Cesta na konec světa - díl I. - Patagonie a Ohňová země

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy. Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku […]

Večer odlet do Madridu, pak přelet přes noc do Santiaga de Chile. Letadlo s osmi sedačkami v řadě temně hučí, sedím vedle chilanky německého původu, která vyrůstala v Punta Arenas, kam mířím. Před přistáním v Santiagu krásný pohled na Andy, zasněžené pětitisícovky včetně Aconcaguy.

Pak let do Punta Arenas s mezipřistáním v Puerto Montt, městečku s krásnou zvlněnou krajinou okolo, pokrytou lesy.

Cesta taxíkem z letiště do hostalu Independencia, setkání s Karlem, který dorazil o den dříve. Letěl do Buenos Aires, odtamtud 48 hodin autobusem do posledního argentinského města před chilskou hranicí a odtud dalším autobusem do Punta Arenas. Karel je vesnický učitel, který má vlastní bagr a kombajn, bydlí v dědině Šošůvka u Sloupu u Blanska.

Pokoušeli jsme se několikrát dovolat styčnému důstojníkovi letectva ohledně odletu, ale měl stále vypnutý mobil.

Punta Arenas je příjemné městečko, dlouhý letní den je balzám na duši týranou středoevropskou zimní tmou. V noci jsme spatřili Jižní kříž, pravý i falešný.

Další den pronájem auta a cesta na jih k prázdninovému městečku San Juan, odtud pěšky po pláži na nejjižnější maják jihoamerického kontinentu. Deštný prales mírného pásma dosahuje až k pláži, krásná krajina, viděli jsme v moři plavat kosatky.

Přespání na pláži a cesta zpátky. Nyní jedeme na sever, přejedeme trajektem v Bahia Azul na Tiera del Fuego – Ohňovou zemi, po třiceti kilometrech skončí asfalt a my se kodrcáme po rozbité kamenité silnici stopadesát kilometrů k hraničnímu přechodu s Argentinou. Tam nás celníci nepustí na druhou stranu, protože nemáme plnou moc pro vývoz auta a tak přespíme kousek od celnice a druhý den ráno jedeme zpátky. Sever Ohňové země je převážně rovinatá pampa, na které se pasou ovce a lamy. Vracíme auto a v hostalu se potkáváme s dvěma Čechy, Petrem a Petrou, kteří se zkoušejí dostat do Antarktidy. Druhý den ráno společně nasedáme do autobusu a večer přijíždíme do Ushuaie, nejjižnějšího města na světě.

Tam si najdeme hostal s pokojem pro čtyři a kecáme dlouho do noci. Druhý den se jdeme projít na Glaciar Martial nad městem. Je neděle a nedaří se nám koupit jízdenky zpátky, takže druhý den ve čtyři ráno se nedostaneme do přeplněného autobusu zpátky do Punta Arenas. Přejíždíme autobusem do Rio Grande, kde všechny autobusy do Punta Arenas odjíždějí bez nás. Zaměstanec jedné autobusové společnosti nám dohodne odvoz autem svého kamaráda za 500 pesos do Parveniru, odkud jezdí odpoledne loď do Punťa Arenas. Dáme podivnému chlapíkovi 200 pesos zálohy a v polorozpadlém Fordu vyrazíme. Na argentinských hranicích se ukáže, že jej s autem nepustí dál, zřejmě že stejného důvodů jako před dvěma dny nás opačným směrem. Vyrazíme z chlapíka 100 pesos zpátky a zkoušíme stopovat. Mne s Karlem bere učitel fyziky z Rio Grande přes celou Ohňovou zemí a trajekt v Bahia Azul až na rozbočku silnic do Punta Arenas a Argentiny. Tam po nějaké době stopneme malé terénní Suzuki s dvěma vysmátými důchodci a šedesátkou s koleny u brady přijíždíme do Punta Arenas.

Petr a Petra vyrazili pěšky z argentinské celnice k chilské, která je vzdálená 10 km. Cestou je někdo popoveze a na chilské celnici se jim podaří nastoupit do jednoho z autobusů, kde mají dvě volná místa. Do Punta Arenas přijíždějí hodinu před náma.

Večer jdeme všichni na večeři do restaurace La Luna, která se pomalu stává naším domovským podnikem. Konečně si dáváme pisco sour – chilskou pálenku smixovanou se vším možným včetně vaječného bílku.

Dneska nás čeká nakupování zásob. Pětatřicet kilogramů pražené mouky, ztuženého tuku a dalších laskomin, které na konci světa chutnají jako mana nebeská.

Krůtí ragú na Marsale, šalvěji a hříbkách se smaženou polentou

Mám šalvějové období. Tahle bylina je dar Malé Asie uplakanému evropskému podzimu. Zapékací mísy a hrnce s ragů díky ní ožívají létem a přivonění k čestvému trsu mně v mysli teleportuje někam do Antiochie; ležím na tlusté vrstvě cedrového jehličí, poslouchám cikády; noc je plná kadidla, pryskyřice a šalvěje. Pro dnešní baštu budeme potřebovat následující […]

Mám šalvějové období. Tahle bylina je dar Malé Asie uplakanému evropskému podzimu. Zapékací mísy a hrnce s ragů díky ní ožívají létem a přivonění k čestvému trsu mně v mysli teleportuje někam do Antiochie; ležím na tlusté vrstvě cedrového jehličí, poslouchám cikády; noc je plná kadidla, pryskyřice a šalvěje.

Pro dnešní baštu budeme potřebovat následující suroviny:

• 700 g krůtích prsíček, nakrájených na kostky
• 250 g naložených malých hříbků, nejlépe v olivovém oleji s bylinkami
• 200 ml fortifikovaného sicilského vína Marsala
• 5 lžiček nadrobno nakrájené čerstvé šalvěje, může být i sušená
• 200 ml crème fraîche
• 500 g polenty v celofánu
• 1 větší cibule
• sůl, pepř, olivový olej

Ve velkém hrnci s tlustým dnem zpěníme najemno nakrájenou cibuli na olivovém oleji. Přidáme krůtí maso a osmahneme ze všech stran. Přidáme hříbky a šalvěj a za stálého míchání osmažíme. Zalejeme Marsalou, osolíme, opepříme a dusíme na mírném ohni, až se víno zredukuje zhruba na polovinu. Vmícháme crème fraîche a odstavíme.
Polentu nakrájíme na kolečka a osmažíme po obou stranách na olivovém oleji.
Zapíjíme bylinkovým čajem.
Dobrou chuť!

Procházka po městě

Zapékaná dýně na šalvěji s posypkou z vlašských ořechů

Je podzim, konec sezóny mraky lítaj‘ nízko nad stromy černý mraky na cáry roztrhaný … zpívá Priessnitz a podzimní barvy a vůně si nosíme z venku i do kuchyně, kde nás mohou inspirovat třeba k dnešní baště, která patří k těm vyvoleným, chutnajícím s každým soustem víc a víc. Budeme potřebovat 700g oranžové dýně s […]

Je podzim, konec sezóny
mraky lítaj‘ nízko nad stromy
černý mraky
na cáry roztrhaný …

zpívá Priessnitz a podzimní barvy a vůně si nosíme z venku i do kuchyně, kde nás mohou inspirovat třeba k dnešní baště, která patří k těm vyvoleným, chutnajícím s každým soustem víc a víc.
Budeme potřebovat 700g oranžové dýně s pevnou dužninou, dvě větší brambory, jednu velkou cibuli, dva stroužky česneku, osm lístků čerstvé šalvěje, nebo sušenou šalvěj, 150g sýru vhodného na zapékání – Gruyère, Comté, 150ml zeleninového vývaru, 250ml smetany, čerstvá petržel, trocha parmezánu, olivový olej, sůl, kayenský pepř.
Na posypku budeme potřebovat 50g másla, 150g strouhanky a 25g najemno nakrájených vlašských ořechů.
Cibuli nakrájíme najemno a na pánvi necháme v olivovém oleji změknout. Vyndáme cibuli a schováme na později.
Brambory a dýni nakrájíme na kostky, česnek nakrájíme na jemné plátky. Přilejeme do pánve olej, zahřejeme a osmažíme brambory, dýni a česnek spolu se šalvějí a špetkou kayenského pepře. Po zhruba deseti minutách přidáme osmaženou cibulku, a na kostky nakrájený sýr, posolíme, sundáme z ohně a dobře promícháme.
Strouhanku smícháme s nadrcenými ořechy, na pánvi rozpustíme máslo a vmícháme strouhanku s ořechy. Dobře rozmícháme. Sundáme z ohně a přidáme nakrájenou petržel.
Dýni s bramborami dáme do zapékací mísy, zalejeme vývarem smíchaným se smetanou, navrch nastrouháme trochu parmezánu a rovnoměrně zasypeme posypkou.
Pečeme v troubě předehřáté na 190℃ po dobu 40 – 45 minut.
Zapíjíme bílým burgundským vínem, nebo jiným dobře ošetřeným Chardonnay.
Dobrou chuť!

Domaine de Châteauvieux (★★ Michelin, 19 GaultMillau)

Zvolili jsme menu „Mlsný jazýček“ (Le Fin Bec) s následujícími laskominami: Krémová dýňová polévka. Mušle svatého Jakuba po tatarsku marinované v limetkách, želé z ústřic Belon s bylinkami, chléb s máslem aromatizovaným mořskými řasami. Pečené loctudské langustí ocásky s černými fazolkami a sušenou slaninou, emulze z korálků mořských ježků. Grilovaný filet z kambaly (mořského jazyka) […]

Zvolili jsme menu „Mlsný jazýček“ (Le Fin Bec) s následujícími laskominami:

Krémová dýňová polévka.

Mušle svatého Jakuba po tatarsku marinované v limetkách, želé z ústřic Belon s bylinkami, chléb s máslem aromatizovaným mořskými řasami.

Pečené loctudské langustí ocásky s černými fazolkami a sušenou slaninou, emulze z korálků mořských ježků.

Grilovaný filet z kambaly (mořského jazyka) z ostrova Yeu na křupavé zelenině, cibulky nakládané s arašídy.

Srnčí filé smažené na brusinkách, hruška na červeném víně, glazovaný jedlý kaštan s kořením, churros s citrusy, šťáva z hlívy miskovité (kornukopie).

Degustace čerstvých a zralých sýrů.

Medový croustillant, turecký fík plněný kořením, zmrzlina z tasmánského pepře.

Pěna z jablek Granny Smith a šafránu, karamelová zmrzlina, krém z vanilky Bora Bora.

K pití červené Ticinese DOC 1996.

Nezapomenutelný večer.

Číhání na Iridiové prasátko

Když se v noci podíváte na oblohu, může se vám poštěstit uvidět světelnou tečku pohybující se plynule od obzoru k obzoru – rychleji než letadlo, ale pomaleji než padající hvězda. Bude to jeden z větších satelitů, viditelný pouhým okem – mezinárodní kosmická stanice (ISS), Envisat, Genesis, apod. Viditelné jsou díky svému velkému lesklému povrchu, který […]

Když se v noci podíváte na oblohu, může se vám poštěstit uvidět světelnou tečku pohybující se plynule od obzoru k obzoru – rychleji než letadlo, ale pomaleji než padající hvězda. Bude to jeden z větších satelitů, viditelný pouhým okem – mezinárodní kosmická stanice (ISS), Envisat, Genesis, apod.
Viditelné jsou díky svému velkému lesklému povrchu, který dokáže odrazit dostatek slunečních paprsků, aby pronikly atmosférou a my je mohli spatřit bez dalekohledu.
Satelity systému Iridium jsou mnohem menší a ze Země neviditelné. Přesto existuje způsob, jak je spatřit. Každá z družic Iridium je vybavena třemi anténami z vysoce leštěného hliníku a ty za příznivých podmínek hážou na Zemi prasátka. Záblesk trvá několik sekund a je potřeba vědět přesně kdy a kde se bude družice na obloze nacházet. Prasátka mohou být překvapivě jasná (magnituda -7), což z nich činí druhý nejjasnější astronomický objekt na noční obloze, hned po Měsící.
Včera jsem pozoroval jedno takové prasátko ve 23:16:21. Přestože byl skoro úplněk, bylo krásně viditelné a velmi jasné.
Predikce přeletů družic a Iridiových prasátek lze najít na stránkách www.heavens-above.com.

UPDATE 21. srpna:
Dnes ráno se mi podařilo vyfotit Iridiové prasátko magnitudy -8 nad jezerem v Ženevě. Stál jsem na vlnolamu a čekal, až příjde čas. V jednu chvíli se na vlnolamu objevili dva milenci. Když procházeli kolem mne, všimli si foťáku na stativu a rozvinul se následující dialog:

– Dobrý den, můžeme se zeptat, co to tady děláte?

– Čekám na jednu hvězdu

– To tady stojíte každý den?

– Ta hvězda, na kterou čekám je velmi zvláštní. Bude vidět jenom dneska asi za půl hodiny. A já ji chci z tohoto místa vyfotit

– To je tak romantické!

– Ano, to je

– Toto je naše první rande a zrovna potkáme vás, jak čekáte na vzácnou hvězdu. To je tak úžasně romantické!

– Ano, to je. I když je trošku zima.

– Tak vám děkujeme a nasledanou

– Nashle

Pokud spolu ti dva vydrží, určitě budou dětem a vnoučatům vyprávět příběh svého prvního rande, aniž by věděli, že za něj vděčí družicovému systému Iridium!

UPDATE 2. září:
Podařilo se mi vyfotit Iridiové prasátko v těsné blízkosti galaxie Andromeda. Fotku s vysvětlivkami je možno vidět zde.
Poznámka:
Fotka je zpracována krátkým Pythonovským skriptem, který zvýší jas jednotlivých hvězd ve scéně. Hvězdy jsou pak mnohem lépe viditelné i na běžném monitoru za denního světla. Skript je ke stažení zde. Pro jeho správnou funkci je zapotřebí mít nainstalované knihovny PIL (Python Imaging Library) a NumPy(knihovna pro numerické výpočty).

Mont Buet

Když dinosaurus Alfréd capkal před 230 milióny lety po pláži na břehu moře oddělujícího budoucí Afriku od budoucí Evropy, netušil, že jej budou proklínat davy svátečních turistů plahočících se vysoko nad Lac de Viex Emosson, aby spatřili jeho zkamenělé stopy. Alfréd byl poměrně malého vzrůstu a mnoho nevážil, přesto jeho stopy přežily alpínské vrásnění v […]

Když dinosaurus Alfréd capkal před 230 milióny lety po pláži na břehu moře oddělujícího budoucí Afriku od budoucí Evropy, netušil, že jej budou proklínat davy svátečních turistů plahočících se vysoko nad Lac de Viex Emosson, aby spatřili jeho zkamenělé stopy. Alfréd byl poměrně malého vzrůstu a mnoho nevážil, přesto jeho stopy přežily alpínské vrásnění v triasu a vyzdvižení do výšky 2300 metrů a v roce 1976 byly objeveny francouzským geologem s přebytkem volného času Georgesem Bronnerem.
Od dinosauřích stop lze vystoupat do průsmyku Col du Vieux a odtud na vrchol Bílého koníka (Cheval Blanc). Po hřebeni se dá sejít kolem Jalovcového vrchu (Pointe de Genièvre) do sedla Plan de Mont Buet a odtud na vrchol hory Mont Buet, které se říká „Mont Blanc des Dames“ – neboli Mont Blank pro ženský. Je to příjemná vycházka, která je součástí okruhu okolo hory Mont Ruan v jedné z nejkrásnějších částí Chabliských alp.

Vodní jóga

Vodní jóga je hra s těžištěm, hluboká relaxace ve vodním prostředí. Nepatrnými pohyby těla se přechází z jednoho klidového stavu do druhého. Dá se provádět kdekoli, kde je klidná hladina a dostatek vody, abychom nedosáhli nohama na dno. Slaná voda lépe nadnáší a je proto výhodnější, zvláště ze začátku. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí základní sestavy […]

Vodní jóga je hra s těžištěm, hluboká relaxace ve vodním prostředí. Nepatrnými pohyby těla se přechází z jednoho klidového stavu do druhého. Dá se provádět kdekoli, kde je klidná hladina a dostatek vody, abychom nedosáhli nohama na dno. Slaná voda lépe nadnáší a je proto výhodnější, zvláště ze začátku. Předpokladem pro úspěšné zvládnutí základní sestavy je schopnost ležet bez pohnutí na zádech na hladině. Pokud se vám to nedaří, zkuste slanější vodu – v Mrtvém moři si zacvičí každý.

1. Základní poloha je v leže na zádech, ruce a nohy jsou roztažené, dlaně směřují vzhůru. Hlava je lehce zakloněná dozadu, tak aby čelo omývala voda.
2. Pomalu připažíme, pak snožíme a napneme špičky chodidel. Případnou tendenci k otáčení těla kompenzujeme napínáním a povolováním svalů v ramenou a hýždích.
3. Pokrčíme nohy v kolenou, roztáhneme je a uchopíme rukama nad nárty. Hlavu lehce zvedneme z vody a udržujeme její náklon tak, aby špičky chodidel byly nad hladinou.
4. Opět připažíme a snožíme. Ůklonem hlavy k prsům přejdeme do stoje ve vodě. Rovnováhu udržujeme lehkými pohyby hlavou.
5. Předpažíme. Tělo se automaticky přesune do lehu na břiše. Hlavu udržujeme dostatečně vysoko nad hladinou, abychom mohli dýchat.
6. Překřížíme nohy, poté překřížíme ruce za zády. Otočíme hlavu vlevo či vpravo a tím se přetočíme na záda. Roztáhneme ruce a nohy a vrátíme se zpět do základní polohy.

Quatres quarts - bábovka ze čtyř čtvrtek

Tento recept z Bretaně je ideální pro moučníkové začátečníky – málo surovin, snadná příprava a lahodný výsledek. Bábovka se připravuje ze čtyř surovin o stejné hmotnosti. Co budeme potřebovat? – Tři vejce – stejné množství mouky, práškového cukru a másla jako je hmotnost vajec – Pokud používáme nesolené máslo místo bretaňského mi-salé, přidáme do těsta […]

Tento recept z Bretaně je ideální pro moučníkové začátečníky – málo surovin, snadná příprava a lahodný výsledek.

Bábovka se připravuje ze čtyř surovin o stejné hmotnosti. Co budeme potřebovat?

– Tři vejce
– stejné množství mouky, práškového cukru a másla jako je hmotnost vajec
– Pokud používáme nesolené máslo místo bretaňského mi-salé, přidáme do těsta půl lžičky mořské soli

Vejce rozklepeme, oddělíme bílky od žloutků. Žloutky rozetřeme s cukrem, pak postupně vmícháme máslo a mouku. Bílky ušleháme na tuhý sníh a vmícháme do těsta.

Nezapomeneme na mořskou sůl, neboť ta dodá bábovce typickou bretaňskou chuť.

Troubu předehřejeme na 180-200 stupňů, těsto dáme do kruhové formy a pečeme 30 – 40 minut. Že je upečeno poznáme jednak podle vůně, jednak podle toho, že párátko zapíchnuté do bábovky je po vytažení suché, bez nalepeného těsta.

Dobrou chuť!