Lehkým perem

Sezónní stěhování

S přicházejícím podzimem se mi, jako každý rok, chce změnit bydliště. Při pohledu na zralé vinice a stromy obsypané jablky mě to táhne do venkovského stavení obklopeného zahradami a sady, odkud budu do rozlehlých sklepů svážet bohatou úrodu a vůně lehce nahnilého spadaného ovoce se bude mísit s čerstvým podzimním povětřím. Říjnové slunce bude pronikat číst dále …

S přicházejícím podzimem se mi, jako každý rok, chce změnit bydliště. Při pohledu na zralé vinice a stromy obsypané jablky mě to táhne do venkovského stavení obklopeného zahradami a sady, odkud budu do rozlehlých sklepů svážet bohatou úrodu a vůně lehce nahnilého spadaného ovoce se bude mísit s čerstvým podzimním povětřím. Říjnové slunce bude pronikat zlatavými korunami stromů a čas od času mé chřípí nasaje vůni pálené bramborové nati.
Jablka přeměním v lahodný mošt, hrozny nadrtím a vše poputuje do sudů ve sklepě, kde to po pár dnech začne bouřlivě fermentovat a provoní to celý dům a já, pozoruje přes okno tah kachen, se budu těšit na příjemné zimní chvíle se sklenkou horkého cideru v ruce.
S těmito představami vystačím do prvních plískanic, poprašku sněhu a zmzlé země, kdy ocením hřejivou náruč městského bytu, vždy příjemně vyhřátého a obklopeného pravidelně čištěnými chodníky a silnicemi, obchody, které jsou vzdálené jen pár kroků, krytými pasážemi a vůbec celou městskou civilizací, která se snaží, seč jí síly stačí, přechytračit přírodu.
A tak se dívám z okna útulného bytu na zasněžené hory za městem, v ruce sklenku horkého cideru, který jsem nevyrobil, ale koupil a jakmile začne sníh roztávat i v nejvyšších partiích hor, ozve se potřeba znovu se přesunout.
Kde jinde nasávat vůni čerstvě probuzené země, pozorovat dravé potůčky vytékající z rozpouštějících se sněhových polí a první jarní květiny, než z verandy horské chalupy? Dny se začínají prodlužovat, je dost času na procházky po horách – po zimních nájezdech lyžařů téměř opuštěných – slunce nabírá na síle a tělo i duše pookřívají po zimním útlumu.
Jak dny ukrajují noci a slunce hřeje čím dál víc, přichází čas na další stěhování. Dlouhé letní večery, kdy je člověk unaven z denního žáru, je nejlépe trávit v rozlehlém stanu, poslouchat jemný vánek lehce nadouvající plachtu stanu, pozorovat ohniště, na kterém se vaří kotel rybí polévky a oddávat se sladkému nicnedělání na zemi pokryté hromadou matrací.
Jak vidíte, mé představy vedou náročný životní styl. Jenže kdo by to vydržel, čtyřikrát do roka se stěhovat? A tak jsem představivost přesvědčil, že je potřeba vybrat si jen jedno bydlení a smířit se s ním na všechna roční období. Uvidíme. Že by ten stan?

Crack Dealer Only Tenant Landlord Can Depend On For Rent

Angličtina je na rozdíl od slovanských či románských jazyků téměř neflexivní, to znamená, že větné členy jsou definovány svou pozicí ve větě a nikoli změnou tvaru slova vyjadřující pád, vid, či větnou příslušnost. Americká novinářská angličtina však neflexivnost dovádí k úplné dokonalosti. Ve větě z titulku, která pochází ze serveru The Onion, chybí nejenom předložky, číst dále …

Angličtina je na rozdíl od slovanských či románských jazyků téměř neflexivní, to znamená, že větné členy jsou definovány svou pozicí ve větě a nikoli změnou tvaru slova vyjadřující pád, vid, či větnou příslušnost.
Americká novinářská angličtina však neflexivnost dovádí k úplné dokonalosti. Ve větě z titulku, která pochází ze serveru The Onion, chybí nejenom předložky, ale i spojky, členy, sloveso ve větě hlavní a interpunkce. Je oholená na samou dřeň syntaktické struktury jazyka. Koho by při prvním pohledu na titulek napadlo, že dealer cracku je jediným nájemníkem, na kterého se paní domácí může spolehnout s činží?
Zajímalo mě, jak dalece mají rodilí mluvčí vyvinuty rekurzívní dekódovací mechanismy pro podobné šílenosti a připravil jsem proto mírně pozměněnou verzi titulku, která je syntakticky úplně v pořádku, ale obsahuje pár lexikálních dvojznačností:

Can Dealer Crack Only Tenant Landlord Rent Can Depend On For Rent ?

Zatím se nenašel nikdo, kdo by tomu rozuměl, takže i pevná větná stavba má své meze … 😉

17+1

A pak se Antonín ohnal sekyrou. Břit ostří nemilosrdně rozháněl molekuly vzduchu do stran. Lokální přetlak se šířil dál a dál – nesnesitelný vřískot ocele rozrážející vzduch nadzvukovou rychlostí. Okolostojící padali na kolena, zoufale si přitom zakrývajíce uši dlaněmi. Antonínův pohled byl pevný jako skála. Nehybně sledoval dráhu sekery kterak se nezadržitelně blíží se svému číst dále …

A pak se Antonín ohnal sekyrou.
Břit ostří nemilosrdně rozháněl molekuly vzduchu do stran.
Lokální přetlak se šířil dál a dál – nesnesitelný vřískot ocele rozrážející vzduch nadzvukovou rychlostí.
Okolostojící padali na kolena, zoufale si přitom zakrývajíce uši dlaněmi.
Antonínův pohled byl pevný jako skála.
Nehybně sledoval dráhu sekery kterak se nezadržitelně blíží se svému cíli.
Už nezbývalo mnoho a směr byl naprosto přesný.
Všechno okolo zmlklo.
Antonín zavřel oči.
Náraz divoce škubnul sekerou, Antonín však svou buldočí silou udržel topůrko v rukou.
Sekyra klouzala Antonínovou obětí jako máslem.
Antonín znovu otevřel oči.
Sekera se zastavila.
„Asi hřebík“, pomyslel si Antonín a odešel do dílny pro kleště štípačky.
„Co mi to prodali za dřevo?“, bručel si pod vousy cestou z dílny.
„To je furt něco a zima na krku!“

KONEC

Etuda o nedělním obědě

Lenivá slunečná neděle, krátce před polednem. Pan a paní X přicházejí na oběd k panu a paní Y. Zvoní na zvonek, vcházejí do bytu. Paní X se připojuje k paní Y v kuchyni a pomáhá jí s dokončením jídel. Pánové X a Y zapřádají nenucenou společenskou konverzaci o výhodách a nevýhodách otopného systému v bytě, číst dále …

Lenivá slunečná neděle, krátce před polednem. Pan a paní X přicházejí na oběd k panu a paní Y. Zvoní na zvonek, vcházejí do bytu. Paní X se připojuje k paní Y v kuchyni a pomáhá jí s dokončením jídel. Pánové X a Y zapřádají nenucenou společenskou konverzaci o výhodách a nevýhodách otopného systému v bytě, počítačovém vybavení obývacího pokoje a parkování před domem.

Oběd je hotov, sedá se ke stolu. Polévka je nalita do talířů, lžíce uchopeny.

„Trochu chilli?“, zeptá se pan Y a sám si nasype dvě čajové lžičky chilli prášku do polévky.

„Ne, děkuji“, odmítá paní X. „Díky, nechci“ vrtí hlavou paní Y.

„Já si trouchu dám“, říká pan X a sype si do polévky tři čajové lžičky.

Dávají se do jídla. Lžíce cinkají o talíře, paní X a paní Y zběžně konverzují. Pánové X a Y mlčí a osamoceně bojují se svými polévkami. Na čele se jím objevují první krůpěje potu, ale jinak na sobě nedávají nic znát.

„Příjemné koření“, říká pan X, když dojí polévku a otře si čelo kapesníkem. „Taková jemná chuť. To já si nedávno koupil kořenící pastu z papriček Jalapeňo a ty mají panečku říz!“

„Kolik Scovillových jednotek mají Jalapeňos?“, ptá se pan Y.

„Nevím přesně, ale jsou to desítky tisíc. Americká kvalita!“, odpovídá nadšeně pan X.

Paní Y se podívá přísně na pana Y a zamračí se. Pan Y si toho nevšímá a rozzáří se: „To nic není! Já tady mám extrakt z papriček Habenero, z kterého i Indové zvyklí na kuře Vindalú pláčou bolestí. 200 000 Scovillových jednotek. Jalapeňos jsou pro děcka, kdo má opravdu rád pálivé koření, používá jedině papričky Habenero!“

Nakládá si na talíř hlavní chod, z kredence vytahuje lahvičku s červenými blesky a nápisem Habenero Insane a kape si několik kapek na maso a přílohu.

Pan X si od něj bere lahvičku a bohatě si poleje celé jídlo.

Pan Y ho chvíli nedůvěřivě pozoruje, pak zamručí „Máte pravdu, jehněčí ragů má být pikantnější“ a obrátí si na talíř polovinu obsahu lahvičky.

Pan X, který vidí, že v lahvičce zbývá necelá čtvrtina, jí vyprázdní na okraj svého talíře a dávají se do jídla.

Paní X a Y se opět snaží konverzovat avšak po chvíli zmlknou a s obavami sledují pány X a Y.

Ti s každým dalším soustem více a více rudnou, krůpěje potu jim stékají z čela po tvářích. Pánovi X se udělal nad horním rtem ošklivý fialový flek, když se tam neopatrně dotknul soustem nabodnutým na vidličce.

Pánovi Y začíná téct z nosu, oba slzí a nadouvají se jim tváře. Pan X sípe, pan Y dostává tik do pravé poloviny obličeje.

Po několika minutách je jídlo snědeno, paní X a paní Y sklízejí ze stolu a odcházejí do kuchyně. Po chvíli přinášejí kávu a dezert. Oboje pánové X a Y zavrtěním hlavy odmítají. Obličeje se jim pomalu vrací do normálních rozměrů, červená barva na lících bledne, oči vysychají od slz. Fialový flek nad horním rtem pana X prasknul a udělal se na něm strup.

Asi po hodině se pan a paní X zvedají a míří do předsíně. Pan a paní Y se s nimi loučí. Mezi dveřmi pan X sípavě prohodí: „Příště zveme my vás.“ Pak se otočí k panu Y: „Jeden můj kamarád má ampuli s čistým extraktem capsaicinu. Spolehněte se, že bude na stole!“. Rozloučí se a odchází.

Pan Y se vrací do pokoje, zhroutí se do křesla a až do večera si chladí ústa a obličej ledovými obklady. Pan X činí po návratu domů totéž.

Inu, oběd s přáteli prostě k neděli patří.

Hlídání koryt.

Dostat se k dobrému a výnosnému korytu je snem každého mladého muže a ženy, kteří chtějí dělat kariéru ve státních službách. Získat vlastní koryto ovšem není všechno. Jakmile se k němu takový mladý a nadějný úředník dostane, musí se často velmi ohánět, aby jej časem od koryta neodsunul někdo jiný, mladší a nadějnější. Ve státě, číst dále …

Dostat se k dobrému a výnosnému korytu je snem každého mladého muže a ženy, kteří chtějí dělat kariéru ve státních službách. Získat vlastní koryto ovšem není všechno. Jakmile se k němu takový mladý a nadějný úředník dostane, musí se často velmi ohánět, aby jej časem od koryta neodsunul někdo jiný, mladší a nadějnější.
Ve státě, kde je hlavním městem město medvědů je konkurence v boji o koryta obzvláště krutá a nelítostná. Stovky mladých úředníků ročně zahynou v lítém boji o koryta, která jsou nezřídka naplněná pouze zmrzlou vodou a kamením. V medvědím městě žije tvrdé plémě.
Není se co divit, že takto tvrdě vybojovaná koryta si je třeba dobře chránit. Proto je u každého z nich vybudovaná malá platforma, na které se dnem i nocí střídá úředník se členy své rodiny a bedlivě vyhlížejí, zda se z dálky neblíží nepřítel.
Měl jsem to štěstí postát chvíli na stráži u jednoho zvláště výnosného koryta, patřícího vysokému vládnímu úředníkovi a musím říci, že to byl zážitek. Koryto je strategicky dobře umístěno, z pozorovací platformy má člověk přehled o dění v širokém okolí a pro případného útočníka by bylo nesnadné přiblížit se ke korytu nepozorovaně.
Myslím, že i úředníci v jiných zemích by si z medvědího města měli vzít příklad, neboť pozorovací platformy a stálé hlídky jim zajistí klidný spánek beze strachu o nehlídaná koryta.

Prosincová

Vánočka teprve se peče přelstění faraónové v ní sladce dřímají Les v pokoji — toť zázrak Oheň v kamnech cloumá šamotovou uzdou Dnes jsou i stopy zvěře mandlemi vysypány Podle Karla Sýse


Vánočka teprve se peče
přelstění faraónové v ní sladce dřímají
Les v pokoji — toť zázrak
Oheň v kamnech cloumá šamotovou uzdou
Dnes jsou i stopy zvěře mandlemi vysypány

Podle Karla Sýse

Tajemství švýcarského hospodářského zázraku odhaleno!

V uplynulých dnech se nám podařilo odhalit, co stojí za neuvěřitelným přerodem Švýcarů z národa kopaničářů, kde brambory byly požehnáním a sýr přímo božím darem v jednu z nejbohatších zemí na světě, a to za necelých sto let. Za vším stojí rodina Schleuseneufů, jejíhož člena, Fabricia, vidíme na snímku, jak se majetnicky opírá o zábradlí číst dále …

V uplynulých dnech se nám podařilo odhalit, co stojí za neuvěřitelným přerodem Švýcarů z národa kopaničářů, kde brambory byly požehnáním a sýr přímo božím darem v jednu z nejbohatších zemí na světě, a to za necelých sto let.
Za vším stojí rodina Schleuseneufů, jejíhož člena, Fabricia, vidíme na snímku, jak se majetnicky opírá o zábradlí na terase své vily v Lausanne s výhledem na ženevské jezero.
Rodina Schleuseneufů historicky obývala nejhorší a nejneúrodnější části Švýcarska. Na pastvištích jejich dobytka byly pouze kameny, ledovce a sem tam trocha lišejníku, o kterou se vždy svorně popraly ovce, kozy a děti rozvětvené Schleuseneufovic rodiny.
Chudoba však nikdy nezlomila ducha rodiny Schleuseneufů a tak jako naučila nouze Dalibora housti, naučila chudoba Schleuseneufy manipulovat genetickou informací domácích zvířat. Málo se třeba ví, že to byli právě Schleuseneufové, kteří vyšlechtili ovce s kopýtky připomínajícícmi mačky, které umožnily stádům přecházet po ledovcích vysokohorskými průsmyky při nekonečném putování za kameny porostlými lišejníky.
Tyto ovce se rozšířily do všech velehor světa, ale protože to bylo ještě v dobách před autorským právem a patentními úřady, Schleuseneufové z toho nikdy neviděli ani frank a jejich tíživou situaci to nijak nezlepšilo.
Všechno se změnilo v polovině devatenáctého století, kdy ve stáji s mnohokrát vyspravovanou střechou z břidlicových plátů přišla na svět ovce požírající kamení. Na tom by nebylo nic divného, takových ovcí již vyšlechtili Schleuseneufové mnoho, z této však jako z první na světě padaly místo bobků normálních bobky zlaté.
Ovce požírající kamení a vyměšující zlaté bobky byla terno. Schleuseneufové se poučili z dřívějších zkušeností s krádežemi jejich vynálezů a tak se plemeno zlatých ovcí šířilo pouze mezi švýcarskými rodinami pod přísahou trestu smrti pro celý rod v případě vyzrazení cizincům.
Dodnes odcházejí každý rok všichni švýcarští muži na dva týdny do hor, kde v supertajných stájích sbírají zlaté bobky a pak je odnášejí do bank a zlatnických provozoven v údolích. Oficiálně jsou tito muži na vojenském cvičení, ale je to pouze zástěrka. Proč by jinak bylo povinností každého braněschopného švýcarského muže mít doma nejen zbraň, ale i speciální lopatku a smetáček a zlatnické váhy?
A Schleuseneufové? Je už v kalvínské tradici, že usnout na vavřínech nepřipadá v úvahu a tak i přes všeobecné uznání a vysoký společenský statut Schleuseneufové vždy odmítali jakékoli politické funkce a výhody a i nadále se věnují šlechtění domácích zvířat.
Po několikáté sklence vína mi Fabricio důvěrně sdělil, že kapr pijící mýdlovou vodu a vylučující ropu je v posledním stádiu testů takže lze očekávat, že Švýcarsko se v blízké budoucnosti posune opět někam úplně jinam.

Letištní

Předražená restaurace na letišti. Přede mnou sklenice piva, z druhé strany stolu si čte knihu znuděný Švéd. Okolo mně posedává a popíjí typická letištní společnost. Skupinky kamarádů v tričkách uvolněně se bavící v západních jazycích. Tatíci v modrých košilích s vyholenými zátylky a kufry z pravé kůže. Chaotické rodinky s třemi dětmi a půl tunou číst dále …

Předražená restaurace na letišti. Přede mnou sklenice piva, z druhé strany stolu si čte knihu znuděný Švéd. Okolo mně posedává a popíjí typická letištní společnost. Skupinky kamarádů v tričkách uvolněně se bavící v západních jazycích. Tatíci v modrých košilích s vyholenými zátylky a kufry z pravé kůže. Chaotické rodinky s třemi dětmi a půl tunou nákladu na pěti vozících.
U stolu po mé pravici sedí skupinka Angličanů, čtyři ženy a jeden muž, všichni okolo třiceti. Mají zajímavé oduševnělé tváře, nejsou manuálně pracující. Popíjejí pivo a redbul a konverzace šumí a přelévá se a z celé skupinky vyzařuje strašně intenzivní západní pohoda. Staletí krutostí, které se v současnosti přetavily v příjemné jednání, respekt a toleranci.
U stolu po mé levici sedí dva kluci a jedna dívka. Společnost karpatského oblouku. Oba kluci černovlasí, dívka blondýnka slovanských rysů s ladnými pohyby těla a krásnou jemnou tváří. Baví se spolu anglicky, popíjejí sodovku a na stole mají notebook. V jednu chvíli oba kluci odejdou, dívka si přesune notebook k sobě a něco studuje, možná čte poštu. Je plně soustředěná, nevnímá, že se na ní někdo dívá.
Pak si na notebooku přečte něco, co jí udělá radost. Usměje se, nakloní hlavu a celá jako by zavrní. Je to chvíle snů. To gesto bylo tak emocionální a nenápadné zároveň, že mě zamrazilo v zádech, a pocítil jsem dotek dokonalosti.
Tak jsem měl v unifikované letištní restauraci po pravici přiměřenost, smysluplnost a řád. Po levici krásu, dokonalost a impulzivnost. Kterým směrem je lepší se dát? Než se rozhodnu, dám si ještě jednu sklenici piva. Jenže ouvej, zásoba místní měny na další předražený půllitr nestačí, za chvíli odlétá letadlo a tak odcházím středem. Snad ještě budu mít příležitost to rozhodnout. Někde, kde pivo nic nestojí a času je dost.

The rise of nuns

Nedávno jsem tady psal o jeptišce pronikající na pole IT konzultací a dnes jsem uviděl další jeptišku při činnosti velmi netypické – na Národní třídě blízko Jungmanova náměstí vyměňovala aktuální kurs eura na reklamním poutači směnárny. Takže to máme IT a směnárnictví. Co nás čeká dál? Luddovo Notes bude situaci bedlivě sledovat a průběžně informovat.

Nedávno jsem tady psal o jeptišce pronikající na pole IT konzultací a dnes jsem uviděl další jeptišku při činnosti velmi netypické – na Národní třídě blízko Jungmanova náměstí vyměňovala aktuální kurs eura na reklamním poutači směnárny.
Takže to máme IT a směnárnictví. Co nás čeká dál? Luddovo Notes bude situaci bedlivě sledovat a průběžně informovat.