Vítejte u čtyřtisícího osm set padesátého dílu seriálu Jak z toho ven, když je uvnitř dobře. Dnešním soutěžícím je pan Ervín, protože pan Karel z Borové Lhoty jako obvykle nepřijel. Přejděme proto rovnou k první otázce: Kdo má větší varlata, bobr nebo tchoř?

Bobr.

To je správná odpověď! Pan Ervín je dnes v dobré formě, uvidíme, jak se mu bude dařit u druhé otázky: Na kdy předpovídá zoroastriánství konec světa?

Tak odpověď na tuto otázku bych rád trochu rozvedl. Všichni víme, že když lidstvo slézalo ze stromů, byli někteří na zemi rychleji než jiní. Zvědavci prostě seskočili a začali šmejdit kolem. Další lidé spadli, když přelézali na nízké větve. No a ostatním chvíli trvalo, než se sbalili, posháněli dohromady děti a rozloučili se s veverkami.

Tahle prapůvodní nerovnost se pak s lidstvem táhla celou jeho historií. Vždycky se našel někdo, kdo byl napřed a často si u toho natloukl, zatímco zbytek se balil a loučil se s veverkami. Mýtus slézání ze stromů se po dlouhé generace uchovával v ústní tradici, po vynálezu písma byl zapsán do knih a je obsažen v každém významnějším světovém náboženství.

To si ze mně děláte prdel, ne?

Tak trošku asi jo, ale to hlavní, co jsem chtěl říct je, že bychom se měli mít rádi a být k sobě hodní, a za tím si stojím …

Nehrejte nám tady na city, pane Ervíne, jako obvykle jste odpověděl špatně. Vy se přes tu druhou otázku snad nikdy nedostanete. Sundejte si košili, příjde trest za špatnou odpověď. Přitáhněte hadici a kompresor! Zapojeno? Výborně, nastartujte a do toho!

+++

Ozývá se řinčení špatně seřízeného kompresoru a šílený řev pana Ervína. Místnost je zaplněna žlutou mlhou, takže nemůžeme s určitostí říci, co se to tu vlastně děje, ale jelikož se stejná scéna opakuje se železnou pravidelností každý den, zkusíme si počkat do zítřka, snad bude mlha méně hustá.

Hlomoz ustal, pan Ervín se strhaným výrazem ve tváři si nasazuje košili a odchází na ubikaci. Asistentka režie volá panu Karlovi do Borové Lhoty, zda by přece jen nechtěl přijet na zítřejší natáčení, ale dostává zápornou odpověď. Poplácáme proto pana Ervína po ramenou: Zase to bude jen na tobě, bojovníku! Jednou se to podaří, přelezeš přes druhou otázku a pak už to půjde jako po másle.

+++

Já vám ale nevím. To neustále pachtění se od otázky k otázce, jaký to má smysl, když mně stejně čeká jenom hadice? Copak to někdy skončí? Vždyť mi ani neřekli, jaká je v téhle soutěži výhra. Zrovna předevčírem, to jsem fakt hodně křičel, mi asistentka režie posměšně řekla: Buď rád za tu hadici, pro tebe je to výhra.

Takže vlastně vyhrávám i když na nic neodpovím … Akorát nevím, zda je to dobře, nebo špatně.

Vždycky večer na ubikaci, když se vracím zpráskaný po první nebo druhé otázce, vytáhnu ze zásuvky papír a tužku a vymýšlím si vlastní soutěž s vlastními otázkami, na které by moderátor ani asistentka režie nedokázali odpovědět. Já bych je však netrestal, nepouštěl bych na ně kompresor, ale trpělivě bych jim všechno vysvětlil.

Začal bych tím, jak se na světě věci mají, jak do sebe zapadají, co funguje spolu, když se to spojí a co je naopak lépe držet na distanc. Všechno bych jim objasnil a pak bych je nechal odpovídat znovu. Na druhý pokus už by to určitě dokázali, všechny odpovědi by měli správně a vyhráli by první cenu – jednu mou mozkovou hemisféru. Asistentka režie by dostala pravou a moderátor levou. Na oplátku by mi dali každý jednu svou polokouli a všichni tři bychom tak přišli na jiné myšlenky.

+++

Včera večer jsme zjistili, že pan Ervín si psal na ubikaci tahák pro dnešní kolo soutěže. Okamžitě jsme jej chtěli nahradit panem Karlem z Borové Lhoty, ten bohužel ani dnes nemohl přijít. Rozhodli jsme se proto udělat velkou, ale opravdu velkou výjimku a pana Ervína – navzdory jeho flagrantnímu porušení pravidel – připustit k dnešnímu kolu soutěže. Výrazně ovšem zvýšíme obtížnost otázek a z ubikace mu odebereme psací stůl. Co vy na to, pane Ervíne?

Souhlasím.

Dobrá. Řeknu vám rovnou, že se za vás všichni velmi stydíme. Kdyby pan Karel dneska přijel, byl byste už dávno na ulici.

Je mi to líto.

To se teprve uvidí. Nejlépe svou lítost vyjádříte tak, že nám dnes bez okolků a správně odpovíte na soutěžní otázky.

Pokusím se.

To už jste říkal mnohokrát. A vždycky jste nás zklamal. Vždycky. Nebo si snad pamatujete na nějaký okamžik, kdy jsme z vás měli radost?

Párkrát jsem se dostal k druhé otázce …

A to má být důvod k radosti? To si vážně myslíte, že tady budeme jásat nad tím, že jste místo v prvním kole vypadl až v druhém? Paní asistentko, zkuste prosím vás zavolat do Borové Lhoty, zda by pan Karel přeci jen – že jste s ním právě mluvila? Nemůže? Škoda. Pane Ervíne, raději přejděme k první otázce, než nás tady všechny definitivně naštvete. Takže: Kolik kolibříků se vyspí na žebříku zavěšeném na šeříku?

Patnáct.

To není správná odpověď. A tím jste definitivně prohrál. Viďte paní asistentko?

+++

Asistentka režiséra kýve hlavou jako pominutá. Nevím, proč mně tolik nesnáší. Asi to souvisí s tím, že se jí nikdy nepodařilo dostat do studia toho Karla, přestože mu všelijak lichotila a dvojsmyslně nabízela modré z nebe. Já s tím určitě nemám nic společného ale stejně brrr, když se na mně podívá, probodává mně svým chladným pohledem až mi naskakuje husí kůže. Přitom je to docela hezká holka, blondýnka, trochu se ztrácí za tím obrovským žlutým stolem, kde celou dobu sedí, ale o to více vynikne její obličej, kulaťoučký a velmi pečlivě nalíčený, to by mi mohli dát jako cenu za druhou otázku, dívat se na ní, jak se ráno líčí … No jo, jenže druhá otázka už nebude, vypadá to, že jsem definitivně skončil. Co se mnou udělají? Vyhodí mně ven? Ale kam? Vždyť odsud není cesty zpět …

Asistentka režie vstává od žlutého stolu, konečně mám příležitost pořádně si prohlédnout její postavu, ta dívka vůbec není tak malá, jak se zdála za stolem. Je štíhlá, vlní se v bocích, nemůžu se odthrnout od jejich nohou, už vím, co bych si přál jako první cenu. Ale proč jde ke mně? Co to má v ruce? Vážně se mně chce dotknout tou věcí?

Musím jí nějak přesvědčit, aby to nedělala. Musím se jí zalíbit, i když na to mám jen pět, šest kroků, než ke mně dojde. Usmívám se na ní a poprvé v životě k ní promlouvám: Adélo, počkejte, chci se vás na něco zeptat.

Nevěřím vlastním očím, asistentka režie se zastavuje a její ledově chladný pohled roztává. Zdá se mi, že jí na tváři dokonce vidím náznak úsměvu. Na jednu stranu se raduji, zároveň však cítím cosi jako urážku. Léta letoucí tady sedíme a měříme se chladnými pohledy a přitom stačilo tak málo, abych jí dostal na svou stranu? Měl jsem k ní promluvit dříve a možná bych se přehoupl přes druhou otázku.

+++

Kouzlo mírně polevuje, asistentka režie se chystá k dalšímu kroku. Jestlipak ji Ervín dokáže znovu zastavit, a zabrání tak Adéle, aby došla až k němu a zabořila mu do hrudi modře světélkující hrot na konci ocelové tyče, již svírá v rukou?

Kdybychom si měli vsadit, bylo by to spíše na Adélu, než na Ervína. Adéla jej pořád nenávidí, i když ji trochu zviklalo, že na ní Ervín po tak dlouhé době promluvil a dokonce ji oslovil jménem. Na druhou stranu Ervín zřejmě vyčerpal své zásoby rozhodnosti a ačkoliv pohled na modře světélkující hrot je pro něj silnou motivací, jen stěží na něj zareaguje jinak než narůstající panikou. Ale odstupme stranou a nechme se překvapit.

+++

Strašně se potím. Měl bych asi myslet na to, jak se dostat z téhle šlamastyky, ale skutečně nemám v hlavě nic jiného než intenzívní pocit pocení. A taky se mi líbí Adéla. Už udělala další krok. Mám v hlavě pocení a Adélu. Vůbec se nebojím a to není dobré.

Bojíš se?

ptá se mně najednou Adéla.

Nebojím, odpovídám jí po pravdě a vstávám z křesla. Kupodivu se mi to podaří a to znamená, že nejsem přivázaný, i když jsem ještě před chvílí byl.

A proč se nebojíš?

vyzvídá Adéla a já jí nedokážu odpovědět. Nebo spíše nechci. Blížím se k ní, beru do ruky ocelovou tyč a házím ji do kouta. Moderátor u pultíku cosi gestikuluje, ale nevěnuji mu pozornost. Beru Adélu za ruku a vycházíme ze studia. Na dvoře hustě prší a před branou stojí u nastartovaného auta pan Karel. Nasedáme a vyrážíme do Borové Lhoty.

Komu jsi celou tu dobu volala?

Mamince

odpoví a schoulí se mi na rameno. Stěrače rytmicky tikají ze strany na stranu a motor tiše přede. Adéla správně odpověděla na první otázku. Přemýšlím, zda ji mám dát další, ale brzy se mi začnou klížit víčka a tak se zabořím hlouběji do sedadla a usnu.

Zdá se mi o slizkém moderátorovi, o Adélině parfému, o psacím stolu na ubikaci a přímo bytostně cítím, že tohle není sen, že kdybych se štípnul do tváře, nic by se nezměnilo, ale neudělám to, dál sedím s očima zavřenýma zabořený hluboko do sedačky a cítím přítomnost Adély vedle mně.

+++

Automobil opisuje velký kruh městem a pak se blíží zpět ke studiu. Pan Karel za volantem je zasmušilý, poprvé v životě zradil své zásady a nechal si zaplatit za to, že uvede jiného v omyl. Bude se tím trápit až do konce života, protože druhá taková příležitost se mu už nenaskytne a on si nestihne na popření sebe sama zvyknout.

Moderátor stojí pod velkým černým deštníkem u brány, odkud před necelou hodinou vyrazil pan Ervín s Adélou začít nový život. V ruce svírá ocelovou tyč. Její hrot už nesvítí modře, ale žhne krvavou červení.

+++

Cítím obrovskou úlevu. Je mi vedle něj dobře, a vlastně ani nevím proč. Vždycky se tam ve studiu tak choulil a když na něj šli s tou hadicí, krve by se ve mně nedořezal. Nechápu, jak mohl být Oleg tak krutý. Moderátor má přece soutěžícímu pomáhat, ne jej týrat. Ale teď už bude všechno dobré. Jsme s Ervínem spolu, cítím jeho pravidelný dech a to je nejdůležitější. Všechno ostatní příjde samo.

+++

Pneumatiky zaskřípaly na štěrku před branou. Pan Karel otevírá dveře, chytne nic nechápající Adélu pevně za rameno a vystrčí ji z auta. Pan Ervín stále spí. Moderátor Oleg přistupuje k otevřeným dveřím auta a nakloní se dovnitř. Přitiskne rudý hrot tyče panu Ervínovi na hruď. Ten se začně svíjet a třepat, jeho oči však zůstávají zavřené. Po několika sekundách je po všem. Moderátor schovává tyč pod sako, bere asistentku režiséra kolem ramen a vchází do budovy studia.

+++

Něco se změnilo. Cítím se plný energie, napnutý až k prasknutí. Chtěl bych se vzbudit a podívat se na Adélu, ale nejde to. Něco mi brání otevřít oči. Jsem stále v autě, slyším šustění pneumatik po asfaltu. Adélo? Jsi tady? Nemohu se pohnout a přitom cítím každý sval. Co se to děje? Zastavte pane Karle, chci vystoupit.

+++

Moderátor přivádí asistentku režie do studia a posadí ji na křeslo pro soutěžící. Připoutá ji pásem a pak jde ke svému pultíku. Začneme lehkou otázkou, Adélo: Komupak jsi to ve skutečnosti volala, když jsi byla na telefonu s panem Karlem?

Jdi se bodnout, Olegu.

Připravte kompresor.

Mně nezastrašíš.

Upevnit hadici, zapnout a jedem!

Studiem se ozývá pištění a jekot. Žlutá mlha je hustší než obvykle.

+++

Začal jsem vzlykat. Všechno je špatně. Tuším, že Adéla vedle mně není. Necítím vůni jejího parfému ani její dech. Kam to jedeme? Proč se nemůžu hýbat? Najednou auto zastavuje, dveře se otevírají a čísi silné ruce mně vytahují ven. Cítím náraz větru do tváře, pak letím vzduchem a dopadám tvrdě na zem. Auto odjíždí. Zůstávám sám se svou úzkostí, neschopen pohybu na neznámém místě. Kdesi v koutku hlavy slyším vzdálený křik. Adélo, jsi to ty? Na kůži mi dopadají sluneční paprsky a zároveň začíná pršet. Kdybych dokázal otevřít oči, určitě bych uviděl duhu.

Je to jen hra, předstírané divadlo, ve kterém jsme diváci i účinkující zároveň. Naše bolest je skutečná, a přitom slouží jen jako rekvizita pro zvýšení dramatického účinku. Nikdo se příliš nebaví, ale přesto hrajeme dál. Nechce se nám na jeviště, rádi bychom zůstali v přítmí sálu, neuvědomujeme si zákonitosti té prastaré soutěže.

Neboj se Adélo, všechno bude dobré. Každá bolest přebolí a každý sen jednou skončí. Poslouchám pískání dravců, kteří nade mnou krouží oblohou a má mysl pomalu, ale jistě odplouvá do krajiny, kde neexistují prohry, jen jedno nekonečně dlouhé, sladké vítězství.

Zastavili jsme jednou na parkovišti kdesi uprostřed Bulharska. Vraceli jsme se od moře zpátky do města Vraca, kde bydlí rodiče Veri. Z jedné strany parkoviště byl les, z druhé pole. Uprostřed stála ruina betonové stavby z doby socialismu.

Bylo to něco mezi kašnou a památníkem, z oprýskaných nápisů a opadaného obložení se už nedalo poznat, kdo měl tu čest být zvěčněn na odlehlém odpočívadle u hlavní silnice. Vysoké to bylo asi tři metry a děti začaly brzy lézt nahoru a dolů, jako by to byla cvičná skála.

Na parkovišti byl obvyklý balkánský nepořádek, v okolních keřích se válely sklenice, kelímky, papírky, krabice, plastové láhve, zbytky novin a hadrů umaštěných od oleje, rozbité hračky, igelitové sáčky a všechno to, co mysl nezatížená zodpovědností za budoucnost snadno pustí z ruky na zem.

Pojedli jsme, popili, děcka se vyřádily na kašně a byli jsme připraveni k odjezdu. Než všichni nastoupili do auta, vylezl jsem i já nahoru, abych se podíval po kraji. I když byla kašna rozbitá, voda z ní stále tekla. Betonové korýtko, které mělo vodu odvádět pryč však bylo plné prasklin tlustých jako palec a tak se voda hromadila pod zadní stranou kašny a tvořila tam malé jezírko obklopené močálem.

Z jezírka se ozývalo kuňkání žab. Lehl jsem si na břicho na betonovou stříšku kašny tak, že mi přes okraj přesahovala jen hlava a díval jsem se na jezírko, které bylo tři metry rovnou pode mnou. Ze začátku nebylo nic vidět, můj pohyb po střeše vyplašil všechny obyvatele toho malého vodního světa, ale tím, že jsem ležel bez hnutí, jejich ostražitost brzy pominula.

Ze skrýší začaly vylézat žáby, lapaly po vodoměrkách a proplétaly se mezi rybím potěrem. Rákosím se plazil had pokrytý zelenohnědými šupinami. Na kraji jezírka přistál pestrobarevný ptáček a kmitnutím zobáku ulovil malou rybku.

Hleděl jsem fascinovaně na to přírodní představení. Ze své vysoké pozorovatelny jsem měl vše jako na dlani a přitom jsem nijak nepřekážel. Stačilo ležet na břiše a nehýbat se.

Díky dostatku slunce a vody překypoval mokřad pode mnou životem. Kam jsem se podíval, tam se něco hýbalo, skákalo, požíralo, nebo bylo požíráno, či se jen slunilo a šmejdilo kolem. Z auta na mně volali ať už jdu, že jsou připravení, ale já se nemohl odtrhnout.

Ležel jsem na betonové ruině uprostřed špinavého parkoviště a připadal jsem si jako Adam, který byl právě stvořen, otevřel oči a pozoruje ráj. Kdesi z dálky ke mně doléhaly hlasy stěžující si na vedro v autě (klíče od auta jsem měl v kapse a tak nemohli nastartovat a zapnout si klimatizaci) a já soustředěně doprovázel očima hada vinoucího se mezi rákosím a odpočítával decimetry, které jej dělily od nic netušícího malého rejska, očichávajícího upadlý kus obložení.

Pak had vystřelil do vzduchu a jako oštěp dopadl přesně na svou kořist. Žáby kuňkaly a odrážely se od potopených stébel trávy. Ten močál byl celý jejich svět. A já se v tu chvíli dokázal vcítit do jejich kůže, i pro mně přestala okolní realita existovat a celou mou mysl zaplnilo těch pár metrů čtverečních vody a bahna porostlého rákosem a trávou, popraskané dlaždice z obložení byly kontinenty a prázdný kelímek od jogurtu trčel z vody jako sopka Krakatoa. Nedopalky přilepené k igelitovému pytlíku pluly po hladině jako plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca a střepy z rozbité pivní láhve trčely výhružně ze dna po způsobu Velkého bariérového útesu.

Byl jsem pohlcen a šťasten. Dokázal jsem, aspoň na chvíli, uniknout svému věčně nespokojenému já, které mně pořád kamsi žene, naplňuje pochybnostmi, nedá mi pokoje, díky kterému se každou sekundu svého bdění cítím, jako bych byl na jehlách.

To vše bylo pryč. Byl jsem tady a teď. Vstřebán mikrosvětem před svýma očima.

Kdybych chtěl, dokázal bych se cvrknout do velikosti pulce a žbluňknul bych ze střechy dovnou do žabince vedle použitého prezervativu. A pak bych plaval a nervózně pokukoval po hladině, zda se neblíží velký černý stín, protože velký černý stín znamená vždycky konec, ať je to, co je to.

Cítil bych, jak rostu, jak z ničeho nic mám přední a zadní nohy, jak jsem přišel o ocas, jak se mi otevřela ústa. Znal bych každý milimetr svého světa, každé stéblo trávy a každý kamínek. A pak by mi cosi samozřejmého v mé hlavě řeklo, ať se zavrtám do bahna, protože životodárná hladina, na které jsem tolik dní pozoroval odlesky slunce, se brzy potáhne ledem a nastane dlouhá doba nebytí, kdy se nebudu muset bát černých stínů, kdy se život zastaví.

„Tak jdeš už, nebo ne? Jak dlouho myslíš, že na tebe budeme čekat!“ Přísný hlas poplašil jezírko i mně. Vodní živočichové se schovali pod listy, já slezl dolů z kašny a nastoupil do auta.

Občas dokážu být někým, kým nejsem. Ale trvá to vždy jen chvíli. Pak se věci vrátí do svých kolejí. A když se poštěstí, tak si odnesu v hlavě vzpomínku na výlet do míst, kam v tomto vesmíru nepatřím.

Jen křupání sněhu prozrazovalo mohutnou postavu, která se tmou blížila k vesnici v údolí. Na zádech
velký pytel, přes hlavu kápě, na nohou onuce. Bylo to nechvalně známé lupičské eso středního Haliče, Pjotr Stěpanski. Vesnici v údolí si vyhlédl zvláště kvůli domu bohatého kupce Tamašiče, který se za dubovým plotem svého panství blízko návsi cítil bezpečný. Až do dnešního večera, kdy jej ruka osudu učinila Stěpanského terčem, se mu lupičům a zbojníkům všeho druhu dařilo vyhýbat.
A nebyl to jen Tamašič, který by se třásl o své majetky, kdyby věděl, kdo to zrovna schází z hor od Studeného potoka. I takový starosta Junkers, malý, přičinlivý chlapík, jehož dvě patra sklepů byly až po strop napěchovány kořením, látkami a cínovými poháry. Nebo drogista Rekeš, chodí v roztrhaném kabátě, ve světnicí netopí, ale truhly má ukryté v díře vykopané ve svahu zahrady, A v nich mince zlaté a stříbrné, obrázky tištěné a malované, ba i sošky ze slonoviny a afrických dřev tam jsou.
Stěpanski se blíží, ve vesnici je klid. Sem tam zaštěká pes, ale kdo by se divil. Krutá zima stahuje zvěř z hor blíže k lidským sídlům a psi ve vesnicích proštěkají celou noc. Lotr Stěpanski to dobře ví a nemůže se dočkat lupu. Přeskakuje plot Rekešovy zahrady a neomylně míří ke zpola zavátým vrátkům od sklípku ve svahu. Vytahuje páčidlo a kladivo a jednou dobře mířenou ranou rozsekává laciný visací zámek chránící vstup do skrýše. Inu Rekeš, pro groš by si nechal koleno vrtat a šetřil i na zabezpečení své pokladnice. A to se mu nevyplatilo. Stěpanski rozrazil vrátka a už tahá ven truhlice s poklady.
Páčidlem vylamuje víka a plní si pytel poklady, o kterých Rekeš doufal, že nikdy za jeho života nespatří světlo světa. Ale co to, dveře Rekešovy chalupy se otvírají a v nich stojí stařec s petrolejkou v ruce. Stěpanski neváhá ani sekundu. Medvědím skokem se dostává ke dveřím, sráží starce na zem a vleče jej po podlaze síně až do světnice. Tam strhne šňůru na sušení prádla visící nad pecí a sváže Rekeše do kozelce. Nechává jej napospas uprostřed světnice a vrací se k rabování. Brzy jsou truhlice prázdné, Stěpanski je zastrčí zpátky do skrýše, přiklopí vrátka a bez ohlédnutí mizí z Rekešovy zahrady.
U Junkersů se zrovna sedá ke štědrovečerní večeři. Rodina se pomodlila, usedla a začala si lámat chleba do hrachové polévky, prvního chodu nejslavnostnější večeře v roce. V cinkání lžiček a praskání ohně v krbu si nikdo nevšiml skřípavého zvuku, když Stěpanski roztáhl mříž na nízkém sklepním oknu Junkersova domu.
Stěpanski byl sice hromotluk, ale mrštný jako úhoř. Hbitě se protáhl do sklepa a už si háže do pytle váčky bengálského šafránu, čínské hedvábné kapesníčky a cínové pohárky pocházející z hradů celé Evropy. Pytel se utěšeně plní a Junkers je minutu od minuty chudší a chudší, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Veden letitou zkušeností a talentem k páchání nepravostí, prošmejdí Stěpanski bystře dvě patra Junkersových sklepů a než bys řekl švec je zpátky na ulici. Kráčí pryč od Junkersova domu jako by se nechumelilo. Za co teď půjdou Junkersovy děti studovat do Krakova, jak si to starostlivý tatík vysnil? Za co vezme Junkers svou ženu do vídeňské opery, jak jí to
už od svatby slibuje? Prostředky na sny a touhy starostovy rodiny nenávratně mizí ve Stěpanského
pytli. Vpravo od kostela vede z návsi malá lomená ulička. Celou její přední stranu tvoří vysoký plot
z dubových trámů, za kterým se skrývá ráj na zemi, luxusní dům kupce Tamašiče. Zbohatl na konfiskacích za cara Alexandra a pak majetek množil a opečovával, až se stal nejbohatším mužem ve středním Haliči. Mohl se přestěhovat do města, ale zůstal věrný rodné vsi.
A že byl štědrý, lidé ho milovali. Z jeho domu se rozléhal smích. Měl na Štědrý večer společnost, všechno lidé jeho ražení, bohatí, i když trochu bezbožní, prý až ze Lvova dorazila rodina jeho sestřenice. Stěpanski se blížil k plotu jako mlsný kocour. Pytel na zádech už praskal ve švech lupem od Rekeše a Junkerse, ale Tamašič byl pro Stěpanského otázkou cti. Ještě nikdo nepronikl za nepřístupné hradby Tamašičova domu. A že jich bylo, co se pokoušeli. Každý rok vedou ze vsi v železech několik ubožáků, kteří podcenili Tamašičovy psy a všímavost sousedů, které kupec štědrými dárky udržuje v pozornosti. Stěpanski si nasazuje speciální kožené rukavice s cvočky, které si pro tuto příležitost vyrobil, přiskakuje za roh a bere do ruky mosazný pant hlavní brány Tamašičova domu.

Ozvalo se cvaknutí. Malý magnet uvnitř mosazného pantu se pohnul, přitahován zmagnetizovaným cvočkem ve stěpanského rukavici. Narazil na tajnou západku a malá dvířkav hlavní bráně se otevřela. Stěpanski se zachechtal. Byly to dobře utracené peníze za čtyři stakany vodky, které koupil předevčírem v hospodě tamašičovu podkonímu, známému svou velkou žízní.
Podkoní se rozpovídal a brzy z něj vypadlo tajemství malých vrátek pro případ nouze, které se daly otevřít bez klíče. Plavnými přískoky dostává se Stěpanski k velkému oknu do světnice a nahlíží dovnitř. Zábava je v plném proudu. Džbány s vínem, mísy s pirožkama, zpěv a tanec. Ženy mají růžové tváře a chichotají se. Muži, i přes časnou hodinu již povětšinou na vratkých nohách, diskutují v hloučcích, připíjejí si a co chvíli vybuchnou v bouřlivý smích. Nikdo nevěnuje pozornost postavě shrbené za venkovní okenicí.
Stěpanski neslyšně jako kočka obchází dům a míří k malým dvířkám na kraji stodoly. Jde na jisto. Ještě pár minut a bude moci pověsit lupičské řemeslo nadobro na hřebík. Odjede do Užhorodu, koupí tam činžovní dům a do konce života se bude procházet po hlavní třídě a zdravit se s radními, doktory a gymnaziálními profesory. Poslední překážka před cílem. Malá, nenápadná vrátka s chatrným zámkem. Stěpanski vytahuje páčidlo a kladivo a nachází blízko zámku slabé místo. Rychlý úder kladivem, který zaniká v hlomozu bujarého veselí, doléhajícího sem z Tamašičova salónu.
Dvířka se otvírají a Stěpanski vchází dovnitř. Netuší, že z protějšího rohu dvora jej už drahnou chvíli bedlivě sleduje upřený pohled páru očí. Stěpanski si chvíli přivyká na tmu v komůrce, pak pokleká, odhrnuje koberec a prsty hledá nerovnost mezi jinak dokonale lícujícími prkny. Brzy objevuje poklop do tajné skrýše. Zasouvá nůž do mezery mezi deskami, páčí, poklop se otevírá a Stěpanski slézá po schůdkách dolů. Škrtne sirkou a prudká záře ohně se odrazí od krásných, lesklých předmětů naskládaných na policích kolem dokola.
Stěpanski, i přes svůj zvrhlý charakter, se stěží ubránil dojetí. Královecký jantarový betlém, poklad nad poklady, odpočíval zde v podzemí Tamašičovy stodoly po trudných letech, kdy jej bouřlivá doba přenášela z jedněch rukou do druhých, od šejdíře k pokoutníkovi a od lumpa k lotrovi. Kupec Tamašič se o betlému dozvěděl před dvěma lety a nebylo mu líto peněz, abych jej zachránil. Cenu musel zaplatit velkou. Proslýchalo se, že se musel dokonce zadlužit, aby betlém získal. Ale nelitoval ničeho. Dostat tuto cnostnou památku ze spárů podsvětí ospravedlňovalo jakoukoli investici. Tamašič chtěl pár let počkat, až vášně kolem betlému utichnou a pak jej před vánocemi začít vystavovat ve svém křestním kostele. Avšak osud někdy hraje krutou hru a právě nyní Stěpanski ládoval figurky z polic do svého pytle a trousil přitom na podlahu poklady naloupené u Junkerse a Rekeše. Brzy byl hotov, vylezl po schůdkách zpátky do komůrky a vyšel ven. Deset kroků od něj, rozkročen na zasněženém dvoře stál Tamašič.
„Betléma se ti zachtělo, grázle?“, procedil Tamašič mezi zuby, „nemůžeš se dočkat, až jej vystavím v kostele, co?“ Stěpanič nehnutě stál a zvažoval situaci. Dozadu nemohl, z komůrky nevedly jiné dveře. kolem byl vysoký plot. Před ním Tamašič svírající nabitou ručnici. Je v pasti. „Není to, jak si myslíš, Tamašiči“, pokusil se vyjednávat, „nejsem ten, kdo si myslíš a nedělám tady to, co se ti v hlavě nabízí. Pojď blíž a přesvědč se sám. Nemám v pytli věci, které ti říkají pane.“ Byla to lež jako věž, ale Stěpanski doufal, že podaří-li se mu dostat Tamašiče blízko sebe, snadno jej přemůže v ručním zápase.
Tamašič se ani nepohnul. Upřeně se díval na Stěpanského a zdálo se, že přemýšlí. Zevnitř sem doléhala vřava veselé společnosti, ale jinak bylo na dvoře ticho. Minuty míjely. Stěpanski už to nevydržel a řekl: „to tady chceš stát celou noc, Tamašiči? Jsi přece kupec, pojď dohodneme se. Uvidíš, že nemám zlých úmyslů a naše noční setkání není než nedorozumění.“
Tamašič sevřel ručnici pevněji v dlaních a pomalu pronesl: „odpravil bych tě natotata jako vepře na porážce, Stěpanský, ale jedna věc mi v tom brání.“ Stěpanský ztuhl. Odkud zná Tamašič moje jméno? Co se to tady děje?
„Jsi překvapen, viď?“, pokračoval Tamašič. „Vím, jak se jmenuješ. A vím toho o tobě ještě mnohem více. Ale to teď není podstatné. Když jsem kupoval ten betlém, slíbil jsem sám sobě, že skončí prolévání krve, které jej na pouti bouřlivými časy často provázelo. Nechci, aby kvůli němu byl zkřiven jediný vlas, bez ohledu na čí hlavě vyrostl.“
„Co tedy hodláš udělat Tamašiči, to mně necháš jít?“, kurážně a trochu posměšně se zeptal Stěpanski. „Ano, nechám tě jít. A dokonce ti vypravím slavnostní zástup.“ V tu chvíli se otevřela brána a Stěpanič uviděl, že na obou stranách ulice stojí špalír lidí. Lidé z celé vesnice stáli mlčky jeden vedle druhého, děti, dospělí i starci.
Tak proto jsme tady drahnou dobu stáli, prolétlo Stěpanskému hlavou, ale to už Tamašič udělal krok stranou a pokynul. Proti své vůli, trochu jako stroj, vyrazil Stěpanski z brány a začal procházet špalírem. „Utíkej, utíkej!“, letělo mu hlavou, „tady mezi těmi dvěma děvčátky, pár skoků a zmizíš ve tmě.“
Tělo jej však neposlouchalo. Kráčel jako ve snu, propichován pohledy mlčenlivých vesničanů. Špalír vedl ke kostelu. Na schodech stál farář, vedle něj kostelník a ministrant. Rozestoupili se a Stěpanský vešel dovnitř. Po chvíli vyšel ven, s hlavou sklopenou a bez pytle. Kdosi mu pokynul a on zamířil k domu starosty Junkerse. Dveře byly otevřeny. Junkersovy děti pod stromečkem rozbalovaly dárky. Bylo po večeři, ale stůl ještě nebyl uklizen.
Stěpanski si mlčky sedl na místo, kde bylo prostřeno s čistým talířem. Hospodyně mu nalila polévku a podala chléb. Děti se radovaly z dárků a dospělí se těšili s nimi. Stěpanského si nikdo nevšímal.
Pomalu dojedl, vstal, zapnul si kabát a vyšel ze dveří. Byla jasná noc a mrzlo, až praštělo.
Ohrnul si límec a vyrazil do hor, ke Studenému potoku.

Poledne. Příjezd na parkoviště, nálada prachmizerná.

Mám vůbec vystoupit z auta? Co když tam fouká? Určitě je venku zima. A nechce se mi chodit.

Když jsem se ale dotrmácel až sem, otevřu aspoň dveře a vylezu ven.

Hm, není moc zima a nefouká. Dokonce svítí slunce. Tak se teda trochu projdu.

Na zadním sedadle leží shellové kalhoty, rukavice, návleky a mikina, v kufru sněžnice a hůlky.

Nechce se mi oblíkat a už vůbec ne brát batoh a dávat do něj krámy pro strýčka Příhodu. Sníh stejně začíná až o pět set výškových metrů výš. Trochu se projdu tady kolem a pojedu domů.

Vyrážím v triku, hadrových kalhotách , větrovce a nízkých botách.

Prvních pár desítek metrů do prudkého kopce.

Najednou je mi líp! Stoupám pomalu, ale cítím, jak lenora odchází, hlava se projasňuje a vnitřní motor naskakuje.

Les voní jarem a zní ptačími námluvami. Slunce, bezvětří.

Dojdu aspoň nad horní hranici lesa, ať se podívám do krajiny.

Stoupá se mi krásně, začínám pomalu zrychlovat.

V nížině dnes neleží stratus, krajina je otevřená až k Savojským Alpám. Výhledy.

Když už jsem tady, vystoupám aspoň ke sněhu.

Sníh.

Nepříjemné jsou vždycky první kroky, než se nízké boty naplní sněhem.

Jakmile se ponožky rovnoměrně promočí, nohy si zvyknou na nové mikroklima. Dá se tak chodit celý den, omzliny nehrozí.

Dost to klouže a bořím se, daleko se asi nedostanu. Měl jsem si vzít ty sněžnice. Půjdu ještě chvíli a pak se otočím.

Na dnešek stejně hlásili ve vyššich polohách vichřice a už vidím, jak to na hřebeni víří.

Zvedá se vítr. Na sněhu je krusta, neboří se.

No vida, hned se jde líp. Přece se teď nebudu otáčet. Dojdu aspoň ke skalám a podívám se, jak to vypadá v kuloáru.

Vítr sílí. Sníh v kuloáru je pevný, vrstvy spojené. Žádný led.

To by byla škoda se nepodívat na hřeben, když už jsem tady. Sníh je tak akorát, dají se vysekávat stupy i těmi mými křuskami.

Ale ty rukavice jsem si mohl vzít, docela profukuje.

Na hřebeni. Vítr 80 – 100 km/h. Sníh víří kolem. Zmrazky.

Cítím se báječně. Když přidám do kroku, mám to na vrchol a zpátky pod hřeben méně než půl hodiny.

Vichr mi fouká do zad, pomůže mi nahoru.

Ruce mrznou, ale tu chvilku to vydrží.

Na vrcholu.

U vrcholového kříže se chvilku překřikuju s větrem a pak beru nohy na ramena a peláším dolů.

Občas roztáhnu ruce a pokládám se do větrných poryvů.

Radost až na kost. Zima taky.

Pod hřebenem. Vítr slábne.

Rozmrazuju ruce a kloužu po sněhu dolů.

Potkávám chlapíka mířícího nahoru. Vyměňujeme si pár slov a podvědomě sdílíme svou vnitřní radost.

Jsme oba ve správný čas na svém místě.

Krmíme svou vášeň.

Sníh končí, vítr utichá.

Při sestupu zastávka uprostřed lesa.

Sedím na pařezu a dlouhou chvíli se koupu v teplých závanech jara.

Na parkovišti.

Nasedám do auta. Nálada stále výborná. Vyrážím směrem k městu. Škoda, že to bylo tak krátké.

Sjíždím klikatou silnicí dolů do civilizace a mou mysl začínají obestírat první chapadla zapomění.

Pocit, že vše je na svém místě vyhasne nejpozději třetího dne.

Zmačkaný jako citrón se budu plahočit předivem každodennosti až mne jednoho dne zase vyplivne na nějakém parkovišti nad mraky a já nebudu věřit tomu, že tam venku je to, co hledám.

Vyrazím bez rukavic, aby si mne lana skutečného světa mohla po krátkém vydechnutí přitáhnout zase zpátky, kam patřím …