme vařit na pomalém plameni, dokud se voda nevyvaří. Dáme pozor, aby se cibule nepřipálila.
Z těsta uděláme koláč, pomažeme cibulí, navrch poklademe ančovičkové řezy a olivy. Upečeme v předehřáté troubě, 20 minut při 250 stupních.

Dobrou chuť!