Lehkým perem

Nedělní návštěva

Rodina Kyklopů jde na návštěvu. V neděli krátce před polednem klepají na dveře u Dortíků. Jedno z Kyklopovic dětí mezitím klackem urazí venkovní lucernu přidělanou na fasádě. Táta Dortík otevírá, vidí střepy na zemi, říká si „Ještě ráno, když jsem šel s košem to bylo v pořádku. Asi vítr…“ Kyklopové se vítají s Dortíky, děti číst dále …

Rodina Kyklopů jde na návštěvu. V neděli krátce před polednem klepají na dveře u Dortíků. Jedno z Kyklopovic dětí mezitím klackem urazí venkovní lucernu přidělanou na fasádě. Táta Dortík otevírá, vidí střepy na zemi, říká si „Ještě ráno, když jsem šel s košem to bylo v pořádku. Asi vítr…“
Kyklopové se vítají s Dortíky, děti běží dovnitř, táta Dortík otevírá šampaňské a pronáší slavnostní přípitek: „Tak vás u nás vítáme a jsme rádi, že jste si našli čas. Na zdraví!“ V tu chvíli se mu sklenice roztříští v ruce na tisíc střepů, dostala zásah tenisákem odraženým ode zdi. „Ferdo!“, vykřikne otec Kyklop, „cos to proved?“ Ferda utíká před rozhněvaným otcem, pan Dortík v košili nasáklé šampaňským sbírá střepy z podlahy a utěšuje jej: „Jen ho nechte, pane Kyklop, on to neudělal schválně.“
Koberec je uklizen do komory, pan Dortík převlečen a maminka Dortíková zve všechny ke stolu. Podává se nadívané selátko, rodinná chlouba. A už se to nese, „Rudo, nepleť se paní Dortíkové pod nohy!“ marně volá maminka Kyklopová na svého dalšího synka, paní Dortíková zakopla, pouští mísu se selátkem a ta letí, dopadá na stůl a trefuje popelník, který vystřelí do vzduchu, udělá dva kotrmelce a dopadá otevřenou stranou přímo na selátko.
„To nic, to se oškrábe“, šeptá kolísavým hlasem paní Dortíková. Maminka Kyklopová se ze všech sil omlouvá, chce pomoci ale moc jí to nejde, rozmazává popel a nedopalky po selátku, paní Dortíková třeští zrak, rychle bere mísu a prchá do kuchyně, „já to tam očistím, dejte si zatím brambůrky“
Pan Dortík odchází do komory a vrací se s lahví slivovice. „Tak na zdraví a na setkání“, nalévá třesoucí se rukou kalíšky a hned do sebe jeden kopne.
Paní Dortíková se dlouho nevrací, děti už to u stolu nebaví a začínají lézt po velkém točitém schodišti vedoucím do patra. „Koukej co umím, táto“, dožaduje se pozornosti Ferda a jako pavouk šplhá zvenku po spodní straně schodiště. „To nic není“, povídá tatínek Kyklop a povzbuzen třemi kalíšky slivovice vstává od stolu, chytá se zábradlí schodiště a ručkuje ke galerii v prvním patře. Zhoupne se, zachytí se zábradlí galerie a v následujícím okamžiku se řítí k zemi spolu s kusem zábradlí vytrženým z podlahy.
„Nějak to tam nedrží“, sbírá omluvně pokroucené kovové tyče a belhá se zpátky ke stolu. Paní Dortíková stojí se selátkem ve dveřích kuchyně a vše pozoruje s otevřenými ústy.
„Mamí, tatí, koukejte!“ Pisklavý hlásek Dortíkovic Aničky se ozývá seshora z galerie. Stojí na místě chybějícího zábradlí a dělá holubičku. „Ne, Aničko!“, zakřičí současně pan i paní Dortíková a ženou se pod galerii. Anička mezitím ztrácí rovnováhu, šatičky se jí zachycují o trčící kus trubky a Anička padá do přízemí, následovaná vlajícími cáry svých nových šatiček. Pan Dortík ji chytá, ztrácí rovnováhu a svalí se s ní na zem. Přitom podrazí nohy paní Dortíkové, která stále ještě drží v rukou mísu se selátkem a pečínka i paní Dortíková se válí se svými nejbližšími na jedné hromadě.
Tatínek Kyklop bere děti za ruku a opatrně potichoučku couvají do předsíně. Maminka Kyklopů otevírá dveře a utíká nastartovat auto. Už to tak vypadá, že i dneska budou obědvat sendviče.

Comment t'a passé ta journée?

Byly tam takové nízké domy a uprostřed dvorana. Květiny a keře, dřevěné stoly a křesílka. V křesílkách seděly oduševnělé Američanky a řešily problémy světa. Já jezdil mezi nimi na kole a zmenšoval jsem se a zmenšoval až jsem sotva přeskakoval mezery mezi dlaždičkama a s každým centimetrem, který jsem ztratil se zesilovala síla jejich hovorů, číst dále …

Byly tam takové nízké domy a uprostřed dvorana. Květiny a keře, dřevěné stoly a křesílka. V křesílkách seděly oduševnělé Američanky a řešily problémy světa. Já jezdil mezi nimi na kole a zmenšoval jsem se a zmenšoval až jsem sotva přeskakoval mezery mezi dlaždičkama a s každým centimetrem, který jsem ztratil se zesilovala síla jejich hovorů, až mně praskaly ušní bubínky. Zacpal jsem si uši a jel bez řídítek, ale přední kolo poskakovalo na štěrkových zrnech a brzo jsem se kutálel s kopce směrem ke staveništi Mezinárodního institutu pro vývoj nového člověka a pohled na míchačky, beton a dělníky v reflexních vestách mně začal zase zvětšovat a já rostl a vznesl se nad staveniště, na hřišti v rohu obklopeném betonovými zdmi hráli příšerně tlustí školáci kuličky s medicimbaly a já letěl vstříc přicházející studené frontě, která nad prvními hřebeny hor řasila oblaka do velkých lesklých kup a pak jsem si uvědomil, že nemám větrovku a budu se muset vrátit zpátky. Přistál jsem na chodníku naproti hlavnímu vchodu do Ředitelství zeměkoule a od miss Thajska jsem si koupil smaženou žábu v banánovém listu, prodávala je tam z kufru auta za deset peněz i s igelitovým pytlíkem rýže a pak jsem si sedl mezi tři borovice, které se hádaly která z nich má nejdelší jehlice a jedl a jedl a žáby neubývalo, jedl jsem celé dny, slunce létalo po obloze z východu k západu, kousací svaly mi hypetrofovaly na velikost bicepsů a já stále jedl, žáby neubývalo, zato rýže už byla celá pryč, roční období se střídaly a já konečně pochopil, že kdybych měl stroj času, letěl bych do první sekundy po vzniku vesmíru a začal bych ručně třídit atomy, abych byl aspoň trochu užitečný.

Klaud

Takže asi takhle: Barcelona World Race je závod plachetnic okolo světa. Asi se ho nikdy nezůčastním, takže mi přišlo vhod, že letos se dalo virtuálně závodit i na webu. Měli na to takovou aplikaci ve Flashi, bylo tam aktuální počasí a celkem realistické chování lodě, člověk mohl koukat na ostatní hráče kde zrovna jsou a číst dále …

Takže asi takhle: Barcelona World Race je závod plachetnic okolo světa. Asi se ho nikdy nezůčastním, takže mi přišlo vhod, že letos se dalo virtuálně závodit i na webu. Měli na to takovou aplikaci ve Flashi, bylo tam aktuální počasí a celkem realistické chování lodě, člověk mohl koukat na ostatní hráče kde zrovna jsou a co dělají.
A tak jsem jel. Z Barcelony do Atlantiku, přes rovník k Africe, kolem Mysu dobré naděje na západ a řvoucíma čtyřicítkama pod Austrálií a mezi Severním a Jižním ostrovem Nového Zélandu k Mysu Horn a pak zpátky do Atlantiku a kolem Kapverd na sever ke Středomoří a ku Barceloně.
Hrát jsem začal někdy v lednu a každých pár dní se přihlásil, abych upravil kurz a zkontroloval plachty.
Měl bych být už někde u Kanárů, navíc soutěžíme s jedním světoznámým kapitánem, kdo bude dříve v Barceloně, tak jdu před pár dny na stránky té hry a ono ouvej, hra je skončena, máte smůlu, možná někdy příště zase nashledanou.
Takže jsem to pět měsíců hrál a pak mně pár dní před cílem utli …
A v tom vidím problém klaudu, jestli mi teda rozumíte.

Žula je žula

Tak šetřit je potřeba, vo tom žádná, zvlášť v dnešní době, kdy jdou často tlustý do tenkejch. Ale vono zase vocamcaď pocamcaď. Abysme nedopadli jako ti hoši na bulharsko-srbské hranici, kteří na větrem, sněhem a já nevím čím ještě bičovaném hraničním hřebenu ve výšce dva tisíce metrů dali hraniční kameny z … Ytongu. To je číst dále …

Tak šetřit je potřeba, vo tom žádná, zvlášť v dnešní době, kdy jdou často tlustý do tenkejch. Ale vono zase vocamcaď pocamcaď. Abysme nedopadli jako ti hoši na bulharsko-srbské hranici, kteří na větrem, sněhem a já nevím čím ještě bičovaném hraničním hřebenu ve výšce dva tisíce metrů dali hraniční kameny z … Ytongu.
To je pak na dvě věci takovádle spolupráce!

Středa

Jedenáct večer, hospoda na kraji města. „Poslední pivo a jdu“, říká Martin, „musím vyzvednout ženu s miminem z porodnice“. Martinova manželka porodila před čtyřmi dny holčičku na soukromé klinice La Tour. „Nech to na ráno“, ozývají se svorně kumpáni u hospodského stolu. „Nemůžu“, povídá Martin, „žena mi zavolala v osm večer, že jí pustí domů, číst dále …

Jedenáct večer, hospoda na kraji města. „Poslední pivo a jdu“, říká
Martin, „musím vyzvednout ženu s miminem z porodnice“.
Martinova manželka porodila před čtyřmi dny holčičku na soukromé
klinice La Tour.
„Nech to na ráno“, ozývají se svorně kumpáni u hospodského stolu.
„Nemůžu“, povídá Martin, „žena mi zavolala v osm večer, že jí pustí
domů, kdy bude chtít. Tak jsem jí řekl, že nejdřív musím jako každou
středu na squash. A pak do hospody. Ale musím jí vyzvednout do
půlnoci, abych zbytečně neplatil 800 euro za další den v porodnici.“
Hospodští kumpáni pokývají hlavami a čas odchodu je stanoven na
jedenáct čtyřicet. Touhle dobou už jsou silnice prázdné a do porodnice
se dá dojet za chvíli.
V jedenáct padesát sedáme do aut a vyrážíme směr La Tour. Parkujeme na
zákazu stání před budovou a čtyři neholení chlapi ve sportovním
oblečení utíkají nahoru na pokoj 109.
Martinova žena Eva je připravena, mimino je zabalené v ovinovačce a
přikurtováno v sedačce.
„Já vezmu tašku“, říká jeden neholený sportovec.
„A já plíny“, povídá druhý.
„Dejte mi mimino“, dožaduje se třetí.
„Já vezmu zbytek“, uzavírá čtvrtý.
Staniční sestra nehne brvou, podá nám propouštěcí dokumenty, popřeje
dobrou noc a doprovodí naši skupinu k výtahu. Je minuta před půlnocí.
Na parkovišti se rozloučíme s Evou, Martinem a nemluvňátkem a sedáme
do aut. Další středa je za námi a my jsme stihli, co bylo potřeba.

Pirátský útok na Alpy

Svět už není co býval. Poté, co piráti hluboce zasáhli námořní dopravu, silnice, rádia, audiovizuální díla a softwarový business, otočili svoji pozornost nečekaným směrem. Pirátský výsadek byl včera spatřen v samotném srdci Alp, na dohled od Mont Blanku. Copak piráty nic nezastaví? Co můžeme očekávat příště – vpád do našich ložnic, nebo dokonce nákupních center? číst dále …

Svět už není co býval. Poté, co piráti hluboce zasáhli námořní dopravu, silnice, rádia, audiovizuální díla a softwarový business, otočili svoji pozornost nečekaným směrem.
Pirátský výsadek byl včera spatřen v samotném srdci Alp, na dohled od Mont Blanku. Copak piráty nic nezastaví? Co můžeme očekávat příště – vpád do našich ložnic, nebo dokonce nákupních center?
O aktuální pirátské situaci v Alpách vás budeme pravidelně informovat, prozatím doporučujeme všem turistům nosit na tůry šavli a bambitku.

Jak pojmenovat svou jachtu?

Octopussy!

Octopussy!

Slaměný vdovec

Ležím v hamace zavěšené mezi dvěma stromy u řeky Allondon, poslouchám šumění vody na skalních stupních (Allondon je pstruhová voda, což ovšem neznamená, ze tady pstruzi skutečně žijí. Největší ryba, kterou jsem tu chytil měla asi patnáct centimetrů). Kolem zpívají ptáci a jen občasný zvuk letadla blížícího se na přistání k letišti Cointrin mi připomíná, číst dále …

Ležím v hamace zavěšené mezi dvěma stromy u řeky Allondon, poslouchám šumění vody na skalních stupních (Allondon je pstruhová voda, což ovšem neznamená, ze tady pstruzi skutečně žijí. Největší ryba, kterou jsem tu chytil měla asi patnáct centimetrů). Kolem zpívají ptáci a jen občasný zvuk letadla blížícího se na přistání k letišti Cointrin mi připomíná, že jsem velmi blízko civilizaci, velkoměstskému ruchu.
Vzal jsem si s sebou notebook, abych trochu ukonejšil své svědomí, které ve mně po klauzovsku varovně kýve vztyčeným ukazovákem, že se tu jen tak poflakuju a poslouchám zvuky přírody, místo abych něco vytvářel, a zabránil tak svému úplnému zakrnění a morální zhoubě.
Mám tedy sebou notebook a dvě knihy. Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka a jakousi moderní zpověď rozháraného britského autora, jehož neznám jménem a knihu taky ne, někdo mi ji doporučil.
Číst Cílka zavěšený v hamace uprostřed Lémanské přírody za slunečného nedělního odpoledne je pro člověka mého naturelu ta nejpříjemnější věc na světě. Nic na tom, že Cílek píše o krajině české a já jsem na hranici středomoří, jeho vnitřní svět dokáže i v těchto příhodných podmínkách prýštit ze stránek v celých proudech, přelévat se přes hamaku a odtékat Allondonem vstříc Rhoně a novým krajinám Jury a Provence.
Jeden z důvodů, proč ležím v hamace u Allondonu a nepopíjím třeba pastis v Café du Grand Pré je ten, že mám plané neštovice, jsem nakažlivý a měl bych se pokud možno vyhýbat společenskému kontaktu. Kromě toho bych se neměl vystavovat slunci, takže si teď při psaní jednou rukou přidržuju nad hlavou deštník. Vypadám zřejmě hodně podezřele a lidé venčící pejsky mně obcházejí velkým obloukem a to ani neví, že mám ty neštovice!
Neštovice jsem dostal od svých dětí, což je další důkaz, že rodič toho může od svých dětí pochytit mnohem více, než tomu bývá opačně. Zatímco se marně snažím předat ratolestem základy civilizovaného chování a poctivého života, byl jsem již od nich obdarován okamžiky štěstí, napuchlým rtem, rozbitými brýlemi a teď i planými neštovicemi. A to myslím není málo!
Diky tomu, že jsem nemocný a navíc nakažlivý,vlastně ani nemůžu dělat nic jiného než celý den ležet na odlehlém místě – činnost, která mimochodem velmi dobře odpovídá mé životní filozofii, a to i když jsem zdráv.
Doktor mi navíc nařídil hodně pít – což se také s mým světonázorem zásadně nemíjí. Druh nápojů nespecifikoval, ale virostatika se údajně s tekutým chlebem snášejí podstatně lépe než antibiotika, takže si na plané neštovice skutečně nemůžu stěžovat.
A teď se jdu zase na chvíli věnovat Václavu Cilkovi a pak si asi zdřímnu. Takže mne omluvte …

Nemůžu se nasytit

Na první poslech nezvyklé. Na druhý poslech zajímavé. Na třetí poslech chytlavé. Na čtvrtý poslech fakt dobré. Na pátý poslech skvělé. Na šestý poslech inspirující. Na sedmý poslech povznášející. Na osmý poslech úžasné. Na devátý poslech supr. Na desátý poslech čupr dupr.   Saturate. The Chemical Brothers.

Na první poslech nezvyklé.
Na druhý poslech zajímavé.
Na třetí poslech chytlavé.
Na čtvrtý poslech fakt dobré.
Na pátý poslech skvělé.
Na šestý poslech inspirující.
Na sedmý poslech povznášející.
Na osmý poslech úžasné.
Na devátý poslech supr.
Na desátý poslech čupr dupr.
 
Saturate. The Chemical Brothers.